Kozel přečtené 806

Sir Gawain a zelený rytíř 2012, Anna Valentová

Ah, Artušovské legendy! Je zajímavé, jak se v průběhu věků dostávaly jednotlivé postavy legend do popředí. Jednou Artuš, jindy Merlin, v současnosti Lancelot. Někde v mezidobí zapadl Gawain. Jeho legenda (konceptem vlastně dobře známá) se objevuje ve spise ze 14. století a je obsahem této knihy. Žel si musím hned mírně postěžovat, neboť se mnou vždy šijí všichni čerti, když se u překladatele objeví slovo "převyprávěl". V tomto případě převyprávěla Anna Valentová a čtenáři nabízí kompilaci několika verzí Sira Gawaina a zeleného rytíře. Díky tomu je poněkud složité, ne-li nemožné, se dopídit nějakého bližšího kontextu. Je to ale malá poskvrnka na krásné edici podtržené reprodukcemi obrazů Johna Williama Waterhouse, které moje oko, jindy slepé pro umění malířské, uchvátilo. Nicméně, Sir Gawain a zelený rytíř je krásným (byť ne třeba plně původním, jak se u legend stává) rytířským příběhem plným Gawainových ctností, zkoušek, kořeněným mystičností, prostředím Walesu, zmínkou o temně krásné Morganě. To vše vyvedené v citlivé poetice, která se příjemně čte a čtenáři nabízí příběh, který mimo jiné doprovází vznik Podvazkového řádu. Inu, na Britských ostrovech si svých dějin, symboliky a legend vždycky vysoce cenili=o)... celý text

Z historie evropské knihy 1989, Pravoslav Kneidl

Knihy jsou nepřekonatelný fenomén v nejednom směru a jejich dějiny jsou stejně fascinující. A Kneidl předkládá velmi vydařenou knihu i knihách, kterou je skutečná radost číst. Dějiny od vzniku písma až po formu knih první půle 20. století. Velké množství informací - byť chvílemi přechází spíš do otrockého výčtu jmen bez nějakého osvětlení - doplněné o doprovodné obrazy musí potěšit každého vášnivého čtenáře, který touží poznat něco víc o své závislosti. Souhlasím s Kneidlem, že pozdější 19. století svou průmyslovou výrobou mělo v případě knih zároveň nepříjemný vliv na kvalitu zpracování. Což v mém vnímání platí i o ilustrátorech dvacátého století a současnosti. Piccasa, Borna nebo Francouze nedovedu ocenit. Zajímal by mě příběh knih v době následné, přece jenom tato prémie České knižnice vyšla před třiceti lety a knihy (i vše okolo nich) doznaly mnoho změn, a opět nikoli vždy k lepšímu. Digitální věk nabízí mnoho možností - včetně e-knih - a přitom se záhadně vrací k osvědčenému - viz znovu vydávané dobrodružné knihy s reprodukcí Burianových ilustrací. Nebo nádherné zpracování Dickensovy Vánoční koledy ilustrované Innocentim versus ten samý titul urážený Bornem (tedy se emocím nevyhnu). Stejné platí o editorské práci. Ale to už jsou úvahy nad rámec komentáře=o)... celý text

Můj Bataclan 2017, Fred Dewilde

Koncertní kultura už zažila hodně temných kapitol. Ať už to jsou nehody v klubech, z nichž se dá vytřískat jeden z nejlepších riffů historie jako v případě Deep Purple, nebo jsou to tragická úmrtí jako v případě Dimebaga Darrella zastřeleného během koncertu Damageplan před zraky jeho bratra Paulieho atd. Mě se patrně nejvíc dotkl teroristický útok v pařížském klubu Bataclan (příčin, proč zrovna tento moment, bude patrně víc). Jako by to byl útok na vlastní podstatu, svatostánek, útok vyloženě osobní. A stalo se to, alespoň pro mě, natolik ikonickou událostí, že se tomu blíží snad jen pumový útok na koncert Ariany Grande v Manchesteru o dva roky později. A proto, když na mě během nákupu jiných knih vypadla nabídka tohoto zcela tenkého a nenápadného komiksového sešitku, byla volba naprosto jasná. A byla to volba naprosto - poněkud ironicky - masakrální. Nejsem komiksový typ, ale těch patnáct stran kreseb se mnou zatočilo jako dlouho nic, pokud v tomto smyslu vůbec něco. Ve chvíli, kdy jsem otočil černou stránku se slovy "Kiss the Devil.." odkazující (nejen) na skladbu Eagles of Death Metal, bylo mi fyzicky i duševně vyloženě špatně. A je do jisté míry při každém zpětném pomyšlení. Třes, zima a proud neuchopitelných myšlenek; zároveň vzduchoprázdno. Fred Dewilde si na nic nehraje, nesnaží se brnkat na city, popsat nebo vykreslit událost, vysvětlit nebo rozebrat. Ne. Ostatně bych řekl, že mu to prožité trauma a snaha mysli vytěsnit to čiré zlo ani nedovolily. Je to jeho osobní terapie se zážitkem, nečekejte žádný složitý sloh nebo hluboké myšlenky ve filozofických úvahách. Ne, ten text je textem někoho, kdo měl štěstí, dá-li se to tak nazvat. Přežil, "nic víc". Ta největší a nejvíc znepokojující síla kreseb je v tom, co v nich přímo zobrazeno není. Můj Bataclan mě zdrtil, požvýkal a naprosto pomačkaného vyhodil zpátky, ať si s tou sklizní činím, jak nejlépe umím. "Tady to máš, čtenáři, dělej si s tím, co chceš."... celý text

Otrantský zámek / Starý anglický baron / Vathek / Sicilský román 1970, Ann Radcliffe

"Prostý půvab okouzluje víc než všechna vyumělkovaná nádhera". Ta slova napsala Ann Radcliffe a svým způsobem skvěle pasují na tento nádherný soubor obsahující základy gotického románu, potažmo následného romantismu a rytířských příběhů typu Waltera Scotta. Nutno zmínit, že k věcem jako tyto, musí být čtenář nastaven, což obzvlášť platí pro toho současného. Což já - troufám si říct - naštěstí jsem, a tak jsem se nechal uchvátit příběhy plných intrik, nádechu tajemna, rodinných tragédií, klasického konfliktu dobra se zlem i skrytých mravních poučení zabalené do anglického stylu. Walpole, píšící spíš pro vlastní potěšení, patrně netušil, co svým anonymním Otrantským zámkem způsobil. Jeho černobílé postavy Manfréda a Hypolity mě okouzlili stejně jako tajemno přiváděné až do absurdna bez jakéhokoli vysvětlení. Celý ten koncept madame Reeve prohloubila a skutečně vyšperkovala Starým anglickým baronem, který zavání spíš romantismem než gotikou. Čteno jedním dechem neodolal jsem myšlenkám na Waltera Scotta a jeho knihy jako Klášter či Opat. Naprostým skvostem je však faustovský Vathek od Williama Beckforda. Největší diamant tohoto šperku vybroušený kouzlem Tisíce a jedné noci, podtržený fantasticky temnou Karathinou a naopak dobrotou Bababaluka, ale i vcelku "promakanou" zápletkou, kdy se čtenář nenudí. Mimochodem, kontrastní postavy jsou typickou stránkou gotického románu, těžko by jeden hledal postavy s šedavými odstíny. Jen ten závěr je možná poněkud úsměvný až puritánský. A pak je tu slovutná Ann Radcliffová, která mi paradoxně dala nejvíce zabrat. Ale jak to tak bývá, po tom záběru přišla odměna. Sicilský román přes podobný rozsah jako ostatní nabízí mnoho nahuštěných propracovanějších prvků. Několik prolínajících se dějových linek, ještě vyhrocenější postavy i situace, zasazené do brilantního popisu prostředí, ať už přírodního nebo interiérového. A tak zamotaného, že se v prostorách hradu Mazziny lze velmi snadno ztratit. Ale to duševní, emoční napětí. Tomu se nevyrovnal nikdo v předchozích novelách.... celý text

Napíšu básně kytkám na listy 2017, William Blake

Poezie je náročný žánr sám o sobě. A pokud se jedná o překladovou, pak je vždycky vyšší riziko, že forma půjde na úkor obsahu, což u beletrie tolik cítit není. A bohužel, Hron se o rým a vzletné výrazy snažil tolik, že je i čtenáři originálu neznalému jasné, že autorovo sdělení zadupal. Tedy první setkání s Williamem Blakem je dost hořké, přestože za to Angličan nemůže. Čtenář musí použít hodně hodně jemné síto, aby na něj Blakovy myšlenky vůbec vykoukly. Přitom rozhodně stojí za pozornost. Blakova fantazie musela být značně rozsáhlá - od lehce erotického nádechu po náboženský komentář až vlastní propracovaný svět a poezie v mnohém inspirovaná epickým Miltonem. Pokud mě přeci něco zaujalo, pak to byla Pamětihodná vidění a především naprosto brilantní Pekelná přísloví, kde jedna skvělá myšlenka střídá druhou. A na závěr, pro ještě lepší pochopení hrozně chybí nějaký komentář či poznámky pod čarou. Jinak těžko pochopit Urizena i Lose (což mi v hlavě ohromně evokovalo sudokopytníka než co jiného). Takže suma sumárum, Blake rozhodně stojí za pozornost, nicméně bude potřeba najít mnohem lepší podání, než nabídlo vydavatelství Garamond v roce 2017.... celý text

Leonardo da Vinci 2018, Walter Isaacson

Kniha všeobjímající, dlouhá a fascinující jako samotný život Leonarda. Respektive Leonardo sám je naprosto fascinující a inspirující osobnost, jemuž se málokdo vyrovnal v jeho době a myslím, že těžko by hledal konkurenci i dnes. Leonardo je důkazem, že zvědavostí a neustálým pokládáním otázek a hledáním odpovědí dojdete skutečně daleko. Jistě, nenamalujete Monu Lisu (byť to je zrovna obraz, který mě nikdy úplně nepoložil na rozdíl od jiných Leových děl) nebo Poslední večeři, to ale není cíl. Tím je radost a věčný hlad po vědění. Dívat se kolem sebe mnohem pozorněji a obdivovat svět. Jakkoli fantastickým byl da Vinci umělcem, Leo mě vždycky dostával uměním kreslířským, filozofickým a vědeckým, což jsou pro mě nejcennější pasáže Isaacsonem naprosto skvěle zpracované biografie (a to mám k Američanům téměř vždycky výhrady, jakmile se zajímají o Evropu). Ostatně nevycházím z údivu nad tím, kterak se nelegitimní potomek z Vinci bez ústavního vzdělání stal ikonou, která samostudiem ve výsledcích předběhla lidskou společnost o několik staletí. Kéž by Leo našel někoho, kdo by ho donutil ještě za života podělit se o tyto výsledky. Walter Isaacson zavírá knihu, myslím, naprosto skvěle - do té věty by se dal shrnout celý Leonardo da Vinci: "Buďte přístupni záhadám. Ne všechno musí mít ostré hrany". Mnohokrát jsem si říkal, jak se Leonardově přístupu přiblížit v dnešní době. Je to složité, existuje nespočet rozptylujících, nebo spíše rušících, faktorů, kterým velký génie čelit nemusel. Ale jde to, půjde to a stojí to za to. A ještě jedna nádherná věc, prolínající celou knihu=o) Leonardo si položil úkol - "popiš jazyk datla". Položili jste si někdy takový zdánlivě "hloupý" úkol? Natož hledali výsledek? Je velmi pozoruhodný. Pozoruhodný a překvapivý jako všechno venku, co přehlížíme. Pozoruhodný a překvapivý stejně jako celý Leonardo=o)... celý text

Kniha o městě dam 2018, Christine de Pisan

Velmi povedená a čtivá obhajoba ženského pokolení. Není divu, že o staletí později byla inspirací pro mnohá hnutí. Bohužel má Kniha o městě dam mnoho co říct i současné společnosti, což je poněkud smutnou skutečností. Všechny tři knihy, v nichž Kristina staví onu pomyslnou pevnost, jsou skvěle složené i přesto, že ve vzájemně podobných příbězích se čtenář lehce začne ztrácet. Stejně tak je dobré přihlédnout k době vzniku spisu a počítat s náboženským (i trochou společenským) zabarvením 15. století. Což jsou dvě jediné složitosti jinak myšlenkami nabité knihy, která srší příklady, poučením i dějinami nejednoho typu. Skvělý doplněk ke knihám Obrany práv žen madame Wollstonecraft či u nás nepřeložené The Description of a New World vévodkyně z Newcastlu.... celý text

Válka a naděje 2014, Peter Englund

Válka je bojem těch obyčejných. A tohle je neskutečně nádherná paleta těch, kteří se Velké války účastnili. Přiznávám, že mé vědomosti o první světové válce jsou velmi chabé, ale věřím, že byla velmi podobná jako tahle kniha. Zdlouhavá, zmatená, plná chyb i kontrastů, ohlušující, tichá, nová. Zároveň velmi osobní, konkrétní, dojemná, dramatická, anonymní. Velký a konečný konflikt mezi světem starým a novým. Peter Englund stvořil dílo, které skutečně vtáhne, Velkou válku představuje neotřelým způsobem a čtenáři nabízí těžko opakovatelnou příležitost podívat se na celek i části pomocí dvaceti lidí, z nichž většina vstoupila do války sotva po dvacítce, ale konec je zastihl mnohem starší. Nedá se říct, který příběh je nejzajímavější, mohu však zmínit, že mě osobně nejvíce oslovily cesty zdravotní sestry Florence Farmboroughové, bojující s láskou i odporem k Rusku, pod nímž sloužila, Alfreda Pollarda, jehož odvaha je dost inspirující, nebo Rafaela de Nogales, který byl odmítán tak dlouho, až skončil v pasti pod praporem Osmanské říše a jehož zrak musel čelit brutalitě vůči křesťanům, či Paola Monelliho, který byl nucen sledovat neschopnost Italů během celého konfliktu. Avšak na víc jak pěti stovkách stran není slabého příběhu.... celý text

Bájné plavby do jiných světů 2010, neznámý - neuveden

Začnu poněkud negativně. Dostat se přes prvních 25 stran s úvodními slovy pánů Samka a Kalouse mi zabralo dva pokusy a časový rozdíl půl roku. Něco tak zbytečného jsem dlouho neviděl. Pánové se snažili působit zasvěceně, ale ve výsledku jejich povídání čtenáři, či mně, nedá vůbec nic. Mnohonásobně lépe je na tom poznámkový aparát na konci knihy. Tolik jen pro ty, kteří by se rozhodly ukázku staroirských textů číst. A rozhodně to stojí za to. Ze souboru mě nejvíce zaujala Plavba člunu Máeldúinova popisující docela zajímavou odyseu vzájemným přerýváním pohanského a křesťanského kultu. Plavba svatého opata Brendana je čtivem náročnějším, zcela náboženským a ryze křesťanským s ódou na novou víru a formou velmi repetitivní. Text bych skoro považoval za mladší než tvrdí editoři. Co ztrácí na čtivosti, to nabírá na historickém významu, o čemž může svědčit, že poslední výprava hledající Brendanovy ostrovy vyplula v 18. století, v době osvícené. Tu nejzábavnější - a nejtemnější (k čemuž mám vždycky blízko) - plavbu nabízí člun Uí Corraů, což je cesta pokání a nejstarší ukázkou pekla, kterou jsem dosud mohl číst. Tahle knížka nabízí úctyhodnou ukázku raných ostrovních textů a legend. Není to čtivo jednoduché. Pokud ovšem někoho zajímá středověká historie a její prameny, případně dějiny náboženské, zvlášť co se týče severnější Evropy, pak je tenhle soubor nanejvýš doporučeníhodný. Jen přeskočte úvod...... celý text

Pán krkavců 2019, Christopher Skaife

A tohle je bomba! Spousta lidí slyšela nejeden příběh z Toweru - ať už je to třeba o Anně Boleynové, dvou princích, Marii Stuartovně. Ale tenhle příběh, ten je neznámý, přesto vrcholně zábavný, zajímavý, dostatečně podivný a podivuhodný. Jenom Británie může mít oficiální posty jako je Pán krkavců či oficiálně: člen královské gardy z paláce a pevnosti Jejího Veličenstva, Toweru v Londýně, a člen tělesné stráže panovnice a zvláštní stráže svobodných pánů. A snad jenom na ostrovech, zdá se, si veřejnost cení "domácích mazlíčků", ať jsou to nádražní nebo kostelní kočky a nebo v tomto případě: sedmero krkavců. Chris svou práci dělá zatraceně dobře a tahle knížka pro příjemné odpoledne vás o tom jistě přesvědčí. Jednak se poučíte o - pro mě rozhodně - nejkrásnějších opeřencích; a co jich na planetě je. Jednak se něco dozvíte o Toweru od průvodce nejpovolanějšího. A v kombinaci s jemným usměvavým britským a poněkud krkavčím humorem. Tohle lze skutečně jen doporučit. Je to kniha jiná, o něčem jiném a jinak podaná. A věřím (když už jsme v digitální době), že jakmile knihu dočtete, začnete Chrise sledovat na fb a spolu s ním tu nezbednici Merlinu.... celý text

Jeptiška 2015, Denis Diderot

Brilantní! Dokonalé! Útlá knížečka, famózní čtení. Příběh jeptišky by snesl, troufám si říct, i nároky na námět současných thrillerů, byť je trošku poznamenán dobou vzniku. O kontroverzi a napětí však naprosto není pochyb. Osud Zuzany Simoninové je velmi dramatický, politováníhodný, krutý a těžko v něm nacházet světlé chvíle, jsou-li vůbec nějaké. Od bránění vlastní osobnosti, přes šikanu nejhrubšího zrna až k nepříjemným něžnostem a souboji s vlastním svědomím i povahou. Silné představení toho, co znamená osamění. Netroufám si hádat, do jaké míry se Diderot opřel do skutečnosti své současnosti, případně reálného přesahu k dnešku. Nezdráhám se však zmínit jiný přesah Jeptišky. Totiž okolnosti jejího vzniku. Je důkazem, že inspirace ke skvělému dílu číhá všude. Například tehdy, když se s kumpány dohodnete a vystřelíte si pomocí dopisů ze společného přítele. Stačí využít přítelovi dobroty, v tomto případě markýze de Croismare, a skutečného příběhu, v tomto případě Marguerite Delamarre. Dokladem budiž druhá část vydání z roku 2018 obsahující dopisy mezi Diderotem a Croismarem. Ovšem stejně zůstává otázka "do jaké míry je to pravdivé?"=o) Přeji příjemné, lehce mrazivé, pohoršující a dojemné počtení.... celý text

Waverley aneb Před šedesáti lety 1962, Walter Scott

Waverley mi dal dost zabrat. Vím, že je to první Scottův román. Vím, že skončil v šuplíku a dopsán byl s mezerou několika let. Vím, o co se Scott ve Waverleyho příběhu snažil. A stejně tak dobře vím, že kouzlo Scottových příběhů zazářilo až s pozdějšími díly. Též vím, že sám autor přiznává slabiny (upřímněji než v pozdějších dílech). A jsem si vědom toho, že tahle kniha odstartovala velkolepost svého autora a jeho přínos pro literaturu. Avšak přesto všechno je tahle kniha momentálně mým nejméně oblíbenějším dílem Waltera. Nedovedu říct, zda to bylo tím, že většina postav byla spíš všeobecným vykreslením typů a chyběla jim osobitost. Nebo za to mohl poněkud rozvláčný příběh, složitost názvů (gaelština i "obyčejný" skotský jazyk je přeci jen dost specifická záležitost lámající jazyk našince) nebo moje slabší vzdělanost problematiky jakobitské rebelie. Vím však, že tento příběh velmi brzy zapomenu a že nejsilnější stránkou je poznámkový aparát vládce Abbotsfordu. Píše se mi to nesnadno, protože Scotta mám rád a dosud mě nezklamal a jeho romány se mi tak nebo onak zapsaly pod kůži. Waverley ovšem zanechal spíš rozpačitost. Možná jindy, znovu a lépe.... celý text

Benjamin Disraeli 1967, Jan Pilát

O tom, že Benjamin Disraeli je jednou z nejvýraznějších a nejdůležitějších postav viktoriánské éry (a že to byla éra!) není pochyb stejně jako o tom, že byl jedním z nejvýznamnějších britských politiků vůbec. A tak jsem si chtěl o této osobnosti něco zajímavého přečíst. Touto knížkou z edice Portréty jsem si však trochu naběhl. On totiž Jan Pilát nepíše tak úplně životopis Disraeliho jako spíš politické dějiny Británie v 19. století a kroniku parlamentu. Což je pro někoho, kdo se politice vyhýbá, hodně složitý a nezáživný čtivo. Zároveň ale nemohu říct, že by to byla látka špatně zpracovaná. Disraeliho v té hromadě informací zdánlivě nesouvislých musíte najít. Ovšem jakmile ho najdete, vyvstane před vámi v celé své velikosti, zajímavosti a pozoruhodnosti. Rozhodně bych však nedoporučil knihu nikomu, kdo nemá alespoň nějaké povědomí o 19. století v Británii, protože v takovém případě vás kniha spíš definitivně vyčerpá, než jakkoli obohatí.... celý text

Robinson Crusoe 1946, Daniel Defoe

Je pozoruhodné, jak různé adaptace pozmění člověku vnímání knihy, kterou dosud nečetl. Stejně tak je pozoruhodné, jak si konkrétní knihu vykládají čtenáři v různých dobách. Mnoho z nás slyšelo, vidělo či se jinak setkalo s příběhem Robinsona Crusoe. Pozdě ale přece jsem si konečně přečetl původní příběh, byť v upravené podobě od Františka Nováka (ostatně v češtině těžko seženete kompletní překlad), a byl jsem překvapen, že je to vlastně něco jiného, než jsem čekal. Tak jako Bílá velryba byla oslavou velrybářství, která nepojednává pouze o honbě za Moby Dickem, složil Defoe úctyhodnou oslavu námořnictví v jeho vrcholné podobě, přičemž ono legendární trosečnictví zabírá řekněme čtvrtinu příběhu. Robinson Crusoe prožil všechny aspekty rozmachu lodní dopravy. Kromě slavného ztroskotání, kdy si užíval čtvrt století (téměř) klidné samoty (nutno dodat, že na malém ostrovu si to zařídil opravdu hezky), tu máme podnikání v Novém světě, otrokářství (ani jedno by se nejspíš spousta současníkům těžko zpracovávalo), námořnické bitvy, vzpouru na lodi, kolonizaci ve všech koutech světa se všemi dobrými i špatnými stránkami, i cestování po souši. Vlastně cokoliv vás napadne, když se řekne plachetnice a širý oceán. Nádherná dobrodružná záležitost, přestože Defoe (což je, mám pocit, tak trochu jeho znak) sem tam vypadne z logiky, souvislostí nebo posloupnosti a sám sobě odporuje.... celý text

Sandford a Merion 1911, Thomas Day

Krásná knížka, nádherný příběh, který mnohokrát čaruje úsměv na tváři, přestože se jedná spíš o dětskou literaturu=o) Thomas Day napsal opravdu šikovný výchovný příběh nabádající k tomu být člověkem dobrým bez ohledu na postavení ve společnosti i okolnosti. Mnoho mouder proložené mnohými povídkami pana Barlowa, z nichž nejednu čtenář zná - je tu narážka na inspiraci Robinsona Crusoa, velmi vydařené povídání o ruských trosečnících nebo vyprávění o bitvě u Thermopyl stejně jako mnoho "všednějších" povídek. Co mě ovšem nejvíce okouzlilo, byly hovory pana Barlowa s Tomáškem (tak velí překlad) Mertonem, když se mu snažil věci vysvětlit nebo ho naváděl otázkami k tomu, aby poznal vlastní omyl či nevzdělanost. Mimo těchto dvou je tu ovšem dobrodušný Jindra Sandford a pan a paní Mertonovi, kteří mezi sebou skvěle kontrastují povahově. Jednoduše řečeno - opravdu krásné počtení vhodné pro čtenáře malé i velké.... celý text

V temném zrcadle 2011, Joseph Thomas Sheridan Le Fanu

Hodnotit a komentovat sbírku povídek je pro mě vždycky trochu zapeklitá záležitost. Jak už to bývá, výběr povídek jde vcelku často nahoru dolů a zpět. Nejinak je tomu u sbírky Sheridana Le Fanu, přičemž jsem dospěl k závěru, že coby autor goticky laděných a mystikou prodchnutých povídek nebude patřit mezi mé favority. Z úvodních tří povídek mě zaujal leda Soudce Harbottle. Co je ovšem zásadní pro tuhle pětici, jsou dvě rozsáhlejší práce. Pokoj v hostinci "Dragon volant" se poměrně vyvedl. I když s rozjezdem dosti rozvláčným, detektivní vyvrcholení a dramatický závěr příběhu už je mnohonásobně zábavnější. Co je však důvodem, proč má tahle knížka místo v mé knihovničce, je naprostý skvost jménem Carmilla. Navíc je tu ve starším překladu Fr. Bommera z dvacátých let, který je pečlivý, decentní a velmi příjemný po všech stránkách. Což se nedá říct o paskvilu pana Snětivého, který v roce 2018 Carmillu zprznil, ořezal a pozměnil dle vlastní libosti. Se svým vydáním může jít do hlubokých temných končin. Rozhodně stojí za opakované počtení legendární vampírku, která dala vzniku ještě legendárnějšího Draculovi. Inu, za každým úspěšným mužem se skrývá žena=o) Na závěr toto vydání obsahuje rozbor Alfréda Višného a musím říct, že události, které Le Fanu tak brilantně zpracoval, jsou o nic méně fascinující a téměř k neuvěření. Nedoporučoval bych číst hned po Carmille, abyste si nezkazili požitek, ovšem znát pozadí této povídky rozhodně stojí za to. Nehledě k tomu, že se jedná o hezkou inspirací pro výlet do poměrně nedalekého Bavorska=o)... celý text

Sodoma 2008, John Wilmot

Uf, tak tohle bylo...docela šokující. Prostopášný John Wilmot, hrabě z Rochesteru se ve své malé alegorické hře pro uzavřenou společnost na dvoře Karla II. opravdu rozjel. Chtě nechtě jsem si vybavil Johnnyho Deppa s úvodem ve filmu Libertine, který shodou okolností o Wilmotovi pojednává. Sodoma je divadelní hříčka velmi otevřená a tvrdá ve všech smyslech, která vás napadnou, s dávkou humoru a tendencí vyčarovat ruměnec na tváři a vyvalené bulvy i současnému čtenáři. Fakt, že Karel II. autora nijak nepotrestal a naopak se nad hrou pobavil, vypovídá o dvoře i společnosti 17. století. Zapomeňte na puritánství a sebemenší cudnost. Budete se divit.... celý text

Stuartovská Anglie 2001, Martin Kovář

V češtině moc knih, ať autorských nebo překladových, o "stuartovském století" anglických dějin příliš nenajdeme (zvlášť ve srovnání s předchozí epochou Tudorovců je to až do očí bijící). Snad vyjma obsahově levnějších románů. Ovšem přesto se dá najít; třeba jako tato výborná Kovářova studie. Ačkoli jde spíš o úvod k 17. století ostrova, který je zaměřený především na vnitřněpolitickou situaci, než třeba společenské či každodenní dějiny. Nicméně jde o velmi čtivě napsanou, informacemi naplněnou a přesto nevyčerpávající knihu představující století, které je významným předělem mezi Anglií středověkou a moderní konstituční monarchií, jak ji známe i dnes. Z mého pohledu jsou Stuartovci krátkodobou položkou v dějinách ostrovního království, která působí jako nešťastná řada diletantů, kterým se však nevědomky povedlo proměnit středověkou Anglii v moderní společnost, Velkou Británii a připravili tak cestu pro vznik impéria a jednoho z nejvýznamnějších států vůbec. Jen kdyby věděli. Já však vím, že zatímco v češtině mnoho monografií na toto téma nevzniklo, jsou k dispozici některé prameny ze 17. století anglických dějin, k nimž i Kovářova kniha nabízí nejeden odkaz. Tedy, chcete-li se dozvědět něco o tomto období, lze Stuartovskou Anglii vřele doporučit.... celý text

Klub Pickwickův 1928, Charles Dickens

Moc roztomilá groteska! Ano, je to větší dávka čtení s nejedním hlušším místem, takže to není jednohubka na jedno dvě odpoledne. Což není žádná Dickensova kniha. Taky je to Charlesův první román a vcelku důležité je vědět, že to psal coby seriál v časopise. Ostatně jako drtivou většinu svých prací. Číst to naráz nebo s časovým odstupem mezi kapitolami pak bez pochyby činí rozdíl. Ovšem, když už se do této kroniky člověk začte, pak na něj čeká nádherné vyprávění o příhodách pana Pickwicka, mnoha jeho přátel a jednoho sluhy. Ač prvotina, je to dickensovské, jak jen může být - uličky plné života, popisy hravě vzbuzující čtenářovu představivost, dávka sentimentu, mnoho jemné i tvrdší ironie stejně jako kritiky společnosti (velmi oblíbená Dickensova témata soudnictví a věznic jsou tu přímo královsky probraná). A hlavně ty postavy a postavičky - dobrácký Pickwick, věčně vyděšený Winkle, v oblacích poletující Snodgrass, spíš příhlížející Tupman, věčně dobře naladěný Wardle, velmi osobitý pan Weller starší, nepřeberné množství dam od nešťastné paní Bardellové přes semetrickou paní Pottovou až po kvetoucí služtičku Mary. A samozřejmě nechybí ani výborné záporné postavy - v tomto případě Jingle a dvojice Dodson & Fogg. Ovšem největším králem mezi všemi není nikdo jiný, než Sam Weller. Postava, kterou osobně považuju za jednu z nejlepších, kterou jsem v literatuře potkal. Něco tak osobitého, zábavného, spravedlivého a zároveň svým způsobem obhroublého, to jen tak nepotkáte. P.S.: když jsem se teď po čase ke knize vrátil, konečně jsem po letech našel svou oblíbenou Dickensovu povídku nad rámec těch vánočních. Pokud by vás zajímala, je to krásná duchařská povídka pod kapitolou 49 obsahující "příhodu strýce cestujícího"... celý text

Šílenství a civilizace: Kulturní historie duševních chorob od Bible po Freuda a od blázince k moderní medicíně 2019, Andrew T. Scull

Fantastická kniha! Nevím, kdy naposledy se stalo, že bych byl naučnou literaturou tak pohlcen. Scull podává dějiny západní civilizace od dohledatelného počátku až po současnost z jiného pohledu. Pohledu velmi fascinujícího. Takové ostatně bylo šílenství vždy. Kniha se skvěle a plynule četla a nabídla mi mnoho "aha" a "wow" momentů, stejně jako otázek a úvah, které nejednou přišly dřív, než je vyslovil sám autor. Postupem stránek jejich počet narůstal - je psychiatrie vlastně věda? Jak je možné, že lítáme do vesmíru, počítáme v nanoměřítkách, vyrábíme kde co z kde čeho, ale vlastnímu mozku po 2000 (možná i víc) letech nerozumíme? Co definuje psychologické odchylky? Jak je možné, že se přístupy stále opakují? Proč dosud tyto věci neléčíme, ale maximálně tlumíme, ale ještě častěji se je snažíme přehlížet či vymazat? Zachránil-li islám západní civilizaci, pomohla by nám k odpovědím ztracená staletí? Co přijde po farmaceutickém pokusu řešit psychologickou otázku? Nezodpověděli jsme si už, ale ztratili onu odpověď? Není to skutečnost někde mezi vším? Neovlivnilo umění až příliš naše vnímání těchto záležitostí? A další z filozoficky laděných a nezodpověditelných otázek mi proudilo hlavou stejně jako tužka činící poznámky. Nenechte se však mýlit, Šílenství a civilizace nenabízí definici samotného šílenství nebo seznam duševních chorob či patologii nemocí nebo jinou vyčerpávající tvrdě odbornou četbu, jak by se mohlo zdát, nýbrž vývoj společenského vnímání i vývoj vědy o těchto nemocech jako takové. A způsobem velmi zábavným, srozumitelným, budící zvědavost a fantazii. V roce 2019, kdy kniha v českém překladu vyšla, si po přečtení řeknete, že veškerá ta ADHD, bipolární poruchy, deprese a další jsou zároveň skutečné, ale zároveň něco, co nedovedeme řešit. Ani jako "postižení", ani jako "léčitelé". P.S.: jo, a až si budete dávat ráno k snídani cereálie, např. Kellog´s, zkuste se pozastavit, zda není možné, že mají nějakou souvislost se sanatoriem=o)... celý text