Kozel přečtené 785

Jindřich IV. Díl druhý 2003, William Shakespeare

Tak druhá část si s první v ničem nezadá, ba dokonce ji v ledasčem ještě překoná. Třeba Falstaff a jeho bezedná studnice výmluv, schopnost převracení pravdy i snaha se všemu vyhnout. Např. jeho dohady s hospodskou, skvělá hádka s Pistolem a nebo naprosto komické verbování vojáků či snad ještě více chvastounský Bloumal (ostatně na jménech si tu Shakespeare dal celkem záležet). Příjemným způsobem kontrastní dávka humoru pro hru, která má do komiky značně daleko. Opětovně jsem se těšil z Shakespearovi schopnosti prolínat dobu odcházející (Jindřich IV.) s dobou přicházející (Jindřich V.), s tím související změnu poměrů a bouřlivé řinčení zbraní, kdy odbojný arcibiskup zažil porážku rovnající se prohře Percyho. I samotná postava Jindřicha Lancastera, čili nastupujícího Jindřicha V., doznala vrcholu vývoje. Nebo vlastně možná ne, další hra patří jemu samému. Pěkně si William vyhrál s vrtkavostí královské přízně, což mohl na vlastní kůži pocítit nejenom Falstaff. Skvěle autor vystavěl onu časovou linku měnících se poměrů - umírající Jindřich IV., šedivějící Falstaff (ano, zmiňuji ho po několikáté, když ale on je to taková trubka), sílu životní i politickou získávající Jindřich V. A ještě skvěleji upozorňuje na onu vrtkavost obecně - osudu, královské přízně, zdraví, života, štěstí celkově. Dostatečně to dokládají skvostné monology a dialogy, a to jak morálně (Jindřich mladší u Jindřicha staršího), tak dokonce zábavně (nadávky, které je schopno vyplodit osazenstvo U kančí hlavy je přímo poučné). Opravdu se mi tahle moralisticky zaměřená hra líbila. Nebylo to naposledy.... celý text

Triadické výnosy irské 1999, Daniel Samek

Sice jsem pomocí předmluvy Daniela Samka úplně nepochopil, co přesně triády jsou. Za to jsem zcela jasně pochopil, že texty "Trojice výnosů tradičního irského práva" neboli "Triadické výnosy irské" (v originále krásné staroirštinou psané Trecheng breth Féni = pro našince zhola nečitelné) dalece, skutečně dalece přesahují svou moudrostí, myšlenkou i vtipem dobu vzniku odhadovanou na 9. století. Těch 256 výnosů + pár dodatků z dalších pramenů má ohromnou sílu a přesah do nejrůznějších poloh životních i společenských. Neodolám, abych alespoň tři nezmínil, i když těžké vybírat. A rozhodně stojí za to do nich opětovně nakouknout. Tři hlupáci světa: mladý zesměšňující starého, zdravý zesměšňující nemocného, rozumný zesměšňující bláznivého. Tři klíče odemykají jazyk: opilost, důvěra, láska. Tři kapky hospodyně: kapka krve, kapka slzy, kapka potu. (něco mi to připomíná...)... celý text

Jindřich IV. Díl první 2003, William Shakespeare

Jindřich IV., zdá se, bude patřit mezi mé nejoblíbenější, ne-li vůbec nejoblíbenější, Williamovy hry z kategorie historických. Naprosto famózně vystavěný příběh plný Jindřichů - majestátní a skutečně královský Jindřich IV., vzpurný Jindřich Percy a těžko zařaditelný Jindřich, princ z Walesu. Ty dějové linky dvou, nebo možná tří, nejrůznějších prostředí a jejich prolínání, to je solidní kumšt vrstevnatý, svižný a značně akční. Avšak naprostý hřeb hry, to je Falstaff; persona, které není ve hře rovno a už chápu, proč patří mezi nejslavnější autorovy charaktery. Jeho špičkování s princem z Walesu, potažmo loupež nebo "královská scéna" ve (dějinně) vyhlášené hospodě U kančí hlavy, to je panečku požitek. A ty nadávky, šmankote, to je vytříbená sbírka. Vše v prvním díle vrcholí bitvou u Shrewsbury. A bitvy, ty bývají v Shakespearově díle přímo epickou záležitostí rozehrávající bubny fantazie. Jsem ohromně zvědav na druhý díl.... celý text

Metla moří - Bukanýři, piráti a korzáři 2005, Angus Konstam

Yoho! Výborná kniha o tématu, které přitahovalo snad každého z nás alespoň chvíli v životě. Metla moří je velmi pěkným, v podstatě encyklopedickým, úvodem do problematiky námořní kriminality v jejím nejslavnějším období, které inspirovalo vznik legend jako John Silver nebo Jack Sparrow. Autor téma představuje celkem obsáhle, ale přes značné množství informací srozumitelně - od náboru posádek, popisu lodí, taktiky, přes vzhled pirátů/bukanýrů/korzárů (jejichž rozdíly a roli taktéž dostatečně vysvětluje) až po politické pozadí i vzory smluv. A samozřejmě nechybí ani výčet medailonků těch nevýznačnějších jmen jednotlivých období. Patrně nemusím dodávat, že mými favority jsou hvězdy "zlatého věku" pirátství jako Henry Morgan nebo Černovous. Nutno podotknout, že ačkoliv Angus Konstam úspěšně odděluje romantickou fikci od reality, kouzlo pirátství nijak neutrpělo. Ba naopak, o to víc ve mně vyvolal chuť podívat se nejen na jeho další práce a vplout do vod skutečně nebezpečných. Díky časovému odstupu 21. století jsou to vody chtě nechtě romanticky nebezpečné a hluboce fascinující.... celý text

Král Jan 2009, William Shakespeare

Král Jan je historicky poměrně zajímavou postavou. Nejen, že podepsal přelomovou Magnu Chartu, ale je jediným králem toho jména v dějinách Anglie. V Shakespearově divadelním podání kupodivu o té události není ani zmínka, za to hra útočí na legitimnost potomstva, jejich nárok na trůn (či dědictví obecně) i na rozkol s Římem, z něhož preláti nevychází zrovna nejlíp (a Pandulfovi právem). Až si říkám, jestli to není autorova tendence díky tomu, že při vzniku hry na trůně seděla Alžběta Tudorovna. Celkově je tahle hra laděná trochu jinak než další historické hry. Je v ní víc humoru, za což patří dík především "Levobočkovi", neboli Falconbridgovi, který je jistým komentátorem a připomíná roli šašků z autorových komedií. Druhou fenomenální postavou je Florencie topící se ve vlastním šílenství a zoufalství královským způsobem. Její běsnění a Levobočkovo zamyšlení nad sílou Zisku jsem si oblíbil. Jinak však hra patří právě králům - skutečným, domnělým i případným - a odvěkému souboji Anglie s Francií. Vedle jiných her se král Jan drží celkem věrně historickým skutečnostem, což není u Shakespeara úplně zvykem. Je to znát na jednodušším jazyku i jasně stříhaném ději. A přesto mi byla z těch milejších. Možná pro svou neshakespearovskou "jednoduchost", možná pro tu dějinnou linku, možná samotnou látkou, možná pro skrytou rafinovanost, kterou lze různě vykládat. Možná těmi dialogy. Nedovedu říct, i kdybych se měl "na lžičce vody utopit", avšak Král Jan bude jednou z mých oblíbenějších.... celý text

Přežila jsem Hitlera. Mladá žena v Berlíně 1940–1945 2016, Marie Jalowicz Simon

"Absurdní situace vyžadují absurdní řešení." A tahle poučka provází celý příběh Marie Jalowiczové. Tenhle příběh překračuje mnoho hranic. O to je však cennější. Osiřelá Židovka z vyšší střední třídy, jejíž jediný přeživší příbuzný ji odmítne pomoc, se skrývá celou dobu nacismu zločincům přímo pod nosem. To zní samo o sobě přímo bizarně, přitom je tomu tak. Díky jejímu cynickému pohledu a kriticky vědeckému odstupu i přístupu (neboli "žába dívající se na svět rozhledem orla") odkrývá pohled do nacistického Berlína. A že je mnoho k vidění! Marie nebyla v Berlíně ojedinělý úkaz. Jeden nabývá dojmu, že v podstatě se hlavní město ukrývajícími Židy jen hemžilo. Přesvědčení nacisté od malých ryb po pohlaváry pronásledované ukrývali nebo jim jinak pomáhali. Vznikala podivná přátelství mezi Židy a členy SA. Probíhaly ještě prapodivnější obchodní transakce, kdy za pomoc byla vyžadována půjčka manžela. Přední členka komunistického odboje pochybovala o celé snaze. Árijky vyhledávající pomoc židovského doktora. Rodiny rozděloval politický pohled. Celkem podivuhodná darwinovská teorie o přežití v praxi - nepřežije nejsilnější, ale ten, kdo se přizpůsobí prostředí. Svět, v kterém má hlavní slovo náhoda. A to Marie zvládla. S nadhledem vzdělaného člověka, který se jeví jako citově prázdný, ale zároveň oplývá citem pro analýzu. Celá její vědecky založená osobnost mi vrtala hlavou, než jsem se nakonec dozvěděl, že po válce své vlohy plně využila na berlínské univerzitě. I když se jedná o knihu, těžko se dají podobné paměti posuzovat. "Přežila jsem Hitlera" je rozhodně mnohem lepší, než jistou dobu vyhlašované "Mengeleho děvče". Nevím, jaké mívá čtenář od podobných knih očekávání. V tomto případě se ovšem jedná o naprosto surové, upřímné, nezaujaté vyprávění, které je oproštěno od snahy vyvolat lítost, ale podává čistou skutečnost, jak v paměti zůstala. Bez soudu. Sice trochu emočně chladné, ale za to historicky velmi přínosné. A na závěr si neodpustím citaci jednoho z pozoruhodných Mariiných závěrů: "Chci vyvrátit obvyklý argument, že hrdost člověku nedovoluje žít v zemi, kde existovala zařízení na zplynování lidí. Myslíš, že by se lůza kdekoli na světě chovala jinak než ta německá, kdyby někdo uměle povzbuzoval její nejnižší pudy? Němci vyvraždili miliony Židů. Byli to ale také Němci, kteří dávali v sázku životy a přinášeli velké oběti, jen aby mi pomohli přežít."... celý text

Richard II. 2003, William Shakespeare

Výborná záležitost. Charakterová proměna ústavních postav - Richarda II. a Bolingbroka. Naprosto fantastický Gaunt v prvních dějstvích. Lamentující Richardova královna a její "duet" s Richardem v těch posledních. Northumberland s Yorkem tahající za nitky. U těch dvou jeden neví, jestli je nenávidět nebo obdivovat, ale za to u Richarda čtenář z odporu přejde k pokorné úkloně. Bravurní hra o starosti králů a nejistotě jejich bytí. Z těch Shakespearových historických, které jsem doposud četl, je Richard II. z těch lepších, což předpokládám, že tak zůstane. Richard III. je velmi komplexní hrou a u Jindřicha VI. záleží na tom kterém díle, ale Richard II. je kombinací toho nejlepšího z obou - zvraty, dialogy, monology i sledování historické skutečnosti, skvěle rýmovaný text, hrátky se slovy jak gramaticky, tak obsahem. Toto si rád zopakuju.... celý text

Tajemná zahrada 1920, Frances Hodgson Burnett

"Tohle jest nejpodivnější dům, ve kterém kdy lidé bydlili." Madam Burnettová mě před časem okouzlila svým Malý lordem, ovšem Tajemná zahrada, to jako projít onou branou zarostlou břečťanem ukrývající prostor skutečně magický. Autorčin cit pro sentiment, lehkou naivitu a schopnost popsat věci obvykle neviditelné rozehrál ty správné struny. Čarovné yorkshirské prostředí a tajemný dům působí na osiřelou "slečnu Mary k nevystání" a mění ji z ošklivého káčátka v sympatickou labutí slečnu. Potkává bratrance Colina, který je jejím výraznějším obrazem v dobrém i zlém. A vzájemné působení jeden na druhého, třeba při Colinových záchvatech, to stojí za to. Ostatně psychologie hlavy je celkem významnou položkou příběhu (je zajímavé jak si obě dětské postupně prohodily hlavní a vedlejší roli). Vše podané takovým příjemně dětským způsobem, který nutně zapůsobí především na city dospělého čtenáře. A prověří jeho cituplnost=o) Jeden by neřekl, jak skvěle se dá postavit příběh na jarem se probouzející zahradě a jejím vlivu na jedince, jejichž osudy nepatří zrovna mezi nejveselejší. Tedy kromě Dickona, chlapce z vřesoviště, chudého, ale šťastného a spokojeného. A taky je tu zahradník Ben Weatherstaff - čím to, že největší morousové bývají největším sympaťáky?=o) Zdráhám se nutkání rozepsat se detailněji, Tajemná zahrada toho skrývá opravdu hodně. Colin tenhle příběh celkem pěkně shrnul: "Jest přece zřejmo, že ve světě musí býti velmi mnoho kouzel, jenže lidé nevědí, kde tato kouzla jsou v činnosti nebo jak se dělají. Možná, že začátek toho všeho je říkati pěkné věci, které chceme, aby se staly, a to tak dlouho, pokud se nestanou." Ostatně, "jsem jist, že jsou kouzla ve všem. Jenom že nemáme dosti rozumu, abychom to pochopili, abychom se těchto kouzel zmocnili a přinutili je, aby za nás pracovala - jako elektřina a koně a pára."... celý text

Richard III. 2020, William Shakespeare

Moc jsem se těšil na setkání s Shakespearovým Richardem III. Avšak, jak jsem si naběhl! Na tuhle hru jsem ještě, zdá se, čtenářsky nedostatečně dospělý. Číst ji několik dní, ztrácet se ve velkém množství postav, čemuž ještě nepomáhá pár chyb a záměn ve vydání, a ještě udržet potřebné soustředění na obsah, to bylo příliš náročné, abych došel onoho očekávaného potěšení. Přitom je ve hře mnoho co obdivovat! Počínaje samotným Richardem, který je snad to nejpokřivenější, co se kdy v literatuře, potažmo divadle, zrodilo. Tak zvrácené, že svému předobrazu, skutečnému Richardovi, na staletí pevně pochroumalo pověst a zamotalo hlavu nejednomu člověku. Slizký, podlý, ďábelský, povahový chameleon. Bravo. Stejně tak pozoruhodné jsou dialogy i monology, přestože samotný děj se může jevit poněkud statický - v podstatě jen sled vražd, intrik a jejich plánování následované vyplněním. Nejedna postava utkví v hlavě. Objevila se moje (ne)oblíbená Markéta z Anjou, Buckinghamům je souzeno ztrácet hlavy, Hastings o ni přijde za dobrotu, Alžběta ztrácí hlavu jen kvůli utrpení. A samozřejmě nechybí ani záhada nejvyhlášenější - smrt princů v Toweru. A pokud jsem zmínil monology a dialogy, pro mě jsou nejzásadnější ty v závěru, ačkoliv legendární "Království za koně!" je až v pozadí. To shrnutí v podobě duchů navštěvujících v předvečer bosworthské bitvy dva hlavní aktéry a určujících její výsledek je velmi vydařenou chvílí. A za zmínku určitě stojí i závěrečný monolog Richmonda, neboli Jindřicha VII. Tudora, kterým uzavírá celé války růží a vyhlíží světlou budoucnost pro Anglii. Bylo toho hodně, jen mě mrzí, že jsem hře na první dobrou nepropadl tolik, co jiným. Možná jsem měl přemrštěné očekávání, možná mi nesedlo podání, možná jsem jen nebyl ve správném rozpoložení a soustředění. Nicméně nebylo to naposledy, co jsem se podíval na nejhorší zrůdu anglických dějin podle Williama Shakespeara.... celý text

Jindřich VI. Díl třetí 2004, William Shakespeare

Třetí dějství o Jindřichu VI. bylo zas požitkem jiné chuti. Zatímco předchozí dva díly se zaobíraly spíš událostmi, zdálo se mi, že ten třetí part je hlavně o samotných aktérech a jejich osobnostních rysech. A patrně se díky provedení stane mým oblíbeným dílem, sic v divadle by to bylo nesnesitelně náročné sledovat. Tam, kde předtím vládly bitvy a jednotlivé scény s dialogy, tady vedou monology ostřejší než meče zbrocené krví. Byť ani o ty nebyla nouze. Jakkoli ubohý a nemožný je sám Jindřich VI., jeho žehrání nad vlastním osudem a nesmyslností občanské války je pamětihodné. Podtržené ještě tím, čeho je při svém zhroucení svědkem na dotvrzení vlastních slov. Yorkovo spílání Markétě před popravou je přesnější než rodová linie kteréhokoli z klanů. Markéta dští jedy v nejrůznějších podobách na nejrůznějších místech nejrůznějším směrem - neskutečná ježibaba. Tak jak Markéta mění nálady a rétoriku, tak Warwick mění pláště - ostatně je to králotvůrce právem. A nesmíme zapomenout na toho, kdo tady vystrkuje růžky nejvíc ze všech - Richard. Nejen, že mu okolí hojně nadává do netvorů, ale to zvíře je na své ďábelství patřičně hrdo. Ani není divu, že Shakespearovo ztvárnění Richardovi tak pošramotilo pověst na mnohá staletí dopředu. A dodnes se těžko hledat někoho, kdo se jednoznačně rozhodl v jeho prospěch nebo neprospěch.... celý text

Chawtonské dopisy 2020, Jane Austen

Krásný malý vhled - jaká škoda, že se z korespondence dochovalo tak málo! - do života velké spisovatelky. Jane skutečně i dopisy psala (především nejdražší Cassandře) stejným stylem jako své knihy. Rychle, obsáhle, s humorem i hřejivostí, jízlivostí i vážností, a hlavně upřímností jí vlastní. Při jejich čtení se jeden pozastaví nad tím, co všechno se dá do jednoho archu vměstnat - od zmínek o dění v okolí, přes zprávy z dálek, po vznik románů až k maličkostem v domácnostech. Ostatně "maličkosti", ty byly Jane blízké, jak upozornila editorka v úvodu. Až si jeden při čtení kolikrát povzdechne, proč už se dopisy netěšíme - jak čtením, tak jejich psaním. Byť pravda není nutno psát v takové kadenci, jakou se pyšnila Jane; to by se pošťáci hodně zapotili. V tomhle malém souboru je dopisů pouhopouhých 13, z dochovaných asi 160, což je zlomek odhadovaných tisíců! I tak je to pro fanoušky Austenové téměř povinnost, která se vedle životopisu zpracovaného Lucy Worsley a menších Janiných děl bude rozhodně vyjímat.... celý text

Jindřich VI. Díl druhý 2004, William Shakespeare

Výborně. Druhým dílem nabral děj značně na obrátkách a shrnul mnoho událostí, momentů a poznatků. Smrtí Gloucestera v podstatě odchází ze scény poslední kladná postava a s ní i staré doby Jindřicha V., kdy se ostrovnímu království dařilo. Mimochodem, kouzelná je scéna, kdy Gloucester učiní "zázrak" a vyléčí mrzáka. Povedená humorná vložka do jinak brutální hry. A brutální by patřilo podtrhnout. Jindřich VI., sám vládnoucí, stává se loutkou vlající ve větru událostí bez schopnosti je ovlivnit. Tápe někde mezi vírou v Boha, snahou uklidnit vášně, aby jim sám propadl v neprospěch Suffolka. Markéta z Anjou je přesně ta jedovatá, zrádná, francouzská zmije, kterou jsem nikdy neměl rád - a Shakespeare zjevně taky ne. To je tak, když si Angličan do ložnice dovede Francouzku=o) Suffolk pojde zaslouženého trestu vykresleného epickou scénou na lodi. Jack Cade zažije svou pětiminutovku - respektive "pětidenku" - slávy a rozpoutá první plameny požáru spalujícího Anglii. Sem tam má i vtipný bonmot, lůzu to však nezachrání. A nakonec York - všivák jeden hašteřivá - spustí gejzíry krve anglického lidu. Docela by mě zajímalo, jak tahle hra vypadala na pódiu ve své době. Ona ani dnes jistě neztrácí na síle, i když se čtenář/divák může snadno ztrácet v těch šlechtických jménech. Zážitek je to ovšem i na papíře. Jsem zvědav na vrcholné třetí dějství.... celý text

Jindřich VI. Díl první 2004, William Shakespeare

Vzhledem k tématickému zaměření budou Shakespearovy historické hry pravděpodobně blahem pro mou duši. Nutno podotknout, že bez alespoň nejmenší znalosti reálií by to byla četba těžko srozumitelná. A už první díl Jindřicha VI. obojí dostatek naznačuje. Mou nejoblíbenější scénou se stala předzvěst Války růží v zahradách při sporu Plantageneta se Suffolkem. Za zmínku stojí i zobrazení Jindřicha VI. jako poněkud slaboduchého mladíka. A jsem zvědav na jeho vývoj i vzhledem k nástupu Markéty z Anjou a hlavně na ono rozbujení bojů mezi Yorky a Lancastery. Stejně tak pozoruhodné je surové vyobrazení Jany z Arku jako regulérní ďáblovy děvky ovládající démony, rozhodně to není božská květina z Orleáns (a že si na ní York a spol zgustli). V tom si s ní nezadá Winchester - ostatně kasta papežských legátů to na ostrovech nikdy neměla jednoduché. Říkal jsem si, že takhle zhanit katolíky (potažmo i Francouze) - jakkoli zaslouženě - by si Shakespeare nemohl beztrestně dovolit za vlády Marie Tudorovny. Naštěstí se dějinně minuli - dobře pro něj, dobře pro nás. Ve hře jsou znát pochopitelně tendence doby. Ale taky tendence ryze - anglické. Tudíž pro britofily skvělá věc. Epická akčnost hry s pomíjivostí válečného štěstí by rozhodně zasluhovala velké plátno, nejen divadelní prkna. Mimoto, Hilský v úvodu zmiňuje, že Shakespearovi je přisuzována pouze menšinová část hry. Nevím, do jaké míry je to pravda, ale fakticky se forma oproti komediím docela razantně změnila a styl je celkem odlišný.... celý text

Rob Roy 1935, Walter Scott

Zamiloval jsem se! Planu upřímným obdivem k Dianě Vernonové. Scott stvořil postavu, kterou jsem snad nikdy nepotkal (nebo je to už značně dávno) - krásná, tajemná, rozverná i vážná, plná bolesti, emocí, ctností, radosti a života. Ohromujícím způsobem skutečná. Ačkoliv její role vyniká v podstatě jen při dění na zámku Osbaldistone, bylo loučení s ní tak nežádoucí, že jsem po zbytek knihy čekal a doufal, že se znovu objeví. Výraznou slečnu Die jsem musel zmínit okamžitě, protože se pro mě stala nejsilnější součástí knihy. Přitom Rob Roy je sám o sobě kouzelný příběh, plný jiných pamětihodných postav, v přední linii se samotným Royem. Ten knihou vůbec prostupuje spíš jako pověst, než osobně. Objevuje se po většinu děje sporadicky, skoro kouzlem. To je však v případě jeho osoby správné vykreslení, myslím. Vypravující Francis Osbaldistone je postavou trochu kulhající - je víc vypravěčem a pozorovatelem děje, než že by se ho aktivněji účastnil, natož byl jeho hybatelem. Ostatní Francise dovedou výrazně zastínit. Ať už je to poněkud svérázný Andrew, synátorská sebranka sira Hildebranda, s nimiž se Scott v závěru vypořádal velmi originálně a z nichž nejvýraznější osoba, Rashleigh, je zloduch k pohledání. Je tu ovšem i soudce Inglewood a radní Jarvie. Oba jsou tak dickensovští, že to nemůžu považovat za náhodu; hlavně v osobě Inglewooda jde o vynikající soudcovskou karikaturu. Krom postav Walter nabízí svižný, na události a zvraty poměrně hojný příběh z dramatické doby soužití Angličanů se Skoty v 18. století, před vznikem Velké Británie. Kochal jsem se pohraničním Northumberlandem i Skotskou Vysočinou plné vřesu, s nímž si vítr pohrával, Londýnem i občanskou válkou, stejně jako interiéry zámků i věznice. A hlavě těmi scénami a jejich živostí. Roba Roye jsem určitě nečetl naposledy. Už jen proto, že potkat znovu Dianu mé srdce touží.... celý text

Dobrý konec všechno spraví 2006, William Shakespeare

Královská hra na závěr veselejších Shakespearových děl. Ověřená fungující konstrukce mi dala příjemnou zábavu podtrženou skvělým dějem a ještě skvělejšími vtipy. Především, když se na scéně objevil Šašek (postava zaručující vtipnou moudrost Williamových komedií) nebo "prostitut" Parol (zvlášť pokud mu nakládal Lafeu). Nejlepší scéna patří právě Parolovi, když je zpovídán a chycen do pasti. V závěsu pak jeho hovor s Šaškem. Zaujalo mě, že prakticky ve všech Shakespearových komediích ženské hrdinky, bez ohledu na zkoušky, kterými musejí projít, vycházejí na konci s mnohem čistším štítem a jejich ctnosti září ještě víc. Jak samostatně, tak ve srovnání s mužskými protějšky. Ani tady tomu není jinak, Bertram dojde odsouzení a poučení, zatímco Helena je všemi chválena - včetně Hraběnky schopné pro Helenu zavrhnout vlastní krev - a sama napraví křivdu, na ní spáchanou. A v neposlední řadě mě překvapila zmínka o rodu Kapuletů, kteří se proslavili v jiném díle.... celý text

Něco za něco 2006, William Shakespeare

Další případ, kdy méně známá Shakespearova hra dává na frak těm známějším. Dosud jsem u autorových komedií, byť Něco za něco je těžké do takové kategorie řadit. Jednoznačná komedie to není. Temnoty je v ní však dost, stejně jako jízlivé ironie, poučení a látek k zamyšlení. A konec, ten je z celé hry nejtemnější. Přitom čtení je to parádní. Je v ní vše Shakespearovské, ale přitom tak nějak znásobené. Hra s jazykem, humor (tady hlavně v případě Lucia, hajzlíka jednoho, a paní Prošoupané, vyhlášené bordelmamá), proměny (kromě Isabely s Marinou hlavně kníže, který se zhostí několika rolí- z knížete utíkajícího před vlastním údělem se promění v mnicha sledujícího a ovlivňujícího děj, aby se na závěr stal nejvyšším soudcem lidských osudů a sám propadl hříchu) William si tady hodně pohrál jak s charaktery, dějem, tak i divákem/čtenářem, i když do optimismu měl podle všeho při tvorbě hodně daleko. A ten závěr? Pozoruhodný. Jediný, kdo získal, co chtěl, byl prakticky jen Claudio, příčina celého děje. A vlastně samotný kníže, který si to celé skvostně připravil.... celý text

Troilus a Kressida 2012, William Shakespeare

Nejsem si jist, zda bych tuhle hru řadil do komedií jako pan Hilský nebo spíš do her historických. I když nejeden vtipný moment tu je. Hlavně, když se na scéně objeví Tersistus. To je pak o zábavu postaráno. Řekl bych, že svým způsobem nahrazuje šaška z jiných Williamových děl. Jinak je to hra celkem dost vážná a zpracující jak Tróju, tak příběh Troila s Kressidou. Jsem zvědavý, až porovnám Shakespearovu verzi s Chaucerovou. Zaujala mě i skutečnost, že napříč nejrůznějšími zpracováními, jsou charaktery vždy pevně dány a nijak zvlášť se od sebe neliší - hrdinný Hektor jdoucí vzdor varování smrti, pýchou nadýmající se Achilles, paroháč Meneales stojící ve stínu svého bratra Agammemnona, který řeší jeho domácí potíž, moudrý Odysseus tahající za nitky a samozřejmě spousta dalších. Jako vrchol hry musím zmínit dramatický válečný střet Řeků s Trójany, což byl opravdu zážitek hodný vypíchnutí a nejednoho opakování. Pokud jsou Shakespearovy historické hry podobného ražení, pak se na ně už teď těším.... celý text

Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete 2005, William Shakespeare

Další výborná komedie. Je na ní znát, jistá Shakespearova vyspělost či zkušenost. Přece jenom je děj Večera tříkrálového vyváženější, decentnější, méně zběsilá, nikam se nežene a není tu takový chaos jako v jiných. A ty nadávky! Příběh skvěle plyne, snadno se v něm orientuje a na povrch vyvstává veškeré kouzlo Shakespearova komediálního umění. Jedním z kouzel je naprosto skvostná scéna, kdy Malvolio skočí na špek bravurnímu žertu (doslova) z pera Marie, zatímco je sledován pány Tobiášem a Ondřejem. Komičnost je však všudypřítomná a královsky ztvárněná v postavě šaška Festa. Každý jeho výstup je samostatným koncertem; na jeho projevy jsem se těšil od začátku a nikdy jsem nedošel zklamání. No a na závěr je tu Shakespearovo oblíbené téma záměny a převleků. Téma sice u jeho komedií tak nějak předvídatelné, nicméně každý oblek dostává jiný šmrnc. A ve Večeru tříkrálovém si ho dovolím označit za ten nejspíš vůbec nejvíc šmrncovní. Asi jako tvář Olivie. Nebo možná Violina. Komedie hodná zamilování.... celý text

Církevní dějiny národa Anglů 2008, Beda Ctihodný

Zásadní dílo Bédy Ctihodného. Zásadní dílo pro raně středověké dějiny Britských ostrovů. Poměrně zásadní historický pramen. A nepoměrně velmi náročná kniha, pokud ji chcete číst od začátku do konce. Zvládnutelné jednou, pak už je radno používat právě jako historický pramen a hledat v ní konkrétní části. Bédova snaha o sbírání nejrůznějších zdrojů a jejich komprimace do jednoho svazku je obdivuhodná i z dnešního pohledu a především naprosto nedocenitelná. Byť jeho výklad dějin až tolik objektivně vědecký není. Ostatně to ani nebyl jeho účel. Dobře je to vidět na kontrastu, kdy se až vášnivě pouští do heretiků, zatímco křesťanské Otce a mučedníky staví na piedestal. Stejně tak jeho schopnost držet se čistě církevních dějin je obdivuhodná. Králům se totiž věnuje spíš okrajově, pokud se nejedná o jedince blízce svázaných s Matkou Církví. Kniha se dá celkem jednoduše rozdělit do několika témat - to první (naprosto úchvatná) je věnováno především počátku šíření křesťanství po ostrovech, druhé se věnuje misiím a zakládání klášterů, třetí se zaměřuje na zázraky a mučedníky, to poslední na ustálení katolické církve v Británii. Co je však alfou a omegou Bédova cítění, je správné určování Velikonočních svátků. Tuhle položku brání a zdůrazňuje téměř fanaticky, až jsem se chvílemi sotva bránil emočnímu rozpětí od smíchu k otrávenosti a podrážděnosti. Co však stojí za nemalou pozornost, jsou Bédova vypravování o legendách a zázracích, z nichž patrně nejvíc vyčnívá legenda o sv. Albanu. V neposlední řadě pak opisy dopisů - nejdůležitějším je jistě dopis opata Ceolfritha králi Nechtanovi o výpočtu Velikonoc, z čehož se motá hlava - nebo zápisů z církevních synod.... celý text

Jak se vám líbí 1999, William Shakespeare

Nejsem žádný expert na Shakespeare a svým způsobem jsem kulturní barbar, je mi však s podivem, že se tahle hra necituje z jeho díla častěji? Zvlášť, když je to komedie tak moc výborná! Památná věta "celý svět je jeviště a všichni lidé na něm herci" (kdo by to nepodepsal) se vryje hluboko a skvěle uvozuje celou hru, protože Jak se vám líbí je hra dokonale shakespearovská - respektive takové shrnutí komediální tvorby velikána anglické literatury. Vlastně světové. "Robinhoodovsky" laděný příběh obsahuje nejednu zápletku, skvěle se doplňující s ostatními. Nabízí množství postav a skvostných dialogů. A samozřejmě les, v tomto případě ardenský, a ženu převlečenou za muže. To by jinak nebyl pravý Shakespeare=o) Rosalinda je děvče moudré, Célie na ní závislá, bratrská dvojice Olivera s Orlandem pohádkově protikladná. Protiklady vůbec prorůstají celou hrou, která má slušný spád, nikde nedrhne a nabízí nejedno pobavení. A taky dvě zásadní postavy, které vedené jako vedlejší, rozhodně vedlejšími nejsou - mám na mysli přemoudřelého šaška a melancholického Žaka. Otázku Jak se vám líbí nelze zodpovědět jinak, než že velmi líbí. Jedna věc by se dala "vytknout". Jak se vám líbí totiž funguje jako celek. Nebude patřit mezi díla, z nichž si zapamatujete jednotlivé scény nebo konkrétní postavy, jak je tomu jinak u Vildy zvykem. Avšak jako celek je to vynikající záležitost.... celý text