Gordonlord přečtené 696

Conan a Dračí studna 2010, Christopher Blanc (p)

Tohle mě chytlo od samotného začátku. Bylo to skvělé, ale s chybami. Bezva bylo, že hned zkraje sledujeme postup bratra a sestry - zabijáků, kteří skládají mistrovskou zkoušku. Brilantní strategie a nápaditý um obou zabijáků a hlavně způsob, jakým byl popsán, jsem vyloženě hltal a dokonce ve mě probudil zcela neočekávaný a iracionální strach, jak se s takovými smrtícími borci Conan později vypořádá. Co už bezva nebylo - navzdory tomuhle všemu, Conan oba mistry zabijáky nakonec doslova smete pouhým mávnutím ruky, což celou - velice kvalitně provedenou - snahu o vybudování gradace a napětí z jejich vzájemné konfrontace dokonale zničí. Co opět není bezva je, že když už Conan narazí na někoho, kdo nad ním má navrch, nebo proti komu se nemá jak bránit, zachrání ho pokaždé až absurdní štěstí. To působilo vážně blbě, stejně jako to, že Conan v knize nenalezl byť jen rovnocenného soupeře. Co ale tyhle chyby v mých očích perfektně zahlazovalo, byl neuvěřitelný spád a kadence děje. Všechno jelo dopředu jak palba z kulometu, na rozloze slabé knížečky se udály desítky dobrodružství a příběhů a co víc - každý měl velmi dobrý nápad, napětí a spád. Ať už šlo o pomstu krále Radžastánu, který chytře vehnal Conana a jeho kamarády Kudrua a Dakšu do pasti na moři, tak pozdější Conanova mise na záchranu obou svých kamarádů ze spárů kněží bohyně Kamálí, tak i závěrečný boj s onou samotnou bohyní. Zdaleka jsem nevzpomněl samozřejmě všechno, ale každé jednotlivé dobrodružství - provázané rámcem Zabijáků, pasoucích po Conanovi pomocí svých schopností a intrik ve jménu zlé bohyně Kamálí - bylo šťavnatě narváno dějem, akcí a všemi akčními libůstkami, které čtenář na tomhle druhu literatury hledá. Christopher Blanc se mi jako Conanův autor již osvědčil a vidím, že kvalita jeho předchozích prací nebyla žádná náhoda. Rozhodně jeho knihy doporučuji.... celý text

Conan mstitel 1993, Lyon Sprague de Camp

Conan Mstitel je povedený derivát veškerých Conanovských prvků. Conan je zde již králem a jeho ženu unese zlý čaroděj. Při cestě za jeho záchranou se cimmerský barbar opět stane pirátem, svede námořní bitvy, popere se v horách se sněžným netvorem, podívá si i do džungle, stane se vůdcem nájezdníků, ojede nějaké to děvče a vůbec v rámci spanilé jízdy si připomene krásný průřez celou svoji kariérou. Tohle všechno je navíc pěkně lemované atmosférou, která se velmi sympaticky přibližuje svoji poetikou originálním Howardovým příběhům. Bonbónkem navrch je i množství postav a událostí, které na každém rohu odkazují na původní Conanovské příběhy. Setkáme se tak se starými známými postavami i místy. Hraje to trochu na nostalgii, ale má to neuvěřitelný spád. Děj a akce za sebou následují kulometnou rychlostí, až se mi nechce věřit, že se toho dá tolik stihnout na tak relativně malém prostoru. Malinko to kazí lehká nekonzistentnost děje, kdy se chvílemi zdá, že se Conan až příliš odchýlil od svého původního záměru zachránit svou ženu a kniha utíká k úplně jiným dějovým cestám. Rozhodně je to jedna z těch povedených Conanovek, psaných jiným, než původním autorem. Skoro jsem měl cuky dát 4 hvězdičky z 5-ti.... celý text

Maestro 2021, R.A. Salvatore (p)

Tahle kniha měla vlastně skvěle nakročeno k tomu, být šíleným odpadem. Prvních osmdesát stránek je totiž ukrutný hnůj. Sledujeme totiž jenom nekonečné pletichaření temných elfů. Těch je tady snad padesát, všichni mají úplně stejnou - zákeřnou a po moci toužící - povahu bez morálky. Tím pádem jsem vůbec netušil kdo je s kým, kdo je proti komu a už vůbec jsem netušil kdo je vlastně kdo a upřímně mi to bylo jedno, protože je to stejně fuk. Vzhledem k tomu, že předchozí trilogie byla docela slabá, čekal jsem, že tohle bude už jen korunovace Salvatoreho úpadku. Ale kniha nejen po této úvodní, prudce ubíjející anabázi nabrala dech, ale i svinské obrátky. Postav se již v Drizztově sérii nahromadilo požehnaně a fakt milé je, že každá má svůj poměrně unikátní charakter a své nezastupitelné místo v příběhu, tudíž se nestane, že by tu někdo jen natahoval zbytečně příběh. Naopak - prolínání jejich vzájemných vztahů zde nadhazuje jednu nesmírně vzrušivou a napínavou vedlejší dějovou linku za druhou a sytí tak jinak akční jízdu dalším palivem, které čtenáři nedovolí od knihy odejít byť jen na vteřinu. Drizztův vztah s Artemisem Entrerim - nejzajímavější postavou série, se opět vyvíjí dál. Hlavní postavou je tentokráte Jarlaxl, který zde exceluje se svými gadgety ála James Bond. Gromph se snaží sbalit Catti a Yvonnel Věčná nakonec připraví fakt krutý a zběsilý plán, jak zatočit s Drizzem. Nakonec, když se navíc už na třetí pokus konečně dočkáme finálního souboje Drizzt versus Tiago, byl jsem zcela uchvácen tím, jaký spád a šťávu příběh dostal. Ale to ještě nebyl konec, protože výborně vypointovaný závěr událostí načatých již v knize Arcimág, dodá knize další, větší rozměr a ještě jednu megamonstrózní bitvu na závěr. Tyhle "over the top" přepálené akční pasáže a souboje na Drizztově sérii miluju a zde byly předvedeny s maximální razancí. Co je ještě lepší - tentokrát na mne nepřátelé nepůsobí jako předem mrtvé figurky pod Drzztovými scimitary, ale jako skutečně mocní a nebezpeční soupeři, se kterými není radno si zahrávat a na které j i prakticky nejmocnější trojice bojovníků v Říších - Jarlaxl, Entreri a Drizzt - krátká. Kvůli první mizerné čtvrtině knihy (kterou si určitě nenechte zkazit dojem!) je to reálně tak na tři hvězdičky, ale dál to byla prostě tak brilantní jízda, že je to podle mě minimálně od "Poslední Hranice" nejlepší Drizztova kniha a já jen žasnu, jak Salvatore i v Drizztově dobrodružství s pořadovým číslem 30+ pořád dokáže vykouzlit neuvěřitelně autentickou, ryze Dungeons and Dragons atmosféru zlatých devadesátek, navíc až po okraj napěchovanou tak kulervoucí akcí a napětím, že to bere dech. A to i navzdory tomu, že již vlastně zase a znovu točí ty stejné zápletky s pořád těmi stejnými postavami, což je něco, na čem by si kterýkoliv jiný spisovatel brakového fantasy jistojistě vylámal zuby.... celý text

Asterix a slavný štít 1996, René Goscinny

Takové klasické Asterixovské dobrodružství, stále ještě s uvolněnými a korektními restrikcemi dnešních dní neovlivněnými prvky konce šedesátých let. Hrdinové pijí pivo, dělají si legraci z jiných ras , náboženství a národností, dávají po hubě každému kdo se na mě špatně podívá, morální ponaučení nikde a prostě je to zase a opět jako vždy, krásná, uvolněná legrace se vším všudy.... celý text

Císař Nihon-džinu 2011, John Flanagan

Tohle bylo extrémně slabé. Většinu knihy se zde plká o tažení proti rebelovi, který chce svrhnout císaře. Armády sem, levé křídlo tam, posila tady, pravé křídlo támhle. Horác je nezvykle bystrý, Will je hrozně chytrý, Evanlynn je děsně úžasná a vůbec naše děcka jsou hrozně šikovná. Naše taktika proti nepříteli je taková a taková. Toť v kostce vše, co se v knize odehrává. Napětí žádné. Od začátku je jasné, že naším hrdinům se prostě vůbec nic nestane a všechno jim hned na první dobrou ukázkově vyjde. No - a jaké překvapení. Ono se skutečně nikomu nic nestane a opravdu jim všechno vždy perfektně vyjde. Nebylo by to tak otravné, kdyby měl Flannagan v rukávu nějaké dobré, zajímavé nápady a děj se trochu hýbal a dýchal atraktivitou a životem. Ale zde se jede jen a pouze po vyznačené koleji, jenž jsem popsal v prvním odstavci. Dokonce ani postavy (až na závěrečné vyříkání si problému mezi Alyss a Evanlynn) se nikam nepohnou se svými charaktery. Vše do puntíku jede mechanicky podle zažitých vzorců z minulých dílů, pouze bez nápadů, vzrušení, napětí a jakýchkoliv zajímavých momentů. Z knihy přímo dýchá, že autor už je s nápady v koncích, je kreativně vyčerpán a pravděpodobně se mu do knihy ani nechce, ale smlouva ho váže a on prostě musí. Asi jsem tupý idiot, nebo žiju fakt v jiném světě, když se dívám na to extrémně vysoké hodnocení, ale tohle bylo pekelně slabé, ať se na to dívám sebesmířlivějším okem. A to věřte, že tuhle sérii mám fakt hodně rád.... celý text

Asterix a kotlík 1996, René Goscinny

Náčelník sousední vesnice Nemoralix dá Asterixovi k ohlídání kotlík plný sestercií. Avšak sestercie se z kotlíku ztratí a Asterix je za své selhání vypovězen z vesnice s úkolem napravit její čest. Peníze se mu nedaří najít a spolu s Obelixem se rozhodne, že je tedy zkusí vydělat. Avšak obchodní talent není silnou stránkou našich Galů. Při pokusu získat peníze dojde i na nápad vyloupit banku, což je silně nemorální čin u hlavního hrdiny dětského comicsu. Rovněž i rasistické vtipy jsou na denním pořádku. Takhle volnomyšlenkářské nápady by byly dnes příkře odsouzeny, ale konec šedesátých let holt ještě nebyl tak podělaný z bezpečné morálnosti a korektnosti. Vtip je zde ve zdravé míře, kresba opět překrásná a přijde mi, že místy i detailnější než obvykle a navíc má příběh dobře vypointované vyústění. I přesto, že vlastně docela očekávané. S potěšením také shledávám, že magický nápoj tentokrát nehraje zásadní roli a hrdinové si musí poradit jinak.... celý text

Asterix a olympijské hry 1995, René Goscinny

Hned jsem s nedůvěrou předpokládal, že humor bude opět těžit z jednoduchých premis. Jako v případě minulého dílu, kde byly všechny vtipy postavené na kulturní specifikaci Britů, jsem i zde čekal, že každá legrácka bude vycházet z toho, jak si Galové cucnou kouzelného nápoje a všechny atlety ve všech disciplínách "děsně vtipně" rozdrtí. Galové na svůj nápoj dost spoléhali, na Olympiádu nastoupili sebevědomě s tím, že díky němu vše vyhrají a tím způsobovali trauma sportovcům, kteří na podobný okamžik celý život dřeli. Okamžitě jsem přestal Galům fandit a mými favority se stali Římané. Nakonec se ukázalo, že Galové v čele s Asterixem, jsou bez svého nápoje marní chudáčci, kteří nakonec zvítězili zase jenom podvodem, i když trochu jiným. Nicméně vtip nebyl ukryt v laciných, výše zmíněných premisách, ale zase jednou citlivě a pěkně vymyšlený a vypointovaný, což mě potěšilo. Zvláštní, jakákoliv morální poselství naprosto popírající a neobsahující stavba příběhu by v dnešní přehnaně korektní a nezávadné době jednoznačně neprošla a ve mě vzbuzuje příjemný údiv, že toto bylo předhozeno dětem. Beru to jako osvěžující a vítaný prvek.... celý text

Conan a Páni severu 2001, Ivana Kuglerová

Jedná se v podstatě o přímočarou vyvražďovačku. Conan a jeho družina putují severskou, zamrzlou zemí a jsou pronásledováni tajemnou postavou, známou jako "Lovčí". Cestou zažívají dobrodružné souboje a překonávají nástrahy, přičemž jsou jen loutkami ve hře čarodějů. Nic víc v tom není, jde to celou dobu takhle rovně dopředu, bez překvapení, bez vzruchu a docela bez zájmu. A stejně tak to i celé skončí, velmi rychle useknuté na několika málo stánkách. Conan je zde jen vedlejší postava, moc se neprojevuje a celkově z knihy vůbec nemám pocit, že by měla do Conanova universa patřit. Ta atmosféra a styl příběhu je kompletně jinde. Hlavní postavy jsou vesničané, putující s Conanem, jejichž osud a poslání jsem moc nepochopil, ale na tom stejně vůbec nezáleží, protože žádnou důležitou roli nesehrají. Vyloženě marná kniha to nebyla, jen prostě nezajímavá, rovně přímočará a navíc nudná a bez Conanovské atmosféry.... celý text

Gejša 2006, Arthur Golden

Příběh je vlastně o luxusních štětkách z donucení, které se snaží svoji nechtěnou společenskou pozici kompenzovat brutálním zlatokopectvím, kolem kterého se točí celý jejich život. Těžká neúcta k ženám je zde maskována hezkými slovíčky a omlouvána kulturní tradicí. Když o tomhle člověk čte, má chuť tam těm Japoncům švihnout třetí atomovku. Co je tedy hlavní - kniha vážně dovede vzbudit emoce, i když děj se točí kolem nechutně povrchních věcí, kterým se ovšem naší hrdinové z donucení své pozice či dogmat, nemohou vyhnout. Hlavní hrdinka příběhem sice proplouvala tím stylem, že z každé kaše jí dostal nějaký chlap pro její hezkou tvářičku, nebo měla prostě kliku. Dětství měla těžké a v práci to nebyla žádná sláva, ale tohle mě nedojalo. Fandit by jí člověk svým způsobem neměl, ale celé je to podané tak poutavým, působivým a strhujícím způsobem, že při čtení jaksi nezbývá žádný prostor na hledání chyb a nedokonalostí, které zde prakticky nejsou, a nechává se jen unášet strhujícím vyprávěním, u kterého si nejsem jistý, zda se jedná o smyšlený román, nebo životopis. V obou případech je to jedno, bylo to fakt super. Exotické prostředí předválečného Japonska a všechny jeho libůstky jsou zde vykresleny tak, že doplňují příběh a popisy jejich mechanismů zde nejsou navíc, ale slouží jako silná podpěra dobrého děje. Člověk se dozví hodně o tom, jak to v Gejším oboru a celkově v Japonsku té doby fungovalo. Postavy, jako byl Dýně, Mamesa a další, které už nevím jak se jmenovalo, jako třeba zlá gejša, která hlavní hrdince škodila, protože se bála, že ji její Gejší šéfka adoptuje místo ní, ty se nezapomínají. Další jména, hlavně chlapů, jako byl předseda, generál, ministr a nebo takový mlčenlivý jednoruký fanoušek sumo, přezdívaný "Ještěrka" a další chlapi, kterým naše hrdinka podržela aby se měla líp, už jsem zapomněl i přesto, že jsem knihu dočetl dnes odpoledne. Skvělý román, u kterého jsem se nenudil. Navíc mi přišel docela originální, zajímavý a zábavný.... celý text

Asterix v Británii 1995, René Goscinny

Asterixovská poetika je stále nedotčená a kresba je pořád na svém místě..roztomilá, typická a detailní. Povedené vtipy nápady bylo vysvobozování Obelixe z velké Londýnské věže, kdy hrdinové chodili nahoru a pak zase dolů a vždycky zmasili všechny přítomné římany. Nebo ochutnávka desítek zabavených sudů s vínem, mezi kterými se ukrýval kouzelný nápoj galů, který římani chtěli zabavit, aby ho naši hrdinové nemohli doručit britským vojskům. Tohle byly povedené nápady. Jinak to byla nuda a všechen vtip byl - přesně jak jsem se podle názvu tohoto dílu bál - založen jen a pouze na odkazech na současné britské zvyky a kulturní odlišnosti. Přelouskal jsem ho bez většího zájmu a přesto se dokázal - když už n dobře bavit - tak aspoň solidně zabavit u krátké, odpočinkové comicsové četby.... celý text

Dárek od Caesara 1995, René Goscinny

Literatura. Nesmírně přeceňované kulturní médium. Poslední dobou mám fakt "štěstí" na samé velmi ceněné klasiky, které se většinou ukáží být prázdným a špatným paskvilem. Proto, abych na literaturu nezanevřel a těžké čtenářské časy nějak vydržel, pouštím se v takové chvíle do četby Asterixe, který ještě nezklamal. Dárek od Caesara se ukázal být dokonce jedním z nejlepších dílů. Tentokráte se nikam neputuje, děj se odehrává ve vesničce a kouzelný nápoj spojený s mlácením Římanů, kterýžto se jako zdroj vtipu již začal velmi těžce vyčerpávat, si užijeme až na samém konci. Celý comics je tentokrát postavený na chytrém příběhu, masitě prošpikovaném zatím snad nejlepšími a nejnápaditějšími vtipy, do detailu promyšlenými a nadčasovými hláškami. Svůj prostor dostávají další do té doby více či méně anonymní obyvatelé vesničky a krasně tak dobarvují Asterixovský mýtus. Tohle byla radost číst. Geniální nápady a chytré vtipy snad v každém okénku a sem tam, pro již dávno tolik potřebné osvěžení i pár nových prvků, jako třeba Asterixova nutnost řešit souboje i bez kouzelného nápoje. Perfektně vypointovaný a promyšleně napsaný příběh, u jehož tvorby se autoři evidentně skvěle bavili, je samozřejmostí stejně, jako poutavě vymyšlené postavy. Navrch milá a ikonická kresba a dohromady z toho máme jeden velký, nadčasovým zážitkem dýchající comicsový balíček. Já jsem tedy plný sil a můžu se opět ponořit do světa "velké, kvalitní, propracované a odborníky vysoce ceněné" literatury, která Asterixovým dobrodružstvím mnohdy nesahá ani po kotníky.... celý text

Se srpem v zádech aneb Malé dějiny posranosti 2004, Jiří Pilous

Autor zřejmě zjistil, jaký úspěch mají u nás v Čechách Pelíšky a další podobně zaměřené komedie, težící ze všech možných prvků typicky českého, nostalgického vzpomínání na doby komoušské. Jenže v Pelíšcích bylo vše podepřeno dobrými nápady, trefnými vtipy a prostě celkově slušným umem po všech stránkách. Alespoň co se filmu týče. Jestli byla i kniha, to nevím. Nicméně. Jiří Pilous se na téhle vlně chce svézt a proto na jednu kupu hnoje hází všechny ty Gagariny, soudruhy, Husáky, Leniny, tancovačky, bony, rusáky, tanky, prapory, estébáky a jejich přítomnost propojuje nesouvislým blábolením o postavách, jejíchž osudy popisuje sice "hustě cool" dobovým slangem se správně "husto husťáckým" přisprostlým slovníkem, ale jejichž osudy a příběhy jsou načaté, nedokončené, zkratkovité a hlavně čtenářsky nezajímavé. Familiérní přístup s ním nesdílím, protože o všech zmiňovaných vím z jeho vyprávění fakt kulové a pro další vývoj děje (který tu není) mají zhruba stejně nulový smysl. Autor mi připomíná dědu Simpsona, kterak blábolí páté přes deváté a u toho řve na mraky. Akorát se u toho tváří jako drsnej prďák, co pamatuje tu komoušskou dobu, o který "vy mladý přece nic nemůžete vědět", což nám v textu parkrát hezky naznačí. Nesympatický blábol, lacině hrající na typicky čecháčskou notu stýskání si po dobách, kdy čtenáře na Ostravských burzách mlátili příslušníci VB obuchem po hlavě.... celý text

Legenda o Humovi 2007, Richard A. Knaak

Komentáře, které jsem si tady přečetl, mě docela odrazovaly od nápadu přečíst si tenhle stěžejní příběh ze světa Dragonlance. A musím uznat, že ve finále to vůbec tak špatné, jak se to zdá, není. Ale žádná sláva to není taky. Kniha má onu auru osmdesátkových a devadesátkových, klasicky klišovitých a vesele naivních fantasy přesně ve stylu Dungeons and Dragons. Takové, které se už dnes nepíší, s atmosférou poplatnou době. A dokonce se povedlo do knihy narvat i dost typické Dragonlance atmosféry. Takže je zde putování světem, potkávání se s rozličným magickými příšerami, hledání kouzelných artefaktů, souboje se zlými mágy a další nezbytnosti, krásně zabalené do rubáše jednoduché, odlehčené fantasy. Ale na druhou stranu, od tak zásadního příběhu, jako je legenda o největším hrdinovi světa Dragonlance, který přinesl bájná dračí kopí, podle kterých má celý tento svět vlastně svůj název a která pomohla při válce proti královně temnot, jsem čekal mnohem víc, než jen další tuctový, klasický Dungeons and Dragons příběh, jehož hlavním hrdinou mohl být vcelku kdokoliv, protože takhle to vyznělo celkem zaměnitelně. Čekal jsem větší osudovost, víc Humových myšlenek a pocitů, vzhledem k tomu, jaký osud prožíval a jaké absurdně odvážné hrdinské činy prožíval. Taky struktura příběhu mohla být propracovanější a vygradovanější, než putování sem tam a na konci boj, jako u kterékoliv jiné žánrové knihy. Líbilo se mi, že se stále něco dělo a příběh nikdy nezakysnul v moři vaty. Takhle to mělo spád a bylo to docela čtivé. Avšak onu čtivost občas brzdily krkolomné větné stavby, kdy jsem si nebyl jist, co, nebo koho tím autor myslí, či co chce říci a musel jsem si pasáž přečíst znova a zamyslet se nad ní. Také spousta dějových zvratů byla dost nelogická, jako třeba Humovo putování s Magiem a Kazem, kdy jdou všichni tři spolu a Huma se jen tak najednou oddělí, prožije dlouhé a strastiplné dobrodružství v nějaké jeskyni a jeho kamarádi si jako ničeho nevšimnou a prostě jdou dál ? Deus ex machina byla navíc na každém rohu, autor se neobtěžoval s logickým vývojem děje, prostě tam hlava nehlava švihnul nějak ten twist, který potřeboval a vyznívalo to fakt jako pěst na oko. Jinak konec a souboj s Královnou Temnot byl vážně monumentální! Pořád obstojně dobré Dungeons and Dragons ale..... Jako je to docela fajn, četlo se to dobře, ale pro tak stěžejní příběh je to fakt málo.... celý text

Asterix věštec 1993, René Goscinny

Asterixovský příběh, tentokrát s poučením platný i na dnešní dobu. Vtip a hlášky jsou stále na svém místě. Více prostoru, charakteru a jmen začíná dostávat čím dál tím více - do té doby vcelku anonymních - postav z Asterixovy vesnice, jako třeba Majestatixova žena Bohemína, nebo prodavač ryb, s jehož zapáchajícím zbožím se zde váže pár povedených gagů..v budoucnu vlastně running gagů. Stejně jako je třeba loď vikingských nájezdníků, zas a znova potápěna zuřivými galy. I tahle srandička je zde samozřejmě opět přítomna. Tenhle díl má jednu z nejpamátnějších a nejvýraznějších zápletek - Věštec je už prakticky klasika. Ale protože se mi po devíti předchozích dílech moje čidlo na rozpoznávání kvalitativních prvků začíná pomalu tupit jejich neustálým opakováním, již necítím ten úžasnou pecka super bomba pocit, ale pouze dojem z nadprůměrné, o všech stránkách kvalitní comicsové zábavy, hraničící s klasikou.... celý text

Asterix a Caesarův vavřínový věnec 1994, René Goscinny

Majestatix se v opilosti s bratrem své ženy vsadí, že mu uvaří jídlo kořeněné listem z Caesarova vavřínového věnce. A získat ho do Říma jedou pochopitelně Asterix s Obelixem. Je tu spousta nových hlášek, svěžích zajímavých vtipů a naštěstí tentokrát humor nestojí na nekonečném mlácení Římanů. Nápady, humor a slovní hříčky jsou stále v zajetém duchu předchozích povedených příběhů, ale tentokrát mi přišlo, že mají lehce novou a cerstvou poetiku. A navíc se tu tentokrát docela chlastá, a to nebylo úplně zvykem. S radostí vidím, že i některé, pomalu zasmrádlé running joky se dočkaly osvěžujících nových prvků. Takže zase jednou vydatná comicsová krmě v nezaměnitelném a jedinečném stylu.... celý text

Paměti kata Mydláře 2004, Josef Svátek

Poslouchal jsem to jako audioknihu a mám pocit, jestli nebyla náhodou o něco ochuzena. Celé mi to přišlo sice svižné, rychlé, příběhy byly k věci a krátké, ale nějak jsem se nemohl zbavit dojmu, že tu něco chybí. Za celou dobu jsem se vůbec nedozvěděl, jestli se jedná o zromantizovanou novelizaci nějaké dobové historky, nebo jestli jde o skutečnou autobiografii Kata Mydláře jakožto reálné postavy. A to ke čtenářskému zážitku přijde zcela zásadní. Protože na fikci je to velmi strohé a nenápadité a na autobiografii hodně kusé a neúplné. V případě že jde o zpracování reálných spisů, bylo dost zajímavé dočíst se jak dopadl Magistr Kelly, nebo jak se ke svým převratným činům co se týče první veřejné pitvy dostal Jan Jesénius.... celý text

Shannarův meč 1997, Terry Brooks

Abych knihu v rychlosti nějak shrnul ... Je to kopírák Společenstva Prstenu. Téměř se vším všudy, jen oproti Tolkienovi s pár změnami : 1) Nejsou tady nekonečné lány zbytečné vaty 2) Terry Brooks ví, jak vystavět drama. Tudíž všem pasážím, které mohou být konečně vzrušivé, poutavé, zajímavé, nebo napínavé, se nevyhýbá, ale pěkně "realtime" vám je popíše. A nenechá je až zpětně a nezůčastněně odvyprávět Gandalfem. 3) Jeho postavy mají o něco větší jiskru. Ale jo, mohl bych pokračovat. Ale nechce se mi zabíhat úplně do detailů. Je fakt, že je to kopírák Společenstva Prstenu a to mnohem lepší. Ale lepší spisovatel než Tolkien je skoro kdokoliv, takže to moc neznamená. Kdo Tolkiena nečetl, nechť zví, že se jedná o naprosto dřevní...dokonce dřevnější než dřevní, super-klišovité "Sword and sorcery" zcela podle základního mustru. Mé slabé hodnocení opravdu není "hate", protože přesně na tenhle styl fantasy jsem vysloveně ujetej a neskutečně si užívám knihy, které podle výše zmíněných atributů jedou. Jenže postavy jsou toporné, děj už dopředu znám a téměř bez odboček prostě kopíruje něco, co už jsem jednou přečetl a celkově je tato kopie nemastná, neslaná a naprosto bez chuti a zápachu. Zcela obyčejný derivát základního fantasy klišé bez přísad a bez koření. Ze začátku to ještě byla zábava, rochnit se v mé milé subškatulce a neměl jsem z toho úplně špatný pocit. Ale pak to začalo být horší. Vzhledem k mé lásce k old-school klišovitým sword and sorcery fantasy příběhům jsem se vážně nutil k tomu, aby mě to bavilo, ale fakt to nešlo. Terry se vůbec nesnažil. Navíc závěr vůbec negradoval a autor použil to nejhorší, co na fantasy nesnáším snad ze všeho nejvíce - a to vyvrcholení v podobě válečného tažení, kde pořád dokola čtete jen o tom, jak levé křídlo armády postoupilo dopředu, pravé křídlo obklíčilo skřety, trolové poslali posily, jízda prorazila pěchotou a další totálně nezůčastněná, emocí a prožitku prostá, suchá hlášení, jak z nejnudnějších statí učebnice dějepisu ze ZŠ. Tady, ať se snažíte fakt sebevíc, je vám úplně jedno, jak se která část armády kam hýbe. Nikoho to nezajímá !!! Hrdinů se to nijak netýká a já nechápu, že Terrymu (a často i nepochopitelně mnoha dalším autorům) prostě nedoteče, že tohle nemůže fakt nikoho bavit číst. Kdyby s tímhle Terry přišel dneska, nejen že by jeho rukopis letěl do koše, ale nenechali by ho ve vydavatelství ani vařit kafe. Jenže on s tím přišel ve správný čas a ve správnou chvíli a papouškování obecně zažitého názoru o "kultovnosti díla" dodá člověku pocit názorového bezpečí, ale bohužel, když takhle jedná každý, tak zaručí i škváru nesmrtelnou slávu. A potom jsme tady. Ale neházím flintu do žita. Další knihy jsou prý lepší a já chápu, že prvotina může leckdy být fakt průšvih a později mohou přijít veledíla. Dám si pauzu a uvidíme.... celý text

Černý merkurit 2019, Vojtěch Matocha

Nerad bych k tomu byl nějak nefér, protože Vojtěch Matonoha se evidentně snažil, aby se v druhém díle Prašiny něco dělo, aby to mělo zápletku a prostě všechny základní prvky dobrého příběhu a určitě mu patří palec nahoru za to, že vytáhl poetiku Stínadel, přepsal ji pro dnešního čtenáře a obohatil o svojské a vlastně sem tam i zajímavé nápady... ..ale mě to vůbec nebavilo. Poslouchal jsem to jako audioknihu, ale to nikdy nebylo oproti klasické knize pro mne žádné znevýhodnění ani problém. Jen mě prostě vůbec nebavilo to poslouchat, nezajímalo mne, co bude s hlavními hrdiny. Jejich pobíhání po "Stínadlech" a předpubertální zachraňování světa jsem jim prostě nevěřil, měl jsem z toho pocit dětské bojovky. Bylo mi jedno, co se děje, bylo mi i jedno, jak to dopadne. Vůbec mne to vlastně nezajímalo a s velkým sebezapřením jsem se to snažil dotáhnout do konce. Na samotném konci jsem chvíli dokázal soucítit s hlavním padouchem a závěrečné vztahové dilema dvou hlavních hrdinů mi bylo prostě úplně ukradené. Nějak se na mne nepodařilo autorovi přenést vůbec nic. Ale pokud tohle moje slintání čtete a rozhodujete se podle komentářů, jestli má cenu tuhle knížku zkoušet, neznamená to, že to nebude bavit vás. Tentokrát nemám, co konkrétního bych vytkl a podpořil tak své hodnocení, ale ten silný pocit nezájmu a nudy, který jsem nedokázal překonat a který z knihy plynul, mi jinak nedá.... celý text

Děti z Bullerbynu 1991, Astrid Lindgren

Žáci Kopyto a Mňouk na stopě 1992, Miloslav Švandrlík