Dyaebl
přečtené 638
Pod skleněným zvonem
2018,
Sylvia Plath
Mám za sebou spoustu knih o depresi a jejím vyústěním do sebevraždy. Z nějakého důvodu se jedná o téma, jež ke mně silně promlouvá a já se těmito mnohdy jedovatými texty nechávám opájet. Většinou však tato témata bývají zpracována mnohem osobněji, niterněji a téměř se až nabízí říci - lidštěji. Hluboká a krutě upřímná sonda do nitra jedince je to, co mě vábí k těmto neveselým textům. Zde navíc vchází do textu následná sebevražda autorky podobně jako tomu je u knihy Sebevražda od Levého. Pod skleněným zvonem však podobnou hlubokou sondou nedisponuje. Je takřka odlidštěn a soudě dle komentářů zde, nejsem jediný, kdo román vnímal podobně. Ač mě prvních pár kapitol téměř rozčilovalo, neboť se mi dostalo něčeho jiného, než co jsem čekal od slavné Plath, nakonec jsem pochopil. Odosobněnost, tragikomedie a ironické glosy nejsou typické způsoby, s nimiž se běžně píše o depresi. Přesto je jeden z nejslavnějších románu na toto téma zcela bez okolků užívá! Neustálé a nezúčastněné pozorování vlastního života doplněné totální absencí zájmu o příčinu svých pocitů mě zpočátku až iritovalo. Ne však na dlouho. Pod skleněným zvonem velmi důvěrně zobrazuje stav, kdy je všechno jedinci jedno a časem očekává jen zhoršení. Na Esther-Sylvii je zajímavé to, že se v tomto bezútěšném stavu nenachází na začátku díla. Čtenář tak může být svědkem toho, jak tento stav člověka zcela pohltí a nabídne mu jen jednu jedinou cestu ven. Cestu, již si zvolila sama autorka. Stále tu před námi stojí nevyřešená otázka stylu. Sám začátkem tohoto komentáře zmiňuji, že mi vtipné glosování situací odehrávajících se na pouhém povrchu života nepřijde ideální pro takto závažné umělecké dílo. Nicméně jsem našel možné vysvětlení, proč tomu tak může být. Popis Plath je podán tímto způsobem právě proto, že ona sama skutečně cítila přesně to, co píše. Tedy nic. Prázdnotu. Nicotu. Text je tak dokonalým odrazem utápějící se duše autorky. Co z toho může vzejít, ptáte se? Domnívám se, že román nám popisuje věrný náhled na to, co se s člověkem stane, pohltí-li ho bezútěšnost. Promění se v pouhou kameru zaznamenávající události na nichž samotná kamera nemá žádnou účast. Vše jen prochází kolem ní a s postupujícím příběhem se analogie stává tíživější více, než nezbyde než prázdné zařízení stěží zaznamenávající cokoli kolem. Avšak Esther přeci na konci nezemřela, namítnete mi a budete mít pravdu. Co si tedy s tím otevřeným koncem počít? Vykládat konec se nabízí na několika rovinách. Já se však upnu na to vysvětlení, jež zcela záměrně ignoruje myšlenku "smrti autora" a budu operovat se skutečnou smrtí autorky. Plath se rozhodla skončit svůj život. Avšak Esther, autorčino alter-ego, nikoli. Esther přežila a konec románu je otevřen. Ano, avšak stále si dovolím tvrdit, že po celou dobu byla Esther Sylvií a Sylvia zase Esther. Tento vztah ekvivalence se však samotným koncem ruší. Esther závěrem začíná pociťovat, jak se její osobní skleněný zvon nadzvedává a dává své vězenkyni znovu pocítit čerstvý vzduch života. Nemůžu se zbavit myšlenky, že Plath tuto knihu psala v momentu zcela nekontrolovatelné deprese, kdy cítila, že její zvon se nikdy nezvedne. Domnívám se, že Sylvia napsala tento román proto, že musela psát. Ale moc dobře věděla, že není skutečně Esther. Esther nakonec měla mít lepší osud než samotná její autorka. Esther tak nakonec odráží nenaplněné touhy Sylvie. V mém čtení, je osud Esther nenaplněným přáním skutečné Sylvie. To, jak by si ona sama přála, aby to skončilo.... celý text
Fragmenty milostného diskurzu
2008,
Roland Barthes
Tato kniha je skutečná lahůdka. Pokud si hovíte v tom, jak se mluví o lásce a jak se miluje, jaké pocity člověk zažívá při milování a jak lze tyto pocity verbalizovat, pak si Fragmenty milostného diskurzu nemůžete nechat ujít. Ačkoli Barthes disponuje složitou terminologií tak typickou pro strukturalisty, jedná se o čtivé dílo. Primárně kvůli tomu, že se v něm Barthes nesnaží nabízet argumenty. Jen představuje figury řeči, jež se užívají v milostném diskurzu a nejvíce pak u samotných zamilovaných. To vše je prezentováno na různých literárních a jiných uměleckých dílech, či třeba na rozhovorech, které autor vedl se svými přáteli. Ve finále se jedná o o takovou hru se čtenářem s velmi zajímavými náhledy na zmíněné figury a dokonce na mě jako celek působí, jako by se jednalo o jistý návod pro romanopisce ohledně věcí milostných. V neposlední řadě vás donutí uvažovat nad vašimi vlastními činy a myšlenkami vůči těm, které tolik milujete. A jak píše Matty, Fragmenty vás mohou naučit znovu milovat. Stačí jen dokázat porozumět figurám řeči a způsobům, s nimiž lásku vyjevujeme a jak nám ji vyjevují jiní. Čtěte a milujte! Víc po vás Fragmenty nežádají.... celý text
