DancerJaneBooks
přečtené 203
Evoluční psychologie
2002,
Oscar Zarate
Ze začátku mi kniha přišla nudná a na své téma celkem neodborná. To bylo asi prvním dojmem - kvůli obrázkům mi to přišlo spíš jako nějaká učebnice biologie pro děti. Ale přibližně v první třetině se to zlomilo a kniha mě začala bavit. Je velmi zajímavé, jak je evoluce zásadní v tom, jak myslíme dnes. Doba, ve které žijeme dnes, je pouze zlomkem toho, jak jsme žili dlouhá léta předtím. Je to fascinující, protože právě to, jakým způsobem jsme tak dlouho žili, ovlivňuje náš mozek opravdu významně i dnes, aniž bychom si to uvědomovali. Naše mysl je vlastně pořád nastavena tak, aby se bránila věcem, kterým se bylo potřeba bránit v dobách, ve kterých jsme žili mnohem déle než v moderní době. A právě když si uvědomíme, že většina toho, co děláme nebo čeho se bojíme a přijde nám to z neznámého důvodu přirozené, je pouhý pozůstatek té doby, tak máme schopnost některá nastavení naší mysli změnit. Takže jakkoliv kniha může působit díky ilustracím naivně či jednoduše, rozhodně má svou hloubku a význam. Přijde mi to jako skvělé seznámení s evoluční psychologií. Moc doporučuji všem.... celý text
R.U.R.
2013,
Karel Čapek
R. U. R. je velmi nadčasové dílo. Jsem hrdá, že slovo robot pochází z našeho jazyka a vymyslel ho někdo tak geniální jako byl pan Čapek. Obecně je jazyk tohoto díla na tehdejší dobu dost vyspělý a celkově - kdybych nevěděla, že je to z roku 1920, tak bych to asi jako takhle staré neodhadla. Taktéž myšlenky, které se v knize objevují, jsou hodně aktuální a nadčasové - např.: „Lidem, kteří mají ideje, by se neměl dávat vliv na věci tohoto světa.“ Upozornil na to, jak nebezepečný umí člověk sám sobě být, aniž by si to uvědomoval. Ale i přes to, jak Karla Čapka a jeho tvorbu obdivuji, mě tato útlá knížka zas tolik nebavila. Myšlenku rozhodně měla a určitě to bylo něco úplně odlišného od běžné tvorby tehdejší doby. Ale aby mě to zasáhlo nějak víc, asi by příběh musel být zpracován více do hloubky. Zasáhlo mě to hlavně kvůli tomu, že je to první dílo, které se dotklo tohoto tématu, je právě od našeho autora a kvůli těm skvělým myšlenkám. Příběhová stránka mě ale zase tolik neoslovila. Na postavě Domina tu krásně ukazuje, jak může mít člověk nápady, o kterých si myslí, že jsou naprosto ideální a dokonalé a že by se podle nich měl řídit svět, ale nakonec to dopadne fatálně. Hodně alarmující dílo, navíc v dnešní době, kdy máme tak vyspělé technologie a nikdy nevíme, co se může stát.... celý text
Na západní frontě klid
2023,
Erich Maria Remarque (p)
Velmi silná kniha. Musím přiznat, že první půlka, a možná i trochu více než půlka, mě moc nebavila - za to ta jedna hvězdička dolů. Děj se táhl, v podstatě mi připadalo, že se děje pořád to stejné. Ale po Paulově první dovolené, což je někde za polovinou, to začalo brát spád, bylo to čím dál víc dramatické, smutné, extrémní a oči otevírající. V průběhu čtení ke mně ze začátku postavy moc nepřilnuly, a to ani přes to, že to bylo psáno v ich formě, což mi většinou vyhovuje více. Ale právě za polovinou už mi Paul (i jeho přátelé) začínal přirůstat k srdci - jeho názory, vyprávění a celý popis jeho života. Soucítila jsem s jeho výpovědí o tom, že jsou vlastně ztracenou generací, což už je dnes ostatně pojmem. Ale Remarque podle mě tento pojem přesně definoval a bez jakéhokoli přikrašlování se vší surovostí, kterou to přineslo, napsal jasný a čistý důkaz o tom, jak jeho generace extrémně utrpěla. Sdílel zde pravdivé a silné myšlenky. Při čtení jsem si opravdu čím dál tím víc uvědomovala, jak je válka zbytečná. Kvůli dohadům vysoko postavených lidí umírají obyčejní lidé - lidé, kteří se musí postavit za svou vlast, ať už vědí, zda je názor jejich státu zrovna ten správný, nebo ne. Lidé, kteří za nic nemohou. Lidé, kterým bylo ublíženo fyzicky, ale hlavně psychicky. Generace, která byla navždy ztracená, protože se neměli pro co vrátit, pro co žít… Také je tu ve velké míře ukázáno přátelství. Přátelství, které okolnostmi dosáhlo tak hlubokého významu jako třeba rodina, a možná i víc než to. Nejsilnější momenty byly samozřejmě ty ke konci, kdy Paulovi přátelé postupně umírali, až z jeho třídy zbyl jen on… Úplně nejvíc mě dostaly momenty v nemocnici, popisy strachu a akce na bojišti, Paulovy (autorovy) myšlenky a potom hlavně smrt Katczinského a samotný definitivní konec celé knihy… Tato kniha je velmi cenná. Je to něco nenahraditelného, protože je to autorovo jedinečné svědectví. Svědectví o tom, že po takovém zážitku a zrovna v tomto životním období vlastně není možné začlenit se zpět do běžného života. Viděli umírat své přátele, jen kvůli něčímu rozkazu se navzájem zabíjeli s lidmi na druhé straně, kteří by za normálních okolností mohli být jejich přáteli. Každý den dávali pozor jen na to, aby přežili… Doporučuji přečíst úplně všem.... celý text
Směšné lásky
1970,
Milan Kundera
Povídky skvěle vystihují svou dobu a jsou úžasně napsané. Když jsem je četla, připadala jsem si, že jsem součástí té doby a měla jsem i trochu chuť se do ní vrátit. Samozřejmě byla v mnoha ohledech podstatně horší a nesvobodnější než doba současná, ale v některých ohledech se mi (alespoň v této knize) hodně zalíbila a vnímala jsem ji tak nějak nostalgicky, i přes fakt, že jsem ji nezažila. Hlavním tématem jsou ženy a (ne)zdary mužů v jejich přístupu a jejich lásce k nim. A přesto nás po celou dobu četby nikdy neopouští zcela spisovný jazyk, na tu dobu bych řekla až velmi vyspělý, a dokonce (překvapivě pro mě) obohacen o některé anglicismy, které v té době podle mě nebyly ani tak známé. Taktéž nelze nepřehlédnout autorův obrovský všeobecný přehled a vzdělanost, která se v knize projevuje v mnoha ohledech, například hodněkrát zmiňuje všemožné filozofy, jejich životy a podobná fakta (ale také třeba již zmíněná nejrůznější cizí slova, v té době ne tak bežná). Styl psaní mi neuvěřitelně seděl, i přesto, že byl vlastně až striktně spisovný a květnatý. Nečekala jsem, že se mi kniha bude tak dobře číst. Neustále jsem potřebovala vědět, co se s danou postavou v povídce, kterou jsem zrovna četla, stane dál, ať už to byla kterákoliv z nich. Autor umí všechno perfektně vylíčit, i kdyby to byla zcela nezajímavá a všední událost. Dokazuje to, že slangový jazyk je k zajímavému příběhu a sugestivním postavám netřeba. I skrz spisovný jazyk se dá vyjádřit všechno potřebné. Postavy k vám přilnou, ať už je povídka v ich formě, nebo ne. Ať už je postava sympatická, nebo svým chováním protivná a nepochopitelná. Vždycky nějakým způsobem doufáte, že to pro ně dopadně lépe, než kam to směřuje. Příbehy jsou napsány s komickou zápletkou, ale zároveň tak nějak melancholicky, že když povídku dočtete, máte potřebu se do ní vrátit a číst, co se postavě v jejím životě ještě odehraje (v tom mě třeba bavily povídky o doktoru Havlovi). Jsem opravdu spokojená a určitě to nebyla poslední kniha, kterou jsem od Kundery četla.... celý text
O myších a lidech
2015,
John Steinbeck
Tato kniha je od všech ostatních klasických knih, které jsem dosud četla, vcelku dost odlišná. Odehrává se v USA ve specifickém období, období hospodářské krize, což byla těžká doba dotýkající se mnoha lidí z různých vrstev. Od této novely jsem očekávala celkem hodně, těšila jsem se na ni. Věděla jsem, že má smutný konec, ale nakonec byla ještě silnější a hlubší, než jsem čekala. Už od začátku můžeme v knize sledovat na tu dobu vyspělý jazyk, který bych od díla z roku 1937 rozhodně nečekala. Taky se mi líbilo, že autor celkem dost často používal v přímé řeči oslovení. Působilo to díky tomu ještě reálněji, vypravěč se tu skoro neobjevoval, i když kniha není vyprávěná v ich formě. Taktéž je od začátku jasné, že příběh nedopadne pozitivně, i když jsem se na to v hloubi duše snažila naivně zapomenout a doufala jsem, že to tak hrozné nebude. Ale bylo. George, i když tak hned ze začátku nemusel působit, je přátelský, oddaný, odhodlaný Lenniemu zajistit pomoc, ať se stane cokoli. Co nejtaktnější formou mu vše pořádně vysvětluje, opakuje mu věci, které chce, aby si zapamatoval, mluví s ním trpělivě, udržuje mu v hlavě naději, že budou zanedlouho žít podle sebe ve svém domečku, a hlavně ho má opravdu rád. A Lennie má rád jeho. I přesto, že s ním George laškuje, když někdy říká, jak je mu na obtíž, a jaký by měl bez něj lepší život. To úsilí mu za to stojí. Co je totiž víc než opravdové přátelství? Lennie. Člověk, který nemohl za nic, ale zároveň za vše. Sen o malém hospodářstvíčku, králících či vojtěšce, který si s Georgem vymalovali ve svých představách. Lennie svět vnímá jinak, i když by ho samozřejmě moc chtěl vnímat stejně jako ostatní. Ale nejde mu to. Neuvědomuje si svou sílu, což ho zcela nezáměrně přivádí do obrovských problémů, které se nedají vrátit zpět a mají extrémní a zničující následky. Až se nakonec stane to, co si po celou dobu čtení nechce čtenář připustit... Krásný, ovšem velice smutný, příběh o kruté realitě (nejen) té doby, nijak nepřikrášlený, o obyčejných lidech. A přesto tak výjimečný.... celý text
Ostře sledované vlaky
2022,
Bohumil Hrabal
Od této knihy jsem nic neočekávala. I přesto, že filmová adaptace je velmi oceňovaná, věděla jsem, že kniha tak dobře hodnocená není. Hrabalův styl jsem znala, ale tohle bylo mé první dílo, které jsem od něj četla. Jeho pábení se mi líbilo, díky tomu se kniha četla rychle a příjemně - bylo to takové opravdové, nepřikrášlené, lidské - což dokazuje, že Hrabal nechtěl psát o věcech "tak, jak by měly být, ale tak, jak jsou." Za celou dobu čtení jsem se ale nějak nedokázala ztotožnit s postavami a obecně s příběhem. Je to krátké dílo, ale přišlo mi to občas takové nemastné neslané. Ani emočně to na mě tolik nezapůsobilo. Pouze dvakrát za celou dobu čtení to ve mně trochu zacloumalo, a to bylo někde v 3/4 knihy a potom samozřejmě na konci. I když mi hlavní postava Miloše nijak zvlášť k srdci nepřirostla, stejně jsem si na něj tak nějak zvykla, tím, jak to celé vyprávěl. Na konci mi ho bylo vážně líto. A obecně celé té situace. Z jeho příběhu vyzařovala taková lidskost, křehkost. Díky tomu, že autor pracoval i na železnici, tak zde použil hodně železničního slangu, kterému jsem často nerozuměla. O to se to četlo trochu hůř, ale to bylo snad jediné, co je na jazyku tohoto díla náročné. Tenhle fakt tomu ale dodával ještě větší opravdovost. Je to moc hezký a dojemný příběh - Hrabalovsky podáné téma války, dospívání, lásky, odvahy, ze kterého vyzařuje obrovská autentičnost, lidskost, přirozenost, ... V tomto zpracování mě to ale bohužel nějak nenutilo číst dál a příběh mě nepohltil. Což mě mrzí. Ale i tak si Hrabalova díla velmi vážím a těším se, až si od něj přečtu i něco dalšího. A taky jsem samozřejmě zvědavá na filmové zpracování. „Měli jste sedět doma, na prdeli...“... celý text
Máj
1983,
Karel Hynek Mácha
Když jsme na základní škole dostali za úkol naučit se pár veršů z Máje, byla jsem nadšená. Moc se mi ten úsek tehdy líbil. Teď, když jsem si po pár letech přečetla celé dílo, ze které onen úryvek pochází, už tak nadšená nejsem, ale rozhodně ani nejsem zklamaná. Na Máji se mi líbí spíše zpracování, ale i příběh. Poetické verše, a hlavně ta atmosféra, romantismus, popisy přírody, emoce, nešťastná láska, nějakým způsobem je to celé neuvěřitelně sugestivní a všechno to tak zapadne do sebe, že pak celé dílo působí na autorovu dobu velmi nadčasově a originálně. I přesto, jak romantická díla byla v té době typicky podobná, tak je tohle jedno z těch, které se nečím liší a nedá se ničím nahradit, jedinečné.... celý text
Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky
2005,
J. R. R. Tolkien
Hobit rozhodně má očekávání nepředčil. Určitě mě ale ani nezklamal. Četla jsem ho dost dlouho, ne vždycky jsem totiž na tento typ příběhu měla náladu. Jelikož mi ale už dlouho ležel v knihovně a chtěla jsem si Hobita přečíst jako první z Tolkienových knih, jsem ráda, že knihu mám přečtenou. Asi nejsem více na svět trpaslíků, elfů, draků, skřetů, mluvících ptáků a vlků či zlobrů aj. než na kouzelnický svět Rowlingové (i když, to se ještě uvidí). Nicméně Tolkien, jako jeden z klíčových a nadčasových představitelů fantasy žánru, si zaslouží uznání za vytvoření jedinečné Středozemě. A rozhodně tyto dva autory nechci srovnávat - přece jenom jde o jinou dobu a úplně jiný příběh. Navíc si myslím, že Pán prstenů mě osloví o mnohem více než Hobit, který byl pouze takovým úvodem do Tolkienova propracovaného světa. A možná mě ještě bude mít možnost oslovit víc než Rowlingová. Ale to už předbíhám. Jedná se o velmi dobře a do hloubky zpracovaný příběh připomínající pohádku určený spíše pro dětské čtenáře a taky o úvod k příběhům o Středozemi. Vzhledem k tomu, že jsem ji četla od léta, tak i mně se celá Bilbova cesta zdála poměrně dlouhá, i proto mě zakončení příběhu dojímalo více, než jsem předpokládala. Ze začátku se to trošku táhlo, do příběhu jste tak nějak vhozeni stejně jako Bilbo do celého jeho dobrodružství. Postupně se zápletka komplikuje, setkáváme se s postavami, kteří trpaslíkům a hobitovi v cestě překáží, a linie se posouvá pořád dopředu. A vy mezitím pořád čekáte, kdy už se konečně dostaneme k Hoře, drakovi a pokladu a mezitím vám trpaslíci s hobitem pomalu přirůstají k srdci. Pro mě byla nejzajímavější asi poslední čtvrtina knihy - právě kvůli tomu, že už jsme se konečně dostali k tomu, na co jsme celou dobu čekali. Zároveň byla tahle část asi i nejakčnější, a tím pádem i nejzáživnější. Bilbo se na začátku jeví nesměle, do žádné cesty se pouštět nechce a byl k ní vlastně přinucen. Trpaslíci o něj taky neměli zas takový zájem - podle toho, jak vypadal, jim připadalo, že jim nijak nebude schopen pomoct. Jediný, kdo v něj věřil, byl Gandalf. A měl pravdu - v Bilbovi opravdu bylo víc, než si on sám myslel. Jeho postavu jsem si z celé knihy oblíbila asi nejvíce. Byl takový bezelstný, vřelý a nechtěl nikomu ublížit. Až mi ho bylo někdy líto, protože trpaslíci ho vlastně svým způsobem chtěli využít ve svůj prospěch - co se týče pokladu, vše měl zařídit on. A stejně si zasloužil "pouze" stejný podíl jako oni, i když on udělal mnohem více těžké a odvážné práce. Oni absolvovali jen cestu, ze které je ještě mnohokrát i zachraňoval. Mohli jsme v průběhu příběhu vidět velkou změnu jeho osobnosti, kdy se z vystrašeného Bilba Pytlíka z nory stal rozumný, odvážný hobit s mnoha zkušenostmi. Což může znamenat, že autor měl za cíl vytvořit téma, kde hlavní hrdina, který je podceňován, dokáže velké věci a pozná sám sebe. Konec byl melancholický - na jednu stranu jsem měla radost, že (kromě Thorina, Filiho a Kiliho a celkově války) dopadlo všechno dobře, ale na druhou stranu bylo smutné, že všechno končí a Bilbo se musí s trpaslíky rozloučit a celá cesta končí. Nějak jsem s ním v tu chvíli sdílela lehký stesk. Líbil se mi nápad toho, že si nakonec vlastně všichni pomohli (vlastně dobro proti zlu) - trpaslíci, elfové, lidé a orlové - proti skřetům a vrrkům. Vše se nakonec zalilo sluncem - většina vrrků i skřetů byli eliminováni a jejich svět byl hezčí. Taky byla zajímavá autorova hra s jazykem - např. Medděd, vrrci, Krák, ... Celkově autorův styl psaní a jeho jazykově bohaté popisy jsou moc pěkné. Celkově to nebyl příběh, ze kterého by mi spadla brada, ale byl příjemným pohlazením po duši. Už se těším, až si přečtu Pána prstenů, který už z hlediska hloubky příběhu bude o něčem jiném a věřím, že mě osloví více. Jsem taky zvědavá na filmy o Hobitovi, ale nic si od nich neslibuju a neočekávám, že budou lepší než knižní předloha. Ale uvidíme :).... celý text
Farma zvířat
1991,
George Orwell (p)
Farma zvířat je klasika, kterou jsem si chtěla přečíst už dlouho, ale dostala jsem se k ní až teď. Je to jedna z těch knih, kterou doporučuji si každému alespoň jednou přečíst. Má v sobě nadčasové myšlenky, je neuvěřitelně dobře vymyšlená a přesně vystavěná. Už od začátku můžeme krásně pozorovat, jak se mezi zvířaty utváří určitá struktura v jejich “společnosti". Vůdce - Starý Major - stojí na vyvýšeném místě, mluví jako světaznalý diktátor ke všem ostatním zvířatům. Šlo poznat, že byl mezi ostatními vážený, každý k němu měl respekt. Ze začátku byl jeho nápad ve své podstatě poněkud “nevinný". (Když teď pomineme fakt, že se chtěl zbavit lidské rasy.) Chtěl svobodu - cítil, že to, jak se k nim lidé chovají, není správné a etické. Hlásal, že už rozumí podstatě života na této zemi a svým proslovem ovlivnil hodně dalších zvířat na farmě, zejména prasat a psů. Tvrdil, jak mají bídné životy, že je lidé jen využívají, a že když odstraní Člověka, tak jejich hlad a přepracování zmizí. Podle něj žádné zvíře v Anglii nezná štěstí a odpočinek, není svobodné a zvířecí život je bída a otroctví. Jejich výtěžek kradou lidé, problém je tedy Člověk - jejich jediný opravdový nepřítel. Člověk je dle něj tvor, který konzumuje, aniž by produkoval. A přesto je pánem všech zvířat. Major slíbil, že když odstraní Člověka, tak se ze dne na den stanou bohatými a svobodnými. Tímhle proslovem ohromil téměř všechna přítomná zvířata a ta, potom, co zemřel, začala toto učení (animalismus) šířit a propagovat. A pak se začaly dít věci... Tato kniha je velmi útlá, ale svým jasným a dokonalým zpracováním naprosto přesně vystihuje vše, co vystihovat má. Tím, že autor neříká v podstatě nic naplno, je dílo ještě nadčasovější. Líbily se mi alegorie - například Cukrová hora (ještě k tomu havran jménem Mojžíš). Ale i všechny ostatní (Stalin - Napoleon, Lenin - Major, Trockij - Kuliš, psi - tajná policie, osel Benjamin - pasivní občan, který si všechno uvědomuje, ale nic nepodniká, nebo ovce - "ovce", které si nechají nakukat cokoliv a uvěří tomu). To vše dodávalo dílu jakousi autentičnost. Alegorie byly možná příliš jednoduché, ale to mi nevadilo. Orwell naopak dosáhl toho, že se román dá krásně napasovat víceméně na jakýkoliv režim a zneužití moci. Objevily se zde i různé vtipné postavy. Například Molina. Připomínala mi takovou barbínu, které je všechno jedno, nechce se jí nic dělat, užívá si luxus, blahobyt a pěkné věci, ať už to porušuje pravidla, nebo ne. Stejně potom rychle zmizela... Nedivím se. Pobavila mě taky kočka, která si dělala, co chtěla, nepracovala a vždycky se vytratila na celé hodiny a vracela se jen na jídlo. Pokaždé ale přišla s dokonalou výmluvou :D. Tato novela výborně popisuje vývoj toho, jak snadno může vzniknout totalitní režim. Vyvinul se tu klasicky jeden mocný vůdce, který vše řídil a měl své poskoky. Prasata (už od začátku považována za něco vyššího než ostatní zvířata, což mimo jiné celou filosofii jejich nápadu hroutilo) postupně už nevykonávala práci, ale všichni ostatní ano. Ona jenom dohlížela na ostatní, protože to podle nich byla potřeba. Ona se totiž musela vzdělávat, aby ostatním zajistila vše dobré. Jenom prasata směla jíst jablka a pít mléko, protože tím přece zajišťovala dobro ostatních. Všem úspěšně vštěpovala, že to vše je vlastně jen pro jejich dobro - přece nechtějí, aby se pan Jones vrátil! Tato manipulace pak zafungovala na všechno. Taky byly zajímavé důchodové hranice pro jednotlivé skupiny zvířat :D. Které, když přišlo na věc, se pak vlastně vůbec nedodržely. Chudák Boxer. Tato postava mi připomínala takového toho věrného, zapáleného komunistu, který věří v to, jak je komunismus skvělý a bude ho maximálně podporovat. Tím, jak prasata všechno ovlivňovala a ničemu nenechala volný průběh (o čemž koneckonců tato kniha je), všechno kazila - původní nápad farmy bez Člověka se vytrácel. Třeba když Napoleon odebral štěňata jejich matkám a výchovu převzal on... takto to přece podle pravidel na začátku vypadat nemělo. Ale moc dobře víme, proč to Napoleon udělal... Napoleon samozřejmě Kulišovi začal závidět jeho nápady, a kvůli tomu mu schválně začal odporovat. A samozřejmě se pak rozdělili do dvou stran, ze kterých pak zvířata musela volit... Jak ukázkové. S jejich sílícím konfliktem samozřejmě přišla i vážnější situace, kterou jsem upřímně tak rychle nečekala. Navíc Napoleon ze začátku vypadal nenápadněji a myslela jsem si, že Kuliš bude zápornější postava. A začalo zlo... Pozvolna si upravoval pravidla, jak se mu to zrovna hodilo - peníze, spaní v postelích, bydlení, oblékání se jako lidé, ... Ukázkové výmysly, lži, manipulace jen ve vlastní prospěch. Z Napoleona se začalo v podstatě vyvíjet to, s čím zvířata měla problém v případě pana Jonese. Slepicím bral vejce, kravám mléko, tresty smrti za údajná provinění a mnoho dalšího... Neustálé změny sedmi přikázání, až zbylo jen jedno - "Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější". Bylo mi líto ostatních zvířat, i když byla zaslepená tím, že vše pořád dělají pro svůj blahobyt. Nic nechápala, nevěděla, co se dějě, proč se to děje - vraždy ostatních, zákaz zpěvu původně zásadní písně Zvířata Anglie, odpálení větrného mlýna, se kterým měli tak neskutečně těžkou práci... Na konci jsme se vlastně vrátili ke stejnému režimu, který byl na začátku. Původní nápad farmy, kterou už lidé měli přestat využívat ve svůj prospěch prostřednictvím zvířat, se zvrhl v totalistický režim jednoho z vlivných jedinců. Kniha mě překvapila, je opravdu zajímavá, skvěle napsaná a vymyšlená. Začíná nevinně a potom... wow. Obohacující a oči otevírající čtení. Doporučuji všem.... celý text
Maryša
2007,
Vilém Mrštík
Tato kniha byla jednou z klasik, která mě už dříve zaujala, ale dostala jsem se k ní později. Znala jsem děj a věděla jsem, jak kniha skončí, takže jsem nepozorovala zas tak moc děj, ale spíše způsob, jakým je kniha napsaná. Již od začátku se mi kniha četla opravdu dobře, utíkala mi pod rukama. Hned od začátku byly postavy ale trochu černobílé. Bylo jasné, že Maryša bude hlavní postava, které nám čtenářům bude líto, protože ji rodiče nutí do svatby, kterou nechce. Skoro nikdo z rodiny jí vlastně nerozumí, maximálně tak babička, která ale před dominantními rodiči nemá absolutně žádné slovo. To, co se Maryše dělo, bylo hrozné. Každou chvilku jsem měla chuť jejím rodičům nějak otevřít oči, aby si uvědomili, co dělají. Ani to by ale nepomohlo. Lízal si to nakonec naštěstí uvědomil, ale to už bylo pozdě. Neumím si asi představit, že by se něco takového stalo mně. Na druhou stranu Lízal s jeho ženou byli zase od začátku jasní “záporáci“, co nutí svou dceru do něčeho, co mermomocí nechce a miluje někoho jiného. A s tím, koho miluje, jí zakážou se stýkat. Lízalovy narážky, že pro Francka Maryša není a že se má bavit se sobě rovnými, nazýval ho žebrákem… Charakter Lízalovy postavy se mi fakt hnusil, už i jen tím, jak se s Vávrou domlouval na penězích. Také ta tetka Strouhalka, co se Maryše snažila vtlouct do hlavy, že udělá nejlíp, když na Francka zapomene... Její zkušené průpovídky bych být Maryšou asi nevydržela. Snažila se Maryše ukázat, že ji chápe, přitom ji vůbec nechápala. Vávra si nebyl ze začátku úplně jistý, tak jsem si myslela, že bude trochu jiný a že ho aspoň trochu zajímá, jak se Maryša cítí, potom se ale ukázalo, že mu jde také jen o jedno. Bylo smutné pozorovat postupně Maryšin život, jak se vyvíjí. Jak ji ho její rodiče zničili. Ona od začátku věděla, ze někoho jako je Vávra nechce a že jí udělá ze života peklo. Měla v sobě ale pořád nějakou naději a radost ze života. Ale potom to stejně dopadlo tak, jak předpokládala… Aspoň si její otec uvědomil, jak velkou chybu udělal. Francka s Maryšou mi bylo líto. Přála jsem jim, aby jim to nějak vyšlo, i když jsem věděla, že nevyjde. Doufala jsem, aby se pak Maryša k němu vrátila, až se vrátí z vojny. Škoda, že odmítla jeho nabídku… A potom se to vlastně vyvinulo tak, že si Lízal uvědomil svou chybu, a dokonce souhlasil s Franckem, což byla celkem ironie. Tato kniha opravdu dobře a realisticky popisuje to, co se v té době běžně dělo. I když není moc dlouhá, tak lze poznat, že si s tím Mrštíkové dali práci. Není to jedna z těch knih, které mě nějak obzvlášť nadchly, ale celkem mě i překvapila. Doporučuji.... celý text
První starosti
2004,
Jacqueline Wilson
Nevím,co si o téhle knize mám myslet.Oproti předchozímu dílu se mi líbila daleko víc.Ale i přesto jí dávám horší hodnocení,protože některé věci moc nedávaly smysl nebo byly jaksi dětinsky napsané.Měla jsem z téhle knihy ale pozitivnější pocit (paradoxně) než z té předchozí. Na začátku jsem byla zmatená.Sally v 1. díle tvrdila,že Dan je její "kluk" a že spolu jsou.Tady ale tvrdila,jak je praštěný,moc obyčejný,že to není doopravdy její přítel.S čímž maximálně souhlasím,ale bylo by dobré,aby si ujasnila,jak to je.Protože když tvrdí,že spolu "chodí" a pak o něm říká,jak je šílený (což už se dalo poznat od prvního momentu,kdy se objevil),ale když tohle o něm říká,tak to vypadá,jako kdyby ho měla jen na to,aby mohla říkat,že někoho má a aby před ostatními tak vypadala...(A to vlastně na konci knihy i přiznala.) Sally jsem chápala-téměř každý z nás si za život projde sebekritickým,podceňovacím obdobím...Co jsem ale nechápala,bylo to,že když opravdu chtěla zhubnout,tak si o tom nezjistila absolutně nic a vrhla se do toho úplně po hlavě.Přece ve svém věku musí vědět,že tím,že nebude jíst vůbec nic,se nic nevyřeší,spíš naopak.Je to psychická nemoc, která se nějakým způsobem vyvíjí,ale i přesto bych tohle do osobnosti,jako je Sally,úplně neřekla.I když trochu asi ano,ale nevěřila bych tomu,že by toho opravdu byla schopna. Taky se trochu divím,že to jejím rodičům nedošlo dřív.Bylo to celkem viditelné,měli to přímo před očima.Chápu,že někteří rodiče ve svém dítěti vždycky vidí,nebo spíš chtějí vidět,jen to nejlepší a na negativa a hrozby ani nepomyslí,protože si myslí,že jejich dítě by toho v životě nebylo schopno.Ale bylo to evidentní.Věnovat se tomu začali až na konci knihy,a to ani ne správně a maximálně.Celkově mi přišla ta reakce okolí nereálná.Kamarádky,učitelé...Mluvili o tom,ale nic víc.Např. její kamarádky v tomhle věku by už přece měly vědět,co se děje.Mohly udělat/pomoct jí mnohem víc,než si ze Sally jen utahovat nebo jí říkat ať se nezblázní,že pizzu si dát může...Nebo ji mohly alespoň podpořit,povzbudit a ne ji ještě víc stahovat dolů.Taky minimálně dvě profesorky,se kterými mluvila.Když podle Sally byla Lilleyová tak hodná,proč se o ni víc nezajímala,když úplně jasně naznačila,že má problém a šlo z toho i poznat jaký...Vůbec nic pak neřešila,zvlášť potom,co ještě Sally řekla:,,Vždyť to víte."Tyto situace jsou zvláštní,nereálné.Hendersenová to aspoň na konci knihy nějak měla snahu začít řešit,ale to bylo už pozdě.Pak jí řekla o Zoe a problém vyřešen...Ale to předbíhám.Ani Anna to skoro neřešila,teda na to,že měla taková podezření.K tomu prvnímu podezření se asi ani vyjadřovat nebudu,protože moc nechápu,jak ji tohle mohlo napadnout.Ale když už ji napadlo to,co se vlastně dělo,a bylo to úplně jasné podle toho,co Sally říkala a jak se chovala,tak proč to neprověřila mnohem více do detailů...?Nebo proč to alespoň nesledovala trochu víc?Tohle mi opět přijde nereálné.Protože kdyby se alespoň trochu snažila,tak by na to přišla lehce a potvrdila tím její podezření,aniž by se Sally musela marně ptát.Což bylo ještě horší,protože je jasné,že to neprozradí, a hlavně si bude dávat větší pozor,když ví,že ji někdo podezírá a něco tuší. Můžu ale říct,že jsem Sally v další části knihy pochopila v souvislosti s Danem.Ona o něj zájem vůbec neměla,ale stejně,když se o ní on přestal zajímat,začala přemýšlet nad tím,proč...Což jí ještě víc snížilo seběvědomí,i přesto,že to byl Dan...Byla jsem ráda,že tam Dan skoro celou knihu nevystupoval,protože ho fakt nemusím.A když už se objevil,tak se fakt předvedl...To jsem ale čekala už od jejich prvního telefonátu v téhle knize. Celkově jsem se Sally v tomto dílu mnohem více soucítila.Přišlo mi,že se o hodně změnila a dospěla od prvního dílu.Měla už názory a myšlenky,se kterými se dalo souhlasit.Přišla mi sympatická.Mnohem sympatičtější než v prvním díle.Tam byla ještě trochu takové děcko,které chtělo všechno,co mají ostatní,a hnalo se za tím.I její kamarádky,Magda a Naďa,se mi zdály mnohem dospělejší a přátelštější.Tyto tři postavy, možná ještě Anna,se hezky vyvíjejí oproti prvnímu dílu.A líbilo se mi jejich kamarádství.Přijde mi, že se zde mnohem více projevovaly a byly mi zkrátka mnohem více sympatičtější.Všechny tři řešily nějaké své problémy,tak byl vždycky dobrý moment,když si promlouvaly do duše jedna druhé.Protože vlastně to,co poradila jedna té druhé,se dalo krásně použít oboustranně.A to bylo takové úsměvné,protože si to vůbec neuvědomovaly. V této knize mi vadila taková ta přímá řeč,kterou dokáže vymyslet i desetileté dítě.Prostě věty,které se v reálném životě nikdy neodehrají a přijdou mi takové trapné,když je čtu...Nevím,zda to náhodou není překladem,to asi ne,ale Jacqueline se svým spisovatelským talentem si to těmihle dětinskými větami lehce kazí.Zase tak výrazné to není,jen když to čtete,tak si připadáte jako malé dítě.Přitom kdyby to bylo napsáno jen trochu jinak,tak se to hned mnohem lépe čte.Zejména věty se Sallyiným tátou,který má většinou naprosto nereálné řeči.Ale na tohle jsem si tak nějak přes celou knihu/sérii zvykla,takže jsem tomu nevěnovala takovou pozornost. No.Takhle to podle mě ale úplně nefunguje.Osobám s poruchou příjmu potravy se tohle v hlavě neodehrává úplně stejně a člověk se z toho nedostane takhle ultra jednoduše.Ani v té rodině se určitě neděje v realitě to stejné,co tady v knize. Konec byl hodně přitažený za vlasy.Ne jen klasický happy end.Prostě zcela nereálný a směšný konec.Vím,že si Sally v té nemocnici něco uvědomila.Ale opravdu tahle nemoc nefunguje tak,že si rychle uvědomí,že to,co dělá,je blbost a okamžitě s tím přestane jako by se nic předtím neodehrálo.Kéžby.Konec byl tím pádem hrozně směšný a lehce se tím kniha pokazila.Byl i motivační,ale byl opravdu příliš rychlý a pozitivní.Sally sice asi nebyla ve stádiu jako třeba Zoe,ale i přesto.Jsem ale ráda za to,že se vzpamatovala.Je to silná a oči otevírající kniha.Ale kéžby to tak snadno šlo i v realitě...... celý text
Proměna
2020,
Franz Kafka
Dlouhou dobu jsem si chtěla přečíst něco od Franze Kafky a když tuto knihu moje mamka dostala a přečetla ji na jeden zátah s tím, že ji velmi zaujala, neváhala jsem a taky jsem si ji chtěla přečíst. Na začátku jsem vůbec nevěděla, co si myslet. Přišlo mi hrozně divné, že se Řehoř skoro vůbec nedivil, že se najednou zničehonic proměnil v brouka. Řešil to jen minimálně, jako kdyby to byl jen malinký problém oproti jeho povinnostem. Ale snažil se vše dělat maximálně tak, jak to vždy dělával. Snažil se dělat, jakoby se nic nedělo. Ale ostatní lidi okolo něj dělali přesný opak... Řehořovi rodiče i jeho sestra se podle mě chovali hrozně... Vždyť věděli, že je to pořád jejich Řehoř. Chápu, že to byl zřejmě šok, ale kvůli tomu přece nemají důvod se ho bát. Ještě mu přímo tak ukazovali, jak moc se ho štítí. Jeho vlastní otec mu dokonce ublížil, a to ne jednou. Jeho chování bylo asi nejhorší ze všech, i když tohle není lehké vyhodnotit. Všichni se chovali strašně. Ale to, co si všechno jeho otec k němu dovolil... Řehoř za to přece nemohl. Nebyla to jeho chyba, nezavinil to. A také přece chtěl, aby vše bylo jako dřív. Řehoř je předtím dlouhou dobu živil, byl jim zkrátka potřebný a těžko se bez něj obešli. Když toho najednou nebyl schopen a byli nuceni si poradit sami, začal jim být neužitečný. Přijde mi, že si ani neuvědomovali, jak moc jim vlastně Řehoř do té chvíle pomáhal. Také Řehoře nazvali jako důvod, proč se nemohou přestěhovat - protože neví, jak by přestěhovali jeho. To mi vůbec nepřijde jako problém. Jejich problém byl ten, že nepracovali. Kdyby i rodiče měli nějakou snahu a Řehoř nemusel být jediný živitel rodiny, nemuseli by se pravděpodobně ani stěhovat, protože by měli peníze na byt. Ale jim to samozřejmě vyhovovalo, když pracovat nemuseli a vydělával pro ně někdo jiný. Ano, možná měli nějaké zdravotní problémy, ale myslím, že nebyly natolik hrozné, aby nemohli jakkoliv také vydělávat peníze... V podstatě problém není úplně to, že se proměnil. Ale ten problém, že pro rodinu nebyl schopen pro ně zajistit to, dříve zajišťoval a nebyl pro ně již zkrátka nijak užitečný. Vlastně jim asi ani tolik nevadilo, jak vypadal, ale vadilo jim to, že nemůže pracovat a živit je. Prostě se pro ně stal neužitečným, otravným hmyzem, který pro ně není nijak přínosný. Bylo jim jedno, že je to jejich syn, bratr, či kolik toho již pro ně udělal. Prostě už jim byl k ničemu a oni už zapomínali, že vůbec patří do jejich rodiny. Hodně smutné... Jim přestalo být dobře, jelikož Řehoř pro ně teď nebyl schopen nic dělat. Bylo jim smutno z toho, že už si nežili v komfortu, ne z toho, že má i Řehoř své potíže. To jim bylo jedno. Jim vadilo i to, že ho měli vůbec na očích a otce to vyloženě rozčilovalo, což hodně zasahovalo do jeho výbušnosti a agresivity. Ale i sestru to někdy naštvalo, jelikož se "před ním" snažila chránit matku, která byla občas hodně naivní, ale moc nevyjadřovala své názory a jen přikyvovala na názory ostatních. Přišlo mi, že i služka se k němu chovala lépe, než jeho vlastní rodina. Jeho sestra se ze začátku o něco snažila, ovšem potom to i ona úplně vzdala. Jeho vlastní rodina ho nechala v jeho vlastním pokoji žít v prachu a špíně, zanedbaného. A ještě k tomu z jeho pokoje vytvořili skladiště. A on o tom nemohl vůbec nijak rozhodovat, přestože tam bydlel a byl to jeho vlastní pokoj. Hrozné, co taková proměna dokáže způsobit. Nebo spíš, co kvůli takové proměny dokážou způsobit ostatní lidé - a dokonce ti nejbližší. Pro ostatní se stát úplně někým jiným, jestli vůbec někým. Pro tuto rodinu už se Řehoř stal nikým. Sestra mě na konci hodně zklamala přes všechnu její snahu na začátku. Začala se chovat úplně hrozně. Rodina jen okusila, jaké to je pracovat a živit celou rodinu a chtějí se zbavit vlastního syna, bratra. Protože k té vší jejich namáhavé práci je jim na obtíž. A to každý z nich dělal v podstatě jen třetinu toho, co dělával Řehoř. Ten živil všechny, celou rodinu. Dokonce sestra prohlásila, aby zapomněli na to, že tohle je Řehoř, tomu se mi nechtělo věřit. Začala se k němu chovat, jako kdyby byl nějaký odpad. Z konce mi bylo hrozně smutno... Řehoř byl (pochopitelně) má nejoblíbenější a vlastně jediná postava, kterou jsem v této knize měla ráda. Doufala jsem, že se jeho rodina nad sebou alespoň zamyslí, což se nestalo. I když oni se tomu skoro ani nedivili, vždyť to sami zavinili. Vlastně si i přali zbavit se ho. Být jimi bych se cítila hodně provinile. Ta myšlenka v této knize je hodně hluboká a zajímavá. Je to kniha opravdu k zamyšlení. Obdivuji Franze Kafku za to, jak tuto svou myšlenku dokázal zpracovat a přemýšlet nad ní. Tahle kniha je těžší k pochopení. Občas mě nebavila, čemuž může naznačovat i to, jak dlouho mi trvalo ji přečíst. Ale tu myšlenku velmi obdivuji, za mě si zaslouží plný počet hvězdiček a všem doporučuji si ji přečíst.... celý text
Král Oidipús
2010,
Sofoklés
Na začátek je asi nutné říct, že nebýt povinné četby, tak bych si tuto knihu na devadesát devět procent sama od sebe nepřečetla. Ne že by tento žánr nebyl můj šálek kávy, ale tato kniha je celá vlastně postavená na tom, že je o náboženství, věštbách a osudu, na který já nevěřím. Takže pro mě to bylo takové nereálné, o to víc mi to přišlo nezajímavé. A celá kniha byla taková depresivní a v podstatě ničím mě nenadchla. Na zápletku přišlo v té chvíli, kdy Oidipus kvůli moru, který je postihl, chtěl sehnat vraha, který zabil krále Laia, protože ten mor měl být seslán kvůli vrahovi, který zabil krále Laia. Takže Oidipus okamžitě proklel toho, kdo ho zabil, i když sám netušil, kdo to je, a začal po něm pátrat. Ze začátku mi Oidipus připadal lítostivý a zoufalý, nevěděl, co má dělat pro to, aby obyvatelé netrpěli a aby našel vraha. Ale i přesto měl pořád naději, nevzdával se a měl odhodlání bojovat, byl ale i trochu sobecký. Když se objevil Teiresias, tak jsem samozřejmě nechápala, a ani jsem nemohla chápat, proč nechce Oidipovi nic říct, ke konci už to samozřejmě dávalo smysl. Ale v tom momentě jsem byla naštvaná na Teiresia, protože jsem chtěla, ať Oidipovi řekne, co ví. Ta jejich hádka byla zajímavě a zvláštně napsaná a tím, jakým stylem to bylo napsané a jak to bylo ve verších, mi to připadalo až vtipné. Jak se hádka vyhrotila a Teiresias mu řekl, že je vrah on sám, tak jsem to opět nechápala, ale na konci je to ovšem všechno jasné. Proto mi trochu vadilo, že už na konci Oidipus ani nemluvil s Teiresiem, ani se tam už neobjevil. V té hádce se ale celkem dost uráželi. Tu knihu nejde chápat přibližně do té doby, kdy Oidipus začne pochybovat o tom, jestli to opravdu neudělal on. Potom to všechno začíná dávat smysl. Kreon mi přišel takový celkem hodný a bylo smutné, že se s Oidipem hádali, ta hádka mi přišla zbytečná. Vadilo mi, že Oidipus svého přítele hned tak zle obvinil, i když si tím obviněním vůbec nemohl být jistý. K tomu se hodil citát, který byl v knize: ,,Soudíš-li zbrkle, často přestřelíš." Nerozuměla jsem tomu, proč jednal tak extremisticky. Chtěl Kreonta zabít - to mi přišlo úplně absurdní. Ještě před pár chvílemi byli přece přátelé. Navíc měl Kreon pravdu - Oidipus opravdu ztratil rozum. V této chvíli se mi Oidipus znechutil. Než Oidipus začal vyprávět tu historku s tím, že někoho tedy zabil, mi nedávalo smysl to, proč by si nepamatoval, že Laia zabil. Asi v polovině knihy mě napadlo, jestli to Oidipus všechno neví a jen lže. Ale ani tak to nebylo, pořád to bylo celé záhadné (do chvíle, kdy se začal Oidipus bavit s Iokasté a celé mu to došlo, ale moc se mu nechtělo tomu věřit). Vůbec v tomhle momentu ale nebyla žádná "akce", nebyl nijak překvapený, byl jenom takový nejistý - jen se ptal a tak klidně Iokasté oznámil, že tou kletbou proklel sám sebe a prostě z tohoto momentu nebyl žádný "zvrat", jen taková holá věta, což mě zklamalo. Oidipus zničehonic uvěřil tomu, že to byl on, tak lehce to přijal, i když předtím byl extrémně neoblomný a naštval se kvůli tomu na Kreonta atd... Byla jsem ale překvapená z toho, jak to je - protože jsem si nejdřív myslela, že ten, kdo zabil Laia měl záměr ho zabít, že to byl prostě jeho cíl. Ale bylo to úplně naopak... tím pádem - Oidipus ho sice zabil, ale kdyby věděl, že to je Laios, tak by to zřejmě neudělal. No, a jak už jsem několikrát zmínila, když Oidipus vyprávěl to, co udělal, tak všechno začalo dávat smysl. Ale proč to musel být zrovna jeho osud...? Za co si to zasloužil...? Vlastně to nebyla úplně jeho chyba, ale rozhodně neměl nikdy nikoho zabíjet... A prostě nerozumím tomu, jak svého syna mohla Iokasté a Laios pohodit někde v lese a ublížit mu... Jen kvůli věštbě. Iokasté a Oidipus byli ale i potom, na co Oidipus přišel, hrozně naivní - pořád říkali, že Oidipův otec byl Polybos a nevěřili tomu, že jeho otcem byl Laios, že ho opravdu zabil a věštba se vyplnila... Nechápala jsem, že tohle si prostě neuvědomili, nebo proč tomu nevěří, i když je to tak jasné. Líbilo se mi, jak Iokasté řekla Oidipovi, ať žije, jak nejlépe umí, jenže nechápu, že byla tak zaslepená a neuvědomila si to, když už jednou někdo tvrdil Polybovi a Meropé, že Oidipus není jejich pravý syn. Proto jsem byla fakt ráda za to, když jim posel otevřel konečně oči a konečně jim to došlo. Tahle část pro mě taky nebyl žádný zvrat, jelikož mi to bylo jasné už předtím. Jediné, co se v tomto místě dá považovat za zvrat, je to, že jim to došlo a že jim ten posel otevřel oči. Pak jsem přemýšlela o tom, že Iokasté vše ví, ale tuto teorii jsem pak zavrhla, Iokasté byla prostě jen hodně naivní. Byla jsem ráda, jak Oidipus říkal, že je tím, kým se narodil a chce znát svůj rod, ale proč tu pravdu pořád nějak nepřijal? Celkově mi Oidipa bylo líto, ale vyhrožoval některým lidem smrtí a neměl nikdy nikoho zabíjet, může si za to sám. I když nevěděl, že ten, koho zabil, byl Laios, tohle ho prostě neomlouvá. I Iokasté mi bylo na konci líto, ale ona chtěla, aby zabili její vlastní dítě... Když se Oidipus zmrzačil, přišlo mi to až nechutné. Oidipus mockrát obviňoval jiné lidi než sám sebe. Ani se neomluvil Kreontovi za vše, co mu řekl a za co ho obvinil. A Oidipovy děti, chudáci, za nic nemohly... Celá kniha byla hodně depresivní... (jak jinak, když je to tragédie...). Jazyk byl celkem moderní, ne zastaralý. V mém vydání byly pravopisné chyby a jednou dokonce bylo napsané Iokasté s J. Zápletka mi nepřišla zajímavá a absolutně jsem nechápala chování většiny postav (proto je tady hodně slov jako ,,nechápala jsem..." apod. Tato kniha mě prostě zklamala a už bych si ji znovu nepřečetla :(.... celý text
365 šťastných dní! - Pozitivní myšlenka na každý den
2014,
Helen Exley
Tuto knížku jsem dostala na Vánoce 2019 a i přesto, že už jsem ji teď dočetla, tak ji budu číst pořád znovu, protože ty citáty mě snad nikdy neomrzí. Je fajn mít na každý den nějaký motivační citát :). Doporučuji!... celý text