capricorn__
přečtené 440
Hra o trůny
2011,
George R. R. Martin
Řeknu to narovinu: jestli existuje jeden žánr, který nemůžu cítit a když někoho slyším, jak o něm nadšeně mluví, mám chuť protáčet očima, je to právě fantasy. Víly, vlkodlaci, upíři, draci či nadpřirozeno jako takové, mi nikdy nebylo blízké. Oceňuji fantazii těchto autorů, ale to je tak celé. "Hra o trůny" se mi dostala pod ruku jen kvůli tomu, že jsem slyšel na knižní sérii samou chválu, a že jsem navíc v obchodě zahlédl ty nejnovější edice s opravdu hezkým designem titulních stran. (Soudil jsem knihu podle obalu, přiznávám.) Čekal jsem od knížky snad úplně vše, dokonce i to, že tak přechvalovanou knížku nebudu schopen strávit, ale, světě div se, mě knížka opravdu moc bavila. Protože ano, je to fantasy, ale takové - jak to říct? - INTELIGENTNÍ fantasy. Autor má všechno do detailů promyšlené a je vidět, že se hodně zajímá o historii a já v některých postavách a dějových zápletkách viděl skutečné obličeje a události. Na to mě nakonec knižní série získala nejvíc: na vymyšlené historii, která je velice dobře promyšlená, z knížek cítíte, že autor je do psaní opravdu zapálený. Postav je dost, opravdu dost, ale byl jsem schopen se v nich (víceméně...) zorientovat. Moc se mi i líbí autorův styl psaní, ve kterém vůbec nepoznáte, se kterou postavou sympatizuje a kterou chce, aby čtenář nenáviděl - zdá se, že Martinovi je tohle úplně ukradené, popisuje svůj svět a vy si vyberte sami, co si o tom myslíte. Seriálovou verzi jsem neviděl a ani se na to nechystám, ale ta knižní mě zaujala dost. Za prototyp člověka, který je proti fantasy žánru vysazený, můžu tuto fantasy knižní sérii doporučit všema deseti!... celý text
O něco horší než Marťan, ale ten mě taky moc nezaujal. Jediné, za co dávám hvězdičku, jsou autorovy znalosti a představivost - fakt nechápu, jak někoho může napadnout psát zrovna o tomhle a ještě si s tím dát takovou práci, že román vyznívá přesvědčivě. V tomhle díle autor používá méně chemických a fyzikálních popisů, takže i můj humanitně-orientovaný mozek má šanci leccos z knihy pochopit a představit si. Co se mi ale opravdu nelíbilo, byly dvě zásadní věci, které se ale táhly přes celou knihu: první je detektivní zápletka (či co to bylo), která mě fakt nebavila a do této knihy se ani moc nehodila. No a ta druhá je hlavní hrdinka - tento typ rádoby "edgy hlavních postav" mi nikdy neseděl, protože se s nimi vždycky pojí ten typicky laciný smysl pro humor, který mě strašně moc vytáčí.... celý text
Knížka je napsaná skvěle, o tom žádná, je vidět, že si s ní dal Andy Weir fakt práci, ale dokud vám nejde chemie a fyzika (nebo se v těchto oborech aspoň trochu neorientujete), bude vás kniha nudit, protože ty jednotlivé procesy, které autor zdlouhavě popisuje prakticky na každé stránce, vám zkrátka nebudou nic říkat. Líbila se mi izolující atmosféra, nápad a dokonce i hlavní postava byla taky fajn (trochu mě překvapovalo, jak moc byla v takové situaci klidná...), jen zkrátka není pro někoho, kdo ovládá JEN humanitní obory. :) Možná jediný případ v knižním světě, kdy preferuju film na úkor knihy.... celý text
Teorie vraždy
2019,
Andrew Mayne
ztráta času
Já jsem z jeho série četl první tři díly přesně v době, kdy vyšly. Fajn: první díl si pamatuju zřetelně, druhý částečně, ale tenhle třetí vůbec. Vím, že jsem to četl, ale prostě si na nic nepamatuju a anotace mi příliš k oživení paměti nepomohla. Hádám, že to o kvalitě románu říká asi své...... celý text
Hračkář
2019,
Andrew Mayne
"Hračkáře" hodnotím o hvězdičku méně než "Šelmu". S tou jsem sice nebyl taky příliš spokojený, protože se mi nelíbilo především vyřešení případu a všeobecné paradoxy, které jsem si z četby odnesl, ale i tak se mi líbila natolik, že mě zajímalo, kam se autor posune dál. A podle mého se posunul o krok zpátky. Na "Hračkáři" se mi nelíbily prakticky ty samé věci jako u "Šelmy", akorát se ještě přidala jakási zvláštní naštvanost vůči případu. Chci říct: autor načal tolik zajímavých věcí (viz například ta zvláštní spiritualita a tajemno, či co to mělo být), a pak se od nich úplně odklonil, řekl si: "Hm, tak tohle asi stačilo" a dost zajímavý nápad zalepil fraškou a dalšími stupiditami, kterých je v moderních detektivkách až dost. "Hračkář" mě opravdu zklamal.... celý text
Šelma
2018,
Andrew Mayne
Pamatuju si, že když "Šelma" vyšla, celý Instagram byl zacpaný tím, jak obal knížky mění barvu (a takže se i hezky fotí, že?). To mě okamžitě odrazilo, protože nenávidím protěžované knížky. Jenže pak jsem si přečetl anotaci a říkal jsem si, že to nezní tak špatně. Detektiv je v tomto případě biolog, který je tak trochu pako a pořád si jede na sebe a nikdo ho tolik nechápe. Nápad sám o sobě je dobrý, k tomu všemu se mi docela líbí autorův styl psaní, hlavní hrdina mi je celkem sympatický, jeho knížky jsou čtivé, za to nejspíš může jeho smysl pro humor. Za co ale strhávám tolik hvězd, jsou ta typická klišé, která jsou v každé druhé detektivce. (Je fakt zvláštní, jaké tohle vyšetřovatelské pako má na všechno štěstí, ale nikdo mu samozřejmě nevěří a mají ho za blázna, že? ... Ugh, tohohle je v detektivkách až až!)... celý text
Loutkář
2018,
Daniel Cole
ztráta času
"Loutkař" byl pro mě ještě o něco horší než "Hadrový panák". Styl psaní se sice možná o něco zlepšil - autor už nebyl tak chaotický a dal si větší práci s popisem, takže čtenář najednou mohl snáz pochopit, o co vlastně usiloval. Jenže co se zhoršilo, byla jeho fantazie, která mi často připadala k smíchu a říkal jsem si, proč mu nikdo ve vydavatelství nepověděl, že takhle psát není dobrý nápad. Chci říct: určité scénky, které autor vymyslel, prostě nedávaly smysl, byly tak přehnaně zdramatizované, rádoby akční a nechutné - hlavně, když je všude spousta krve a vnitřností, čím brutálnější, tím lepší. A tohle podle mě není základ kvalitní detektivky. Podle toho, jak Cole píše, mám dojem, že se spíš než k psaní chce nějak dostat k filmovému řemeslu a psát náměty na akční filmy. Tam by možná obstál. Tohle bylo moje poslední setkání s autorem, nyní se mu budu vyhýbat obloukem.... celý text
Handrová bábika
2017,
Daniel Cole
Já jsem "Hadrového panáka" dostal kdysi k Vánocům a ještě s komentářem: "Tuhle knížku jsi sice neměl na seznamu, ale my jsme ji vybrali, protože jsme věděli, že máš rád detektivky". Takže mi nezbývalo nic jiného, než nasadit úsměv a předstírat, že si užiju knížku, která v té době byla kvůli reklamě úplně všude. Na moji obranu: já nešel do čtení s žádnými předsudky, já si totiž o knížce nemyslel vůbec nic (kromě toho, že nesnáším tak moc protěžované knížky), byla mi jedno a kdybych ji nedostal (a taky pokračování), tak se k ní nikdy nedostanu. Nápad je fajn, to uznávám. Tím to ale celé končí - provedení je totiž otřesné. Styl psaní - spolu s postavami - mi připadal velmi chaotický a neuspořádaný. Na jedné straně se dělo něco a na druhý zase úplně něco jiného s tím, že jasný, na tohle jsem obzvlášť z detektivek zvyklý, ale tady to nedávalo logiku. Všechno se děje tak nahodile a zvláštně, že jsem si pořád říkal: "WTF?!" Stylisticky je "Hadrový panák" opravdová katastrofa. Taky nechápu, proč je kniha v takovém formátu, jakém je - to už nejsou normální stránky, ale čtvrtky, ne?... celý text
Skryté zlo
2016,
Sandra Brown
Hvězdičku dávám jen za styl psaní - ten byl vlastně fajn a nic moc mně na něm nevadilo. Všechno ostatní hodnotím záporně. V době, kdy jsem přečetl "Skryté zlo", jsem už měl detektivek načteno docela dost - pokud tedy hodnotím tuto stránku románu, pak mě zklamala. Už od začátku jsem věděl, kdo "to" udělal. (A ono vlastně není vůbec těžké přijít na zápornou postavu, když vám jich autorka moc nepředstaví.) Další linka se týká červené knihovny, a ta mě navztekala ještě víc než ta detektivní. Nejen, že byla (taky) předvídatelná od prvních chvilek, ale taky se mi z určitých frází a scének kroutily oči. Hlavní postavy byly nerealistické podle uvažování a vlastně i chování, ale především postavy, jako najdete ve "Skrytém zlu", najdete snad v každém dalším podobném románu - nemají v sobě žádnou špetku originality a zajímavosti (až na ten běh, možná teda...). Bylo těžké se knížkou prokousat, a to je tak malá. Nedoporučuju.... celý text
Nikomu ani slovo
2002,
Harlan Coben
Pro mě je tato kniha od Cobena nejoblíbenější. Ze všech jeho knih mi nejvíce sednul hlavní hrdina, (tradičně zamotaný) případ a i přesah do osobního života hlavního hrdiny. Líbily se mi překroucené a nejasné informace - na začátku jedné kapitoly si nemůžete být vůbec jistí, jak dopadne její konec. Kniha se četla sama a docela mě mrzelo, že jsem se dostal na konec, protože jsem si četbu opravdu užíval. Konec se mi moc líbil, autor vše dotáhl do konce a dovysvětlil šedá místa. Propojení milostné a té detektivní linie mi sedlo a hezky se propojovalo.... celý text
Cizinec
2016,
Harlan Coben
Dávám nízké hodnocení ne proto, že by se knížka nedala přečíst a byla napsaná špatně. To vůbec ne: knížka je čtivá, autor píše stručně a jasně, úplně se vyhýbá nepotřebné omáčce kolem. Můj problém je ale v tom, že potom, co jsem od autora přečetl většinu knih, které u nás byly vydány, zjistil jsem, že je od sebe nedokážu vůbec rozlišit. Stejné postavy, podobné situace, prakticky totožné řešení případů a závěry. K tomu všemu jsou jeho knihy tak zamotané, že pokud by po mně někdo chtěl jednotlivé knihy převyprávět, neměl bych šanci.... celý text
Na cestě
2005,
Jack Kerouac
Moc jsem si chtěl přečíst nějaké dílo z beatnické generace, protože mě fascinovala svojí výstředností, a "Na cestě" je prý něco jako bible tohoto kontroverzního stylu. Začnu pozitivy: jsem rád, že jsem knížku přečetl, není těžké se jí prokousat, autor nepoužívá nějaký extra bohatý styl psaní, jde o nenáročné čtení, u kterého můžete úplně vypnout. Jenže negativum pro mě je právě ta absence děje a fajn, je to popisování opravdových událostí autora, jo, chápu, že opravdové životy mnohdy nejsou tak zajímavé jako životy postav, ale pokud nechtěl zveličovat, pak mohl alespoň mít více talentu a představit čtenářům lepší literární schopnosti. Tohle bylo zkrátka... no, nic moc. K tomu všemu vím, že většina zastupitelů beatnické generace byla ze zámožných rodin a předtím, než se rozhodli ukázat Americe, jak moc umí jít proti jejím zvyklostem, vyluxovali konta rodičů a nechávali se jimi dotovat, ačkoliv to byli oni, kdo se rozhodli vykašlat na studia a pokusit se zařídit si ten "normální" život. To se mi prostě nelíbí. Aspoň ti hippies, kteří na beatnickou generaci navázali, byli více milující a klidnější. Beatníci mi často přišli jako: "Koukejte, jak umím všechno všude zničit." Ne-e. Jsem rád, že jsem si knihu přečetl a mohl tak orazítkovat svoji domněnku, že tento směr je přesně tak na hlavu postavený, jak jsem si myslel, ale otevřít "Na cestě" bych určitě nechtěl.... celý text
