Elevant
přečtené 460
Obraz Martina Blaskowitze
2004,
Ladislav Fuks
Obraz Martina Blaskowitze je dobře napsaná novela. Je. Ale pokud jste četli nějáké další Ladislavy Fukse (mám na mysli jeho tvorbu před rokem 1968), což je pravděpodobné, protože proč by u tohoto autora někdo začínal Obrazem Martina Blaskowitze, tak vám možná tak jako mě připadalo, že tu něco schází. Pokusím se vystihnout, oč jde: Nenápadný půvab Fuksův - a na toto slovo kladu důraz, protože jeho knihy jsou velmi půvabné, asi jako mrtví hlodavci, jejichž srst ještě neztratila hebkost - tkví ve zvláštními a zkušenému čtenáři nezaměnitelném stylu psaní, který, využívaje jaksi rozrušené stavby vět, pečlivě volených knižních výrazů a plynulého tempa navozuje pocit melancholické poetičnosti plné pokřivených a rozmlžených obrazů, kterými se často line klasicistní hudba. Díky této zvláštní poetičnosti, která prostupuje i do samotného děje knihy, se zdá, že Fuks je autor především fantastický. I když jeho náměty nemusí být nereálné, nikdy nepůsobí realisticky, a ani se o to nesnaží. Obraz Martina Blaskowitze je jiný, je docela realistický. Prolínají se v něm dvě roviny vyprávění, první je v ich-formě a vypravěčem je hlavní hrdina knihy, druhá má totožnou fokalizaci, ale představuje příběh, který vypravěč jako hlavní hrdina svého vyprávění vypráví jinému protagonistovi. Klidně si tu větu přečtěte ještě jednou. Jde v podstatě o rovinu přítomnosti a rovinu minulosti (i když především z první a poslední věty novely usuzujeme, že se celý děj odehrál z pohledu vypravěče již velmi dávno). Jedním z efektů této kompozice je, že se do popředí dostává hovorová řeč postav, a nějáká melancholická poetika převážně ustupuje do pozadí. Další jev typický pro Fuksovu prózu je hra se čtenářem. Ten je neustále maten, všechny indicie roztroušené na scéně vedou k jednomu rozuzlení, které se nakonec ukáže jako chybné, jindy veškeré náznaky vedou k jednomu rozuzlení, ale čtenáři se to už zdá příliš přímočaré, než aby to byla pravda, a nakonec to je přesně tak, jak si myslel, takže je opět překvapen, i když jde o překvapení paradoxní. Jindy je překvapující absence jakéhokoliv rozuzlení. V této knize se děj ubírá vpřed po jedné přímé linii, která může skončit dvěma způsoby. Buď jedna z postav, Daniel Potocký, zemře rukou vypravěče Michala, anebo nezemře. Skutečná otázka, kterou se čtenář aktivně zabývá, je tak, jak zemřela postava, o jejíž smrti se dozvídáme hned úvodem. Tou postavou je Martin Blaskowitz, jehož život Danieli Potockému líčí náš vypravěč. Toto vyprávění tvoří jádro knihy a v něm se skrývá jedna nová originální hra se čtenářem, která se liší od těch jichž zmíněných, ale je neméně zábavná: když Michal vypráví Potockému příběh Martina Blaskowitze, dělá tak pod záminkou, že se jedná o námět na knihu, který mu chce poskytnout ke zpracování (skutečná záminka je ovšem konfrontace Potockého s jeho minulostí). Vypravěč tak do příběhu neustále zasahuje, komentuje ho, a posuzuje, jak by měl být vyprávěn, jaká je jeho kompozice, jaký je smysl postav a jejich činů; Ladislav Fuks nám ironicka vykládá, jak píše knihu. Už jsem zmínil, že skutečnou motivací vyprávění o Martinu Blaskowitzovi je konfrontace Potockého s jeho minulostí. Konkrétně s tím, co činil za protektorátu. Kdo zná Fukse, ví, že druhá světová válka, a především Holocaust, jsou častým pozadím, na němž se odehrává děj jeho nejvýznamnějších knih a povídek. Zároveň se v nich ale prakticky nikdy nedozvíme o této době nic konkrétního, jde skutečně jen o velmi efektivní, všudypřítomnou kulisu, před níž se vlastní děj odehrává, ale bez níž by se odehrávat nemohl. Většinou je tato kulisa zobrazena v náznacích, jako cosi velkého, nepochopitelného a zlovolného, co zasahuje do života postav, ohrožuje jejich životy a pokřivuje myšlení. Vnucuje se srovnání s jiným českým autorem, který má s Fuksem mnoho společného, s Kafkou. Čím je u Franze Kafky Zámek a jeho vedení nebo úřad, který vede Proces s nešťastným K., tím je u Ladislava Fukse válka a fašisté. V této novele je válka zobrazena netradičně realisticky, s náležitými historickými reáliemi. Klíčovou roli zde hraje například bombardování Drážďan. Filosofické interpretace ustupují ději zasazenému do zcela konkrétních historických kulis, které se objevují u nepočítaně jiných historických románů. Kromě morálního stanoviska, který vypravěč chová k událostem, které líčí i ke svému posluchači, se kniha zabývá plynutím času, silný je motiv pomsty a úsilí o napravení, které je konfrontováno s marností touhy dosáhnout na minulost, ze které dnes zbylo jen vyprávění a jeden obraz. Téma časovosti se uzavírá v kýčovitém klimaxu, který jepřímým rozhovorem minulosti s přítomností: "Setkáme se, jako se setkávají dřívější molekuly a atomy, najdeme se, jako se nacházejí někdejší myšlenky a vědomí, poznáme se, jako se vzájemně poznává vše, co spojovala láska a proudí v toku nekonečného, nepomíjejícího a nezničitelného života." (Str. 134) Obraz Martina Blaskowitze není vrcholné dílo Ladislava Fukse. Ale řadíme jej k tomu lepšímu, co tento autor napsal, což je čestné místo.... celý text
Příběh kriminálního rady
2013,
Ladislav Fuks
Příběh kriminálního rady bych zařadil mezi Fuksovy nejzdařilejší prózy, hned po bok Pana Theodora Mundstocka, Spalovače mrtvol a Myší Natálie Mooshabrové. S těmito nejfuksovitějšími knihami má mnoho společného: Specifický jazyk, kterým hovoří vypravěč i postavy, jazyk nepřirozeně knižní, básnický, ale bez epitetonů, zastřený melancholickým oparem, šepotavý, pečlivě atrikulovaný, jak je to jen v psaném textu možné, zní jako pomalu plynoucí hudební skladba dosahující v tónech hektické hloubky i vzletné, lehce hrající výšky. Fuksův jazyk rozhodně nenapodobuje běžnou lidskou řeč, jeho funkcí je poetizace díla. Spolu s nejrůznéjšími stylistickými hrátkami, jako jsou repetice, scény, které nikam nevedou, hra se čtenářem a snaha o to svést ho na scestí, mystifikovat, obracet děj knihy tak, kam zdánlivě vůbec nesměřuje, ale kam ze zpětného pohledu musel dojít, to vše dělá fikční svět této i jiných autorových knih temně absurdní, pokřivený, poetický v tom směru, že je takřka fantastický. Příběh kriminálního rady se zdá být nadreálný díky autorově stylu, ve skutečnosti jde ale (na rozdíl od např. Theodora Mundstocka) o dílo vysoce realistické, dokonce víc, než by se na první pohled zdálo. Na kostru narativu typické detektivky, tedy žánrového díla charakterictického jistou fantastičností ve smyslu nereálné schematičnosti děje v zájmu dodržení žádoucích aspektů zánru krimi, je v této knize navěšen neuvěřitelně všední příběh mladého chlapce, jehož vztahy k okolí, především k otci, nepoznamenané v podstatě ničím vyjímečným, jsou vykresleny komorně, s velkým důrazem na psychologii a vnitřní citový život protagonisty. Pokud by se měla kniha hodnotit jako kriminální román, tak selhává, protože postava vrahaje naprosto nedůležitá, kniha nemá žádný napínavý děj, pohybuje se docela přímočaře - až do posledních několika desítek stran, které jsou mimořádně dramatické (opět zásluhou autorovy stylistycké a náznakové hry se čtenářem) a jejich vyústění, byť plné skrytých souvislostí, které především při čtení detektivek tak rádi odkrýváme. Nakonec je ale hlavní dojem, který z románu zůstává, dojem absurdity a kruté ironie. (SPOILER) Jak absurdní je životní situace kriminálního rady, který kvůli jednomu nicotnému a vyhnutelnému nedorozumění zavraždil vlastního syna, o kterém si myslel, že zastřelil malého chlapce, provedl to tak, že se dopustil naprosto stejného činu, z jakého syna neprávem vinil, a stal se tak pachatelem poslední vraždy ze série zločinů, které vyšetřoval, a které ho nakonec přivedly do výslužby? Nabízí se opět srovnání s Theodorem Mundstockem (a další SPOILER, tentokrát na stejnojmennou knihu), absurdním hrdinou, který se s hrozbou transortu do koncentračního tábora vyrovnává tak, že se připravuje na všechno, co by se mu na tomto neznámém místě mohlo přihodit, a přehlíží skutečnost, že lidský život je nahodilý a nepředvídatelný, což je mu tvrdě připomenuto policejním vozem, který ho srazí těsně před nástupem do transportu.... celý text
Krysař
2016,
Viktor Dyk
Jsem nikdo. Huř než nikdo - jsem Krysař... Mozaika ve městě Hameln ze 14. století zobrazuje hráče na píšťalu v pestrobarevných šarech a za ním houf tančících dětí v bílém, které jsou odváděny z města. Více než o sto let později se v městské kronice objevuje zpráva o tom, že léta páně 1284 nás opustilo na 130 dětí. Vzniká nová legenda - o "Krysaři z Hamelnu," a spolu s tím, jak přicházejí nové a nové teorie, co že se tenkrát mohlo stát, nekteré věrohodné a některé méně, na literárním poli se s legendou odehrává to, co co s každým starý a záhadným příběhem, všeobecně známým, ale jen v nejasných konturách - je převyptavován, deformován, dochází k odchylkám a z archetypálního příběhu se stává svědectví konkrétní doby. Takový je, nahlédneme-li na knihu z širšího historického kontextu, Krysař Viktora Dyka z roku 1915. V tomto zpracování archetypálním námětu rád hledám, a myslím, že vzhledem k charakteru Dykově to není od věci, kritické shodnocení doby a role básníka v ní. Říkám soud právě proto, že Krysař odsoudí obyvatele města Hameln k trestu smrti ne za hamižnost, ne za podvodnictví ani maloměšťáctví, ale za osobní zklamání Krysaře v lásce a ve snaze najít příjemné místo ve světě. Je to možná nespravedlivé, ale v mnohém se to podobá osudu buřičského básníka (a místo buřičského můžeme napsat dekadentního, symbolistního, prokletého, protože ti všichni vyrůstají ze stejných kořenů) na přelomu 19. a 20. století... Krysař i Básník "hrají na svou píšťalu," a jejich píseň pro ně znamemá život. Lidé je potřebují, sami je volají, přitom se jich štítí... Básník-buřič "vyhání krysy", mítí, co je špinavé a zkažené, aby udělal svět lepší, a druzí ho, bez neprátelství, třeba jen z lhostejnosti, vyženou. Básník-buřič přichází na svět jako Krysař do Hameln, doufá, že najde lásku, životní kotvu, že pro sebe písní stvoří krásný nový svět, starý nechaje za sebou, a přitom je jeho osudem jen bloudění a zpěv, kterým boří i staví (což je totéž). ... Síla Dykova Krysaře spočívá ve vybrané poetičnosti, která se slučuje se stylickou čistotou a smyslem pro gradaci děje dle klasického schematu řeckých tragedií, a také v symboličnosti postav: krysy, Hameln, Krysař, Sedmohradsko, romantický přízrak dr. Fausta, Sepp Jörgen, vše může - a nemusí nabývat nové, nevyřčené významy.... celý text
Květy zla
2015,
Charles Baudelaire
Ode dne, kdy jsem je ještě jako dítě objevil v otcově knihovně, menší knihu vázanou v tvrdém načervenalém papíru s ozdobnou typografií na žlutých stránkách a jediným kvítkem vyvedeným v temných barvách na přebalu, se ke Květům zla vracím pravidelně už léta, někdy čtu od jedné básně k druhé, častěji je pouze vytáhnu z knihovny a otevřu na náhodné stránce. A s postupem let ("Tak zvolna odvíjí se vlákna z cívky času!") v nich i v sobě jako čtenáři objevuji, jakkoliv klišovitě to právem zní, stále nové aspekty. U Baudelairovy poesie je se s tím dá počítat, je jí vlastní svůdná enigmatičnost, krajně subjektívní smyslovost a symbolika. Důležité je, co při jejich čtení člověk pociťuje, a jak vyrůstá čtenář, rozrůstají se i bárně. Čtenář si je mez, čtenář Baudelairovy verše povznáší, kam až může, kam mu to jeho imaginace a bystrost dovolí. Mě přirozeně jako první učarovaly deviantní a zvrácené vize, tak rozrušující, vzrušující a jiné, než s čím se člověk v poesii běžně potkával. Krom úžasu nad vjemy, které básník tak intenzivně vyvolává, mám ale z Květů zla především silný dojem pravdivosti: tyto básně postihují tajemství iluzornosti a pomíjivosti krásy, kolize reality s ideálem, popisují ošklivost z lidského těla, které se rozpadá a zaniká, jakkoliv krásné se může zdát, především jsou ale melancholické ve všech podobách, jakých melancholie nabývá, od romantického smutnění nad nezdržitelností toku času po dekadentní únavu životem. Později natolik příznačnou pro fin de ciécle, dnes tolik pociťovanou v počátcích století nového. A také je zde predkládána otázka dodnes palčivá: musí být umělecké dílo, zobrazující nemorální či ohavné téma, samo ohavné? Nebo jinak – může být ošklivost krásná? "A spící myšlenky jak malé černé smutné kukly se lechce zachvějí, když znenadání pukly" (Flakón, Překl. Vítězslav Nezval)... celý text
Dvojník
1924,
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
(Svůj příliš dlouhý komentář jsem byl nucen buď zkrátit, nebo rozdělit. Rozhodl jsem se pro druhé. Komu se ho nechce číst, nechť jej nečte.) Dostojevskij napsal novelu Dvojník na samém počátku své literární kariery (mohu zmínit, že před formativním zážitkem inscenované popravy a následnou deportací na Sibiř) a byla okamžitě přijata velmi vlažně. Na rozdíl od knih předchozích. Když jsem měl nyní sám shrnout vlastní čtenářský zážitek ve svém hodnocení, musil jsem přemýšlet několik dní, než jsem se rozhodl pro konkrétní počet 'hvězd'. K tomu, proč tomu tak bylo, se ještě dostanu, ale nejdříve se zaměřím na to, s jakým záměrem vůbec Dvojník vznikal a jaký je smysl této knihy. Jelikož se jedná o fantastickou prózu, pouhé zobrazení reality zřejmě Dostojevskému nestačilo k vyjádření svých myšlenek. Ve své době si již začal budovat reputaci znamenitého tvůrce v žanru kritického realismu - na první pohled by se mohlo zdát, že Dvojník představuje odklon od tohoto žanru literatury, ale stačí se podívat na hlavního Dostojevského inspirátora, N. V. Gogola, abychom poznali, že realismus se může ve starší ruské literatuře prolínat s fantastičnem, je-li to nejlepší cesta k vyjádření určité ryze realistické problematiky -viz například Gogolovu povídku Plášť, jenž je především alegorií na sociální poměry carského ruska. Dostojevskij však Gogola myšlenkově překovnává. Silnou stránkou jeho děl je jejich filosofický rozměr a širé meze interpretace, a nejinak je tomu i u Dvojníka. Dvojník je závažný už samotným svým tématem - motiv doppelgängera se objevuje napříč literaturou od antiky, od doby, co Narcis hledal v odrazu na vodní hladině vlastní podobu (či dle jiné verze mýtu pátral po své zemřelé sestře, dvojčeti), později ho bylo často užíváno v různorodé romantické literatuře - balada Noc prosincová de Musseta, povídka William Wilson od Poea, Podivuhodný příběh Petra Schlemihla od von Chamisse, Hoffmannův Dáblův elixír a další. Moderní autoři, kteří motiv dvojnictví využili, jsou například R. L. Stevenson v novele Dr. Jekyll a Mr. Hyde nebo Oscar Wilde v románu Obraz Doryana Graye. Fenomén poppelgängera je znám v nejrůznějších podobách a variacích. Proč je způsob, jakým ho pojal Dostojevskij, hoden naší pozornosti, a je tomu tak vůbec? Můžeme se setkat též s názorem, že kdyby byl spisovatel místo deportace na Sibiř skutečně popraven, a nikdy by neměl příležitost vytvořit své pozdější velké romány (k motivu doppelgängera se vrátil v Bratrech Karamazovových), novela Dvojník by byla dokonale zapomenuta. Vladimir Nabokov například tvrdí, že Dvojník nepodává žadné nové myšlenky, které by již nebyly přítomny v povídce William Wilson, kterou napsal E. A. Poe, a jež byla publikována o téměř dekádu dříve. Premisou této povídky je, že hlavního hrdinu, po kterém je dílo pojmenováno, provází životem jeho jmenovec, který vypadá zcela stejně jako on, je jeho dvojníkem, a který maří hrdinovy činy, jsou-li v rozporu s obecnou morálkou – například odhalí podvod v kartách, když Wilson právě obral svého přítele o všechny peníze. V závěru povídky Wilson svého dvojníka smrtelně zraní kordem, když se však následně otočí, spatří ve velkém zrcadle něj místo sebe sama. Dvojník ve Williamu Wilsonovi bývá obvykle interpretován jako personofikace Svědomí. Krom Dostojevského se nabízí také srovnání s Oscarem Wildem , jehož románový hrdina Doryan Gray vlastní svůj portrét (SPOILER), jež samovolně stárne o ohyzdne úměrně tomu, jak se Doryan propadá do morální špatnosti. V závěru románu se pokusí obraz zničit dýkou, ale sám umírá na bodná zranění, s rysy zohavenými. (SPOILER ENDS.) S Nabokovovou myšlenkou, že Dostojevskij nepřináší nic, co neznal Poe, nesouhlasím, neboť Dostojevskij předkládá ve svém díle celou řadu nových aspektů, hlavní rozdíl je zřejmě v tom, že hlavní hrdina se nechová amorálně, a doppelgänger se nesnaží nijak usměrňovat jeho činy či poukazovat na jejich správnost či špatnost. Dále Dostojevského dvojník nabízí dvě zcela odlišné interpretace, jednu fantastickou a druhou ve své podstatě realistickou. Ta první je nasnadě – protagonistu povídky pronásleduje záhadný dvojník nepřirozeného původu. Jedná se o tradiční motiv. Druhá spočívá v tom, že protagonista trpí psychotickou poruchou, patrně schizofrenií či disociační poruchou osobnosti (touto nemocí trpí také jiná postava z jiného autorova románu – A. P. Versilov ve Výrostkovi). Tuto možnost podporuje více aspektů knihy, nejexplicitněji je vyjádřena postavou Kresťjana Ivanoviče, lékaře, který má podle všeho na starost hrdinovo duševní zdraví - a v závěru příběhu jej nechává zavřít do ústavu. Nicméně se mi zdá, že takovéto chápání příběhu čtenáře značně omezuje a redukuje samotné dílo - nadsazeně by se to dalo přirovnat ke čtení Kafky s myšlenou, že Gregor Samsa jednoduše trpí paranoidním bludem metamorfózy...... celý text
Opilý koráb
1958,
Arthur Rimbaud
"Básník se stává vidoucím dlouhým, nesmírným a rozumným rozrušováním smyslů. Všechny způsoby lásky, utrpení, šílenství; hledá sám sebe, zkouší na sobě všechny jedy, uchovává si z nich tresť. (...) Přichází k neznámu; a i kdyby zešílel a skončil ztrátou rozumu a nevhápal už své vidiny, přeci je viděl! Ať zdechne ve svém hnusu nad neslýchanými a nepojmenovatelnými věcmi: přijdou jiní hrozní pracovníci; začnou na obzorech, kde on se zhroutil!" - Je to Rimbaud ve svém dopise Paulu Demenymu, kdo podává slova tolik vystihující báseň Opilá loď. Loď, osvobozená od posádky, plující bez cíle řekami i oceány poznává na nekonečném obzoru nejfantastičtější úkazy přírodní všemocnosti, exotické ostrovy, skvělé úsvity, vše se přelévající se zběsilostí moře, občas vyvolávající nejhnusnější nevolnost. Nakonec je loď příliš zpitá, její trup plný solné vody, a v té chvíli touží než zmizet v hlubinách. "Však příliš plakal jsem. Úsvity vždycky drtí. Vždy slunce kruté je a z luny vždy jde strach." (Překlad F. Hrubína)... celý text
Dopis otci
2016,
Franz Kafka
Znalci Kafkova díla často pokládají Dopis otci za klíč, kterým jde rozbít šifru jeho próz. Nabízí se otázka, je-li vhodné vztahovat tvorbu jakéhokoli spisovatele na jeho osobní život a interpretivat ji podle něj. Ti, kteří na tento postup čtení přistupují, tvrdí, že autor je nerozlučně spjat se svým dílem, jež vychází nutně z jeho zkušeností a duševních procesů, a je tedy nejvhodnější odvozovat význam knihy od autora. Zkoumají-li tedy nějáké dílo, zkoumají s ním i jeho tvůrce, což může být někdy velmi problematické. Odpůrci zase namítají, že interpretace díla skrze autora je omezující a může být pro dílo i likvidační, svou výstižnou, i když trochu patetickou průpovídkou, "Zrození čtenáře musí být vykoupeno smrtí autora" vyjadřují názor, že dílo je autonomní útvar, který žije vlastním životem, a s každým čtenářem je interpretováni, chápáno, rozeno nově a jinak. Ať už se stavíte na jakoukoli stranu (já sám například stále váhám a zatím se v problematice neorientuji natolik, abych se mohl rozumově rozhodnout, jakou cestu zvolit, avšak čistě intuitivně - což mi jako obyčejnému čtenáři může postačovat - se pohybuji na rozmezí mezi objema možnostmi, přičemž se volně přikláním k té druhé), je třeba uznat, že dílo Kafkovo je unikátní i v tom, jakým způsobem se dochovalo dnešním čtenářům. Téměř veškeré jeho spisy byly vydány posmrtně a nejde je považovat za dílo celistvé a dokončené, je plné škrtů a variací. (Kafka, jeden z nejvlivnějších spisovatelů 20. století, nebyl s to dokončit jediný svůj román.) Jedná se o tisíce stran fragmentů, črt, povídek, nekompletních románů, úryvků, deníkových záznamů a osobní korespondence. U málokterých autorů se fikční část díla natolik prolíná se soukromými texty, protože u Kafky je obojí vydáváno a čteno v těsné návaznosti. I proto je kolem Kafky vybudován takový kult osobnosti, proto jsou jeho fikční světy soustavně porovnávány se světem soukromým. Kafka nám nechtíce zanechal nepřeberné množství soukromých, ryze osobních textů. Dopis otci je v rámci Kafkovy korespondence významný proto, že by se dal nadsazeně označit za, poněkud jednostrannou, Kafkovu autobiograii, jakousi summu života. Píše tu útržkovitě o svém dětství, dospívání, školní docházce a dospělých létech z perspektivy svého vztahu s otcem, Hermannem Kafkou, který byl po celou dobu zásadní a formativní - opakovaně mi na mysl přicházel příznačný název jisté Kafkovy povídky, a to Popis jednoho zápasu. Kafkův život skutečně byl věčným zápasem s jeho otcem, duševními vlastnostmi i tělesnou konstitucí, jak je v Dopise zdůrazňováno, protikladem svého neduživého, neurotického a plachého syna. Jejich vztah je tu analyzován důkladně, pečlivě, velmi hutně a stejně jako v prózách i zde autor užívá střízlivou, co možná nejvýstižnější řeč, která se podobá administrativnímu stylu úředníka. Jsem si jist, že Kafka se v rámci němčiny dostal až na samou hranici významu slov, a čtenáři překladu jsou tedy o tento fenomén částečně ochuzeni, protože čeština z podstaty nenabízí tak přesný a propočítaný styl jako "tvrdý" německý jazyk. Díky skutečně hluboké introspekci, která je ostatně Kafkově povaze vlastní (Kafka je ten psychologicý typ, který žije zvenčí dovnitř) se o pisateli dopisu dozvídáme neobyčejné věci - základ toho, co se kdy Kafka o sobě odvážil svěřit papíru, najdeme zde, Dopis je učiněný zlatý důl pro ty, kteří si zamilovali autorovu prózu, protože rysy, které nás na ní přitahují, nacházíme i zde. Ony 'expresionistické dojmy', pocit bezmoci, pocit vykořenění, pocit, že vaším životem hýbe nějáká nepochopitelná a nekontrolovatelná síla, úzkost a paranoia, to vše vychází z Kafkova duševního nitra a zde je to více než patrné. Čtenář se neubrání porovnávat a do jisté míry dokonce stotožňovat Kafkovu beletrii, zejména pak Proces, s jeho životem a se vztahem k otci, který po celý život hrál roli neviditelné a odcizené, ale v mysli stále přítomné síly, ze které se rodí pocit viny, stud, nízké sebevědomí, pocit neskutečna, nečinnost provázená touhou po úniku, a podobné běsy, které Kafku pronásledovaly. Vždy jsem si podobné dojmy, které provází existenci, představoval jako jakési soukolí usazené v člověku, které pracuje ve své dutině a čepelemi trhá a rozkrajuje člověka zevnitř, v Kafkově případě se však mohl na konstrukci tohoto stroje podílet nejen on sám, ale i jeho vlastní otec, a Kafka jej pouze promazával a udržoval v chodu. "Ztratil jsem ve styku s Tebou sebevědomí a vyměnil je za bezbřehý pocit viny. (Ve vzpomínce na tuto bezpřehost jsem jednou o komsi správně napsal: 'Bál se, že ho ta hanba ještě přežije.')" (Str. 52-53) "Někdy si představuji rozloženou mapu světa a tebe, jak na ní roztažený ležíš. A tehdy mi připadá, že pro můj život připadají v úvahu pouze oblasti, které Ty buď nepokrýváš, nebo leží mimo tvůj dosah. A těch oblastí vzhledem k představě, jakou mám o Tvé velikosti, není mnoho a nejsou příliš utěšené (...). (Str. 83-84)... celý text
