Kvothe
přečtené 237
Opuštěná společnost
2017,
Erik Tabery
Ano, je to dobré, ale pro čtenáře Respektu je to takové opáčko, ničím novým to moc nepřekvapí, ale shrnutí dobré. Možná trochu moc spjaté s dobou vzniku plus mínus 5 let (určitě druhá polovina knihy). Ale tomu se u podobného politického komentáře osobností dá asi těžko vyhnout, takže to není myšleno jako kritika. Pro utřídění myšlenek a jejich kontext velmi dobré a čtivé.... celý text
Bratři Karamazovi
2004,
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Ach ta ruská duše, ach ta duše plná, tak plná, duše nad propastí, jednou nohou v temné rokli nejnižších pudů a druhou v nejvyšších sférách rytířské ušlechtilosti. Dostojevského veledílo, ponor do člověka, hlavně do člověka ruského, ale vůbec do člověka jako odporné i obdivuhodné bytosti zároveň. Má to hodně stránek a tolik se toho nestane? Je to nakonec jen detektivka a nemusela by být tak upovídaná? To je nepochopení toho proč Dostojevskij takovou knihu napsal a proč se k ní čtenáři pořád vracejí... postavy hledají víru, hledají cestu, hledají smysl života a ani jedna z nich je nenachází, chtějí hodně brát i dávat, ale nevědí jak a pak tu máme veřejné mínění, tak snadno ovlivnitelné... Tuhle knihu má smysl číst. Ale každému určitě nesedne. Pokud se vám prvních 200 stran nezdá, asi bych to odložil, i když kolem strany 350 to začíná být dost napínavé:) přečteno ve skvělém překladu Prokopa Voskovce.... celý text
Noc před oslavou
2016,
Saša Stanišić
Něco se bude dít, bude to velké, bude to skvělé, bude to děsivé. Neustálé napětí, historie jednoho místa, existuje, neexistuje? Děly se tu podivné věci a ještě podivnější se tu dít budou, a nebo je to jen obyčejné východní, morálně a společensky rozvrácené místo? Autor pracuje s neustálým napětím a když vše kulminuje, otočí kormidlo... dobrá věc.... celý text
Sedmikostelí
1999,
Miloš Urban
Miloš Urban si skvěle rozumí s jazykem, a k tomu je to velmi dobrý a zkušený vypravěč. Zároveň má ale problém s psaním dialogu, který u něj působí prkeně a uměle, při představě některých dialogů v reálu (resp. samozřejmě ve fiktivním světě, který Urban vytvořil) mi bylo mnohdy do smíchu. Také je v této knize znát, že se vyprávění dlouho a velmi dobře rozjíždí, autorovi se daří držet atmosféru jakéhosi neurčitého tajemna, postavy jsou zajímavé a čtenář chce vědět jak se jejich osud vyvine, ale od určitého bodu je všechno jasné a zdá se, že to pocítí i sám Miloš Urban. V tu chvíli najednou zrychlí a jeho vyprávění ztratí smysl i v intenci jeho fiktivního světa. Konec je pak, omlouvám se, naprosto nesmyslný, protože ve světě, který Urban popisuje a ve kterém se pohybuje po celou dobu knihy není možná existence toho, co je popsáno v epilogu. Třeba v jiných jeho knihách podobný problém není, ale já už žádnou z nich asi číst nebudu. Sedmikostelí mě k tomu nemotivuje.... celý text
