bo_okista
přečtené 47
Vzpomínka zvaná říše
2021,
Arkady Martine (p)
dybych letos sestavovala seznam největších překvapení roku, Vzpomínka zvaná říše od Arkady Martineové by byla v předních příčkách. Nejsem úplně zvyklá nepokrytě chválit, ale tady vážně nevím, co vyzvednout dřív. To, jak autorka vybudovala jednotlivé kultury, se kterými se v knize potkáváme, jak vytvořila síť politických machinací a do jejich středu posadila přesně tu protagonistku, kterou kniha potřebovala – s kopou teoretických znalostí, které ale pořád můžou uniknout lehké nuance cizího jazyka i společenských zvyklostí, s páteří a dostatkem sebevědomí, ale taky schopnou sebereflexe. A ten překlad! Vratislav Kadlec odvedl v tomhle ohledu naprosto neskutečnou práci, kultura Říše, ve které se drtivá většina Vzpomínky odehrává, je totiž z velké části tvořená jazykem a poezií, ve které se může skrývat výzva k bojkotu probíhající války stejně jako žádost o vysvobození z vězení. Čtenář se tak potká i s kapitolou situovanou do básnického recitálu, kde protagonistka na prostoru několika stran polemizuje nad významem jednoho z přednášených děl, uvažuje, jaký dopad na možné interpretace má výklad téže slova jako „svět, Říše nebo Město“ a… no, je to radost číst, ale taky to musel být oříšek překládat. (Tuhle část, kapitolu sedmou, mám mimochodem označenou jako „tady jsem se zamilovala“ a víc snad netřeba vysvětlovat.) Vzpomínka je neuvěřitelně chytrá kniha, autorka představuje otázky vlivu dominantní kultury na všechny ty, které se nachází v jejím okolí, ty, které pozře, vezme si z nich, co potřebuje a zbytek nechá zmizet. To všechno prostřednictvím inteligentní protagonistky, která většinu operuje s vědomím, že stačí jediná chyba, a i její domovinu tahle donekonečna se rozpínající Říše pozře, a pro svou lásku k říšské kultuře se nejednou ptá, jestli by to vážně bylo tak strašné. To člověka snad nemůže nebavit. Respektive může: pokud nemáte chuť číst převážně o politikaření a to o politikaření oblečeném jako jazykové hříčky, zprávy skryté v básních a propaganda, tohle není kniha pro vás. Mně to sedlo perfektně.... celý text
Noci běsů
2020,
Kateřina Šardická
Kniha mi byla poskytnuta jako recenzní výtisk společností Albatros Media, a. s. Pocitů z Nocí běsů mám spoustu a jsou poměrně smíšené. Rozhodně se mi líbil námět i prostředí, skutečnost, že jsem po celou dobu četby a vlastně ani po dočtení netušila, v jakém časovém období se přesně nacházíme, si docela lichotil s podzimním deštivou až ponurou atmosférou. Námět mi ale místy přišel nevyužitý, myslím, že knize by slušelo tak o sto až dvě stě stran víc, zvolnění tempa a krapet větší popisnost. Nedá se říct, že by se v knize nepopisovalo, popisovala se mytologie, řekněme, která sice byla fascinující, ovšem na některých stranách se četla spíš jako podklady pro přednášku, místy jako přepsaný seriál - což je příšerně špatnej způsob, jak ten pocit, co jsem při čtení měla vyjádřit, ale na lepší příměr se nevytáhnu. Autorčin hlas jednoduše víc sedl k její první knize, které svěží tempo i "míra popisnosti" sedla jak prdel na hrnec, u Nočních běsů pro mě osobně bohužel moc rychlé. O to víc myslím kniha sedne lidem, co mají radši svižnější příběhy. Koneckonců podle prvních reakcí to vypadá, že si kniha své publikum našla, čemuž plně rozumím, své kouzlo totiž má.... celý text
An(n)a.
2019,
Sára Báchorová
tw: PPP, deprese, znásilnění, sebevražda Osobně oceňuju každou knihu, která mladým čtenářům přiblíží vážná témata, An/n/a - ano, stále mi nefunguje tlačítko na závorky - představuje první knihu, která se primárně věnuje anorexii, po které jsem sáhla a musím říct, že to ve mě zanechalo poměrně silný dojem. Škoda jedna grafického zpracování. Ačkoli obálka mi přijde boží v tom, jak předává téma knihy, střídání stylů písma, velikostí atd. mi úplně nesedlo. Zároveň si myslím, že knize by velmi pomohl nějaký silnější redakční zásah, trochu to učesat, aby byla přístupnější. Na druhou stranu její zmatenost svým způsobem podtrhovala psychický "úpadek" hlavní hrdinky. Rozhodně zajímavý počin, jsem zvědavá, s čím autorka přijde dál.... celý text
Elantris
2017,
Brandon Sanderson
Než jsem se do Elantris pustila, slyšela jsem ze spousta stran nespočet rozličných názorů - přes Je to moje nejoblíbenější Sadersonova knihy a Není to jeho nejsilnější kniha, ale pořád skvělý až do Není to dobrý, kdo říká, že je to dobrý, lže. Je očividný, že to nemělo být součástí Kosmíru a bylo to přidáno až zpětně Určitou část knihy jsem si dokonce myslela, že se budu řadit mezi lidi, pro které to bude jedna z nejoblíbenějších knih od Sandersona, nicméně jsem nakonec zakotvila v kempu "hej, bylo to solidní, ale ne Brando Sando v jeho nejlepší kondici". Elantris toho nabízí skutečně spoustu. Od tradičně velice zajímavého magického systému, přes komplexní postavy, po zajímavý děj. Pro mě osobně je největším plusem péče, jaká byla věnována postavám. Ty, z jejichž úhlu pohledu můžete příběh sledovat, jsou pak tři - Sarene, princezna, která přijíždí do Kae, města sousedícího s troskami Elantris, za vidinou předem dohodnuté politické svatby; její bývalý nastávající Raoden, prohlášený za mrtvého, poté, co ho postihla kletba/nemoc, kvůli které byl přesunut do Elantris; a nakonec Hrathen, vysoce postavený hodnostář, jehož úkolem je konvertovat obyvatele Kae a zabránit tak prolévání krve v nábožensky motivované válce. Každá z postav si prochází vlastním konfliktem - Sarene bojuje o politickou moc ve městě, jemuž měla vládnout, Raoden se snaží vybudovat společnost z trosek Elantris a jejích prokletých obyvatel, Hrathen prochází krizí víry. A ačkoli by se mohlo zdát, že jsou jejich problémy izolované, Sanderson dělá, co Sanderson umí nejlíp - všechno propojuje do tapiserie osudů tak detailní, že když vás jako čtenáře konečně nechá udělat krok zpět, nestačíte se divit tomu, co všechno do ní stihl pojmout. Kde za mě kniha za ostatními z autorových děl pokulhává, je konec, což mě překvapilo právě proto, že Sanderson je mezi svými čtenáři proslulý tím typickým "posledním aktem", kde se sejdou pečlivě kultivované části příběhu, aby děj nabral spád a nechal čtenáře i po dočtení sedět s otevřenou pusou. Tenhle konec si za mě zasloužil rozepsat, proškrtat a zpomalit, ale ani tak to nijak neubírá na faktu, že jsem si Elantris jako celej užila a rozhodně ji doporučuji.... celý text
Studie jedu
2020,
Maria V. Snyder
Kniha mi byla poskytnuta jako recenzní výtisk od společnosti AlbatrosMedia. Studie jedu byla taková příjemná oddechovka, kterou člověk přečte za odpoledne. Jsem si docela dost jistá, že za týden už nebudu vědět, o čem to vlastně bylo, ale samotný proces čtení byl veskrze příjemný. Mezi největší klady řadím hlavní hrdinku, která vykazovala dobrou rovnováhu mezi svými schopnostmi a silnými stránkami na jedné straně a neřestmi a slabinami na straně druhé. Nečekejte všemi dary obdarovanou hustou a krutopřísnou drsoňku dle vzoru Aelin, ale to je u mě jenom plus. Sledovat Jelenu, jak se vypořádává se svou traumatickou minulostí bylo zajímavé, i když si myslím, že se téma jejího traumatu dalo uchopit trošku líp. Pořád mi ale připadala jako YA protagonistka solidní. Co mě naopak nepotěšilo, byla prezentace vojenské diktatury, jako že je to celkem cajk politický režim. Takový můj evergreen mezi stížnostmi je romatický vztah, ve kterém mi jednoduše chyběla chemie. Jako přátelé by byli skvělí, ale tady se zase romantika objevuje zničeho nic, na sílu a proklamace lásky až za hrob po pár měsících známosti a sotva dni "vztahu" mě taky úplně netankuje. Vzhledem k tomu, že ani svět mě nějak extra nezaujal, respektive mi jeho jednotlivé části přišly nekonzistentní, rozhodla jsem se v sérii nepokračovat. Zůstává mi to zařazeno v hlavě v bedničce "neurazí - nenadchne"... celý text
Masky smrti
2013,
Jim Butcher
Další solidní vstup do série, skoro jsem byla v pokušení konečně některou z Dresden files ohodnotit 4/5. Největší plus za mě představoval Nicodemus, nemám pochyb, že se bude objevovat i v dalších dílech - a to je boží. Konec se mi zdál trochu plochý, ale čtení jsem si pořád užila a to je důležitý.... celý text
Letní rytíř
2012,
Jim Butcher
Letní rytíř byl jako závan čerstvého vzduchu - tohle slovní spojení určitě neexistuje. Líbí se mi, kam celá série směřuje, že se pohybujem na větším měřítku. Utvrzuju se v tom, že silnou stránkou téhle série je to, jaké mají události předchozích dílů dopady na Harryho - že se hned ze všeho neoklepe, že je z něj tak trochu troska. Jo, druhá polovina byla slabší, ale co, pořád mě to bavilo.... celý text
Temná hrozba
2010,
Jim Butcher
Než jsem se pustila do šestýho dílu, tohle pro mě bylo dno, kam jsem se ve svým "vztahu" s Dresden files dostala. Kdybych nevěděla, že se to zlepší, neobtěžovala bych se pokračovat, takže pro lidi, co jsou na tom po tomhle díle stejně - zlepší se to, slibuju! Co se mi na celé sérii líbí, a co je vidět už tady, je to, že Harry docela často dostává na prdel, a že si nemůže vykouzlit cestu z problémů, do kterých se dostane. Jsem velkej fanda magie, která spočívá víc v rituálech a přípravě, a to je přesně to, čeho se mi tu dostane. Ale, oh boy, tenhle díl mi dal zabrat.... celý text
Bláznivý úplněk
2010,
Jim Butcher
Když se to vezme kolem a kolem, jo, bohužel to pro mě bylo slabší než jednička. Nemám pocit, že by se nějak extra rozvíjel svět, skoro šablonovitě to kopíruje jedničku - což je teda kritika ke všem dílům, co jsem přečetla - momentálně jsem v polovině šestého. Čtu na čtečce, takže vidím, že kolem 50 % začíná ta akce, co bude mít jednu menší pauzu, ale víceméně pojede až do konce a... já chápu, že zrdojový materiál jsou detektivní noir příběhy, takže to tam patří, ale obzvlášť dvojka působí dojmem, že celých těch 17 knih bude na jedno brdo. Nebude, já vím, ale kdybych to nevěděla, byla bych otrávená. Pořád mě to baví jako oddechovka na dva večery, ale vím - doufám? - že se to časem vypracuje na něco víc.... celý text
Princ bláznů
2016,
Mark Lawrence
Tak nějak nevím, co jsem si z Prince bláznů odnesla - minimálně to, že mě baví styl, jakým Mark Lawrence píše. Aby mě autor donutil zasmát se při četní nahlas, to mě vždycky potěší, nestává se to totiž úplně často. Když jsem se ptala, kde s Lawrencem začít, většina lidí mi radila, ať jeho Roztříštěnou říši přeskočím, protože tam není tak silnej a pokud chci vědět, jestli si ho oblíbím jako autora, ať sáhnu rovnou po Rudé sestře /která je prý jednoznašně nejsolidnější/ nebo právě po Princi bláznů. A ačkoli pro mě byl Princ bláznů v mnoha ohledech frustrující, věřím, že Lawrence jako autor některou ze svých knih dostane mezi moje oblíbence, možná právě opěvovanou Rudou sestru. Konec blábolení, pokusím se o knize spíchnout něco smysluplného. Mark Lawrence v Princi bláznů představuje prince Jalana, desátého dědice Červené královny, který by se dal charakterizovat slovy, která jsou asi příliš sprostá na to, abych je sem takhle otevřeně psala. To první, "vychcanej" asi ještě DK unese, u druhého si řekněme prostě jen to, že začíná na "z" a rýmuje se se slovem prd. /A já že kazím mravní výchovu mládeže, nechápu/ Koneckonců asi nejlépe se vám Jalan představí sám hned prvními slovy, která si v knize přečtete: "Jsem lhář, podvodních a zbabělec, ale nikdy v životě bych nenechal přítele na holičkách. Ledaže by to vyžadovalo čest, poctivost nebo snad dokonce odvahu." Jalan má vlastně v životě jen málo cílů, mezi ty převažující se počítá - splatit svůj dluh u místního, řekněme, gangstera, nebo přinejlepším - nemuset ho splácet vůbec, vyspat se s co nejvíc ženskejma a dožít svůj život v přepychu. Nic z toho mu není souzeno, setkáváme se s ním, když prchá z domu jedné ze svých milenek, jen aby se jeho cesty střetly se Snorrim, seveřanem, válečníkem skrz naskrz a uprchlíkem. A protože se mi nechce zabíhat do spoileroidních podrobností, prozradím jen, že Jalana a Snorriho k sobě připoutá kletba, která je odsoudí k cestě na sever. První věc, která mě překvapila, bylo, kam se Mark Lawrence rozhodl svůj příběh zasadit. Co vám zprvu přijde jako alternativní historie, se brzy změní a to díky pár chytře umístěným nápovědám. Mark Lawrence se vlastně vůbec nezajímá o to, jestli tuhle malou záhadu odkryjete a o to mi byl sympatičtější. Je hezký, když vám autor nemusí vyhláskovat, co tím vším zamýšlel. Kde mě Lawrence ztrácí, je samotný děj. Jako by všudypřítomný okouzlující sarkastický humor a přirozená chemie mezi Jalem a Snorrim měly jenom maskovat to, že sledujete poměrně přímočarý příběh - prostě cestu na sever. Někde v polovině cesty, když vás to popichování sice baví dál, ale už zdaleka nenaplňuje jako ze začátku, zjistíte, že vlastně nemáte s čím pracovat. Magie/kletba vám sice pomalu začíná dávat smysl, ale stejně rychle vyplývá na světlo, že slouží vlastně jen jako hybatel, který posouvá děj vpřed a řešení "toho hlavního průseru", ale nějakou další roli neplní. O to víc mě frustrovalo, když ty hlavní "bojové" sekvence autor přeskočil s tím, že "Jal je vlastně Berserk, takže když se dostane do boje, vidí rudou mlhu a to je všechno, takže i vy, jako čtenáři nevidíte nic" Knihy, které hodnotím 3/5 jsou většinou typické příklady toho, že daný titul "neurazí-nenadchne". Princ bláznů je netypický příklad, který "nadchnul-frustroval". Rozhodně hodlám dát autorovi další šanci, věřím, že si někdy v budoucnu přečtu i pokračování, protože to přes všechny moje výtky byla příjemná četba. Lawrence dokáže popsat to největší násilí s takovou lehkostí, že zůstává rozum stát. Jenže k božím postavám a smyslu pro humor potřebuju i boží děj. A toho se mi tady nedostalo.... celý text
Bouřná vrána
2020,
Kalyn Josephson
*potenciální spoilery* Kalyn Josephsonová se literárnímu světu představila duologií Bouřná vrána v červenci roku 2019 a v českých knihkupectvích ji můžeme čekat od konce března tohoto roku. Mně se dostala do ruky RC díky spolupráci se společnosti Albatros media a. s., za což děkuji. Bouřná vrána by se dala shrnout slovy: průměrná young adult fantasy, ale protože mi to nepřipadá fér, pokusím se svoje pocity rozvést. Jsem toho názoru, že nemůžete srovnávat ya fantasy s něčím, jako je Kolo času a očekávat, že se vám dostane čehokoli, kromě zklamání. Od duologie, která má dohromady s bídou 700 stran nelze očekávat dechberoucí svět, komplexní kultury a podrobně nastíněný vývoj postav. Je škoda, že tuhle informaci nikdo nezprostředkoval i Kalyn Josephsonové, která se o něco podobného bez uspokojivých výsledků snaží. Josephsonová nám trochu nejistě představuje svět složený z několika království, kterým se od nich dostane toho nejzákladnějšího popisu - jedni jsou odtažití a lpí na tradicích, ti jsou schovaní za pohořím, v Dobrém Království je teplo a příjemně, ve Zlém Království je chladno a lidé jsou nepříjemní, v dalším sice nemají armádu, ale zato se tamní mniši umí skvěle plížit... představování nových kultur působí spíš jako parodie na sebe sama, absence jakékoli nuance - zejména ve Zlém Království, je skoro až směšná. Podobně se autorka staví k charakteristice jednotlivých postav, v celé knize najdete zhruba tři, které jsou hlubší než talíř na desert. K výběru se nabízí Moudrá Dcera Královny Zběhlá v Politice, Princezna Rebelka, Zlý Ale Vlastně Uvnitř Hodný Princ a podobné. Jistě, každá postava je do určité míry stereotypní, ale Bouřná vrána se ani nesnaží předstírat, že by v jejích postavách bylo něco víc. Autorce nezle upřít snaha představit mladému publiku hrdinku s depresí, za což si zaslouží smeknutí pomyslného klobouku. Je vidět, že k tématu Josephsonová přistupuje opatrně a s respektem, a poměrně zdatně se vypořádává i se skutečností, že okolí nevnímá depresi jako víc, než jen smutek, přes který je jednoduché se dostat, pokud má člověk dostatečně silnou vůli. "Takhle to prostě bylo. V jednu chvíli jsem se posouvala vpřed a v příští jsem se nemohla ani hnout. Bez ohledu na to, jak důležitý den mě čekal, anebo co jsem musela udělat, prostě to na mě padlo a odmítalo to zmizet. Nenáviděla jsem to. Proč jsem byla tak slabá? Posledních pár měsíců je ze mě neschopná troska. A pořád to trvalo. Nedokážu, aby se to vejce vylíhlo. Nedokážu pomoct Rhodaire ani sama sobě. K ničemu." Jak už název knihy vypovídá, velké téma knihy a něco, co dělá tento svět specifickým, jsou vrány. Od Šesti vran Leigh Bardugo se zdá, že se young adult svět do vran a havranů zbláznil. Moje mrtvá, studená, zlá duše to naprosto chápe. Vrány jsou tajemné, děsivé a inteligentní. Jejich přítomnost v knize slibuje, že se čtenář může těšit na něco děsivého, že se autor nebojí svoje postavy zabít. Když jsem se pouštěla do Bouřné vrány, byla jsem stran lidí, kteří už knihu četli, varována, že tady hrají vrány roli náhražky draků, že nejsou nijak specifické. Dovolím si nesouhlasit. Autorce se poměrně dobře podařilo vetknout vrány do kultury a tradic Rhodaire, pravděpodobně jediného království, které jsme alespoň trochu poznali, stejně jako do hlasu Anthii, kterým je příběh vyprávěn. "Caliza, která se připravovala na roli královny, se matky držela jako peří na vranách." Přesto se nelze ubránit pocitu, že vrány zůstávají povětšinou na pozadí. Veškerou pozornost na sebe strhává zlá, zlá královna Razel, která jen málokdy působí jinak než komixový padouch se zakrouceným knírkem. Ačkoli se může zdát, že Josephsonová své antagonistce vybudovala dostatečnou motivaci, která by stála základem jejímu dalšímu počínání, vydala se tu nejjednodušší cestou vůbec - tragická minulost, co se nabízí od první strany, která na čtenáře působí prvoplánově a nevěrohodně. Ke cti budiž autorce je skutečnost, že alespoň co se týče obligatorního romantického vztahu, sáhla po té méně očekávané volbě. Bouřná vrána se snaží dokázat víc, než je na prostoru, který jí byl dán, možné. Pevně věřím, že kdyby autorka zvolnila tempo a dopřála si dalších sto stran, četba by byla mnohem příjemnější záležitostí. Takhle pro mě zůstává někde v šedivém průměru a dalece tak zaostává za svou vlastní obálkou, která sama o sobě slibuje mnohem víc, než příběh může dát.... celý text
