Gordonlord přečtené 688

Gejša 2006, Arthur Golden

Příběh je vlastně o luxusních štětkách z donucení, které se snaží svoji nechtěnou společenskou pozici kompenzovat brutálním zlatokopectvím, kolem kterého se točí celý jejich život. Těžká neúcta k ženám je zde maskována hezkými slovíčky a omlouvána kulturní tradicí. Když o tomhle člověk čte, má chuť tam těm Japoncům švihnout třetí atomovku. Co je tedy hlavní - kniha vážně dovede vzbudit emoce, i když děj se točí kolem nechutně povrchních věcí, kterým se ovšem naší hrdinové z donucení své pozice či dogmat, nemohou vyhnout. Hlavní hrdinka příběhem sice proplouvala tím stylem, že z každé kaše jí dostal nějaký chlap pro její hezkou tvářičku, nebo měla prostě kliku. Dětství měla těžké a v práci to nebyla žádná sláva, ale tohle mě nedojalo. Fandit by jí člověk svým způsobem neměl, ale celé je to podané tak poutavým, působivým a strhujícím způsobem, že při čtení jaksi nezbývá žádný prostor na hledání chyb a nedokonalostí, které zde prakticky nejsou, a nechává se jen unášet strhujícím vyprávěním, u kterého si nejsem jistý, zda se jedná o smyšlený román, nebo životopis. V obou případech je to jedno, bylo to fakt super. Exotické prostředí předválečného Japonska a všechny jeho libůstky jsou zde vykresleny tak, že doplňují příběh a popisy jejich mechanismů zde nejsou navíc, ale slouží jako silná podpěra dobrého děje. Člověk se dozví hodně o tom, jak to v Gejším oboru a celkově v Japonsku té doby fungovalo. Postavy, jako byl Dýně, Mamesa a další, které už nevím jak se jmenovalo, jako třeba zlá gejša, která hlavní hrdince škodila, protože se bála, že ji její Gejší šéfka adoptuje místo ní, ty se nezapomínají. Další jména, hlavně chlapů, jako byl předseda, generál, ministr a nebo takový mlčenlivý jednoruký fanoušek sumo, přezdívaný "Ještěrka" a další chlapi, kterým naše hrdinka podržela aby se měla líp, už jsem zapomněl i přesto, že jsem knihu dočetl dnes odpoledne. Skvělý román, u kterého jsem se nenudil. Navíc mi přišel docela originální, zajímavý a zábavný.... celý text

Asterix v Británii 1995, René Goscinny

Asterixovská poetika je stále nedotčená a kresba je pořád na svém místě..roztomilá, typická a detailní. Povedené vtipy nápady bylo vysvobozování Obelixe z velké Londýnské věže, kdy hrdinové chodili nahoru a pak zase dolů a vždycky zmasili všechny přítomné římany. Nebo ochutnávka desítek zabavených sudů s vínem, mezi kterými se ukrýval kouzelný nápoj galů, který římani chtěli zabavit, aby ho naši hrdinové nemohli doručit britským vojskům. Tohle byly povedené nápady. Jinak to byla nuda a všechen vtip byl - přesně jak jsem se podle názvu tohoto dílu bál - založen jen a pouze na odkazech na současné britské zvyky a kulturní odlišnosti. Přelouskal jsem ho bez většího zájmu a přesto se dokázal - když už n dobře bavit - tak aspoň solidně zabavit u krátké, odpočinkové comicsové četby.... celý text

Dárek od Caesara 1995, René Goscinny

Literatura. Nesmírně přeceňované kulturní médium. Poslední dobou mám fakt "štěstí" na samé velmi ceněné klasiky, které se většinou ukáží být prázdným a špatným paskvilem. Proto, abych na literaturu nezanevřel a těžké čtenářské časy nějak vydržel, pouštím se v takové chvíle do četby Asterixe, který ještě nezklamal. Dárek od Caesara se ukázal být dokonce jedním z nejlepších dílů. Tentokráte se nikam neputuje, děj se odehrává ve vesničce a kouzelný nápoj spojený s mlácením Římanů, kterýžto se jako zdroj vtipu již začal velmi těžce vyčerpávat, si užijeme až na samém konci. Celý comics je tentokrát postavený na chytrém příběhu, masitě prošpikovaném zatím snad nejlepšími a nejnápaditějšími vtipy, do detailu promyšlenými a nadčasovými hláškami. Svůj prostor dostávají další do té doby více či méně anonymní obyvatelé vesničky a krasně tak dobarvují Asterixovský mýtus. Tohle byla radost číst. Geniální nápady a chytré vtipy snad v každém okénku a sem tam, pro již dávno tolik potřebné osvěžení i pár nových prvků, jako třeba Asterixova nutnost řešit souboje i bez kouzelného nápoje. Perfektně vypointovaný a promyšleně napsaný příběh, u jehož tvorby se autoři evidentně skvěle bavili, je samozřejmostí stejně, jako poutavě vymyšlené postavy. Navrch milá a ikonická kresba a dohromady z toho máme jeden velký, nadčasovým zážitkem dýchající comicsový balíček. Já jsem tedy plný sil a můžu se opět ponořit do světa "velké, kvalitní, propracované a odborníky vysoce ceněné" literatury, která Asterixovým dobrodružstvím mnohdy nesahá ani po kotníky.... celý text

Se srpem v zádech aneb Malé dějiny posranosti 2004, Jiří Pilous

Autor zřejmě zjistil, jaký úspěch mají u nás v Čechách Pelíšky a další podobně zaměřené komedie, težící ze všech možných prvků typicky českého, nostalgického vzpomínání na doby komoušské. Jenže v Pelíšcích bylo vše podepřeno dobrými nápady, trefnými vtipy a prostě celkově slušným umem po všech stránkách. Alespoň co se filmu týče. Jestli byla i kniha, to nevím. Nicméně. Jiří Pilous se na téhle vlně chce svézt a proto na jednu kupu hnoje hází všechny ty Gagariny, soudruhy, Husáky, Leniny, tancovačky, bony, rusáky, tanky, prapory, estébáky a jejich přítomnost propojuje nesouvislým blábolením o postavách, jejíchž osudy popisuje sice "hustě cool" dobovým slangem se správně "husto husťáckým" přisprostlým slovníkem, ale jejichž osudy a příběhy jsou načaté, nedokončené, zkratkovité a hlavně čtenářsky nezajímavé. Familiérní přístup s ním nesdílím, protože o všech zmiňovaných vím z jeho vyprávění fakt kulové a pro další vývoj děje (který tu není) mají zhruba stejně nulový smysl. Autor mi připomíná dědu Simpsona, kterak blábolí páté přes deváté a u toho řve na mraky. Akorát se u toho tváří jako drsnej prďák, co pamatuje tu komoušskou dobu, o který "vy mladý přece nic nemůžete vědět", což nám v textu parkrát hezky naznačí. Nesympatický blábol, lacině hrající na typicky čecháčskou notu stýskání si po dobách, kdy čtenáře na Ostravských burzách mlátili příslušníci VB obuchem po hlavě.... celý text

Legenda o Humovi 2007, Richard A. Knaak

Komentáře, které jsem si tady přečetl, mě docela odrazovaly od nápadu přečíst si tenhle stěžejní příběh ze světa Dragonlance. A musím uznat, že ve finále to vůbec tak špatné, jak se to zdá, není. Ale žádná sláva to není taky. Kniha má onu auru osmdesátkových a devadesátkových, klasicky klišovitých a vesele naivních fantasy přesně ve stylu Dungeons and Dragons. Takové, které se už dnes nepíší, s atmosférou poplatnou době. A dokonce se povedlo do knihy narvat i dost typické Dragonlance atmosféry. Takže je zde putování světem, potkávání se s rozličným magickými příšerami, hledání kouzelných artefaktů, souboje se zlými mágy a další nezbytnosti, krásně zabalené do rubáše jednoduché, odlehčené fantasy. Ale na druhou stranu, od tak zásadního příběhu, jako je legenda o největším hrdinovi světa Dragonlance, který přinesl bájná dračí kopí, podle kterých má celý tento svět vlastně svůj název a která pomohla při válce proti královně temnot, jsem čekal mnohem víc, než jen další tuctový, klasický Dungeons and Dragons příběh, jehož hlavním hrdinou mohl být vcelku kdokoliv, protože takhle to vyznělo celkem zaměnitelně. Čekal jsem větší osudovost, víc Humových myšlenek a pocitů, vzhledem k tomu, jaký osud prožíval a jaké absurdně odvážné hrdinské činy prožíval. Taky struktura příběhu mohla být propracovanější a vygradovanější, než putování sem tam a na konci boj, jako u kterékoliv jiné žánrové knihy. Líbilo se mi, že se stále něco dělo a příběh nikdy nezakysnul v moři vaty. Takhle to mělo spád a bylo to docela čtivé. Avšak onu čtivost občas brzdily krkolomné větné stavby, kdy jsem si nebyl jist, co, nebo koho tím autor myslí, či co chce říci a musel jsem si pasáž přečíst znova a zamyslet se nad ní. Také spousta dějových zvratů byla dost nelogická, jako třeba Humovo putování s Magiem a Kazem, kdy jdou všichni tři spolu a Huma se jen tak najednou oddělí, prožije dlouhé a strastiplné dobrodružství v nějaké jeskyni a jeho kamarádi si jako ničeho nevšimnou a prostě jdou dál ? Deus ex machina byla navíc na každém rohu, autor se neobtěžoval s logickým vývojem děje, prostě tam hlava nehlava švihnul nějak ten twist, který potřeboval a vyznívalo to fakt jako pěst na oko. Jinak konec a souboj s Královnou Temnot byl vážně monumentální! Pořád obstojně dobré Dungeons and Dragons ale..... Jako je to docela fajn, četlo se to dobře, ale pro tak stěžejní příběh je to fakt málo.... celý text

Asterix věštec 1993, René Goscinny

Asterixovský příběh, tentokrát s poučením platný i na dnešní dobu. Vtip a hlášky jsou stále na svém místě. Více prostoru, charakteru a jmen začíná dostávat čím dál tím více - do té doby vcelku anonymních - postav z Asterixovy vesnice, jako třeba Majestatixova žena Bohemína, nebo prodavač ryb, s jehož zapáchajícím zbožím se zde váže pár povedených gagů..v budoucnu vlastně running gagů. Stejně jako je třeba loď vikingských nájezdníků, zas a znova potápěna zuřivými galy. I tahle srandička je zde samozřejmě opět přítomna. Tenhle díl má jednu z nejpamátnějších a nejvýraznějších zápletek - Věštec je už prakticky klasika. Ale protože se mi po devíti předchozích dílech moje čidlo na rozpoznávání kvalitativních prvků začíná pomalu tupit jejich neustálým opakováním, již necítím ten úžasnou pecka super bomba pocit, ale pouze dojem z nadprůměrné, o všech stránkách kvalitní comicsové zábavy, hraničící s klasikou.... celý text

Asterix a Caesarův vavřínový věnec 1994, René Goscinny

Majestatix se v opilosti s bratrem své ženy vsadí, že mu uvaří jídlo kořeněné listem z Caesarova vavřínového věnce. A získat ho do Říma jedou pochopitelně Asterix s Obelixem. Je tu spousta nových hlášek, svěžích zajímavých vtipů a naštěstí tentokrát humor nestojí na nekonečném mlácení Římanů. Nápady, humor a slovní hříčky jsou stále v zajetém duchu předchozích povedených příběhů, ale tentokrát mi přišlo, že mají lehce novou a cerstvou poetiku. A navíc se tu tentokrát docela chlastá, a to nebylo úplně zvykem. S radostí vidím, že i některé, pomalu zasmrádlé running joky se dočkaly osvěžujících nových prvků. Takže zase jednou vydatná comicsová krmě v nezaměnitelném a jedinečném stylu.... celý text

Paměti kata Mydláře 2004, Josef Svátek

Poslouchal jsem to jako audioknihu a mám pocit, jestli nebyla náhodou o něco ochuzena. Celé mi to přišlo sice svižné, rychlé, příběhy byly k věci a krátké, ale nějak jsem se nemohl zbavit dojmu, že tu něco chybí. Za celou dobu jsem se vůbec nedozvěděl, jestli se jedná o zromantizovanou novelizaci nějaké dobové historky, nebo jestli jde o skutečnou autobiografii Kata Mydláře jakožto reálné postavy. A to ke čtenářskému zážitku přijde zcela zásadní. Protože na fikci je to velmi strohé a nenápadité a na autobiografii hodně kusé a neúplné. V případě že jde o zpracování reálných spisů, bylo dost zajímavé dočíst se jak dopadl Magistr Kelly, nebo jak se ke svým převratným činům co se týče první veřejné pitvy dostal Jan Jesénius.... celý text

Shannarův meč 1997, Terry Brooks

Abych knihu v rychlosti nějak shrnul ... Je to kopírák Společenstva Prstenu. Téměř se vším všudy, jen oproti Tolkienovi s pár změnami : 1) Nejsou tady nekonečné lány zbytečné vaty 2) Terry Brooks ví, jak vystavět drama. Tudíž všem pasážím, které mohou být konečně vzrušivé, poutavé, zajímavé, nebo napínavé, se nevyhýbá, ale pěkně "realtime" vám je popíše. A nenechá je až zpětně a nezůčastněně odvyprávět Gandalfem. 3) Jeho postavy mají o něco větší jiskru. Ale jo, mohl bych pokračovat. Ale nechce se mi zabíhat úplně do detailů. Je fakt, že je to kopírák Společenstva Prstenu a to mnohem lepší. Ale lepší spisovatel než Tolkien je skoro kdokoliv, takže to moc neznamená. Kdo Tolkiena nečetl, nechť zví, že se jedná o naprosto dřevní...dokonce dřevnější než dřevní, super-klišovité "Sword and sorcery" zcela podle základního mustru. Mé slabé hodnocení opravdu není "hate", protože přesně na tenhle styl fantasy jsem vysloveně ujetej a neskutečně si užívám knihy, které podle výše zmíněných atributů jedou. Jenže postavy jsou toporné, děj už dopředu znám a téměř bez odboček prostě kopíruje něco, co už jsem jednou přečetl a celkově je tato kopie nemastná, neslaná a naprosto bez chuti a zápachu. Zcela obyčejný derivát základního fantasy klišé bez přísad a bez koření. Ze začátku to ještě byla zábava, rochnit se v mé milé subškatulce a neměl jsem z toho úplně špatný pocit. Ale pak to začalo být horší. Vzhledem k mé lásce k old-school klišovitým sword and sorcery fantasy příběhům jsem se vážně nutil k tomu, aby mě to bavilo, ale fakt to nešlo. Terry se vůbec nesnažil. Navíc závěr vůbec negradoval a autor použil to nejhorší, co na fantasy nesnáším snad ze všeho nejvíce - a to vyvrcholení v podobě válečného tažení, kde pořád dokola čtete jen o tom, jak levé křídlo armády postoupilo dopředu, pravé křídlo obklíčilo skřety, trolové poslali posily, jízda prorazila pěchotou a další totálně nezůčastněná, emocí a prožitku prostá, suchá hlášení, jak z nejnudnějších statí učebnice dějepisu ze ZŠ. Tady, ať se snažíte fakt sebevíc, je vám úplně jedno, jak se která část armády kam hýbe. Nikoho to nezajímá !!! Hrdinů se to nijak netýká a já nechápu, že Terrymu (a často i nepochopitelně mnoha dalším autorům) prostě nedoteče, že tohle nemůže fakt nikoho bavit číst. Kdyby s tímhle Terry přišel dneska, nejen že by jeho rukopis letěl do koše, ale nenechali by ho ve vydavatelství ani vařit kafe. Jenže on s tím přišel ve správný čas a ve správnou chvíli a papouškování obecně zažitého názoru o "kultovnosti díla" dodá člověku pocit názorového bezpečí, ale bohužel, když takhle jedná každý, tak zaručí i škváru nesmrtelnou slávu. A potom jsme tady. Ale neházím flintu do žita. Další knihy jsou prý lepší a já chápu, že prvotina může leckdy být fakt průšvih a později mohou přijít veledíla. Dám si pauzu a uvidíme.... celý text

Černý merkurit 2019, Vojtěch Matocha

Nerad bych k tomu byl nějak nefér, protože Vojtěch Matonoha se evidentně snažil, aby se v druhém díle Prašiny něco dělo, aby to mělo zápletku a prostě všechny základní prvky dobrého příběhu a určitě mu patří palec nahoru za to, že vytáhl poetiku Stínadel, přepsal ji pro dnešního čtenáře a obohatil o svojské a vlastně sem tam i zajímavé nápady... ..ale mě to vůbec nebavilo. Poslouchal jsem to jako audioknihu, ale to nikdy nebylo oproti klasické knize pro mne žádné znevýhodnění ani problém. Jen mě prostě vůbec nebavilo to poslouchat, nezajímalo mne, co bude s hlavními hrdiny. Jejich pobíhání po "Stínadlech" a předpubertální zachraňování světa jsem jim prostě nevěřil, měl jsem z toho pocit dětské bojovky. Bylo mi jedno, co se děje, bylo mi i jedno, jak to dopadne. Vůbec mne to vlastně nezajímalo a s velkým sebezapřením jsem se to snažil dotáhnout do konce. Na samotném konci jsem chvíli dokázal soucítit s hlavním padouchem a závěrečné vztahové dilema dvou hlavních hrdinů mi bylo prostě úplně ukradené. Nějak se na mne nepodařilo autorovi přenést vůbec nic. Ale pokud tohle moje slintání čtete a rozhodujete se podle komentářů, jestli má cenu tuhle knížku zkoušet, neznamená to, že to nebude bavit vás. Tentokrát nemám, co konkrétního bych vytkl a podpořil tak své hodnocení, ale ten silný pocit nezájmu a nudy, který jsem nedokázal překonat a který z knihy plynul, mi jinak nedá.... celý text

Děti z Bullerbynu 1991, Astrid Lindgren

Žáci Kopyto a Mňouk na stopě 1992, Miloslav Švandrlík

Asterix a Kleopatra 2008, René Goscinny

Filmová předloha, jak hraná tak kreslená, dala tomuhle díku vlastně punc nesmrtelnosti. Jedná se vedle Zlatého Srpu o nejlepšího Asterixe, kterého jsem zatím četl. Těžko soudit, jestli jsou nějaké díly lepší, ještě jsem se k nim nedostal. Ale zde je opět fůra vtipných a nápaditých slovních hříček, origin Sfinžina uraženého nosu a cizokrajnost egyptského jazyka pro Galy z tématiky vyždímala snad maximum vtipných situací. Děj je jednoduchý - galové pomahají Kleopatře vyhrát soutěž. Vsadila se s Caesarem, že stihne v šibeničním termínu vystavět chrám. Do cesty se jim staví konkurenční stavitel, ale i římská vojska. Spousta nápaditých situací, srandiček a hlášek, spolu s ikonickou kresbou a atmosférou a hlavně prostým, jasným dějem, ženou zápletku stále dopředu a není zde téměř místa na nějaký slabší moment. Potěší i spousta vtipných a nápaditých detailů jak v kresbě, tak v dialozích. Stejně jako Asterix a Zlatý Srp (který mi přijde o něco lepší, ale je možné, že v tomhle případě u mne hodně praucje nostalgie) se jedná snad o nejlepší díl Asterixovy ságy.... celý text

Conan: Krvavá ostří 2005, Václav Vágenknecht

Trudoš docela vystihl podstatu této knihy. Postava silného barbara, která v ní vystupuje, nemá fakt skoro nic společného s Conanem. Václav Vágenknecht tak patří mezi autory, kterým se asi nejméně podařilo vykreslit pevně danou mytologii, náladu a styl Conanových příběhů a náturu jeho povahy. Přesto si nemyslím, že by to bylo až tak špatné. Kdyby se hlavní hrdina jmenoval prostě jinak, šlo by o vcelku záživné a dobře zkousnutelné "sword and sorcery" pro jednodušší a odpočinkovější četbu. I přesto, že některé zápletky jsou vzhledem k přímočarému a primitivnímu ději až příliš zbytečně překomplikované. Některé pasáže jsou i docela nechtěně vtipné - jako když se v džungli musí Conan spřáhnout s nepřítelem, aby společně mohli přemoci nepřítele společného. Pobijí při tom hordu pomatených opic a na základě toho si poté skládají poklony, jak je ten druhý udatný válečník, kterého ještě snad svět neviděl a tak dále. To bylo docela funny. Ale jsou zde i dobré kusy, jako třeba předposlední povídka, ve které se královna dostane do důlní šachty, kde je uvězněna neviditelnou stěnou a omylem oživí démona. Ten se rozhodne hrát s ní hru a nechá princeznu aby si zvolila šampiona, který za ni bude bojovat. Ona zvolí Conana. Démon poté s Conanem bojuje a Cimmeřan proti němu nemá vůbec šanci. Démon si s ním hraje, zmrzačí jeho milenku, zabije kolem spoustu dalších lidí a Conan je bezradný, protože ani jeho vlastní síla mu nepomůže... u téhle povídky jsem hltal každé slovo, to bylo dobré a originálě pojaté Sword and sorcery a navíc se něco výjímečně nevyřešilo silou. Jinak celkově zbytek povídek opisuje klasický mustr Conanových dobrodružství, jak už Trudoš níže popsal. Čili klišé jak má být, jen ta atmosféra a Conanův charakter chybí. Ale pokud už jste dočetli lepší tupé, jednoduché fantasy tohoto střihu, tak tahle knížka určitě není nejhorší volbou.... celý text

V sevření intrik 2006, Margaret Lindholm

Při čtení "předposledního" dílu série Snědý muž jsem zjistil, že se nejedná o předposlední díl. Po sedmé části, která následuje a která zároveň v ČR vyšla jako poslední, totiž ještě následuje jedna trilogie, která celý příběh uzavírá. Takže po přečtení nějakých 15-ti knih jsem zjistil, že se kvůli diletantství nakladatelství Návrat závěru příběhu nedočkám. Návrat měl tehdy vážně velké oči. Nevím co se stalo. Možná se změnila nálada na trhu a mezi čtenáři a časy prostě klasickému fantasy přestaly přát. Vycházet totiž tehdy přestal nejen Farseer, ale i veškeré rozjeté série Forgotten Realms, Dark Sun i Dragonlance a další světy klasického fantasy, jenž hladily mé srdce. Akorát že u Farseera to zamrzí, protože knihy na sebe navazují stylem seriálu, o jehož velké vyvrcholení byli čeští čtenáři kousek před koncem ochuzeni. Takž tuhle knihu jsem dočítal už poměrně otrávený z toho, že se nedočkám velké výpravy prince Dutifula do ledových zemí s úkolem zabít draka Icefyra, jenž mu zadala Narčeska - jeho vyvolená princezna, kterou si musí vzít za ženu, aby upevnil spojenectví mezi dvěma vévodstvími v Šesti Královstvích. Nedozvíme se ani, jestli se Fitz opět shledal s Burrichem a řekl mu o tom, že tehdy nezemřel a zda se někdy potká se svojí dcerou Nettle...no, ale nepřídbíhejme. Možná že se to čtenář dozví. Po tomhle díle vyšel ještě jeden, do kterého už kvůli výše popsaným skutečnostem nemám chuť. Nicméně díl sám o sobě stále ještě trochu trpí tím, že se zde autorka pomalu rozjždí s build-upem následného děje, pomalu rozjíždí důležité a zajímavé zápletky a směřuje k finále. Vztah Šaška a Fitze je už teď nohem komplikovnější než dříve a o to zajímavější. Nettle už tuší, že Fitz, kterého navštěvuje ve snech, bude asi něco víc, než jen její spřízněný kamarád, kterého ve spánku vyhledává za pomoci umění. A politická zápletka, která zpočátku vypadala otravně, začíná nabírat jasnější kontury a velmi zajímavou podobu. Kdo je tajemná komorná Narčesky ? co má za lubem její opatrovník ? Postaví se Fitz za zájmy Šesti vévodství a jak slíbil - zabije draka Icefyra a dostojí tak důvěře svého dávného mentora Chadea ? A nebo poslechne Šaška, jenž předpověděl, že Icefyra nesmí zabít, jinak se strhne kataklyzma událostí, které zničí svět ? Dozví se nakonec všichni, kdo je Tom Badgerlock ? Jak to dopadne s postavením lidí Staré Krve ve společnosti - dostane zvířecí magie možnost fungovat beztrestně ? A navíc už se konečně začíná projasňovat, kdo a co je ten Bílý Prorok, jímž Šašek evidentně není a co má vlastně v plánu. Tato postava se v drobných zmínkách objevuje již od začátku původní série a teď do sebe konečně všechno začíná zapadat a Margaret ukazuje, že fakt umí napsat šíleně promyšlený a poutavý epos, který je vážně radost číst. Ovšem radost jen pro ty, co umí anglicky a najdou si čas a trpělivost to dolouskat v cizím jazyce. Ostatním českým čtenářům zbyde jen hořkost na patře z nedodělané práce nakladatelství Návrat.... celý text

Dračí hrozba 2006, Margaret Lindholm

Po utahaných a dějově prázdných dílech přichází konečně osvěžující léčivá injekce v podobě invenčního a rychlejšího spádu. Všechny možnosti vývoje vztahů hlavních postav, dějových linek a zajímavých lákadel v podobě nedořešených tajemství už konečně neleží ladem u cesty, ale byly sebrány, oprášeny a konečně se s nimi se zápalem a péčí začíná pracovat. Téměř tak dobře, jako to bylo na denním pořádku u série Farseer. Nejzajímavější mi přišel Thick - znetvořený imbecilní sluha poradce Chadea a jeho vztah s Fitzem, který ho učí umění a začleňuje ho do své neobvyklé a zajímavé koterie. Zamotanec intrik, zvratů a překvapení nabírá šíleně na obrátkách, ale je zamotaný takovým tím velmi čtivým, jednoduchým a dokonale přehledným způsobem, ve kterém se prostě neztratíte, ani když u čtení na chvíli usnete. Avšak to neznamená, že je jednoduchý, nebo hloupý - ba naopak !! Vše je brilantně a pečlivě promyšleno tak, aby na každém řádku číhalo napětí a člověk se jen klepal, jak se vztahy a situace vyvinou. Šok a zvrat je na každém rohu a vrací čtenáří adrenalin, který ho nutí do stále další četby a nedá šanci únavě ani nudě. Jak jsem již naznačil - není tady moc akce. Je to postavené hlavně na postavách, brilantně zajímavě provázaných vztazích, postavených na velmi dospělých tématech s hořkým podtónem zodpovědnosti, cti, zrazeného přátelství, nepochopených dobrých úmyslech a chybách, kterým se člověk nevyvaruje, jejichž lejtmotivem je pohnutý a tvrdý osud, který se s nikým nemaže a je naprosto nepředvídatelný. Tak nepředvídatelný a nepříjemný, že to na fantasy není moc obvyklé. Všem hrdinům fandím, vžívám e opět do jejich kůže a držím jim palce, protože to, co prožívají, je sepsáno tak sugestivně, jako bych každou ránu osudu, jenž si protrpí, prožil na vlastní kůži. Doufám, že nadšení spisovatelčina - do této chvíle pouze dřímajícího, před nějakou dobou uspaného talentu - se vrací konečně v plné síle.... celý text

Tajemný učeň 2005, Margaret Lindholm

Dočetl jsem to včera a nejsem si úplně jistý, co se v té knize stalo, nebo jestli se tam vlastně vůbec něco dělo. Zápletka s Hapem, nespokojeným v tesařském učení a prohánějícím lehčí holky a jeho názorové střety s Fitzem na bázi otec-syn byly poutavé, stejně jako sem tam nějaké to malé vyhrocení několika dějových linek. Ale v tom balastu pomalého nudného vyprávění ve zcela bezkrevné formě, se to celé ztratí jako jehla v kupce sena a převládá pocit nudy a marnosti nad dočtenou knihou. Mám z toho pocit, že si autorka možná měla dát delší pauzu, nasát pořádnou touhu do psaní a vymyslet poutavější a napínavější děj, alespoň z poloviny tak strhující, jako se jí to podařilo u první série Farseer.... celý text

Na hrotu času 2004, Margaret Lindholm

Vydechlost z předchozích dvou dílů pokračuje. Margaret již dávno došly nápady a zřejmě ji i přestalo bavit tuhle sérii psát, ale vypadá to, že po úspěchu Farseera ji za pokračování někdo nabídl solidní prachy, tak to překousla a plna sebezapření něco spatlala. Takhle to na mne alespoň působí. S bolestí sevřeným srdcem čtu roztahané úseky úvah a popisů, natahující jednoduchou zápletku : "Pronásledujeme následníka trůnu, abychom ho zachránili z područí únosců a vysvětlili mu, že oni to s ním nemyslí dobře, kdežto my ano". Tohle totiž dřív byl mezi neutuchajícím gejzírem nápadů materiál tak na tři stránky, ovšem zde to vydrží na celou knihu. Postavy trochu ztrácejí své kouzlo, zápletky nemají ten říz, nápadů je zde o 90% méně než v sérii Farseer, je to utahanější a nové postavy zůstaly někde na půli cesty a nebo kompletně zapomenuté a nevyužité. Ano - beru to tak, že možná se objeví v dalším díle, ale zde hodnotím tenhle stávající. Samozřejmě to není úplný průšvih - Margaret psát pořád umí, jenom v tomhle utlumeném stavu nám dávkuje všechno to, co z ní činilo tak skvělou spisovatelku, pouze po kapkách a již ne prostřednictvím nezastavitelného uragánu. Asi bych se na další díly vykašlal, ale moje věrnost, zvědavost a vlastnost dokončit každou práci mě nutí pokračovat. Proto doufám, že další díly budu aspoň o krapet lepší než tohle.... celý text

Kočičí hrad 2004, Margaret Lindholm

Děj se zpomaluje a stává se nudnějším. Dalo se to čekat už dávno, ale autorka dlouho vydržela. Nyní je její svižné vyprávění nabité nápady a napětím minulostí. Vyšetřuje se zde zmizení prince Dutifulla a tajemství zámku, kde se k lovu místo psů využívají kočky. Šašek v roli Lorda Goldena perlí a je zajímavým prvkem, stejně jako občasné cynické hlášky stárnoucího a unaveného vlka Nighteyese, který by už nejraději měl klid, nebo rovnou umřel. Jinak se tu mluví se šlechtou, někam jezdí, s někým se pronásleduje....ale tak nějak bezbarvým způsobem a bez vzrušení, na což u téhle série nejsem zvyklý...ale to je tak vše. Jemné intriky, k prasknutí napínavý děj a zamotané, nesmírně poutavé vztahy lákavých postav tu nejsou. Suché vyprávění, suchý, zpomalený děj. Hodně popisů, unavené tempo. Takhle to nemám rád. Doufám, že se Margaret nevyčerpala jako vymačkaný citron a pouze sbírá síly k dalšímu, lepšímu dílu. Protože tohle byla docela nuda, hodně pod její standart.... celý text

Čas změn 2004, Margaret Lindholm

Velký příběh série Farseer je u konce a cyklus "Šedý muž" navazuje 15 let po jeho konci. Fitz Chivalry žije po jménem Tom Badgerlock na samotě a vychovává nevlastního syna. Jeho dny plynou v osamění a klidu, narušovaném touhou po umění a částečně po návratu do starých kolejí. Prostřednictvím návštěv svých přátel z dávné minulosti zjišťujeme pozadí mnoha dějových linek. Rovněž se dozvíme, co Fitz dělal oněch 15 let, které uběhly od konce posledního dílu "Hra o Krále". Celé se to ovšem táhne velmi líně, jen v prostředí jedné chatičky kde Fitz bydlí a vypráví se události minulé a nic se nikam moc nehýbe. Situační retrospektiva, které je předehrou něčemu většímu. Připomíná mi to první díl původní Farseer série. Ten na tom byl podobně. Tady už je nastíněno pár zápletek a postav, které budou vážně zajímavé. Celkově tohle bylo nic moc, ale dává to tušit, že dál už to bude mnohem lepší... celý text