capricorn__
přečtené 481
Hana
2017,
Alena Mornštajnová
Knížce jsem se vyhýbal, protože jsem si říkal, že určitě bude přeceňovaná jako některé moderní válečné knížky, které jsou ve skutečnosti nekvalitní, ale lidé je hltají, protože autoři využívají kruté minulosti, která jejich literární nedostatky "smázne". "Hana" se mi dostala do rukou tak, že mi ji přinesla nejlepší kamarádka s tím, že si knížku musím přečíst. (Takže jsem neměl na vybranou.) "Hana" je velice čtivá kniha, kterou jsem přečetl za necelý víkend. (Hodně prší, víte?) Ze všech třech částí se mi nejméně líbila ta první - obzvlášť konec. (Říkal jsem si: "Co? Takhle rychle?! Jak?") Upřímně styl psaní mě tolik nebral, nemám totiž moc rád knížky, které jsou takové "letem světem", kdy vám autoři děj převykládají bez toho, aby vás uvedli přímo do děje. Hlavní postavy se mi líbily, sice mohla být jejich psychologie více rozvedená, ale chápu, že na tak krátkém prostředí to moc nešlo. (Nezlobil bych se, kdyby byla knížka třeba o sto stran delší a zodpověděla na otázky, které si kladu i teď, bezprostředně po čtení.) Hlavní postavy byly lidské a uvěřitelné, a to mi stačilo. Moc mě baví historie a z knížky jsem poznal, že si autorka dala spoustu práce s hledáním informací, já z ní odešel i s novými znalostmi. (Za to ohromné plus!) "Hana" je ve výsledku příjemná kniha, na moji nejoblíbenější válečnou knihu, Sophiinu volbu, nesahá ani zdaleka, ale jsem rád, že jsem ji přečetl a chápu, že se jí těší takového úspěchu. Hodnotím třemi hvězdičkami, je to takový zlatý střed, taková, no, knížka do deště.... celý text
Faust
1973,
Johann Wolfgang Goethe
Nádherná kniha, ale asi z ní nejsem tolik nadšený jako ostatní. "Faust" se mi moc líbil tak do první poloviny, to jsem si říkal, že čtu asi nejlepší divadelní hru a skoro jsem zapomněl, že jsem velký fanda Shakespeara. Jenže od druhé části jsem se tak trochu ztratil a přistihl se přitom, že čtu na sílu a nechápu, co se vlastně děje a co čím autor zamýšlí. Na konci jsem se zase vrátil a "Faust" (pro mě) skončil v takové síle, v jaké začal. "Faust" je složitá kniha a čtenář u ní musí dávat pozor. Moc se mi líbil filozofický přesah a celková pointa příběhu, kterou jsem i přes složitost snad vysledoval správně. "Fausta" doporučuju, ale věřím, že to zkrátka není dílo pro každého a chápu, že někoho se toto dílo nedotkne vůbec.... celý text
Misery
2003,
Stephen King
Nevím, jestli to je tím, že jde o Kingovu starší knihu, ale nejprve jsem nemohl autorův charakteristický styl psaní vůbec poznat. Troufám si říct, že jsem od autora přečetl spoustu jeho slavných knih, ale "Misery" mi nějak proklouzla a já ji přehlížel. Přitom jde o jedno z jeho nejlepších děl! Sice je zápletka dost jednoduchá, v knize jsou pouze dvě postavy, ale zato je opravdu čtivá a napínavá. Dlouho se mi pod ruku nedostal román, který bych "zhltnul" za pár dní. Obě hlavní postavy jsou velice realisticky vykreslené, zajímavé a zapamatovatelné. (Ačkoliv postava Annie dostává kvůli své velice složité povaze větší více pozornosti. To samozřejmě není výtka.) Rozhodně knihu doporučuji, ale zároveň radím dalším podobně citlivým povahám, aby se dobře připravili na pár opravdu nechutných scének.... celý text
Zabiják
2002,
Émile Zola
Skvělá knížka. Postavy jsou velice lidské a tím pádem i lehko zapamatovatelné, během knihy se mi názor na většinu z nich otočil snad desetkrát. Děj se mi kvůli uvěřitelnosti zaryl do paměti a myslím, že ho jen tak nezapomenu. (To je velice dobré.) Moc se mi líbí nadčasovost příběhu: kniha je sice z druhé poloviny 19. století, ale věřím, že by stačilo změnit jen pár nepatrných detailů a příběh by mohl být zasazen i do 21. století. Já - jako asi všichni, kdo mají v rodině alkoholika - byl během knihy neskutečně naštvaný a znechucený, což je dobře. O knize jsem nevěděl skoro nic, proto jsem netušil, co/kdo ten zabiják je, ale během čtení jsem rychle pochopil. Líbí se mi, že i ty nejtragičtější situace autor popíše velice nezaujatě, skoro jako nějakou zprávu do novin, nechá čtenáře, aby se sám rozhodl, co si o nich myslí. Jediné, co mi vadilo, byly dlouhé kapitoly, ale to je jen drobnost. Rozhodně doporučuju!... celý text
Stébla trávy
1998,
Walt Whitman
"Stébla trávy" mi moc sedla, jde nejspíš i o moji nejoblíbenější sbírku poezie, která se četla skoro sama. Líbil se mi Whitmanův styl psaní, jeho filozofie, navození atmosféry 2. poloviny 19. století v Americe, dokonce i to, jak občas přeháněl a jaké používal výrazy. Kniha, kterou jsem četl v angličtině, byla asi o dvě stě stran delší než ta, která je tady na databázi, proto je možné, že jsem (náhodou) přečetl i jiné knihy. Měl jsem původně strach z volného verše, protože sám vím, jak k smrti nesnáším poezii ve stylu "Mléko a med", ale zpětně se stydím, že jsem (náhodou) hodil Whitmana do této kategorie, protože "Stébla trávy" jsou na úplně jiné úrovni. Dostal jsem víc, než jsem čekal a stoprocentně se ke knize někdy vrátím.... celý text
Plechový bubienok
2018,
Günter Grass
Velice zvláštní knížka, na kterou asi jen tak nezapomenu. Nemůžu říct, že by mě "Plechový bubínek" nějak hodně bavil, byly chvíle, kdy jsem se nudil a přeskakoval dlouhá souvětí, nebo kdy mě sice četba bavila, ale já nebyl schopen rozeznat, co se děje, protože jsem se v knize ztratil. I tak ale hodnotím pěti hvězdičkami, protože kniha má svoje kouzlo, které ale vyplyne na povrch až v průběhu čtení. Moc se mi líbí nezapomenutelné knížky, které se vymezují od ostatních. Styl písma je velice chaotický, popisný, sarkastický a skoro až groteskní, ale originální. Hlavní postava - a všechno, co se kolem ní točí - je opravdu bizarní. Neměl jsem Oskara rád, vlastně mi byl protivný, ale věřím, že to byl autorův záměr, protože postava Oskara skvěle podtrhuje atmosféru 1. poloviny 20. století. U toho bych se taky zastavil: tato kniha sice není válečná, ale i tak mě velice zarazilo (v tom příjemném smyslu), jakým způsobem Gunter Grass (jak se píše "umlaut"?) válečnou historii popsal. Ještě jsem nezažil, že by si z ní někdo skoro utahoval. Co dalšího tak o knize říct? Věřím, že není pro každého, sám si nejsem jistý, jestli bych ji někomu doporučil, protože nemůžu zapomenout na chvíle, kdy jsem se s knížkou vyloženě trápil. I tak ale věřím, že pokud je někdo unaven moderní beletrií, která je psaná na "jedno brdo", pak bude "Plechový bubínek" příjemnou změnou.... celý text
Citadela
1984,
Antoine de Saint-Exupéry
Nevím, jestli se mi někdy bezprostředně po dočtení knížky chtělo začít ji číst zase od začátku. Pro mě je "Citadela" jedna z nejkrásnějších a nejdůležitějších knížek a je mi jasné, že ji otevřu ještě mnohokrát a určitě se k ní vrátím. Zpočátku pro mě bylo sice poměrně těžké se začíst kvůli jazyku ("Citadela" rozhodně není psaná tím samým stylem jako "Malý princ" - jediná další kniha od Exupéryho, kterou jsem četl), ale na ten jsem si zvykl. Mám dojem, že právě díky tomu, jak je kniha náročná na čtení kvůli bohatému jazyku, čtenáři otevírá další možnosti rozebrání při dalším čtení. Líbí se mi na knize všechno: atmosféra, poučení, moudra,... Dlouho mi žádná kniha nesedla tolik jako tahle.... celý text
Jedna duše, mnoho těl
2006,
Brian L. Weiss
Nevím, jestli tuto knihu hodnotím jako jednu z nejlepších o reinkarnaci (ať už do minulosti či budoucnosti), ale každopádně mě bavila a já ji přečetl za pár dní. Nevím, jestli to, že se mi nelíbil styl psaní a některé použité obraty, přičíst autorovi samotnému nebo překladateli. Pořád ale nevím, jak se na téma vytváření budoucích životů dívám, názor jsem si bohužel nevytvořil. Minulým životům věřím stoprocentně, ale těm z budoucnosti, které autor uvedl? Nevím, něco mi na tom nesedělo. Každopádně to byla příjemná četba.... celý text
Květy zla
1997,
Charles Baudelaire
Na začátek je asi dobré napsat, že já poezii neumím číst. Jedinou poezii, kterou zbožňuji, je "Kytice", "Máj" a "Evžen Oněgin" a to jen proto, že tato díla mají děj a postavy. Já čtu velice rychle a nahusto, což u poezie nejde. Z toho důvodu nemůžu říct, že bych si "Květy zla" nějak užíval, mnohdy mě rozčilovalo, že jsem určitou báseň musel číst několikrát, abych ji pochopil. Dávám pět hvězdiček, protože Baudelaire samozřejmě nemůže za to, že já poezii neumím číst + mně se líbilo, jakým stylem psal a u mnohých básniček jsem si udělal záložku, protože se k nim někdy chci vrátit. "Květy zla" nám na střední škole byly představovány pomalu jako jakýsi extrémně nechutný balast s vnitřnostmi, sexem a násilím. Proto jsem čekal, že budu číst nějakou Satanskou bibli přepsanou do veršů, ale nestalo se tak. Já byl příjemně překvapený. Co tak říct ke "Květům zla"? Některé básničky jsou krásné a já se k nim rád vrátím, některé se mi příliš nelíbily, několik z nich jsem nepochopil a některé mi jen tak prolétly hlavou. Jsem ale rád, že jsem básnickou sbírku přelouskal a fakt nechápu, proč se ve školách mluví o této knize tak, jak se mluví. Ano, na svou dobu to asi bylo dost šokující dílo, ale časy se změnily a pro dnešní literární svět jsou "Květy zla" ještě dost mírné.... celý text
Paralelní světy
2007,
Michio Kaku
Mně bylo úplně jasný, že ve chvíli, kdy se budu moct (s nadšením) přestat učit fyziku, si k ní najdu cestu sám. :D Na začátek je nutno podotknout, že já fyzice a kosmologii opravdu, ale opravdu nerozumím. Můj mozek je silně humanitně orientovaný, ale je úžasný, že jsem si i tak z této knihy odnesl spoustu znalostí. Jestli tedy dávám za něco plný počet, pak rozhodně za autorovu schopnost všechno dobře popsat tak, aby si to každý - i já - dokázal dobře představit. Téma paralelních světů (kosmologie obecně) je nesmírně obtížné, protože není nijak dokázané, vědci o něm stále spekulují, takže "Paralelní světy" je vědecká kniha plná (záživných) vědeckých poznatek "jak by něco mohlo být, kdyby...", což mě moc bavilo. Nevím, jestli po nějaké podobné knížce sáhnu, ale tahle mě moc zaujala a nevyvracím možnost, že se k ní někdy vrátím. Sice nevím, jestli bych byl schopen nějaké hlavní principy převyprávět, já si spíš z knížky odnesl to, co jsem potřeboval (především onen filozofický přesah a pár zajímavostí), ale jsem spokojený.... celý text
Dáma s kaméliemi
2008,
Alexandre Dumas, ml.
Nádherná knížka, která mě chytla už od prvních řádků. Líbí se mi, že během četby jsem tak trochu zapomněl, že čtu román, ale připadalo mi, že hlavní postavy skutečně existují a já čtu o jejich životech - to poukazuje na velice kvalitní vypravěčské schopnosti autora. Co mě taky velice zaujalo, je ponurá atmosféra: jde o poměrně jednoduchý příběh, ono už na začátku víte, co se stalo, ale i tak mi z knížky bylo opravdu smutno (tak, jako mi dlouho z žádné nebylo). I když jsem měl k oběma postavám výhrady (Marguerite mi vadila marnivostí, Armand svým chováním), dokázal jsem si k nim vytvořit cestu a jejich osudy mi nebyly lhostejné, bylo mi jich obou líto. Nakonec mě zaujalo i to, jak mi jsou svým způsobem nesympatické: tyto postavy jsou mnohotvárné, je těžké je zaškatulkovat, mají osobnost, jsou lidské a podle toho se chovají, musíte o nich přemýšlet, zaryjí se vám do paměti (vypichuju to, protože tohle například u spousty moderních knih nevidím). Líbí se mi i historický přesah: při čtení jsem pořád přemýšlel nad tím, jak moc jsou pro dnešního člověka určité scénky a vůbec překážky, které se stavěly lásce do cesty, vzdálené a absurdní, ale pak mi došlo, jak spousta věcí zůstala stejných, což trochu umocňuje ten smutný pocit z knížky, o kterém jsem psal výše.... celý text
Nejmodřejší oči
1983,
Toni Morrison
Srdceryvný příběh o rasismu vyprávěný očima malých holek mě vymáchal ve smutku a naštvanosti. Autorka píše velice poetickým a expresivním stylem psaní, díky čemuž vás perfektně umístí do hlav hlavních postav a nechá vás, abyste prostřednictvím jejich zážitků okusili všechny nepříjemnosti. K tématu rasismu jsem se dostal už v několika knihách, ale "Nejmodřejší oči" právě kvůli stylu psaní, kvůli hlavním postavám, kvůli osudům, kvůli popisnosti a kvůli atmosféře je určitě moje nejoblíbenější kniha. Chápu, proč autorka dostala Nobelovu cenu.... celý text
