capricorn__
přečtené 440
Faust
1973,
Johann Wolfgang Goethe
Nádherná kniha, ale asi z ní nejsem tolik nadšený jako ostatní. "Faust" se mi moc líbil tak do první poloviny, to jsem si říkal, že čtu asi nejlepší divadelní hru a skoro jsem zapomněl, že jsem velký fanda Shakespeara. Jenže od druhé části jsem se tak trochu ztratil a přistihl se přitom, že čtu na sílu a nechápu, co se vlastně děje a co čím autor zamýšlí. Na konci jsem se zase vrátil a "Faust" (pro mě) skončil v takové síle, v jaké začal. "Faust" je složitá kniha a čtenář u ní musí dávat pozor. Moc se mi líbil filozofický přesah a celková pointa příběhu, kterou jsem i přes složitost snad vysledoval správně. "Fausta" doporučuju, ale věřím, že to zkrátka není dílo pro každého a chápu, že někoho se toto dílo nedotkne vůbec.... celý text
Misery
2003,
Stephen King
Nevím, jestli to je tím, že jde o Kingovu starší knihu, ale nejprve jsem nemohl autorův charakteristický styl psaní vůbec poznat. Troufám si říct, že jsem od autora přečetl spoustu jeho slavných knih, ale "Misery" mi nějak proklouzla a já ji přehlížel. Přitom jde o jedno z jeho nejlepších děl! Sice je zápletka dost jednoduchá, v knize jsou pouze dvě postavy, ale zato je opravdu čtivá a napínavá. Dlouho se mi pod ruku nedostal román, který bych "zhltnul" za pár dní. Obě hlavní postavy jsou velice realisticky vykreslené, zajímavé a zapamatovatelné. (Ačkoliv postava Annie dostává kvůli své velice složité povaze větší více pozornosti. To samozřejmě není výtka.) Rozhodně knihu doporučuji, ale zároveň radím dalším podobně citlivým povahám, aby se dobře připravili na pár opravdu nechutných scének.... celý text
Zabiják
2002,
Émile Zola
Skvělá knížka. Postavy jsou velice lidské a tím pádem i lehko zapamatovatelné, během knihy se mi názor na většinu z nich otočil snad desetkrát. Děj se mi kvůli uvěřitelnosti zaryl do paměti a myslím, že ho jen tak nezapomenu. (To je velice dobré.) Moc se mi líbí nadčasovost příběhu: kniha je sice z druhé poloviny 19. století, ale věřím, že by stačilo změnit jen pár nepatrných detailů a příběh by mohl být zasazen i do 21. století. Já - jako asi všichni, kdo mají v rodině alkoholika - byl během knihy neskutečně naštvaný a znechucený, což je dobře. O knize jsem nevěděl skoro nic, proto jsem netušil, co/kdo ten zabiják je, ale během čtení jsem rychle pochopil. Líbí se mi, že i ty nejtragičtější situace autor popíše velice nezaujatě, skoro jako nějakou zprávu do novin, nechá čtenáře, aby se sám rozhodl, co si o nich myslí. Jediné, co mi vadilo, byly dlouhé kapitoly, ale to je jen drobnost. Rozhodně doporučuju!... celý text
Stébla trávy
1998,
Walt Whitman
"Stébla trávy" mi moc sedla, jde nejspíš i o moji nejoblíbenější sbírku poezie, která se četla skoro sama. Líbil se mi Whitmanův styl psaní, jeho filozofie, navození atmosféry 2. poloviny 19. století v Americe, dokonce i to, jak občas přeháněl a jaké používal výrazy. Kniha, kterou jsem četl v angličtině, byla asi o dvě stě stran delší než ta, která je tady na databázi, proto je možné, že jsem (náhodou) přečetl i jiné knihy. Měl jsem původně strach z volného verše, protože sám vím, jak k smrti nesnáším poezii ve stylu "Mléko a med", ale zpětně se stydím, že jsem (náhodou) hodil Whitmana do této kategorie, protože "Stébla trávy" jsou na úplně jiné úrovni. Dostal jsem víc, než jsem čekal a stoprocentně se ke knize někdy vrátím.... celý text
Plechový bubienok
2018,
Günter Grass
Velice zvláštní knížka, na kterou asi jen tak nezapomenu. Nemůžu říct, že by mě "Plechový bubínek" nějak hodně bavil, byly chvíle, kdy jsem se nudil a přeskakoval dlouhá souvětí, nebo kdy mě sice četba bavila, ale já nebyl schopen rozeznat, co se děje, protože jsem se v knize ztratil. I tak ale hodnotím pěti hvězdičkami, protože kniha má svoje kouzlo, které ale vyplyne na povrch až v průběhu čtení. Moc se mi líbí nezapomenutelné knížky, které se vymezují od ostatních. Styl písma je velice chaotický, popisný, sarkastický a skoro až groteskní, ale originální. Hlavní postava - a všechno, co se kolem ní točí - je opravdu bizarní. Neměl jsem Oskara rád, vlastně mi byl protivný, ale věřím, že to byl autorův záměr, protože postava Oskara skvěle podtrhuje atmosféru 1. poloviny 20. století. U toho bych se taky zastavil: tato kniha sice není válečná, ale i tak mě velice zarazilo (v tom příjemném smyslu), jakým způsobem Gunter Grass (jak se píše "umlaut"?) válečnou historii popsal. Ještě jsem nezažil, že by si z ní někdo skoro utahoval. Co dalšího tak o knize říct? Věřím, že není pro každého, sám si nejsem jistý, jestli bych ji někomu doporučil, protože nemůžu zapomenout na chvíle, kdy jsem se s knížkou vyloženě trápil. I tak ale věřím, že pokud je někdo unaven moderní beletrií, která je psaná na "jedno brdo", pak bude "Plechový bubínek" příjemnou změnou.... celý text
Ďábel nosí Pradu
2006,
Lauren Weisberger
ztráta času
Nejsem cílovka, ale o to nejde, tahle knížka by pro mě byla strašná, i kdybych byl ženská. Upřímně jsem na této knížce nenašel vůbec nic, co by mě bavilo a nic, co by se mi líbilo. Filmová předloha je lepší, ale to jen kvůli Meryl Streepové, která si dovedla s Mirandou perfektně poradit. Knižní Andrea je oproti té filmové strašně otravná a jednoduchá. Co hodnotím jako opravdový propadák, je styl psaní, který mi připomíná tlachání nějakých paniček v neděli u kávy po józe. Nápad sám o sobě zajímavý je, o tom žádná - právě proto mě štve zmařený potenciál. Nechápu, proč se přímo "z místa činu" dozvídáme tak málo, ale zato víme, co si o všem a o všech myslí Andrea, která prací očividně dost opovrhuje. Pokud se tak nad knihou zamyslím: nejlepší hlavní postava je překvapivě Miranda, a to má být záporákem. Proč? Protože Miranda má aspoň nějakou osobnost a víte, jak ji charakterizovat a uchopit. Víte, že je to mrcha, ale ona si na nic jiného nehraje. Ale všichni ostatní? Andrea, která dělá práci, kterou nechce, její přítel a přátelé, kteří ji mají rádi jenom ve chvíli, kdy není úspěšná, to mě fakt nebavilo číst. Ještě nikdy se mi u knížky nestalo, že bych na ni rád zapomněl, ale tohle je ten případ.... celý text
Citadela
1984,
Antoine de Saint-Exupéry
Nevím, jestli se mi někdy bezprostředně po dočtení knížky chtělo začít ji číst zase od začátku. Pro mě je "Citadela" jedna z nejkrásnějších a nejdůležitějších knížek a je mi jasné, že ji otevřu ještě mnohokrát a určitě se k ní vrátím. Zpočátku pro mě bylo sice poměrně těžké se začíst kvůli jazyku ("Citadela" rozhodně není psaná tím samým stylem jako "Malý princ" - jediná další kniha od Exupéryho, kterou jsem četl), ale na ten jsem si zvykl. Mám dojem, že právě díky tomu, jak je kniha náročná na čtení kvůli bohatému jazyku, čtenáři otevírá další možnosti rozebrání při dalším čtení. Líbí se mi na knize všechno: atmosféra, poučení, moudra,... Dlouho mi žádná kniha nesedla tolik jako tahle.... celý text
Jedna duše, mnoho těl
2006,
Brian L. Weiss
Nevím, jestli tuto knihu hodnotím jako jednu z nejlepších o reinkarnaci (ať už do minulosti či budoucnosti), ale každopádně mě bavila a já ji přečetl za pár dní. Nevím, jestli to, že se mi nelíbil styl psaní a některé použité obraty, přičíst autorovi samotnému nebo překladateli. Pořád ale nevím, jak se na téma vytváření budoucích životů dívám, názor jsem si bohužel nevytvořil. Minulým životům věřím stoprocentně, ale těm z budoucnosti, které autor uvedl? Nevím, něco mi na tom nesedělo. Každopádně to byla příjemná četba.... celý text
Květy zla
1997,
Charles Baudelaire
Na začátek je asi dobré napsat, že já poezii neumím číst. Jedinou poezii, kterou zbožňuji, je "Kytice", "Máj" a "Evžen Oněgin" a to jen proto, že tato díla mají děj a postavy. Já čtu velice rychle a nahusto, což u poezie nejde. Z toho důvodu nemůžu říct, že bych si "Květy zla" nějak užíval, mnohdy mě rozčilovalo, že jsem určitou báseň musel číst několikrát, abych ji pochopil. Dávám pět hvězdiček, protože Baudelaire samozřejmě nemůže za to, že já poezii neumím číst + mně se líbilo, jakým stylem psal a u mnohých básniček jsem si udělal záložku, protože se k nim někdy chci vrátit. "Květy zla" nám na střední škole byly představovány pomalu jako jakýsi extrémně nechutný balast s vnitřnostmi, sexem a násilím. Proto jsem čekal, že budu číst nějakou Satanskou bibli přepsanou do veršů, ale nestalo se tak. Já byl příjemně překvapený. Co tak říct ke "Květům zla"? Některé básničky jsou krásné a já se k nim rád vrátím, některé se mi příliš nelíbily, několik z nich jsem nepochopil a některé mi jen tak prolétly hlavou. Jsem ale rád, že jsem básnickou sbírku přelouskal a fakt nechápu, proč se ve školách mluví o této knize tak, jak se mluví. Ano, na svou dobu to asi bylo dost šokující dílo, ale časy se změnily a pro dnešní literární svět jsou "Květy zla" ještě dost mírné.... celý text
Paralelní světy
2007,
Michio Kaku
Mně bylo úplně jasný, že ve chvíli, kdy se budu moct (s nadšením) přestat učit fyziku, si k ní najdu cestu sám. :D Na začátek je nutno podotknout, že já fyzice a kosmologii opravdu, ale opravdu nerozumím. Můj mozek je silně humanitně orientovaný, ale je úžasný, že jsem si i tak z této knihy odnesl spoustu znalostí. Jestli tedy dávám za něco plný počet, pak rozhodně za autorovu schopnost všechno dobře popsat tak, aby si to každý - i já - dokázal dobře představit. Téma paralelních světů (kosmologie obecně) je nesmírně obtížné, protože není nijak dokázané, vědci o něm stále spekulují, takže "Paralelní světy" je vědecká kniha plná (záživných) vědeckých poznatek "jak by něco mohlo být, kdyby...", což mě moc bavilo. Nevím, jestli po nějaké podobné knížce sáhnu, ale tahle mě moc zaujala a nevyvracím možnost, že se k ní někdy vrátím. Sice nevím, jestli bych byl schopen nějaké hlavní principy převyprávět, já si spíš z knížky odnesl to, co jsem potřeboval (především onen filozofický přesah a pár zajímavostí), ale jsem spokojený.... celý text
Dáma s kaméliemi
2008,
Alexandre Dumas, ml.
Nádherná knížka, která mě chytla už od prvních řádků. Líbí se mi, že během četby jsem tak trochu zapomněl, že čtu román, ale připadalo mi, že hlavní postavy skutečně existují a já čtu o jejich životech - to poukazuje na velice kvalitní vypravěčské schopnosti autora. Co mě taky velice zaujalo, je ponurá atmosféra: jde o poměrně jednoduchý příběh, ono už na začátku víte, co se stalo, ale i tak mi z knížky bylo opravdu smutno (tak, jako mi dlouho z žádné nebylo). I když jsem měl k oběma postavám výhrady (Marguerite mi vadila marnivostí, Armand svým chováním), dokázal jsem si k nim vytvořit cestu a jejich osudy mi nebyly lhostejné, bylo mi jich obou líto. Nakonec mě zaujalo i to, jak mi jsou svým způsobem nesympatické: tyto postavy jsou mnohotvárné, je těžké je zaškatulkovat, mají osobnost, jsou lidské a podle toho se chovají, musíte o nich přemýšlet, zaryjí se vám do paměti (vypichuju to, protože tohle například u spousty moderních knih nevidím). Líbí se mi i historický přesah: při čtení jsem pořád přemýšlel nad tím, jak moc jsou pro dnešního člověka určité scénky a vůbec překážky, které se stavěly lásce do cesty, vzdálené a absurdní, ale pak mi došlo, jak spousta věcí zůstala stejných, což trochu umocňuje ten smutný pocit z knížky, o kterém jsem psal výše.... celý text
Nejmodřejší oči
1983,
Toni Morrison
Srdceryvný příběh o rasismu vyprávěný očima malých holek mě vymáchal ve smutku a naštvanosti. Autorka píše velice poetickým a expresivním stylem psaní, díky čemuž vás perfektně umístí do hlav hlavních postav a nechá vás, abyste prostřednictvím jejich zážitků okusili všechny nepříjemnosti. K tématu rasismu jsem se dostal už v několika knihách, ale "Nejmodřejší oči" právě kvůli stylu psaní, kvůli hlavním postavám, kvůli osudům, kvůli popisnosti a kvůli atmosféře je určitě moje nejoblíbenější kniha. Chápu, proč autorka dostala Nobelovu cenu.... celý text
Spřízněná duše
2019,
Nicholas Sparks
ztráta času
Jako pardon, ale tohle bylo otřesný. Kdybych knížku nedostal k Vánocům, tak se jí spolehlivě vyhnu, protože nemám rád tyhle přeslazené romány, ale díky "Spřízněné duši" aspoň vím proč. Nápad je vlastně fajn, poštovní schránka mě zaujala. Líbí se mi, že je příběh (značně) inspirován skutečností, hlavní postavy mají zajímavé příběhy, proto mě zajímá, PROČ autor píše tak nudným stylem? Z duše nesnáším, když někdo popisuje děj zpětně takovým stylem, že to vypadá jako návod na uvaření polívky. Retrospektivita podle mě neznamená: popiš děj, jak nejnudněji umíš, a ještě přitom ani jednou nepoužij přímou řeč a nedovol čtenáři, aby se seznámil s prostředím a třeba si SÁM udělal názor na postavy. Čtenáři autor nedal absolutně žádnou příležitost si děj okusit - jen jim ho převykládal, jako to dělají studenti na internetu, když nechtějí číst povinnou četbu. To, čemu naopak věnoval až příliš pozornosti, byly milostné linky a pocity hlavních postav. A jo, jo, jasně, o tom jsou tyhle romantické knížky, jenže jak může být důležitější popis toho, že pár neví, co bez sebe bude dělat, než ukázat, jak to opravdu snáší? True je sakra zajímavá postava, ale proč nás autor NIKDY neprovedl jeho profesí? Proč nám neukázal, jaká jeho práce ve skutečnosti je a co obnáší? Hope má taky zajímavý životní příběh, ale vidíme jen to, jaká je nejistá a ustrašená ze všeho bez toho, abychom přímo viděli, jak problémy řeší. Fajn "Utrpení mladého Werthera" je taky jen o pocitech, a přesto je to báječná knížka. Jenže Goethe vás nechal vymáchat v emocích mladého Werthera díky jazyku a metaforám - Sparks tomuhle nesahá ani po kotníky, protože jeho styl psaní na mě působí, že tu knížku psát nechce, ale potřebuje zaplatit účty. K tomu všemu ještě připočtěte nerealistické situace, ze kterých se mi chtěly protáčet oči. Takhle reálný život nefunguje... Konec byl tak nudný a předvídatelný, že jsem ho jen přelítl očima za dvacet minut, abych mohl číst něco lepšího. Budu rád, když na tuhle mizernou knížku zapomenu. Vůbec se mi nelíbila.... celý text
Madonna - Životopis
2009,
Lucy O'Brien
Já jsem četl ještě o něco rozšířenější verzi v angličtině, která sahá až někam do roku 2017, ale ta tu (pochopitelně) není... Sám sebe beru za obrovského fanouška Madonny, je jen málo hudebních umělců, kteří by mě fascinovali tolik, jako ona. Myslím si, že hlavní věc, která ji (pro mě) dělá tak zajímavou, je, jak s každým albem přijde s úplně jiným stylem a často dokonce i žánrem, tématikou a do všeho se umí obout tak přesvědčivě. Od večírků a taneční parket, přes lásku a erotiku, po náboženství a politiku. Madonna je jedinečný a velice komplikovaný člověk, o kterém je těžké si vytvořit jednoznačný obrázek. Měl jsem šanci přečíst si o ní ještě další dvě knihy, ale tato je tou nejlepší. Lucy O'Brien totiž nepíše o Madonně jako o bezchybné ikoně, královně popu, ale ukazuje, jaká je ve skutečnosti zač a nebojí se popsat ty stránky života, které (Madonna jakožto člověk, který potřebuje mít kontrolu nad vším) kontrolovat nedokáže a ve kterých bohužel mnohdy i selhává. Podle knížky mi připadá jako velice osamělý člověk, zjevně za to může absence matky. Nejsem takový ten fanoušek, který bere jako modlu všechno, co vypustí z úst, sám dobře vím, že Madonna má svoje chvilky, kdy byla k nevydržení (a i je - viz ten její vzkaz ve vaně na začátku epidemie) a sice autorka psala, že určité její kroky měly člověka probudit, já si o nich myslím své a věřím, že se jen chtěla zviditelnit, protože už nevěděla co. Nejvíce jsem se s ní dokázal ztotožnit v 90. letech, konkrétně album "Ray of Light" řadím k mým nejoblíbenějším ze všech. (Škoda, že Madonně tahle spirituální stránka vydržela jen na chvíli a dvojnásobná škoda, že jsem v té době nebyl ani na světě.) Věřím, že to není naposledy, co jsem tuto knihu otevřel - jak jsem řekl, Madonna mě fascinuje a do jisté míry inspiruje (má takový ten hlas, co vás nutí "jít makat"), stačí si poslechnout její interview, to, jak mluví a vyjadřuje se a člověk zjistí, že to není jen nějaká hloupá popová hvězdička. (Proto mě občas zaráží to, jak se chová.) Líbí se mi, že (na rozdíl třeba od Celien Dion či Cher) napsala a vyprodukovala drtivou většinu svých písní a neměla na všechno lidi - její hudba je autentická a upřímná, to oceňuju asi nejvíc.... celý text
