Kozel přečtené 806

Žlutá maska 1974, Wilkie Collins

Původně jsem si myslel, že se jedná o Collinsův román, avšak k mému překvapení jsem dostal hned pět povídek autora okouzlujících zápletek, mystifikace a detektivních příběhů. Pravda, stejně jako prakticky každá sbírka, ne všechno je vynikající. A tak zatímco titulní Žlutá maska je i přes určitou předvídatelnost krásným intrikářským příběhem s několika zvraty, Zesnulá Mary Hollingfordová je poněkud uspávající, zdlouhavá a pro mě jako čtenáře unavující. To se stává. Sestra Róza svou až přehnanou sentimentalitou charakteru na tom byla podobně, ačkoli se do příběhu - odehrávajícím se během Velké francouzské revoluce a po ní - vlastně příliš aktivně nezapojuje. Za to postavy Trudaine a Lomaque stojí za pozornost a scény z vyšetřování, soudu či vězení atmosférou stály za to. Pak jsou tu poslední dvě povídky. Hořké sousto je skutečným bonbonkem podle Collinse. Humorná detektivní povídka s citovanými dopisy, viditelným egem, vyšetřováním, nápověďmi. Takového Collinse mám nejraději. Percy a jasnovidec pak nakousnutím fenoménu různých médií, ovlivnitelnosti osudu a především koncert charakterů. Jestliže se zdá kapitán Bervie zpočátku velmi nepříjemným, pak na konci si odpovídám kladně na jeho otázku, zda dodržel slovo a zasluhuje si mou velkodušnost. Ostatně to samé platí o celé sbírce Žlutá maska... celý text

Deník morového roku 1982, Daniel Defoe

Podle doslovu byl Daniel Defoe docela slušné kvítko. A důkazem toho je Deník morového roku; šibal jeden. Ocenit knihu však Daniel nedává zadarmo, současnému čtenáři obzvlášť. Skutečně otravným způsobem se opakuje - úsloví "jak jsem zmínil" či "tedy jak jsem řekl" jednoho dráždí v nervové soustavě. Od tématu k tématu a zpět odbíhá a vrací se jako Sternův Tristram Shandy, ale v ne takové kvalitě. A humorné vsuvky vkládá do příběhu jako osud do života Fieldingova Toma Jonese, ale ne takovou lehkostí a zábavností. Pokud ale zdárně zdoláte veškerou vatu a stylistickou kulhavost, může se před vámi v celé kráse zjevit Defoevo šibalství a cennost téhle reportáže z velmi těžkého roku 1665; aspoň jak si myslím, že se to podařilo mně. Ačkoli je celá kniha psaná v jediné kapitole jako souvisle nesouvislé vypravování H.F., předpokládaného Danielova strýce, vykazuje mnoho znaků moderních populárně naučných knih či historických románů inspirovaných skutečnou událostí (Defoe knihu napsal přeci jen půl století po událostech). Defoe si klade spousta otázek a snaží se morové navštívení pojmout z nejrůznějších úhlů a okolností - politických, ekonomických, společenských, náboženských, vědeckých a dalších, jedna úvaha zajímavější než druhá (jen tu náboženskou včetně závěru úplně nepobírám, ale v kontextu doby zajímavé). Používá k tomu nepřeberné množství rozličných pramenů, které cituje a zároveň věc kamufluje vlastními úvahami, charakterovou proměnou vypravěče i snahou o objektivní soud. A to tak šibalsky, že rozdíly mezi faktografií a uměleckou licencí často velmi splývají, že by Scott záviděl (a možná záviděl). Dneska si těžko dovedeme představit - vlastně ani ne těžko, spíš vůbec nedovedeme představit - podobnou epidemii jako byla ta morová či jakákoli jiná. A tak může být tahle kniha o to hodnotnější, neboť dává pohled na tragédii a společnost, která na ni různě reagovala. Možná někoho překvapí, že lidská společnost se božím trestem nijak nepoučila a dnešní reakce by byly stejné - někdo se snaží utéct (chytří ví), někdo zbabělecky uteče (aspoň v něčem se různá vyznání neliší), jiný pomáhá druhým vzdor vlastnímu nebezpečí (vždy jsou hrdinové velcí i malí, ale stále hrdinové), lidé se semknou (podpora veřejná i soukromá), snaží se vydělat na neštěstí (věštci a mastičkáři nezklamou) i okrádají navzájem (to jsem nevěděl, že už tehdy řezníci napichovali maso) a veřejná správa se snaží věc řešit, ač ne vždy šťastně (úvahy nad uzamykáním domů jsou hodně dobře promyšlené). Takže tři sta let stará kniha nemusí být nutně tak stará.... celý text

Strašidelný dům 1971, Charles Dickens

Ah, ty Dickensovy povídky=o) je škoda, že v češtině nikdy nevyšly v uceleném souboru, a tak je musí člověk sbírat po kouskách, takže se přes veškeré potěšení z četby sem tam objeví i jistá trpkost. V tomto souboru nazvaném Strašidelný dům jsou ze Strašidelného domu pouze dvě první kapitoly - spíš bych sáhnul po vydání od Akcentu z roku 2008 obsahující kapitoly všechny, včetně Collinsových či Gaskellové, s nimiž na knize Dickens spolupracoval. Druhou trpkost, které mi toto vydání způsobilo, bylo při Strastiplných dobrodružstvích anglických zajatců. Překladatel totiž ze tří kapitol přeložil jenom dvě, které napsal sám Dickens a vynechal onu prostřední Collinsovu, kterou zmínil komentářem o dvou větách, které jsou v každém anglickém vydání. A tak po Amerických poznámkách nezbývá nic jiného než si poradit svépomocí. Takhle vytržená kapitola totiž způsobila, že obě kapitoly ani ne tak obsahem, jako formou vyprávění působí velmi odlišně a nesouvisle. Na druhou stranu, abych jen neplakal, je tu Příběh chudého příbuzného, který je opětovně dickensovsky silný, smutný a jímavý a velice lidský. Však kolik z nás žije ve vlastními silami vybudovaných vzdušných zámcích, které tolik kontrastují s realitou, kterou se stydíme otevřeně přiznat? A Příběh dítěte je už jen krátkou sondou do lehkým patosem posypaného putování lidským životem. Dovedu si představit, že podobným způsobem bude většina z nás vzpomínat, když se bude blížit na konec lesa, kterým procházíme.... celý text

Jak žít naplno 2011, Arnold Bennett

Vynikající útlá knížečka, nebo možná spíš essay (nevím, proč je v čr taková tendence překládat jen kousky celku). I když je to práce víc než sto let stará, dnes není o nic méně aktuální. Bennett humorným a moudrým způsobem tne do živého a na těch pár stránkách nabízí mnoho inspirace a zamyšlení. Lidi dnes neumí ani vypnout, ani zapnout. Rozhodně stojí nejen za přečtení, ale i za aplikování. Nebude to snadné.... celý text

Srdce Edinburku 1958, Walter Scott

Tak po pravdě nevím, jak k tomuto Scottovu románu přistoupit. Srdce Edinburku chvílemi tluče pravidelně, jindy silně bije div z hrudi nevyskočí, pak zase poněkud vynechává v pravidelnosti a později zase tiše přede. Nejsem si však za sebe jistý, je-li to dáno velikými emocemi či kardiovaskulární vadou. Nemohu však Walterovi upřít jeho schopnost pro velké scény, provázanost osudů a samotné postavy. Ať už otravný David Deans zabedněný ve svém presbyteriánské víře, který si nezadá se samostudentem Saddertreem, naprosto povahově okouzlující vévoda z Argylu, kontroverzní Robert Staunton, traumaty šílená Magda Varta a další. Ovšem ona sesterská dvojice je vynikajícím kontrastem. Efka sice moc prostoru v příběhu nedostává, za to její svobodomyslná povaha snažící se trochu uniknout z domácích pout ano. A pak je tu Jenka. Rozumnější a vázaná vírou natolik, že se zdráhá učinit cokoli, co by se neshodovalo s jejím svědomím, slušností a vyznáním, načež je strůjcem celého příběhu. A jeden může obdivovat, jak se jí podaří věci řešit. Zvlášť při jejím slyšení u královny Karoliny v parku. Takhle to zní, že jsem příběhem fascinován. Tentokrát spíš jen jeho kousky, než celkem, protože ty diamanty bylo nutno vykutat z hrubé skály, která je obklopuje a tentokrát nebyla tak snadno schůdná, poddajná a strhující jako v jiných Scottových dílech.... celý text

Císařové snů: Příběh drog v devatenáctém století 2015, Mike Jay

Když se řekne 19. století a drogy, představím si opiové doupě. Pokud si představím opiové doupě, vybaví se mi scény filmu Z pekla nebo ještě lépe - úvodní stránky Dickensovy knihy Záhada Edwina Drooda. A přece je to málo. Císařové snů je knížka sice útlá, ale informačně velmi nabitá s tendencí mi pozměnit, respektive velmi rozšířit vnímání mého oblíbeného století a nutit k přemýšlení. Celkově se 19. století neslo v duchu zkoumání, objevování, odhalování a vynalézání, což platí o drogách jako o čemkoli jiném. Hlavně pro Západní svět znamenal objev stimulantů, povzbuzovačů i jízdenek do jiných světů, což v mnoha případech na začátku vypadalo jako cesta za poznáním, ale v důsledku zanechalo dalším generacím dárečky skutečně nepěkné. A tak můžeme sledovat, kterak se první chemicky stvořená droga - rajský plyn - zneužíváním změnil v ohyzdnost; jak se prospěšný morfin a heroin v podobě pastilek či tinktur vynálezem injekčních stříkaček proměnil v jízdenku do pekel; jak se marihuana, která tehdejší badatele zvlášť neoslovila, stala symbolem drog a démonizovanou rostlinou; nebo jak povzbuzující koka v podobě kokainu rozprášila nejednoho člověka. To vše dáno do kontextů společenských, vědeckých, uměleckých i politických. Je zajímavé, že největší hrozbou pro všeobecnou západní společnost je droga nejvíc tolerovaná a dovolená - alkohol. Inu, asi je to vždy o užití a použití. Abych to shrnul, drogový příběh Císařové snů rozhodně stojí za pozornost i přes malou kosmetickou vadu způsobené poněkud rozhozeným řádkováním českého vydání. Je možné, že v nakladatelství Dedalus se při vzniku knížky ponořili do studia taky trochu svědomitěji.... celý text

Črty 1911, Charles Dickens

Jelikož se můžu považovat za Dickensiana, nemohu jinak než tuhle útlou knížečku nazvat jinak než krásným sešitkem obsahujícím čtyři příjemné povídky Dickensovy. V té první Charlie čtenáře provede nočním životem londýnských ulic. Protože autor živé popisy uměl, není tomu jinak ani v tomto případě, kdy plynulost nezávislých dějů fascinuje. Křtiny jsou docela milou groteskou svištící a houpající čtenářem jako omnibus, který natřásá a hází Dumpsem v londýnských ulicích na cestě za povinnostmi kmotra. První polovina sešitku je však jen kolo na rozehřátí, protože pro mě je ta následující půle o stupeň lepší. Gotický Černý závoj mne už zaujal v jiné sbírce a patří mezi moje nejoblíbenější Dickensovy povídky vůbec. Je temná, zábavná, poučující a nutí silně k zamyšlení nad lidskou spravedlností. A nakonec je tu vytříbená groteska na téma domácích divadel ironizující tyhle radovánky vyšších vrstev okořeněné ještě láskou Dickense k dobrovolnickému divadlu. Austenová stejnou tématiku roztáhla na větším prostoru v Mansfieldském panství, ale Charliemu stačilo stránek pár a pořádně se do toho opřít. Hezký sešitek. Co mne však trochu mrzí, je skutečnost, že sešitek se jmenuje Črty stejně jako originál. Leč v českém překladu jsou pouze ony 4 povídky, přičemž původní soubor Sketches by "Boz" jich obsahuje 56. A tak nezbývá než nadále pokračovat v pomalém sbírání jednotlivých plodů, kterými tenhle autor potěšil nejednoho čtenáře napříč generacemi i zeměmi.... celý text

Smrt krále Artuše 2002, Mary Stewart

Vyčerpávající série Mary Stewartové konečně pokořena. Čtvrtý díl, který se věnuje výhradně Artušovi, mohu upřímně označit za mnohem lepší než předchozí trilogii o Merlinovi. Bylo tu mnoho akčních i napínavých scén, překvapivých momentů, velkých zvratů, ale také spousta ne zrovna zábavné vaty. Nimuí ani magie nedostaly mnoho prostoru, za to jednání lidské a královské mnoho. Orknejští princové a jejich horké hlavy dovedly překvapit při vraždách jedovaté Morgause nebo hloupého Lamoraka. Mordred marně se snažící zůstat dobrým a ještě marněji se snažící vyhnout svému osudu. A král všech králů - Artuš. Jenže. Jenže celou dobu mi během všech knih vrtala hlavou otázka, co mi na autorčiných příbězích a jejich podání nesedí. A díky ediční poznámce jsem nalezl odpověď. Mary Stewartová totiž uvařila hořko-kyselo-sladký lektvar namíchaný ze dvou zásadních ingrediencí. Těmi byly vynikající Dějiny britských králů Geoffreye z Monmouthu, jehož podání merlinovské legendy je naprosto famózní, a Artušova smrt Thomase Maloryho, kterou jsem zatím bohužel do ruky nedostal, ale která tu Artušovskou část podává ve známější podobě s Lancelotem, Avalonem, Excalibrem. Takže závěrem, děkuji Mary za několik příjemných momentů jednoho z nejslavnějších příběhů vůbec, ale její podání mezi mé oblíbené patřit spíš nebude.... celý text

Okouzlený kouzelník 2004, Mary Stewart

Závěrečný díl trilogie považuju za nejzdařilejší. Zatímco je Artuš na vrcholu své vlády, Merlinova moc kouzelnická i politická slábne, což nemá velký vliv na vztah mezi králem a jeho prvním rádcem. Merlin hojně cestuje (stejně jako v předchozích dílech), a to nejen fyzicky, ale i ve vidinách. Prostoru se dostává i ženským postavám, které většinou vládnou intrikám, včetně Nimuí. Příběh docela hezky plyne a vyjma věcí jako výstavba Camelotu či Merlinovo pohřbení zaživa a jeho "znovuvzkříšení" má čím dál méně s původní legendou nebo tím, jak ji čtenář slyšel. Přestože se mi tenhle díl líbil nejvíc, stejně nemůžu hodnotit výš než průměrem. Stále je mi záhadou vlastní pojetí, které autorka vlastně zamýšlela. A stále mi chybí něco víc, než jen suché vypravování bez větší hloubky. Ani historický román, ani čistá artušovská legenda, ani fantasy. Ze všeho zbyla jen hrubá kostra, která je po různu sešroubována dohromady. No. Zbývá volné finále.... celý text

Meč krále Artuše 2004, Mary Stewart

Druhý díl Merlinovské trilogie byl pro mě čitelnější než ten první. Přesto je pro mě styl Mary Stewartové stále proniknutelný stejně těžko jako mlha snášející se nad jezerem obklopujícím Caer Bannog. Autorčiny rozvláčné popisy velšské a anglické krajiny jsou bohužel spíš unavující než představivost probouzející, což nahrazuje zajímavým prolínáním historických skutečností a nádechem fantasy. Jiná kategorie je samotný Merlin, kterého už beru jako velmi chytrého polokouzelníka, který dění příběhu ovládá spíš vytříbenou psychologií než kouzly (moc mě zaujala myšlenka, že kamkoli přijde, projevuje místnímu bohu úctu, ať je to bůh jakýkoli). Od chvíle, kdy se Artuš objeví ve společnosti Merlina, je kniha už mnohem zábavnější, čitelnější a dramatičtější stejně jako její postavy - ať už tu máme věrného Cadora, démonickou Morgause, umírajícího Uthera, přátelského Ectora nebo podezřelého Lota. Tentokrát s očekáváním vezmu do ruky třetí díl a jsem zvědav, jak moc se bude Maryino podání shodovat s tím, co o artušovských legendách vím, či jsem si myslel, že vím. Nebo jak se mi její podání vůbec bude líbit.... celý text

Kouzelník Merlin 2004, Mary Stewart

Artušovské legendy....a Merlin. Vlastně ani není potřeba něco zvlášť dodávat. Tahle dvě jména fungují (alespoň pro mě) dostatečně silně, abych sáhl po knižním zpracování, když se naskytne příležitost. Mary Stewartová svou trilogii začíná pěkně od začátku zrozením bájného kouzelníka, proroka, technika Merlina (skoro takového Rogera Bacona), který vypráví svůj životní příběh příjemně prolínající legendy s historickými reáliemi. Pravda, ne vždy mě autorčin styl dovede úplně strhnout, ovšem pak dojde na konkrétní situace - první Merlinova vize, setkání Merlina s Ambrosiem a návrat do Anglie, má nanejvýš oblíbená předpověď s dvěma draky, Uther a famózní dramatický závěr s Artušovým zplozením za bouřlivé (přírodou i lidsky) noci na Tintagelu nebo samotné prostředí Walesu, Irska a Anglie. Nelze jinak než co nejrychleji otevřít druhý díl...... celý text

Dorritovic maličká II. 1928, Charles Dickens

Druhý díl osudů Dorritovic maličké mě baví až od druhé půlky. Prvních cca 150 stran je věnováno hlavně životu rodiny Dorritových po nabytém bohatství a těžko se jím prokousávám. Jako by živé postavičky skutečně zdivočily a svému stvořiteli, čili Charliemu, poněkud nevděčně přerůstaly přes hlavu a on je nebyl schopen správně usměrnit, jakkoli mistrným spisovatelem byl. Takový obvyklý osud rodičovstva. Všechno se však mění po oné polovině knihy smutným a dojemným odjezdem bratrů Viléma a Bedřicha Dorritových (Bedřicha jsem měl upřímně rád) přes řeku Styx, kdy se děj vrací zpět do Londýna; místa, kde Charlieho příběhy mají největší sílu. Spolu s odchodem Dorritů a špatným koncem Merdla, dobové hvězdy podnikatelské, kniha předkládá poslední velkou zápletku a napínavým, zábavným a neodolatelně kouzelným způsobem dochází k rozluštění všeho, co na předchozích stranách bylo řečeno, i toho, co tak přímo řečeno nebylo. Nádherné dílo. Pokud by někoho odrazoval Charlieho způsob psaní, doporučil bych zcela podmaňující seriálové zpracování od BBC, kde Clennama ztvárnil Matthew MacFayden a Dorritku Claire Foy.... celý text

Dorritovic maličká I. 1928, Charles Dickens

První díl Dorritovic maličké nazvaný Chudoba mě při opakovaném čtení naplnil nadšením a požitkem z četby. Dickens je mým nejmilejším autorem pro jeho schopnost napsat fantastickou, temnou, úzkostnou a šedavou úvodní scénu (v tomto případě Rigaudova snídaně) a rozvíjet složitý, avšak plynulý a na sebe navazující příběh (tajemství rodiny Clennamů, Arturova snaha pomoci Amy i sobě,...) za hlubokých myšlenek, morálních poznatků a jízlivých poznámek o společnosti přesahující tehdejší dobu (Úřad pro zbytečné obcházení, klan Barnaclů, vězení pro dlužníky). A k tomu Charlie využívá nedostižnou paletu postav a postaviček, mezi nimiž září i ty vedlejší - ať už je to strýček Dorrit, dobrák a vynálezce Doyce nebo stín minulosti Flora. Tak živý kolorit je radost prožívat. O tom, že Dickensovy příběhy jsou mnohovrstevnaté může svědčit i skutečnost, že při "znovučtení" jsem se pozastavil nad tím, zda Charlie nenaráží v mnoha případech na psychologii a psychické poruchy - např. sebetrýznící se Tattycoram, syndromem vyhoření a depresemi trpící Merdle, traumatem postižená Maggy...... celý text

Jane Austenová 2018, Lucy Worsley

Práci sympatické úsměvavé Lucy Worsley jsem poznal přes její dokumenty pro BBC, které mohu jedině doporučit. První, který jsem z její dílny viděl, byl právě o Jane, a tak mi udělalo ohromnou radost, když jsem v oblíbeném knihkupectví v regálu narazil na Lucyinu knihu o životě jedné z nejslavnějších spisovatelek vůbec. Lucy v úvodu upozorňuje, že stejně jako většina životopisců podává čtenáři především svou osobní představu Jane Austenové. A mně se tento obraz "tetičky Jane", která se uprostřed drobných domácích prací se smíchem rozběhne do vedlejší místnosti ke slavnému přenosnému stolku, aby si zapsala poznámky později použité v Pýše a předsudku, ohromně líbí. Celý příběh Jane ovšem nabízí mnohem víc a ne všechno je tak hezké. Vlastně jen minimum věcí je hezkých jako konce šesti slavných románů. I když, jsou opravdu tak hezké?. Knihy Jane mají mnohem víc vrstev než jsem si doposud myslel, má úcta k autorce stoupla (což platí též o autorce biografie) a znovu jsem se přesvědčil, že většina velkých děl vznikla na pozadí temných příběhů.... celý text

Samson Agonistes 1996, John Milton

Ačkoli je Samson Agonistes teprve mé druhé setkání s Miltonovou poezií, nemohu jinak, než ono setkání znovu nazvat epickým zážitkem. Můžete a nemusíte znát Samsonův biblický příběh (sám patřím mezi naprosté nevzdělance v tomto směru), avšak Milton vám ono vyprávění podá dramatickou básní, kde si začátku Samson stýská nad vlastní slepotou způsobem, že čtenář pomyslí na samotného autora a jeho boj se slepotou, při níž napsal jak svůj největší skvost, tak i tento. O chvíli později přijde hotová bouře, kdy se Samson hádá se zrádnou Dalilou stylem, až znovu pocítíte, že autor do rýmů schoval víc vlastních zkušeností, než by se mohlo zdát, a vyřizuje si účty se svým démonem. Dále už je to "pouhý" hrdinský epos biblických rozměrů, který rozhodně stojí za nejedno přečtení, jak pro překlad, tak pro originál, motiv příběhu i podání, v němž se skrývá nejedna moudrost.... celý text

Mansfieldské panství 2006, Jane Austen

Mansfieldské panství je jiná Austenová, než je člověk zvyklý. Hlavně a především díky Fanny, která neodpovídá obvyklým autorčiným hrdinkám. Zcela pasivní, ostýchavá, bázlivá a vystrašená bytost, na jejíž (ne)přístup si člověk musí zvyknout. Pokud se mu to podaří, může se nechat strhnout příběhem a jejíma očima sledovat veliké dění na malém prostranství Mansfieldského panství a osudy jeho obyvatel. Chudáka Fanny všichni přehlížejí i ignorují, k čemuž musím přistoupit i sám, neboť kouzlo této knihy spočívá především v ostatních postavách. S výjimkou slabší hlavní hrdinky však román nabízí všechno, pro co je Jane tolik ceněná. Všudypřítomná ostrá ironie, trefování se do vyšší společnosti a jejích neduhů, skvěle vykreslené postavy a postavičky odpovídající až karikatuře, i zápletka vcelku zábavná a čtivá. Nechybí ani dopisy nebo typicky rychlé uzavření příběhu. Pokud jsem naznačil sílu ostatních postav, dovolím si zmínit některé z nich. Ačkoli je to role malá, zaujala mě postava strýčka sira Thomase, k němuž jsem pocítil úctu, jakkoli fiktivní postavou byl. Charakterově čistému, leč pomýleně zamilovanému, Edmundovi kontruje morálně pokřivená sourozenecká dvojice Crawfordových, přestože Henry ukazoval snahu být lepším. Ironizujícími postavami jsou pak tetička Bertramová, dáma línější než já sám, a tetička Norrisová, což je ženská, kterou musí člověk nenávidět a přitom se při jejích výstupech při nejmenším usmívat. Druhou zmíněnou pak doplňoval prostoduchý bonviván Yates. Ne, Mansfieldské panství mě opravdu bavilo, i když hlavní hrdinka byla prakticky jen sloupem, kolem kterého se vše ostatní dělo. V posledku si dovolím malé zamyšlení, neboť jsem nerozřešil záhadu - při návštěvě Sothertonu měl Edmund zůstat doma s matinkou, ale z nějakého důvodu se pak z ničeho nic objevil na zámku, ačkoli jsem nenašel ani zpětně, jak se mu to povedlo. Druhou, ač menší záhadou je mi postava strýčka sira Thomase Bertrama. Charakterově vyspělá; povahově přísná, ale nikoli puritánská; přemýšlivý a spravedlivý, ale zároveň smířlivý. Svým způsobem dokonalý gentleman, který by mohl být vzorem. Zajímalo by mě, kdo byl pro Austenovou inspirací.... celý text

V srdci moře 2015, Nathaniel Philbrick

Tam, kde Melvillův román končí, Philbrickovo vypravování prakticky začíná. A že je to velký příběh! Nezdráhám se říct, že osud trosečníků z lodi Essex je velkolepější, obdivuhodnější a silnější než honba za pomstou kapitána Achaba či samotný souboj mezi lodí a leviatanem, z něhož vyšla vítězně příroda. Nemohl jsem jinak, než hluboce smeknout, jak se Chase i Pollard dokázali - s notnou dávkou štěstí i neštěstí - poprat v boji o holé přežití na nekonečné vodní poušti, ale i s návratem mezi poušť lidskou, a jak odlišně si s tím poradili poté, co se ztratili ze vzájemného dohledu. Philbrick však ve svém vyprávění nabízí mnohem víc: nabízí poznatky o fungování lidského těla, vypráví o historii velrybaření i Nantucketu samotného, oživuje mnohé podobné příběhy ztroskotaných lodí atd. Podobně odbočoval i Melville. Co se samotné lodi Essex týče, hodně mě zaujalo, že stejně jako se mísí mořské vlny, mísí se její osud s osudem lodi Bounty, respektive jejich posádek, pokaždé když o jedné či druhé čtu. Neméně zajímavé je i to, že Nantucket ztroskotal podobným způsobem jako samotná Essex; částečně lidskou chybou, částečně přírodním živlem (zatímco Essex spláchla voda, Nantucket spálil oheň). Melvillova Bílá velryba je hodně zajímavé, leč pro některé typy čtenářů, vyčerpávající čtení. Ovšem Philbrickovo V srdci moře je skvělou knihou o slavném příběhu, jejíž vypravování se velmi příjemně houpe mezi odbornou literaturou a beletrií.... celý text

Poutník Melmoth 1972, Charles Robert Maturin

Maturinův román by se dal popsat jedním slovem: mnoho. Tento propletenec několika příběhů se společným jmenovatelem, Melmothem, nabízí mnoho stran, mnoho nudných pasáží, mnoho famózních scén, mnoho zajímavých myšlenek, mnoho kýčovitých i mnoho protichůdných. K tomu čtenář potřebuje mnoho času, mnoho trpělivosti, mnoho soustředění. Jinými slovy dost složitá kniha, která sice samostatně není tou nejlepší, ale přesto v ní najdete vzor Wildova Doriana Graye i několika románů Waltera Scotta. Gotický román tvrdě se opírající do katolické církve (i církví obecně) a inkvizice, ale zároveň oslavující víru jako takovou; rozebírající celou lidskou společnost ničící přirozenou nevinnost; filozofická sonda do nepatrných rozdílů mezi tím, co je považováno za hřích a že věci nejsou černobílé. Jak bylo naznačeno v úvodních "mnoho", Maturinova kniha je skvělá pod povrchem, kterým je těžké se prokousat, přičemž se stoupajícím počtem stran je to těžší a těžší. Za mě jsou nejlepšími příběhy první dva, kdy se první odehrává v blázinci a druhý mezi klášterními zdmi, a pak úvod třetího příběhu o civilizací nedotčenou dívkou Ímálí.... celý text

Vzpoura na lodi Bounty 1929, John Barrow

Veleznámá námořní vzpoura na lodi Bounty, kterou jistě většina alespoň jednou viděla zfilmovanou, podaná v knize sira Johna Barrowa opravdu podrobným způsobem. Kromě osudů tří hlavních aktérů - kapitána Bligha a jeho fenomenální cesty k domovu v malém člunu, nevinného plavčíka Heywooda, který se později stal svého času kapitánem slavné lodi Victory a k jehož osudu, povaze i sestře Nessy člověk musí přilnout, a vzbouřence Christiana tu Barrow rozebírá celé pozadí děje, vlastní soudní přelíčení a značnou část knihy věnuje malému Pitcairnovu ostrovu a jeho komunitě založené vzbouřenci s dodatečným povzdechem, kdy jejich neposkvrněnost skončila misionáři vyslanými z Tahiti. Stížností proti těmto praktikám mi připomněl podobné výpady Melvilla, na nějž si člověk vzpomene v Barrowě dodatku, kdy cituje deníky Pollarda, kapitána lodi Essex - což je ta, která inspirovala Melvilla k Bílé velrybě. Malý kruh uzavřen. Pokud byste si chtěli tento příběh přečíst, mohu jen doporučit, ale zároveň upozornit že svým rozsahem, zněním a starým překladem může být občas náročný na četbu. Ostatně, nejedná se o žádný historický román, nýbrž podrobnou vědeckou práci člověka, který měl přístup k informacím, pamětníkům a jako člen admirality měl k tématu skutečně blízko.... celý text

Watsonovi 2013, Jane Austen

Veliká škoda, že práci na tomto románu Austenová odložila a už ji nestihla dokončit. Na těch 80 stranách, které po sobě Jane zanechala, je vidět slušný potenciál konkurovat dvěma největším autorčiným románům. Sesterská dvojice Emmy s Elizabeth dovedla zaujmout hned úvodní scénou a rozhovorem během cesty na ples, prostředí scén autorkou tak oblíbené. Obě jmenované, z nichž první Emma byla hlavní postavou, si získaly mé sympatie. Něco sympatického měl v sobě i lehce odtažitý a jednodušší lord Osborne. Krásná scéna je pak na plese, kdy Emma vyzve k tanci desetiletého Charlese. Kouzelné, jak to Austenová uměla. Jak bylo řečeno, Austenová román nedokončila. Na základě dochovaných poznámek se o dokončení pokusila L. Oultonová, o níž těžko něco zjistit. Přiznávám, že až po dvaceti stranách jsem si všiml změny ve stylu. A to dost rapidního. Oultonová s látkou, ať už z jakéhokoli důvodu, poněkud zápasila. Takže ačkoli se snažila dojít "austenovských konců", její cesta byla poněkud trnitá. Styl, zvraty i dění často trpí přeskakováním, nedotažením, prudkostí i nenávazností a chybí ona známá ladnost, jistá dávka patosu, humoru i moudrosti. Závěrem tedy budiž řečeno, že Watsonovi jsou milou jednohubkou na jedno odpoledne. Ta mnohem hodnotnější část knížky ovšem zcela po právu patří původní autorce.... celý text