Daphodille
přečtené 52
Kniha smíchu a zapomnění
1981,
Milan Kundera
Jen tak nezapomenu na tuhle knihu a budu se ne přímo smát, ale pousmívat, i když někdy s mrazením v zádech. A to nejen pro ono zvolání "Jsem Bobby Fischer, jsem Bobby Fischer!" po úspěšném sexu ve třech. Historka s Gottwaldem na balkoně a Clementisovou čepicí je pravdivá a příznačná pro středoevropský prostor, ale teprve Kundera ji dokázal vsadit do mrazivých souvislostí v románu-eseji. Přirovnání komunismu k velké Bachově fuze a národům tábora míru jako notám, které se nesmí rozutéci, považuji za jednu z nejpronikavějších sond do komunistického hnutí. Pak nebude překvapivé, že mě zaujal i obraz kolového a velmi pravidelného tance, při kterém se naivní stalinista Ilja Erenburg vznesl nad Prahu. Do řady se vždycky můžeš zařadit, ale jsi-li jednou vyloučen z kruhu, není pro tebe už cesty zpět a jen se vzdaluješ a odlétáš, kruh se obejde i bez tebe a nevpustí tě. Pronásledování vlastního činu je pozoruhodný jev. Když se posunou kotouče hodnot, z budovatelů jsou vrazi, už to nespraví. Čechy jsou jeho a jsou smutné, narazí na to při rozboru lítosti. Opět tu nenajdeme slova nazbyt, věty jsou soustruhované a drží se poctivě myšlenky, na efekt se nehraje. Zaujala mě více společensko-politická rovina. Některé pasáže z Maminky a Tamininy smrti mohou být návodem, jak si užít tělesnou lásku bez zábran a potřísněného svědomí. Co mě asi pobavilo nejvíce: jak se Kristýniny černé střevíce a barevné korále hlásily o svá práva. Trefa! A jinak jsem spíše adorant než gynofob, pánové básníci.... celý text
Moje šílené století
2009,
Ivan Klíma
Osobní zkušenost Ivana Klímy jako sonda spuštěná do hlubin 20. století a poznání z těchto hlubin vylovené před oči čtenářů 21. století, to je Jeho šílené století, jež po přečtení může být z velké části i vaše. Nad vzpomínkami z Terezína se zastavuje dech. Je to vůbec možné, v čem musely děti vyrůstat? Tam, kde smrt byla zcela běžnou záležitostí též jako hrozba je obklopovala je ze všech stran? Zocelilo je to spíše, či více nalomilo? Byly škody na duši nenapravitelné? Rozhodně se mi líbí, jak Klíma dokáže psát bez milosti i o svých postojích v prostředí komunistickou ideologií zasažené doby, nepřikrášluje ani některé své kontroverzní kroky, jež klidně mohl zamlčet. Nebojí se na rovinu přiznat, že také on v mládí podlehl onomu opiátu. Zajímavé jsou náhledy na činnost Čs. svazu spisovatelů, zámek v Dobříši a přediva politických vyjednávání, upachtěnost těžkých ústupků a drobných pokroků směrem k uvolnění, např. kolem časopisů Květen, Literární noviny a Tvář. "Každý den se probouzím s pocitem hanby," řekl prý Klímovi kolega spisovatel Alexander Kliment. I tento citát stručně vystihl DNA doby. Slabinou v jinak soudržné pamětnické výpovědi jsou snad jen esejistické vložky, které, mám ten pocit, poněkud rozvláčně přemílají úvahy už stokrát přemleté. Ovšem je to spíše strukturní neduh; každý si z nich může vytáhnout pro sebe kus poučení. Např. úvahu o utopiích jsem si musel vypsat, neboť v ní Klíma poukázal na dávné autory, kteří až s děsivou přesností a na staletí dopředu vypodobnili praktiky moderních totalit. Nezbývá, než se přiznat, jak moc se těším na prodloužení sondy v druhém díle.... celý text
Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu
2000,
Pavel Tigrid
a prostřednictvím fiktivních lekcí udílených po třináct večerů mladé dívce Lucii, jež je na vážkách, zda nemá svou vlast opustit, pěknou vykrouženou češtinou nás Tigrid provádí milníky novodobé české historie. Trasa vede hlavně okolo těch pro náš národ osudových až traumatických: Mnichov 1938, léta protektorátu 1939-1945, Vítězný únor 1948. Putování však začíná okupací vojsky pěti armád Varšavské smlouvy 1968 a symbolicky se zde také ukončuje. Spojení obdivuhodných znalostí a výpravného slohu pro čtenáře zbarvuje to, co by jinak bylo suchou dějepisnou látku. Je pochopitelné, že Tigrid nabízí pohled z vlastní perspektivy, ale zároveň sympatické, že svůj názor za každou cenu nevnucuje ani podloudně nepodsouvá. Přitom cítíme, jak se mnohdy hlídá a krotí, neboť by jinak třeba komunistům adresoval peprnější slova. Ale uhlídá se, ačkoli - a to je spíše osvěžující prvek - někdy si nebere servítky a uklouzne mu z pera příkrý soud. Kromě komunistů to odnese i náš druhý prezident Edvard Beneš - kontroverznost jeho postavy ještě výrazněji vyvstane - anebo také jeho oddaný osobní tajemník a obdivovatel Prokop Drtina, kterého však Beneš neváhal po osvobození zapřít. Kromě osobností rozehrává témata viny, kolaborace a hrdinství vinoucí se českými dějinami s neobyčejnou intenzitou. Zvláštností je, že zabrousí i do "kdyby" scénářů a neváhá je rozvíjet na delší ploše. Tigrid ovšem nechává závěrečný úsudek na čtenáři, pouze nahazuje náměty k zamyšlení, k velmi závažnému zamyšlení. Protože není daleko od pravdy, že bolest některých porážek si v sobě neseme dosud, jako by měla být nezhojitelná. Plusem je bezpochyby autorův jazyk, který se nebojí metafor, jež s blížícím se koncem kurzu jsou stále nápaditější. ("Režim držel lidem hlavu ve žlabu hesel" apod.)... celý text
U snědeného krámu
1953,
Ignát Herrmann
Pokud měl ještě někdo sklon brát naše autory 19. století za suché mentory s archaicky šněrovaným jazykem, po četbě U Snědeného krámu by mohl názorově ostře přeřadit. Osud Martina Žemly vůbec není veselý a vlastně na něm nenajdete světlého vlásku naděje. Ale Ignát Herrmann podává cestu do záhuby tak poctivě a poutavě od prvního do posledního písmene, že cestu zániku rádi absolvujete. Co ji zpestřuje - dovedné charakteristiky osob: upovídaný a věčně na dluh pijící a zevlující důstojník Kylián, drobná, leč situace znalá posluhovačka Randová, stará baba Šustrová... Zručně zvládnuté popisy vyvolávají z trudné tragiky oblažující oblak komiky. (Zejména rytmistr Kylián mě vždy dostával do kolen při každém výstupu a neobehrál se. A zeptejte se, kolik takových Kiliánů dnes chodí po vašem okolí?) Popisy prostředí a situací si nezadají s naturalismem a mohou se zdát zdlouhavé, al přece se od nich nešlo odtrhnout, bylyť psány chutným jazykem. Snědený krám mě nasytil. A navnadil na další tituly páně Herrmanna. Že bych se pustil do kondelíkovštiny? PS: Měl jsem k dispozici půvabné vydání s ilustracemi Kamila Lhotáka, který vnitřní grotesknost postav pěkně vytáhl na papír, až připomínaly jakési nestvůrky, ale bylo to zcela na místě... Herrmann na závěr připojil svůj doslov, kde vysvětloval okolnosti vzniku svého románu. Pracoval prý na něm pět let. Nebylo marné si je nad papírem odsedět, poctivě odvedené práce nadaného rytce charakterů Ignáta Herrmanna si můžeme užívat i po 120 letech od prvního vydání románu.... celý text
Brány mrazu a jiné prózy
2013,
Karol Sidon
Kam jste mě to zavedl, Karole Sidone? Jak hluboko a k jakým branám? Opravdu jsem cítil mráz a neběhal jen po zádech, ojínil mou duši. Starý Tomáš nechal tu svou zestárnout. Ani nemohl mít jiný přídomek. To přece chtěl. Jednou se rozesmál uprostřed milostného aktu, ztratil tak lásku svého života a začal hledat Boha. Ten koumák, knihomol a filozof chtěl být tak vážný, až se začal měnit ve vlastní karikaturu. A byl k politování. Také tehdy když vydumal onu teorii o prvotním hříchu proti skutečnosti, mohl se považovat za velmi vědoucího, aniž by si myšlenku nechal patentovat. Ale neochudil se spíše? Pokud se vzdal lidské lásky, musel spoléhat na lásku k Bohu. Ale On mu ji vracel jen v pochybách. Co následuje, už je jen cesta spirálou do zmaru. Odtud jej ani epizoda s mladou dívkou nevytrhne, ačkoli se nestává často, že by jej líbala mladá děvčata. V té spirále se veškeré možné roviny vyprávění rozklíží a od snů a vidin už jsou k nerozeznání. Tomáš se ztrácí sám sobě, rozmlží se, rozpustí jako akvarel. Kdo to vůbec byl? Snad ne Karol Sidon, který vyzrálou bilanční novelu psal teprve ve svých 35 letech? Ale zůstává zde kniha a za tu díky. Další hledání či snad listování - kdo jsme? - přenechává nám.... celý text
Román pro ženy
2001,
Michal Viewegh
Říkal jsem si, že fenomén Viewegh konečně stojí za prozkoumání a coby muž začal jsem od Románu pro ženy. Roku 2005 jsem zhlédl film podle knihy a ten mi značně zkreslil četbu - např. v Oliverovi jsem stále viděl Marka Vašuta, v mamince Simonu Stašovou (na plátně přesvědčivě nesnesitelnou). Nic naplat, Viewegh psát umí a spisovatelské řemeslo se zřetelem ke čtenáři ovládá mistrně. Sarkasmus a ostrý humor dokážou tnout a jsou výbušným palivem pro postup děje. Laura Oliverovi zdatně odsekává. Naopak jiné její promluvy jsou značně předvídatelné a nutily mě chytat se za hlavu. A jsem přesvědčen, že některé ženy by Olivera utloukly na místě kabelkami značka neznačka (anebo autora, který jej stvořil). Lepší bylo padat smíchy pod stůl. To se i několikrát povedlo (Mluvit o výskytu dokonalého chlapa je jako šířit poplašnou zprávu). Probírají se překvapivě vztahy, vztahy a jenom vztahy. Dojde i na mudrování, teorie o nevěře apod. Ve výsledku dostáváme slovy Olivera bravurně sepsané "Bravo pro čtyřicetileté" - i s povinným happy-endem. Jedna věc by mě zajímala: v románu se Viewegh pokusil vlézt do kůže ženské hrdinky, do jaké míry se mu to povedlo? Z mého pohledu důvěryhodně, ale dostaly čtenářky od "svého" románu, co chtěly? Knihu jsem přečetl během pěti dnů a času u knihy nelituji, příště asi zkusím Román pro muže a zkontroluji, jak Viewegh pro změnu rozumí mužské duši.... celý text
Zahradní ulice 70
1950,
Jiří Valja
Jiří Valja: "Zahradní ulice 70". Styl uvláčený a pedantsky popisný, utrápený stejně jako hlavní hrdina-vypravěč, který mě tak dlouho přesvědčoval o své slabosti, až jsem mu to uvěřil. Kromě pár povedených metafor jdoucích sebekriticky na dřeň vlastní povahy vypravěče a doby kolem něj (protektorát) to bylo čtení se sebezapřením. Raději se vrhnu na Valjův překlad Eliotovy Pusté země, třeba v této roli napraví dojem.... celý text
