Elevant
přečtené 459
Nedorozumění
2018,
Albert Camus
Minimalistické drama odvíjející se v duchu antické tragédie, fungující samo o sobě i symbolicky, s geniálně prostým příběhem (mimochodem inspirovaném skutečnou událostí v Československu, kde se také odehrává), jehož dílčí ponaučení mohu jen tlumočit: "Chce-li člověk být poznán, stačí, když řekne, kým doopravdy je. Když mlčí, nebo dokonce lže, umírá sám."... celý text
Básně a povídky
2021,
Jan Zábrana
Zábranovy Básně a povídky jsou pro mě jeden z nejdůležitějších nakladatelských počinů roku 2021 u nás. Je potěšitelné vlastnit v jednom úhledném svazku klíčovou část Zábranovy původní poesie a prózy - bezmála 600 stran textu je tu doplněn skutečně rozsáhlým a erudovaným komentářem, v němž je vysvětlována motivace editorů při sestavování výboru, které bylo problematické, protože Zábrana za sebou nenechal ucelené dílo, ale částečně fragmentální, nedefinitivní rukopisy, dále jsou v něm obsaženy škrty a varianty, charakteristika rukopisů a poznámkový aparát. Editorská úprava splňuje vysoký standard České knižnice, zdá se, ve vsech ohledech. Vkusná je i nová, aktualizovaná grafická úprava, v níž vycházejí poslední svazky této edice - na tento byl použit výřez z obrazu Mikuláše Medka, Zábranova přítele a současníka (důvod pro zvolení právě tohoto umělce je blíže vysvětlen na předsádce knihy). Česká knižnice tak navazuje na tradici jiných reprezentativních edic, například již zaniklé Světové knihovny Odeon, když jednotící design knih zpestřuje obrazy umělců, kteří generačně či tematicky souvisí s autory. Za uplynulý rok jsem se s Janem Zábranou seznámil (to je to pravé slovo) prostřednictvím výboru z deníků Celý život, který mi zahrál na tu správnou, velmi osobní strunu, takže když jsem se nyní po Vánocích pustil do Básní a povídek, měl jsem pocit, že vím, do čeho jdu, i když jsem od tohoto autora (a především básníka) dosud žádné verše nečetl – krom těch, které jsou roztroušeny mezi deníkovými zápisy. Není možné poměřovat, jestli jsou literárně a historicky důležitější Zábranovy deníky, nebo básně, pravda však je, že po stálém pročítání Celého života jsem si vypěstoval lehce nevkusný zvyk referovat o jeho pisateli jako o "Honzovi" (nejen známka důvěrnosti, ale možná i jistého druhu identifikace s J. Z., protože Jan jest jméno mé). Zábranova poesie má silné autobiografické prvky (především sbírka Zeď vzpomínek, což by klidně mohl být alternativní název pro Celý život), tahle tendence je ještě silnější v povídkách, jejichž vypravěč se nezřídka otevřeně identifikuje s pisatelem, takže jsem se nemýlil, když jsem tušil, že motivy z deníků se budou prolínat celým Zábranovým dílem, které je proto nezaměnitelné. Jedním z takových nezaměnitelných motivů je všední zkušenost, každodennost rámcovaná komunistickou totalitou, která umrtvuje kulturu i myšlení, v horším případě cítění, splývá v jednolitou zeď činností, v pásmo infinitivů, v nepřetržitý polospánek, který chrání před zoufalstvím z absurdity takového života. Tato zkušenost je mistrovsky uplatněna v polytematické básni č. 90 ze sbírky Utkvělé černé ikony, podle jejíž prvních a posledních řádků dostala kniha Celý život svůj název. Dalším důležitým motivem je zmíněný totalitní režim, za jehož vlády Zábranovy texty vznikaly. Mohu-li to říct úplně bez obalu, Zábrana považoval komunisty za zásadní příčinu "posranosti svýho života." S biologickými sklony k depresím k tomu je pochopitelné, že ve své době velmi trpěl ("sebevrazi jsou moji odvážnější bratři" – jeden citát z deníků za všechny). Pro nás je štěstí, že vůbec psal, když po krátkém období v 60. letech neměl šanci být publikován jinak než jako překladatel. I když se režimu nikdy nepodařilo Zábranu zlomit, a dokonce ani ohnout tak jako například L. Fukse (či co se to tenkrát stalo) a mnoho dalších, skutečností je, že v pozdějších letech svého života se poddal rezignaci, nekladl odpor, záměrně se nezapojoval do disentu ani undergroundu, důvodem zřejmě bylo naprosté vyčerpání. Sil i vyhlídek na lepší budoucnost. Jiří Žák tento stav popisuje slovy "účastná neúčast", což je do jisté míry výstižné, i když velmi shovívavé a čpí to alibismem... Ruku v ruce se zkušeností s totalitou jde malší motiv, který se nejlépe promítl v povídkách Srdce ženy a Psovod Gerža – odcizení. Navzdory tomu, že jsou Zábranovy texty zalidněny postavami z jeho skutečného života (Eva, "Helmuth", Jungwirth...), se kterými se často a aktivně stýkal, táhne se jeho dílem pocit osamění a vykořenění. Krom přirozeného distancování od vlastního národ a nemála neblahých milostných vztahů se tu podepsalo i to, že byl nucen pracovat v továrnách, ve smaltovnách, mezi pražskými dělníky, na úkor studií a zapojování do kulturního dění. Tohle pracovní prostředí je asi nejdůležitějším námětem povídek, ve kterých proto vystupují postavy, s nimiž se Zábrana v té době stýkal, ale mezi něž nikdy, jak tomu dává bez špetky patosu pociťovat, nikdy nepatřil. Dílo Jana Zábrany je specifické svědectví o jednom období naší historie, na které se nemá zapomenout – to říká mnoho lidí a není to o nic menší pravda, než že jeho básně, povídky a deníky tvoří upřímný, bezprostřední portrét jedné osobnosti, která vynikala nejenom svým neobyčejným básnickým talentem. "Nikde jediná stopa naděje, nikde jediná stopa zoufalství. Šaty se leskly deštěm, nadouvaly větrem a zástup, vyvátý z nádraží, se v deštu a větru podobal listnatým lesům. Přehlídka krátkých filmů." (str. 250)... celý text
Satanův deník
2021,
Leonid Andrejev
Leonida Andrejeva jsem objevil úplnou náhodou v patnácti letech a jeho povídky na mě udělaly mimořádný dojem a přesvědčily mě, že je tento autor u nás zločinně nedoceněný, protože my se měl řadit po bok Dostojevského (jímž byl nepopiratelně ovlivněn) a dalších ruských klasiků, jejichž jména jsou notoricky známa všem. V Andrejevově próze se snoubí šťavnaté rozvláčné filosofování typické pro ruské realisty, sugestivně zachycené psychické stavy hraničící se šílenstvím, a nepříčetnost postav, které často procházejí mezními zkušenostmi, se expresionisticky promítá do celého prostředí povídky či novely, která poté působí téměř jako fantastická katastrofická vize, podobná rytinám Josefa Váchala anebo básním George Heyma, také expresionisty. Velmi mě potěšilo, že se Odeon rozhodl nově vydat Satanův deník (již dříve publikován v jiném překladu ve dvou výborech), navíc v mé oblíbené zieglerovské edici. Od devadesátých, kdy bylo vydáno hned několik autorových knih, je to poprvé, co se Andrejev vyskytl v nabídce českých knihkupců (tedy krom svazečku Moje zápisky, který se hned r. 2004 rozprodal), a snad to opět zvíší povědomí o tomto klasikovi, který to nezvládl do středoškolských učebnic. Satanův deník je přesně to, co značí jeho název. Zápisky ďábla, který vystoupil z pekel a usadil se na zemi v lidské podobě. Andrejev si tu neotřelým způsobem nahlíží na moderní dobu, to jest přelom 19. a 20. století, na fin de siécle, očima ďábla,očima věčnýma. Ačkoliv se to nemusí na první pohled zdát, je tato kniha vysoce aktuální, rozhodně se neutápí v biblických odkazech ani není umrtvována metafysickými zahleděním do sebe samé. Samotná otázka pekla je tu vyřešena lakonicky a geniálně: peklo, Satan, kotle pro hříšníky, vše jsou jen slova, lidské konstrukty, které nemohou vystihnout Nepoznatelné, stojící mimo lidské chápání založené na určitém vnímání prostoru a času. Pisatel – Satan – (tak jsme ho ale opět pojmenovali jen mi lidé, protože pravé jménoje pro nás nevislovitelné, snad aní není zvukem) často poukazuje na ubohost lidkské řeči, na kterou je při psaní odkázán, a která absolutně selhává, když přijde řeč na Nepoznatelné. Toto je nesmírně zajímavá myšlenka, která se mohla zrodit snad jen v ruské duši na počatku 20. století, v zemi, do které když proniklo osvícenství, mohlo se transformovat jedině v nihilismus. Mimochodem na internetech jsem si potvrdil, co se mi vnucovalo už při četbě této knihy, a sice že Andrejev inspiroval krom jiných také H. P. Lovecrafta, pisatele horrorových povídek, ve kterých manifestuje svůj kosmický nihilismus – víru v naprostou bezvýznamnost lidské rasy, jejíž poznávání vesmíru je nic než tápání ve tmě, a kdyby snad nějáký človíček spatřil to, co se skrývá za oponou reality, monstróznost a nepochopitelnost pravdy by mu rozervala rozum. S podobným despektem je k člověku nahlíženo v Satanově deníku, což je pozoruhodné ve vztahu k jisté specifičnosti, kterou se Andrejevův Satan vyznačuje: aby mohl přijít na zem mezimlidi, musel na sebe vzít lidskou podobu (tedy posednout nějákého člověka), čímž ztrácí jakoukoli moc. Stává se člověkem se vším všudy, s jeho křehkým tělem i omezenou vnímavostí. Je nám tu nabízen vlastně podobný obraz jako v Alighierově Božské komedii: Satan bezmocným a ubohým, uvězněmým bez hnutí v posledním kruhu pekla. Jen zde je vězením lidksá schránka, a jediné osvobození je smrt. Naproti tomu zápletka Deníku je jakousi variací na Fausta (dobře, každé dílo moderní literatury, kde vystupuje ďábel, lze srovnávat s Faustovskou legendou, ale to je v pořádku), protože Satan ochuzený o své schopnosti disponuje něčím jiným, posedl totiž tělo miliardáře. A o peníze je ochoten se podělit s jistým starým samotařem, Thomasem Magnusem. Satan ale není žádný Goethův Mefistofeles, nepřišel na zem, aby zkoušel lidi, což je funkce, která mu je přiřazována už v Bibli. On neví o lidech nic, a ani se nesnaží je poznat, přišel pouze "hrát". Pobavit se, rozptýlit se něčím tak bezvýznamným, jako je jeden lidský život, který ukradl... [SPOILER] Satan je politovánihodný. Postupně si totiž uvědomuje, že hraje frašku, ve které sice klame lidi kolem sebe, nejvíce klamán je ale on. Faust využije Mefistofela, ožebračí ho a odhodí. Marie, o které se Satan domnívá, že je tak jako on součástí Nepoznatelného, vtělení Madonny, se ukáže býti obyčejnou děvkou. Všemocnou útěchou pro něj je, že přece není obyčejný smrtelník, že je součástí něčeho, pro co lidstvo používá mizerně nedostatečného slova inferno, když ale v závěrečné katastrofické scéně vysloví jméno, které mu kdysi lidé dali, dočká se jen výsměchu. Po smrti člověka snad Satan triumfuje, má to ale smysl, když je živé lidstvo lhostejné? [SPOILER ENDS] Andrejev v Satanově deníku vytváří znepokojivý a problematický obraz společnosti, ve které už není místo pro Satana, Boha zastupuje obtloustlý chlap v sutaně, králové si nalhávají, že nejsou úplně bezvýznamní a nové ideje tvoří a staré bourá maniak s rozbuškou.... celý text
Petr a Lucie
2017,
Romain Rolland
Petra a Lucii by jste si měli přečíst, dokud jste mladí. A jestli už tuhle etapu máte za sebou, máte nejspíš smůlu. Důvod, který mě vede k tomuto názoru, je nasnadě: Pierre et Luce je novelka nesmírně idealistická, idealisticky se zabývá konečnými fenomény lidského života, láskou a smrtí. Ale tento idealismus jí nijak neškodí, jinak podaný by sice mohl zasadit smrtelnou ránu čtenářově vkusu, ale Rolland otevřeně dává najevo, že si tento idealismus uvědomuje a nebere ho zcela vážně. Neznevažuje tak téma knihy, které pro něj jistě bylo zásadní, ale připomíná čtenáři, že musí hledět schovívavě na jednání a řeč protagonistů, kteří mají daleko do postav realistické novely. Jejich vrtošivé vrkání je pouze Romainova románová stylisace. Tato stylisace ale nezachází tak daleko, aby snad tvrdila, že je cosi vyjímečného nebo až absolutního na lásce, která je tu portrétována. Dokazují to tyto řádky: "V normální době by tohle tiché okouzlení nejspíš dlouho nevydrželo. V letech dospívání, kdy je člověk zamilovaný do lásky, vidí lásku ve všech pohledech; žádostové a nestálé srdce ji sbírá jako pyl od jedněch dívčích očí k druhým; nic ho nenutí, aby se usadil." Přes všechen sentiment je zde přiznáno, že láska je pomíjivá, prchlivá jako pyl, který snadno odvane vítr času. To jen Petr a Lucie měli to 'štěstí' že jejich láska vykvetla ve válečné Paříži, kde bují v konstrastu k všeobecnému dojmu, že životy lidí jsou jen "řetězce, v němž se každý z článků zahryzává do šíje druhého, sytí se jeho masem, raduje z jeho boleesti a žije z jeho smrti." A nakonec smrt vítězí, protože smrt vždycky zvítězí nad láskou – ale zde to není smrt tragická, to by musel zemřít buď Petr, nebo Lucie. Ale oni umírají spolu, ve stejnou chvíli, těsně k sobě přimknuti. Smrt není v této novelce nic jiného než zánik, bez účelu, výstřel do tmy, bomba letící vzduchem, neznámo, kam dopadne. Je to lhostejná, tupá síla a výsledek, kterého dosáhla, bylo zničení jedné bezvýznamné lásky, prchavé, ale nekonečně krásnější než cokoli jiného... Petr a Lucie svým idealismem, který je toho dobrého druhu, tedy osloví spíše mladé lidi. Ti se dokáží ztotožnit s postavami a s tím, co prožívají, první třetinu, než na scénu nastoupí Lucie, myslím zvlášť ocení fanoušci románu Kdo chytá v žitě, protože Petr je vzdálený příbuzný Holdena Caulfielda. Já osobně si nemyslím, že tu máme knihu nějákým způsobem zásadní pro literární historii, to ale neznamená, že mě nemohla hluboce, hluboce dojmout. Ale příčina toho, proč na mě tak zapůsobila, je, že je mi 17 let (tedy v době, kdy píšu tyto řádky, nevím, jak starý jsem právě Teď.) To je věk, kdy je člověk idealismu otevřený, i když se sám v žádném případě za idealistu nepovažuje (ovšem třeba i takový povrchní nihilismus, kvůli kterému my mladí čteme Gellnera, může být svého druhu idealismus). Tato kniha je pochopitelně velmi oblíbená i jako povinná četba, dokáže oslovit studenty určitě více než například Proust anebo starší Flaubert, kteří nepojednávají o tématech pro mladou generaci tak atraktivních. Navíc je rozsahově na hraně toho, čemu se ještě dá říkat novela, a taková kniha o 90 stránkách je pro některé studenty nesmírně atraktivní. Věřím, že díky těmto vlastnostem se stále nachází ve školních osnovách a udržuje si takovou popularitu.(Zde ji má v seznamu přečtených zařazeno téměř 12 000 uživatelů - údaj z r. 2021, zajímavé ale je, že mimo českou republiku je to kniha docela bezvýznamná. Zvláštní jev, který by si zasloužil další zkoumání.) Čím je kniha nesmírně zajímavá je její stylistická stránka. I ta je značně sentimentální, ale jsou tu použity vynalézavé metafory, přirovnání, epitetony a zajímavé větné stavby, které dodávají textu barvitost a světší o obrazotvornosti, kterou se Rolland téměř vyrovná svému Vídeňskému příteli, Stefanu Zweigovi, kterého jsem si překřtil na pana Metaforu. Zweigova básnická hra s prózou je vyjímečná a jeho knihy je slast číst. Rolland někdy kolísá na hraně nevkusu, to ale zase vyvažuje sentencemi, aorismy, generalismy (můj neologismus asi), všemi těmi citáty, které si čloběk podtrhne tužkou. A některé jsou pozoruhodné: "Byl příliš citlivý, než aby si vystačil sám."... celý text
Obraz Martina Blaskowitze
2004,
Ladislav Fuks
Obraz Martina Blaskowitze je dobře napsaná novela. Je. Ale pokud jste četli nějáké další Ladislavy Fukse (mám na mysli jeho tvorbu před rokem 1968), což je pravděpodobné, protože proč by u tohoto autora někdo začínal Obrazem Martina Blaskowitze, tak vám možná tak jako mě připadalo, že tu něco schází. Pokusím se vystihnout, oč jde: Nenápadný půvab Fuksův - a na toto slovo kladu důraz, protože jeho knihy jsou velmi půvabné, asi jako mrtví hlodavci, jejichž srst ještě neztratila hebkost - tkví ve zvláštními a zkušenému čtenáři nezaměnitelném stylu psaní, který, využívaje jaksi rozrušené stavby vět, pečlivě volených knižních výrazů a plynulého tempa navozuje pocit melancholické poetičnosti plné pokřivených a rozmlžených obrazů, kterými se často line klasicistní hudba. Díky této zvláštní poetičnosti, která prostupuje i do samotného děje knihy, se zdá, že Fuks je autor především fantastický. I když jeho náměty nemusí být nereálné, nikdy nepůsobí realisticky, a ani se o to nesnaží. Obraz Martina Blaskowitze je jiný, je docela realistický. Prolínají se v něm dvě roviny vyprávění, první je v ich-formě a vypravěčem je hlavní hrdina knihy, druhá má totožnou fokalizaci, ale představuje příběh, který vypravěč jako hlavní hrdina svého vyprávění vypráví jinému protagonistovi. Klidně si tu větu přečtěte ještě jednou. Jde v podstatě o rovinu přítomnosti a rovinu minulosti (i když především z první a poslední věty novely usuzujeme, že se celý děj odehrál z pohledu vypravěče již velmi dávno). Jedním z efektů této kompozice je, že se do popředí dostává hovorová řeč postav, a nějáká melancholická poetika převážně ustupuje do pozadí. Další jev typický pro Fuksovu prózu je hra se čtenářem. Ten je neustále maten, všechny indicie roztroušené na scéně vedou k jednomu rozuzlení, které se nakonec ukáže jako chybné, jindy veškeré náznaky vedou k jednomu rozuzlení, ale čtenáři se to už zdá příliš přímočaré, než aby to byla pravda, a nakonec to je přesně tak, jak si myslel, takže je opět překvapen, i když jde o překvapení paradoxní. Jindy je překvapující absence jakéhokoliv rozuzlení. V této knize se děj ubírá vpřed po jedné přímé linii, která může skončit dvěma způsoby. Buď jedna z postav, Daniel Potocký, zemře rukou vypravěče Michala, anebo nezemře. Skutečná otázka, kterou se čtenář aktivně zabývá, je tak, jak zemřela postava, o jejíž smrti se dozvídáme hned úvodem. Tou postavou je Martin Blaskowitz, jehož život Danieli Potockému líčí náš vypravěč. Toto vyprávění tvoří jádro knihy a v něm se skrývá jedna nová originální hra se čtenářem, která se liší od těch jichž zmíněných, ale je neméně zábavná: když Michal vypráví Potockému příběh Martina Blaskowitze, dělá tak pod záminkou, že se jedná o námět na knihu, který mu chce poskytnout ke zpracování (skutečná záminka je ovšem konfrontace Potockého s jeho minulostí). Vypravěč tak do příběhu neustále zasahuje, komentuje ho, a posuzuje, jak by měl být vyprávěn, jaká je jeho kompozice, jaký je smysl postav a jejich činů; Ladislav Fuks nám ironicka vykládá, jak píše knihu. Už jsem zmínil, že skutečnou motivací vyprávění o Martinu Blaskowitzovi je konfrontace Potockého s jeho minulostí. Konkrétně s tím, co činil za protektorátu. Kdo zná Fukse, ví, že druhá světová válka, a především Holocaust, jsou častým pozadím, na němž se odehrává děj jeho nejvýznamnějších knih a povídek. Zároveň se v nich ale prakticky nikdy nedozvíme o této době nic konkrétního, jde skutečně jen o velmi efektivní, všudypřítomnou kulisu, před níž se vlastní děj odehrává, ale bez níž by se odehrávat nemohl. Většinou je tato kulisa zobrazena v náznacích, jako cosi velkého, nepochopitelného a zlovolného, co zasahuje do života postav, ohrožuje jejich životy a pokřivuje myšlení. Vnucuje se srovnání s jiným českým autorem, který má s Fuksem mnoho společného, s Kafkou. Čím je u Franze Kafky Zámek a jeho vedení nebo úřad, který vede Proces s nešťastným K., tím je u Ladislava Fukse válka a fašisté. V této novele je válka zobrazena netradičně realisticky, s náležitými historickými reáliemi. Klíčovou roli zde hraje například bombardování Drážďan. Filosofické interpretace ustupují ději zasazenému do zcela konkrétních historických kulis, které se objevují u nepočítaně jiných historických románů. Kromě morálního stanoviska, který vypravěč chová k událostem, které líčí i ke svému posluchači, se kniha zabývá plynutím času, silný je motiv pomsty a úsilí o napravení, které je konfrontováno s marností touhy dosáhnout na minulost, ze které dnes zbylo jen vyprávění a jeden obraz. Téma časovosti se uzavírá v kýčovitém klimaxu, který jepřímým rozhovorem minulosti s přítomností: "Setkáme se, jako se setkávají dřívější molekuly a atomy, najdeme se, jako se nacházejí někdejší myšlenky a vědomí, poznáme se, jako se vzájemně poznává vše, co spojovala láska a proudí v toku nekonečného, nepomíjejícího a nezničitelného života." (Str. 134) Obraz Martina Blaskowitze není vrcholné dílo Ladislava Fukse. Ale řadíme jej k tomu lepšímu, co tento autor napsal, což je čestné místo.... celý text