Kozel přečtené 777

Meč krále Artuše 2004, Mary Stewart

Druhý díl Merlinovské trilogie byl pro mě čitelnější než ten první. Přesto je pro mě styl Mary Stewartové stále proniknutelný stejně těžko jako mlha snášející se nad jezerem obklopujícím Caer Bannog. Autorčiny rozvláčné popisy velšské a anglické krajiny jsou bohužel spíš unavující než představivost probouzející, což nahrazuje zajímavým prolínáním historických skutečností a nádechem fantasy. Jiná kategorie je samotný Merlin, kterého už beru jako velmi chytrého polokouzelníka, který dění příběhu ovládá spíš vytříbenou psychologií než kouzly (moc mě zaujala myšlenka, že kamkoli přijde, projevuje místnímu bohu úctu, ať je to bůh jakýkoli). Od chvíle, kdy se Artuš objeví ve společnosti Merlina, je kniha už mnohem zábavnější, čitelnější a dramatičtější stejně jako její postavy - ať už tu máme věrného Cadora, démonickou Morgause, umírajícího Uthera, přátelského Ectora nebo podezřelého Lota. Tentokrát s očekáváním vezmu do ruky třetí díl a jsem zvědav, jak moc se bude Maryino podání shodovat s tím, co o artušovských legendách vím, či jsem si myslel, že vím. Nebo jak se mi její podání vůbec bude líbit.... celý text

Kouzelník Merlin 2004, Mary Stewart

Artušovské legendy....a Merlin. Vlastně ani není potřeba něco zvlášť dodávat. Tahle dvě jména fungují (alespoň pro mě) dostatečně silně, abych sáhl po knižním zpracování, když se naskytne příležitost. Mary Stewartová svou trilogii začíná pěkně od začátku zrozením bájného kouzelníka, proroka, technika Merlina (skoro takového Rogera Bacona), který vypráví svůj životní příběh příjemně prolínající legendy s historickými reáliemi. Pravda, ne vždy mě autorčin styl dovede úplně strhnout, ovšem pak dojde na konkrétní situace - první Merlinova vize, setkání Merlina s Ambrosiem a návrat do Anglie, má nanejvýš oblíbená předpověď s dvěma draky, Uther a famózní dramatický závěr s Artušovým zplozením za bouřlivé (přírodou i lidsky) noci na Tintagelu nebo samotné prostředí Walesu, Irska a Anglie. Nelze jinak než co nejrychleji otevřít druhý díl...... celý text

Dorritovic maličká II. 1928, Charles Dickens

Druhý díl osudů Dorritovic maličké mě baví až od druhé půlky. Prvních cca 150 stran je věnováno hlavně životu rodiny Dorritových po nabytém bohatství a těžko se jím prokousávám. Jako by živé postavičky skutečně zdivočily a svému stvořiteli, čili Charliemu, poněkud nevděčně přerůstaly přes hlavu a on je nebyl schopen správně usměrnit, jakkoli mistrným spisovatelem byl. Takový obvyklý osud rodičovstva. Všechno se však mění po oné polovině knihy smutným a dojemným odjezdem bratrů Viléma a Bedřicha Dorritových (Bedřicha jsem měl upřímně rád) přes řeku Styx, kdy se děj vrací zpět do Londýna; místa, kde Charlieho příběhy mají největší sílu. Spolu s odchodem Dorritů a špatným koncem Merdla, dobové hvězdy podnikatelské, kniha předkládá poslední velkou zápletku a napínavým, zábavným a neodolatelně kouzelným způsobem dochází k rozluštění všeho, co na předchozích stranách bylo řečeno, i toho, co tak přímo řečeno nebylo. Nádherné dílo. Pokud by někoho odrazoval Charlieho způsob psaní, doporučil bych zcela podmaňující seriálové zpracování od BBC, kde Clennama ztvárnil Matthew MacFayden a Dorritku Claire Foy.... celý text

Dorritovic maličká I. 1928, Charles Dickens

První díl Dorritovic maličké nazvaný Chudoba mě při opakovaném čtení naplnil nadšením a požitkem z četby. Dickens je mým nejmilejším autorem pro jeho schopnost napsat fantastickou, temnou, úzkostnou a šedavou úvodní scénu (v tomto případě Rigaudova snídaně) a rozvíjet složitý, avšak plynulý a na sebe navazující příběh (tajemství rodiny Clennamů, Arturova snaha pomoci Amy i sobě,...) za hlubokých myšlenek, morálních poznatků a jízlivých poznámek o společnosti přesahující tehdejší dobu (Úřad pro zbytečné obcházení, klan Barnaclů, vězení pro dlužníky). A k tomu Charlie využívá nedostižnou paletu postav a postaviček, mezi nimiž září i ty vedlejší - ať už je to strýček Dorrit, dobrák a vynálezce Doyce nebo stín minulosti Flora. Tak živý kolorit je radost prožívat. O tom, že Dickensovy příběhy jsou mnohovrstevnaté může svědčit i skutečnost, že při "znovučtení" jsem se pozastavil nad tím, zda Charlie nenaráží v mnoha případech na psychologii a psychické poruchy - např. sebetrýznící se Tattycoram, syndromem vyhoření a depresemi trpící Merdle, traumatem postižená Maggy...... celý text

Jane Austenová 2018, Lucy Worsley

Práci sympatické úsměvavé Lucy Worsley jsem poznal přes její dokumenty pro BBC, které mohu jedině doporučit. První, který jsem z její dílny viděl, byl právě o Jane, a tak mi udělalo ohromnou radost, když jsem v oblíbeném knihkupectví v regálu narazil na Lucyinu knihu o životě jedné z nejslavnějších spisovatelek vůbec. Lucy v úvodu upozorňuje, že stejně jako většina životopisců podává čtenáři především svou osobní představu Jane Austenové. A mně se tento obraz "tetičky Jane", která se uprostřed drobných domácích prací se smíchem rozběhne do vedlejší místnosti ke slavnému přenosnému stolku, aby si zapsala poznámky později použité v Pýše a předsudku, ohromně líbí. Celý příběh Jane ovšem nabízí mnohem víc a ne všechno je tak hezké. Vlastně jen minimum věcí je hezkých jako konce šesti slavných románů. I když, jsou opravdu tak hezké?. Knihy Jane mají mnohem víc vrstev než jsem si doposud myslel, má úcta k autorce stoupla (což platí též o autorce biografie) a znovu jsem se přesvědčil, že většina velkých děl vznikla na pozadí temných příběhů.... celý text

Samson Agonistes 1996, John Milton

Ačkoli je Samson Agonistes teprve mé druhé setkání s Miltonovou poezií, nemohu jinak, než ono setkání znovu nazvat epickým zážitkem. Můžete a nemusíte znát Samsonův biblický příběh (sám patřím mezi naprosté nevzdělance v tomto směru), avšak Milton vám ono vyprávění podá dramatickou básní, kde si začátku Samson stýská nad vlastní slepotou způsobem, že čtenář pomyslí na samotného autora a jeho boj se slepotou, při níž napsal jak svůj největší skvost, tak i tento. O chvíli později přijde hotová bouře, kdy se Samson hádá se zrádnou Dalilou stylem, až znovu pocítíte, že autor do rýmů schoval víc vlastních zkušeností, než by se mohlo zdát, a vyřizuje si účty se svým démonem. Dále už je to "pouhý" hrdinský epos biblických rozměrů, který rozhodně stojí za nejedno přečtení, jak pro překlad, tak pro originál, motiv příběhu i podání, v němž se skrývá nejedna moudrost.... celý text

Mansfieldské panství 2006, Jane Austen

Mansfieldské panství je jiná Austenová, než je člověk zvyklý. Hlavně a především díky Fanny, která neodpovídá obvyklým autorčiným hrdinkám. Zcela pasivní, ostýchavá, bázlivá a vystrašená bytost, na jejíž (ne)přístup si člověk musí zvyknout. Pokud se mu to podaří, může se nechat strhnout příběhem a jejíma očima sledovat veliké dění na malém prostranství Mansfieldského panství a osudy jeho obyvatel. Chudáka Fanny všichni přehlížejí i ignorují, k čemuž musím přistoupit i sám, neboť kouzlo této knihy spočívá především v ostatních postavách. S výjimkou slabší hlavní hrdinky však román nabízí všechno, pro co je Jane tolik ceněná. Všudypřítomná ostrá ironie, trefování se do vyšší společnosti a jejích neduhů, skvěle vykreslené postavy a postavičky odpovídající až karikatuře, i zápletka vcelku zábavná a čtivá. Nechybí ani dopisy nebo typicky rychlé uzavření příběhu. Pokud jsem naznačil sílu ostatních postav, dovolím si zmínit některé z nich. Ačkoli je to role malá, zaujala mě postava strýčka sira Thomase, k němuž jsem pocítil úctu, jakkoli fiktivní postavou byl. Charakterově čistému, leč pomýleně zamilovanému, Edmundovi kontruje morálně pokřivená sourozenecká dvojice Crawfordových, přestože Henry ukazoval snahu být lepším. Ironizujícími postavami jsou pak tetička Bertramová, dáma línější než já sám, a tetička Norrisová, což je ženská, kterou musí člověk nenávidět a přitom se při jejích výstupech při nejmenším usmívat. Druhou zmíněnou pak doplňoval prostoduchý bonviván Yates. Ne, Mansfieldské panství mě opravdu bavilo, i když hlavní hrdinka byla prakticky jen sloupem, kolem kterého se vše ostatní dělo. V posledku si dovolím malé zamyšlení, neboť jsem nerozřešil záhadu - při návštěvě Sothertonu měl Edmund zůstat doma s matinkou, ale z nějakého důvodu se pak z ničeho nic objevil na zámku, ačkoli jsem nenašel ani zpětně, jak se mu to povedlo. Druhou, ač menší záhadou je mi postava strýčka sira Thomase Bertrama. Charakterově vyspělá; povahově přísná, ale nikoli puritánská; přemýšlivý a spravedlivý, ale zároveň smířlivý. Svým způsobem dokonalý gentleman, který by mohl být vzorem. Zajímalo by mě, kdo byl pro Austenovou inspirací.... celý text

V srdci moře 2015, Nathaniel Philbrick

Tam, kde Melvillův román končí, Philbrickovo vypravování prakticky začíná. A že je to velký příběh! Nezdráhám se říct, že osud trosečníků z lodi Essex je velkolepější, obdivuhodnější a silnější než honba za pomstou kapitána Achaba či samotný souboj mezi lodí a leviatanem, z něhož vyšla vítězně příroda. Nemohl jsem jinak, než hluboce smeknout, jak se Chase i Pollard dokázali - s notnou dávkou štěstí i neštěstí - poprat v boji o holé přežití na nekonečné vodní poušti, ale i s návratem mezi poušť lidskou, a jak odlišně si s tím poradili poté, co se ztratili ze vzájemného dohledu. Philbrick však ve svém vyprávění nabízí mnohem víc: nabízí poznatky o fungování lidského těla, vypráví o historii velrybaření i Nantucketu samotného, oživuje mnohé podobné příběhy ztroskotaných lodí atd. Podobně odbočoval i Melville. Co se samotné lodi Essex týče, hodně mě zaujalo, že stejně jako se mísí mořské vlny, mísí se její osud s osudem lodi Bounty, respektive jejich posádek, pokaždé když o jedné či druhé čtu. Neméně zajímavé je i to, že Nantucket ztroskotal podobným způsobem jako samotná Essex; částečně lidskou chybou, částečně přírodním živlem (zatímco Essex spláchla voda, Nantucket spálil oheň). Melvillova Bílá velryba je hodně zajímavé, leč pro některé typy čtenářů, vyčerpávající čtení. Ovšem Philbrickovo V srdci moře je skvělou knihou o slavném příběhu, jejíž vypravování se velmi příjemně houpe mezi odbornou literaturou a beletrií.... celý text

Poutník Melmoth 1972, Charles Robert Maturin

Maturinův román by se dal popsat jedním slovem: mnoho. Tento propletenec několika příběhů se společným jmenovatelem, Melmothem, nabízí mnoho stran, mnoho nudných pasáží, mnoho famózních scén, mnoho zajímavých myšlenek, mnoho kýčovitých i mnoho protichůdných. K tomu čtenář potřebuje mnoho času, mnoho trpělivosti, mnoho soustředění. Jinými slovy dost složitá kniha, která sice samostatně není tou nejlepší, ale přesto v ní najdete vzor Wildova Doriana Graye i několika románů Waltera Scotta. Gotický román tvrdě se opírající do katolické církve (i církví obecně) a inkvizice, ale zároveň oslavující víru jako takovou; rozebírající celou lidskou společnost ničící přirozenou nevinnost; filozofická sonda do nepatrných rozdílů mezi tím, co je považováno za hřích a že věci nejsou černobílé. Jak bylo naznačeno v úvodních "mnoho", Maturinova kniha je skvělá pod povrchem, kterým je těžké se prokousat, přičemž se stoupajícím počtem stran je to těžší a těžší. Za mě jsou nejlepšími příběhy první dva, kdy se první odehrává v blázinci a druhý mezi klášterními zdmi, a pak úvod třetího příběhu o civilizací nedotčenou dívkou Ímálí.... celý text

Vzpoura na lodi Bounty 1929, John Barrow

Veleznámá námořní vzpoura na lodi Bounty, kterou jistě většina alespoň jednou viděla zfilmovanou, podaná v knize sira Johna Barrowa opravdu podrobným způsobem. Kromě osudů tří hlavních aktérů - kapitána Bligha a jeho fenomenální cesty k domovu v malém člunu, nevinného plavčíka Heywooda, který se později stal svého času kapitánem slavné lodi Victory a k jehož osudu, povaze i sestře Nessy člověk musí přilnout, a vzbouřence Christiana tu Barrow rozebírá celé pozadí děje, vlastní soudní přelíčení a značnou část knihy věnuje malému Pitcairnovu ostrovu a jeho komunitě založené vzbouřenci s dodatečným povzdechem, kdy jejich neposkvrněnost skončila misionáři vyslanými z Tahiti. Stížností proti těmto praktikám mi připomněl podobné výpady Melvilla, na nějž si člověk vzpomene v Barrowě dodatku, kdy cituje deníky Pollarda, kapitána lodi Essex - což je ta, která inspirovala Melvilla k Bílé velrybě. Malý kruh uzavřen. Pokud byste si chtěli tento příběh přečíst, mohu jen doporučit, ale zároveň upozornit že svým rozsahem, zněním a starým překladem může být občas náročný na četbu. Ostatně, nejedná se o žádný historický román, nýbrž podrobnou vědeckou práci člověka, který měl přístup k informacím, pamětníkům a jako člen admirality měl k tématu skutečně blízko.... celý text

Watsonovi 2013, Jane Austen

Veliká škoda, že práci na tomto románu Austenová odložila a už ji nestihla dokončit. Na těch 80 stranách, které po sobě Jane zanechala, je vidět slušný potenciál konkurovat dvěma největším autorčiným románům. Sesterská dvojice Emmy s Elizabeth dovedla zaujmout hned úvodní scénou a rozhovorem během cesty na ples, prostředí scén autorkou tak oblíbené. Obě jmenované, z nichž první Emma byla hlavní postavou, si získaly mé sympatie. Něco sympatického měl v sobě i lehce odtažitý a jednodušší lord Osborne. Krásná scéna je pak na plese, kdy Emma vyzve k tanci desetiletého Charlese. Kouzelné, jak to Austenová uměla. Jak bylo řečeno, Austenová román nedokončila. Na základě dochovaných poznámek se o dokončení pokusila L. Oultonová, o níž těžko něco zjistit. Přiznávám, že až po dvaceti stranách jsem si všiml změny ve stylu. A to dost rapidního. Oultonová s látkou, ať už z jakéhokoli důvodu, poněkud zápasila. Takže ačkoli se snažila dojít "austenovských konců", její cesta byla poněkud trnitá. Styl, zvraty i dění často trpí přeskakováním, nedotažením, prudkostí i nenávazností a chybí ona známá ladnost, jistá dávka patosu, humoru i moudrosti. Závěrem tedy budiž řečeno, že Watsonovi jsou milou jednohubkou na jedno odpoledne. Ta mnohem hodnotnější část knížky ovšem zcela po právu patří původní autorce.... celý text

Vlčí dítě: Neuvěřitelný životní příběh východopruského děvčete Liesabeth Otto 2014, Ingeborg Jacobs

Předně musím říct, že co do čtivosti, struktury a způsobu vypravování mě tahle kniha zrovna nenadchla. Často jsem se nudil a nutil k pokračování. Liesabethin životopis je tu popsán velmi dopodrobna, možná až příliš. Což knize dle mého poněkud škodí, protože poselství a samotný příběh je něco...neuvěřitelného. Neváhám tvrdit, že většina lidí by takovou strastiplnou cestu nedala a brzy ji úplně vzdala. Bez pochyby bych byl mezi nimi. Liesabeth od konce války minimálně do roku 2000 nezažila klid a pohodu, což si po těch útrapách zcela zasluhuje jako nikdo jiný. Pokud si zas někdy budeme myslet, že se nemáme dobře, doporučoval bych otevřít tuto knihu a kousek si přečíst. Ono to pak zase přejde. A je jedno, zda s šestiletou osamocenou Liesabeth - či Maritje - budeme bloudit po Litvě, podíváme se do dětského tábora či vězení, nevyjde jediné zažité manželství, odvrátí se od nás po třiceti letech nalezená rodina či budeme obětí ruské nenávisti vůči Němcům. Je toho spousta a já smekám před její vůlí žít a ponechat si víru i naději v dobro.... celý text

Bílá velryba 1975, Herman Melville

Toto Melvillovo dílo je dlouhé jako vorvaň a hluboké jako Tichý oceán. A stejně tak velkolepé. Kniha by se dala rozdělit na tři díly vzájemně se proplétající, přičemž ta veřejně dobře známá část zahrnuje nejmenší kus knihy. Což je věc, která může spoustu současných čtenářů odradit (a určitě odradí) a překvapit (a nepochybně překvapí). Jenže na onom "akčním" vyprávění posledních zhruba sto stran epičnost Bílé velryby nestojí. Herman v jediné knize předložil ohromující pomník velrybaření, toliko důležité a přehlížené činnosti 19. století i dob dřívějších (dnešní lovení velryb do diskuze nad touto knihou nepatří). Zároveň se sklání před silou Matky Přírody a podává fascinaci lovenými tvory přímo encyklopedickým způsobem, což je zase zajímavé při porovnání se současnými znalostmi. V neposlední řadě popisuje odvěký boj člověka s přírodou, člověka s člověkem, zvrácenou civilizací s čistotou lidojedů, rasismus, předsudky náboženské, ekonomické...; vše z mnoha úhlů pohledu. Nenasytnost člověka, neporazitelnost a neproniknutelnost přírodních tajemství. Navíc nechybí vcelku silná dávka jízlivého sarkasmu. Bílá velryba není jednoduchou četbou, ale pokud člověk nechce "levnou" přímočarou zábavu, pak mu Melville předloží mnoho nádherných obrazů (dovedete si představit, co se člověku muselo naskytnout za pohled ve strážním koši na předním stožáru?), myšlenek ("raději spát se střízlivým lidojedem než opilým křesťanem), příčin k fascinaci (jak je možné, že šest mužů v jednom člunu dokáže ulovit 70krát většího a těžšího tvora?) a jinotajů (co vlastně představoval Achab svou honbou a nenávistí vůči Moby Dickovi?). Bílá velryba mě nadchla. Budete-li chtít a budete-li správně k Moby Dickovi přistupovat, pak po vás Herman Melville úspěšně vrhne harpunou.... celý text

Sentimentální cesta po Francii a Itálii 1903, Laurence Sterne

Kraťoučké, a bohužel nedokončené, dílko autora Tristrama Shandyho o zážitcích na cestách po Francii. Na četbu je srozumitelnější, než slavnější Sternovo dílo, ale na zábavnosti a bystrosti nijak neztrácí. Vskutku to není typický cestopis, ale zaměřuje se na to, co i mě je blízké. Sterne popisuje především tamní lidi, s kterými se potkal, setkal, hovořil či něco zažil. A také nejednou o tom, jak se zamiloval či přikročil k okraji hříchu, co by cudně necudný služebník boží. Tuhle krátkou knížku lze jen doporučit pro její zábavnost, lehkost, nadhled, ale i určitou dávku moudrosti. Zhltnete ji rychle, ale úsměv na tváři zanechá ještě nějakou dobu.... celý text

Rekové verdunští 1927, Jacques Péricard

Kdo by neslyšel o bitvě u Verdunu. Alespoň namátkou. Ovšem jedna věc je o něčem zaslechnout a druhá býti něčemu přítomen. S pomocí posledního dílu trilogie poručíka Péricarda je možné se aspoň přiblížit skutečnosti. Třetí knížka je rozhodně nejbrutálnější a nejdramatičtější, a to jak děním, tak autorovými myšlenkami. Ostatně knížku uvádí i zakončuje docela slušně plamennými a trefnými pamflety. Samotnou bitvu u Verdunu sice již nepopisuje, ale za to vás dovede k jejímu prahu, k němuž vede cesta dlážděná mrtvými těly, potoky krve, hrdinskými činy, zbabělstvím, bitevními i každodenními ironiemi za neutuchající palby nepřátelských granátů. Co by po právu pyšný Francouz vyzdvihuje odhodlanost, vytrvalost a nasazení svých kamarádů ve zbrani. A to zcela po právu. Všichni byli hrdinové, Francouzi a nejen oni. Ti, co bitvy přežili, i ti, co na bitevních polích nechali všechno, včetně vlastního života. Z téhle trilogie jsou Rekové verdunští asi nejlepší částí, navíc doplněnou o Péricardovy vzpomínky na návrat na místa dění po válce. S blížícím se výročím sto let od konce První světové války a pocitem, že není připomínána dost se obávám, že autorova poslední slova v knize jsou až příliš přesná a palčivá, ač bych si přál, aby tomu bylo jinak: "Kdo pozná někdy, jaké hrůzné boje se zde kdysi odehrály? I vzpomínka na vás, drazí mrtví, zanikne...Slyšíte...ty zvuky hudby v taneční síni? ten smích?...jen časem v určitý den kdosi vystoupí na řečnickou tribunu...bude cosi mluviti k vaší poctě...ale z vás bude prach a popel...kosti vaše smísí se s prachem cest, po nichž kráčeti bude lhostejný chodec...a po jistých věcech i památka na vás ztratí se v moři Zapomenutí..."... celý text

Manželská láska 1922, Marie Carmichael Stopes

Hrabat se v antikvariátech (oblíbeném zvlášť) přináší ovoce. A tak mi do ruky padla tahle útlá knížečka, po jejímž otevření jsem se musel usmát, což se nejednou opakovalo i při jejím čtení. V roce, kdy skončila Velká válka, vydala mladá bojovnice za ženská práva dílko, které vyvolalo dle všeho slušný poprask. Madame Stopes o instituci manželství a partnerské sexualitě hovoří dost otevřeně a nutno podotknout, že některá témata jsou kupodivu i dnes svým způsobem tabu. Zároveň mluví docela moudře a přestože kniha má sto let, kdy by si člověk pomyslel, že se společnost posunula, i dnes má co do rad a píchnutí do nevzdělanosti či šovinismu mnoho co nabídnout. Jistě vám její rady a myšlenky nezajistí šťastné manželství, ale určitě vás dovedou k nejednomu zamyšlení. Třeba i o tom, jaký problém tehdy byla prostituce. Malou citací a ochutnávkou střelím na závěr do vlastních řad: "Společnost prostitutek často činí muže neschopným, aby porozuměl ženině psychologii, neboť prostitutky jsou sotva víc než automaty, vycvičené pro využití mužské smyslnosti. Hledají-li muži psychologie ženy mezi těmito bytostmi, nacházejí jenom vlastní zrcadlo."... celý text

Barnabáš Rudge 1986, Charles Dickens

Charlie byl spisovatelský génius, což jeho knihy dělá náročnou četbou. Cesta těmi stránkami ovšem přináší velkou odměnu. Barnabáš Rudge patří mezi mé oblíbenější, i když bych vlastně těžko dělal nějaký žebříček Charlieho děl. Gordonovské nepokoje v Londýně, na Charlieho poměry menší počet postav, spousta narážek a souvislostí společenských, kritizující sdělení a poučení. Epickou záležitostí je pak popis samotných násilností a útok na vězení v Newsgate či pasáž, kdy se Barnabáš s matkou setká se samotným lordem Gordonem, nebo smrtelná nenávist mezi Haredalem a Chesterem, která má v autorově podání víc vrstev, než jen tu osobní. Výčet toho, čeho si na Dickensovi nebo konkrétně Barnabášovi cením, by byl dlouhý. Na závěr však musím vyzdvihnout ještě postavu, kterou jsem si hluboce zamiloval. Tou postavou je samozřejmě Barnabášův společník havran Grip.... celý text

Příběh jednoho manželství 1970, Pearl S. Buck

Nikdy bych si nemyslel, že dám u knihy odpad, ale stalo se. Taková blbost. Knihu mi strčila kolegyně v práci s potutelným úsměvem, který jsem si nedovedl vysvětlit. A přestože jsem u slov "americká spisovatelka" měl jisté tušení, byl jsem překvapen, že Příběh obyčejného manželství byl až takovou sebetrýzní. Přes útlost knížky je to jen potištěný papír plný patosu, nezáživnosti, nudy, nezajímavosti a absence hloubky nebo myšlenky. Se sebezapřením jsem došel až na konec a jsem rád, že mě Pearl S. Bucková neporazila. Vlastně ani nevím, co to bylo zač či co to mělo za smysl. Patrně nejsem na úrovni to posuzovat. Říká se však, že žádná kniha není natolik špatná, aby neměla pro čtenáře nějaký přínos. I zde to platí. Znovu jsem se utvrdil v tom, že patetičnost a povrchnost amerických autorů napříč žánry i věky mé nároky na knihy nedokáží naplnit. Naopak mě spíš urazit. Pokud se někdo ještě bude někdy divit, proč raději sáhnu po Austenové, hned mu vrazím jako doporučení toto veliké nic. Pak věřím, že pochopí.... celý text

Země mlhy 2011, Arthur Conan Doyle

Tou nejpodivnější věcí, a pro mnohé jistě těžko stravitelnou, na celé knize je fakt, že Země mlhy patří do série dobrodružství profesora Challengera, kdy hlavní roli zaujímá novinář Malone. Jediné, co mě napadá, že by mohlo být důvodem takového autorova počínání, je Doylova snaha demonstrovat onu srážku vědeckého skeptického světa se světem spiritismu; přičemž spiritismus zvítězí (jak se na tuhle knihu asi díval Wells?). Jinak je to docela zajímavý, všeobjímající i vyčerpávající pohled na hnutí, které se (nejen) v Anglii stalo na přelomu 19. a 20. století takovým fenoménem. Vše obohaceno o komentáře a ještě větší nadšení Karla Weinfurtera. Každopádně tahle kniha vyvolává velmi rozporuplné hořkosladké pocity. Ne tak kvůli obsahu či sdělení, jako spíš kvůli formě a podání Doylových vědomostí v duchařské oblasti. Není to čistá "duchařina", spíš románové představení filozofie, fenoménu, hobby nebo jakkoli tomu chce kdo říkat. Přesto člověk najde pár zajímavých myšlenek. Pro mě osobně je to ta na konci: "Člověk nebo národ dospěje k nejnebezpečnějšímu stavu, když je jeho rozumová stránka vyvinutější než stránka duchovní."... celý text

Žena v bílém 1977, Wilkie Collins

Žena v bílém je asi nejznámější Wilkieho dílo a jsem rád, že se mi konečně dostalo do ruky i sbírky. Klasický Collinsův koncept několika vypravěčů, mezi nimiž má hlavní slovo Hartright, funguje na výbornou a nabízí to, co mám na literatuře tohoto období rád - určitou dávku tajemna, intriky, napětí, zvraty, silný příběh Anny Catherickové, postupný vývoj a styl. Žel přesto z oněch tří děl, které jsem četl, má Žena v bílém několik pasáží, které mě toliko nebavily, hlavně v části vyprávění slečny Halcombové při dění na Limmeridge. Přestože se mi tedy např. Měsíční kámen líbil víc, Žena v bílém je rozhodně příjemnou společnicí... celý text