Elevant
přečtené 460
Hold Katalánsku
2015,
George Orwell (p)
V této knize Orwell líčí své bezprostřední zkušenosti ze Španělské občanské války. Velmi upřímně a neidealisticky popisuje špatné životní podmínky na frontě včetně mnoha zajímavých podružností týkajících se každodenních životů vojáků (vši, bizarně konstruované polní lahve, starý granát, který je metán z jednoho zákopu do druhého, aniž by kdy explodoval) a činí tak mimořádně čtivě, s dávkou svého osobitého anglického humoru, a přesto je to občas čtení velmi deprimující, nejen kvůli hrůzám války (za zmínku stojí expresivní líčení stavu, který prožívá člověk zasažený kulkou) ale též kvůli všudypřítomnému pocitu absurdity, který vždy doprovází účastníky války, ať už na bitevním poli či jinde. Jedním z takových zážitků byl pro Orwella, jak říká, samotná služba v armádě, při které se v přímé bitvě ocitl jen sporadicky a většinou pouze odebíral své přísěly a dával pozor, aby se nedával příliš na odiv ostřelovačům půl kilometru daleko. (Z autorových slov mimochodem čtenář musí nutně získat pocit, že ve válce střely vždycky lítají člověku kus nad hlavou a k přežití většinou stačí, umí-li se trochu skrčit.) Ve druhé části knihy, kde Orwell analyzuje politickou situaci ve Španělsku, je pocit absurdna velmi intenzivní a čtenář z první ruky vidí, odkud mohlo čerpat inspiraci tolik autorů, od Ionesca po Camuse. Tato druhá část je poněkud nezáživnější (čehož si autor byl vědom a proto ji přesunul na konec knihy v podibě Dodatků) už jen proto, že všechny záležitisti kolem Franca, jehož osoba se tu v podstatě neřeší (Orwell ho pojímá jako univerzálního fašistického nepřítele), POUM, CNT a dalších aktérů je mimořádně nepřehledná. To hlavní, co jsem si z této části odnesl, je prohloubení skepse k tomu, že "co je psáno, to je dáno" (v době internetu je myslím schopnost brát veškeré zpravodajství s rezervou zcela nezbytná) a lepší pochopení Orwellových politických postojů. Jak víme, byl socialistou, což však v žádném případě není vyčerpávající charakteristika. Španělské zkušenosti pro něj měli jistě formativní účinek, a proto si myslím, že pokud chcete pochopit Orwellova stanoviska (ať už a nimi souhlasíte, či nikoliv), je Hold Katalánsku možná stejně tak důležitý jako Wigan Pier.... celý text
Zápisky z garsonky
2020,
Pavel Novotný
A tohle je přesně jeden z důvodů, proč bedlivě sledovat udílení literárních cen. Kdyby Zápisky z garsonky nezískaly minerálkovou cenu,nejspíše bych jejich existenci ani nezaregistroval, a pokud ano, neměl bych konkrétní motivaci si přečíst zrovna je. Tak bych přišel o mimořádně silný estetický, citivý i smyslový zážitek, ke kterému se určitě ještě budu vracet. Novotný používá věcné, prozaické (smím to slovo použít?) verše, které hladce splývají do soustavného toku jako dny prožité v garsonce. Díky nim se kniha v podstatě nedá číst jinak než naráz, ovšem ve správném tempu. Také doporučuji hlasitý přednes, při kterém vyniká specifická zvučnost básnického jazyka - na druhou stranu když ležíte venku na lehátku a polohlasem přeříkáváte cosi o nějákém Dědkovi, může to přihlížející poněkud zneklidnit. Čistý a věcný verš v obecném jazyce funkčně koresponduje s obsahem sbírky: malé události prožívané malými lidmi, zasazené chronologicky do více či méně pevných časivých úseků, přesto se odehrávající v bezčasí, kupící se jedna vzpomínka na druhou v cyklických vrstvách, ze kterých nám nakonec vyvstává celý jeden život člověka, vyrůstajícího s matkou v garsonce, expandujícího do okolního světa a mezi jeho obyvatele, opouštějícího příliš těsnou garsonku a příliš blízkou matku, končícího své vyprávění v opuštěné garsonce, v bodě, kdy všechno zaniká v nepochopitelnosti při konfrontaci s nevyhnutelným zánikem. Co se mne týče, nikdy jsem nežil v garsonce, nepoznal prostředí sídliště a jsem dítě 21. století, které totalitu i Listopadové dny zná jen z doslechu (například z této knihy, kde je totalitní Československo evokováno především prostřednictvím Matky). Přesto ke mně Zápisky hluboce a intimně promlouvají, což o leččens svědčí. Anebo pan Bayer, co v modrákách a baretu sekával trávu u parkoviště, a když pak umřel, vystřídal ho pan Barek, co pak taky umřel. (Sousedi, str. 18)... celý text
Gazdina roba
2006,
Gabriela Preissová
Námět nešťastného manželství, uzavřeného nejčastěji z tlaku okolí, je v české realistické literatuře dominantní už od Karoliny Světlé a dále se vyskytuje u K. V. Raise, bratří Mrštíků, Karla Klostermanna a mnoha dalších současníků Preissové. Zřejmě se jednalo o častý neduh na české vesnici, který končíval vraždou, sebevraždou anebo rezignací a smířením. S takovým námětem již není to nejhlavnější předložit realistický obraz vsi propracovaný do nejmenších detailů, jak je tomu např. v Mrštíkových Maryše, důležitou se stává psychologie postav, analýza jejich pohnutek vedoucích ke katastrofě (tato analýza je ovšem také provedena v Maryše.). V Gazdině robě autorka zvládá všechny postupy realismu a velmi přesně popisuje bezvýchodnou situaci hlavní hrdinky Evy, která se na samém konci příběhu cítí sama a podvedená, ale chybí mi tu dostatečné vyjádření Eviny motivace, konkrétně motivace spáchat sebevraždu. Na jejím místě je to jediná možnost revolty , a revolta se u tohoto typu postav, které jsou v područí své komunity a jejích předpojatých a devastujících zvyků, dá očekávat, přesto mám dojem, že Evin čin přišel příliš náhle a byl podán jako něco nevyhnutelného, co nepotřebuje zdůvodnění.... celý text
Velebnost, melancholie, hrůza
2016,
Karel Klostermann
"Tenkrát ještě stála stará Šumava plna velebnosti, bujnosti, melancholie a hrůzy." Především je v těchto povídkách znát všudypřítomný pocit melancholie, prosakující mlžnými lesy Šumavy, který jako by přecházel i na jejich obyvatele, i na samotného autora. Mimořádně evokativní popisy temné a tajemné krajiny jsou umocněny autorovým jazykem, dnes již archaickým, kypícím stylistyckými i mluvnickými zvlášnostmi, vázanými jak na region, tak na osobitost Klostermannova stylu. Tento styl je vskutku vytříbený, zvláště vyniká čtený pomalu a nahlas. Slova se kupí jen zvolna, aby vystavěla atmosféru, zvolna odvíjí se i příběh. Ten bývá většinou zkratkovitý, dalo by se říci věcný, přesto si udržuje ono volné tempo. Za zmínku stojí též mimořádně dobře provedená (typo)grafická úprava a kvalitní plátěná vazba, které má na svědomí Nikola Klímová, stojící zároveň v čele tohoto malého nakladatelství. Každá povídka je zde uvedena ilustrací Jindřicha Janíčka, která skvěle ladí s celkovou koncepcí knihy.... celý text
Viditelná temnota: Paměti šílenství
2015,
William Styron
Deprese je, navzdory tomu, jak frekventovaně se v umělecké literatuře objevuje, velmi těžko zpracovatelné téma, jednak proto, že se stále zachovává jistou kontroverzi a bývá zlehčována (někteří lidé ji ani nemusí opvažovat za "skutečnou nemoc", ale jen za chvilkový, přechodný stav mysli), dále kvůli tomu, že je v podstatě nepředstavitelná - zdraví jedinci se, stejně jako u množství dalších duševních chorob, nikdy nebubou schopni zcela vžít do mysli nemocného. Proto jsou svědectví lidí, kteří si touto zkušeností osobně prošli, mimořádně důležitá. Ovšem i toto lidé se musí ohlížet zpátky a sbírat neuchopitelné fragmenty své choroby, neboť ve chvílích, kdy deprese dosahují svého vrcholu, nejsou schopni jakékoliv komplexnější duševní činnosti, natož aby své prožitky okamžitě zaznamenávali na papír. Ovšem i když nemocný přetrpí krizi, neznamená to, že se deprese zbaví. Styron, myslím, do jisté míry opomíjí fakt, že jisté formy deprese člověka neopouští, pouze se zmírňují, ale jsou stále přítomny. V hlavě nosím tyto výstižné Baudelairovy verše: "A spící myšlenky jak černé smutné kukly se lehce zachvějí, když znenadání pukly." Jako člověk s osobní zkušeností mám myslím právo konstatovat, že Styronovo líčení deprese – zániku mysli, mlhy, která zastírá všechny myšlenky a může se rozběsnit v bouři, je velmi přesné a velmi sugestivní, leč možná až přiliš stručné, kniha má koneckonců jen sto stran, ale mohla by být výrazně delší, například pobyt v léčebně, který je shrnut asi do pěti stran, by jistě vydal na víc textu. Na druhou stranu se autor často odklání od líčení vlastních zkušeností a zaměřuje se na fenomén sebevraždy mezi kolegy spisovateli (velmi zajímavá kapitola o Albertu Camusovy, který sice sebevraždu nespáchal, ale byla živým tématem pro jeho tvorbu) nebo teoretizuje o postojích odborné i laické veřejnosti k depresívním onemocněním. Je zajímavé, že ve většině uměleckých textů, ať už fiktivních či (auto)biografických, ve kterých je leitmotivem deprese, dochází spolu s převedením choroby do uměleckého textu, k její idealizaci. Typický příklad je úžasný (v podstatě autobiografický) román Sylvie Plath Pod skleněným zvonem, ve kterém sice hlavní hrdinka projevuje všechny známky depresívní choroby, ale nikdy se nestylizuje jako osoba duševně vyšinutá. Deprese je součástí její osobnosti, něco přirozeného a nevyhnutelného, ci splývá s její citlivou duší básnířky. Virginia Woolf také překrývá své básnické nadání s duševní chorobou. Naopak Styron v této knize pojednává o depresi čistě jako o chorobě, kterou je řeba odlišit a oddělit od zbytku osobnosti. Přirovnává ji k rakovině a sebevrahy k lidem s touto nemocí, "kteří si svou smrt také nevybrali." To je na jednu stranu velmi prospěčné, protože to posilije přístup společnosti k depresi jako k závažnému a nebezpečně rozšířenému onemocnění, čímž skutečně je, na druhou stranu tím v podstatě zbavuje sebevrahy svobodné vůle, což není ideální způsob, jak potírat pohrdání nebo výčitky, kterým se sebevrahům bohužel dostává. Ovšem je pravda, že stejně jako např. u rakoviny, i u těžké deprese (či jiné duševní choroby) může být smrt nevyhnutelná. Ale zbavuje to sebevrahy zodpovědnosti? To je otázka.... celý text
Všichni hrajeme divadlo: Sebeprezentace v každodenním životě
2018,
Erving Goffman
Dokáži si představit, že tento Goffmanův spis je důležitý především pro studenty sociologie, ale pro laického čtenáře není na rozdíl od studenta možná tolik nezbytná. Zde bylo totiž formulováno ve své době velmi inovativní pojetí společenských projevů, které dnes již ale ztrácí jisté kouzlo. Přesto ale dává smysl, aby tuto knihu lidé, resp. laici četli i dnes, zejména proto, že představuje výchozí bod pro další sociologické myšlení.... celý text
Francouzská revoluce
2008,
Daniela Tinková
Velmi čtivé a zejména přehledné shrnutí celé Francouzské revoluce od prvotních příčin až po Napoleonův převrat. Obsahuje myslím vše, co by laik potřeboval vědět, v souvislostech a živém slohu, který obsahuje maximum informací aniž by se stával nezáživným výčtem.... celý text
Tyhle fragmenty
2021,
Bianca Bellová
Další výborná kniha Biancy Bellové, tentokrát povídková sbírka, se vrací k autorčiným předjezerním tématům: namísto těžce zařaditelného, deprimujícího, téměř dystopického prostředí jsou tyto povídky zasazeny do prostředí známého, čtenáři blízkého, a v podstatě o nic méné deprimujícího. Jednotlivé texty jsou velmi rozmanité, některé melancholické, jiné fraškovité, kriminální, občas zakončeny více či méně (spíše méně ) nečekanou pointou, jindy vyplynou do ztracena. Je pozoruhodné, jak Bellová přizpůsobuje perspektivu vyprávění hlavnímu hrdinovy, ať už se jedná o mladou dívku či osmdesátiletého intelektuála, každá postava prochází svým příběhem přesvědčivě a přirozeně. Ale i přes tuto vypravěčskou ohebnost nesou všechny povídky autorčin nezaměnitelný rukopis, styl, který bych charakterizoval jako brutální minimalismus. Styl, který jde přímo na dřeň, bez váhání, bez příkras. Další kvalitou povídek je samotná jejich struktura – autorka očividně chápe podstatu povídkového textu, chápe důvody, proč psát dobré povídky není o nic lehčí než psát dobré romány. Nesaží se do limitovaného rozsahu vměstnat zbytečné okolostojícnosti, nesnaží se o velký obraz, nýbrž o malou, ale precizní kresbu. V tomto ohledu je na místě Bellovou porovnat s klasikem americké povídky Raymondem Carverem. Ten dovedl k dokonalosti ten typ povídek, které nemají začátek ani konec, jsou to jakoby záblesky z okna jedoucího vlaku: fragmenty, které však vypovídají něco zcela zásadního o celku. Právě to je hlavní krása této knihy - na malé části příběhu se odráží jeho celek, mozaika lidského života a lidské mysli.... celý text