capricorn__
přečtené 468
Jedna duše, mnoho těl
2006,
Brian L. Weiss
Nevím, jestli tuto knihu hodnotím jako jednu z nejlepších o reinkarnaci (ať už do minulosti či budoucnosti), ale každopádně mě bavila a já ji přečetl za pár dní. Nevím, jestli to, že se mi nelíbil styl psaní a některé použité obraty, přičíst autorovi samotnému nebo překladateli. Pořád ale nevím, jak se na téma vytváření budoucích životů dívám, názor jsem si bohužel nevytvořil. Minulým životům věřím stoprocentně, ale těm z budoucnosti, které autor uvedl? Nevím, něco mi na tom nesedělo. Každopádně to byla příjemná četba.... celý text
Květy zla
1997,
Charles Baudelaire
Na začátek je asi dobré napsat, že já poezii neumím číst. Jedinou poezii, kterou zbožňuji, je "Kytice", "Máj" a "Evžen Oněgin" a to jen proto, že tato díla mají děj a postavy. Já čtu velice rychle a nahusto, což u poezie nejde. Z toho důvodu nemůžu říct, že bych si "Květy zla" nějak užíval, mnohdy mě rozčilovalo, že jsem určitou báseň musel číst několikrát, abych ji pochopil. Dávám pět hvězdiček, protože Baudelaire samozřejmě nemůže za to, že já poezii neumím číst + mně se líbilo, jakým stylem psal a u mnohých básniček jsem si udělal záložku, protože se k nim někdy chci vrátit. "Květy zla" nám na střední škole byly představovány pomalu jako jakýsi extrémně nechutný balast s vnitřnostmi, sexem a násilím. Proto jsem čekal, že budu číst nějakou Satanskou bibli přepsanou do veršů, ale nestalo se tak. Já byl příjemně překvapený. Co tak říct ke "Květům zla"? Některé básničky jsou krásné a já se k nim rád vrátím, některé se mi příliš nelíbily, několik z nich jsem nepochopil a některé mi jen tak prolétly hlavou. Jsem ale rád, že jsem básnickou sbírku přelouskal a fakt nechápu, proč se ve školách mluví o této knize tak, jak se mluví. Ano, na svou dobu to asi bylo dost šokující dílo, ale časy se změnily a pro dnešní literární svět jsou "Květy zla" ještě dost mírné.... celý text
Paralelní světy
2007,
Michio Kaku
Mně bylo úplně jasný, že ve chvíli, kdy se budu moct (s nadšením) přestat učit fyziku, si k ní najdu cestu sám. :D Na začátek je nutno podotknout, že já fyzice a kosmologii opravdu, ale opravdu nerozumím. Můj mozek je silně humanitně orientovaný, ale je úžasný, že jsem si i tak z této knihy odnesl spoustu znalostí. Jestli tedy dávám za něco plný počet, pak rozhodně za autorovu schopnost všechno dobře popsat tak, aby si to každý - i já - dokázal dobře představit. Téma paralelních světů (kosmologie obecně) je nesmírně obtížné, protože není nijak dokázané, vědci o něm stále spekulují, takže "Paralelní světy" je vědecká kniha plná (záživných) vědeckých poznatek "jak by něco mohlo být, kdyby...", což mě moc bavilo. Nevím, jestli po nějaké podobné knížce sáhnu, ale tahle mě moc zaujala a nevyvracím možnost, že se k ní někdy vrátím. Sice nevím, jestli bych byl schopen nějaké hlavní principy převyprávět, já si spíš z knížky odnesl to, co jsem potřeboval (především onen filozofický přesah a pár zajímavostí), ale jsem spokojený.... celý text
Dáma s kaméliemi
2008,
Alexandre Dumas, ml.
Nádherná knížka, která mě chytla už od prvních řádků. Líbí se mi, že během četby jsem tak trochu zapomněl, že čtu román, ale připadalo mi, že hlavní postavy skutečně existují a já čtu o jejich životech - to poukazuje na velice kvalitní vypravěčské schopnosti autora. Co mě taky velice zaujalo, je ponurá atmosféra: jde o poměrně jednoduchý příběh, ono už na začátku víte, co se stalo, ale i tak mi z knížky bylo opravdu smutno (tak, jako mi dlouho z žádné nebylo). I když jsem měl k oběma postavám výhrady (Marguerite mi vadila marnivostí, Armand svým chováním), dokázal jsem si k nim vytvořit cestu a jejich osudy mi nebyly lhostejné, bylo mi jich obou líto. Nakonec mě zaujalo i to, jak mi jsou svým způsobem nesympatické: tyto postavy jsou mnohotvárné, je těžké je zaškatulkovat, mají osobnost, jsou lidské a podle toho se chovají, musíte o nich přemýšlet, zaryjí se vám do paměti (vypichuju to, protože tohle například u spousty moderních knih nevidím). Líbí se mi i historický přesah: při čtení jsem pořád přemýšlel nad tím, jak moc jsou pro dnešního člověka určité scénky a vůbec překážky, které se stavěly lásce do cesty, vzdálené a absurdní, ale pak mi došlo, jak spousta věcí zůstala stejných, což trochu umocňuje ten smutný pocit z knížky, o kterém jsem psal výše.... celý text
Nejmodřejší oči
1983,
Toni Morrison
Srdceryvný příběh o rasismu vyprávěný očima malých holek mě vymáchal ve smutku a naštvanosti. Autorka píše velice poetickým a expresivním stylem psaní, díky čemuž vás perfektně umístí do hlav hlavních postav a nechá vás, abyste prostřednictvím jejich zážitků okusili všechny nepříjemnosti. K tématu rasismu jsem se dostal už v několika knihách, ale "Nejmodřejší oči" právě kvůli stylu psaní, kvůli hlavním postavám, kvůli osudům, kvůli popisnosti a kvůli atmosféře je určitě moje nejoblíbenější kniha. Chápu, proč autorka dostala Nobelovu cenu.... celý text
Madonna - Životopis
2009,
Lucy O'Brien
Já jsem četl ještě o něco rozšířenější verzi v angličtině, která sahá až někam do roku 2017, ale ta tu (pochopitelně) není... Sám sebe beru za obrovského fanouška Madonny, je jen málo hudebních umělců, kteří by mě fascinovali tolik, jako ona. Myslím si, že hlavní věc, která ji (pro mě) dělá tak zajímavou, je, jak s každým albem přijde s úplně jiným stylem a často dokonce i žánrem, tématikou a do všeho se umí obout tak přesvědčivě. Od večírků a taneční parket, přes lásku a erotiku, po náboženství a politiku. Madonna je jedinečný a velice komplikovaný člověk, o kterém je těžké si vytvořit jednoznačný obrázek. Měl jsem šanci přečíst si o ní ještě další dvě knihy, ale tato je tou nejlepší. Lucy O'Brien totiž nepíše o Madonně jako o bezchybné ikoně, královně popu, ale ukazuje, jaká je ve skutečnosti zač a nebojí se popsat ty stránky života, které (Madonna jakožto člověk, který potřebuje mít kontrolu nad vším) kontrolovat nedokáže a ve kterých bohužel mnohdy i selhává. Podle knížky mi připadá jako velice osamělý člověk, zjevně za to může absence matky. Nejsem takový ten fanoušek, který bere jako modlu všechno, co vypustí z úst, sám dobře vím, že Madonna má svoje chvilky, kdy byla k nevydržení (a i je - viz ten její vzkaz ve vaně na začátku epidemie) a sice autorka psala, že určité její kroky měly člověka probudit, já si o nich myslím své a věřím, že se jen chtěla zviditelnit, protože už nevěděla co. Nejvíce jsem se s ní dokázal ztotožnit v 90. letech, konkrétně album "Ray of Light" řadím k mým nejoblíbenějším ze všech. (Škoda, že Madonně tahle spirituální stránka vydržela jen na chvíli a dvojnásobná škoda, že jsem v té době nebyl ani na světě.) Věřím, že to není naposledy, co jsem tuto knihu otevřel - jak jsem řekl, Madonna mě fascinuje a do jisté míry inspiruje (má takový ten hlas, co vás nutí "jít makat"), stačí si poslechnout její interview, to, jak mluví a vyjadřuje se a člověk zjistí, že to není jen nějaká hloupá popová hvězdička. (Proto mě občas zaráží to, jak se chová.) Líbí se mi, že (na rozdíl třeba od Celien Dion či Cher) napsala a vyprodukovala drtivou většinu svých písní a neměla na všechno lidi - její hudba je autentická a upřímná, to oceňuju asi nejvíc.... celý text
Božská komedie
1952,
Dante Alighieri
Já jsem nějak ani nečekal, že mě renasanční dílo bude bavit. Taky jsem po "Božské komedii" nesáhl z pozice někoho, kdo rád čte, ale spíš z pozice někoho, koho zajímá dějepis a prostřednictvím starých knih se snaží dozvědět, jak v té době lidé přemýšleli. Z toho se taky odrazilo i hodnocení - pokud bych měl hodnotit, jak jsem si užil četbu jako čtenář, asi bych dal o hvězdičku méně. "Božská komedie" se nečte úplně snadno, nejhorší pro mě byla asi část s peklem, kdy jsem si myslel, že to vzdám. Očistec byl naopak nejlepší a ráj byl takový lepší průměr. Taky jsem se na konci snažil dočíst doslov, který je (alespoň v mé verzi) podobně dlouhý jako poezie, ale nakonec jsem to taky vzdal, protože jsem se nedozvěděl vlastně nic kvůli přehnaně poetickému jazyku, který se tam nehodil. Takhle to vypadá, že "Božskou komedii" kritizuju, já vím, ale já jsem moc rád, že jsem ji přečetl a určitě ji doporučuju. Jenom... No... Je to renesance, co čekat? Byl jsem moc rád, když jsem se s nějakými myšlenkami ztotožnil a když jsem pochopil autorův záměr a hlavní myšlenku a hlavně, když jsem si udělal lepší obrázek o tehdejší společnosti.... celý text
Destrukční deník
2014,
Keri Smith
("Destrukční deník" jsem dostal ve čtrnácti letech a i v té době jsem z toho nebyl odvařený, to myslím mluví za své.) K čemu tahle "knížka" vlastně je? Nechápu její smysl. Dobře, dobře, pokud vás budou bavit všechny úkoly, stejně pak knížku budete muset vyhodit, protože skončí v tak mizerném stavu (a nejspíš nebude ani moc vonět), že pokud se nerozpadne, bude to štěstí. Pokud zhodnotím úkoly jako takové: stejně nejdou splnit všechny, protože pokud knížku rozšlapete, umyjete a vyválíte bůhví v čem, další stránky se slepí či zničí, takže i tento aspekt je silně nedomyšlený. Co se ale strategie autorky týče, jo, ta je fajn. Na "Destrukčním deníku" mohla vydělat dost.... celý text
Vesmír v kabale
1994,
Z'ev ben Shimon Halevi (p)
Kabala mě zajímá už několik let především kvůli nahlížení na svět, ale až nyní jsem se k ní dostal. Ke knížce jako takové bych řekl, že není úplně vhodná pro někoho, kdo o kabale skoro nic neví - nedoporučoval bych ji někomu, kdo kabalu alespoň trochu nezná. Autor sice všechno popisuje velice jasně a přehledně, ale se spoustou "cizích slov". Já o kabale zjevně nevěděl dostatek, protože jsem občas při čtení tápal a ztrácel se - i tak jsem ale pochopil hlavní myšlenky a myslím, že teď mám o kabale lepší představu. Rozhodně bych si o ní chtěl ještě přečíst něco dalšího.... celý text
Tajemství
2008,
Rhonda Byrne
Říct, že "Tajemství" je nejlepší kniha o zákonu přitažlivosti, by bylo pěkně urážlivé. Co mně osobně na knížce vadí - po přečtení dalších několika knihách s touto myšlenkou - je to, jak vybízí člověka k materialismu, narcismu a přehnané kontrole nad vším, což jde do protikladu s New Age spiritualitou, o kterou se "Tajemství" dost opírá. Knihu i tak ale hodnotím pěti hvězdičkami a zařazuji do sekce "doporučuji", protože to byl první krok k tomu, abych se na svět kolem sebe díval jinak a začal se o spiritualitu zajímat více do hloubky a hledat takové myšlenky jinde. "Tajemství" není tak přelomová knížka, jak o sobě ráda říká - myšlenky o tom, že vaše myšlenky odrazují realitu, naleznete od "Alchymisty" od P. Coelha až po Bibli. Chápu komentáře některých lidí, kteří píší, že kniha je vlezlá a že se jim nelíbí, že jaksi hází problémy za hlavu s touhle filozofií "ono se to vyřeší samo, já si budu myslet pozitivně, to stačí" a ono to tak skutečně z "Tajemství" vyplívá. Proto doporučuji jiné knihy, starší, které nejsou tak komické tím, jak se namáhají vás přesvědčit, že před vámi drží lék na všechno kolem vás. K tomu všemu: je to filozofie, spiritualita, a takové téma prostě není pro každého. Mně "Tajemství" otevřelo bránu do spirituálního světa, sice jen poněkud okrajově, ale i tak udělalo svoji práci. Ke knížce se nikdy nevrátím, protože mám své lepší zdroje, ale pro někoho, kdo se o tomto tématu chce dozvědět a nic o něm neví, "Tajemství" doporučuju.... celý text
Jméno růže
2005,
Umberto Eco
Během první třetiny jsem si říkal, že čtu o něco více filozofického Dana Browna, ale rychle jsem pochopil, že takové přirovnání je naprosto zcestné. Umberto Eco píše vlastním stylem a já jsem rád, že jsem do strany 200 takřka zapomněl na detektivní zápletku - která nakonec není tolik důležitá - a spíš se věnoval příběhům hlavních hrdinů a více mě zajímalo "jak" a "proč" než "kdo" a "kdy". Pokud se ale zastavím u detektivní zápletky, pak i její rozuzlení je vlastně dost jedinečné. Kniha je jasným příkladem postmoderního románu, proto je pro Jméno růže typická spousta vrstev a záleží na čtenáři, které z nich dá přednost. (Proto si dovedu představit, že bych se ke knize někdy vrátil a stejně v ní našel něco nového - to se mi například u žádné typické detektivky nestalo.) Ale nebudu lhát: ne vždycky jsem se při čtení bavil, byly chvíle, kdy mě unavovaly filozofické popisy a řešení náboženských sporů, ale pak vždycky přišlo něco, co přitáhlo zpátky moji pozornost a zase mě vtáhlo dovnitř (jako například milostná linka). Opravdu moc se mi líbil konec, i ta symbolika, příběh skončil v takové síle, jako začal, a to hodnotím asi nejkladněji. Jestli mám s něčím u beletrie problém, je mnohdy nedotažený a nepromyšlený konec, který mi akorát zprotiví celkový dojem z knihy. Jsem rád, že Jméno růže není tím případem.... celý text
Hermafrodit
2009,
Jeffrey Eugenides
Velice zajímavá kniha o ještě zajímavějším tématu. Pulitzerova cena je rozhodně zasloužená. Nejprve jsem měl strach, že mě taková velká knížka bude nudit, ale tomu se naštěstí nestalo. Autor tuto problematiku popsal velice příjemně, já osobně ani nevěděl, že taková porucha vůbec existuje. Taky se mi líbí, že Eugenides nestaví vyprávění příběhu pouze na hlavní postavě, která se s poruchou potýká, ale i na dalších členech rodiny, kteří tuto poruchu zapříčinili a proč. Já upřímně během četby cítil spoustu odlišných pocitů, a to je podle mě správné, protože kvalitní kniha by měla nutit člověka přemýšlet a ukazovat odlišné pohledy na situaci. Všechny postavy jsem samozřejmě pochopit nedokázal (hlavně tedy prarodiče - čtenáři ví proč...), ale o to tu ani tolik nejde. Knihu hodnotím velice pozitivně, protože jde o příběh, který se mi vryl do paměti a já si i po odstupu několika měsících vybavuji nejen příběh, ale i jednotlivé kapitoly a pasáže.... celý text