Elevant
přečtené 460
Rty a zuby
2006,
Bohuslav Reynek
Reynek ve svých sevřených a těsných verších rozehrává tichou hru o úzkostech, o běsech a především o naději, to vše na pozadí lyrických obrazů a biblických variací. "Slepice, zloději staří, úskoční, zakletí žháři, na čelech znamenaní rudě, a bíle na skráni, kdákají, krákorají o kurů krvavém ráji." (Dvůr v dubnu)... celý text
Jeden život
2021,
Guy de Maupassant
Ačkoliv je dělí jen krátká doba, tak mi Miláček připadal lépe zvládnutý než tato Maupassantova románová prvotina. Zejména se nemůžu ubránit myšlence, že je tu autor ještě příliš ovlivněný svým mentorem Flaubertem: vťpždyť co je ústřední téma Paní Bovaryové? Konflikt ideálů a reality, konflikt odehrávající se uvnitř mladé ženy, která poprvé vstoupila do skutečného světa. Z této premisy vychází v podstatě i Jeden život. Hlavní postava Jeanne se vrací z kláštera do rodného sídla a slibuje si krásný nový svět, velkou lásku jakou zná z mýtu o Pyramovi a Thisbé. Maupassant také nezapře své ovlivnění naturalisty - sice si nevymýšlí pseudovědecké teorie o společnosti, ale lidské mravy (a jiné nemravnosti) líčí pesimisticky a nelítostně, v kontrastu s naivním pohledem Jeanne. Ta se v jedné pasáži dokonce rozhořčuje nad smyslností svého okolí, ona sama"vzrušovala se bez touhy, jáska pro ni byla pouhou iluzí bez tělesných potřeb". Dá se čekat, že postava s takovým přístupem bude ve svém skoro-naturalistickém románuvelmi nešťastná. Tohle téma Maupassant skvěle využívá na samém konci knihy, kdy se znovu setkávame s Jeaninou služkou Rosalie, která na rozdíl od ní, ačkoliv vyrůstaly bok po boku, se dokázala adaptovat na 'nemravnou' lidskou společnost, a ve výsledku tak žila mnohem šťastnější život, který se paradoxně odvíjel právě z jejího mravního selhání, jehož plodem bylo nemanželské dítě. Jaké z toho plyne poučení, nechám na vás. Závěrem bych se rád zmínil o něčem, čemu možná není třeba přisuzovat velkou důležitost, co ale stále poutá moji pozornost. I v Miláčkovi i zde jsem si všiml toho, že když hlavní protagonista na začátku vstupuje do nové etapy svého života, setkává se s jinou postavou, která mu předznamenává jeho další osud. Je v tom cosi cyklického, zvlástě patrné je to v Miláčkovi, kde Duroy narazí na starého přítle Forestiera a postupně nahradí jeho místo jak v práci, tak v náruči jeho ženy. Dokonce mám neblahé tušení, že Duroy jednou také zemře na souchotě. (Těm z vás, kdo nečetli Miláčka, se omlouvám za vyzrazení části zápletky.) V Jednom životě zase Jeanina tetička Lison předznamenává její budoucí existenci jáko nešťastné, osamělé ženy.... celý text
Vítězný houpací kůň
2003,
David Herbert Lawrence
Tolik symbolů! Tolik významů! Tato vrstevnatá povídka popisuje dospívání chlapce velmi zkratkovitě, ale zároveň výstižně. Ačkoliv dojde i na téma mamonu a třídní nerovnosti, primárně se tu Lawrence zabývá pomocí četných alegorií psychoanalýzou a jejím chápáním dětské duše. Některé pasáže jsou skoro explicitně freudovské, v podstatě skrytě převypravují to, co se můžete dočíst v pojednáních takového Freuda nebo Junga, například chlapcova nutkavá záliba v houpání na koni...... celý text
Hlad
2019,
Knut Hamsun (p)
Bezejmenný vypravěč bez minulosti i budoucnosti, potácející se mezi okamžiky za permanentního pocitu hladu, jež dosahuje rozměrů psychofyzického vyšinutí. Snaha o překlenutí tvůrčí krize zapříčiněné situační krizí zapříčiněnou krizí tvůrčí. Nedominantní zápletka tvořící podklad pro protagonistovu introspekci a zaznamenávání okamžitých stavů. Tušené autobiografické prvky pramenící z blízkosti vypravěče a autora a z mimořádné sugestivnosti. Hamsunův Hlad jako jeden z prvních překračuje hranici reality za pomoci vymknuté psychologie postav a předznamenává tak hnutí moderny na počátku 20. století, především expresionismus. Myslím, že Knut Hamsun, příbuzný Richarda Weinera, Ladislava Klímy, Friedricha Nietzscheho, Jakoba van Hoddise, Gottfrieda Benna či Franze Kafky je čtenářskou obcí nezaslouženě opomíjen.... celý text
Kuře melancholik
2012,
Josef Karel Šlejhar
Povídka s mimořádným názvem Kuře melancholik je natolik typicky naturalistická, až jsem měl pocit, jako bych četl samotného Zolu. I zde mne rušily některé nedostatky, které jsou dle mého názoru naturalistům vlastní a které tu nehodlám rozebírat, nicméně stejně jako Zola i Šlejhar umí napsat velmi silný příběh s použitím syrové estetiky, ale na rozdíl od Zoly jsou postavy v jeho próze více schematické a působí jen jako prototypy, loutky, které mají odehrát svou určitou roli. (Jak je tomu ostatně i u Émila, jen ne tak okatě.) K naturalismu mám velmi ambivalentní vztah. Na jednu stranu je mi sympatická jeho estetika, na druhou stranu zásadně nesouhlasím s jeho myšlenkovou základnou. Takže v podstatě mi byl Šlejhar (či Zola) takový "guilty pleasure".... celý text
Jiný T.G.M
2018,
Pavel Kosatík
Kosatíkova kniha staví Masaryka a jeho politický, akademický i soukromý život do širších souvislostí a čtenáři tak otevírá nový pohled nejen na našeho prvního prezidenta, ale vůbec na české prostředí mezi 19. a 20. stoletím. Autor se chválihodně přidržuje faktů, k doměnkám se uchyluje jen při hypotetických úvahách, ale při veškeré přesnosti je celá kniha prosycena jeho osobní interpretací, která je skutečně pozoruhodná.... celý text
Vesnický román
1981,
Karolina Světlá (p)
Podtitulem Vesnického románu by jistě mohlo být "mravy českého venkova" (pokud by se autorka chtěla inspirovat Flaubertem). Je tu totiž představeno mnoho postav nesoucích specifické mravní rysy, od morálně zdegenerované matky hlavního hrdiny přes démonickou rychtářku a věrnou Sylvu až po ušlechtilého Antoše. Zároveň se tu mnoho dozvídáme o tom, jaké hodnoty byly vlastní mladé "světácké" generaci v českých zemích 2. poloviny 19. století (např. pasáže o Ochranově, městě Moravských bratří, které je tu poněkud mrazivě popisováno jako socialistická utopie). Většina postav byla vykreslena jako "figurky", měla jednu vlastnost, která je definovala. To dle mého názoru svědčí o próze ne tolik vyzrálé, na druhou stranu na mě kniha zapůsobila po emoční stránce: už dlouho jsem k žádné postavě necítil takovou nenávist jako k Antošově matce. Jenže zároveň jsem se však nesžil s žádným z tzv. kladných hrdinů (Sylva a Antoš). Spíše než mravní čistotě se blížili idiotství po vzoru Dostojevského knížete Myškina. Je nasnadě, že za svůj neblahý osud si mohli jen oni sami. Nemluvě o samotné závěru knihy, ve které se staví Sylvin morální kodex na úroveň pověrčivosti. Domnívám se, že Vesnický román je jeden ze zcela prvních českých románů, které skutečně stojí za to číst. Nachází se na počátku autorčiny vrcholné tvorby, a tato tvorba zase stojí na počátku českého románu jako takového. Má sice své chyby, ale na dětské nemoci se neumírá.... celý text
Povídky malostranské
1970,
Jan Neruda
Povídky malostranské byly velký skok pro českou literaturu... Ovšem to není jediný důvod, proč je dnes číst - krom toho, že jsou napsány velmi moderně (u Figurek se čtenář prostě dobře nasměje), tak také podávají dodnes velmi aktuální portrét českého (malo)měšťáka. Nepříliš lichotivý, nutno podotknout, ale aktuální.... celý text
Volání Cthulhu 1
2011,
Howard Phillips Lovecraft
Stejně jako předchozí svazky má také 3. díl sebraných spisů skvostnou grafickou úpravu, zvláště ilustrace F. Štorma skvěle korespondují s atmosférou povídek samotných, nicméně v porovnání s předchozími díly mi tato kniha připadala nejslabší. První pětice (spíše kratších) povídek je povedená, Lovecraft v nich využívá všech postupů pro něj typických velmi obratně, ačkoliv se tematicky i stylisticky neustále opakuje. Což však, alespoň z mého úhlu pohledu, je pouze charakterový rys, nikoli nedostatek. Lovecraft v podstatě píše, podobně jako Kundera, to samé pořád dokola. Pickmynův model má zcela předvídatelné rozuzlení, to mu však neubírá na jeho kouzlu, stejně tak Chladný vzduch - v něm je patrná inspirace Poeovou tvorbou, zejména povídkou 'Fakta o případu mns. Valdemara,' jak je uvedeno v komentáři editora, ale rozhodně také 'Mužem, který se rozpadl.' Dále potom Volání Cthulhu - to je modelová povídka. Tak typicky Lovecraftovská, že ji můžeme definovat samotným jménem autora. Kámen úrazu bylo pro mne Snové putování k neznámému Kadathu. Její námět se v žánrové literatuře objevuje snad nejčastěji, za všechno můžu jmenovat Hobbita, a přitom zde byl rozveden tak plytce, až jsem došel k závěru, že děj byl pro autora jednoduše podružný. (SPOILER:) Snad kromě samotného závěru novely - fakt, že se vše odehrávalo ve snách hlavní postavy naznačuje, že naše realita je velmi ohebná a hned za oponou se odehrává cosi velkého a zlověstného. (Konec SPOILERU). Zbytek textu se však zaobírá neohrabaným popisem "nepopsatelného", což nemá v příběhu žádný význam a ani po estetické stránce to novelu nijak neobohacuje. Autor se možná snaží evokovat snovou krajinu, ale daří se mu pouze výčet skvostů, popř. obludností, který se záživností a smysluplností blíží inventáři kancelářských potřeb. Jediný smysl čtení této novely spočívá v tom, že je tu vyloženo mnoho faktů ohledně Mýtu Cthulhu, které by si čtenář Lovecrafta neměl nechat ujít. Ve stručnostu k Případu Charlede Dextera Warda: začátek slibný (rozdělení povídky je trochu zlomyslným, ale smysluplným tahem nakladatele), vyústění příběhu předvídatelné - tedy alespoň myslím, uvidím později. Ale o to tu zase tolik nejde.... celý text