Elevant
přečtené 473
Miláček
2011,
Guy de Maupassant
Když se řekne francouzský román, okamžitě se vzpomenu na Miláčka - nevím, proč zrovna na něj, snad je to způsobeno tím, jak věrně umí Maupassant vylíčit Paříž a Pařížany... Pro mě jeho "objektivní román" představuje příjemnou alternativu naturalismu (Ačkoliv Zolou taky nepohrdnu, takové guilty pleasure). Miláček je napsán decentním, ale dokonalým jazykem, fungujícím jako břehy, jimiž protéká čistý příběh muže jménem Duroy ( který je, řečeno žargonem dnešní pop-psychologie, psychopat), a který vypovídá o tehdejší Francii víc než lecjaká sociologická studie. Ve zkratce: Miláček je jedno z nejlepších literárních děl, které se v 19. století ve Francii vůbec zrodilo. A že to bylo plodné století.... celý text
Maryša
2004,
Vilém Mrštík
Komentář obsahuje SPOILER. Hra Maryša je zajímavá především svahou autorů co nejvěrněji v ní zachytit pristředí tehdejší moravské vesnic: od jejích typických občanů (jejichž charakteristika sklouzávala skoro k archetypům takových vesničanů) přes pedantsky předepsané prostředí, včetně mnoha nevyžádaných rad režii, až po moravské nářečí, kterým postavy mluví. Právě toto nářečí by myslím mohlo některé potenciální čtenáře/diváky odradit. Já sám jsem z něj měl strach, ale zbytečně. Mluva postav byla zcela srozumitelná, a také zábavná - je málo jiných literárních děl, kde by jste se setkali s podobným slovníkem (ovšem já měl tu výhodu, že s většinou specifických výrazů které se ve hře objevují jsem se ve svém kraji už setkal). O Maryše se říká, že se nachází někde mezi realismem a naturalismem. Já v ní spatřuji určité znaky onoho fatalismu, pro který nemám naturalismus tolik v oblibě: snad každá postava Maryši je podřízena nějákému svému předurčení. Nikdo se nesnaží překazit před-zjednaný sňatek Maryši s Vávrou, dokonce i Maryša podlehne, a tuším, že je od začátku smířena s tím, že jednou Vávru otráví.... celý text
Máj
2014,
Karel Hynek Mácha
Notoricky známá báseň, snad každý čech umí zarecitovat alespoň pár slok o pozdním večeru, o lásky čase, a když řeknete "oxymóron," odněkud se vždy ozve "zborcené harfy tón." Máchův Máj a Erbenova Kytice jsou z dnešního pohledu těmi nejzajímavějšími (nebo alespoň nejvýznačnějšími) tóny, které zazněly v národním obrození a udávaly směr dalšímu vývoji české literatury. Každý zná Máj ze střední školy, což zřejmě také znamená, že mnoha lidem se Máj znechutil na střední škole. Proto je tato báseň jednou z knih, které má smysl číst znovu a znovu. Tak jako se její význam a interpretace měnily v průběhu historie, tak jsem si jistý že s postupujícím věkem já i jiní naleznou v Máji něco nového.... celý text
Mácha snivec a buřič
1936,
František Xaver Šalda
F. X. Š. byl jistě zásadní osobností, co se týče výkladu Máchova díla. Tato jeho esej nejenže obsahuje zajímavé myšlenky, které snad každého musí podnítit k četbě Máchy, ale je sám napsán krásným jazykem. Šalda je nejen erudovaným kritikem básníků, ale i básníkem kritiky.... celý text
Nesnesitelná lehkost bytí
2006,
Milan Kundera
Nesnesitelná lehkost bytí je výborná mnohovrstevnatá kniha s jedinečnou filosofií. K této knize a vůbec celé Kunderově tvorbě bylo napsáno takové množství studií, že například já jsem strávil čtením o tomto románu snad delší dobu než čtením románu. Rád bych ve svém komentáři citoval Helenu Koskovou, která vystihuje základ a východisko mého vlastního pohledu na Nesnesitelnou lehkost bytí: "Tak jako Kafka kdysy používal civilní, střízlivý jazykový projev k vystižení hloubky, která leží pod povrchem reality, tak Kundera pracuje stavebně s příběhem ne pro zápletku samotnou (která je často banální), ale aby ho postavil pod ustavičnou palbu filozofických reflektorů, aby ho komentoval, myšlenkově interpretoval, relativizoval a dobýral se jeho pravého smyslu. Hledání pravého smyslu příběhu a jeho myšlenková interpretace je pro autora samotného i pro čtenáře současně zábavná intelektuální hra a vážný filozoficko-noetický proces ústící v nekonečnu." (Helena Kosková: Hledání ztracené generace)... celý text
Kohout, Lišák a já
2009,
Sławomir Mrożek
Skvělé povídky, které často využívají různých absurdních postupů, občas mají politický přesah, často jsou vypointovány: buď jsou zakončené vtipnou absurditou, anebo pointou, která podává nějakou zprávu o světě, bytí a tak vůbec. Mrożek ve svých textech vůbec často filosofuje, ale pokaždé s nadsázkou, nevážně (i když ne irelevantně) a humorně.... celý text
Maryčka Magdonova
2017,
Petr Bezruč (p)
Krásná, tragická balada. Lehce zavání proletářství, ale tak, že to ani nevadí. A Bezruč jistě nemyslel na ideologii, které jeho verše u nás po desetiletí sloužily, když Maryčku Magdonovou psal (pokud ji psal, že). U této básně jsem si všiml, že je tak skvěle rytmicky seskládaná, že ani nepotřebuje rýmy. Vždyť v celé básni se rýmují vždy jen poslední verš sloky s koncem sloky předchozí, a to navíc vždy stejným rýmem. Přesto verše drží pohromadě a čtenář by to ani nemusel zaregistrovat.... celý text
Myši Natálie Mooshabrové
1994,
Ladislav Fuks
Skvělé dílo. Temná groteska s Paní Mooshabrovou v hlavní roli, odehrávající se v kulisách distopického světa, v neurčité době, spíše v minulosti a budoucnosti zároveň. V mnohém má tato kniha blízko k absurditě: všudypřítomné repetice, situace se odehrávají znovu a znovu, až nakonec ztrácí svůj původní význam. Děj nepodléhá zákonům logiky, spíše logika se podřizuje všemu nepřirozenému, co se v tomto světě odehrává. V průběhu celé knihy si Fuks také neúnavně hraje se čtenářem. Všude klade vodítka a náznaky, a dává tušit vyústění určité scény. V přístí chvíli se však čtenář dozví, že byl sveden na scestí, a význam scény je zcela jinde,než čekal. Ovšem jsou tu i vyjímky: občas se příběh odvíjí právě tak, jak se dalo předpokládat, což je po předchozích zkušenostech ještě nečekanější. Ovšem to nejpůsobivější z celé knihy je její konec. Posledních několik stránek nově definuje všechny předchozí.... celý text
77 šibenic
2020,
Christian Morgenstern
Hravé Zábavné Neotřelé Inovativní. To je jen několik málo přídavných jmen, kterými se dá pojmebovat tvorba Christiana Morgensterna, vyslovujícího nevyslovitelné, a s ním i celá nonsensová poesie. Když však Morgenstern píše básně, není to jenom nevinná hra se slovy, dětský požitek z tvorby. Když totiž čtenář pozorně naslouchá, uslyší pod povrchem slov cosi zneklidňujícího. Zneklidňujícího takovým způsobem, jako člověka zneklidňí slova kocoura Šklíby, když rozpráví s Alenkou: "We're all mad here. I'm mad. You're mad." Kniha 77 šibenic (Už ten název zní krásně. Zkuste ho říct nahlas. A teď znovu) obsahuje Morgenterna v novém překladu (Jan Janula, Jana Pokojová), který je dle mého skromného názoru více než důstojný. Sice košilela se mi zamlouvá více než halalena, ale naopak takový Krkavec Rek je přeložen velmi zdařile. A v neposlední řadě Karolína Žitná, ilustrátorka. Morgensterna interpretuje po svém a knihu by mělo smysl si pořídit už jen kvůli jejím kresbám. 77 šibenic je díky ní krásný artefakt.... celý text
Propast a jiné povídky
1996,
Leonid Andrejev
Andrejev je Dostojevskij v expresionistickém hávu. Povídky v této knize patří k tomu nejlepšímu, co jsem zatím z ruské literatury četl. Příběhy, které vypráví, jsou pokřivené a od začátku jakoby vymknité z reality, protože je zpravidla představuje z úhlu pohledu postav, které bývají nepříliš duševně vyrovnané. Čtenář Andrejeva je tak od začátku neklidný, protože si uvědomuje, že ne všemu může zcela důvěřovat. Jen u velmi málo autirů se vyskytne schopnost zachytit duševní trýzeň člověka tak mistrně, jako u Andrejeva. V tom se částečně přibližuje Dostojevskému. Ovšem jeho povídky jsou skvělé i po firmální stránce. Všemi prostředky zkrátka umí navodit potřebnou atmosféru, jak dokládá povídka Propast: její první část je naplněna výrazy, které až přemrštěně evokují klid, štěstí a snad i romantiku. Tento postup však je zcela ospravedlněn druhou částí povídky, kde tyto výrazy vystřídají jiné, zneklidňující a tělesnější, které čtenáře dovedou až na samý konec.... celý text
Totem a tabu
2017,
Sigmund Freud
Totem a tabu je velice poutavé čtení: Freud v něm propojil antropologii s psychologií, což přímo volalo po novém oboru. Psychoanalýza ve Freudově pojetí je dodnes kontroverzní, člověk v ni buď může "věřit," nebo ji neuznávat, anebo všechno mezi tím. Já se k ní snažím stavět kriticky, a sám autor mi pomáhá tím, že v tomto spise tvrdí, že velkou část jeho tvrzení tvoří kvůli nedostatku zdrojů v podstatě dohady. V poslední části se doslova uchyluje k vyprávění příběhu, a o to je kniha zábavnější. Totem a tabu je z mnoha důvodů velmi diskutované dílo, takže produkuje stále nové myšlenky. Například filosof N. O. Brown vyčítá Freudově práci to, že srovnává vývoj lidstva z širšího hlediska s psychickým vývojem jednotlivce, a představuje si tak "historii jako proces dospívání." V Brownově případě kritika, ovšem vzato z jiného konce to může být právě jedna z těch věcí, které dělají z tohoto spisu milník v dějinách humanitních věd. Alespoň v mých očích.... celý text
Tyrolské elegie
1954,
Karel Havlíček Borovský
Havlíček ve svých verších výmluvně komentuju historickou epochu, se kterou byl nucen se potýkat. Jsou do jisté míry i nadčasové, nicméně nedají se vnímat jinak než v kontextu doby. Domnívám se, Elegie jsou zásadní pro pochopení Havlíčka, protože na jedné události, která mu definitivně změnila život - tedy deportace do Brixenu - vystavěl všeobecnou kritiku dobové politiky. A učinil tak s pomocí svižných, ironizujících a báječně zesměšňujících veršů.... celý text
Mechanický pomeranč
2016,
Anthony Burgess
Mechanický pomeranč mám rád z několika důvodů. Například podle něj Stanley Kubrick natočil mistrovské dílo. Anebo kvůli jedinečnému stylu, jakým je k iha napsána: trvá skutečně jen malou chvíli, aby jste si na řeč týnů zvykli, a potom je to prostě paráda. Přitom kdybychom četli o tim, co Alex provádí, v 'normálním' jazyce, museli bychom být jeho skutky otřeseni. Ale když je nám Alex vypráví ve svém slangu, získáme odstup, a například takový výjev, ve kterém je starý pán zmlácený klukem, nám přijde zábavný. Mechanický pomeranč je zkrátka lingvistická hříčka, která nená obdoby. A protože Burgess při tvorbě původního slangu ve velké míře vycházel z ruštiny, dooručuji porovnat překlad s originálem. Jeden příklad za všechny: břitvě Alex v českém překladu říká "rejzr," v originálním znění však říká "britva." Právě z tiho důvodu je pro čechy a další slovanské národy snadné číst tuto knihu v angličtině. Navíc je to skutečně zvláštní pocit, když v knize napsané v angličtině narazíte na slova jako "britva" nebo "čelovek" (tj. hjumaník, tj. člověk). Další důvod, proč si knihy cením, je její zajímavá a jasná filosofie, jejíž podstatu vystihují slova vězeňského kaplana: "Je snad člověk, který si vybírá zlo, jistým způsobem lepší než člověk, jemuž je dobro uloženo jako trest?" A není náhimoda, že si tuto otázku pokládá právě kaplan. Burgess byl hluboce věřící a na celou problematiku se, dle mého názoru, dívá z pohledu věřícího. Je ovšem otázka, jestli Burgess uvažuje spíše o tom, co člověk činí člověku, nebo o tom, jak člověk vypadá před bohem. V textu lze najít velké množství biblických odkazů a připodobnění, například když Alex mluví o tom, že je možná lepší dostat ránu, než udeřit sám, a po tom, když jej jistý muž udeří do obličeje, pomyslí na to, že by nastavil i druhou tvář. Na závěr jedna rada: neberte vážně poslední kapitolu. Sám autor o ní měl pochybnosti, do svého rukopisu dokonce připsal poznámmu, že má vážné pochyby o tom, zda-li by se měla otisknout. V některých vydáních je vynechána. Když jsem si ji přečetl já, došel jsem k závěru, že podobný epilog je naprosto zbytečný. Kubrick s ním nepracoval, a jeho film to nijak neochudilo.... celý text