Elevant přečtené 473

Jak číst literaturu jako profesor 2016, Thomas C. Foster

Jak už zde bylo řečeno, Foster v této knize pracuje většinou s americkou literaturou (s několika vyjímkami, významné místo přenechává např. antice). V tom nespatřuji větší problém, protože americká literární historie je dostatečně obsáhlá, a autor zde zmiňuje z velké části u nás zavedené autory, a ti, které by čtenář nemusel znát, jsou mu představeni. Vůbec nejčastěji hovoří o modernistech, které známe: Joyce, Eliot, Woolf(ová). Je ovšem i určitý důvod, proč mluví právě o nich. Krom toho, že k nim Foster očividně chová vřelý vztah, také nejlépe vyhovují jeho úmyslům. Foster totiž vykládá literární díla stále jedním způsobem: hledá v nich symboly a další figurace. Když mluví o Joycovy či Eliotovy, vychází mu to, protože právě tito autoři se symboly pracovali. Jenže to je jen jeden z možných způsobů, jak dílo interpretovat. A protože tomuto způsobu se meze nekladou, jelikož pracuje s intertextualitou a má neomezené zdroje, Fosterovy závěry působí někdy prostě směšně, například když na straně 249 mluví o zranění Jakea z Hemingwayovy Fiesty. Na druhou stranu zde autor svým čtenářům velmi efektivně ukazuje, jak pozorovat vývoj postavy uvnitř literárního díla a chápat či si zdůvodňovat, proč se určitý příběh odehrává tak, jak se odehrává. Fosterova kniha na mne udělala dojem velmi čtivého průvodce po čtení, který ocení především laici, kteří se teprve seznamují s literární teorií. Obsah knihy je omezený, rozhodně se nezabývá větším množstvím teorií četby a literatury, nicméně chápu, že to ani nebyl záměr. Psát v ní třeba o strukturalismu by nejspíš moc smyslu nedávalo. Ještě jedna poznámka na závěr: čtenáři, nenechte se odradit autorovou zbytečně dlouhou předmluvou a úvodem, který připomíná spíše upoutávku a nejvíce v něm Foster hovoří o to, že středoškolští učitelé v americe jsou super, protože studentům dávají přečíst jeho knihu. Po tomto úvodu se všechno jen zlepší.... celý text

Schizofrenie v kazuistikách 2010, Helena Kučerová

Do této publikace autorka vybrala 15 velmi zajímavých kazuistik a jejich rozbory. Těmito kazuistikami podporuje první část knihy, ve které sděluje svůj pohled na schizofrenii. Jak sama říká, neměla v úmyslu psát učebnici schizofrenie, nýbrž se podělit o své zkušenosti se schizofrenními pacienty a nechat čtenáře nahlédnout bod povrch této nemoci tím, že ji ukáže takovou, jak funguje v praxi. Výsledkem je kniha, která mi připadala čtenářsky velmi vstřícná a ještě více fascinující. I pro mne jako laika byla srozumitelná (ačkoliv pod jmény medikamentů jsem si nedokázal nic představit) a vnímám ji jako příjemný úvod do této problematiky.... celý text

Spisovatel jako povolání 2017, Haruki Murakami

V době, kdy jsem četl knihu Spisovatel z povolání, jsem měl od jejího autora přečteného pouze Kafku na pobřeží a několik povídek, takže jsem ještě nebyl plně obeznámen s Murakamiho postupy a tématy. Což mi však nedělalo nejmenší problémy, protože Murakami se v této knize o spisovatelství zdaleka nepouští do rozborů svých děl. Namísto toho hovoří obecněji o svých pracovních návicích, motivacích a opakovaně naráží na své počátky v kariéře spisovatele. A dokud se drží podobných témat, zůstává kniha na úrovni zajímavých tematických esejů, s jejichž závěry můžete i nemusíte souhlasit. Jakmile však Murakami začíná hovořit o svém vztahu k odborné literární veřejnosti, pouští se na tenký led a čtenář se začíná ošívat. Tento japonský autor byl vždy spíše miláčkem čtenářů než kritiků, a navíc západních čtenářů. Není proto divu, že se s tímto faktem snaží vypořádat. Stručně řečeno zde píše, že si jej kritika nrvšímá a jemu na tom nezáleží, protože má své čtenáře, svůj klid a své místečko za psacím stolem v pracovně. Podobně když rozebírá svůj vztah k literárním cenám, tvrdí, protože jich zatím moc nedostal, že pro něj vlastně vůbec nic neznamenají. A čtenář by mu to snad i mohl věřit, kdyby ho o tom autor tak vytrvale nepřesvědčoval. Nyní bych měl poukázat i na své výhrady k formální stránce knihy. Je možné, že na vině je překlad, nicméně Tomáš Jurkovič na mne působí dojmem slušného překladatele, už jenom tím, jak si poradil s Kafkou na pobřeží. Navíc, ve svém doslovu sám Murakami píše, že tyto texty nekoncipoval tak jako jiné své eseje nebo romány, nýbrž se je snažil psát jako přednášky, tedy značně odlišně od své dosavadní tvorby. To mi připadá jako chybný přístup, neboť běžně Murakami píše se zručností řemeslného mistra, jenže zde se neustále uchyluje k jednotvárným větným skladbám a odstavce zakončuje naprosto zbytečnými větami typu "Takový je můj názor." Navíc z takových prohlášení získávám pocit, že autor tomu, co napsal, příliš nedůvěřuje. Musím však podotknout, že pro správnou interpretaci této knihy je třeba si uvědomit, že Murakami své myšlenky nijak nezobecňuje, nýbrž za všech okolností mluví výhradně o své osobě a svých vlastních přístupech k tvůrčímu psaní. Což ostatně také často zdůrazňuje. Velké překvapení mne čakalo na samotném konci knihy, a byl jím doslov od jistého Michala Jareše. To byl naprosto neuvěřitelný bizár. Suverénně nejzapamatovatelnější a nejdivnější ze všech doslovů, co jsem kdy četl. Nemohu se rozhodnout, jestli jej považuji za zdařilý doslov, ale spíše ne. To však nic nemění na tom, že mi jeho poslední věta polechtala bránici jako motorovka. A omlouvám se za tento stupidní příměr.... celý text

Kafka na pobřeží 2010, Haruki Murakami

Dlouho jsem si nebyl zcela jistý, jestli se mi Murakamiho Kafka na pobřeží líbil, či zase tolik ne. Nakonec jsem došel k závěru, že líbil. Je to bezesporu skvěle napsaná kniha, která na 550 stranách neustále udržuje čtenářovu pozornost a neztrácí spád. Taky je zde zábavná hra s vypravěčem, mám na mysli neustálé změny fokalizace podle kapitol. Murakamiho způsob psaní mi připadá zábavný a místy měl blízko k absurdní literatuře, ačkoliv to bylo zapříčiněno i námětem, který byl leckdy téměř surreálný. Na tomto románu oceňuji také to, že jeho čtení navozuje dojem, že se autor při psaní strašně bavil. Každou chvíli v pozadí hraje hudba, Beatles nebo Beethoven a všechno mezi tím. V určitých scénách, když samotné postavy poslouchají hudbu, tyto skladby výrazně dotvářejí atmosféru, protože pokud je čtenář zná, jako by je poslouchal s postavami. Z těchto důvodů je Kafka na pobřeží román velmi hudební, nemluvě o tajemné titulní písni. Jak stránky míjí, čtenáři se před očima míhá spousta zvláštních, nových věcí, od mluvících koček, ubodaného Johnnieho Wolkera, vchodového kamene, dívky, která v nepatřícných chvílích cituje Henriho Bergsona, po hermafrodita. Murakami neustále navádí čtenáře k tomu, aby věřil ve vysvětlení, které se v takových případech v závěru dostaví. A ono nic. Na konci se dozvíte, že své knize nerozumí ani autor, jak sám přiznal. A jste odkázáni na interpretace. Nyní můžete buď věřit, že kniha je plná symboliky, nebo že jako cizinci nemáme vlastně orávo pochopit Kafkův svět, anebo třeba, že Murakami prostě psal, co chtěl. Pravdivé jsou samozřejmě všechny výklady. Čtenář z toho může být trochu zneklidněn, jako třeba já, který jsem knihu musel doslova rozchodit, abych věděl, co si o ní myslím. Jeden japonský kritik nazval Murakamiho "sňatkovým podvodníkem" právě proto, že čtenáři částečně přislíbil nějáké vysvětlení, kterého se ale čtenář nedočkal. Já však takivou absenci vyústění nepovažuji za nedostatek, protože dílo je tím pádem zcela otevřené. Mohu v něm hledat prvky psychoanalýzy, různé filosofické tendence, odkazy na japonskou kulturu (ačkoliv jinak je román velmi nejaponský) nebo na ně pohlížet z úplně jiného úhlu pohledu. Jako čtenář jsem svobodný.... celý text

Knih se jen tak nezbavíme 2010, Umberto Eco

Jak už zde bylo řečeno, na všech 240 stranách se rozhovory nevěnují pouze knihám, nýbrž často odbíhají od tématu, což však v nejmenším nepovažuji za nedostatek. Tato kniha se totiž nesnaží být učebnicí dějin literatury, knihtisku či čtenářství. Namísto toho obsahuje rozmanitý rozhovor dvou vyjímečně erudovaných mužů, jejichž znalosti v oblasti historie, literatury, filosofie a kultury jsou fascinující. Bohatost poznatků a faktů jejich rozhovorů mne dokonce donutila, abych si vytvořil ke knize rozsáhlý rejstřík, což mluví myslím samo za sebe.... celý text

Bizarní povídky 2020, Olga Tokarczuk

Různorodé, působivé povídky, které si hrají s dobře znýmámými rámci a tématy, ale pokaždé je v nich přidáno něco víc, něco 'nad realitou'. S takovými bizarními prvky, které se pohybují v rozmezí od neskutečna po fantastično, zachází autorka velmi citlivě a nenechává na ně strhnout veškerou pozornost čtenáře. Díky odpoutání od realismu se Tokarczukové daří do svých povídek komponovat určité myšlenky a teze, které by jinak byly neuchopitelné. Protože se obsah knihy odehrává ve světě nám dobře známém, ale s velkým prvkem tajemství, může autorka příběh pomalu vrstvit, postupně doplňovat údaje, čímž svého čtenáře udržuje ve střehu až do konce. A právě Tokarczukové dovednost, jež v některých povídkách uplatňuje: zakončovat povídky skutečným vyvrcholením děje, jakýmsi prozřením, mne bavila, už prito, že právě tato schopnost velké části současných povídkářů chybí. A nemusí to být vyvrcholení nijak bombastická, klidně i decentní, ale přesto důležitá, jako když na konci povídky Hora Všech svatých nám zčistajasna hlavní postava odhalí svou druhou tvář.... celý text

R.U.R. 2018, Karel Čapek

R. U. R. je dost možná nejvýznačnější dílo Karla Čapka jak z domácího, tak ze světového pohledu. Zejména kvůli tomu jednomu slovu. Netvrdím, že je nejlepší, protože za prvé od Karla Čapka touto dobou nemám přečtenou velkou část jeho díla, a zadruhé některé z knih, které jsem již četl, R. U. R. předcí (Bílá nemoc). Je ovšem pravda, že v R. U. R. jsou, alespoň v mých očích, obsaženy nejdůležitější vlastnosti Čapkovy (dramatické) tvorby: technická zručnost, inovace a jisté vizionářství, a zejména víra v lidství. Jak říká sám Čapek o této své hře, je o lidech, nikoli o robotech. Ukazuje v ní to, na co pod návalem špatných zpráv zapomínáme, a sice že člověk je to největší, co příroda kdy vytvořila. A to nemyslím nijak idealisticky, já mám do idealisty daleko a jsem si plně vědom chyb, a to i těch obludných, které jsou člověku vlastní. A sice, že člověk bývá pitomcem, tyranem a tak dále. Přesto však zůstává v našich očích, což je pro nás jediný možný úhel pohledu, měrou všeho. Dále bych chtěl bych vysvětlit, proč jsem tuto drama ohodnotil čtyřmi hvězdami z pěti: důvodem je zakončení hry. Zde pochopitelně příchází SPOILER. V samotném závěru hry pronáší postava Alquista nesmyslně patetický proslov o tom, že život nezahyne, ačkoliv již před notnou dobou zahynul, čehož byl sám svědkem (pomineme-li možnost, že někde na vzdáleném ostrově několik lidí přežívá, což opomíjí sám Alquist). Je nesmysl předpokládat, že ve dvou zamilovaných robotech by mělo počátek nové lidstvo, neboť tuto eventualitu popírá vše, co dosud bylo ve hře řečeno. Mnohem lépe než zde zvládl Čapek zakončení dramatu Bílá nemoc, z níž poslední stránka vydá za celou hru.... celý text

Cesta k Wigan Pier 2011, George Orwell (p)

Cesta k Wigan Pier začíná velmi orwellovsky: typicky vynalézavým, přiléhavým a sžíravým jazykem psanou reportáží o dělnících, jejich práci a prostředí, ve kterém žijí. Zde je třeba poznamenat, že kniha obsahuje obrazovou přílohu- fotografie z dělnických měst a tamních obyvatel, keré pořídl sám Orwell. Ve druhé části Orwell pojednává o svém vztahu k socialismu. Nastiňuje, proč byl socialismus dlouhodobě neúspěšný a nepopulární, a opakovaně dochází k závěru, že příčinou není závada v ideologii, nýbrž samotní představitelé socialismu a předsudky, jež se na ně vážou: podivíni, pokrytci a vegetariáni, jak sám autor říká. To však není nic nového, s tím přichází každý kapitalistický kritik této ideologie, a nelze s tím nesouhladit. Dále se Orwell zabývá otázkou, jak by podle něj měl socialismus vypadat. Jako základ svého pojetí socialismu opakovaně staví takové atributy jako spravedlnost, svobodu a lidskou slušnost. Nicméně právě tyto a tributy jsou vlastní zejména kapitalistickým zemím, a naopak současné levicové proudy (i u nás) se vyznačují právě nedostatkem základní lidské slušnosti, tolerance a rozumného uvažování. Zde je vidět, že Orwellova argumentace vychází z velké části z hrozby fašismu, který se v jeho očích slívá s kapitalismem. Ke konci svých úvah se vlivem fašistických tendencí v evropě a hrozící války dostává k tomu, že každý obyvatel Velké Británie se bude muset rozhodnout mezi socialismem a fašismem. Což je, jak už dnes víme, mylný pohled. V tomto komentáři jsem dosud hovořil zejména o tom, s čím s Orwellem nesouhlasím, což pro mne jako pro kapitalistu bylo přirozené. Nicméně nechci tvrdit, že tato kniha, ačkoliv s ní zčásti nesouhlasím, není dobrá. Myslím, že George Orwell byl jedním z nejlepších autorů 20. století, kteří uměli reagovat na světové dění, a Cesta k Wigan Pier je výborná esej/reportáž. Navíc se z ní čtenář dozví mimo jiné informace jak o samotném Orwellovi, tak o jeho tvorbě. Nebo také to, že Orwell nerad pil z lahve po ostatních lidech, vyjma žen. Pít z lahve po ženě mu nečinilo problém. Očividně zcela irlevantní informace, kterou si však zřejmě budu pamatovat už navždy...... celý text

Proces 1997, Franz Kafka

Čtenáři, vrať se: Mozek a čtení v digitálním světě 2020, Maryanne Wolf

Čtenář otevře knihu a po prvním dopise, který nahrazuje úvod, se dostane ke dopisu druhému. V něm se Maryanne Wolf pokouší co nejjednodušeji vysvětlit princip procesu čtení a dějů, které nastávají v mozku, když člověk čte. Výsledek je bizarní, přes snahu o zjednodušení a (příliš) četné připodobňování lze těžko odhalit, co přesně chce autorka vyjádřit, neboť vše je zahaleno metaforami a podobnými pomůckami. Nicméně, čtenář se nesmí nechat odradit. Po druhé kapitole se kniha snad jen zlepšuje: s oporou v kvantech odborných výzkumů na toto téma autorka sestavuje vlastní způsob nazírání na čtecí procesy a čtenářství, a ačkoliv se stává, že jsou na několika stranách vyjadřovány ty samé myšlenky, pouze vyvozovány z jiných poznatků, kniha tím napomáha vštěpování informací. Když se naopak v některých dopisech témata rychleji střídají, tak většinu otázek, které čtenáři při čtení vyplývají na mysl, text zanedlouho zodpovídá, což je velmi příjemné. Vedle vědeckých poznatků a předkládání výzkumů (a vedle poněkud zbytečného častého poplácávání po zádech svých spolupracovníků) autorka do knihy zakomponovala i své osobní zpovědi či příběhy ze života, které nejenom že dobře ilustrují to, o čem jinak v knize pojednává, ale také samy dávají knize nový, osobnější rozměr. Čtenáři, vrať se je kniha velmi aktuální a věřím, že může být i přínosná a zlepšit čtenářské návyky a schopnosti každému, kdo o to stojí. Předně však knihu doporučuji: čtenářům, kteří chtějí číst co nejlépe rodičům zejména mladších dětí, kteří je chcou vést ke zdravému myšlení, pedagogům a snad i nečtenárům, kteří se chtějí zkusit knihám oddat.... celý text

Evžen Oněgin 2015, Alexandr Sergejevič Puškin

Veršovaný román Evžen Oněgin je naprosto zásadní dílo jak v rámci tvorby A. S. Puškina, tak v rámci historie ruské literatury. Po obsahové stránce mne Puškinovo dílo zaujalo, už proto, že jak romantická, tak realistická postava zbytečného člověka je pro mne vždy zajímavá. Nicméně pokud mne obsah zaujal, forma mne ohromila. Puškinův krásný jazyk používající vyjímečné, přesto zcela výstižné výrazy je sestaven s matematickou přesností do slok, ve kterých není ani slabika na špatném místě. Srovnejte: ababccddeffegg a žasněte. Do rukou se mi dostaly výtisk v převodu Josefa Hory, který, ačkoliv nemohu porovnávat s jinými převody, se mi zdál velmi zdařilý.... celý text

Existencialismus je humanismus 2004, Jean-Paul Sartre

Tuto Sartrovu přednášku skutečně asi nejlépe vystihují slova "manifest existencialismu", nebo spíše "manifest existencialismu pro všechny zájemce". Sartre se totiž odklání od přílišné odbornosti a místo toho se věnuje uvádění věcí na pravou míru. Ve své době pro širší veřejnost reprezentovaly existencialismus černé roláky a ztrápené pohledy, které vrhali domnělí existencialisté od svých meruňkových koktejlů směrem do ulic čtvrti Saint-Germain des Prés. V této přednášce je nám představen čistokrevný existencialismus, takový, jaký ho Sartre zamýšlel, zbavený stereotypů, čistý a závratný... Shrnuto, z důvodu relativní stravitelnosti formy a naprosto zásadního obsahu doporučuji přečíst tuto přednášku každému, koho tento krásný filosofický směr jakýmkoli způsobem zaujal.... celý text

Milenci svobody: Beauvoirová a Sartre 2020, Claudine Monteil

U této knihy jsem zpozoroval určité nedostatly: předně nedostatky ve formě (na vině ovšem může být překlad), například nadužívání rétorických otázek a patos. Dále k obsahu knihy: autorka se zaměřuje jen na určité aspekty, například feministická hnutí pod vedením de Beauvoir, kdežto jiné zcela opomíjí (Sartrovo utváření existencialistické filosofie). Ve výsledku tedy kniha předkládá obraz "Milenců" takových, jak se projevovaly zejména ve veřejném dění. A neboť se autorka tohoto dění přímo účastnila, čtenář musí počítat s tím, že jsou fakta v knize podbarvena jejími názory, a to někdy velmi značně (viz pasáž o Paulu Claudelovy). Navzdory nedostatkům se však jedná o bohaté a poměrně zasvěcené vyprávění o životních osudech předních existenciálních myslitelů. A protože knih na podobná témata bylo do českého jazyka přeloženo dosud příliš málo, tak tuto velmi oceňuji.... celý text

Nevolnost 1993, Jean-Paul Sartre

V existencialistické kavárně 2019, Sarah Bakewell

Kniha je velmi svěže a čtivě napsaná a poslouží jako skvělý úvod do fenomenologie a na ni navazujícího existencialismu. Problematika ideí samotných těchto filosofií je zde poměrně zjednodušená, ale přiměřená vzhledem k tomu, že se jedná o populárně-naučnou literaturu. Mimo výklad ideí se čtenář stručně seznámí i s životními příběhy konkrétních myslitelů a to vše je zasazeno do souvislostí s politicko-kulturním vývojem 21. století. Také oceňuji to,že si autorka nenechává své názory k tématu pro sebe a rozepisuje se o tom, co pro ni konkrétní filosofové a jejich díla znamenají, díky čemuž je kniha mnohem autentičtější. Jak jsem zmínil, tato kniha je asi nejlepší úvod do existencialistické filosofie pro širší veřejnost na českém trhu, avšak ve zdrojích jsou uvedeny publikace, z nichž velká část vyšla i v češtině a které dále rozšiřuje obzory. Díky této knize jsem se seznámil mimo jiné s přednáškami fenomenologa Marleau-Pontyho, s memoáry Simone de Beauvoir, s analýzou vztahu Hannah Arendtové a Martina Heideggera a s mnohým dalším. Summa summarum, knihu mohu s čistým svědomím doporučit všem začínajícím existencialistům.... celý text

Temný karneval 2018, Ray Bradbury (p)

Kdo od Bradburyho prvotiny Temný karneval čeká čistokrevný horor, bude zklamaný: tyto povídky nejsou o děsu a vyvolávání hrůzy, ale o expanzi reality. O odhalování vnitřních souvislostí mezi fenomény, jejich pokřivování a přetváření různých jevů v symboly. Tak se šaty stávají člověkem, rakev se stává nástrojem zadostiučinění a děti se skutečně stávají vrahy. V takové různorodé směsici povídek jsou přítomny příběhy poetické, symbolické, humorné i děsivé - tady se musím zmínit o povídce s názvem Emisar, která člověku nedá spát. Čtenář ve výsledku tedy nejspíš neocení všechny povídky, tak jako mě neoslovily ty humorně laděné, přesto knihu přirozeně doporučuji, neboť je zajímavá, zábavná a je podstatnou (ačkoliv lehce zastíněnou pozdějšími vědeckofantastickými díly) částí autorovy tvorby.... celý text

Akvárium 2019, David Vann

Na rozdíl od autorovy dosavadní tvorby v čele s novelou Ostrov Sukkwan je Akvárium méně beznadějnou knihou, přesto dostatečně bolestnou, aby čtenář poznal, že čte Vanna. V této knize se střídají lyrické (metaforické) výjevy ryb a mořských tvorů, které pozoruje hlavní protagonistka knihy ve veřejném akváriu, s pohnutým líčením osudů a vztahů v rodině (nebo spíš jejích pozůstatcích) protagonistky - dvanáctileté Caitlin. Přestože děj je velmi přímočarý a neskýtá žádná úskalí, nachází se zde plno vyhrocených situací, které svou závažností nenechají čtenáře vydechnout. Nicméně tyto epizody se stávají místy příliš frekventovynými, takže hrozí, že se stanou unavujícími. Jiným nedostatkem knihy je nevyváženost charakteristiky hlavníhrdinky Caitlin, která si v určitých aspektech zachovává dětskou naivitu, a jindy se chová takřka dospěle - stejně nevyváženě sníkomunikujei její matka. A ačkoliv mohlo jít o autorův záměr, rozhodně to tak nevyznívá. Také bych rád zmínil krásné ilustrace od Anny-Sopphie Watts. Hotovo.... celý text

Tiché roky 2019, Alena Mornštajnová

Tiché roky jsem přečetl bezprostředně po Haně, přičemž Hana byla první knihou autorky, kterou jsem měl přečtenou. Mál-li tedy srovnat tyto dvě knihy, mám dojem, že Tiché roky jsou v leččems skromnější: velká historie se dostává do pozadí a slouží jako zásadní kulisa pro menší lidské příběhy, které, ačkoliv nejsou jako v Haně zmítané neovlivnitelným osudem, nejsou nikterak méně závažné. Postavyv této knize jsou vystavovány patovým situacím, jsou zmatené a jejich plány se bortí. Zásadní je zde pocit oklamání, ať už jejich blízkými, osudem anebo Stranou. Mornštajnová se věnuje relativně velkému počtu postav, jejichž provázanost je vyjádřena nejen explicitně, ale zejména v detailech. Velká část knihy se skrývá v detailech, protože právě některé malé věty drží příběh pohromadě. [SPOILER] V této knize na mne působil rušivým dojmem jediný aspekt, a sice fakt, že vypravěčka Bohdana je němá, což vychází najevo až v pozdější části knihy. Tou dobou jsem už měl postavu Bohdany sestavenou a to, že je němá, narušilo celou dosavadní strukturu jejího vyprávění, a žádné předešlé náznaky to nespravily. Po tomto odhalení jsem bohužel měl problém vypravěčce věřit. Tolik můj dojem z takového nečekaného zvratu.... celý text

Hana 2017, Alena Mornštajnová

Hana je pozoruhodný román o tom, jak se lidské bytosti vyrovnávají s tím, když se dostávají do mezních situací: zápasí tu s nejistotou, se ztrátou smyslu zapříčiněnou zánikem dosavadního řádu světa, s neschopností aktivně zasahovat do dění kolem sebe , neboť jsou zmítány dějinami, avšak nepokládají se za ty správné osoby, které by mohli revoltovat. Můžeme zde pozorovat několik reakcí na utrpení: přijetí, odvrácení od bytí okolo sebe, přenos na jiné i útěk. Všechny postavy, které si přivlastňují tyto různé reakce, mají však jedno společné: jsou srdceryvné a vzbuzují emoce - jsou tedy čtenářsky zajímavé. Pozoruhodné je také autorčino pojetí zla. Prapůvodem utrpení jsou zde dvě skutečnosti: Druhé světová válka a epidemie tyfu v padesátých letech. Nacismus i zmíněná nemoc jsou oboje pojaty jako nehmotné, ale všeobecné ohrožení. Protagonisté se nemohou bránit proti ničemu (nikomu) konkrétnímu, což zvyšuje jejich pocit bezmocnosti. Mornštajnové Hana je také ukázkou toho, kam musí směřovat moderní knižní marketing a jak má být pojat, má-li mít kniha šanci stát se fenoménem. Propagace tohoto románu totiž využila tu nejmodernější cestu: sociální sítě. Aneboť lidé se stávají zdrojem, bylo zkrátka přenecháno na lidech to, ať o Aleně a její Haně mluví. Stačilo, že námět padl nám čtenářům do noty, a rázem se z této knihy stává fenomén a definuje současný mainstream v české knižní kultuře.... celý text

Ptáci a jiné povídky 1991, Daphne du Maurier

Skvěle napsané mrazivé povídky, v jejichž průběhu si čtenář vybuduje k postavám svůj vlastní, vyjímečný stav, a dále jen sleduje, jak se řítí do záhuby. Jediný aspekt povídek, který mi vadil bylo relativně časté usměrňování vývoje událostí a z mého pohledu příliš násilné vedení děje tam, kam autorka potřebovala. Toto však více než vynahrazuje plynulá kolize událostí, která je nezbytná pro podobné příběhy a která je zde zvládnuta dobře tak, aby nakonec došlo k nevihnutelné, ačkoliv leckdy překvapivé tragédii.... celý text