capricorn__ přečtené 440

Hluk a vřava 1997, William Faulkner

Tohle je sakra těžká knížka, možná i ta nejtěžší, kterou jsem přelouskal, a to jsem už podle mě četl hodně náročnou četbu. Byť se mi příběh moc líbil, užíval jsem si autorův styl psaní (upřímně řečeno, styl psaní je hlavní důvod, proč jsem si knihu vybral a nakonec u ní i zůstal) a i plynulý přechod mezi vypravěči, stejně hodnotím čtyřmi hvězdami právě kvůli náročnosti, která pro mě občasně byla přílišná a já se přistihl, jak se mi do čtení nechce, když vím, že jedna kapitola má cca 50 stránek. Tak či onak jsem rád, že jsem knihu přečetl, je totiž úplně jiná, než na jaký jsem zvyklý. Hlavní myšlenka je skvělá, jen jsem po přečtení musel přečíst ještě několik internetových stránek, abych knihu pochopil tak, jak se mi během čtení nepodařilo. Určitě však doporučuju!... celý text

Obyčejný život 1937, Karel Čapek

Dlouho se mi nestalo, že bych cítil mírný smutek z toho, že se mi pod rukou tenčí počet stran. "Obyčejný život" je bezpochyby mé nejoblíbenější Čapkovo dílo. (Ne)obyčejný příběh mě pohltil už od první stránky a já se moc těšil na chvíle, kdy knihu zase otevřu. Kombinace velmi lidského příběhu a filozofie člověka a jeho existence pro mě fungovala skvěle. Čapek byl opravdu zajímavým a mimořádným autorem s velice živými postavami a flexibilním stylem psaní, kdy se autor chová jako chameleon proto, aby jeho hlavní myšlenka snáz došla k lidem. Nemám knize, co vytknout, skvělá, nadčasová četba!... celý text

Dům o tisíci patrech 1964, Jan Weiss

Velice originální knížka snad po všech aspektech: styl psaní, hlavní postavy, nápad, podání hlavní myšlenky či například i jednotlivé scenérie, potvrzující autorovu bujnou fantazii. Nevím, jestli jsem byl schopen rozluštit veškerou symboliku, které bylo v této stručné knize požehnaně, ale moc jsem si čtení užil. Knihu určitě doporučuju dál, ale všechno, co jsem já na knize obdivoval a hodnotil jako plus, může ostatním vadit - je to jedna z těch knih, na kterou musíte být naladěni, jinak vás bude NESKUTEČNĚ rozčilovat.... celý text

Proces 2005, Franz Kafka

Obvykle před volbami mám náladu na Orwellovskou atmosféru pro větší prozíravost u vybírání kandidátů a stran. Ke Kafkovi jsem cítil spoustu odporu po letech na gymnáziu, kde jemu - a například bratrům Čapkovým - byla přidána přídavná jména takové důležitosti a byl kladen důraz na smrtelně vážnou preciznost nad každičkým kouskem, který daný autor napsal (například i nad nepublikovaným dopisem otci), proto jsem chtěl po letech dát autorovi znovu šanci, když vím, že mi nebude stát za ramenem někdo, kdo by se zeptal, co se stalo na straně 63. "Proces" je úžasné dílo už jen kvůli tomu, jak je důležité, moc se mi líbí i charakteristicky absurdní atmosféra, kterou ze sebe podle mě jen tak neoklepu. Vadí mi však to, co mi zatím od každého čtení od Kafky vadilo pokaždé, ale za to autor nemůže: díla se mi zdají těžkopádná. Vím, že bych si "Proces" zamiloval podstatně víc, možná i postavil do výšin "1984", kdyby bylo dílo přepsané, určité pasáže přeškrtané a kniha celkově čtivější. Nechtěl jsem kritizovat, protože se mi kniha moc líbila, ale pro mě na pět hvězdiček není (a to taky není tak docela chyba autora).... celý text

Na Větrné hůrce 2009, Emily Brontë

O této knize vím delší dobu, matně si vzpomínám, že jsme se o ní učili ve škole, ale nějak mihla můj radar (pro mě) nezajímavou anotací. Jenže když jsem se v létě rozhodl rozšířit svůj hudební vkus a do hledáčku mi padla Kate Bush, která mě díky své nejznámější písničce "Wuthering Heights" dostala k tomuto románu. A což o to, písnička mi hraje ve sluchátcích minimálně jednou denně, ale věřím, že s touto knihou jsem společnou notu příliš neobjevil. Neberte mě špatně: kniha se mi četla skoro sama, překvapil mě skoro nadčasový spád (za to ale může jistě i překladatelka), hlavní postavy jsou uvěřitelné, bavily mě barvité popisy prostředí a důležitost přírody, ale nemůžu říct, že by mi kniha vyrazila dech, jako se mnohým historickým knihám podařilo. I přesto má v sobě román určité kouzlo, jakousi magii, proto se mi příčí hodnotit ji nižším počtem hvězd. Věřím, že kdybych měl více pochopení a empatie pro romantické příběhy, asi bych psal jinak. Já se v knize spíše zaměřoval na psychologii, na jakési rodové prokletí a na samotný závěr, který je napsán moc hezky. Filmový snímek mě nezajímá, ke knižní podobě se třeba někdy vrátím, ale dozajista si ještě poslechnu "Wuthering Heights" od Keith Bush. Chápu čtenáře, kteří knihu milují, ale i ty, které nenadchla. Já pořád stojím někde mezi (s mírným nakloněním k náklonnosti).... celý text

Valérie a týden divů 1970, Vítězslav Nezval

Od knížky jsem dostal přesně to, co jsem od ní očekával. Líbí se mi, jak příběh na první pohled působí velice jednoduše, ať už rychlým postupováním v ději, bleskovým vykreslením hlavních postav, jejich přemýšlením a chováním, ale i tím, jaké jsou věty a dialogy (ve většině případů) zestručněné na minimum. To, že na tak krátkém prostoru stačil napsat tolik a neztratit se v tom, velice obdivuju. Nejvíce mě asi ale zaujala charakteristická, hutná atmosféra a to, že celá kniha působí jako jedna noční můra, kde se odehrává jedna bláznivá věc za druhou. Konec mě dostal. Surrealistický román, který nenechá čtenáře se ztratit. Doporučuju!... celý text

Hvězdná hodina vrahů 2009, Pavel Kohout

Vítěz je sám 2009, Paulo Coelho

(Nevím, jestli poté, až se mi kniha více uleží v hlavě, počet hvězdiček nesnížím, či nezvýším... Proto současné tři hvězdy berte s rezervou.) Je pro mě těžko uvěřitelné, že člověk, který napsal "Alchymistu" plného odhodlání, motivace a důvěry ve své sny, napsal také tento román, který na mě házel beznaděj, úsilí vedoucí nikam a filozofii, která tak nějak odrazovala čtenáře od toho, aby si myslel, že někdy může prorazit, protože jediné místo na něj čeká v průměru. Chápu, takhle to nejspíš funguje. (Říkám "nejspíš", protože je mi 20... Co já vím, jak to funguje?) Proto v tomto komentáři nekritizuji to, že autor kritizuje pokřivenou morálku celebrit a toho, jak to v tomto průmyslu funguje. Nekritizuji ani tolik hlavní postavy, protože s většinou z nich nemám problém (myslím si ale, že jich mohlo být méně - u některých jsem vyloženě neviděl smysl). Já kritizuji to, jak Coelho STRAŠNĚ moralizuje. Nevadilo mi to v "Alchymistovi", nevadilo mi to v knize "Veronika se rozhodla zemřít", ale tady jsem se přes to nemohl přenést. Autor vysvětloval svoji filozofii tak moc, že jsem měl občas pocit, že nemusím přemýšlet vlastně vůbec. (Nejvíc mě nakrknul, když v jedné pasáži psal o hippies a sufražetkách, a pak do závorky napsal, co to hippies a sufražetky jsou... Jako vážně? Nejsem debil.) Kniha mě ve výsledku bavila, přečetl jsem ji rychle, podle hodnocení jsem čekal větší propadák, ale i tak mě zklamalo, že po slibném začátku začal příběh upadat. A upadl nakonec tak, že i na konci, kdy mělo přijít dramatické vyhrocení, jsem necítil nic, než zmatení. Igor je zvláštní postava a já i po přečtení nechápu, co je to za osobu a proč se chová tak, jak se chová. Nevím, jestli mi ho je líto, nebo jestli mě štve. Prostě nevím. A u hlavní postavy by to tak být nemělo... (Mrzí mě to, protože vím, že umí psát postavy, které vám připadají jako opravdové a vy se s nimi dovedete ztotožnit. Například Veroniku.) Každopádně jsem se rozhodl pro průměrné hodnocení právě kvůli čtivosti a taky kvůli tomu, že i když Coelho své myšlenky sděloval jako na nějaké přednášce, které jsem se asi nepotřeboval účastnit, stejně svoji myšlenku sdělil výstižně.... celý text

Dům duchů 2002, Isabel Allende

Nádherná a nezapomenutelná knížka! Obdivuju spisovatele magického realismu, protože mě zaujalo, jak jsou schopni těžkou dobu zamaskovat za "nevinné" situace a symboliky. O tomto románu slyším docela dlouho, ale dokopal jsem se k němu až po doporučení profesora na španělský jazyk. Kniha mě nadchnula. Sice jsem cca dva měsíce zpátky četl "Sto roků samoty", což je román, který s touto knihou od Allende sdílí spoustu podobností, ale pokud bych si měl z těchto dvou knih vybrat vítěze, zvolím "Dům duchů". Obě knihy jsou skvělé, ale mě více sednul procítěnější a poetičtější způsob psaní spisovatelky, které se podařilo vytvořit nezapomenutelné a velice jedinečné postavy - Claru například zařazuji mezi své nejoblíbenější ženské hlavní hrdinky. Líbí se mi, kolik nálad, období a důležitých myšlenek se do této knihy vešlo. Zkrátka nemám, co bych vytknul... A protože jsem velký fanoušek Meryl Streep a nově i Clary, filmový snímek rozhodně nevynechám!... celý text

Šunkový nářez 1995, Charles Bukowski

"Šunkový nářez" je vlastně skvělá kniha, protože autor v ní dobře vystihuje atmosféru dospívání v nelehkém období a ještě více nelehkém prostředí, ale na pět hvězdiček pro mě byla velmi obtížně čitelná. A nyní nemluvím o stylu psaní, ten mi naopak velmi sedl. Autor se nikde dlouho nezdržuje, jeho věty jsou krátké, dialogy jdou jasně k věci, má i svůj specifický styl pro humor, který mě občas nutil k zasmání. Pro mě byl ale těžký obsah - neustálé rvačky, téma erotiky, které mi sice v literatuře příliš nevadí, ale ta v podáni Bukowského, tedy erotika se spoustou hanlivých výrazů, příliš popisná a hrubá, to už na mě bylo příliš. Hlavní postava na mě udělala velký dojem, ale rozhodně ne v dobrém smyslu. (Domnívám se, že autor nepsal Chinaskiho jako typického hrdinu, se kterým se můžete ztotožnit.) Henryho mi bylo v nejlepším případě líto, jindy se mi z něj dělalo zle a v určitých chvílích mi přišel zcela na facku. "Šunkový nářez" bylo moje první setkání s autorem, kterého mi až podezřelé množství lidí doporučovalo, a jsem rád, že jsem mu dal šanci. Nenávidím knihy, které ve mně nic nezanechají, jen tak je dočtu a necítím skoro nic. Během této knihy je prakticky nemožné něco necítit, a za to má autor velké plus. Možná se pustím do některé z jeho dalších knih, ale do té doby potřebuju odtučňovací dietu od některých pasáží, které v literatuře asi vidět nechci a nepotřebuju. I tak doporučuju.... celý text

Orlando 1994, Virginia Woolf

Virginia Woolfová je jednou z mých nejoblíbenějších spisovatelek kvůli její schopnosti na velmi malém prostoru sdělit mnoho zajímavých myšlenek a odkrýt její postoje ke spoustě témat, které spolu třeba zdánlivě nesouvisí. "Orlando" mě nezasáhlo tak, jak mě zasáhlo "K majáku", což je kniha, která se mi ze všech přečtených vtiskla do hlavy svojí atmosférou a hutným příběhem asi nejvíce. "Orlando" mě dostalo svojí filozofií a jazykem, který je velmi barvitý, popisný a expresivní. Měl jsem z "Orlanda" trochu strach, protože mě děsila myšlenka, že budu číst knihu o 200 stran, která si troufá jen tak se prolétnout historií a ještě změnit svoji identitu. Jenže ona historická linka tolik důležitá není a skoro jsem si nevšiml, že autorka přešla několik století dál. Záleží zkrátka na čtenáři, které představené rovině dá přednost. "Orlando" mě fascinuje, podobně, jako spisovatelka a její spisovatelské schopnosti. Od doby, co jsem "Orlanda" dočetl, si o knize pořád něco hledám. Rozhodně doporučuju, ale (podobně, jako jsem psal "K majáku", nemyslete si, že jde o nenáročnou jednohubku jen proto, že kniha je jen 200 stran dlouhá). PS: Jooo, a ty štítky, které jsou tu uvedené, berte HODNĚ s rezervou.... celý text

Mistr a Markétka 1969, Michail Bulgakov

"Mistr a Markétka" je moje krevní skupina. Když jsem asi týden zpátky četl první kapitolu, říkal jsem si, že to je jeden z nejsilnějších a nejslibnějších knižních začátků, který se mi dostal pod ruku. Moje prvotní nadšení po cca 50 stránkách mírně opadlo, protože jsem se ztrácel v postavách, v ději a začal mi ucházet smysl celé knihy a hlavní myšlenka. Jenže pak přišli na scénu Mistr (a Markétka) a nadšení se vrátilo zpátky, dokonce ještě zesílilo. Na knize se mi nejvíce líbí atmosféra, kdy z jedné strany cítíte mírný strach či úzkost, a z té druhé komičnost a grotesknost, perfektně se držící za ruce. V určitých momentech je kniha i brutální a nechutná. Líbí se mi, jak Bulgakov tvoří věty a jaké používá slova, jeho styl psaní je mi moc blízký, tato kniha se mi četla sama. Také věřím, že až se ke knize někdy vrátím (což se určitě stane), najdu v knize něco nového, protože jsem si jist, že "Mistr a Markétka" odkrývá spoustu odlišných rovin a myšlenek, takže záleží na čtenáři, které dá přednost. (Mě v tomto prvním čtení nejvíce přitáhlo téma víry a lásky, například zrcadlení doby jsem tolik nevnímal.) Magický realismus v nejlepší formě.... celý text

My děti ze stanice ZOO 2005, Christiane Vera Felscherinow

Knihu mi doporučují známí už nejméně čtyři roky a já se k ní dokopal až teď kvůli mému zájmu o sociální práci a cílovou skupinu drogově závislých. Není to hezké čtení - a nyní nemluvím o jazyku, ten je velice jednoduchý a plynulý. Sice nemám rád knížky, "který jsou napsaný takovýmhle jakoby stylem", ale této knize dodávají na surovosti a uvěřitelnosti. Knihy podobného ražení zkrátka spisovné být nemůžou. Mě kniha děsila především proto, že sám s drogami zkušenost mám (malou, ale přece), takže když jsem četl, že myšlenkové pochody Christiane na začátku její cesty byly dost totožné s těmi mými a kam až s těmito myšlenkami došla, přirozeně jsem se sám sebe začal ptát: "Co by se stalo, kdybych si tehdy vzal o jednu dávku víc..?" Líbí se mi, že pokud odloupnete svrchní vrstvu příběhu o Christiane, získáte dobrou představu o společnosti a o jejích nedostatcích, které se v současnosti sice zlepšují, ale zdaleka nejsou obrázkové a společnost dodnes tak nějak neví, co s problematikou drog dělat. (Z praxí pro různá střediska a organizace a především od příběhů sociálních pracovnic vím svoje.) Shodnu se s mnohými uživateli v komentářích níže, že tuto knihu by si mělo přečíst každé dospívající dítě.... celý text

1Q84: Kniha 3 2013, Haruki Murakami

Asi by mi více vyhovovalo, kdyby "1Q84" vyšlo - jako například v americké verzi - dohromady, ne, že by třetí část byla samostatně. Já sice četl obě tyto knihy (respektive tři...) hned po sobě, takže jsem na nic nezapomněl, ale i tak mi připadalo, že tento třetí díl pokulhával a připadal mi rozvláčnější. Byl více o popisech a filozofii a přímá řeč kamsi vymizela. Když docházely stránky, začalo mi docházet, že bohužel na všechny otázky odpověď asi nedostanu a mrzí mě, že některé vedlejší postavy, které mi byly dost sympatické, se už ke slovu nedostaly. I teď, při psaní komentáře, mám v hlavě docela dost otázek. První dvě knihy úžasné, tato o něco slabší, ale přesto mě moc bavila. Hlavní myšlenka a filozofický přesah se mi líbily moc, na to je Murakami přeborník.... celý text

Deníky 2006, Virginia Woolf

Toto byly moje vůbec první deníky, zatím jsem s takovým žánrem neměl vůbec žádnou zkušenost, a musím říct, že jsem si většinu knihy (složené z mnoha deníků) velmi užil. I tak si myslím (a tím pádem i shoduji se spoustou uživatelů z předchozích komentářů), že autorka psala o svém životě jen jaksi povrchově, moc se nedozvíme o její rodině, vztazích, vesměs ani o lidech, kteří byli v jejím úzkém kruhu přátel a známých. Virginia Woolfová psala hlavně o pocitech, o knihách, které četla (a kritizovala) a o svých vlastních dílech. Mě její deníky ve výsledku moc bavily, četl jsem je, kdykoliv jsem se potřeboval uklidnit nebo si zkrátit čas, když jsem někde na něco čekal. Od Virginie Woolfové jsem četl zatím jen jednu knihu - K majáku - a tato kniha mě uchvátila, proto předtím, než jsem se vrhl do jejích dalších knih, jsem se chtěl dostat k autorce jako takové. A to byla poměrně chyba, protože v těchto denících píše právě o svých dílech, o tom, co k nim vedlo, a vím, že by mě jako čtenáře obohatilo spíš číst zajímavosti o dílech, které znám, než které neznám. (O tom už také psali někteří uživatelé níže.) Jsem nicméně moc rád, že se ke mně "Deníky" dostaly, protože autorka i to, že se nudí a štve ji život, umí popsat velice záživně kvůli jejímu velice originálnímu stylu psaní. Opravdu obdivuhodná spisovatelka, ke které jsem díky "Deníkům" našel více porozumění a ve spoustě věcí se s ní shodl.... celý text

1Q84: Kniha 1 a 2 2012, Haruki Murakami

Mně se "1Q84" hodnotí velice těžko, protože tato kniha končí v tom nejnapínavějším bodě, takže ani nevím, jak příběh pořádně končí. Haruki Murakamiho mám moc rád, vlastně to je jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů, a nezklamal mě žádnou knihou, která se mi od něj dostala pod ruku. "1Q84" na mé milované "Norské dřevo" či "Kafku na pobřeží" nedosahuje, ale i tak jde o velice kvalitní knihu. (Tak kvalitní, že se nemůžu dočkat, až otevřu pokračování... Důležitá poznámka: knihy na pokračování jsem schopen číst v rozestupu klidně půl roku, - tak moc mi jsou některé příběhy lhostejné.) "1Q84" se od dalších knih autora příliš neliší: osamělí, rozervaní hlavní postavy, spousta suchého sexu a erotiky, kočky (ano...), hodně západní hudby a spousta WTF momentů, které mi už ani nepřipadaly tolik-WTF, když autora znám a vím, co od něj čekat. Chápu, že Murakami je přesně kvůli tomu poměrně kontroverzní a chápu, že spoustě čtenářům nemusí přijít jeho knihy po chuti. (Mě v této knize už taky poměrně otravoval: pořád dokola historie Předvoje, pořád sání z bradavky a pořád měření hrudníků, přirození a hodnocení lebek.) JENŽE mě i tak Murakami moc sedl. Proč se ptáte? Především kvůli promyšleným nápadům, tomu, že autor volně píše ve stylu magického realismu, a taky kvůli té jakési "spirituální rovině" (pokud mi dovolíte takový termín...), která mě nutí pochybovat o světě a lidech kolem sebe (a to miluju moc, úzkosti není nikdy dost). Jo... taky mi vždycky polichotí, když Murakami zmíní nějakou skladbu, kterou mám náhodou rád taky. A tohle je moje slabost: jakmile má někdo podobný hudební vkus, toleruji vše. Tak to vidíte. Ale důležitý závěr už takhle dlouhého komentáře: "1Q84" bude skvělá pro někoho, kdo autora zná a má rád jeho styl psaní, nový čtenář se podle mě bude trápit (více na začátek doporučuji "Kafku na pobřeží" či "Norské dřevo").... celý text

Dánská dívka 2011, David Ebershoff

Knížku jsem dočetl asi před pěti minutami, proto jsem chtěl napsat komentář hned s tím pocitem, který si z knížky odnáším bezprostředně po jejím dočtení... Mám z "Dánské dívky" rozporuplné pocity. Na začátek jen řeknu, že si nemyslím, že je kvalitně napsaná na to, aby byla tolik opěvovaná - styl psaní v této knížce je při nejlepším ucházející, velice průměrný a nezajímavý. Moc se mi nelíbilo přeskakování v čase a někdy mi připadalo, že autor popisoval určité věci do (nepotřebných) detailů, ale pak najednou důležité události přeskočil a nedovysvětlil, jako by snad ani nevěřil, že to dokáže. Tohle jsou tedy ty zásadní věci, které mi vadily. Co se mi naopak líbilo, je velice zajímavý a jedinečný milostný příběh, který v literatuře není obvyklý. Pořád mě kniha nutila přemýšlet o hlavních postavách, jejich pohledech na svět, proč se rozhodly pro to, či ono. To hodnotím velice kladně. Taky se mi líbilo vykreslení hlavních postav - například postavu Grety přidávám na svůj fiktivní seznam nejoblíbenějších ženských hrdinek. Páni! Pokud bych byl v její situaci, rozhodně bych neukázal tolik síly a oddanosti, proto ji moc obdivuju. Jsem rád, že jsem knížku přečetl, ale... no, nemyslím si, že bych ji doporučoval. Zajímá mě, na kolik by byl příběh tak oblíbený, kdyby autor čerpal jen ze své fantazie a neopíral se o skutečné postavy a události. Takový průměr, co se dá přečíst. Film jsem neviděl, ale věřím, že se bez něj obejdu.... celý text

Na východ od ráje 2006, John Steinbeck

Vždycky, když se mě někdo zeptá, kdo je mým nejoblíbenějším spisovatelem, nemůžu se rozhodnout mezi Milanem Kunderou a Johnem Steinbeckem. (Proto obvykle řeknu oba.) Od obou z těchto mistrů jsem totiž nečetl žádnou špatnou knihu. Nikdy. Steinbeckova síla (aspoň podle mě) spočívá v tom, že ačkoliv jste z velkoměsta, nikdy jste nebyli chudí, nevíte, co je to farmaření, žijete v 21. století, stejně pro vás nebude vůbec obtížné si k hlavním postavám najít cestu a říct: "Přesně chápu, jak to myslí..." Všechny postavy jsou uvěřitelné, realistické a nezapomenutelné v tom, jak moc se přibližují rozporuplnými charaktery opravdovým lidem, na které narazíme i v běžném životě. (Doufám ale, že po světě tolik Kate nechodí...) Je pravda, že "Hrozny hněvu" a "O myších a lidech" se mě dotkly o něco více, ale "Na východ od ráje" je i přesto skvělá knížka, kterou doporučuji všema deseti. Už jen proto, že těch šest set stránek uteče opravdu rychle.... celý text

Sto roků samoty 2006, Gabriel García Márquez

Vzdávám se asi 50 stran před koncem. Ztratil jsem se tolik, že když mi došlo, že jediná přítomná postava, kterou si pamatuju, je Ursula, pochopil jsem, že čtení už nemá smysl. (I přesto jsem si poté přečetl shrnutí celé knihy, abych byl v obraze.) "Sto roků samoty" je velice zajímavá knížka, která rozhodně nezapadne mezi ostatní a já si na ni budu pamatovat. Způsob psaní, kdy uprostřed nějaké tragédie autor začne vtipkovat, nebo kdy nějakou nepředstavitelnou událost popíše ve stylu "no a co, tak se to stalo", je dost jedinečný. Knihu jsem si půjčil z knihovny, abych se blíž dostal k magickému realismu, což je literární styl, který mě moc zaujal, ale ještě jsem neměl moc šanci se k němu dostat. Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. Ve výsledku jsem s knihou spokojený, líbí se mi její důležitost a přesah. Ale na mě je v knize příliš postav (kdyby alespoň většina nezačínala na "A"...), proto jsem po většinu knihy, místo toho, abych si užíval čtení jako takové, tápal nad tím, o jakou postavu se jedná a ke komu patří. Proto čtyři hvězdičky. Věřím, že čtenářům, kterým nedělá takový problém udržet pozornost a zapamatovat si hispánská jména, se "Sto roku samoty" bude líbit více.... celý text

Hana 2017, Alena Mornštajnová

Knížce jsem se vyhýbal, protože jsem si říkal, že určitě bude přeceňovaná jako některé moderní válečné knížky, které jsou ve skutečnosti nekvalitní, ale lidé je hltají, protože autoři využívají kruté minulosti, která jejich literární nedostatky "smázne". "Hana" se mi dostala do rukou tak, že mi ji přinesla nejlepší kamarádka s tím, že si knížku musím přečíst. (Takže jsem neměl na vybranou.) "Hana" je velice čtivá kniha, kterou jsem přečetl za necelý víkend. (Hodně prší, víte?) Ze všech třech částí se mi nejméně líbila ta první - obzvlášť konec. (Říkal jsem si: "Co? Takhle rychle?! Jak?") Upřímně styl psaní mě tolik nebral, nemám totiž moc rád knížky, které jsou takové "letem světem", kdy vám autoři děj převykládají bez toho, aby vás uvedli přímo do děje. Hlavní postavy se mi líbily, sice mohla být jejich psychologie více rozvedená, ale chápu, že na tak krátkém prostředí to moc nešlo. (Nezlobil bych se, kdyby byla knížka třeba o sto stran delší a zodpověděla na otázky, které si kladu i teď, bezprostředně po čtení.) Hlavní postavy byly lidské a uvěřitelné, a to mi stačilo. Moc mě baví historie a z knížky jsem poznal, že si autorka dala spoustu práce s hledáním informací, já z ní odešel i s novými znalostmi. (Za to ohromné plus!) "Hana" je ve výsledku příjemná kniha, na moji nejoblíbenější válečnou knihu, Sophiinu volbu, nesahá ani zdaleka, ale jsem rád, že jsem ji přečetl a chápu, že se jí těší takového úspěchu. Hodnotím třemi hvězdičkami, je to takový zlatý střed, taková, no, knížka do deště.... celý text