Kvothe
přečtené 237
Hráčský instinkt
2006,
Juli Zeh
Spíše než vlastní komentář - to snad časem, až se mi to více rozleží v hlavě - tak reakce na Stammela. S komentářem veskrze souhlasím, ale zároveň mě svým způsobem pobavil, protože je to jako myšlenka nějaké postavy právě z této knihy.....Let's play a game....co na ni říct něco jako: Jak se lze hlubině ponořit do duše lidí, kteří duši nemají? Daimonion je hlas čeho jiného než člověka bez masky a tím pádem je neoddělitelný od charakteru člověka, který může být démonicky a tudiž se daimonion a démon nevylučují. A je tak chybné ve struktuře textu knihy, že začíná být v určitý moment vyumělkovaná, příliš konstruovaná, když právě od půlky čím dál tím více mluví právě o konstrukci, o aplikaci teorie her, kdy je zdánlivě těžko uchopitelný život chycen a je s ním nakládáno jako s veličinou nějaké hry, je omezen pravidly a lze, s pomocí intelektu, číst "konstrukci" až do jejího zboření...protože v řadě někonečných možností lze vždy předvídat jak budou postavy (figurky) jednat stejně jako je to jasné, ba dokonce jasnější, u možnosti jedné. Možná tedy styl knihy kopíruje obsah...tedy forma podřízená obsah? Jen návrh Stammele:)... celý text
Golem
2005,
Gustav Meyrink (p)
Příběh hledání sebe sama, detektivka, mystika, Judaismus, Kabala, stará Praha, skok v čase, trochu kýče, pseudomoudrostí, akce i rozvláčnosti...smícháno dohromady - vzniká kupodivu velmi přitažlivý chaos plný ostrých fragmentů vynořujících se ze zamrzlé Vltavy, kde se ledy lámou za noci ochrany. Pernath je postava úžasně tajemná - celá kniha je o něm, ale nakonec nic moc nevíme, ale to neví ani on sám o sobě. To by se ale dalo říci o mnohých postavách z tohoto románu. Meyrinkovi se ale podařilo načtrtnou velmi barvitou a živou atmosféru a propojit významy i symboly s velkou silou, která útočí na čtenáře a strhává ho do svého světa. Najít si řád v tom chaosu není snadné, ale hledat ho je stále třeba! Pro zajímavost - tento rok (2013) se chystá na Štvanici v Praze inscenace, která vychází z tohoto románu a bude se hrát jen od 1. do 21.9....www.golemstvanice.cz... celý text
Zločin a trest
1960,
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Zločin a trest byl jednou z mých knih na imaginárním listu - What u should have read. Styděl jsem se už nějakou dobu, že tam je stále. Nakonec na něj však přišla řada. Očekával jsem dost a dostal jsem snad ještě více. Netřeba plácat o skvělé psychologii postav, o jejich charakterizaci atd. vždyť to knihu proslavilo, to byla a dodnes je Dostojevského síla. Možná stojí za zmínku děsivý fakt, že ta pseudo-filosofie ospravedlnění zločinu je dodnes platná a svým způsobem velmi přitažlivá. Jak snadno se člověk přiblíží k myšlence, že je přece jen trochu víc než ostatní....A nebo možná jen plácám a když píšu tenhle nicneříkající komentář, tak mám nějakou nietzscheovskou či eugenickou náladu ...nebo čapkovskou? Je fakt, že základ mnoha ve finále zhoubných myšlenek je pochopitelný a často s ním lze i sympatizovat....ale každý extrém je špatný, přátelé! A ono se to do extrému zvrhává strašně rádo a strašně snadno!... celý text
Geraldova hra
1996,
Stephen King
Víceméně souhlasím s komentáři, které Geraldovu hru házejí spíše na hromadu povídek a myslí si, že její kratší verze by dopadla lépe. Na druhou stranu jsem za románovou podobu rád, jelikož mohu obdivovat dovednost udržet v takovém rozsahu děj vystavený na jedné základní dramatické situaci a jen několika menších. Samozřejmě to už King předvedl jinde, ale zde se mi to zdálo dovedené do extrému. To byl primární důvod proč jsem knihu četl a také dočetl. Výtky mám ale tyto: fabulování v rámci Geraldovi hry mi přišlo na Kinga slabé - například linka s otcem byla ve finále dost účelová a samotný hlavní děj příliš neovlivnila. Příběh nekrofila/vraha byl také dosti vykonstruovaný a v rámci příběhu uvězněné ženy dost zbytečný atd. Konec je pak najednou jak z jiného světa, měl jsem pocit, že čtu něco odlišného. Potom, zde v komentářích zmíněné detaily, které mají pohnout čtenářovým žaludkem - jsou také jen pro efekt a nemají žádný hlubší význam. V předchozích Kingových knihách, které jsem četl mi tyto detaily nepřišli tak uměle vybudované. Občas mi zkrátka přišlo, že si King trochu nevěděl rady jak text dál roztáhnout a tak s zkrátka uměle něco vytvořil a trochu opomenul, čemuž se divím, logiku světa, který sám vytvořil, ale to už jsem možná moc kritický. Zkrátka a dobře: knihy od Kinga jsem vždy přečetl během několika dní nebo i rychleji, ale Geraldovu hru jsem měl rozečtenou několik měsíců - to asi mluví za vše. Nebyl jsem nalákán číst dál a vůbec mě nezajímalo jak kniha dopadne. Dočetl jsem ji nakonec jen proto, že už jsem začal a měl jsem ji tak dlouho rozečtenou - abych vybalancoval účet rozečtených knih. Na Kinga zkrátka slabota, ale zatím jsem na něj nezanevřel - ne vše může být skvělé. Přesto pro zajímavost knihu doporučuji (ne ale jako jednu z prvních Kingovek) - několikasetstrákové rozvedení situace - žena uvězněná na posteli - má něco do sebe.... celý text
Don Juan
1978,
Molière (p)
Molierův Don Juan je i přes své relativní stáří stále velmi živý text. Verzí Dona Juana jsou desítky (ne-li více), ale Molierova verze patří k vrcholům. Možná i proto je tak často inscenován - u nás je nejznámější asi Grossmanova režie z Divadla na Zábradlí ze začátku 90.let. Tento Don Juan není čistá komedie, jeho tón je vážnější. Obsahuje mnoho až metafyzických úvah. Velkou důležitost nabývá jeho sluha Sganarello, který hodnotí jeho činy, komentuje jeho počínání a občas se dostává téměř na stejnou rovinu jako sám jeho pán. Moliere sestavil děj svého Dona Juana natolik dobře, že ještě nebyl ve své podstatě překonán, zatím se nenašlo lepší řešení jak plně Dona Juana charakterizovat, zde vystupuje jako plnohodnotná postava, ne pouze jako typ (viz. např. původní verze Tirsa de Moliny). Velké důležitosti nabírá Juanův vztah k Bohu a ke světu, který vrcholí scénou s žebrákem - to už ale ocení pouze ti, kteří budou hru číst, nebo ji uvidí. Zkracení pro divadelní verzi ji neuškodí, ale v každém případě se jedná o velmi dobře napsanou hru. Jen malé vyjádření ke vtipnému komentáři - zaznělo zde, že předvídatelný konec a málo dramatičnosti se muselo podepsat na hodnocení. Je mi vskutku do smíchu. Předvídatelný konec? Vždyť se jedná o zpracování určitého Don Juanského mýtu či archetypu, jehož autor je primárně Tirso de Molina (autor španělského zlatého věku). Ten napsal první příběh a všechny ostatní verze jsou jen jeho parafrází a většinou se snaží najít novou cestu jak vysvětlit co se s Donem Juanem děje. Není to tedy chyba, je to úmysl! Skoro každý Don Juan takto končí, protože tak končit musí. Jen důvod může mít každý trochu jiný. Ještě přirovnání - je to totiž asi jako kdyby někdo řekl, že je hrozně nudné a předvídatelné, že Faidra miluje Hyppolita a že nakonec zemře. (Také existuje několik verzí a vždy se to stane - je to zkrátka jen různé uchopení téhož příběhu a zásadní body se tak nemohou měnit!!! ) A pak ještě ohledně dramatičnosti. Cože? Není dramatický? Je to výborně napsaná divadelní hra a podmínkou divadelní hry je dramatičnost, (dramatický děj) tedy jednání osob vespolek (Zich). Tedy dramatické dílo vzniká jednáním osob mezi sebou - Don Juan se všemi ostatními jedná a to velmi hojně. Kdybychom si vzali k ruce hru, tak lze jmenovat jednu dramatickou situaci (situace, která ze své podstaty nedovoluje nejednat) za druhou...(jen pro ukázku - Příjezd Elvíry, který Juan nečekal - nějak musí jednat, Filip, který hájí svou nevěstu před Juanem - musí nějak jednat, Klárka, které se nabízí sňatek - musí nějak jednat, Markéta a Klárka, kterým byl sňatek oboum slíben - musí nějak jednat - Juan, který jim sňatek slíbil musí nějak jednat, aby situaci vyřešil atd....a to jmenuji jen, co jsem si hned vybavil a ze začátku). Sled dramatických situací vytváří dramatický děj a z toho tedy dramatičnost díla. Jak lze tedy o Moliérově Donu Juanovi říci, že je málo dramatický, když je zde jedna dramatická situace za druhou, to vážně nevím.... celý text
Proces
2005,
Franz Kafka
Asi bych mohl rozebírat hloubku, kterou Proces bezesporu má (určitě se tak tváří:-)) ), specifický Kafkův styl a podobně, ale rád bych napsal jen jednu věc. Kafka a proces tuplem skutečně není kniha pro každého a to nemyslím nijak elitářsky - nebyla to ani kniha pro mě, když jsem ji poprvé otevřel. Nedočetl jsem ji. Až za pár let jsem náhle dostal pocit, že se kolem mě hroutí celý svět a že je všechno špatně (s nadhledem). Díval jsem se na televizní noviny, četl časopisy, chvíli sledoval politiku a došel jsem k závěru, že jsem skutečně a naprosto bezmocný. Náhle jsem zahlédl na poličce odložený Proces a znova ho rozečetl a náhle ke mně promlouval a to naprosto jasně. Nevěřil jsem, že si začnu s Kafkou tykat, ale nabídl mi to a já byl v bodě, kdy jsem to dokázal přijmout. Jsem odpůrce onoho - ještě jsi k tomu asi nedorostl, nebo jednou na to přijdeš...atd., ale u této knihy to pravděpodobně do určité míry platí. Tedy spíše ve smyslu - má na ni každý, ale ne jen tak, musí ji vzít do ruky v tu správnou chvíli. Aspoň já mám takový pocit. To je vše, více než svůj pocit, jsem v tomto komentáři nechtěl sdělit.... celý text
