Kozel přečtené 778

Válka a naděje 2014, Peter Englund

Válka je bojem těch obyčejných. A tohle je neskutečně nádherná paleta těch, kteří se Velké války účastnili. Přiznávám, že mé vědomosti o první světové válce jsou velmi chabé, ale věřím, že byla velmi podobná jako tahle kniha. Zdlouhavá, zmatená, plná chyb i kontrastů, ohlušující, tichá, nová. Zároveň velmi osobní, konkrétní, dojemná, dramatická, anonymní. Velký a konečný konflikt mezi světem starým a novým. Peter Englund stvořil dílo, které skutečně vtáhne, Velkou válku představuje neotřelým způsobem a čtenáři nabízí těžko opakovatelnou příležitost podívat se na celek i části pomocí dvaceti lidí, z nichž většina vstoupila do války sotva po dvacítce, ale konec je zastihl mnohem starší. Nedá se říct, který příběh je nejzajímavější, mohu však zmínit, že mě osobně nejvíce oslovily cesty zdravotní sestry Florence Farmboroughové, bojující s láskou i odporem k Rusku, pod nímž sloužila, Alfreda Pollarda, jehož odvaha je dost inspirující, nebo Rafaela de Nogales, který byl odmítán tak dlouho, až skončil v pasti pod praporem Osmanské říše a jehož zrak musel čelit brutalitě vůči křesťanům, či Paola Monelliho, který byl nucen sledovat neschopnost Italů během celého konfliktu. Avšak na víc jak pěti stovkách stran není slabého příběhu.... celý text

Bájné plavby do jiných světů 2010, neznámý - neuveden

Začnu poněkud negativně. Dostat se přes prvních 25 stran s úvodními slovy pánů Samka a Kalouse mi zabralo dva pokusy a časový rozdíl půl roku. Něco tak zbytečného jsem dlouho neviděl. Pánové se snažili působit zasvěceně, ale ve výsledku jejich povídání čtenáři, či mně, nedá vůbec nic. Mnohonásobně lépe je na tom poznámkový aparát na konci knihy. Tolik jen pro ty, kteří by se rozhodly ukázku staroirských textů číst. A rozhodně to stojí za to. Ze souboru mě nejvíce zaujala Plavba člunu Máeldúinova popisující docela zajímavou odyseu vzájemným přerýváním pohanského a křesťanského kultu. Plavba svatého opata Brendana je čtivem náročnějším, zcela náboženským a ryze křesťanským s ódou na novou víru a formou velmi repetitivní. Text bych skoro považoval za mladší než tvrdí editoři. Co ztrácí na čtivosti, to nabírá na historickém významu, o čemž může svědčit, že poslední výprava hledající Brendanovy ostrovy vyplula v 18. století, v době osvícené. Tu nejzábavnější - a nejtemnější (k čemuž mám vždycky blízko) - plavbu nabízí člun Uí Corraů, což je cesta pokání a nejstarší ukázkou pekla, kterou jsem dosud mohl číst. Tahle knížka nabízí úctyhodnou ukázku raných ostrovních textů a legend. Není to čtivo jednoduché. Pokud ovšem někoho zajímá středověká historie a její prameny, případně dějiny náboženské, zvlášť co se týče severnější Evropy, pak je tenhle soubor nanejvýš doporučeníhodný. Jen přeskočte úvod...... celý text

Pán krkavců 2019, Christopher Skaife

A tohle je bomba! Spousta lidí slyšela nejeden příběh z Toweru - ať už je to třeba o Anně Boleynové, dvou princích, Marii Stuartovně. Ale tenhle příběh, ten je neznámý, přesto vrcholně zábavný, zajímavý, dostatečně podivný a podivuhodný. Jenom Británie může mít oficiální posty jako je Pán krkavců či oficiálně: člen královské gardy z paláce a pevnosti Jejího Veličenstva, Toweru v Londýně, a člen tělesné stráže panovnice a zvláštní stráže svobodných pánů. A snad jenom na ostrovech, zdá se, si veřejnost cení "domácích mazlíčků", ať jsou to nádražní nebo kostelní kočky a nebo v tomto případě: sedmero krkavců. Chris svou práci dělá zatraceně dobře a tahle knížka pro příjemné odpoledne vás o tom jistě přesvědčí. Jednak se poučíte o - pro mě rozhodně - nejkrásnějších opeřencích; a co jich na planetě je. Jednak se něco dozvíte o Toweru od průvodce nejpovolanějšího. A v kombinaci s jemným usměvavým britským a poněkud krkavčím humorem. Tohle lze skutečně jen doporučit. Je to kniha jiná, o něčem jiném a jinak podaná. A věřím (když už jsme v digitální době), že jakmile knihu dočtete, začnete Chrise sledovat na fb a spolu s ním tu nezbednici Merlinu.... celý text

Jeptiška 2015, Denis Diderot

Brilantní! Dokonalé! Útlá knížečka, famózní čtení. Příběh jeptišky by snesl, troufám si říct, i nároky na námět současných thrillerů, byť je trošku poznamenán dobou vzniku. O kontroverzi a napětí však naprosto není pochyb. Osud Zuzany Simoninové je velmi dramatický, politováníhodný, krutý a těžko v něm nacházet světlé chvíle, jsou-li vůbec nějaké. Od bránění vlastní osobnosti, přes šikanu nejhrubšího zrna až k nepříjemným něžnostem a souboji s vlastním svědomím i povahou. Silné představení toho, co znamená osamění. Netroufám si hádat, do jaké míry se Diderot opřel do skutečnosti své současnosti, případně reálného přesahu k dnešku. Nezdráhám se však zmínit jiný přesah Jeptišky. Totiž okolnosti jejího vzniku. Je důkazem, že inspirace ke skvělému dílu číhá všude. Například tehdy, když se s kumpány dohodnete a vystřelíte si pomocí dopisů ze společného přítele. Stačí využít přítelovi dobroty, v tomto případě markýze de Croismare, a skutečného příběhu, v tomto případě Marguerite Delamarre. Dokladem budiž druhá část vydání z roku 2018 obsahující dopisy mezi Diderotem a Croismarem. Ovšem stejně zůstává otázka "do jaké míry je to pravdivé?"=o) Přeji příjemné, lehce mrazivé, pohoršující a dojemné počtení.... celý text

Waverley aneb Před šedesáti lety 1962, Walter Scott

Waverley mi dal dost zabrat. Vím, že je to první Scottův román. Vím, že skončil v šuplíku a dopsán byl s mezerou několika let. Vím, o co se Scott ve Waverleyho příběhu snažil. A stejně tak dobře vím, že kouzlo Scottových příběhů zazářilo až s pozdějšími díly. Též vím, že sám autor přiznává slabiny (upřímněji než v pozdějších dílech). A jsem si vědom toho, že tahle kniha odstartovala velkolepost svého autora a jeho přínos pro literaturu. Avšak přesto všechno je tahle kniha momentálně mým nejméně oblíbenějším dílem Waltera. Nedovedu říct, zda to bylo tím, že většina postav byla spíš všeobecným vykreslením typů a chyběla jim osobitost. Nebo za to mohl poněkud rozvláčný příběh, složitost názvů (gaelština i "obyčejný" skotský jazyk je přeci jen dost specifická záležitost lámající jazyk našince) nebo moje slabší vzdělanost problematiky jakobitské rebelie. Vím však, že tento příběh velmi brzy zapomenu a že nejsilnější stránkou je poznámkový aparát vládce Abbotsfordu. Píše se mi to nesnadno, protože Scotta mám rád a dosud mě nezklamal a jeho romány se mi tak nebo onak zapsaly pod kůži. Waverley ovšem zanechal spíš rozpačitost. Možná jindy, znovu a lépe.... celý text

Benjamin Disraeli 1967, Jan Pilát

O tom, že Benjamin Disraeli je jednou z nejvýraznějších a nejdůležitějších postav viktoriánské éry (a že to byla éra!) není pochyb stejně jako o tom, že byl jedním z nejvýznamnějších britských politiků vůbec. A tak jsem si chtěl o této osobnosti něco zajímavého přečíst. Touto knížkou z edice Portréty jsem si však trochu naběhl. On totiž Jan Pilát nepíše tak úplně životopis Disraeliho jako spíš politické dějiny Británie v 19. století a kroniku parlamentu. Což je pro někoho, kdo se politice vyhýbá, hodně složitý a nezáživný čtivo. Zároveň ale nemohu říct, že by to byla látka špatně zpracovaná. Disraeliho v té hromadě informací zdánlivě nesouvislých musíte najít. Ovšem jakmile ho najdete, vyvstane před vámi v celé své velikosti, zajímavosti a pozoruhodnosti. Rozhodně bych však nedoporučil knihu nikomu, kdo nemá alespoň nějaké povědomí o 19. století v Británii, protože v takovém případě vás kniha spíš definitivně vyčerpá, než jakkoli obohatí.... celý text

Robinson Crusoe 1946, Daniel Defoe

Je pozoruhodné, jak různé adaptace pozmění člověku vnímání knihy, kterou dosud nečetl. Stejně tak je pozoruhodné, jak si konkrétní knihu vykládají čtenáři v různých dobách. Mnoho z nás slyšelo, vidělo či se jinak setkalo s příběhem Robinsona Crusoe. Pozdě ale přece jsem si konečně přečetl původní příběh, byť v upravené podobě od Františka Nováka (ostatně v češtině těžko seženete kompletní překlad), a byl jsem překvapen, že je to vlastně něco jiného, než jsem čekal. Tak jako Bílá velryba byla oslavou velrybářství, která nepojednává pouze o honbě za Moby Dickem, složil Defoe úctyhodnou oslavu námořnictví v jeho vrcholné podobě, přičemž ono legendární trosečnictví zabírá řekněme čtvrtinu příběhu. Robinson Crusoe prožil všechny aspekty rozmachu lodní dopravy. Kromě slavného ztroskotání, kdy si užíval čtvrt století (téměř) klidné samoty (nutno dodat, že na malém ostrovu si to zařídil opravdu hezky), tu máme podnikání v Novém světě, otrokářství (ani jedno by se nejspíš spousta současníkům těžko zpracovávalo), námořnické bitvy, vzpouru na lodi, kolonizaci ve všech koutech světa se všemi dobrými i špatnými stránkami, i cestování po souši. Vlastně cokoliv vás napadne, když se řekne plachetnice a širý oceán. Nádherná dobrodružná záležitost, přestože Defoe (což je, mám pocit, tak trochu jeho znak) sem tam vypadne z logiky, souvislostí nebo posloupnosti a sám sobě odporuje.... celý text

Sandford a Merion 1911, Thomas Day

Krásná knížka, nádherný příběh, který mnohokrát čaruje úsměv na tváři, přestože se jedná spíš o dětskou literaturu=o) Thomas Day napsal opravdu šikovný výchovný příběh nabádající k tomu být člověkem dobrým bez ohledu na postavení ve společnosti i okolnosti. Mnoho mouder proložené mnohými povídkami pana Barlowa, z nichž nejednu čtenář zná - je tu narážka na inspiraci Robinsona Crusoa, velmi vydařené povídání o ruských trosečnících nebo vyprávění o bitvě u Thermopyl stejně jako mnoho "všednějších" povídek. Co mě ovšem nejvíce okouzlilo, byly hovory pana Barlowa s Tomáškem (tak velí překlad) Mertonem, když se mu snažil věci vysvětlit nebo ho naváděl otázkami k tomu, aby poznal vlastní omyl či nevzdělanost. Mimo těchto dvou je tu ovšem dobrodušný Jindra Sandford a pan a paní Mertonovi, kteří mezi sebou skvěle kontrastují povahově. Jednoduše řečeno - opravdu krásné počtení vhodné pro čtenáře malé i velké.... celý text

V temném zrcadle 2011, Joseph Thomas Sheridan Le Fanu

Hodnotit a komentovat sbírku povídek je pro mě vždycky trochu zapeklitá záležitost. Jak už to bývá, výběr povídek jde vcelku často nahoru dolů a zpět. Nejinak je tomu u sbírky Sheridana Le Fanu, přičemž jsem dospěl k závěru, že coby autor goticky laděných a mystikou prodchnutých povídek nebude patřit mezi mé favority. Z úvodních tří povídek mě zaujal leda Soudce Harbottle. Co je ovšem zásadní pro tuhle pětici, jsou dvě rozsáhlejší práce. Pokoj v hostinci "Dragon volant" se poměrně vyvedl. I když s rozjezdem dosti rozvláčným, detektivní vyvrcholení a dramatický závěr příběhu už je mnohonásobně zábavnější. Co je však důvodem, proč má tahle knížka místo v mé knihovničce, je naprostý skvost jménem Carmilla. Navíc je tu ve starším překladu Fr. Bommera z dvacátých let, který je pečlivý, decentní a velmi příjemný po všech stránkách. Což se nedá říct o paskvilu pana Snětivého, který v roce 2018 Carmillu zprznil, ořezal a pozměnil dle vlastní libosti. Se svým vydáním může jít do hlubokých temných končin. Rozhodně stojí za opakované počtení legendární vampírku, která dala vzniku ještě legendárnějšího Draculovi. Inu, za každým úspěšným mužem se skrývá žena=o) Na závěr toto vydání obsahuje rozbor Alfréda Višného a musím říct, že události, které Le Fanu tak brilantně zpracoval, jsou o nic méně fascinující a téměř k neuvěření. Nedoporučoval bych číst hned po Carmille, abyste si nezkazili požitek, ovšem znát pozadí této povídky rozhodně stojí za to. Nehledě k tomu, že se jedná o hezkou inspirací pro výlet do poměrně nedalekého Bavorska=o)... celý text

Sodoma 2008, John Wilmot

Uf, tak tohle bylo...docela šokující. Prostopášný John Wilmot, hrabě z Rochesteru se ve své malé alegorické hře pro uzavřenou společnost na dvoře Karla II. opravdu rozjel. Chtě nechtě jsem si vybavil Johnnyho Deppa s úvodem ve filmu Libertine, který shodou okolností o Wilmotovi pojednává. Sodoma je divadelní hříčka velmi otevřená a tvrdá ve všech smyslech, která vás napadnou, s dávkou humoru a tendencí vyčarovat ruměnec na tváři a vyvalené bulvy i současnému čtenáři. Fakt, že Karel II. autora nijak nepotrestal a naopak se nad hrou pobavil, vypovídá o dvoře i společnosti 17. století. Zapomeňte na puritánství a sebemenší cudnost. Budete se divit.... celý text

Stuartovská Anglie 2001, Martin Kovář

V češtině moc knih, ať autorských nebo překladových, o "stuartovském století" anglických dějin příliš nenajdeme (zvlášť ve srovnání s předchozí epochou Tudorovců je to až do očí bijící). Snad vyjma obsahově levnějších románů. Ovšem přesto se dá najít; třeba jako tato výborná Kovářova studie. Ačkoli jde spíš o úvod k 17. století ostrova, který je zaměřený především na vnitřněpolitickou situaci, než třeba společenské či každodenní dějiny. Nicméně jde o velmi čtivě napsanou, informacemi naplněnou a přesto nevyčerpávající knihu představující století, které je významným předělem mezi Anglií středověkou a moderní konstituční monarchií, jak ji známe i dnes. Z mého pohledu jsou Stuartovci krátkodobou položkou v dějinách ostrovního království, která působí jako nešťastná řada diletantů, kterým se však nevědomky povedlo proměnit středověkou Anglii v moderní společnost, Velkou Británii a připravili tak cestu pro vznik impéria a jednoho z nejvýznamnějších států vůbec. Jen kdyby věděli. Já však vím, že zatímco v češtině mnoho monografií na toto téma nevzniklo, jsou k dispozici některé prameny ze 17. století anglických dějin, k nimž i Kovářova kniha nabízí nejeden odkaz. Tedy, chcete-li se dozvědět něco o tomto období, lze Stuartovskou Anglii vřele doporučit.... celý text

Klub Pickwickův 1928, Charles Dickens

Moc roztomilá groteska! Ano, je to větší dávka čtení s nejedním hlušším místem, takže to není jednohubka na jedno dvě odpoledne. Což není žádná Dickensova kniha. Taky je to Charlesův první román a vcelku důležité je vědět, že to psal coby seriál v časopise. Ostatně jako drtivou většinu svých prací. Číst to naráz nebo s časovým odstupem mezi kapitolami pak bez pochyby činí rozdíl. Ovšem, když už se do této kroniky člověk začte, pak na něj čeká nádherné vyprávění o příhodách pana Pickwicka, mnoha jeho přátel a jednoho sluhy. Ač prvotina, je to dickensovské, jak jen může být - uličky plné života, popisy hravě vzbuzující čtenářovu představivost, dávka sentimentu, mnoho jemné i tvrdší ironie stejně jako kritiky společnosti (velmi oblíbená Dickensova témata soudnictví a věznic jsou tu přímo královsky probraná). A hlavně ty postavy a postavičky - dobrácký Pickwick, věčně vyděšený Winkle, v oblacích poletující Snodgrass, spíš příhlížející Tupman, věčně dobře naladěný Wardle, velmi osobitý pan Weller starší, nepřeberné množství dam od nešťastné paní Bardellové přes semetrickou paní Pottovou až po kvetoucí služtičku Mary. A samozřejmě nechybí ani výborné záporné postavy - v tomto případě Jingle a dvojice Dodson & Fogg. Ovšem největším králem mezi všemi není nikdo jiný, než Sam Weller. Postava, kterou osobně považuju za jednu z nejlepších, kterou jsem v literatuře potkal. Něco tak osobitého, zábavného, spravedlivého a zároveň svým způsobem obhroublého, to jen tak nepotkáte. P.S.: když jsem se teď po čase ke knize vrátil, konečně jsem po letech našel svou oblíbenou Dickensovu povídku nad rámec těch vánočních. Pokud by vás zajímala, je to krásná duchařská povídka pod kapitolou 49 obsahující "příhodu strýce cestujícího"... celý text

Šílenství a civilizace: Kulturní historie duševních chorob od Bible po Freuda a od blázince k moderní medicíně 2019, Andrew T. Scull

Fantastická kniha! Nevím, kdy naposledy se stalo, že bych byl naučnou literaturou tak pohlcen. Scull podává dějiny západní civilizace od dohledatelného počátku až po současnost z jiného pohledu. Pohledu velmi fascinujícího. Takové ostatně bylo šílenství vždy. Kniha se skvěle a plynule četla a nabídla mi mnoho "aha" a "wow" momentů, stejně jako otázek a úvah, které nejednou přišly dřív, než je vyslovil sám autor. Postupem stránek jejich počet narůstal - je psychiatrie vlastně věda? Jak je možné, že lítáme do vesmíru, počítáme v nanoměřítkách, vyrábíme kde co z kde čeho, ale vlastnímu mozku po 2000 (možná i víc) letech nerozumíme? Co definuje psychologické odchylky? Jak je možné, že se přístupy stále opakují? Proč dosud tyto věci neléčíme, ale maximálně tlumíme, ale ještě častěji se je snažíme přehlížet či vymazat? Zachránil-li islám západní civilizaci, pomohla by nám k odpovědím ztracená staletí? Co přijde po farmaceutickém pokusu řešit psychologickou otázku? Nezodpověděli jsme si už, ale ztratili onu odpověď? Není to skutečnost někde mezi vším? Neovlivnilo umění až příliš naše vnímání těchto záležitostí? A další z filozoficky laděných a nezodpověditelných otázek mi proudilo hlavou stejně jako tužka činící poznámky. Nenechte se však mýlit, Šílenství a civilizace nenabízí definici samotného šílenství nebo seznam duševních chorob či patologii nemocí nebo jinou vyčerpávající tvrdě odbornou četbu, jak by se mohlo zdát, nýbrž vývoj společenského vnímání i vývoj vědy o těchto nemocech jako takové. A způsobem velmi zábavným, srozumitelným, budící zvědavost a fantazii. V roce 2019, kdy kniha v českém překladu vyšla, si po přečtení řeknete, že veškerá ta ADHD, bipolární poruchy, deprese a další jsou zároveň skutečné, ale zároveň něco, co nedovedeme řešit. Ani jako "postižení", ani jako "léčitelé". P.S.: jo, a až si budete dávat ráno k snídani cereálie, např. Kellog´s, zkuste se pozastavit, zda není možné, že mají nějakou souvislost se sanatoriem=o)... celý text

Edmund Kampián SJ (1540–1581) 2011, František Úředníček

Poučení: Chceš-li se něco dozvědět o dějinách (čehokoli, kohokoli), NEČTI podání fanaticky (rozuměj nábožensky) zainteresovaného (rozuměj zaujatého) autora! Sešitek mi nedal nic než pocit rozčarování odrážející se v zamračeném výrazu tváře. Ovšem velmi mě pobavil vrcholně pokrytecký alibistický odstaveček, kterým autor chtě nechtě sám sebe definoval. Dovolím si citaci: "S ideology, kteří umnými sofismaty ospravedlňují své prohřešky, si neradno, jak dosvědčují dějiny, zahrávat. Každý odpor proti jejich přesile je marný, neboť se domnívají, že zásady druhých se musejí přizpůsobit jejich mínění. Na svobodu svědomí, jíž sice sami v teorii bývají horlivými zastánci, se před nimi nelze odvolávat. Kdo před nimi neskloní hlavu, může si být jist, že o ni přijde." Ano, pane Úředníček, vítejte u sebe doma.... celý text

Talisman 1926, Walter Scott

Ó, slovutný Walteře, věhlasný barde, nedostižný básníku. Mohu se pouze sklonit před dalším příběhem z tvého pera, anžto hraničící s pohádkovým vyprávěním o výpravách křižáckých. Před tvou schopností myšlenky schovat do básnické květnatosti toliko kontrastující s dnešní tendencí krátkých vět a užívání zkratek, jimž řečník sám sotva rozumí. Před tvou palbou do vlastních řad křesťanských armád a jejich hašteření toliko kontrastující s odlišnou, ale nikoli zcela zvrácenou muslimskou morálkou, kterýžto krok byl jistě odvážný ve tvé době, kdežto v současnosti je dalším políčkem panikářům. Stejně tak je nutno smeknout před tvým vyobrazením Richarda Lví srdce, jemuž jsi vtisknul vyrovnanou směs vlastností velikých panovníků, vlastností dobrých i špatných, ale dohromady tvořících bytost lidskou. Tak protikladnou proti Saladinově vyobrazení - nejšlechetnějšího nepřítele ze všech, až se nutno tázat, kde se bere onen sklon stavět tohoto absolutního vůdce na piedestal - sklon tak často vídaný. Mohla by se ti, Waltře, vytýkat ztráta citu pro děj, avšak kdož tě zná, ten ví, že tvé kouzlo tví právě v obrazech, kontrastech, nadsázce i myšlenkách ukrytých mezi řádky. Bravo. Avšak pozor zbrklý rytíři. Čekalo-li mě překvapení s příběhem druhým, zvoucím Nebezpečný hrad. Od zaprášené pouště přeleťme do deštivého sychravého Skotska mezi národy proti sobě brojící, ač jeden ostrov obývající. Nemohl-li jsem se dostat při prvních stranách do děje, stále uchvácen pohádkovou září Talismanu, byl jsem za trpělivost odměněn v hovorech ještě květnatějším, za to příběhem přece trochu hrubějším a mi milejším. Ne, že by bitev válečných bylo mnoho. Za to svědomí a charaktery svedly tu nejeden zápas. Podobná zápletka dle šablon Scottových, avšak v prostředí autorovi jasně bližším. Nebudu již dále roztahovat svých komentářů, tam kde Talisman ukazuje ušlechtilý souboj západní civilizace s východní, tam Nebezpečný hrad ukazuje souboj mezi Anglií a Skotskem. Oba zápasy jsou napjaté, oba jsou však ušlechtilé, spravedlivé a ukončené bez zbytečného krveprolévání. Může být něco víc rytířské?... celý text

Legenda o Brokenu 2013, Caleb Carr

Mno, tak tohle bylo těžké sousto. Už na střední jsem byl fascinován Carrovými knihami o Laszlu Kreizlerovi, které považuji za vynikající, tak jsem byl zvědav na jeho, řekněme, fantasy knihu, přestože tento druh literatury není mým šálkem čaje (a zjevně nikdy nebude). A byl jsem skutečně ztracen. I v čase, v tom reálném. Což o to, postavy jsem si oblíbil a nevadilo mi několik se prolínajících příběhových linek a dialogy byly docela příjemné. Ale Carr to vzal až zbytečně ze široka. Myšleno opravdu hodně ze široka. Nedivím se, že si během psaní sáhl na šílenství, jak naznačuje v závěrečném poděkování. Vpravdě jsem ani nepochopil, proč se pokusil celý příběh hodit na Edwarda Gibbona, čímž mě naprosto dokonale zmátl a v podstatě celá zmínka o tomto vědci nijak nesouvisí s následnou "legendou" o Brokenu a jeho okolí, natož aby to alespoň trochu byla pravda. Jinými slovy Legenda o Brokenu je opravdu náročnou četbou a jak už několikrát zmíněno, s přehledem by snesla klidně poloviční rozsah a ještě by jí to bylo ku prospěchu, protože takto se nedá považovat ani za odpočinkovou. Bohužel, tady jsem si nepošmáknul. Ale to tak někdy bývá, ostatně dokud danou knihu neokusí, těžko může vědět, na čem je=o)... celý text

Nová Magdalena 1893, Wilkie Collins

Brilantní! Opětovně brilantní Collins. Problematika "padlých žen" byla v době vzniku knihy mnohem palčivější, než dnes, přestože i dnes je ve společnosti mnoho nejrůznějších předsudků, takže na aktuálnosti Nová Magdalena nijak neztrácí. A Wilkie věc podal za pomoci děje začínajícího během prusko-francouzské války, aby se následně rozvinul v prostoru jediného domu v konfliktu čtyř/pěti postav a hromady dialogů naprosto bravurně. Víc dobrý spisovatel nepotřebuje. Sice tentokrát už na začátku čtenář tak nějak pozná, jak si věci stojí a jak dopadnou, avšak sledovat, jak příběhem postupují jednotlivé charaktery (a vlastně všichni - famozní tetička Janet, povrchní a povahově prudký Horace, nebesky klidný a spravedlivý Julian, zlomená Mercy i rozmazlená Grace), to je prostě úchvatná záležitost. Na konci třebas nečeká takové překvapení, jako v jiných autorových příbězích, ale zaujal mě závěr odvyprávěný dopisy mezi Horacem a Grace - tolik hnusného pokrytectví a odporného snobismu, který vyšší společnosti uštědřuje políček, to jsem dlouho neviděl.... celý text

Mořská panna 1924, Herbert George Wells

Jsem vcelku zklamaný. Wellse mám rád, přestože jsem už narazil na pár ne zcela příjemných prací (např. Manželství). Fantastická novelka Mořská panna se též nepovedla. Přestože se jedná o postavu z temných moří, chybí mi tu ona pověstná Wellsova hloubka, která sice chvílemi (po šedesáté stránce) vystrkuje růžky, ale takovým kýčovitým a nedotaženým způsobem. Vlastně ani nevím, jak tuhle delší povídku brát, co jí chtěl autor říci. Mdlé a pomatené dialogy, kdy postavy spíš koktají a nedotahují myšlenky, stejně jako samotný vypravěč, Melvillův bratranec, věci taktéž nepřidaly. No, nedá se nic dělat, i mistr tesař se někdy utne.... celý text

Bájesloví Řekův a Římanův 1910, Karl Philipp Moritz

Uf! Možná jsem si měl předně vzít na pomoc Petišku nebo se podívat na (snad jednodušší) egyptské náboženství, neb takto jsem si naložil na sebe tíhu jako Atlas, aniž by mi Herakles na chvíli odlehčil. Vědomí, že řecká mytologie je velmi složitá, mě stejně nepřipravilo na skutečnou komplikovanost a encyklopedickou hustotu téhle nenápadně se tvářící knížky. S poslední stránkou nemohu tvrdit, že bych se stal vzdělanějším či odborníkem, avšak mnoho sladkých políbení od Múz se mi přece dostalo a dovolím si je lehce předestřít. Polyteistické náboženství má mnoho výhod, zvlášť v případě toho řeckého. Bohové jsou sice velice mocní a nad člověkem stojícím, ale přece jsou člověku velice podobní. Propadají lidským vášním, slabostem i hříchům - pýše jako třeba Afrodité, násilnostem jako například Ares, směšnosti jako chudák Hefaistos, příliš velkému egu jako vlastně všichni. Samotný Zeus je pak příkladem za všechny - bojoval proti svému otci, incest a nevěra je na Olympu pod jeho vládou standardem, ale nikdy není na škodu sejít k obyčejnému lidu, najde-li se andělská tvář. A jakkoli je Zeus mocný, není všemocný a sám má respekt před ještě vyšší mocím Osudem samotným. Fascinující čtení. Jestliže křesťanský Bůh měl stvořit člověka k obrazu svému, dovolím si oponovat, že tento cíl se v Řecku vyvedl beze zbytku=o) Za zmínku stojí však ještě ta část o Římu, která je doplňkem českého vydání. Najednou mi došlo, že kulty, mýty a některé tradice jsou velice velice dávné. Zvlášť pohřbívání je dle římského nadmíru podobné křesťanskému (úsloví "vynesou mě nohama napřed" dostává nový rozměr). A že přístup Říma a Řecka k náboženství se zásadně liší, jakkoli se obě společnosti navzájem ovlivňovaly. Takže ano, Bájesloví Řekův a Římanův je kniha, která rozhodně stojí za pozornost i notnou dávkou trpělivosti. Náročná informacemi i češtinou. Ovšem po jednom přečtení musí nutně spíš sloužit jako naučný slovník, po kterém člověk sáhne, hledá-li konkrétní informaci.... celý text

Příběh dvou měst 2011, Charles Dickens

Příběh dvou měst je poněkud jiný Dickens, než jak ho obvykle znám, přestože je to stále ten Charlie. Pozoruhodné úvodní kapitoly (jako u Edwina) či stránky (jako tady), propletený příběh, spousta věcí řečeno mezi řádky, hravost, živelnost postav i okolí nechybí. Přesto mě zaujaly ony rozdíly. Není tu tolik postav, jak je u Charlieho zvykem. Vlastně ani toho hřejivého humoru či jemné jízlivosti mnoho nevidím. Charlieho popis Velké francouzské revoluce je vlastně dost krutý. Věčný obránce nižších vrstev a plísnitel těch vyšších tu tentokrát nezvykle kritizuje zlo pocházející zespodu. Revoluce je brutální, krvavá, pomstychtivá, zbytečná, násilnická a v podstatě vede k samozkáze, ale určitě ne k lepším dnům - což je myslím to nejvýraznější poselství Příběhu dvou měst. Moc dobře se ovšem tohle vypravování čte. A nejednou se člověk pozastaví nad návazností příběhů, propletenosti osudů i řešení situací. Manželé Defargovi jsou prototypem krutosti, doktor Manette oběti vlastní minulosti (zatímco se Pickwick stal inspirací pro studium neduhů tělesných, Manette vykazuje mnoho známek posttraumatu), Evrémond nové generace šlechty, zatímco jeho strýček té staré. A tak bych mohl pokračovat dál, ale zmíním pouze nejsilnější momenty knihy. Byly dva. Jedním je skvělé vykreslení vypuknutí krvelačné francouzské revoluce a pád Bastily (učili nás vůbec ve škole temnou stránku této události?). Ovšem tím pro mě nejsilnějším, i do emocí, momentem bylo závěrečné gesto Cartona, jeho odvedení na popravu ruku v ruce s mladičkou švadlenou, hovor mezi nimi a jejich poslední okamžiky. Málokdy se mi u knihy žene slza do oka. Díky, Charlie. Už zase.... celý text