budíček
přečtené 393
Anna ze Zeleného domu
1982,
Lucy Maud Montgomery
Kouzelná knížka, jedna z těch, co se chvílemi čte s úsměvem na rtech. Anniny myšlenkové pochody jsou občas lehce namáhavé, ale nádherně pestré a plné fantazie. Avonlea je místo, se kterým se spojují dětské vzpomínky a každá roční doba v něm má své kouzlo. A příběhy, které se tam odehrály zvednou náladu. Jednoznačně pět hvězd a nikdy nekupovat barvu od podomních obchodníků...... celý text
Zámek Rackrent
1981,
Maria Edgeworth
Od téhle miniknížky jsem sice čekala něco trošku jiného, ale i tak jsem se u ní místy zasmála nad tím, jak to s pány na zámku bylo. Tedy spíš nad jejich bohémským přístupem k životu, kdy se "žilo dneškem" a o budoucnoust a jistotu ať se starají jiní. Pravda, k tomu pobavení nad jejich osudy pomohl spíš styl vyprávění hlavního hrdiny sluhy Thadyho, než ty osudy pánů ze zámku samotné (ty být vyprávěny jiným tónem byly by spíše k pláči). Nicméně byl to zajímavý pohled na život a osudy pánů jednoho zámku a panství v Irsku tehdejší doby, ale i tak to bylo dílko spíš průměrné nebo jen lehký nadprůměr.... celý text
Chování nočních motýlů
2009,
Poppy Adams
Tohle je jedna z knížek, po jejímž dočtení si začnete říkat – kde je ta hranice mezí tím, co je normální a co už normální není. Začátek mi atmosférou a stylem psaní trochu připomínal Třináctý příběh, ale to po chvíli zmizelo. Životní příběh jedné rodiny, jejíž život se ve starém anglickém sídle motal kolem nočních motýlů byl originální, ovšem ke konci už mi trochu některé úvahové pochody hlavní hrdinky připadaly trošku únavné. Bylo zajímavé sledovat její pohled na svět a na členy její vlastní rodiny. Ona sama sebe viděla jako tu, která se o všechny stará a která všechny chrání, ale bylo to opravdu tak, nebo byla ona tou, kdo potřeboval ochranu? To se čtenář v knize dozví, ovšem zůstane mu nezodpovězena řada otázek, v knize se objeví několik postav, které jsou pro příběh evidentně důležité, ale bohužel se od nich žádné bližší odpovědi nedozvíte, a to mi trochu vadilo. Jako by autorka vždy něco nakousla, aby čtenáře nalákala a pak si to rozmyslela, nebo na to zapomněla a neodpověděla. Nevadí mi nad knížkou přemýšlet, ale tady těch otazníků zůstalo docela dost. Chyběl mi pohled toho rodinného doktora, chyběl mi pohled na to všechno od Clivea, od Vivien od Eileen – která asi byla pro příběh podstatná, ale nedozvíte se blíže proč…Ne, máte k dispozici pouze verzi, již vám vypráví Ginny a to je trošku škoda, protože je tím příběh trošku jednostranný. Nicméně neříkám, že by tím byl méně kvalitní, to vůbec… Přemýšlet budete i při čtení a dlouho po jeho dočtení a to umí pouze kvalitní příběhy.... celý text
Zámek
1989,
Franz Kafka
Ani vlastně nevím, čím to bylo, ale neměla jsem klid, dokud jsem nedočetla poslední stránku… Něco mě nutilo číst dál a dál, i když byl obsah docela absurdní, a já kroutila hlavou, o co tomu Kafkovi vlastně šlo… Na druhou stranu musím uznat, že mě zase dostal a bavilo mě to. Zpočátku mě úplně pohltila atmosféra příběhu, divné místo, ještě divnější lidi a do toho vržený nic netušící zeměměřič, který se s dojemnou zarputilostí snaží dosáhnout svého cíle a zjistit, o co v té podivné vesnici vlastně jde. Často mě napadlo, že podobné pocity tajemství a chmuru jsem zažila při četbě Golema nebo Domu o tisíci patrech – a že to byla kvalitní četba! Nicméně nedalo mi to neustále přemýšlet nad tím o co tady vlastně jde?! Co jsou zač ti vesničané, nejsou to nějací tajní pracovníci zámku, že tak adorují úředníky za každou cenu, nebo jsou to vážně ti nejprostší, co je bez přemýšlení a slepě uctívají? Zámek sám o sobě mě zaujal, K. se k němu vydal a nedošel, doba ve vsi jako by neplynula obvyklým tempem… Řada postav jako by v příběhu byla jen nahodile, ale přesto by bez nich příběh nemohl fungovat... Tajemný Klamm – přelud nebo reálná postava - možná byl Klamm souhrnem všech úředníků, možná taky ne… Při popisu samotného byrokratického aparátu mě beznaděj opustila a musela jsem se smát – je vidět, že Kafka si úředničinu zažil…Já k ní mám také docela blízko, takže mě ta jeho nadsázka docela pobavila, i když jiného by to asi vyděsilo, pokud by ho bral doslova… Nechápala jsem, proč tam K. přesto všecko setrvává a nechává se sebou zametat. Možná už ho systém pohltil natolik, že toho nebyl schopný, nebo se stále zoufale snažil dohledat pravdy, těžko říct. No lituju, že to nedopsal, docela by mě zajímala pointa, i když u něho bych se jí stejně nemusela dočkat, každopádně mi tohle dílko, ani nevím proč, svým způsobem učarovalo.... celý text
Inkoustová smrt
2011,
Cornelia Funke
Poslední díl Inkoustového světa byl dle mého názoru nejlepší. Celou dobu jsem si při čtení připadala, jako bych byla jeho součástí se všemi jeho kouzelnými i děsivými místy a že prožívám osudy společně s jejich postavami. Děj byl kolikrát tak propletený až jsem se bála, jestli bude autorka schopná ho nějak slušně rozmotat a ono se jí to nakonec povedlo a navíc dokázala, že každá byť i sebemenší role v příběhu může být důležitá. Nemluvě o krásném jazyku, plném hezkých obratů a hezky uspořádaných vět plných fantazie, o které si mnozí autoři mohou nechat zdát. Pravda trochu mě iritovaly občasné překlepy, ale za ty autorka nemůže. Postav v knize přibylo, zápletky byly originální a kupodivu ani hlavní hrdinové přes své občasné úlety nejednali nějak přehnaně iracionálně, i když Meggie mi občas už nevím proč přesně lezla na nervy. Tak trochu, jako by byla jediná, kdo ví, jak má jednat a co je správné a ostatní dle ní ne... No budiž, celkovému dojmu z knížky, která mě úplně okouzlila to ale neubralo...... celý text
Velký Gatsby
1991,
Francis Scott Fitzgerald
„ Musel se asi dívat na neznámou oblohu nehoře mezi děsivými listy a zachvět se, když shledal, jak groteskní věc je růže a jak hrubě vypadá sluneční světlo na sotva stvořené trávě. Nový svět, hmotný, aniž byl skutečný, kde ubohá strašidla, vdechující sny jako vzduch, přelétala bez cíle z místa na místo…jako ta popelavá fantastická postava, která se k němu blížila mezi beztvarými stromy.“ Váhám nad tím, jak vlastně hodnotit Velkého Gatsbyho. Na jednu stranu první polovina příběhu plynula pomalým, téměř lenivým tempem nudící se bohaté smetánky dvacátých let minulého století a ukazovala právě tuto vrstvu s jejími prioritami, zájmy a zábavami a taky její izolací ve vlastním světě ukrytého stranou očím běžných smrtelníků. Na druhou stranu to byla sonda do této vrstvy společnosti hodně zajímavá a knížka je psána čtivým stylem. Druhá polovina a zvláště konec mě zaujal a byť směřoval k nevyhnutelnému konci příběhu, tak na mě působil mnohem víc. Kdyby byl Velký Gatsby psán takhle jako celek a ne jen posledních třicet stran, tak by to bylo pěti hvězdičkové dílo. Postavy byly vykresleny celkem věrohodně a Gatsby toho v sobě ukrýval podle mě mnohem víc, než autor v knížce naznačil (ať už se jednalo o jeho dobrou či horší stránku). Za přečtení rozhodně stojí, ale nemůžu se ubránit pocitu, že je to spíše jen lehce nadprůměrné dílo a ve světové literatuře se dá nalézt zásadnějších děl většího významu než Gatsby mnohem víc, nicméně neupírám této knize její kvality a to i v rámci toho nač jím chtěl autor zacílit...... celý text
10 slov a osudov
2012,
Stanislav Hoferek
Příjemné a svěží čtení, které zabere pár minut a přitom je originální a nápadité. Líbí se mi nápad z předem stanovených slov sestavit krátký příběh a u některých z nich jsem se zasmála.... celý text
Chrám Matky Boží v Paříži
2009,
Victor Hugo
Četla jsem před lety na střední a doteď si pamatuju, jak já se na tuhle klasiku těšila a jak jsem byla pak zklamaná... Zklamání pramenilo hlavně z nudných a sáhodlouhých popisů města, chrámu atd. Mám pocit, že Hugo se snad pokoušel popsat každý barák a každou ulici, ale bylo to tak ubíjející, že jsem se tím prokousávala snad měsíc... Když popisy skončily tak naráz se začal odvíjet děj a odvíjel se tak rychle, že jsem žasla že už je naráz konec a to bylo taky trochu škoda, protože smutný příběh hrbáče Quasimoda, krásné Esmeraldy a žárlivého a pokryteckého kněze si podle mě zasloužil víc prostoru než výše uvedené popisy.... celý text
Z hradů, zámků a tvrzí
1971,
Helena Lisická
Krásná sbírka pověstí, ke které se ráda vracím. Kdo má rád statečné rytíře, loupežníky, urozené pány a paní, ztracené poklady, čarodějná prokletí, čerty, víly, vodníky a další pohádkové bytosti, hrady, jeskyně, zámky, nebo se jen rád sem tam vrátí do světa fantazie, který ho bavil v dětství, si příjde určitě na své...Navíc paní Lisická píše hezkým stylem, který čtenáře nenudí...... celý text
Tajemný Etrusk
2004,
Mika Waltari
„Narodil jsem se do doby amfor s červenými obrazy, a džbány s obrazy černými sloužily již jen k posvátným obřadům starců. Narodil jsem se do doby triér a pochybností. Nevěděl jsem však, kde jsem se zrodil, ani kdo jsem byl předtím, než jsem se probudil u paty dubu rozčísnutého bleskem mezi zabitými ovcemi.“ A víc toho o totožnosti hlavního hrdiny Larse Turmse neví ani čtenář. Setkává se s ním ve chvíli, kdy jako stařec a bohy vyvolený muž začne povídat svůj příběh. Protože se podílel na vypálení chrámu v Sardách musí se ukrývat před zlobou perského krále a tak hledá znamení kudy se má dále ubírat jeho cesta. A kam bylo ve starém Řecku nejlepší zajít, když si člověk nevěděl rady? Do věštírny. Tak se Turms vypraví do Delf pro proroctví, kterého se mu také dostane, nicméně podstatnější je zde to, že právě v Delfách potká bojechtivého mladého Sparťana Dorieia. V něm najde přítele a společně se vydávají na další cestu. Ano objevuje se tu podobný koncept jako v Sinuhetovi. A Turms cestuje oblastí Středozemního moře. V první části knihy se oba plaví na lodi Dionýsia Fokájského. A právě tady se dozvídáme, že Turms je opravdu záhadnou postavou, protože dokáže přivolat vítr, příp. vyvolat bouři. Co se Dionýsia týče, ani nevím proč, ale byť byl dle popisu osoba fyzicky ošklivá, mně byla hodně sympatická jeho svérázná povaha a často mi jeho připomínky přišly vtipné. Koneckonců, nefanděte pirátovi, že ?! :) Vlastně tahle část knihy mi přišla často sama o sobě vtipná, plná trefných narážek na lidi, jejich povahy i vztahy mezi nimi, a taky to, že každé jejich zdárné doplutí skončilo kocovinou, po níž si ráno kolektivně sypali popel na hlavu a vzpomínali, co se to vlastně předchozí noci dělo. :) Waltari mě tím humorem velmi příjemně překvapil, byť se pak zbytek knihy už nesl ve vážnějším duchu. Děj je celkem komplikovaný, a dobrodružství, která postavy zažijí je hodně, nemá cenu tu popisovat vše (aby ne, když má kniha nějakých 620 stran :) ) Segesta nebo Himera ale stojí za zmínku, protože právě zde potkávají Turms a Dorieius své drahé polovičky. A nevím, který z nich si dokázal vybrat hůř… Dorieius postarší vdovu ze šlechtického rodu Tanakil a Turms chrámovou kněžku bohyně Afrodity Ištafru, kterou si pojmenuje po svém a říká jí Arsinoé. Co se Arsinoé týče žasnu, jak autor dokázal vytvořit postavu tak, abych ji už po pár stránkách ze srdce nesnášela a udivuje mě ještě víc, jak se jí celá posádka nechala vesele manipulovat, i když ono to až tak překvapivé není, když pluli kolik měsíců po moři a měli na lodi kněžku (já bych klidně použila i přesnějšího výrazu, ale budiž :) ) a ta nebyla nikdy skoupá využít svých ženských předností. Vlastně v podstatě nedělala nic jiného…Mimoto byla chtivá, sobecká a vypočítavá a neskutečně otravná zlatokopka a psychovyděračka a já se jen divila, že už ji dávno někdo nevzal veslem po hlavě a nehodil přes palubu, ať pluje proti proudu do země zaslíbené jako oběť Poseidonovi… Důvod je jasný, když byla na palubě jako jediná ženská… Turms byl jako postava mužem mnoha tváří, a autor se s jeho povahou docela vyhrál, ale přiznám se celkem mi vadilo, že si neuměl dupnout a Arsinoé všecko tupě promíjel… Moje nejoblíbenější část příběhu je ta, kterou tráví Turms s Arsinoé a dětmi v Sikanských lesích. Národ tichých Sikanů, kteří jsou svou povahou plaší, mlčenliví a moudří, mi byl blízký. V lesích, které byly jejich územím, však také nelítostní bojovníci proti nepříteli, který je ohrožoval a neměl šanci . Tato část se nese v duchu posvátných míst, kamenů, starých rituálů a síly přírody a i sám Turms tu nachází důležité poznání a zklidnění vlastní povahy. Nicméně i odsud po nějaké době odchází a putuje do Říma a po Etruských městech.V Římě se zase čtenář setká s narážkami na tehdejší politiku a posléze dojde i k nějakým těm bojům. Přiznávám, že jsem měla v těch bojovnících pak už celkem hokej a nevěděla, kdo na čí straně vlastně válčil… Turmsova pouť ale nekončí, čeká ho cesta poslední, a to poznání sebe sama a vlastního původu… Musím uznat, že Waltariho styl je místy opravdu úchvatný, a při vykreslení některých míst nešlo nelitovat, že necestujete s Turmsem. Waltariho popisy nenudí, naopak burcují fantasii. Rozsahově bych snesla, kdyby některé věci vynechal, ale zase je vidět, že si s příběhem pohrál a dal si s ním opravdu práci. A s postavami rovněž, myslím, že když vymyšlená postava dokáže ve Vás vyvolat nechuť nebo naopak sympatie, tak je napsaná dobře…Navíc, kdo má rád trošku mystiky, přijde si také na své, neboť staří bohové a rituály k nim patřící, se také objevují při Turmsových cestách. Nemám co dodat, snad jen plný počet hvězd.... celý text
Dům o tisíci patrech
1964,
Jan Weiss
Tohle dílko, že se objevilo už poprvé v roce 1929 a navíc, že je napsal český autor?! Kdybych to nevěděla předem, a dostala se mi knížka do rukou bez uvedení autora a dalších informací, nevěřila bych tomu. Už jen proto, jak zajímavým jazykem je napsána, plným fantastických obrazů a důmyslných scén, které často vyvolají i mrazení v zádech, odpor nebo obavy z jeho vizí, jimiž se to v knize jen hemží a přesto jazykem svižným a nenudícím. Na tu dobu mi to přijde docela moderní a takový svěží žánr, protože moc podobných dílek s nádechem sci-fi se u nás tehdy tuším nevyskytovalo (pokud má někdo opačné znalosti, tak se nechám ráda poučit). V knize jsou navíc i zmínky vztahující se k válce, kterou i autor sám zažil. Celý svět Mullerdómu je tak originální a propracovaný, že jsem hltala jednu kapitolu za druhou a moje zvědavost, co bude slavný „Muller“ vlastně zač, rostla s každou stránkou. Párkrát jsem se neubránila tomu, že mi některé scény silně připomínaly např. Orwella nebo Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita (napsané a vydané až později). Tím nechci říct, že bych tato díla srovnávala, to ne, jen, že mě sem tam přepadaly pocity, které jsem měla při četbě výše zmiňovaných. Navíc u Weisse má jít o alegorii na kapitalismus (ne přímo na totalitní režim), ale přesto společná myšlenka ovládnutí lidí byť zase trošku z jiného úhlu pohledu byla stejně děsivá…... celý text
Čeští panovníci v kostce
2007,
Martin Víšek
Celkem příjemný přehled a doplněk informací o našich panovnících. Už z předmluvy je jasné, že tato knížečka nemá ambice velkých encyklopedií, odborných publikací či učebnic, ale je spíše pomůckou pro rychlou orientaci, kdo kdy a za jaké situace u nás vládl. Kniha obsahuje stručné a celkem čtivě popsané životopisy od českých knížat až po současné prezidenty. Nejvíc mě zaujalo, že u každé hlavy státu byl před samotným životopisem stručný výpis dat a také přehled uzavřených sňatků i narozených potomků. Životopisy samotné se orientovaly spíše na ty známější skutečnosti a nešly nijak moc do hloubky, jednalo se opravdu spíše jen o přehled. Jediné co mi trochu vadilo, bylo několik překlepů, které až uhodily do očí a taky mi přišlo, že na několika místech autoři nezachovali objektivitu, ale spíše subjektivně hodnotili. Ale to byly asi tak 2 možná 3případy (a že je tam těch životopisů jinak celkem hodně:) ), kdy jsem na to narazila a z dějin už mám něco málo načteno, tak jsem se s jejich výkladem tak úplně neztotožnila. Účel, kterému má tato knížka sloužit, si myslím ale jinak splňuje, a na oživení a připomenutí některých událostí naší historie taky stačí.... celý text
Lesy Albionu
1998,
Marion Zimmer Bradley
Legendu o slavném a tajemném Avalonu, magickém místu staré Anglie, zná kdekdo, ale co bylo před Avalonem?! Ještě dávno předtím, než se tímto místem stal Avalon, se všechny magické rituály britských druidů a velekněžek Bohyně odehrávaly jinde, v magických lesích, v Hajním domě ve Vernemetonu. Alespoň podle autorky této knihy, která sem zasadila děj svého originálního příběhu. Hlavními postavami jsou mladičká Eilan dcera britského druida a Gaius syn římského protektora a britské ženy. Jejich příběh se táhne celou linií příběhu, ale kdo by čekal pouhou červenou knihovnu nebo laciný románek tak se celkem plete. Každého z nich totiž čeká jiná životní cesta... V knize se totiž čtenář dozvídá o vztahu domorodých kmenů a římských "ochránců", o které tam nikdo nestojí. Jenže nic není tak prosté, jak se zdá. Římané mají své zájmy v Británii a Britové touží po tom, aby jejich země patřila opět jen jim. Řešení si představují každý jinak. Někdo diplomatickou cestou a hájením míru také díky věštbám velekněžky, jiný bojem. Právě Eilanin osud je nevyzpytatelný a nevyvíjí se tak, jak by si kdykoli předtím představovala. Láska ke Gaiovi je sice skoro posvátná a mystická, nicméně její úkol je úplně jiný a vede ji až k neodvratnému konci... Gaius má také úplně jiné představy o svém životě , ale ten se nakonec vyvíjí jinak a tak se dostane na čas také do Říma, do Londinia, na bitevní pole nebo do křesťanského chrámu. Dá se říct, že ten motiv zakázané lásky dvou nepřátelských stran si od dob Shakespeara půjčil kdekdo, a přesto tady není patrný na první pohled skoro vůbec. Je to totiž příběh, který neřeší jen život hlavních postav, ale ukazuje na život v Británii v dobách, kdy Římu vládl císař Domitianus, kdy se první Křesťané začali postupně šířit (a v závěru příběhu se v Británii objevují první Křesťané také), kdy na slavném ostrovu ještě existovali druidové a velekněžky a dodržovaly se staré rituály a tradice... Mlhy Avalonu jsou příběhem sice mnohem známějším, ale Lesy Albionu jsou příběhem, který by si dle mého názoru zasloužil víc pozornosti také. Tato kniha byvá v anotacích uváděna jako druhá kniha Avalonské série. Ostatní díly jsem zatím sice nečetla ale podle anotací ostatních příběhů, které na tento navazují, mám spíš pocit, že to je díl první.... celý text
Zabiják
2009,
Émile Zola
Dodnes mám z této knihy zakořeněný takový ponurý pocit a přitom paradoxně se mi četlo toto dílko docela dobře (i když je to už nějaký čas, co jsem Zabijáka četla). Dodnes si také pamatuju na tu atmosféru prádelny, i na to jak jsem toho příživníka Lantiera i ty další záporné postavy nesnášela a jak mi Gervaisa připadala naivní tou svou neustálou vírou, že se přece jen vše v dobré obrátí (tou naivitou myslím její vírů v ty příživníky, co se o ně starala, a co na ni kašlali) a přitom se propadala až na dno. A přitom to s ní nevypadalo až tak hrozně, když byla schopná se o sebe postarat po Lantierově odchodu… Další poznatek, co mi utkvěl v hlavě, jak autor dokázal vystihnout, jak alkohol dokáže udělat z člověka trosku (i ten jeho popis deliria). Konec mě zasáhl asi nejvíc, dodnes mám tu scénu uloženou v hlavě i když na druhou stranu pro hlavní hrdinku znamenal nejspíš vysvobození… (za přečtení stojí, a ten nemizící pocit ponurosti, co mě provázel při četbě, přetrval až dodnes ).... celý text