Kyta přečtené 366

Poslední přání 2011, Andrzej Sapkowski

Zaklínače jsem až donedávna vůbec neznala, ale když jsem se dozvěděla, o jak známou sérii se jedná, musela jsem to rychle napravit přečtením prvního dílu. Že jsou první dva díly povídkovými cykly, jsem vůbec nevěděla. Celý námět knihy, tedy příběh o zaklínači, jenž zabíjí nestvůry, které nějakým způsobem obtěžují životy lidí, se mi velmi zamlouval. První seznámení s proslulým Geraltem z Rivie nebylo špatné, tu postavu jsem si víceméně oblíbila, byl mi hlavně sympatický svými názory a lidskými vlastnostmi (empatií, laskavostí, odvahou, trpělivostí...) vzhledem k tomu, že je to vlastně mutant - je to možná známka toho, že ne každý mutant musí být hned špatný. Kompozice Posledního přání mi zpočátku připadala trochu zmatená, nedokázala jsem se v knize moc vyznat. Netušila jsem, co znamenají kapitoly nazývané "Hlas rozumu". Pro mě jakožto absolutního neznalce světa zaklínače největší záludností knihy bylo zjistit, jakým způsobem je členěna. Po několika kapitolách mi vše začalo dávat smysl a už jsem si jen užívala jednotlivé povídky. Všechny měly co do sebe a každá byla něčím výjimečná, nebylo to jen o likvidování nestvůr, důležité tam byly ty příběhy jednotlivých postav, které povídky skrývaly. Jazyk knihy byl poutavý a čtivý; velká zásluha patří samozřejmě překladateli, který si dokázal poradit i se jmény apod. Líbilo se mi, že kniha nebyla jen o povídkách, ale byly tam i pravidelně vkládané kapitoly z Geraltovy aktuální "cesty". Možná mi u každé povídky chyběl údaj o tom, kdy se to odehrávalo. Kniha asi nesplnila všechna má očekávání, čekala jsem opravdu něco velkolepého vzhledem k tomu velkému ohlasu a vysokému hodnocení. Nicméně svět, který Sapkowski vytvořil, je skutečně originální a čistě fantastický a já ho musela každou chvíli obdivovat. Na celých 5* to za mě ale bohužel není.... celý text

Možná jednou 2017, Colleen Hoover

"Možná jednou" – další krásná romantická kniha od Colleen, ze které jsem úplně nadšená. Její knihy miluju – i přesto, že jsou to "jen" romantické knihy, autorka je umí udělat tak neobyčejné, že si je všechny čtenářky prostě zamilují. Nejde v nich jen o nějaký románek, na který všichni po čase zapomenou. "Možná jednou" je pro mě už čtvrtá přečtená kniha a stejně jako ty předchozí se mi i tato vryla do srdce. Kniha je čtivá už od první stránky. Děj ubíhá tak rychle, že jsem to jen těžko zaznamenávala – to je další věc, kterou u této autorky mám ráda – děj vás chytne a dlouho nepustí. Opět jsem se dokázala vcítit do pocitů obou hlavních postav, Sydney a Ridge; napomáhal tomu hlavně fakt, že příběh byl vyprávěn z pohledu jich obou. Sydney i Ridge jsem si zamilovala. Litovala jsem Sydney za to, jak se k ní její přítel zachoval – tohle by nechtěl zažít nikdo. Naprosto jsem chápala její pocity – obavy o to, jaký stereotypní život by ji s Hunterem čekal. V tomhle jsem s ní hodně sympatizovala. Ridge byl úplný opak Huntera, hlavně ve svém přístupu. Jeho nejlepší vlastnost byla loajalita. Balancoval mezi láskou k Maggie a láskou k Sydney. Ani jedné z nich nechtěl ublížit a chtěl udělat, co bylo správné, jenže co to vlastně bylo? Nejdůležitější pro něj bylo uvědomit si, proč je s Maggie. Byl to takový začarovaný trojúhelník; neměla jsem tušení, jak to nakonec dopadne. A závěr mě mile překvapil. Líbilo se mi, jak autorka nepovažovala sluchové postižení jako nějakou překážku ve vztahu, ale ukazovala, že se vším se dá nějak bojovat. Tato kniha je o síle svědomí, loajalitě, touze žít lepší život, o uvědomění si, co je pro vás v životě to nejlepší. A také o tom, že si nelze vybrat, koho milujete – srdce si zkrátka vybírá samo. V neposlední řadě oceňuji krásné písně nazpívané pro tuto knihu. Když jsem si je pustila při čtení, celá kniha získala úplně jiný rozměr. Úžasný zážitek. Váhala jsem mezi 4 a 5*. Nakonec dávám 5, protože když se nad tím zamyslím, je to skutečně krásná kniha, která v člověku zanechá nějaké pocity. Nelíbíla se mi ale tolik jako třeba "Bez naděje" nebo "Odvrácená tvář lásky", na které nejspíš žádná další kniha nedosáhne. Určitě ale i tato stojí za přečtení!... celý text

Nejkrásnější - Příběh Levany 2015, Marissa Meyer

Jsem ráda, že nám autorka Měsíčních kronik dala možnost nahlédnout do svého světa i z jiné perspektivy. Královna Levana je tak komplikovaná postava, že si prostě zasloužila, aby se jí věnovala celá kniha. Pro mě je Levana nejvíc nenáviděná postava celé série. Proto jsem měla před čtením "Nejkrásnější" trochu obavy, zda se mi bude kniha líbit. A brzy se ukázalo, že mé obavy byly zbytečné. Začetla jsem se snadno a Levanu jsem vůbec nebrala jako tu pozdější zlou královnu, která bude schopná čehokoli, aby dosáhla všeho, po čem touží, ale brala jsem ji jako normální patnáctiletou princeznu, ke které se osud nechoval fér. O Channary jsme toho zatím moc neslyšeli, ale rozhodně by mě nenapadlo, že bude mít takovou povahu, jakou měla v této knize. Channary jsem už od začátku nenáviděla a nechápala jsem, jak se může chovat tak sobecky a rozmazleně a být na svou mladší sestru tak hrubá. Zajímala se jen o sebe a o své blaho a do pozice královny se vůbec nehodila. Nevěřila bych, že právě Cinder bude mít takovou matku (štěstí, že není jako ona). Levana byla úplným opakem Channary. Zajímala se o svou zemi a záleželo jí na měsíčním lidu. Měla své sny a za každou cenu se jich snažila dosáhnout, bez ohledu na to, co to stojí. Byla naivní a představovala si věci tak, jak nejsou, ale jak by je chtěla mít. Šla si za svým a neviděla, jakou bolest při tom přináší druhým. Myslela si, že si násilím vydobyje lásku, jenže nechápala, že takhle to prostě nefunguje. Bylo mi jí zpočátku líto, protože se k ní osud choval krutě a nemohla nalézt štěstí, které si tak přála a které celý život neměla. Kroutila jsem hlavu nad tím, že je schopná jít přes mrtvoly, aby dosáhla "štěstí" a uznání. Po tom, co se dopustila u Evreta, mé mínění o ní začalo klesat. Začala se projevovat povaha té zlé královny, kterou známě ze série... Pochopit celou její povahu a činy není lehké, přesto jsem ráda, že jsem dostala šanci přečíst si její příběh, který je jistě důležitý pro čtvrtý díl série. Konečně jsem pochopila, proč se tolik bojí zrcadel, nebo proč cítí tak neskutečnou averzi vůči Cinder. Evreta jsem litovala, nebylo spravedlivé, co s ním Levana provedla, neměl se ani šanci bránit. Obdivovala jsem ale jeho trpělivost a vůli. Líbilo se mi prostředí Měsíce, konečně jsme měli možnost poznat, jaké to tam je; je to asi taková menší ochutnávka pro "Winter", kde se bude nejspíš odehrávat většina děje. Kniha se četla sama, jako všechny knihy od Marissy Meyer. Dávám krásné 4*.... celý text

Válka s Mloky 2007, Karel Čapek

Jsem ráda, že jsem se rozhodla pro přečtení právě této knihy, protože je to podle mě přímo geniální dílo, které rozhodně stojí za přečtení, protože v sobě skrývá mnoho důležitých myšlenek. Líbil se mi autorův styl vyprávění a jeho smysl pro detail. Nejednou jsem se také zasmála, K. Čapek má velmi osobitý humor. Líbí se mi, jak kniha postupně graduje; začátek představuje takové nevinné seznámení s divokými mloky, kteří nepředstavují žádnou hrozbu, následuje obchod s mloky, jejich rozvoj, podpora od lidí, začlenění do společnosti…, až to vygraduje jejich úplným osamostatněním, možná až zrovnoprávněním s lidmi, a nakonec přijde válka s mloky a jejich nadvláda. Líbilo se mi, že autor přemýšlel skutečně nad všemi oblastmi - otázka jazyka mloků, náboženství, jejich duševní stránku,… opravdu všechno, co mohlo čtenáře zajímat. Celá druhá část je skvělá v tom, jak je propracovaná a autor nám předkládá opravdu veškeré možné informace z dějin mloků. Při čtení jsem cítila stále větší bezmoc nad událostmi v knize, jak se vlastně lidstvo postupně řítilo do záhuby a lidé nedělali pomalu nic pro svou záchranu, naopak jen přispívali ke své zkáze (i po mločím napadení pevnin je lidé zásobovali zbraněmi). Autor se zabývá otázkami lidstva - hlavně toho, jak to s ním dopadne. Možná kritizuje rozlišování lidí podle rasy, kultury, víry, majetku apod. Zmiňuje se o pokusech o sjednocení společnosti tak, že bude jeden národ nebo jedna třída - jenže tento systém u lidí na rozdíl o mloků nefunguje, protože lidé budou vždy mít různé zájmy a budou chtít něco víc. Proto vznikají válečné konflikty a rozpad společnosti. Jedině až když přijde válka s mloky, lidstvo se konečně spojí a bude jako jeden celek. Je tu kontrast společnosti mloků a lidí, kdy mezi mloky nejsou žádné rozdíly, žijí na stejné úrovni, jsou jednotní, neválčí mezi sebou a možná tak představují ideální společnost. Jenže mloci postrádají city. Jednu z myšlenek knihy vidím v tom uvědomit si význam společnosti a tu nadřazenost lidí nad zvířaty. My si určujeme, kdo jsme a jací jsme. Nejdůležitější u lidí je schopnost milovat, a tu mloci v knize postrádali, a podle toho by ten jejich svět také vypadal. Autor kritizuje lidstvo, které se nedokáže poučit z chyb z minulosti a neustále se řítí do válek. Není proto divu, že je de facto přemohli mloci, které sami "vytvořili", takže se spolupodíleli na své záhubě. Znamená to, že lidstvo je schopné se vyhubit vlastní příčinou. Na konci knihy byla poznámka o tom, že i mloci se ve svém světě jednou postaví proti sobě - to si také vykládám tak, že se lidstvo vyhubí samo. Nebezpečí mloků spočívalo v tom, že byli úplně jiní a lidé tedy nemohli vědět, co od nich čekat, jak se zachovají, jak se bránit. Jen zasévali v lidech strach a ti byli potom zranitelnější a slabší - převzali tak kontrolu nad světem, třebaže ne úmyslně. Mloci je takto svým způsobem ovládali. Musím tedy říct, že se mi kniha vážně líbila a určitě se k ní v budoucnu vrátím.... celý text

Cress 2014, Marissa Meyer

Obsahuje spoilery! Tak mám za sebou další skvělé pokračování Měsíčních kronik - Cress! Poprvé v téhle sérii dávám 5*, protože mě autorka přesvědčila, že si je tenhle díl zaslouží. Vážně je díl od dílu lepší. Marissa Meyer se s potenciálem Lociky vypořádala bravurně. Tato pohádka není tak známá jako Popelka nebo Karkulka, takže nevím, do jaké míry se autorka držela předlohy, jelikož jsem nemohla srovnávat s původní pohádkou (kromě začátku), jako u předchozích dílů. Vůbec mi to však nevadilo a čtení jsem si jak jinak než užívala. Líbilo se mi, jak se dějové linie všech postav prolnuly hned na začátku, aby se zase rozpojily a později prolnuly znovu. Sledovaly jsme poté 3 hlavní dějové linie, což knize přidalo na dramatičnosti a zajímavosti. Každé z postav byl vyhraněný svůj prostor, takže jsme je mohli vidět i v trochu novém světle. Maličko mě mrzelo, že se příběhem Scarlet autorka nezabývala trochu víc, a že trochu přešel do pozadí. Nicméně myslím, že si jí naopak užijeme hodně v závěrečném díle. Prostředí Afriky se mi také líbilo a přišlo mi originální... Vlastně v Africe a i v Asii se děje jiných knih odehrávají pouze zřídka, takže originalita této série je rozhodně znát. Cress jako novou hlavní postavu jsem si moc oblíbila. Na všechno se koukala pozitivně, v lidech se snažila vidět jen to nejlepší a měla svoje naivní sny a přání. Thorne se pro ni ukázal jako perfektní společník; společně představovali velmi podařený pár a ukázalo se, že by se bez sebe neobešli. Thorne v tomto díle ukázal svoji druhou (lepší) podobu a ukázal, že může být takovým hrdinou, jakého si Cress představuje, a já jsem si ho proto oblíbila ještě víc než v předchozím díle. Další postava, která se nedokáže obejít bez své drahé polovičky, byl Vlk. V tomto díle mu, stejně jako Scarlet, nebyl věnován takový prostor, ale ostatně o nich byla předchozí kniha. Vlkovo chování v tomto díle mě dost překvapilo, nečekala bych, že bude takhle slabý a zranitelný... Iko byla skvělá jako vždy, zvlášť když dostala nové tělo - vážně jsem si ji zamilovala, její výroky nikdy nezklamou. Do Kaie jsem se zbláznila podobně jako Iko; vážně ho obdivuju za jeho vnitřní sílu a povahu. Nebojí se přiznat své obavy a nehraje si na žádného nebojácného vůdce. A můj největší obdiv mu patří za to, jaké musel ve svém věku nést břímě. Jediné, co ho drželo nad vodou, byla naděje o nalezení princezny Selene, kterého se dočkal. Když došlo ke znovushledání jeho a Cinder, byla jsem tak ráda - tuhle dvojici jsem si v prvním díle neskutečně oblíbila a jsem vážně ráda za to, že autorka jejich cesty opět svedla dohromady. Jako vždy oceňuji vyprávění z mnoha pohledů, nejen z hlavních postav, ale i z těch vedlejších a záporných. Rozhodně to přidalo na zajímavosti. Napětí, romantika a překvapivé zvraty v knize také nechyběly. Takže když to shrnu, Cress je pro mě zatím nejlepší díl :) Nemůžu se dočkat na finále!... celý text

Bylo nás pět 2016, Karel Poláček

Karel Poláček mi v tomto díle ukázal, že byl skvělý vypravěč, do děje jsem se dokázala snadno vžít a vcítit se do života malého Petra Bajzy. Kniha se mi ale po jazykové stránce popravdě nečetla ani trochu snadno. Bylo těžké začíst se do zastaralé češtiny a silného nářečí; občas jsem měla potíže s významem určitých slov, ani častá inverze tomu nepomáhala. Když však přehlédnu problémy s jazykem a zaměřím se jen na samotný příběh, určitě dokážu ocenit ten děj, samotné myšlenky a poselství, které kniha přináší. Kniha přibližuje maloměstský život a máme možnost podívat se do doby první republiky a zjistit, jak vypadal život v obyčejném českém městečku, jejich tradice a způsob žití. Líbil se mi námět knihy, kdy jsou hlavními hrdiny malí kluci, kteří prožívají všelijaké klukoviny a příhody. Na všechno se díváme očima malého Petra, který vnímá ten dospělácký svět po svém a všímá si věcí, kterých si dospělí nevšímají. Je tu kladen důraz na rozdíl mezi generacemi. Je tu znázorněn onen kontrast mezi malými dětmi a dospělými - jejich myšlení, rozdílné starosti a povinnosti, ale třeba i odlišné vlastnosti - děti jsou naivní, upřímné a přátelské, zatímco dospělí užívají přetvářky a upřímní tolik nejsou. Je tu také rozdíl ve vnímání života; děti mají své touhy, sny a přání a myslí si, že jim stačí málo, aby jich dosáhli, zatímco dospělí vědí, že to s ničím není tak snadné. Je tu vidět také psychický rozvoj dětí, kteří si zpočátku moc dovolují a jsou drzé, ale postupně si začínají uvědomovat, jak se správně chovat, co je v životě důležité a poučují se ze svých chyb. Zamlouvalo se mi vykreslení toho měšťáckého života. Ty děti prakticky žily venku, hrály si, rozvíjely se, měly svou svobodu, volnost a mohly si dělat, co chtěly. Když to porovnám s dnešním světem a dnešními dětmi, je to úplně něco jiného a přijde mi škoda, že taková doba už je za námi. Co se týče postav, velmi jsem si oblíbila vypravěče Petra Bajzu, který mi byl sympatický svou inteligencí a humorem a uvažoval rozumně. Měl své sny o cestování. Téměř polovina knihy tu byla věnována jeho snění o návštěvě Indie, kam si přál se vydat. Vidím tu kontrast reality a snu a skutečnost, že když si člověk svůj sen nesplní nebo si ho nemůže splnit, nezbývá mu než snít. Tato část knihy se mi ve finále líbila a oživila celou knihu. Petrovi přátelé měli každý svůj charakter a každý byl v něčem výjimečný. Jediné záporné postavy se špatnými vlastnosti tu byli Vařekovi, Petrovi teta a strýc, kteří druhým nic nepřáli, dokázali jen kritizovat a nezáleželo jim na nikom jiném než na sobě samých. Když to shrnu, bylo to příjemné a pohodové čtení, které mě dokázalo vtáhnout do děje.... celý text

Mléko a med 2017, Rupi Kaur

Saturnin 2008, Zdeněk Jirotka

Příběh o Saturninovi se mi jako takový moc líbil a bavil mě. Saturnin je skvělá postava, kterou si nejde neoblíbit. Právě on přiváděl ostatní postavy do situací, do kterých by se, nebýt něj, nikdy nedostali. I celkový nápad s tím, že si obyčejný muž pořídí sluhu, je originální. Nicméně, upřímně se mi moc nelíbil autorův styl vyprávění, jsem zvyklá na něco jiného a takový styl mě nikdy neudržel při čtení na moc dlouho, pro mě kniha čtivá vůbec nebyla. Samozřejmě nebudu knihu hodnotit negativně jen proto, že se mi nezamlouval styl vyprávění, a ani že kniha nezapadá do žánru, který obvykle čtu. Tento styl je osobitý a Zdeněk Jirotka se očividně chtěl lišit od ostatních autorů a jejich románů. Na klasické romány v knize naráží několikrát, zejména na konci je ten nápad dědečka a Saturnina s "Kanceláří pro uvádění románových příběhů na pravou míru", kde autor zpochybňuje příběhy klasických románů a svým způsobem jimi pohrdá a zesměšňuje je. Myslím, že kdyby kniha byla napsána jiným stylem, asi by mě bavila víc a hodnotila bych ji pozitivněji. Postava Saturnina je velmi originální a jeho počínání mě vždy pobavilo. V příběhu nevystupuje jako sluha, ale spíš zastává úlohu baviče a jakéhosi mistra všech komických situací, do kterých všechny často přivádí. Má pro všechno nějaké řešení a nic nenechá jen tak. Jakmile je na scéně Saturnin, je jisté, že je o veškerou zábavu postaráno. Líbil se mi jeho pozitivní přístup k různým situacím a to, že je pro každou zábavu. Svého pána nutí do dobrodružství a oživuje mu tak jeho spořádaný život. Saturnin představuje humor, který lidem občas chybí, energii, pozitivní přístup a umění si udělat srandu ze všeho, i ze sebe sama. Postava vypravěče představuje "obyčejného" člověka, který někoho jako je Saturnin ve svém životě skutečně potřebuje. V průběhu knihy se pod Saturninovým vlivem stává odvážnější a energičtější a možná mu i změnil pohled na svět. Dá se tedy říct, že se paradoxně stává pánem svého pána. Teta Kateřina představuje člověka s těmi nejhoršími vlastnostmi – chamtivost, sobeckost, touha po majetku a mnoho dalšího. Myslí jen na sebe a svého syna a nezajímá ji nic jiného. Pro dosažení majetku je schopná čehokoli a svou snahou obtěžuje životy ostatních. Autor její postavu zesměšňuje a upozorňuje na to, aby se lidé před takovými lidmi jako je teta Kateřina měli na pozoru. Autorův humor je lehký a pobaví kohokoli. Líbily se mi mimo jiné autorovy hrátky s českými příslovími a úvaze o tom, co by se stalo, kdyby je lidé brali doslova. Tato kniha ve své době plnila zábavnou funkci a připomínala lidem, že nemají ztrácet chuť do života, pozitivní přístup a humor. Celkově je o tom, že lidé nesmí ztrácet smysl pro humor a nebát se jít i do těch nejabsurdnějších věcí a dopřát si trochu toho dobrodružství, mají brát věci s humorem a nebýt jen vážní - i humor je totiž pro život důležitý.... celý text

Hana 2017, Alena Mornštajnová

Před čtením téhle knihy jsem od ní měla vzhledem k jejímu vysokému hodnocení velká očekávání. A z knihy celkově rozhodně zklamaná nejsem. Musím se ale přiznat, že mě styl vyprávění chvílemi nudil. V téhle knize jde ale o její obsah, o to, jaké poselství přináší. V tomhle A. Mornštajnová rozhodně nezklamala. Zpočátku jsem nechápala, co na té knize všichni mají. Poté, co mi na 38. stránce ukápla první slza, mi to začínalo docházet. Jedná se o velmi smutnou a depresivní knihu, kde je vykreslena situace Židů za druhé světové války. Nedokážu si představit, co všechno museli prožívat. Ponižování, strach, bolest, utrpení, nevědomí, co přijde dál. Nebralo se tam ohledy na to, kdo byl skutečně věřící a kdo se své víry vzdal - nemohl se ovšem vzdát svého původu. Přijde mi neuvěřitelně zajímavé, jak velkou váhu autorka přikládá lidskému rozhodování. Kniha je postavená na malých rozhodnutích a na jejich následcích. Jak i jedno neuposlechnutí rozkazu, jedno rozhodnutí může mít fatální důsledek. Směr, kterým se kniha ubírala, mě přivedl k otázkám typu, "co by se stalo, kdyby.." Kdyby Mira byla poslušná a nešla k řece, kdyby se Hana nezachovala sobecky a rozhodla se poslat ten dopis, kdyby si Jaroslav vybral lásku nad postavením v armádě... Tady je vidět síla lidského rozhodování. Vše je na nás, my máme tu volbu rozhodnout se, jak chceme. Hana toužila po lásce, myslela si, že najde štěstí u Jaroslava a právě proto, že nechtěla odjet, neposlala ten dopis. Při tomhle rozhodování myslela jen na sebe a nedocházelo jí, co by se mohlo stát a co by tímto rozhodnutím mohla zavinit. Samozřejmě to ona nemohla vědět a je zcela pochopitelné, že měla své sny a chtěla je uskutečnit. Kdyby se k ní Jaroslav zachoval férově a úpřímně jí řekl, jak se věci mají a nedával jí zbytečnou naději... všechno by bylo jiné. Kdyby člověk věděl, co přijde dál, zachoval by se úplně jinak, udělal by jiná rozhodnutí. Život by se ubíral jiným směrem. Všechno závisí na všem. I jedno zaváhání může znamenat úplně jiný životní obrat. Každá postava měla v příběhu svou roli. Líbilo se mi, jak byly osudy všech hrdinů propletené a nějak spolu souvisely. A jak je kniha vyprávěna retrospektivně, bylo ještě zajímavější postupně odhalovat, co se stalo, aby to s postavami dopadlo tak, jak to dopadlo. Všechny hlavní postavy jsem si oblíbila. Hanu, Miru, Elsu, Rosu a samozřejmě další. Hana měla svá přání a válka jí to všechno sebrala. Nemohla žít tak, jak by chtěla a s kým by chtěla, a to všechno jen kvůli svému původu. Elsa by udělala všechno pro bezpečí svých dětí, byla obětavá a odhodlaná a v tom jsem ji obdivovala. A nedokážu vyjádřit, jaký obdiv cítím vůči Haně... "Hana" ve mně vyvolala celou řadu emocí. Bylo to tak věrohodné, z každé stránky jsem cítila to zoufalství a beznaděj, kterými je celá kniha protkaná. Cítila jsem bezmoc a smutek při čtení pasáží z Terezína a Osvětimi. Vše se ještě znásobilo, když jsem si uvědomila, že se tohle skutečně dělo, že to není jen osud jedné rodiny v knize. Při čtení posledních řádků jsem také pociťovala naději. Po dočtení jsem nemohla dělat nic jiného než zírat do prázdna. Ani neumím vylíčit, jaký vděk jsem pociťovala po dočtení. Vděk za to, v jaké žiju době, za to, kde žiju a za to, že nemusím žít ve strachu a nemusím prožívat to hrozné utrpení jako Židé před osmdesáti lety. Takže DĚKUJU. A děkuju A. Mornštajnové za tuto knihu! Kniha o rozhodnutích, o tom, jaké důsledky můžou mít, o tom, jak je důležité rozhodnout se správně a přemýšlet nad následky, které to rozhodnutí může způsobit. "Hana" mi pomohla uvědomit si, že pokud se někdy cítím smutně a ztrápeně, není to nic v porovnání s utrpením a strachem, které prožívali lidé v koncentračních táborech. Kniha mi toho dala hodně a jen tak na ni nezapomenu. Určitě se k ní ještě někdy vrátím. Neuvěřitelně silná kniha. DOPORUČUJI!... celý text

Těžká hodina 2008, Jiří Wolker

Wolkerova sbírka se mi četla opravdu dobře a ve finále se mi moc líbila. Jazyk měla krásný a květnatý, což také přispívalo k dobrému prožitku při čtení. Všechny básně měly něco do sebe. Vyjadřovaly hlubokou pravdu o tehdejší době – nesmyslnost války, zbytečné plýtvání životů, sociální problémy. Básně měly rychlý spád (zejména lyricko-epické balady), takže se četly rychle a svižně a ve většině případů jsem neměla problém jim hned porozumět. Byly tam i básně o lásce, touze žít a touze po lepším životě. Zachycují básníkovy pocity ohledně doby po první světové válce jako době, ve které žil – zklamání, skepse, smutek, zoufalství, beznaděj – vše se to přelévalo na mě a cítila jsem se skoro stejně zoufale jako autor. Právě tohle vypovídá o kvalitě tohoto díla, že ve čtenáři zanechá nějaké pocity a přinutí ho se nad jednotlivými básněmi zamyslet. Wolker se snaží vystihnout rozdíly mezi chudými a bohatými, vypráví o nemožnosti mít život, po kterém lidé touží a který by si zasloužili.... celý text

Říše bouří 2017, Sarah J. Maas

Obsahuje spoilery! Z tohoto dílu jsem doopravdy nadšená! Všechny knihy ze Skleněného trůnu jsou naprosto famózní; po skvělém čtvrtém dílu, který nastavil laťku opravdu vysoko, bych nevěřila, že to bude ještě možné, ale Říše bouří je doopravdy ještě lepší než předchozí díly! Nemůžu se ubránit srovnání mezi prvním a pátým dílem. Zatímco Skleněný trůn byl o seznamování s hlavní hrdinkou, mocí Sudby a celým světem, který Maas vytvořila, tady jde už o hodně - o skutečnou záchranu světa. O magii, která je tu cítit z každé stránky, není nouze (narozdíl od prvního dílu). Autorka začala zvolna a postupně odkrývala různá tajemství z jejího světa. Na začátku série by mě nenapadlo, jak úžasnou se tato série stane a jak moc z ní budu unešená! Všechny vystupující hlavní hrdiny jsem si oblíbila víc než kdy jindy. Tajnůstkářská Aelin myslí na budoucnost všech kromě sebe a je připravená obětovat vše pro lepší svět. Právě odhalení jejích tajemství mě pokaždé nejvíc dostane. Aelin je mi možná sympatičtější víc než Celaena. Lysandra byla v tomto díle skvělá - dechberoucí byla její obětavost a odvaha. Její schopnost přeměňovat se se ukázala jako více než výhodná a v některým situacích i klíčová. Velmi jsem si oblíbila novou hlavní postavu Lorcana - zprvu nebezpečného a pomstychtivého hrdinu, za jehož změnu a "zkrocení" v průběhu příběhu stála Elide. Další nové postavy, Gavriela a Fenryse, jsem si též okamžitě zamilovala. Měla jsem radost z Aelinina vztahu s Jeřábem (opravdu jí ho stále závidím). I za ostatní tvořící se/vytvořené páry jsem ráda - Elide s Lorcanem, kteří se k sobě moc hodí a opravdu doufám, že se později udobří; Aedion s Lysandrou, kteří tvoří správnou dvojku, a nakonec Dorian s Manon - tento pár je pro mě největším překvapením, protože jsou úplně odlišní a zatím mi k sobě nejdou. Zdá se mi, že Dorian prodělal v tomto díle velkou změnu, což je nejspíš následkem jeho temné historii, když se jeho duše musela potýkat s valgem. Opět tu sledujeme více dějových linií, které se v průběhu knihy střetnou, aby se nakonec jejich cesty zase rozdělily. Nejvíc mě bavila cesta Lorcana a Elide - jejich sbližování a nečekaná dobrodružství, která spolu prožívali. Líbila se mi zápletka Gavriela s Aedionem jakožto otce se synem. Gavriel se do role otce hodil skvěle. Bylo celkem jasné, že jejich shledání neproběhne šťastně - o to víc bylo potom zajímavější sledovat jejich chování k sobě a poznávání se. Akorát škoda, že v závěru knihy nedošlo k nějakému jejich happyendingu... Na to si ale snad počkáme do finále. V tomto díle není také nouze o milostné scény, které tam byly líčeny opravdu detailně a svým způsobem vykompenzovaly to obrovské množství akčních scén. Líbil se mi styl vyprávění z více úhlů pohledů, když se například na jednu konkrétní situaci můžeme dívat mnoha pohledy. I přes velké množství vyprávěcích postav je to skvěle zkonstruované a čtenář se v tom s přehledem vyzná (doteď autorku obdivuju za to, jak skvěle a poutavě dokáže psát). Další výhoda tohoto druhu vyprávění je hlubší poznání všech hlavních postav a větší pravděpodobnost, že si je čtenář oblíbí. Líbí se mi, jak nás Maas dokáže napínat co to jde a potom vyjeví všechna tajemství, že to čtenář musí ještě dlouho vstřebávat. Je nutné přečíst si minimálně před tímto dílem doplňkovou knihu "Krvavé ostří", protože na příběhy z ní autorka tady hodně navazuje. Objevují se tu již známé postavy z dříve zmíněné knihy, což pro mě bylo příjemným překvapením. Nejen při návratu hrdinů z "Krvavého ostří" si čtenář uvědomí, že celou sérii S.J.Maas má dokonale promyšlenou; Aelin se dožaduje splacení dluhů od lidí z různých koutů země, se kterými předtím měla co do činění. A právě jejich armáda bude mít klíčovou roli při finále. Neskutečně se těším na zbylé dva díly; Chaolův příběh a to grandiózní finále!... celý text

Scarlet 2013, Marissa Meyer

Z Měsíčních kronik jsem upřímně moc nadšená. Cinder byla skvělá, Scarlet je ještě lepší! Při čtení anotace jsem si myslela, že celá kniha bude jen o Scarlet; moc mě potěšilo, že autorka pokračovala s dějovou linií i u Cinder. Příběh Scarlet a Vlka byl rozhodně zajímavý; líbí se mi, jak Marissa Meyer do příběhu dokáže velmi originálně vložit ty prvky pohádky, ke které se daná kniha vztahuje. Zatímco v prvním díle se jednalo o Popelku, tady šlo o originální podání Karkulky. V knize bylo dost napětí, akce, zvratů a trochu i té romantiky, bez které by to nejspíš nebylo ono. Příběh nebyl tolik předvídatelný jako u předchozího dílu, což je další plus. Autorka rozvíjela hned tři dějové linie. Ke konci se mi moc líbilo propojení dějových linií Cinder a Scarlet, byla to krásná gradace. Nové postavy mi byly od začátku sympatické. Scarlet je nebojácná, obětavá a odhodlaná zachárnit svou babičku za každou cenu, neváhala by se pro její záchranu vzdát všeho. Její povahu jsem obdivovala a ve své podstatě záviděla. O Vlkovi jsem zpočátku nevěděla, co si mám myslet. Byl takový tajemný a jeho úmysly nebyly hned zřejmé (to ostatně nebyly ani v polovině knihy), nicméně už při jejich prvním setkání jsem vytušila, že budou se Scarlet spolu. Cindeřin nový parťák Thorne byl správný. Byl tak moc otravný a ne vždy tak vtipný, jak by možná chtěl, že mi občas lezl na nervy stejně jako Cinder. Některé jeho výroky byly skvělé a zpestřovaly děj; nejvíc mě dostávaly jeho poznámky v situacích, kdy to nebylo zrovna na místě. Jeho postava se autorce opravdu moc povedla. Na kapitoly vyprávěné z pohledu Kaie jsem se vždy těšila. Tohohle hrdinu mám moc ráda a soucítím s ním. Pro bezpečí Země je ochotný udělat cokoliv, i když to znamená, že sám bude trpět. A nakonec musím zmínit Iko - ta je stále stejně skvělá! Nejvíc se mi líbí to, s jakou lehkostí se autorčiny knihy čtou. Strany opět ubíhaly tak, že jsem to ani nestačila zaznamenávat. Těch bezmála 450 stran jsem měla přečtené za chvíli; vůbec by mi nevadilo, kdyby jich bylo víc. Občas se mi zdálo, že se v knize nic neděje nebo děj ubíhá příliš pomalu (například cestování Vlka se Scarlet v lese či cesta Cinder a Thorneho v lodi), ale samozřejmě je jasné, že akce nemůže být na každé straně; na konci té akce zase bylo až až. :) Opravdu se těším na třetí díl. Nemůžu se dočkat, až se k Cinder a Scarlet připojí i Cress!... celý text

Kód horečky 2017, James Dashner

Obsahuje spoilery! Druhý prequel se mi líbil stejně jako ten první, oba hodnotím krásnými 4*. Oba dva měly něco do sebe. Zatímco ten první byl o době těsně po udeření erupcí a začátky smrtící epidemie, ten druhý byl o životě ve ZLOSINu a marná honba za lékem. Oceňovala jsem gradaci knihy, kdy to všechno začalo tak "nevinně"; ZLOSIN nevypadal, že má s dětmi špatné úmysly, byly to jen samé testy a učení. Potom začala přibývat tajemství, záhady a lži. Mimo jiné ta divná mapa struktur mozku. Bylo zajímavé sledovat zrod labyrintových zkoušek a počátečnímu životu v něm - prvním hrozbám, úmrtím, pobodání rmuty. V tu chvíli začínala vyplývat na povrch pravá povaha ZLOSINu. Přestože jim bylo jasné, že lék se nepodaří nikdy objevit, pokračovali se zkouškami a děti to musely odnášet. S postavami jsem byla spokojená; Thomase jsem měla ráda stejně jako v trilogii, Chucka jsem si oblíbila stejně jako Thomas a Newt mi přirostl k srdci ještě víc než dříve. Bylo mi jich líto, když jsem si uvědomila, jak to s nimi dopadne. Musím se přiznat, že Teresu jsem nemusela celou sérii; její oddanost ZLOSINu pro ni byla důležitější než cena přátelství, ta tečka v závěru tohoto prequelu to jen dokazovala. Její osobnost je snad z celé série ta nejnepochopitelnější a v jistém smyslu i nejzajímavější. Pochopit Avu Paigeovou také není nejlehčí. Chápu, že jí na srdci leželo blaho celého lidstva a za každou cenu chtěla najít lék, ale nechápu, že to nevzdala, když bylo jasné, že lék nikdy nenajdou. Celá kniha se odehrává v průběhu deseti let, kdy tu byly zmíněny důležité okamžiky Thomasova života. Občas se v knize nic zajímavého nedělo, nebylo tu tolik zvratů a napětí, jak jsem byla zvyklá od předchozích Dashnerových knih. Myslím ale, že to nebylo cílem této knihy - cílem bylo dozvědět se, co předcházelo Labyrintu a to autor splnil na jedničku. Ať měl čtenář jakékoliv otázky při čtení trilogie, v tomto prequelu byly zodpovězeny. Po přečtení "Kódu horečky" by mělo být čtenáři vše jasné. Akorát mi přibyly otázky ohledně tohoto dílu, například by mě zajímalo, co se Thomasovi stalo, že mu museli vymazat vzpomínky na jeho první setkání s Teresou. "Kód horečky" celkově považuju za krásné uzavření série (pro ty, kteří nečetli, klidně i jako krásný úvod do série). Klidně bych si přečetla i nějaký sequel toho, jak to s Thomasem a ostatními vypadalo po skončení trilogie. :)... celý text

Deset malých černoušků 2009, Agatha Christie

Pro mě první zkušenost s Agathou Christie a musím říct, že nic lepšího jsem si nemohla vybrat! Deset malých černoušků je, jak už je dobře známo, neskutečně vydařené dílo, které stojí za přečtení! Na skvělý příběh stačí deset figurek, tajemný ostrov, záhadný pan Namy a jedna dětská říkanka. Psychologická hra může začít.. Líbilo se mi, jak příběh začíná zlehka a postupně graduje až do grandiózního finále. Všechny otázky jsou na konci zodpovězeny a autorka nikoho nenechá na pochybách. Na konci čtenář musí uznat, že celý příběh byl skvěle promyšlený a vrah měl k vraždám doopravdy motiv. Přibližně po polovině knihy jsem se od děje nemohla odpoutat a musela jsem pokračovat ve čtení. Je to perfektně zpracované dílo; autorka představila všechny hlavní hrdiny, příblížila jak jejich minulost, tak psychiku - s tou si Agatha Christie hraje skvěle. Na začátku jsem se v postavách trochu ztrácela, protože je jich najedou moc a všechny jsou představeny v jedné kapitole. V průběhu knihy autorka čtenáři nabídla všechny potenciální pachatele a chtěla ukázat, že každý z nich by mohl být tím pachatelem; některý z nich se tvářil více vinen, některý méně. Já osobně jsem měla tři podezřelé kandidáty a v jednom z nich jsem se nakonec nemýlila. Velmi originální mi přišel nápad se zdánlivě nevinnou dětskou říkankou, která v příběhu hraje klíčovou roli. Je tedy téměř jasné, přibližně jakým způsobem postavy budou zavražděny; tato skutečnost ovšem rozhodně neubrala na napětí, právě naopak mě zajímalo, co se bude dít dál. Za mě naprosto skvělý literární zážitek. Knihu rozhodně můžu doporučit a jsem zvědavá na další díla této "první dámy detektivky". :)... celý text

Všechno, úplně všechno 2015, Nicola Yoon

Opravdu originální kniha, jak svým dějem, tak stylem, kterým je napsána. Kapitoly jsou občas kratší než jedna stránka, jindy jsou o něco delší. Jsou tam navíc krásné a vtipné ilustrace, které celý příběh nádherně doplní a oživí. Strany ubíhají neskutečně rychle, takže se kniha četla jedním dechem. Nebýt jiných povinností, měla bych ji přečtenou za jeden večer. V knize jde o romantický příběh dvou lidí, kteří k sobě najdou cestu zvláštním způsobem a musí projít mnoha zkouškami, aby si nakonec uvědomili, že láska je nejsilnější cit, na kterém je postavené všechno. Kniha skrývá mnoho poselství, která čekají na objevení. Myslím, že tam jsou krásné hluboké myšlenky o životě, ze kterých si čtenář může něco odnést. Je to kniha o poznávání lásky, rodinných vztazích, snech, důležitosti zdraví, uvědomění, co je pro vás v životě nejdůležitější. Madeline je sympatická hlavní hrdinka, kterou si nejde neoblíbit. Neumím si vůbec představit život, který vedla - žít celých 18 let v jednom domě, nesmět na čerstvý vzduch, každý den dělat ty samé věci, nesmět se s nikým vidět... Možná je to absurdní, ale právě díky této knize jsem si uvědomila, jaké štěstí mám, že jsem zdravá, jak krásná je svoboda, moci jít normálně ven kdykoli chci. Ollyho si také čtenář okamžitě oblibí. Je to starostlivý a hodný kluk, kterého by si určitě přála každá dívka. Obdivovala jsem jeho trpělivost a duševní sílu vzhledem k tomu, co se dělo v jeho rodině. Ohledně konce, čekala jsem něco ve stylu závěru "Hvězdy nám nepřály" nebo "Než jsem tě poznala", proto jsem byla příjemně překvapená. Asi si nedokážu představit, jaký vztah bych potom měla k tomu člověku, který by mi to udělal. Úplný zívěr knihy byl, stejně jako celá kniha, originální. Zůstává na čtenáři, aby si domyslel zbytek. Knihu bych doporučila jak začínajícím čtenářům, tak i těm pokročilejším. Myslím, že každému má co dát.... celý text

Rozkaz zabít 2016, James Dashner

Obsahuje spoilery! Před tím, než jsem knihu vzala do ruky, jsem ani trochu nezapochybovala o její kvalitě. A nemýlila jsem se, James Dashner opět nezklamal. Kniha nejspíš nedosahuje kvality prvního nebo druhého dílu série, ze kterých jsem byla úplně nadšená, ale rozhodně se tomu velmi blížila. Prolog, který byl vyprávěn z pohledu Teresy, se mi moc líbil a asi by mě navnadil na čtení Labyrintu, kdybych ho už neměla přečtený. Na konci prologu bych klidně znovu otevřela první díl a dala se do čtení. Bylo zajímavé sledovat příběh Marka, Triny, Aleka a Lany. To, co se jim dělo, nebylo tak úplně reálné, ale co už - je to kniha. Napětí tu rozhodně nechybělo. Obdivuju autorův talent na vytváření zvratů vždy tak, aby tím končila kapitola - čtenáře to nutilo pokračovat ve čtení. Ke čtivosti také přispívala délka kapitol; na druhou stranu mi ale občas vadilo, že ty kapitoly jsou tak krátké, protože mě jejich konec vždy trochu vyrušil ze čtení. Hodně poutavé mi přišly flashbacky, kdy se Mark vracel ve vzpomínkách do doby těsně po udeření erupcí. Tyto části mi přišly hodně zajímavé a díky nim bylo vše takové živější. Postavy mi celkově byly sympatické, zejména Mark s Alekem. Občas jsem se nemohla ubránit srovnání Marka s Thomasem, protože si byli v mnoha směrech podobní. Alek byl racionální muž, který neměl o životě žádné iluze a uvažoval prakticky. Trinu s Lanou jsem si nestihla oblíbit, což je škoda. Všechny postavy jsem litovala, protože jsem tušila, že ten konec bude nejspíš nevyhnutelný, přesto jsem ale celou knihu doufala v něco jiného. Závěr byl tak nečekaný, až jsem nemohla zadržet slzy. Celkově jsem s knihou spokojená. Líbila se mi návaznost na trilogii, jak v prologu, tak v epilogu. Jsem moc zvědavá na druhý prequel.... celý text

Darmata 2012, Petr Hruška

Cinder 2012, Marissa Meyer

Na čtení Cinder jsem se připravovala opravdu dlouho. Přiznám se, že se mi do ní moc nechtělo, jelikož žánr sci-fi obvykle nečtu a ani mě takové knihy příliš nelákají. Na Cinder jsem však všude slyšela výborné ohlasy, tak jsem se do ní, ač s trochou nedůvěry, pustila. A výsledek? Opravdu to stálo za to a nechápu, jak jsem mohla tak dlouho otálet! Cinder patří mezi ty knihy, které máte v klidu přečtené během jednoho dne, jelikož se od ní přibližně od padesáté stránky prakticky nedá odtrhnout. Zaujme vás svou originalitou, čtivostí a lehkostí, s jakou se čte. Svět androidů, kyborgů a měsíčňanů vás rozhodně nezklame! Autorka nádherně oživila všem dobře známý příběh Popelky, která se v tomto přepracování jeví jako uznávaná mechanička a navíc jako kyborg. V knize díkybohu nechyběla ani romantická zápletka, která všechno krásně oživovala. Děj knihy je v jistém směru předvídatelný, jelikož se vlastně odvíjí od Popelky. Přesto v určitém ohledu není přesně jasné, jak to dopadne, protože od té klasické předlohy to má daleko. Nápad s obydleným Měsícem, mesíčňany a jejich vzácným měsíčním darem se mi opravdu moc líbil. Myslím, že je od začátku jasné, kdo ta ztracená princezna Selene z Měsíce je, skoro to přímo bije do očí a jestli autorka zamýšlela, že nás tím neprozrazením bude napínat až do konce, tak se nemohla mýllit víc. K originalitě knihy také přispívá nápad se smrtící pandemií, která sužuje Zemi a na níž vědci nemůžou nalézt protilék. Samozřejmě v příběhu nechybí ani pořádná dávka zla, intrik a nebezpečí. Hlavní postavy jsou sympatické, především hlavní hrdinka Cinder - kyborg a mechanička, nenáviděna svou opatrovnicí a jednou z nevlastních sester. Androidku Iko si nejde nezamilovat, protože je opravdu správná a vtipná. Princ Kai je zkrátka klasický neodolatelný a oblíbený princ, po jehož přízni touží všechny dívky. Scény s ním jsem si opravdu užívala, líbily se mi kapitoly vyprávěné z jeho pohledu. Postavy jsou velmi rozmanité, každý čtenář si určitě najde svého favorita. Kniha je opravdu vydařená, na plných 5* to ale podle mě není. Upřímně se moc těším na čtení dalšího dílu ze série Měsíčních kronik - Scarlet. Otevřený konec přímo nabádá k okamžitému otevření druhého dílu!... celý text

Fangirl 2015, Rainbow Rowell

Na začátek musím poznamenat, že se rozhodně jedná o jednu z těch lepších knih svého žánru. Z knihy nejsem nadšená tolik jako někteří jiní, nicméně myslím, že Fangirl je velmi povedená kniha vyprávějící příběh Cath, která se musí potýkat s mnoha starostmi. Nastupuje na vysokou, sestra-dvojče se od ní chce odpoutat a užívat si vysokoškolského života, z čehož je Cath zklamaná a nemá tak nikoho, s kým by trávila volný čas. Naštěstí se na scéně objevují další postavy, které jí zpříjemní život na koleji - Reagan, Levi a částečně i Nick. Hlavní hrdinka Cath mi byla celkově dost sympatická, jelikož máme hodně společného. Cath je bezpochyby nerdka, která miluje svět Simona Snowa a píše fanfikce k této sérii. Dá se říct, že je Simonem posedlá a staví ho přede všechno ostatní. V průběhu knihy je vidět, jak se hlavní hrdinka vyvíjí, stanovuje si své priority a dospívá. Sympatizovala jsem s jejími názory, chápala jsem její přístup a postoje. Další hlavní hrdina, Levi, je kluk, kterého jsem Cath úplně záviděla. Bylo vidět, jak mu na ní záleželo, že by pro ni udělal cokoli a hlavně že pro ni měl pochopení. Levi představoval úplně jiný svět než Cath. Nejednou jsem si říkala, že by se k ní hodil spíš Nick (i když jsem mu od začátku nefandila), ale na druhou stranu si myslím, že se svou povahou Cath někoho jako Levi nutně potřebovala. Do Leviho jsem se zamilovala už při první scéně s ním, tu jeho pozitivní energii bych s radostí uvítala. Wren mi nebyla sympatická tolik jako její sestra, nelíbil se mi její přístup k věcem ani obliba alkoholu. Ani Reagan mi tolik nepřirostla k srdci, o Nickovi radši nemluvě. Kniha nemá nijak obsáhlý děj, není napínavá ani nic podobného (možná s výjimkou úryvků ze "Simona"). Je to zkrátka odpočinková kniha s trochou romantiky, která se čte skoro sama. Zpočátku se mi moc nezamlouvaly úryvky ze "Simona" na konci každé kapitoly, následně se mi to však začínalo líbit a říkala jsem si, že je to skvělé zpestření samotného příběhu. O Simonovi s Bazem je v knize zmínka opravdu často a čtenář si je proto buď zamiluje stejně jako Cath (spíš o něco méně) nebo je začne nenávidět. Já byla ten první případ. Ráda jsem poznávala je a jejich příběh. Nejspíš tomu napomáhal také fakt, že mi ten "simonovský" svět hodně připomínal svět HP - spojitostí tam bylo opravdu hodně. Nápad s fanfikcemi mi připadal opravdu originální, s fanfikcemi jsem se prakticky dosud nesetkala. V knize se mi také líbila zápletka s Cathinou matkou. Myslím, že se kniha bude líbit každému, kdo má s Cath něco společného. Asi nemusíte být hned nerdi, aby vás kniha chytla, ale myslím, že něco společného s ní vás přiměje Cath lépe pochopit. Jako odpočinkovou knihu bych určitě doporučila. :) A na konec - rozhodně se pustím na "Nedej se"!... celý text

Povídky podivných 2017, Ransom Riggs

Skvělá doplňková kniha k celé trilogii. Přišlo mi velmi originální, že knihu jakoby sepsal podivný Millard, kterého známe z trilogie. Některé povídky byly lepší, některé horší, zkrátka nic nemůže být na stejné úrovni. Všech deset povídek ale skrývalo nějaké to ponaučení a hlavně nebyly tolik předvídatelné. Opravdu mě bavily ty delší povídky, kde se odehrávalo nějaké dobrodružství. Za jeden z nejlepších příběhů považuji "Cocobolo", kde se chlapec přeměňoval v ostrov, a přestože nechtěl, musel se vypořádat se svým pravým já. Tato povídka byla tak moc podivná (v dobrém slova smyslu), až jsem ji musela ohodnotit 5 hvězdičkami. Další příběh, který mě zaujal, je rozhodně "První ymbryna" - příběh to byl opravdu zajímavý. Překvapila mě cesta, kterou si musela první ymbryna, Ymeene, projít, jak objevovala své schopnosti a co vše musela udělat, aby ochránila ostatní podivné. Další příběh, který se mi vryl do paměti, skrývala dobrodružná povídka s názvem "O chlapci, který dokázal poručit moři". Některé vystupující postavy byly opravdu tak podivné, že se za podivné můžou nazývat právem - dívka, která vytahovala z uší noční děsy, chlapec měnící se v ostrov, dívka s dlouhým jazykem, chlapec proměňující se ve zvíře, ke kterému má nejblíž... Nelituju toho, že jsem se do čtení těchto povídek pustila, čtení jsem si vážně užila. Autor ukázal, že jeho svět nezná mezí a že nás může ještě hodně překvapit. Nakonec musím pochválit krásné ilustrace, které uváděly každou povídku, byly velmi podařené. Pro fanoušky série nepostradatelná kniha! :)... celý text