Kozel přečtené 785

Mnoho povyku pro nic 2000, William Shakespeare

Název této komedie rozhodně neodráží moje pocity. Mnoho povyku pro nic mě velmi bavila. Dialogy Benedicka s Beatrice si v ničem nezadají s dialogy mezi Kateřinou a Petruciem ze Zkrocení zlé ženy. Mnohdy jsou dokonce ještě ostřejší, ale zároveň zábavnější - hlavně jejich hovor než předstoupí k oltáři. Skvostem je velitel stráže Puškvorec - ostatně, vždyť "je to vůl". Jen škoda, že nebylo v zápisu. A jeho školení podřízených před noční hlídkou je něco naprosto k popukání. Jinak je v komedii na Shakespearovi poměry dost postav, byť tentokrát se v jejich jménech člověk tolik neztrácí. Zápletky postavené na už typických Williamových motivech fungují a Messina nabízí mnoho příjemných, zábavných, ale i poučných, výjevů a scén.... celý text

Veselé paničky Windsorské 2009, William Shakespeare

Těšil jsem se, až se konečně setkám s Johnem Falstaffem, jedné z nejvýraznějších Shakespearových postav. Možná tou vůbec nejvýraznější - nejenom proporcemi. Leč nadšení z úvodního setkání je vlažnější než nadšení ze samotného očekávání. I to se stává. Celkově mi na první dobrou Veselé paničky windsorské úplně nesedly. Z nejrůznějších příčin nedovedu vybrat tu hlavní, takže patrně shluk několika. Ať už to byl překlad, na mé gusto příliš zběsile rychlý děj, momentální rozpoložení, nejedna zápletka navíc. Přestože ta hra má v sobě spousta komediálnosti, potenciálu, zábavnosti i poučení, které ve zpracování musí nutně zafungovat, pisatelsky asi Williamovi - tedy v komediích - spíš sedí jihoevropské prostředí než domácí půda. A to nejen geograficky. Ostatně jsou windsorské dámy jedinou komedií zasazenou do Anglie. Filozofická otázka - do jaké míry královna Alžběta ve Falstaffovi viděla vlastního otce? Přece mám co vypíchnout. I v této hře se znovu objevuje motiv, který je mi u Shakespeara čím dál sympatičtější. Totiž, že se manžel/milenec rozhodne vyzkoušet počestnost své vyvolené, která ho bravurně, chytře a šalamounsky vytrestá, stejně jako svého potenciálního svůdníka. Možná je to pouze můj osobní dojem, nicméně Shakespeare svým ženským postavám (které samozřejmě hráli mužští herci) dává punc moudrých hrdinek, což vždy potvrzuje ještě další ženská postava opačného spektra.... celý text

Felix, plnou parou vpřed 2020, Kate Moore

Doufal jsem, že se druhému dílu o nádražní královně Felix dostane českého překladu. A dočkal jsem se. S vědomím, že se od časů prvního dílu mnohé změnilo, jsem se těšil, jak se - dnes už bez nadsázky celosvětově - známé kočce z hudderfieldského nádraží a jejímu týmu daří. Ne všechno se totiž vleze do facebookových příspěvků. Stejně jako se ne všechno vleze do tištěné knihy. Kate Moore pojala druhý díl trochu zvláštně a úvodní desítky stran byly trochu rušivé, neboť autorka až příliš lpěla na snaze osvěžit události předchozí. Což u mě začalo hraničit se zklamáním, které zmizelo se zhruba šedesátou stranou. Pak nastoupilo - nemá cenu zastírat - především dojetí, nepotlačená slza, ale i pobavení a hlavně obdiv nejen k Felix, ale také k nátuře jejích kolegů. Z Felix se stal jednoduše symbol hodný respektu. Symbol, z kterého mají užitek jak samotné nádraží, tak místní charitativní organizace, ale také především jedinci, jejichž příběhy se to na stránkách jenom hemží. A Glorie s malou Evou se dostanou pod kůži čtenáři stejně jako oběma Angelám, poručnicím Felix. S lítostí mám trochu obavu, že u nás by něco takového úplně možné nebylo. Trochu zrádný je kocour Bolt sedící po boku Felix na obálce. K němu se totiž váže až závěr knihy (chápu, že v důsledku vzniku knihy), přestože jsem čekal, že se o společných dobrodružstvích deratizačního týmu dozvím víc. Na druhou stranu je to možná předzvěst třetího dílu. A jakkoli oddechová četba tenhle příběh je, rozhodně stojí za pozornost, ať už ve formě tištěné a nebo té facebookové.... celý text

Přízračný svět Branwella Brontëa 1970, Daphne du Maurier

"Za každým velkým dílem se skrývá velké utrpení". Tohle motto se mi osvědčilo u nejednoho díla a nejinak je tomu v případě světoznámých děl sester Brontëových - Jana Eyerová, Na Větrné hůrce a Dvojí život Heleny Grahamové. Pozadí a historie této rodiny z haworthské fary nejsou o nic méně dramatické, tragické, dojemné a emotivní než příběhy ve slavných dílech na faře stvořených. K sestrám se ovšem váže ještě jedna výrazná a velice důležitá osoba - Branwell Brontë. Bratr za života utlačovaný, nepochopený a přehlížený, po smrti stále nedoceněný - a v podstatě nadále přehlížený a nepochopený. Jeho životní cesta se může zdát jako cesta naprostého ztroskotance bez sebemenšího přínosu. Avšak zároveň je obrazem člověka, který po sobě zanechal jedny z mála malířských portrétů sester a dal tisícem popsaných stran vzniknout propracovanému světu Angrie. Ale především je životem člověka, díky jehož přímému i nepřímému vlivu se trojice sester nesmazatelně zapsala do dějin literatury a jejichž díla jsou hodnotou trvalá. A právě Branwellovu osobnost a život předkládá Daphne du Maurier čtenářům. Nelze jinak než doporučit tento vhled do dění na haworthské faře, kde se - troufám si říct - odehrával bez nadsázky jeden z nejpozoruhodnějších příběhů literárních dějin. Čtení této knihy však s sebou nese i jisté riziko; zvlášť pro našince. Přestože v angličtině existuje spousta pramenů, životopisů i knih o Brontëových, v češtině (pokud jsem se dopídil) je toto jediná kniha, která vám může představit Branwella. S tím se pojí fakt, že všechno v knize uvedené je pro čtenáře neznalého naprosto neznámé a nemusí se v tom lehce orientovat. Po čase může i odmítnout zápas s četbou. Navíc nemá po ruce nic, s čím by to mohl porovnat - např. hojně odkazovaný životopis Charlotty z pera Elizabeth Gaskell. Což je ohromná škoda, kterou snad trochu mírní film To Walk Invisible. Nicméně i za dar "Přízračného světa Branwella Brontëa" patří velký dík, jelikož kromě jemnocitu a snahy nesoudit, nabízí Daphne i naprosto neocenitelné citace dopisů, psaných perem členů domácnosti i jejich blízkých. A hlavně přináší neocenitelný pohled do zlomené duše marně vedoucí mnohý psychický zápas, z nichž až do hořkého konce vycházela s prohrou.... celý text

Kupec benátský 2007, William Shakespeare

Šalamounsky moudrá Porcie kdesi v díle praví: "Jen v pravou chvíli pravá cena věcí, dojde své pravé, zasloužené chvály!" a těmito slovy shrnuje mé vlastní dojmy. Kupce benátského jsem potkal už dřív, ve filmovém podání, kde kraloval sám Al Pacino. Jedním dechem musím podotknout, že filmová zpracování Shakespearových děl jsou často mnohem náročnější, než jejich literární podoba. Kterou navíc naprosto bravurně podává Hilský. Myslím, že nebýt jeho, mnoho českých čtenářů by s Williamem těžce zápasilo. A tak až teď mohu tuhle hru s nadšením docenit. V Kupci je sice mnoho postav tak trochu "prázdných" nebo nedostatečně propracovaných. A přestože je děj hry svižný, napínavý i zábavný, ve výsledku jí to trochu ubližuje (bavíme-li se o psané formě). Na druhou stranu to zároveň podtrhuje ty zásadní postavy a momenty, které mohou o to více zazářit a dostat se čtenáři pod kůži. Což bych bral jako autorův účel. Ty zásadní postavy jsou z mého pohledu dvě - stereotypy ověnčený židovský lichvář Shylock, prahnoucí po krvavé pomstě, jehož verš o lidské totožnosti křesťanů a Židů je legendární stejně jako provokativní špičkování Antonia; a opravdu šalamounsky moudrá a hrdinná Porcie, jejíž schopnosti jsou podtrženy "papouškující" Nerissou. A pokud jde o momenty, či spíš scény, jsou v podstatě taky dvě nebo tři. Jednak uzavírání obchodu mezi Antoniem a Shylockem, následně pohádkově laděná volba Porciina manžela a především soud mezi Shylockem a Antoniem. Jediné, u čeho mi uniká rozhodnutí, je, zda Shakespeare při některých scénách vycházel z dávných konceptů a nebo zda ony známé koncepty vychází ze Shakespeara. Ono to bude možná někde na půli cesty. William umí hlavu zamotat. A duši potěšit. Druhá skutečnost, která mě zaujala (možná plynoucí z toho, že Shakespeara teprve objevuji) je Williamova náklonnost vůči ženským hrdinkám. Pro dobu, kdy psal, věc celkem neobvyklá. Možná "neobvyklá" pouze svým způsobem z náhledu roku 2020.... celý text

Anglie za Shakespeara 1902, Edwin Goadby

Co se týče Britských ostrovů a jejich historie, existují dvě témata - dějiny Britských ostrovů a Shakespeare. To druhé téma je pro mě dosud víc nově objeveným světadílem než čímkoliv jiným. A je nutno užívat všemožných berliček, k nimž bez pochyb patří i spisek Edwina Goadbyho. Autor mě vzal za límec, vrhl do Anglie - především Londýna - přelomu šestnáctého věku s věkem sedmnáctým a byl mi skvělým průvodcem nutícím mě kochat se věci malými i velkými. A trochu lépe chápat nesmrtelnost Williamovu, která sice vycházela z každodennosti, nicméně přežila (a přežije) mnohá staletí následující. A to je jedna z těch zásadních myšlenek této kraťoučké práce. Shakespeare je možno ocenit samotným dílem. Ale jeho velikost lze plně docenit jen díky tomu, když velikána britské literatury konfrontujete s dobou jeho života a když si uvědomíte co nejvíc souvislostí zanesené prachem staletí. Krom toho, období Alžběty I a Jakuba I. samy o sobě patří mezi fascinující údobí ostrovních dějin, které si v ničem nezadají s dílem Williama Shakespeara.... celý text

Sen noci svatojánské 1994, William Shakespeare

Tak z tohohle snění mám podivně smíšené pocity. První třetina mi nedávala moc smyslu a uváděla mě do vlastního snění provázeného pochrupkáváním na stránkami. Jediný moment, který mě v prvé části zaujal, bylo uvědomění, že příběh je především docela osobitý způsob řešení partnerských neshod mezi Oberonem a Titanií. Tím okamžikem začal být Sen noci svatojánské o něco zajímavější, zvlášť díky režii Puka a přístupem Oberona, který procitnutím (stejně jako mým) začal dávat věci do pořádku. Propletenost - či popletenost? - dění uprostřed lesa mezi čtyřlístkem zamilovaných už nesla nádech zábavnosti a komediálnosti. Ovšem za vrchol považuji třetinu poslední, kdy skupina "aténských křupanů" předvádí divadelní hru před Théseem. Tady Shakespeare opět zazářil. Střílet v rámci divadelní hry přímo do vlastních řad divadelníků pomocí "divadla v divadle", ještě tak vkusným způsobem, to bylo skvostem hodným mistra. Zakončení závěrečnými monology oněch lesních božstev tahajících po celou dobu za nitky (či větévky) bylo jen třešničkou. Snové jako samotný sen - málokdy si vybavujete začátek nebo průběh, ale většinou si vybavujete ten závěr před probuzením. Že by byl Vilda až takový kulišák?... celý text

Klub podivných živností / Anarchista Čtvrtek 1987, Gilbert Keith Chesterton

Chestertona jako autora dosud neznám. Znám však od dětství jeho nejslavnější postavu - pátera Browna. A jelikož "všechny cesty vedou do Říma", v mém případě k Britům, i na Chestertona došlo. Hned dvojitou dávkou; přes "Klub podivných živností" a "Anarchistu Čtvrtka". Dávkou, která byla dvojakou i v pocitech. "Klub podivných živností" mě opravdu bavil. Zcela typický britský humor, který loudí lehký, ale dlouhotrvající úsměv. A spisovatelský postup netypický v nejednom směru. Tři základní postavy - vypravující Swinburne, skeptický, unáhlený a možná příliš aktivní Rupert Grant a především bláznivý, ale přitom kouzelně moudrý a nadhledem oplývající Basil Grant. A poslední zmíněný je pozoruhodná postavička. Naprosto netypický "detektiv" řešící netypické případy netypickým způsobem, ale přece naprosto přesným a v zásadě logickým. Způsobem, který většinu lidí obvykle nenapadne. Přitom právě to je často nejlepší postup. Z šesti povídek jsem jedinou považoval za slabší, konkrétně "Ztřeštěné chování profesora Chadda". Ostatní byly skvostnými příběhy, byť ne dokonalými. A po víc jak sto letech od vzniku je zajímavé vidět, že některé z "podivných živností" se více nebo méně staly skutečnými - především firma na zážitky a realitka nabízející netypické ubytování. Horší to bylo v případě "Anarchisty Čtvrtka". Ve spousta věcech Chesterton nabízí skutečně moderní příběh obsahující všechny klasické záchytné body - zběsilé honičky, odhalené masky, komplikovanou zápletku, tajemného zlouna, překvapivé zlomy atd. Jenže protknuté paradoxy až příliš paradoxními a fantazií příliš fantaskní (takový detektivní verze Alenky v říši divů), takže jsem se v příběhu ztrácel a při mnoha částech dokonce nudil a mnohokrát nechápal. Dospěl jsem k závěru (přestože podobné dílo je u Chestertona spíš výjimkou), že počátkem dvacátého století mi začíná být literatura poněkud vzdálenější. Tyhle Chestertonovy literární "úchylky" měly skvělý potenciál, i když později autor zůstal u konvence. Ve vší úctě patrně nebude patřit mezi mé oblíbené autory. Jedno mu však upřít nemůžu a ostatně ani nechci. A to je právě na začátku zmíněný páter Brown. Po tomhle malém tréninku jsem docela zvědav na patrně nejslavnější Gilbertovo dílo.... celý text

Poslední hřích 1901, Wilkie Collins

Wilkie byl génius! Nebo možná ne génius, jako spíš dokonalý literární démon. S každou další knihou se stále více divím, že jeho jméno poněkud zapadlo, přičemž za svého života se těšil podobné slávy jako Dickens. Tihle dva byli provázáni víc, než by současného čtenáře napadlo. A tak je s podivem, že zatímco Charlieho jméno po smrti rostlo, to Wilkieho utichlo, ačkoliv "Poslední hřích" je dalším fantastickým románem s perfektní komplikovanou zápletkou, dramatem zvyšujícím srdeční tep, téměř thrillerově silným napětím, temným rodinným tajemstvím, pečlivou detektivní prací, lovem spravedlnosti, zdánlivou předvídatelností a naprosto neskutečnou schopností tahat čtenáře za nos=o) Poněkud mě mrzí, že mé vydání je ochuzeno o čtyři strany na začátku knihy. Sice nemají na celkový příběh zcela zásadní vliv, avšak vzhledem ke Collinsově schopnosti konstrukce osvětlovaly Emilin odchod z internátu, vztah mezi ní a povahově odpornou Františkou a taktéž seznámení s Albanem Morrisem. Ano, tohle všechno Collins dovede vystřihnout na čtyřech stranách. Nic naplat, i přesto byl Poslední hřích ohromující jízdou, která mě strhla do víru dění. Nejrůznější prostředí od školního internátu, přes pěstěné zahrady až po zatemněné pokoje nemocných a umírajících. Emilina zdánlivá hloupost či neschopnost si přiznat souvislosti, vřelé přátelství ředitelky Ladové, nenávistná povaha Františky, kontroverzní povahy sourozenců Mirablových, ještě vřelejší přátelství Vilmino a samozřejmě ryzost charakteru Morrisova. To nejzásadnější je však krvavá smrt Emilina otce. A to je ten největší Collinsův trik - jste schopni po všech těch stranách přijmout závěr s takovou odevzdaností jako sama Emílie? Nebo jste si všimly detailů, které takový výsledek značně zpochybňují a ukazují jinými směry?... celý text

Cesta všelikého těla 1957, Samuel Butler

Nechci Butlerovu pichlavost a snahu o satiru nějak bojkotovat. Přesto jeho sága o rodu Pontifexů, respektive životní cesta Arnoštova, nebyla zrovna nejvyvedenější. Tedy ve smyslu formy vyprávění, protože samotný příběh má mnoho do sebe. Myšlenek, narážek a úvah je tu víc než dost, přičemž spousta z nich stojí za pozornost. Jak ve vztahu ke své době, tak i s přesahem do současnosti. Ačkoliv "Cesta všelikého těla" celkově z mého pohledu někde zapomněla sílu....a zuby. V kritice společnosti 19. století jsou přece jenom úspěšnější autoři jako byl Dickens, Thackeray nebo o generaci mladší Wells a další. Toto dílko je spíš jako literatura samotného Arnošta - a soudím, že ty narážky nebyly náhodné - totiž, že kniha nedojde slechu, kterého zasluhuje. A že Butler se stane autorem jediného díla. Poněkud ironicky, právě této. Pokud měl autor strach vydat knihu před svou smrtí, aby nevyvolal příliš kontroverze, pak se mu to podařilo i poté. U mě poněkud jsou ty protichůdné pocity poněkud jiného rázu, než byl účel "Cesty všelikého těla".... celý text

Komedie omylů 2008, William Shakespeare

Skvěle fungující zápletka, hromada vtipů scénických, situačních i jazykových. Ty hrátky s jazykem začínám u Shakespeara - či možná u Hilského, jenž taky zasluhuje hlubokou poklonu - obzvlášť oceňovat. Rychle plynoucí příběh odehrávající se během několika hodin a schéma záměny fungovalo tehdy stejně dobře jako dnes. Ostatně co jiného než pobavení čekat od dvou párů dvojčat a dvou sester, z nichž pouze jedna je vdaná? Leč psaná forma může vyvolat mírné závratě. Lehce jsem se ztratil v onom "kdo je kdo" a "kde teď jsme" (což jistě vymizí na divadelní scéně) a těžko se vracel do správných kolejí. Tahle hra bude patřit do kategorie, kterou si nelze užít jako celek na první pokus a je potřeba opakované čtení. A že svou kvalitou k tomu zajisté láká. Tak zas někdy se nechám pobavit a zmást Antifolem a Dromiem. Vlastně dvěma. Od každého.... celý text

Zkrocení zlé ženy 2011, William Shakespeare

Brilantní komedie! Brilantní. Shakespeare sice čtenáři dá dost zabrat zvolenými jmény postav, je to však zádrhel spíš psaného textu, než celkového příběhu nebo hry na pódiu/filmu. Po čtyři staletí je to jedna z nejoblíbenějších jeho her a není se ani moc čemu divit. Komedie je to skvěle sepsaná, zábavná, lehce fraškovitá, humorem i způsoby někdy až obhroublými či vulgárními. A protože je to Shakespeare, existuje nepřeberné množství možností, jak hru chápat. Zvlášť po tolika staletích, změnách v životě, společnosti, člověku. Vlastně čím je starší, tím víc zabarvení dostává. Je to komedie, čili spousta věcí je hyperbolicky nadnesena. Nemyslím, že by byla přesným odrazem tehdejší společnosti a mravů, byť do jisté míry jistě je. V podstatě Zkrocení zlé ženy vnímám jako přívětivý, hezký, romantický příběh, i když je mi jasné, že moderní feminismus (dá-li se tomu tak říkat) by hru nejraději roztrhal na kousky. A přesto (teď přijdou spoilery) Kateřinu nikdo nechce, neboť je to lítá žena, drzá, krutá, násilná, odtažitá atd atd. Kdo by takovou ženu chtěl, že? Až na Petruchia, který je odhodlán ji získat, zamiluje se do ni i bez pomoci ostatních, kteří touží po lehce koketní Biance. Na Kateřiny nadávky, hrubost, vztek, vzpurnost reaguje přesným opakem - lichotkami, úsměvem, potěšením, líbezností. Kateřinu získá a pak ji "léčí" její vlastní medicínou, která je chvílemi opravdu brutální a krutá, že se moderní čtenář ošívá. Přesto myslím, že Petruchia to stálo dost sebezapírání (viz moment s krejčím). Vůbec jejich vzájemné dialogy jsou diamantem celé hry (v závěsu je pak opět služebnictvo). Jaký je výsledek? Kateřina, která do hry vstupovala jako nepoddajná čarodějnice, vychází ze hry jako záviděníhodná manželka, která získala jak mírnost (ne podřízenost!) tak schopnost věci ctít. A věřím, že kdybychom viděli do příběhu za jeho konec, našli bychom Petruchia s Kateřinou jako párek sobě rovný a vcelku rovnoprávný i spokojený. To nezní zrovna šovinisticky, že?... celý text

Dva páni z Verony 2008, William Shakespeare

Jsem na sebe pyšný. Tak dlouho se ve svém čtenářském životě vyhýbám slovutnému Shakespearovi s vědomím, že na něj musí dojít, až na něj skutečně došlo. A rovnou z gruntu s velkolepým kompletním souborem pana Hilského. Pro vlastní potřeby si dovolím databázi ještě víc užít coby vlastní čtenářský deník a přidat komentáře jednotlivě. Inu, Shakespeare není jednoduchá látka. A tak moje první seznámení začíná pěkně od počátku s komedií Dva páni z Verony. A říkám si, čeho jsem se vlastně obával. Bylo to příjemné, vtipné, odlehčené, jemné, hluboké a srozumitelné i lehce "nedospělé". Jistě, tahle komedie se řadí mezi juvenálie, takže nedosahuje závěrečné velikosti autorovy. Ale stejně tak milé počátky nabízí Austenová či Brontëová a stojí za pozornost. Dva páni z Verony mě pobavili dialogy (vlastně i monology) mezi Řízem a Břinkem, což jsou skutečně zábavní "šaškové". Sluhové jsou v tomto směru odvěkým vděčným tématem. Stejně tak tu William vystrkuje růžky skrze milenecké dvojice, zradu Proteovu, zbojníky v lesích, ženské postavy převlečených do mužských šatů jako v případě Julie a moudře založeného Védodu. Prvotřídní tréninkové hřiště pro největšího z dramatiků, kde si ozkoušel náměty tak charakteristické pro jeho tvorbu.... celý text

Chvála bláznivosti 1966, Erasmus Rotterdamský

Hravý, pichlavý, vtipný i moudrý spisek. Je až s podivem, co všechno může vzniknout, když se na dlouhých cestách pohroužíte do myšlenek. Když budete mít štěstí, vznikne dílko, které ve své době způsobilo vlnu pozdvižení a po čtyřech staletích má stále co nabídnout. Jistě, jakkoli krátká, jednohubka to není. Spoustu věcí již známe. Pro plné ocenění Erasmovy Bláznivosti je potřeba tak dvě, tři, možná čtyři četby. A plné soustředění, protože Bláznivost sem tam začne plácat vodu, vracet se k původnímu proudu, jen obmění předmět. Ale proto je to sama Bláznivost, není-li tak? Erasmus šije do všeho a všech. Nejzajímavější část je patrně ta, která míří proti církvi, jejímu pokrytectví, ale i pokrytectví obecně. A že tímto bláznovstvím trpíme všichni. Vsadil bych se, že nejednou v tom uvidíte sebe sama a nejraději byste Bláznivosti kontrovali, že lže. Nelže. Míří přesně. Stejně tak mě zaujala část o vědách, respektive vzdělání a moudrosti. V těch 120 stránkách (ve vydání Odeonu z roku 1966) je ukryto mnoho pravdy. Úsměvné, potrhlé, rýpavé, ale vlastně milé. Není to tak, že by Erasmus neříkal "nic nového". Je to spíš tak, že se za těch 400 let v podstatě nic nezměnilo. A proto jsou tahle díla stále živá.... celý text

Dvě povídky 1893, Charles Dickens

Vynikající dvě Charlieho povídky=o) Neznámá - pro mě dosud určitě - vánoční povídka "V boji života" rozhodně nezasluhuje pozici odstrčeného dítěte. Filmařsky vyvedený úvod, který by mohl závidět nejeden režisér, patří k nejlepším, které od autora znám. Skvěle čtenáře vrhne do příběhu, který plyne bez zádrhele a nabízí zápletku plnou vtipu páně Jeddlera, roztomilé hlouposti Clemency, moudrosti sluhy Britaina nebo právnickou dvojici kulišáků Snitcheye a Graggse (a jejich manželek). Nechybí ani skvělé prostředí, malebné vypravování a velmi lehký háv tajemství. Rodinného. Na to dobře slyším, o čemž ví své Wilkie Collins. Tou druhou povídkou je rozsahem kratší, avšak spádem rychlejší "Jak si pan Watson Tottle namlouval". A že si toho ten pán namlouval opravdu hodně. Kdyby jen slečnu Lillertonovou! Tottlův přístup k manželství pobavil nejen čtenáře, ale i Parsonse. Byť ten první v tom alespoň neměl uložené peníze. Jednoduchý příběh upletl Dickens s lehkostí sobě vlastní. Jednoho překvapuje, jak málo stačí pro dokonalé nedorozumění. A zároveň pobavení čtenáře. Jen se trochu obávám, že závěrem se tak trochu Dickens pobavil na účet čtenářův. Kulišák jeden. Podobně jako ono duo Snitcheye a Craggs=o)... celý text

Ráj opět nabytý 1896, John Milton

Dle slov překladatele Zvičínského odbyl Jungmann "Ráj znovu nabytý" slovy, že "nedosahuje "Ráje ztraceného" - je chatrnější". A tak sám Zvičínský doplňuje onu naprosto fantastickou a nesmrtelnou epickou báseň o její pokračování. O tom, že na Jungmannových slovech něco málo bude, hovoří i skutečnost, že "Ráj znovu nabytý" snad jiné vydání než z roku 1896 nedostal. Možná to ale bude trochu složitější. "Ztracený ráj" je velkolepě postaveným příběhem, který čtenáře pohltí, i bez ohledu na náboženskou stránku věci - vzestup (sestup?) vojska pekelného, nebeská válka, Satanovo úspěšné pokoušení Evy, provokace Boha. "Ráj znovu nabytý" se tématicky omezuje na Satanovu marnou snahu zlomit Ježíše v poušti, přestože se do toho podniku pouštěl s velikým sebevědomím. A s tím celé dílko stoupá i klesá. Stejně jako se Zvičínského schopností poezie, která je sice na úrovni vysoké, ale pro člověka z roku 2020 velmi těžko proniknutelné. Samotného mě překvapilo, jak moc se odlišuje tehdejší sloh poetický od beletrie, kterou čtu tak snadno. Dnes aby tak výrazný kontrast jeden pohledal. Těch kontrastů je pro moderního čtenáře mnohem víc. Tedy pro mě bylo. Zatímco překladatel zmiňuje odvěký souboj dobra se zlem a marný boj Satana porazit Nejvyššího, moje dojmy byly trochu odlišné. Ježíš se tu projevuje jako naprosto zatvrzelá osobnost přesvědčená o vlastní velikosti na hranici totálního egoismu typu "kdo je víc, než já?" pohrdající těmi dole. A ten pomyslný ďáblík, co se mu snaží dostat pod kůži, naopak působí naprosto lidsky, sympaticky (počkat, takový byl vlastně i ve Ztraceném ráji) a srovnaný s realitou a světem. Co se mi ohromně líbilo - a možná to samotnému Miltonovi při psaní zcela nedošlo - je Satanova opakovaný a ironizující úsměšek o tom, že má-li přijít věčné království, které nemá konce, tedy logicky nemá ani začátek, takže nikdy nenastane. A řekněme si na rovinu - zdá se vám, že jsme se za těch víc jak dvě tisíciletí vrátili do ráje?=o)... celý text

Nástup romantismu: Přínos Bavorska k německým duchovním dějinám v období 1765-1785 2010, Hans Grassl

Přestože prací o iluminátech není nikdy dostatek (v češtině už vůbec), přece jsem si otevřením knihy Hanse Grassla na sebe trochu upletl bič. Jelikož autor předkládá regulérní vědeckou práci, vcelku oprávněně předpokládá určitou/sebemenší vzdělanost čtenáře. Žel, má znalost prostředí Německa je bídná, Bavorska ještě slabší a 18. století obecně je pro mě dosud spíš neznámou oblastí, takže číst a pochopit nebylo zrovna snadné. I přesto je Grasslův, poctivě sepsaný, Přínos romantismu hodný ocenění. "Sektářské" osvícené 18. století evidentně přineslo mnoho na poli duchovním - zrušení jezuitů, brojení proti řádu, změna myšlení i významů slov, mezmerismus, galvanismus, magnetismus, kulty, alternativní vyznání atd. Všechno v době, kdy na trůnu seděla Marie Terezie následovaná osvíceným Josefem II., ve vedlejší Francii pomalu doutnala revoluce a Velká Británie tři měsíce po vzniku iluminátského řádu přišla o Spojené státy (ne, žádná propojenost v tom skutečně není). Tyhle souvislosti jsou tolik fascinující, a přitom je těžké si je uvědomit. Což patří patrně jinam. Nicméně ještě jednou, Grassl podává obraz Bavorska, které nemalým dílem přispělo v posunu tehdejší společnosti na filozofické, náboženské, lékařské i vědecké úrovni. O to víc překvapivé je, že - tak jak to autor podává - se všechno dělo především na nekrvavém, byť silném a rozsáhlém literárním poli polemiky. Tahle kniha má však ještě jeden, dost možná zásadní, přínos, než obecný obraz tehdejšího dění (což je i důvod, proč jsem po knize sáhl) - Weishauptovi ilumináti, tak oblíbené téma konspiračních teorií. Ne, tento "literární" spolek je sice velmi zajímavý, ale jeho chapadla nikdy nesahala kdovíjak daleko hluboko. Grasslovo podání, byť nejen u nich by nebylo na škodu téma víc rozebrat do důsledků než náčrtem, je patrně nejlepším, co se v současnosti dá v češtině sehnat. A vězte, že je to hodné studia.... celý text

Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha 1966, Miguel de Cervantes y Saavedra

O tom, že Cervantes svou knihou změnil dějiny literatury, nemůže být pochyb. Moudrý blázen či bláznivý mudrc don Quijote de La Mancha a jeho věrný souputník Sancho Pancha, u něhož nevíte, kdy končí jeho hloupost a začíná rozum, jsou zárukou kvalitního literárního zážitku. A pozor, za hlupáky se dají považovat i lidé v jejich okolí, kteří kouzelnou jednoduchost ústřední dvojice využívají pro vlastní pobavení. A můžeme se ptát, jestli Cervantes tak trochu nemířil i na ty, kteří dobrodružství Quijotovo čtou=o) Vůbec tahle kniha v sobě nese mnoho moudrosti a protikladů umě skrytých pod nánosem parodie. Což je věc, které si moc cením na starých dílech. Dva díly (což jsem nevěděl) dobrodružství a historek jsou velikou hromadou příhod, náhod, nehod a vtipu - ostatně tihle dva pánové tráví víc času na zemi než na Rocinantovi a oslovi - kdy příhoda s větrnými mlýny je spíš poznámkou na začátku knihy (až si říkám, proč se stala tolik slavnou). Jelikož vydání jsou spojena do jednoho, je velmi dobře možné, že pro současného čtenáře je don Quijote velkou dávkou na jeden zátah rozsahem i obsahem. Ovšem stojí to za to, přestože i tady (abych se inspiroval Panchovými sklony k příslovím) platí, že žák překonává mistra, kde je láska, je také bolest, dělej co chceš a zaplať. A tak Cervantes inspiroval mnoho pozdějších děl, která patří i mezi má oblíbená jako je Sternův bláznivý příběh Shandyho, naprosto fantastický Tom Jones od Fieldinga, ale i třeba Pickwickova dobrodružství od Dickense. P.S.: pamatujte si, že každého sledují dva druhy kouzelníků/čarodějů. Jedni mu házejí klacky pod nohy a činí potíže, ti druzí nad ním drží ochrannou ruku=o)... celý text

Dějiny Anglie 1998, André Maurois

Tak abych se rovnou přiznal, nejsem si jist, jak k Mauroisově výkladu, interpretaci, syntéze, přehledu (či co přesně to má být) Dějin Anglie vlastně přistoupit, jak to pojmout, přijmout. Ostatně - André Maurois byl Francouz=o) Kniha se čte velmi příjemným způsobem. Coby úvod do dějin ostrovního státu poslouží víc než skvěle. Maurois neprobírá dějinné události nijak zvlášť dopodrobna a čtenáře nezatěžuje vyčerpávajícím soupisem jmen, dat a suchým výčtem faktů. Struktura a způsob psaní je odlehčený a čtenáře dovede zlákat, aby si ke konkrétním obdobím dohledal další podrobnosti, což je myslím jedině správně. Ačkoliv je tu i temná stránka věci; totiž, že Maurois se ne vždycky drží faktografické správnosti. A především výkladem překračuje 18. století, čímž popisuje Dějiny Velké Británie a odporuje názvu své knihy. Není na tom vyloženě nic špatného, jenže Velké Británii se věnuje samostatná kniha v edici NLN (což autor nemohl tušit) a novodobé dějiny v autorově podání při nejmenším trpí poplatností doby a kniha výrazně ztrácí na dechu. Kéž by se byl na popsaných stránkách věnoval podrobněji starším obdobím. Čeho si však nejvíc cením na tomto výkladu, je analýza povahy ostrovního národa. Toho, proč Anglie přežila dva tisíce let bez větších problémů a je stále živá, proč v mnoha směrech nejednou předběhla kontinent, proč se jí vyhnuly krvavé revoluce, proč byla vždycky jedním z nejvýznamnějších světových států, proč jím je doposud. Mohu se jen podepsat pod tento závěrečný dovětek: "Dějiny Anglie jsou dějinami jednoho z nejúžasnějších úspěchů lidského rodu. Několik saských a dánských kmenů, které zabloudily při svých cestách na neznámý ostrov na samém okraji Evropy a smísily se se zbytkem keltsko-římského obyvatelstva, se poté, co jim dali organizaci normanští dobrodruzi, za několik století stalo pány jedné třetiny této planety. Zkoumat tajemství tohoto překvapivého osudu, které se podobá dávnému osudu Říma, je nesmírně zajímavé."... celý text

Johanna z Arku 1920, Thomas de Quincey

Tahle esej je spíš takový bonbónek než dílo vhodné k nějakému hodnocení. Víc než o chudáka Johanku, šlo de Quinceymu o špičkování Páně Micheleta. Ostatně ty přestřelky elit nejrůznějšího druhu vyměňované přes nejrůznější veřejná média není vynálezem moderní doby. Kromě toho mám hrozně rád takové to lehce povýšené, ale zábavné popichování Francouzů ze strany ostrovanů. Velké, malé, vážné, nevážné. Však známé je pravidlo, že Francouzům se nedá věřit=o) De Quincey s lehkým až sprateckým úsměškem na rtu odpovídá panu Micheletovi na francouzskou kritiku anglické povahy, byť se jako zbabělec schovává za sukni ženskou - respektive v tomto případě spíš za brnění panenské. Ty výpady jsou úsměvné a především v závěru vydařené. A to je tak vlastně všechno, co tenhle essay nabízí. Krátké časopisecké pobavení. Víc od toho nečekejte. Vhodné spíš pro britofilské povahy do určité míry obeznámených s reáliemi=o)... celý text