Kmotr99
přečtené 423
Anna Elliotová
2004,
Jane Austen
Od Jane Austen jsem nic číst ani neplánoval - Prozřetelnost tomu asi chtěla a tak jsem během jednoho pěšího pochodu moravskou Vysočinou v jedné idylické vesnici v knihobudce narazil na Annu Elliotovou. Přišla vhod - nic pořádného na čtení jsem neměl a původní vydání z nekonečné edice Světová četba bylo tak akorát do kapsy. Být doma s tolika lákavými knihami, nikdy bych knihu nedočetl, v takové situaci jsem osudy Anny Elliotové prožíval celkem rád. Zaujal mě nenápadný smysl pro humor popisující absurdity ze života britské aristokracie, zvykl jsem si i na velmi dlouhá souvětí analyzující různé povahy a situace; největší zklamáním je pak děj - náhlému šťastnému rozuzlení nepředcházelo dle mého žádné velké drama, a proto ve mně mohlo těžko víc rezonovat. Jestli si od Austen někdy něco přečtu (na Pýchu a předsudek se mi v knihovně dlouho práší), tak to bude určitě za dlouho. I když, v některém ze sychravých zimních dní, se šálkem černého čaje... si to i dovedu představit.... celý text
Americká elegie
2018,
James David Vance
Aura kolem Americké elegie slibovala, že půjde o zásadní dílo osvětlující politickou krizi a úpadek části společnosti na Západě, která vedla mj. ke zvolení Trumpa. Ukázalo se, že jde spíš o chytrý tah nakladatele. Jde o poměrně rozvláčně napsanou autobiografii muže, kterému se podařilo vymanit se ze začarovaného kruhu zapomenutého kraje na pomezí Ohia a Kentucky, se spíše nahodilými sociologickými poznámkami. Moc přesahu a vhledu, jak je avizováno na přebalu, nenabízí. Vanceho příběh je rozhodně obdivuhodný (a poměry, odkud vzešel, žalostné). Začíná poměrně obšírně rodinnou historií spjatou se svérázným krajem Apalačských hor a svým dětstvím. Vypadalo to slibně, ale zhruba v polovině se z knihy stává skoro až parodie na americký sen v té nejstereotypnější podobě, skoro jak z Forresta Gumpa. Ale nejvíc stereotypní je možná nakonec úplný závěr celé "elegie". Poté, co vylíčil nejednu osobní i mnoho celospolečenských tragédií jsem očekával aspoň náznak řešení, pár odstavců "co s tím". Vance se bohužel nezmůže na nic lepšího než že chyba je ve výchově a chování jednotlivců, kteří si za své problémy v podstatě mohou sami, svou leností, a že s tím žádný zásah vlády nic moc nezmůže. Respektuji autorovo konzervativnější a pravicové nastavení, ale vůči všemu předtím zmíněnému to působí jako výsměch. Přitom nebýt několika shod okolností (a tvrdé práce, samozřejmě), Vance by se těžko dostal na vysokou, natožpak aby vystudoval práva na Yaelu. Odpověď na zvolení Donalda Trumpa tak paradoxně můžeme najít ukrytou mezi řádky, v téhle absenci řešení a vůbec ochoty se nad ním zamyslet.... celý text
Květy skořicovníku
2002,
Li Čching-čao
Ta představa, že listuji pocity čínské básnířky ze 12.(!) století mi sama o sobě přišla fascinující. Číst orientální poezii je pro mě svátek (kterého jsem si zatím moc nedopřál), něco z úplně jiného světa. Jednoduché verše, život spjatý s přírodou, na mysl mi úplně automaticky vyvstávají snové obrazy, které se dají sotva s něčím srovnat. Ideální zážitek k oslavě prvních jarních dnů.... celý text
Chvění
2012,
Pavel Zajíček
Tak každou druhou báseň jsem si říkal, že by stálo za to si ji poznamenat. Pak jsem si ale řekl, že NE, že bych tím popřel Zajíčkův intuitivní styl a snahu zachytit nezachytitelné, pomíjivost toho všeho. Radši se ke sbírce někdy v budoucnu vrátím.... celý text
Konec prokrastinace
2013,
Petr Ludwig
Self-help literatuře jsem nikdy neholdoval. Petra Ludwiga ale sleduji a prokrastinace se už dlouho skloňuje úplně všude, tak jsem si řekl, proč ne. A výsledek je tak někde na půl cesty. Oceňuji věcný a elegantně jednoduchý přístup. Seznamy a diagramy pomáhají, aby z toho utkvělo co nejvíc a dobře se ke knize a návodům vracelo. Jednotlivé návody jsou navzájem logicky propojené, že by to celé mohlo fungovat. Na druhou stranu mám dojem, že Ludwig osm celkem banálních pouček (na tak půlku z nich jsem intuitivně přišel sám, a nemusel jsem jim dávat názvy jako "buzer-lístek" nebo "křečko-restart") vydává za jediný způsob, jak na prokrastinaci. Minimálně to tak může vyznít, přitom problémy lidí budou individuální a mnohdy závažnější a navzájem propojené, že malování tabulek sotva pomůže. Nejvíce mě zarazilo, když dal některý z tipů do souvislosti s léčbou deprese, takhle jednoduché to, obávám se, nebude. Problematické mi přišlo i zařazení motivace na první místo. Ano, souhlasím že to je základ. Když si ale představím bezradného prokrastinátora, úplně vidím, jak je vyděšen požadavky ohledně abstraktních otázek, na které si budujeme odpovědi po celý život. Další koncepty jsou už mnohem konkrétnější a myslím aplikovatelnější. Věcnost knihy pak navíc podrývá ještě nadužívání klišé-citátů a neustálé omílání oněch osmi rad, díky kterým, jak se postupně nabalují a Ludwig je opakuje, působí celá kniha trochu jako teleshopping Horsta Fuchse. Podobnost seberozvoje a prodávání hrnců je vlastně v lecčem příznačná.... celý text
Pád
2015,
Albert Camus
"Pro čtenáře nepříliš znalé Camusova života a názorového vývoje zůstává jeho poslední dokončený román Pád i dnes naprostou záhadou, podivnou hříčkou, která ostře kontrastuje s tématy, filozofií i poetikou všech spisovatelových raných děl." Začátek doslovu od Evy Beránkové na mě přesně sedí. Od Camuse jsem dosud četl jen Cizince (a dokonce z něj i maturoval), který mě zaujal jak slunným středomořským prostředím, tak postavou Mersaulta. Zato s Pádem jsem měl problém. Mnohé mi osvětlil fundovaný doslov, takže musím uznat, že to je chytře vystavené dílo. Přesto nic nezměnil na dojmu, který si z knihy odnáším: Pád mi přišel utahaný, ukecaný, zkrátka moc "francouzský". Tak trochu mi potvrdil důvody, proč se frankofonní literatuře podvědomě spíš vyhýbám.... celý text
Andělé zoufalství
2018,
Jack Kerouac
Kerouac mě nepřestává bavit ani napočtvrté. Rozdíly mezi první (původní Anděli zoufalství) a druhou částí (Projít vším) jsem si během čtení tolik nevšímal, po přečtení některých komentářů a doslovu (a když jsem se znovu letmo začetl do prvních kapitol) jim musím dát za pravdu. Oproti horském úvodu jako z jiného světa je to trošku někde jinde. Druhá část opravdu působí jako naředěný Kerouac, marné to ale nebylo a silné momenty nechyběly, jen ne v tak koncentrované podobě. Například cestu s matkou autobusy přes Spojené státy se zastávkou přes hranici v Mexiku byla za mě vrcholem celé knihy. Naopak popis života s přáteli byl úmorný v jakékoliv z částí (a tentokrát mě štval dokonce víc v té první). Když Kerouaca navštívili v melancholické mexické samotě, zoufal jsem si snad víc než autor sám. Odnáším si z toho spoustu obrazů a emocí, touhu žít jako Jack ale vážně ne. Představa Kerouaca nespoutaného dobrodruha je myslím až moc mytizovaná, myslím, že pro utvoření si neidealizovaného názoru "stačí" prokousat se touhle 500stránkovou bichlí. On ten "spontánní" život opravdu působí z větší části nesmírně ZOUFALE. Nakonec tedy nejvíc oceňuji snahu o upřímnost.... celý text
Vrby
2018,
Algernon Blackwood
Jednohubka z vod mnou úplně neprobádaného žánru. A výborná. Fascinující, kolik se toho dá vymyslet s vrbami. Tolik zvláštních a živých obrazů. Pro mě umocněné tím, že jsem v létě strávil několik dní pěším putováním podél opuštěného Innu. Až se tam někdy octnu znova (nebo u jiného veletoku), pokusím se přespat u jeho břehu. Uvidím, co se bude dít...... celý text