Kmotr99
přečtené 423
Chudí lidé
1954,
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Svým formátem ideální kniha na trávení krátkých volných chvil během týdne - v mhd, při čekání na doktora atp.; vejde se do kapsy a kapitoly (dopisy) jsou tak krátké, jedna tak akorát na pár stanic metrem. Pár dní ve společnosti raného Dostojevského tak bylo celkem příjemných, po zkušenosti s jeho těžkopádnými "velkými romány" s milionem postav šlo vlastně o dost jiný, v něčem svěžejší zážitek. Kdybych ale ony dopisy nepoužíval jako únik od každodenních povinností a měl je číst v kuse, brzy mě, obávám se, přestanou bavit. Některé pasáže za to přesto stály. "Vím, jak jsem Vám, moje milovaná, zavázán. Když jsem Vás poznal, začal jsem především poznávat sám sebe, protože jsem Vás začal milovat. Do té doby, než jsem se s Vámi seznámil, moje děťátko, byl jsem opuštěný a jako bych spal a nežil. Všichni moji nepřátelé říkali, že mám i figuru k ničemu, ošklivili si mne, a já jsem si pak začal ošklivit sám sebe. Říkali, že jsem tupec, a já si pak doopravdy myslel, že jsem tupec, a když jsem poznal Vás, tu jste prosvětlila celý můj černý život, takže se prosvětlilo i moje srdce a duše a já jsem našel klid a poznal, že nejsem horší než ostatní, že nejsem sice nic zvláštního, nejsem vynikající, neumím se dobře chovat, ale přece jen jsem člověk, celým svým srdcem a rozumem jsem člověk."... celý text
Boží muka
2000,
Karel Čapek
Na Čapka expresionistu jsem se těšil, nakonec to bylo čapkovštější, než jsem čekal. Delší povídky v první části mě vesměs nudily (jediná stravitelná byla šlépěj, která se ale moc neliší od známějšího zpracování stejné myšlenky v Povídkách z jedné kapsy), naopak mozaika z mikro-povídek, spíše zamyšlení nebo meditací v druhé části mě bavila velmi. Palčivé rozhodování Růžičky v "Pokušení", těžko uchopitelné prozření bezejmenného hrdiny ze "Ztracená cesty" a rozjímání staříka ne-rybáře v "Odrazech" ve mě cosi zanechaly a byla by škoda se k povídkám nevrátit. Takový prolog k noetické trilogii, akorát intenzivnější a přímočařejší, s něčím z Kafky nebo Sartra. “Chvílemi,” pokračoval chorý, “viděl jsem tak podivné zčeření na vodě, že nelze pochopit, odkud přichází. Někdy se zlomí vlna a zaleskne se krásněji než jiné; a jsou i úkazy na nebi – Stává se to velice zřídka. A tu si myslím: proč by to nemohl být bůh? Snad je právě tím nejprchavějším na světě; snad i jeho skutečnost je náhlé zlomení vlny a záblesk; nepochopitelně, výjimečně se vyskytne, a zajde – Často jsem o tom přemýšlel; ale hleďte, mám tak malý obzor, po léta jsem nedošel dále než sem. Je možno, že i mezi lidmi se přihodí takové zčeření nebo záblesk, a zase se zlomí. Musí se zlomit. Pravá skutečnost se musí zaplatit zánikem. Ach, slunce už zapadá.”... celý text
Sestřička
2006,
Raymond Chandler
Marlowe napočtvrté, nezklamal ani neohromil. Detailně popisný monolog samotářského detektiva, okořeněný všudypřítomnými cynickými poznámkami a trefnými postřehy je bezchybný... jako by se za těmi ironickými hlody skrývaly hluboké životní pravdy. Poprvé jsem si vychutnal i překlad plný slangových výrazů. Bohužel mám dojem, že vytříbený styl 200stránkový příběh (opět) neutáhnul. "Vypil jsem polovinu whisky a čekal jsem, až mě zahřeje. Pak jsem dopil a zase láhev schoval. Vyklepal jsem z dýmky studený popel a znovu ji nacpal tabákem z koženého paklíku, co mi jeden ctitel daroval k vánocům, ctitel, který měl podivuhodnou náhodou stejné jméno, jako mám já."... celý text
Držíce v drzých držkách cigarety
2007,
Franz Werfel
Nejdřív jeden tip: Číst básně Gottfrieda Benna u snídaně (ale vlastně u jakéhokoli jídla) není nejlepší nápad, a rozhodně to nebyl nejlepší začátek dne. Vyzkoušeno za vás. Jinak... Vydařená antologie, zachycující pohled jedné ztracené generace (zaujalo mě jak až na výjimky zemřeli skoro všichni autoři velmi mladí). Expresionismus mě fascinuje už delší dobu, ale po přečtení Držíce v drzých držkách cigarety (výborný verš, mimochodem) se nemůžu ubránit dojmu, že se svým zaměřením docela rychle tematicky a stylisticky vyčerpá... každá druhá báseň mi přišla jako variace na Traklovo slavné Rozpadání (které na mě mimochodem působilo silněji v Reynkově nebo Kunderově překladu). Výjimkou je již zmíněný Benn, který posouvá expresionistický hnus ještě někam dál. Od něj si v budoucnu rád ještě něco přečtu. Tentokrát ale pro jistotu na lačno...... celý text
Sakramiláčku / Střepy
2014,
Filip Topol
Jednu dobu jsem na hudbě Filipa Topola ujížděl, s Filipem Topolem básníkem jsem se ale trochu minul. Střepy za pozornost přesto stojí, zvlášť netradiční popis ročních období - nevěřil bych, že se poety tak omílané téma dá pojmout ještě nějak zajímavě. [...] Žádné ze čtyř období toho roku za sebou nezanechávalo zkázu. Osamělost Podzimu jen nedokázala pustit k sobě něco jiného než sebe samu. Myslel jsem si, že Podzim trpí, ale pak mi došlo, že také ne – že to je zas řád věcí, který nemohu a nechci pochopit. Veliké tajemství, jehož je snad Podzim mlčenlivým strážcem. A také jsem ho začal milovat – – z dálky a oddaně. Jeho proměna byla tichá jako jeho příchod, a i když jsem věděl, že tomu tak není, jen u něho mi přišlo na mysl umírání...... celý text
Světloplaší
2012,
Radek Malý
v kůře vrby tvář stará, prastará svrasklá a trochu trochu rozpraskaná to stačí, ne víc, ne v oblacích z ledu luna pluje a na počátku bylo slovo potom se jen opisuje... celý text
Svíce dohořívají
2003,
Sándor Márai
Intenzivní jednohubka obestřená středoevropskou (c. k.) vážností a melancholií. Meditace dvou starců o životě, přátelství, lásce a vzájemných křivdách. Při závěrečném odstavci husí kůže - chápu, že měl knihu ke zfilmování vyhlídnutou Miloš Forman.... celý text
Smysl lidské existence
2006,
Milan Machovec
Knihu jsem začal číst v noční tramvaji č. 95 směr Žižkov. Ideální načasování - kdo si na Lazarské v lehce podnapilém stavu nekladl existenciální otázky? Úvod mi přišel strhující, cesta domů tak utekla aniž bych musel věnovat pozornost ožralým Britům vracejícím se z flámu do hostelu. 'Smysluplných' deset minut. Bohužel za střízliva jsem z díla takové potěšení neměl. Většina knihy mi moc smyslu nedávala a byla občas až bolestně zjednodušující. Navzájem si odporující myšlenky (po vyřčení mnoha radikálních názorů, mj. na peníze, ohledně náboženství nebo varováním před klimatickou apokalypsou Machovec sám varuje před "levičáckým pseudoradikalismem"), odsuzování až zesměšňování určitých jevů či skupin lidí, jednostranný a učebnicovitý pohled na některé problémy (např. Velkou francouzskou revoluci, náboženství)... krátké nesourodé kapitoly mi zkrátka moc nesedly. Světlou výjimkou je poslední esej Dialog, která obstojí sama o sobě, ta za opětovné přečtení stojí. Knihu jako celek ale nezachrání.... celý text
Nabarvené ptáče
1995,
Jerzy Kosiński
Srovnání s Cestou Cormaca McCarthyho se přímo nabízí. Možná to byl právě "křest" McCarthym a jeho romány, které jsou plné podobně šílených výjevů psaných strohým jazykem, (tu a tam okořeněné o podivnou metaforu), kvůli kterému se nemůžu přidat k zástupu šokovaných (a rozhořčených) komentářů. Bude to znít cynicky, ale něco takového jsem vlastně čekal. Na druhou stranu výjevů, ze kterých se mi udělalo skoro fyzicky špatně (a začal jsem přemýšlet, jestli vůbec chci vidět filmovou adaptaci), bylo nemálo. Někdy jen nechutné, jindy těžko uvěřitelné, tu a tam až perverzně groteskní (např. napůl stažený králík běhající po zahradě). Vůbec nejhorší byla jedna z prvních scén, kdy sedlák vydloubl obyčejnou lžicí svému sokovi oči. Mimořádně odporná záležitost, ale myslím, že ne samoúčelná. Chlapec nad hrůzou, kterou byl svědkem přemítá a kapitola končí předsevzetím: "Slíbil jsem si, že si budu pamatovat všechno, co vidím. Kdyby mi někdo vyloupal oči, po zbytek života by mi zůstaly vzpomínky na všechno, co jsem kdy spatřil." Kdyby věděl, co bude následovat, nejspíš by tuto úvahu odvolal. Síla knihy spočívá právě v pohledu (aspoň zpočátku) nevinného dítěte, které je znenadání „vrženo“ do nelidského světa. Musí se vypořádat nejen s tolikrát omílanou krutostí, ale i různými vzájemně si odporujícími světy - katolické víry, zakořeněného pohanství a totalitních režimů nacismu a komunismu. Právě dětský úhel pohledu na tyto velké otázky ohledně morálky, Boha atd. mě na Nabarveném ptáčeti fascinovaly nejvíc. Kluk se snaží najít smysl v tak iracionálním a nejistém světě války, včetně holokaustu. Ve srovnání s Cestou je v něčem Nabarvené ptáče nakonec ještě děsivější: Chlapec se toulá krajinou sám, bez otce. A nejde o krajinu dystopickou, nýbrž reálie druhé světové války někde na pomezí Polska a Ukrajiny. Kluk v Cestě symbolizuje naději, že ten šedý nemilosrdný svět obývá ještě někdo láskyplný. Protagonista Nabarveného ptáčete se naopak neutěšeným poměrům rychle přizpůsobí a msta je pro něj na denním pořádku. Naděje není žádná. Je to moc kruté, nesmyslně kruté? Že všichni lidé takový přece nejsou? Nevím, jsem v tomto ohledu spíš skeptik. A přiznejme si, nedovedu si představit o moc horší místo než zaostalé planiny východní Evropy 40. let, kudy se prohnala fronta hned třikrát, a to té nejhorší z nejhorších válek, která zapříčinila vyhlazení jednoho národa a vypálení stovek vesnic. Pokud by se někde mělo projevit v lidech to nejhorší, kde jinde než na takovém místě a za takových okolností?... celý text
