Kamys
přečtené 215
Malý život
2017,
Hanya Yanagihara
Silná a hodně dobrá kniha. Oceňuju ponoření do hloubky emocí jednotlivých vypravěčů, které přes různé silné situace zůstává naprosto věrohodné. Trochu jsem se bála s knihou začít, když jsem tu četla, jak je to emočně náročné - tak jen pro ty, kteří taky váhají - ano, je to náročné, ale není to čistě smutná kniha, je tam i spousta krásných silných zážitků, šťastných chvil, stejně hluboce popsaných jako ty těžké. Ve štítcích vidíte, že je to mimo jiné kniha o sebepoškozování - a musím říct, že díky autorce jsem si opravdu dovedla představit, jak se cítí člověk, pro kterého to je nutkavá potřeba.... celý text
Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých
2010,
Olga Tokarczuk
Výjimečně dobrá kniha, užívala jsem si každou minutu čtení. Prý je to "morální thriller" - no, trochu asi jo, ale zas "thriller" je trochu přehnané. Svérázná, okouzlující vypravěčka nám představuje život na česko-polské hranici ve vesničce, kde už skoro nikdo trvale nežije, a městečku o kousek pod ní. A více či méně bizardní obyvatele těch míst. Občas tam někdo umře, navštívíme houbařský ples a sledujeme desítky drobných úvah hlavní hrdinky o životě: "To na lidech nejvíc nesnáším - chladnou ironii. Je to velmi zbabělé, všemu je možné se vysmát, vše je možné ponížit, do ničeho se nezaplést, nijak se nezavázat. Být jako impotent, který nikdy nezažije rozkoš, ale udělá všechno, aby o ni připravil ostatní." "Zase se mi zdál stejný sen. Matka byla v kotelně. (...) Pak se otočila ke dveřím a já jsem uviděla, že tam stojí také moje Babička, mladá, rásná žena v šedých šatech. V ruce měla kabelku. (...) Co v ní může mít, když přichází z onoho světa? Hrst prachu? Popel? Kamení? Ztrouchnivělý kapesník pro neexistující nos?" "Myslím, že v Česku je to úplně jiné. Tam lidé dovedou klidně diskutovat a nikdo se s nikým nehádá. I kdyby chtěli, nemohou, protože jejich jazyk se vůbec nehodí k hádkám."... celý text
Osmý život (pro Brilku)
2020,
Nino Haratischwili
Osmý život pro Brilku je dobře napsaná kniha, kterou se vám nechce odkládat, i když je místy dost brutální. Musím přiznat, že mě mnohokrát dojala, nebylo to ale (většinou) prvoplánové. Většina toho, co popisuje, by se fakt mohla stát. To, že se táhne přes 100 let, nám umožňuje vidět některé hrdiny v detailu v mládí i stáří, případně smrti. A když nás pak nejvíc štvou, připomeneme si, co mají všechno za sebou a pak je možné je pochopit. A s nimi nás provází historií Gruzie a Sovětského svazu. Linka s čokoládou nedává vždycky úplně smysl, chápu ji spíš jako metaforu touhy po normálnějším životě... A kromě čokolády je tam ještě pár takových moc vyumělkovaných drobností a nepravděpodobností, které spíš ruší. Proto nedávám plných 5 hvězdiček, i když jsem si ji opravdu přečetla s chutí. Co si z toho odnáším? Že tváří v tvář šíleným osudům předků prostě nejde žít normální život a na každého někde něco čeká, co ho nalomí nebo zlomí. Depresivní? No tak bavíme se o století dvou světových válek, gulagů a studené války, o Sovětském svazu... a krásné Gruzii.... celý text
Klub nenapraviteľných optimistov
2016,
Jean-Michel Guenassia
Krásný dlouhý román o náročném dospívání jednoho francouzského kluka, který by se rád v životě o někoho opřel, ale nějak mu z něj blízcí spíš mizí, a partou emigrantů z východu, s roztodivnými osudy, absurdními i tragickými, kteří se scházeli a hráli spolu šachy, ať už dřív byli či nebyli komunisty, případně jimi zůstali dosud. "Neměli nic, nebyli nic, jen žili. Opakovali si to jako leitmotiv: Jsme naživu a jsme na svobodě. Jak mi jednou řekl Saša: Rozdíl mezi námi a ostatními je v tom, že oni žijí a my jsme přežili. Když člověk přežil, nemá právo si na svůj osud stěžovat, to by urážel ty, kdo tam zůstali." Tak se smějí, pijou, hádají se, vypráví vtipy, vzájemně si pomáhají, hrají šachy a snaží se nějak protlouct. Máme mezi těmi Rusy, Maďary, Poláky a dalšími i svého českého zástupce Pavla, který utekl v období před procesem se Slánským a Clementisem. O minulosti a o svých rodinách se většinou nebaví, ale naštěstí nám každý z nich svůj příběh postupně převypráví. "Nikdy nemluvíš o své rodině." "Ani já, ani ostatní. Myslíme na ně denně, každou hodinu. Nemáme naději, že je kdy uvidíme. Je to nemožné, nereálné a nebezpečné. Tak nic neříkáme. Uchováváme je v koutku své hlavy." Návyková směsice melancholie, kterou přebíjí vůle žít, většinou. Klade otázky, co znamenají ideologie pro náš život, jak spolu mluvíme v rodinách, jak se vlastně známe... A připomíná zločiny komunismu, skrz životy těch, co měli štěstí, i ty, co to štěstí neměli. A to všechno snad pomáhá mladému Michelovi si rovnat, co je v životě podstatné.... celý text
Hranice stínu
1957,
Joseph Conrad
Moje první setkání s Conradem proběhlo v souboru tří povídek: Typhoon (Tajfun), Falk a The Shadow Line (Hranice stínu). V češtině takhle asi nevyšly, tak hodnotím u Hranice stínu, která se mi líbila nejvíc. Conrad je pověstný skvělým zvládnutím jazyka. Zkusila jsem ho proto v angličtině - a přiznám se, nedala. Kombinace víc než sto let staré angličtiny a námořní tématiky mi prostě neumožnila se do jeho hloubky dostat. V první povídce, Tajfunu, mi trvalo asi do poloviny, než jsem pochopila, že si z kapitána dělá srandu. A to už za sebou pár prubířských kamenů v angličtině mám. Věty jsem četla několikrát, ale stejně jsem si smyslem nebyla jistá. V následujících dvou povídkách se to vylepšilo, byť jsou stále o námořnících, tak už slovní zásoba týkající se jednotlivých částí lodi nebyla tak klíčová. Občas jsem se i zasmála. Asi snad radši nehodnotím, nejsem schopná zřejmě docenit.... celý text
Sběratel sněhu
2018,
Jan Štifter
Dobře vystihnuté postavy, dobře vykreslené příběhy, které ilustrují svoji dobu (ten aktuální je nejslabší). Dobře se četlo, zajímavě propletené, barvité. Já vlastně vůbec nevím, co bych knize vytkla - jen to, že se mě v tom celku nějak nedotkla, nepromluvila na mě, nepřemýšlela jsem nad ní po dočtení, přestože tragických osudů obsahuje dost. Nevím, čím to je. Proto hodnotím 4/5.... celý text
Srdce na obrtlíku
2015,
Donal Ryan
S autorem jsem se seznámila díky loňské čtenářské výzvě, kdy jsem přečetla Prosinec už je takovej. Už tehdy jsem zaznamenala, že "druhý díl" má být zřejmě (ještě) lepší. No, je. Fantastická kraťoučká kniha, která vždycky do krátké povídky vměstná pohled na život jednoho z obyvatel malého irského městečka a dokonale ho vystihne. Vypráví o sobě sami, každý svým jazykem popisuje, nad čím přemýšlí a co se zrovna děje a dohromady autor z těch jednotlivých zpovědí poskládá ucelený příběh. Kniha není tak trudná jako Prosinec, i když těžkých osudů přináší fůru, ale jak jsou rozložené na víc hrdinů, snáší se čtenáři líp. A i pro hrdinu s nejtvrdším srdcem nachází nějaké pochopení, vysvětlení. Jen bych pověsila za uši do průvanu autora názvu knihy. Srdce na obrtlíku? To zní jako název románku pro náctileté. Přitom když si přečtete aspoň první kapitolu, první stránku, tak se dozvíte, že kniha se jmenuje podle plechového srdce na plotě domu Bobbyho otce, které se ve větru otáčí. Můžeme se bavit o přenesených významech, ale určitě to jde vymyslet líp. Srdce se točí? Otáčející se srdce? Srdce ve větru? Klidně Plechové srdce. Nebo radši něco úplně "bez srdce".... celý text
Jméno větru
2012,
Patrick Rothfuss
Jedna z knih, které snad nejde vůbec nic vytknout. Kromě toho, že série je zatím nedokončená (jak někdo někde vtipně poznamenal, "Chtěl jsem nějak vyplnit čas při čekání na dokončení Game of Thrones, tak jsem začal číst Kroniku královraha, a hádejte co?"), takže teď nevím, jestli mám co nejdřív otevřít druhý díl, nebo se uklidnit a trochu si to dávkovat, protože se ještě načekáme. Chvílemi si připadáte jako po boku Zaklínače, chvílemi jako v Bradavicích, ale není to žádná napodobenina, to teda ne. Tenhle svět má svoje zákonitosti (a na klasické postavy fantasy jako jsou elfové, trpaslíci... rovnou zapomeňte). Podstatné je, že hlavní hrdina Kvothe je ve všech zatáčkách svého příběhu otevřený, lidský, chybující, střídá štěstí a smůlu, a tím pádem je maximálně uvěřitelný. Trochu otravně přechytralý, což ale kompenzuje svojí zbrklostí, takže se na něj nemůžete zlobit, že mu všechno jde, protože si to obratem stejně pokazí. Kvothův život v Tarbeanu připomíná Dickensovský Londýn. Některé čtenáře zřejmě úplně netěší, že místo akčních scén si častěji přečtou o emocích, které Kvothe prožívá a že místo rychlého postupu děje zůstává po prvním díle většina podstaty pořád utajena. Mně osobně to tak vyhovuje.... celý text
Irčan aneb Tak vy malujete kvartýry
2018,
Charles Brandt
Nakonec jsem zjistila, že to není můj žánr. Přesto je to velmi zajímavá kniha. Literatura faktu, i když život Franka Sheerana by vydal na román. Když si člověk vezme, čím si prošel za druhé světové války, ani se nemůže divit, že mu pak nepřišlo divné zabít člověka, protože "to bylo potřeba". To se ve válce naučil a jeho traumata z toho nikdo neřešil. K mafii se přichomýtl v podstatě náhodou, tvrdí, a vysvětlí vám, jak to tam chodilo. A v určité chvíli už z toho nešlo couvnout, ne že by se tvářil, že by někdy chtěl. Z tohohle pohledu je to skvělý vhled do pro mě naprosto neznámého prostředí, vždycky jsem si myslela, že mafiánské gangsterky přehánějí - no, moc ne. Kniha je koncipovaná tak, že na začátku se dozvíte, proč někoho zajímá, jak skončil Jimmy Hoffa a kdo to vůbec byl a na konci, jak teda skončil. Bohužel uprostřed je místy tolik jmen, které mi vůbec nic neříkají, a tolik malých příběhů, že se v tom člověk topí. Některé dny jsem po třech stránkách knihy usínala :-) Přesto ten vhled za to stál. A rozhodně jsem si rozšířila slovní zásobu. Už vím, co taky může znamenat "a piece", "school" a fráze "It is what it is." už nikdy nebude úplně nevinná.* . . . . . . *) a piece = zbraň, school = vězení, It is what it is = rozsudek smrti, např: A: "Tony told the old man to tell me to tell you... 'it's what it is'" B: "What it is?" A: "It's what it is." B: *sniffling* "They wouldn't dare"... celý text
Cit slečny Smilly pre sneh
2007,
Peter Høeg
Velice zvláštní knížka, v tom pozitivním smyslu slova. Zhruba do dvou třetin to bylo na hodnocení pět z pěti, pak se to, vlastně v souladu s žánrem (pokud je žánr detektivka / thriller) posunulo do obtížně uvěřitelné úrovně, takže nakonec hodnocení snižuji. Slečna Smilla je krásná postava, urputná, nesmiřitelná, náročná na sebe i na ostatní. Mechanik jako její protipól je rovnocenný, skoro až do konce (jakého?) Zajímavý je popis pohledu Dánů na Gróňany. A samozřejmě je zajímavý a neobvyklý popis různých druhů ledu a sněhu a života v nich. Pokud máte trpělivost při čtení thrilleru trochu zpomalit a ponořit se do neobvyklého - a někdy i trochu nesrozumitelného - světa, doporučuju.... celý text
Chladnokrevně
2006,
Truman Capote
Zatím mám v letošní výzvě přečteno 9 knih a tohle je čtvrtá z nich, která není klasický román, je založená na reálných událostech. To se mi vůbec nepodobá. A je prostě skvělá. V něčem připomíná Zločin a trest. Je brutální, Capote si dá záležet, aby vám vylíčil oběti tak, že si je oblíbíte, pochopíte je, identifikujete se s nimi. A pak se snaží udělat to samé i pro vrahy. Ne že by nutně chtěl, abyste si je oblíbili, ale abyste jim rozuměli, pochopili je. Přemýšlela jsem o téhle knize dlouho po dočtení. Je fantasticky napsaná, skoro vůbec jsem neztrácela pozornost, i když je to téma tak těžké a probrané s takovou chirurgickou pečlivostí do nejmenšího detailu. Jak málo stačí k tomu, aby byl spáchaný brutální zločin. A i přes tu všechnu brutalitu, pomůže proti takovým věcem nějak trest smrti? Moje stanovisko v tom je stejné už dlouho, nikdo člověku nemůže dát právo rozhodovat o životě a smrti jiného člověka.... celý text
Úterky s Morriem
2002,
Mitch Albom
V určitém období jsem přečetla poměrně dost knížek o tom, jak žít. A od té doby se jim spíš cíleně vyhýbám, většinou mě nudí, protože do vznešených slov halí pravdy, které už znám - ať už s nimi souhlasím nebo ne. Do Úterků s Morriem jsem se pustila ze dvou důvodů: za prvé mi ta kniha byla hojně doporučována, když jsem si dělala seznam top 100 knih, které je nutné přečíst. Za druhé se hodí do letošní čtenářské výzvy. A přečetla jsem ji jedním dechem, i když jsem se snažila si ji dávkovat a víc užít. Je to tím, že je naprosto autentická. Mitch Albom o svém učiteli vypráví s úctou, obdivem, respektem, ale nečiní z něj žádného proroka. Je to "jen" člověk, který díky své moudrosti, životní zkušenosti, ale třeba i vzdělání dokáže zformulovat, co je pro člověka a jeho pocit šťastného života opravdu důležité. A co to je? Spoilery: "Devote yourself to loving others, devote yourself to your community around you, and devote yourself to creating something that gives you purpose and meaning. You notice (...) there is nothing in there about a salary." "If you are trying to show off for the people at the top, forget it. They will look down at you anyhow. And if you are trying to show off for people at the bottom, forget it. They will only envy you. Status will get you nowhere. Only an open heart will allow you to float equally between everyone." Ale tohle jsou jenom citáty, kousky. Není z nich vidět, jak je ta knížka hluboce lidská.... celý text
Jméno větru
2012,
Patrick Rothfuss
Jedna z knih, které snad nejde vůbec nic vytknout. Kromě toho, že série je zatím nedokončená (jak někdo někde vtipně poznamenal, "Chtěl jsem nějak vyplnit čas při čekání na dokončení Game of Thrones, tak jsem začal číst Kroniku královraha, a hádejte co?"), takže teď nevím, jestli mám co nejdřív otevřít druhý díl, nebo se uklidnit a trochu si to dávkovat, protože se ještě načekáme. Chvílemi si připadáte jako po boku Zaklínače, chvílemi jako v Bradavicích, ale není to žádná napodobenina, to teda ne. Tenhle svět má svoje zákonitosti (a na klasické postavy fantasy jako jsou elfové, trpaslíci... rovnou zapomeňte). Podstatné je, že hlavní hrdina Kvothe je ve všech zatáčkách svého příběhu otevřený, lidský, chybující, střídá štěstí a smůlu, a tím pádem je maximálně uvěřitelný. Trochu otravně přechytralý, což ale kompenzuje svojí zbrklostí, takže se na něj nemůžete zlobit, že mu všechno jde, protože si to obratem stejně pokazí. Kvothův život v Tarbeanu připomíná Dickensovský Londýn. Některé čtenáře zřejmě úplně netěší, že místo akčních scén si častěji přečtou o emocích, které Kvothe prožívá a že místo rychlého postupu děje zůstává po prvním díle většina podstaty pořád utajena. Mně osobně to tak vyhovuje.... celý text