Kmotr99
přečtené 423
Praskliny
2020,
Klára Vlasáková
Přišlo mi to celé až příliš odcizené a stylizované, záměrně těžko stravitelné. Zpětně po pár měsících po přečtení ale musím uznat, že jestli jedna kniha vyjádřila moje pocity z roku 2020 (a upřímně zdaleka nejenom z něj), jsou to Praskliny. Snad i proto zůstanu u "průměrného" hodnocení, i když uplynulý rok i kniha jsou všechno, jen ne průměrné.... celý text
Hleď, prázdnota
2018,
Philip Fracassi
Povídky plné klišé, které ale Fracassi záměrně a umně využívá - dokáže psát mimořádně zábavně a s nadhledem. Díky, tomu, že horror normálně nečtu, pro mě ta klišé byla vlastně docela originální. To nic nemění na tom, že klišé zůstanou klišé, a většinu povídek jsem navzdory čtivosti nakonec dočetl bez většího zájmu.... celý text
Stařec a moře
1957,
Ernest Hemingway
Próza krystalicky čistá jako vody Atlantiku. Stařec a moře má tu smůlu (podobně jako Steinbeckovo O myších a lidech), že ho předchází pověst "té knihy", kterou musí každý znát, a která je navíc vnucovaná coby tzv. povinná četba, přitom si troufám tvrdit že oba spisovatelé napsali lepší díla. Novelu jsem naštěstí četl dobrovolně, "na moři" jsem strávil jedno odpoledne babího léta a celkem jsem si to užil. Přesto se nemůžu ubránit dojmu, že se Hemingway snažil na stará kolena dokázat, že ještě umí psát a pokusil se vměstnat svoji poetiku a životní postoj do jedné delší povídky. Dopadl vlastně podobně jako Santiago - Stařec a moře je sice úctyhodný a řemeslně dobře napsaný úlovek, chybí mu "maso" (šťáva, drive, živelnost) předchozích románů. Proto pokud vás dílo tolik nezaujalo, nelamte prosím nad Hemingwayem hůl - Sbohem armádo!, Fiesta (aka The Sun Also Rises) i soubor Povídek jsou super. Možná proto, že vychází víc z autorovi bezprostřední zkušenosti a na nic si nehrajou.... celý text
Anna Karenina
2008,
Lev Nikolajevič Tolstoj
Je to možná trochu troufalé hodnotit tak monumentální a ikonické dílo jako je Anna Karenina. Přijde mi ale, že k ostatním klasikám bývám až moc shovívavý a stejně jako je třeba snažit se ocenit dílo v rámci kontextu doby, má cenu i posuzovat co nám velikáni minulosti mohou nabídnout dnes. A v tom ohledu mě LNT trochu zklamal, minimálně ve srovnání s Dostojevským. Anna Karenina mi totiž v přišla zastaralá. Ani ne tak příběh nebo myšlenky, ty v mnoha ohledech nadčasové jsou, ale forma, jakou nám je Tolstoj předkládá. V něčem je Tolstoj přístupnější (kromě obligátních pasáží, které začínají třeba takhle: "Při čaji se Levin dozvěděl celou historii staříkova hospodářství.") než jeho "rival" Fjodor Michajlovič - díky krátkým kapitolám a nezaměnitelným postavám s otčestvy, která se mi bůhvíproč zas tolik nemotala. Hluboké myšlenky a krajní situace ano, ale podané na můj vkus těžkopádně, příliš analyticky, předvídatelně (kdo dnes přistupuje k AK s tím, že neví, jak to dopadne?) a aristokraticky. Tolstoj je opravdu spíš filosof, analytik který každé postavě přiřadil určité místo na šachovnici románu, a ne pozorovatel skutečných osudů. Levin mi v mnohém byl blízký a jsem za něj jakožto hlavní postavu vděčný, ve finální katarzi a obratu na víru jsem se přesto nemohl ubránit, že na nás mluví moralista Tolstoj, a ne můj oblíbenec Levin. V tom je Dostojevskij živelnější, uvěřitelnější, mnohem psychologičtější, pohnutá životní zkušenost je z jeho děl patrná. Je sice potřeba se jimi prokousat a protrpět, aby čtenář dospěl k surovém, nezapomenutelnému zážitku z okrajů společnosti za hranou zdravého rozumu. Oproti tomu mi přišla Anna Karenina jako takové neškodné salónní tlachání, i když opravdu o všem, co je v životě podstatné.... celý text
Pěna dní
2005,
Boris Vian
Pokud právě přečtenou knihu doceníte až po dočtení doslovu, něco je špatně. Pěna dní se četla zlehka, sotva jsem někdy četl prózu tak hýřivě pestrobarevnou, nablýskanou, rozvernou. Paradoxně možná právě proto, kvůli té lehkosti, mi nakonec přišla povrchní a emocionálně plochá. Konec ve mně ale přeci jen něco zanechal, zas takový cynik nejsem.... celý text
Zpátky na zem: Jak se vyznat v politice Nového klimatického režimu
2020,
Bruno Latour
Zvolení Donalda Trumpa způsobilo poprask a nutkání nespočtu intelektuálů tuhle "ránu" dosavadnímu světovému uspořádání zareagovat. Esej Bruna Latoura patří mezi ty zajímavější a nadčasovější reflexe událostí roku 2016, takže vlastně nevadí opožděný překlad tři roky po vydání originálu. Latour jde dál a je to trochu myšlení "out of the box". Koncept os a jejich vychýlení mi přišel zajímavý, neotřelý, včetně grafického zpracování. Pro politology určitě zajímavá úvaha. Zamýlšení nad filosofií vědy mě taky obohatila. Bohužel si úplně nedovedu představit, co by to mělo v realitě znamenat. A závěrečná óda na Evropu mě úplně nepřesvědčila. K přečtení určitě doporučuji, udělal jsem si hodně poznámek, je to dobře napsaná esej (tenhle žánr francouzi zdá se umí), ale pořád jenom esej. Není to v dnešní pohnuté době málo?... celý text
