Kyta přečtené 366

O myších a lidech 2004, John Steinbeck

Obsahuje spoilery! Se čtením této novely jsem neměla nejmenší problém. Kniha se četla velice rychle, zejména proto, že je z větší části vystavěná na dialozích hrdinů. Nevyskytovaly se v ní žádné složité popisy, ani svým jazykem nešlo o složité čtivo, strany opravdu ubíhaly rychle. Příběh sám o sobě nepovažuji za příliš originální. V knize však zřejmě nešlo o děj tolik jako o ty myšlenky. Hlavními hrdiny jsou dva přátelé, kteří si chtějí koupit vlastní statek. Mají svůj sen, který jim dodává sílu a motivaci. George je z té dvojice ta vůdčí osoba, která vše řídí. Lennie je mentálně postižený a nejvíc se spoléhá na svého přítele, jenž se o něj stará, George považuje za něco jako svou kotvu, člověka, na kterého se může obrátit a on ho nezklame. Na Georgovi se mi líbila ta trpělivost a upřímná starost o Lennieho, podle mě byl určitě zklamaný vždy, když se Lenniemu něco nepovedlo. I když ho otevřeně kritizoval a trochu litoval, že ho má na starost, stejně ho nikdy neopustil, přestože mu to hrozil a opakovaně prohlašoval, že bez něj by mu bylo lépe; zkrátka ho měl rád a myslel to s ním dobře. George si přál užívat si života jako jiní lidé, jenže kvůli Lenniemu o tuto možnost přišel. Oba sní o domově, o ranči, kde by měli vše, po čem touží. Myslím, že George zpočátku věřil v to, že se jim podaří mít vlastní statek, ale poté, co poznal realitu, změnil svůj postoj. Přesto se před Lenniem tvářil, jako že v něj věří, a dodával Lenniemu naději – zkrátka proto, že ho nechtěl zklamat. Po dočtení knihy jsem byla trochu v rozpacích. Moc jsem nevěděla, co si o ní myslet. Zpočátku jsem moc nerozuměla tomu závěru – proč George svého přítele zastřelil. Následně mě napadlo, že to mohlo být proto, že věděl, že je jejich sen nadobro zničen (poté, co Lennie zlomil vaz Curleyově ženě), a že by si tedy svůj ranč koupit nemohli. George možná nechtěl, aby se jeho přítel dožil dne, kdy by mu řekl, že ten sen, který měli do detailu promyšlený, se jim nikdy nesplní – tím by zklamal jak Lennieho, tak sebe sama. Lennie by se v životě jen trápil a jeho postižení by mu přinášelo jen samá neštěstí. Myslím, že George Lennieho zabil sám proto, že chtěl nést po zbytek života to břímě, které by mu říkalo, že selhal, že zklamal svého nejbližšího přítele. Kniha je hodně depresivní. Žádná postava v ní není spokojená se životem, který vede, a bohužel s tím nelze nic udělat. V knize se objevuje rozpor mezi snem a realitou, nenaplnění snu, chování naděje na lepší život nebo také fakt, že ať člověk dělá pro svůj sen sebevíc, realita se může ukázat jako mnohem silnější protivník, který nakonec zvítězí.... celý text

Sedmikostelí 2001, Miloš Urban

Kdybych tuhle knihu neměla přečíst do školy, asi bych se k ní nikdy nedostala. Zpočátku jsem k ní přistupovala trochu skepticky, protože takové knihy obvykle nečtu. Historie, gotika, architektura - takové věci mě nikdy moc nezajímaly. Jediné, co mě na anotaci zaujalo, byla ta detektivní zápletka, na kterou jsem se těšila. První strany zcela upoutaly mou pozornost, líbilo se mi také líčení Květoslavova dětství a mládí. Následně přibyly nové, záhadné postavy, vraždy v Novém městě a mohlo to být i celkem napínavé, jen kdyby v knize nepřibývalo popisů - popisů kostelů či vizí, kterým jsem nerozuměla. Často jsem se v ději ztrácela, nepoznala jsem, kde začíná skutečnost, kdy vize. Nejvíce bych tedy knize vytkla ony rozvleklé a opravdu nudné popisy, občas jsem pár vět i přeskočila. Jazyk knihy byl krásný, po téhle stránce Urban rozhodně nezklamal. Některé scény byly opravdu brutální, ale tolik mi nevadily, spíš přidaly na zajímavosti. Z dějového hlediska šlo o zajimavou knihu, spojení podzimu, záhadných postav, tajemných kostelů a vražd bylo originální a vše se hezky propojovalo. Hlavní postavy přidaly knize na zajímavosti. Květoslav Švach byl muž, jenž v životě nepoznal štěstí, kvůli svému jménu ztratil důstojnost a byl zesměšňován. Matyáš Gmund byl fanatik, který by udělal cokoliv, aby se prokázal jako správný dědic svého rodu. Oba milovali dobu Karla IV., nebyli spokojeni s dobou, ve které žili a kritizovali současný svět. Po detektivní stránce kniha ale dost zklamala. Asi tak po první třetině knihy mi bylo jasné, kdo za těmi vraždami stojí. Byla jsem si jistá, že můj tip je rozhodně správný a nemýlila jsem se. Závěr knihy mě překvapil, opravdu bych něco takového nečekala. Čtení knihy mě přinutilo otevřít si Google mapy a "procházet" si Prahu tam. Byl to zajímavý zážitek, který mi rozšířil obzory a ukázal mi, kolik jsem toho v Praze ještě neviděla. Kdybych nebydlela v Praze, asi by pro mě ta kniha tolik zajímavá nebyla.... celý text

Stařec a moře 2015, Ernest Hemingway

Novelu Stařec a moře jsem měla přečtenou poměrně rychle, jak díky její délce, tak díky její čtivosti. Také ale kvůli ději, který nebyl nijak složitý. Jazyk knihy je jednoduchý, nebyly tu žádné složité věty ani dlouhé úvahy, takže jsem se k pasážím ani nemusela vracet jako například u jiných, složitějších knih. Španělské výrazy se do knihy hodily, bylo to pro mě takové příjemné oživení a připomínalo mi to, kde se příběh odehrává. Bylo tu hodně popisů, navzdory tomu ale stránky ubíhaly celkem rychle. V příběhu vystupují pouze dvě hlavní postavy. Stařec stojí na okraji společnosti, je takový samotář, který nemá nikoho kromě chlapce, ve kterém vidí svou rodinu. Vzhledem ke svému věku ho nikdo moc nebere vážně a podceňují ho, protože se mu nedaří v oblasti rybaření. Svým věkem ztratil svůj respekt. Proto jim musí ukázat, co v něm je. Postava chlapce je pro starce klíčová, protože právě v něm vidí největší oporu. Když byl stařec na moři, sám a jediné, co pro něj v tu chvíli bylo důležité, bylo chycení ryby, bylo mi ho trochu líto. Obdivovala jsem ho za jeho vytrvalost a trpělivost, ale hlavně za to, že se za žádnou cenu nevzdával splnění svého "snu", i přes všechny zdravotní potíže a překážky v podobě žraloků. Na moři stařec hodně vzpomíná na svůj život, ale není tu ani jedna zmínka o jeho rodině, kterou, jestli jsem správně pochopila, nejspíš nemá. Na moři touží po společnosti a jediný, na koho myslí, je onen chlapec. Kniha není dějově vůbec složitá, zato skrývá mnoho poselství. Být vytrvalý. Jít si za svými sny. Člověk se nesmí za žádnou cenu vzdát, i když mu stojí v cestě tolik překážek. Štěstí člověka není založené na majetku a bohatství, ale na duševním uspokojení. Lidi se musí smířit s tím, že nemůžou mít všechno, co si usmyslí. Nezhroutit se z vědomí, že člověk selhal, vždy se může objevit jiná příležitost. Kniha dokazuje, že člověk je nejchytřejší ze všech živočichů a na to lidé nesmí zapomínat. I když je cesta pomalá a zdá se, že nic nepřinese, mít víru a nevzdávat to.... celý text

Kmotr 2013, Mario Puzo

Na Kmotra jsem byla už dlouhou dobu zvědavá jako na žádnou jinou knihu - ať kvůli vysokému hodnocení tady na Databázi (3. nejlépe hodnocená kniha? To musí stát za to..) nebo kvůli tomu, že je to ono znamé dílo, jehož filmová adaptace získala několik Oscarů... Zkrátka a dobře jsem si řekla, že tento můj literární "nedostatek" musím rychle napravit. A vážně - udělala jsem dobře! Téma, kterému se Mario Puzo ve svém nejznámějším díle věnuje, mi bylo až do přečtení Kmotra téměř úplně cizí. Díky Kmotrovi jsem však měla možnost poznat ho ze všech stránek, zejména z těch nejtemnějších. Musím se přiznat, že na začátku mě dílo nijak zvlášť neoslovilo, jelikož se tam objevovalo moc postav a bylo obtížné se v nich orientovat. I po několika stranách mi dělalo problémy s určením, kdo která postava je a kam ji zařadit. Jenže všechno si žádá svůj čas. Následně mě příběh pohltil, začalo se to komplikovat a bylo to čím dál víc zajímavější a čtivější. Postavy jsou vykresleny opravdu bravurně. Autor je měl promyšlené; vyžadoval, abychom pochopili jejich aktuální situaci kvůli nadcházejícím událostem, ať už to s nimi dopadne jakkoli. Je důležité vědět, jaký byl jejich životní příběh, proč se zachovali tak, jak se zachovali, co je k tomu vedlo apod. Všechny postavy byly reálné a přestože byly vlastně záporné, nešlo si je neoblíbit. Moudrý a přemýšlivý don Corleone, jenž pro vybudování svého impéria nepoužíval zbytečného násilí, ale rozum a logiku; mladý a zpočátku nezkušený Michael, ze kterého se přes jeho prvotní nesouhlas vůči famiglii stane otcův nástupce a ukáže se tak, že se rodinnému podniku nelze vyhnout; Sonny, kterého jeho zbrklost a unáhlená rozhodnutí nepřivedou ke šťastnému konci; Johnny Fontane, jenž se musí vypořádat s následky vlastních chyb; Tom Hagen, který ukáže, kde je jeho pravé místo; Kay, Lucy a mnoho dalších... Všechny tyto charaktery jsou jedinečné a právě díky svým chybám a nedostatkům přirozené. Je těžké najít správný výraz pro to, jaká přesně tato kniha je. Překvapivá? Silná? Nevšední? Ohromující? To a mnoho dalšího. Je psána hodně do detailu, ale tady mi to překvapivě tolik nevadilo. Atmosféra v knize je vykreslena také výborně. Smrt, výhrůžky, napadání, intriky, zrada... Pomalu ani nevíte, komu lze v knize věřit, kdo je postavený proti komu, nic není hned jasné - a právě v tom je mimo jiné kouzlo téhle knihy. Italská famiglia Corleonových se musí vypořádávat se svými nepřáteli a musí si procházet peklem, aby dosáhla požadovaného míru. A jaká cena k tomu bude požadována... Mafie je něco, s čím se obyčejný člověk jen tak nesetká. Tato zločinecká organizace, aby dosáhla svého, využívá těch nejhorších způsobů - násilí, vraždy, ale také rozum, jak je znázorněné na donu Corleonovi. Vražda je u nich na denním pořádku; když v někom vidí hrozbu, prostě ho zneškodní. Když někdo někomu brání v obchodu, zabije ho, není v tom nic osobního. Kdo je členem famiglie, musí být neskutečně opatrný a musí si dávat pozor na to, jak se chová a s kým se stýká, protože jakékoli zavětření zrady znamená smrt... To a mnohé další jsem vypozorovala z knihy Kmotr. Puzo mi odtajnil veškerá tajemství organizovaného zločinu a dokázal, že jeho dílo bylo hodno přečtení. Určitě jsem ho nečetla naposledy! :)... celý text

P.S. 2015, Aňa Geislerová (p)

Nejsem žádný fanoušek Ani Geislerové, ani ji neznám. Její kniha však v knihkupectví náhodou upoutala mou pozornost; grafika a celkově vizuální zpracování knihy mě nadchly a já si řekla, že si ji musím přečíst. Ilustrace jsou vážně skvělé; vždy se hodí k dané kapitole a navodí tu správnou atmosféru ke čtení. Samotné fejetony tak světoborné nebyly. Samozřejmě když přihlédnu k faktu, že Aňa Geislerová není žádná zkušená spisovatelka, úplně špatné to nebylo. (Vážně bych nerada, kdyby to vyznělo neuctivě.) Má svůj vytříbený styl psaní, který možná nesedne každému. Mně osobně se kniha zpočátku četla dobře. Líbilo se mi poznávat po kouscích autorčin život a její názory. Uběhla polovina knihy a témata se začala opakovat, takže už mě to nebavilo tolik jako na začátku. Jelikož kniha nemá souvislý děj, můžete si přečíst kapitolu a hned odložit, stávalo se mi, že jsem neměla potřebu číst dál a takhle mi ji trvalo dočíst opravdu dlouho. Proto je podle mě lepší číst ji po kouscích záměrně. S některými autorčinými názory jsem se ztotožňovala, s jinými ne. Líbilo se mi, jak se stavila k tématům jako jsou rodina, láska, štěstí, děti apod. Rozebírala taková obvyklá témata, ale originálním způsobem, občas metaforicky. Někdy bylo těžké vyznat se v jejích myšlenkových pochodech, nebo pochopit, kam svou úvahou míří. Rozebírala zkušenosti ze svého života, připojila spoustu mouder a nabídla témata k zamyšlení, což jsem oceňovala. Když to shrnu, asi bych si knihu znovu nepřečetla, ale jako oddychovou a nenáročnou knihu, jejíž stránky ubíhají rychle, bych doporučila.... celý text

Královna Tearlingu 2014, Erika Johansen

Tahle kniha mi přišla do ruky náhodou a musím říct, že jejího přečtení nelituju! Kniha má zajímavý námět, se kterým autorka pracuje, co nejlépe to jde. Nic není hned jasné a čtenář si musí počkat pár stran, nebo i celou knihu, aby získal odpovědi na některé otázky. Něco bude vysvětleno určitě až v posledním díle. Tohle mi ale nijak nevadí, aspoň to přidává na tajemnosti příběhu. Líbí se mi styl, jakým je kniha napsána, zejména způsob, jakým je členěna a to, že každá kapitola začínala úryvkem z jiných knih. Také se mi zamlouvalo, že kniha není napsána jen z pohledu Kelsey, ale i z pohledu jiných hrdinů, ať kladných či záporných, takže čtenář má možnost dívat se na věci z různých úhlů pohledu. Svět, který Erika Johansen vytvořila, je rozhodně poutavý a zajímavý. Nejdřív jsem si myslela, že se jedná o minulost, jelikož je to tam vylíčeno skoro jako ve středověku (rytíři, království, královnina garda, způsob žití,...), ale po několika narážkách mi došlo, že příběh Tearlingu se odehrává v budoucnosti a tudíž tato kniha je dystopická. To jí podle mě přidalo na zajímavosti a opravdu jsem si přála dozvědět se, co se stalo v době před Překročením. Bohužel se mi odpověď na tuto otázku nedostalo, takže jsem zvědavá na další díly... Příběh mě zaujal také díky hlavní hrdince. Není nádherná ani dokonalá a všichni se do ní na první pohled hned nezamilují. Je ale mimořádně statečná, laskavá, milosrdná, empatická a celkově je povahově jedinečná. K ostatním postavám - moc jsem si oblíbila Rafana, Kostěje a Javela. Kostěj je taková záhadná postava a já doufám, že se v příštích dílech bude objevovat častěji. Javel se mi líbil povahově. Bylo mi ho líto kvůli jeho minulosti a snad se mu vrátí, o co přišel. Škoda, že jsme se nedozvěděli moc o další záhadné postavě - Rudé královně. Jediné mínus, které bych knize připsala, je zbytečné natahování příběhu, v důsledku čehož mě chvílemi nebavila. Královna Tearlingu mi jinak svým námětem připomněla sérii Skleněný trůn, ale opravdu jen málo. Opravdu jsem zvědavá, jak se děj bude vyvíjet v dalším díle. Hlavně bych chtěla zjistit odpovědi na některé otázky: kdo je Kelsein otec, jaká je Kostějova minulost, co se stalo před Překročením, kdo je Rudá královna...... celý text

Krysař 2016, Viktor Dyk

Obsahuje spoilery! Po dočtení Krysaře jsem byla trochu v rozpacích; nad závěrem knihy jsem musela ještě dlouhou chvíli přemýšlet. Novela je opravdu zajímavě napsaná, jednou děj ubíhá rychle, jindy (a také častěji) jsem v tom nacházela naopak poetičnost, což se mi nečetlo nejsnadněji. Zajímavé mi přišly také ilustrace, které začínaly každou kapitolu. Všechny postavy v knize byly jedinečné a svým způsobem odrážely různorodé charaktery lidí. Agnes se náhle zamilovala do záhadného krysaře a radši podváděla svého přítele, než aby mu pověděla pravdu; v mých očích byla slabá a trochu bezcitná, když se rozhodla vzít si život, čímž také zlomila srdce dalším lidem, místo aby se svým problémům postavila čelem. Seppu Jörgenovi se všichni posmívali, nezapadal do společnosti a nic už od života nečekal; tohle pro mě byla vedle krysaře další záhadná postava. Radní Frosch a Strumm jsou pravým příkladem lidí, kteří něco slíbí a potom to nesplní. Takovým lidem musí být jasné, že se jejich činy jen tak nepřejdou. A pak je tu také samotný krysař. Ta nejzáhadnější postava celé novely. Jeho povaha se zřejmě nedá tak úplně pochopit. On a jeho píšťala vytvářely mocnou kombinaci. Krysař za všechna léta, kdy chodil od města k městu a vyháněl krysy, a kdy se vyhýbal lásce a jakýmkoliv poutům, která by ho držela na jednom místě, v sobě po tu dobu nahromadil veškeré pocity. Když potkal Agnes, vše se pro něj změnilo, našel smysl života a konečně měl pocit, že někam patří. Tato dívka pro něj představovala jakýsi bod zlomu. Tím, že ji začal milovat, v sobě rozpoutal bouři všech dosud potlačovaných citů a způsobila, že o sobě krysař začal pochybovat. Chtěl s ní být, jenže se mu na mysl vkrádaly myšlenky na život bez těch pomyslných pout, která by ho nikde nedržela a bez nichž vlastně dosud žil. Objevuje se tu rozpor mezi snem a skutečností, mezi minulostí a budoucností. Krysař se nechal spoutat Agnesinými pouty lásky, čímž pro něj začal boj se sebou samým. Odmítal poslouchat hlásek v jeho mysli, který mu připomínal, jak mocný je a že by neměl potlačovat svou moc. Po celý pobyt v Hammeln v sobě chová své pocity, až konečně po smrti Agnes pohár přeteče a on vykoná svou zaslouženou a dlouho vytouženou pomstu. Jeho bolest je obrovská a všechny pocity vypustí. Hammelnský lid ho slepě následuje s vidinou na lepší svět do země sedmihradské. V tuto chvíli jsem v krysařovi konečně uviděla onu mocnou a nepřemožitelnou bytost, kterou v hloubi duše byl po celou dobu, jen potřeboval záminku, aby to vše mohl vypustit ven. Sepp Jorgen jako jediný projevil vůli, když se ubránil kouzlu píšťaly a zvolil si skutečnost bez ohledu na to, co slibovala krysařova píšťala. Vybral si to, co je správné a ne to, co je snadné. Při čtení knihy jsem si ani moc neuvědomovala krysařovu povahu, prostě jsem četla dál a dál s tou vidinou, kdy už konečně přijde konec. Jazyk knihy mě totiž moc nezaujal, kvůli poměrně zastaralé češtině (zpravidla starým výrazům, která se už nepoužívají, přechodníkům, inverzi) se mi to nečetlo úplně nejlépe. Teď, když jsem se zamýšlela nad krysařovou povahou a nacházela v tom ty skryté významy, si uvědomuju, že jsem udělala chybu, když jsem knihu chtěla mít co nejdřív za sebou a pořádně jsem neviděla tu krásu. Uvědomuju si, že tato kniha skrývá víc, než je na první pohled patrné, a že je jen na čtenáři, jak ji pochopí.... celý text

Život jedna báseň 2014, Colleen Hoover

Kniha mě ve finále neskutečně nadchla. "Život jedna báseň" je pro mě už čtvrtou knihou od C. Hoover a ani tahle nezklamala, stejně jako ty předešlé. Děj je poměrně jednoduchý a předvídatelný, a přesto se mi kniha líbila. Moc si nepotrpím na romantické příběhy s přeslazenými konci, ale tato kniha o tomhle rozhodně není. Každý autorčin příběh nese určité poselství nebo skrytý význam a tento není výjimkou. A to z těch příběhů nedělá jen další milostné romance plné překážek, které musí dva lidi překonat. Kniha je dojemná, vtipná, smutná, romantická i napínavá; má opravdu mnoho podob. Nejsem velká fanynka poezie, ale slam poezie se mi v této knize moc líbila a hodila se tam. Moc se mi zamlouval styl psaní i nápad začít každou kapitolu krátkým textem od skupiny The Avett Brothers. Kniha skrývá tolik mouder a motivačních citátů ohledně života, že bych si některé z nich nejradši i vypsala. Do knihy jsem se ponořila tak, že jsem opět všechno prožívala s hlavní hrdinkou. Za těch 260 stran jsem neměla čas si ji úplně oblíbit, ale zato jsem chápala její chování, nálady, dokázala jsem se vžít do její situace. Je trochu paradox, že dva lidi k sobě přivede taková smutná událost. Milostný příběh mezi Lake a Willem je trochu naivní klišé, ale všechno vykompenzovala vedlejší dějová linie s Lakeinou maminkou. Z knihy jsem si toho odnesla hodně. Sečteno podtrženo, kniha se mi líbila a určitě bych doporučila dalším čtenářům! :)... celý text

Křišťálový meč 2016, Victoria Aveyard

Z prvního dílu jsem byla nadšená. Nápad o světu rozděleném barvou krve se mi vážně líbil; bylo to originální a nové. Druhý díl mi ale dal pravý opak. Musela jsem se vyloženě nutit, abych knihu dočetla. Od první strany to s touto knihou bylo jako na houpačce. Jednou se stalo něco, co mě nutilo číst dál, jindy se v ní nedělo nic zajímavého a já ztratila chuť k dalšímu čtení. Musím přiznat, že u mě převažovalo to druhé. Pár akčních scén tu sice bylo, ale přišlo mi to hrozně nezáživně napsané a jednolité. V "Křišťálovém meči" autorka docela hojně rozebírala city hlavní hrdinky, přibylo myšlenkových pochodů. Celkově byla kniha co se týče děje naprosto jednolitá; všechno se točilo jen okolo záchrany novokrevných. Netvrdím, že to nebylo důležité, ale aby to bylo rozepsané na 400 stran... No, aspoň závěr za něco stál. Měla jsem docela problém v názvech různých míst a kde se nachází - uvítala bych nějakou mapu celé země, takhle jsem se v tom dost ztrácela. Mare se mi v druhém díle zprotivila. Nevím, čím to bylo, ale připadala mi sobecká, pořád se litovala a odháněla od sebe lidi, kteří jí mohli pomoct. Skoro na každé straně jsem četla něco o "bohyni blesku" nebo "blýskající holčičce". Tahle postava prodělala velkou změnu, opravdu. Nemenší změnu prodělal také Maven, který se tu naneštěstí neobjevoval moc často; kdyby ano, určitě by kniha byla zajímavější. Asi se "Křišťálový meč" jenom stal tím doplňkovým dílem mezi prvním a posledním dílem. Je to škoda, první díl rozhodně měl potenciál. 2,5*... celý text

Královna stínů 2016, Sarah J. Maas

Tahle série je prostě úžasná. Mimo jiné dokonale napsaná; do děje se ponoříte tak, že nevnímáte nic než ten skvělý svět plný tajemství, který nechcete po dočtení opustit. Poslední třetina knihy byla tak napínavá, že jsem se od ní neodtrhla, dokud jsem nevěděla, jak to dopadne. Předchozí díl byl jedinečný v tom, že jsme měli možnost poznávat nové místo - Wendlyn - a v příběhu přibyly nové postavy. Chyběla mi tam však ta "spojitost" mezi Celaenou a jejími někdejšími přáteli, Chaolem a Dorianem, se kterými se rozloučila v "Půlnoční koruně". Tady se mi dostalo víc než toho. Byla jsem ráda, že je královna ve Zlomuvalu a opět řeší záležitosti týkající se záchrany království. Mimo jiné tu došlo k několika dojemným znovushledáním, za něž jsem byla šťastná. "Královna stínů" je nabitá akcí, tajemstvími, napětím, nečekanými zvraty a překvapeními stejně jako její předchůdci. Tento díl byl ovšem velkolepý. Humorný, dojemný, srdcervoucí, romantický (a mnoho dalšího, že to všechno ani nejde vyjmenovat); bylo zde vše, co si lze od skvělé knihy přát. Co není hned jasné, bude vysvětleno o pár stránek dál, a k tomu navíc přibude moment překvapení. Ta propracovanost příběhu je neskutečná. Je vidět, jak má autorka vše naplánované a promyšlené do nejmenšího detailu. Nové postavy byly pro knihu i celou sérii zpestřením. Elide, Nesryn, Lysandra - všechny tam úžasně zapadly. Pro mě byla největším překvapením Lysandra, která byla v "Krvavém ostří" opravdu nesnesitelná, ale to jsme neměli příležitost poznat ji do hloubky. Její činy v tomto díle mluví za vše. Kapitoly s Manon byly zajímavější než v předchozím díle, hlavně protože jsme se dozvěděli, že to není jen chladná a vypočítavá čarodějnice, ale že má taky city a jde si za svým, ať to stojí, co to stojí. I návrat postav Kaltain a Arobynna stál za to. Nejvíc mě potěšil příjezd Jeřába do Zlomuvalu. Opravdu jsem si ho v "Dědičce ohně" moc oblíbila, v tomto díle snad ještě víc. Aelin jsem ho neskutečně záviděla. Nejvíc jsem litovala Doriana. V celé sérii jsem si ho stihla oblíbit natolik, že mi teď opravdu trhalo srdce to vědomí, co se s ním stalo. Autorka mě na konci nemohla překvapit víc. Tehdy jsem se nemohla ubránit slzám dojetí, díků a úlevy. Vysoké hodnocení této knihy nelhalo. Opravdu si ho totiž zaslouží. Udělala jsem dobře, když jsem si před čtvrtým dílem přečetla "Krvavé ostří", protože tato kniha je hodně postavená na událostech, které se tam odehrály. Takže pokud chcete být v obraze a nechcete se připravit o překvapení, která vám čtení "Krvavého ostří" nepochybně přinesou, přečtěte si ho ještě před tímto dílem. :)... celý text

Svůdné zúčtování 2015, Wendy Higgins

Skvělé zakončení trilogie. "Svůdné zúčtování" je opravdu nejlepší díl série. Pořád se tu něco dělo - něco, co mě dokázalo držet při čtení až do konce. Bylo to to napětí, velké množství nečekaných zvratů, akce, romantika, i všechny emoce, které tento díl vyvolával. Autorka se také nebála trochu žhavějších scén. Narozdíl od předchozích dvou dílů měl tento spád od začátku do konce. Už na začátku série mi bylo jasné, jak to celé dopadne, ale kvůli tomu jsem tuto trilogii nečetla. Čas jsem u ní trávila proto, že mě opravdu bavila a s radostí a očekáváním jsem sledovala vývoje jednotlivých postav. A o tom že se opravdu vyvíjely, není pochyb. Zejména ten neodolatelný Kaidan, kterého jsem Anně hlavně v tomto závěrečném díle tolik záviděla. Je úžasné, co s lidmi dokáže provést láska. Mrzela mě ta úmrtí na konci, ale bez nich by to bylo asi moc přeslazené. Každý dobrý příběh musí přinést své oběti. Autorka mě velmi překvapila tím závěrem; vůbec jsem si nedokázala představit, jak konečná bitva bude probíhat. Higgins to ale zvládla bravurně, nic zbytečně neprodlužovala. Líbilo se mi také, že hrdinům nastínila budoucnost. Úžasná série s tématikou andělů a démonů, kteří tu byli vykresleni také z jiné perspektivy, než je běžné. Myslím, že přečíst tuto trilogii jednou stačí; není to jedna z těch sérií, ke kterým bych se toužila vrátit. Asi proto jí nedám tu pátou hvězdičku.... celý text

Koruna 2017, Kiera Cass

Obsahuje spoilery! Celou sérii jsem se oblíbila natolik, že jsem se děsila dne, kdy budu číst poslední díl. A ten den je už za mnou a já si přeju, aby mě stejně jako po přečtení předchozích dílů provázelo vědomí, že mě čekají další díly z tohoto krásného světa. Strany v Koruně ubíhaly pod rukama tak jak jsme u Kieřiných knih zvyklí. Kniha se čte opět tak lehce a nenuceně, že si ji čtenář nemůže neoblíbit. Nemohla jsem se od ní odtrhnout a měla jsem ji přečtenou za pár hodin. K ději žádnou negativní výtku nemám. Autorka celou pentalogii završila se vším všudy, tak, že mi nezbývají žádné otázky. I když jsem po většinu knihy fandila Kileovi, jsem ráda, že Eadlyn poslechla hlas svého srdce a i přes veškeré obavy a starosti o to, jaké to bude mít důsledky, si vybrala Erika, než aby se rozhodla pro někoho, s kým by byla celý život nešťastná. Protože jít za svým srdcem je v životě to nejdůležitější. Eadlynin charakter nabral od předchozího dílu úplně jiný směr a mně přinášelo jakési potěšení ono vědomí, že je z ní lepší člověk než na začátku Dcery. Myslím, že tady ji už nikdo kritizovat nemůže. Příběh Ameriky a Maxona se mi vryl do srdce víc, než příběh Eadlyn a Erika. Jsem však ráda za to, jak to se všemi dopadlo. Líbí se mi, že ani vedlejší postavy autorka nevynechala a vymyslela jim hezký konec (viz Kile, Hale, Ean nebo Ahren). Série Selekce je o něčem víc než jen o romantice a lásce - je také o nesobeckosti, dobrých vlastnostech, o konání věcí, o kterých si myslíme, že jsou správné, nebo uvědomění si, co je v životě důležité. Je v ní víc, než se na první pohled zdá. Stejně jako u té pampelišky (kdo četl, ví) jde jen o úhel pohledu. Koruna nezklamala. Je stejně dobrá jako předchozí díly. Na ten úplně první to ale nemá, a proto asi nejsem schopná dát všech 5*. Sérii přidávám k mým oblíbeným a Kieře Cass za ni děkuji.... celý text

Třetí stříbrná kniha snů 2017, Kerstin Gier

Obsahuje spoilery! Téměř dva roky jsem čekala na závěrečný díl "snové" trilogie a jsem ráda, že jsem vydržela! Ačkoliv je to už dlouho, co jsem dočetla druhý díl, hned, jakmile jsem se pustila do čtení tohoto dílu, jsem se znovu ponořila do děje a stránky mi opět ubíhaly pod rukama úplně samy. Opět musím pochválit design knihy. V závěru trilogie se objevilo i vysvětlilo vše, co jsem si přála vysvětlit. Záležitost se Secrecy, Anabel a jejím démonem... Děj mi ale občas připadal trochu jednolitý, řešilo se tam pořád dokola to samé a já jsem se někdy musela nutit do pokračování. Závěr však stál za to. Trochu mě štvala Liv kvůli tomu, že nedokázala být upřímná k Henrymu a lhala mu (Co je špatného na tom být v šestnácti pannou?!). Hodně mě bavila Emily ve snové chodbě - její naivita a snaha dostat se do Graysonových dveří. Nevěřila jsem, že Anabel přijde k rozumu a bude se podílet na Arthurově osudu. I po dočtení posledního dílu mi zůstalo pár nezodpovězených otázek ohledně série (Proč chodbu s dveřmi objevili právě oni? Co vlastně ta chodba znamená? Jak to dopadlo s Arthurem?), ale myslím, že všechny otázky nevyžadují odpověď a zbývá tak jedině čtenáři, aby si je domyslel. Nezapomenu na tajemnou Secrecy ani na snovou chodbu. Asi budu do konce života doufat, že ji také objevím. :) Knihy Kerstin Gier jsem si opravdu oblíbila. Nelituju času, který jsem strávila nad čtením obou sérií. Doufám, že se autorka pustí do vymýšlení dalších originálních sérií!... celý text

Fantastická zvířata a kde je najít: Původní scénář 2017, J. K. Rowling (p)

"Fantastická zvířata" nezklamala. Kniha/film skrývá zajímavý příběh plný kouzel, tajemna, skvělé zápletky, humoru, hlášek, správného záporáka i zla, kterému musí kouzelníci čelit. Zkrátka objevuje se tu vše, na co jsme u autorky zvyklí a za co ji my, čtenáři, tolik milujeme. Nakonec jsem ráda, že jsem si počkala na české vydání knihy a až potom zhlédla film. Americký kouzelnický svět jsem si zamilovala stejně jako ten anglický. Obyčejně zastávám názor, že kniha je vždy lepší než její filmová adaptace, ale u "Fantastických zvířat" musím udělat výjimku. Nedivím se, že si film získal takovou oblibu, protože si ji získal právem. I mně opravdu vyrazil dech, jak byl úžasně zpracovaný, co se výběru obsazení nebo efektů týče. Eddie Redmayne se na roli Mloka hodí dokonale. Hlavní postavy - Mlok, Jacob, Tina i Queenie - jsem si opravdu moc oblíbila, nejdřív v knize a ve filmu se to ještě zpečetilo. Myslím si, že by tomuto příběhu prospělo, kdyby byl napsán prozaicky a vydán před filmovou premiérou - je to ale jen můj subjektivní názor. Moc se mi také líbil jedinečný design knihy, který mi hodně zpříjemňoval čtení. "Prokleté dítě" se mi četlo o něco lépe, jelikož tam nebylo tolik scénických poznámek, ale i "Zvířata" se mi po několika stranách začala číst lehce a nenuceně, když jsem si zvykla na styl psaní. Miluju svět, který J. K. Rowling vytvořila a vždycky si ráda přečtu/zhlédnu jakýkoliv příběh z něj. Nyní se k nim přidalo i dílo Fantastická zvířata a kde je najít. Zamilovala bych si snad jakýkoliv příběh z tohoto kouzelnického světa, který autorka vytvoří.... celý text

Obraz Doriana Graye 2005, Oscar Wilde

Pro tuto knihu jsem se rozhodla proto, že mě velmi zaujalo téma knihy. A dílo mě v nejmenším nezklamalo. Kniha byla čtivá, až na pár popisných pasáží, u kterých jsem měla skoro tendenci je přeskočit. Hned první stránky byly nesmírně zajímavé a čtivé; čtenář se tu seznámí se všemi třemi hlavními postavami. Každá z nich byla něčím výjimečná a jiná. Henry byl úplným opakem Basila a Dorian stál úplně mimo ně, ovšem jen do okamžiku, než se seznámil s Henrym. V knize byl zpočátku Dorian vykreslován jako úplný ideál dokonalého člověka, ale i on je jen člověk a dokáže být sveden na tu špatnou stranu. Pro Doriana bylo fatální událostí v životě právě ono setkání s Henrym, který pro něj představoval něco nového a lákavého, čehož se Dorian chytil a tím se vlastně nevědomě přivedl do záhuby. Tady je krásně vidět, jaký vliv může mít člověk na toho druhého a když ví, jak na něj působí a jaký vliv na něj má, může toho využívat, i ve svůj prospěch. Dorian se po nějaké době snažil chovat tak, jak si myslel, že je podle Henryho správné a řídil se hlavně jeho radami. Nemyslím si ale, že s ním Henry chtěl manipulovat ve špatném smyslu. Doriana ovlivňoval svými úvahami o životě a pomohl mu uvědomit si, že mládí nelze ničím nahradit a že stejně jednou pomine. Odkrýval mu postupně tajemství života. Také mu pomohl mít ze života potěšení a ve všem vidět to krásné. Závěr knihy mě byl nečekaný a hodně zajímavý. Řešily se tu celkem složité životní otázky. Bylo vidět, že Oscar Wilde ví, o čem píše, a že životu rozumí. Skrze tohle dílo se lidem snaží přiblížit tajemství života a uvědomit si, co je v něm důležité. Krása a mládí pro něj byly vším. Obraz Doriana Graye je dílo plné úžasných filosofických úvah, které dávají smysl a čtenáři určitě mají co říct. Mimo jiné je to kniha o vlivu lidí na druhé a snadné manipulaci, jak v dobrém tak špatném smyslu, ale také o umění, kráse a jedinečnosti. Dílo je rozhodně nadčasové a na mě hodně zapůsobilo. Považuji to jako takové varování před lidmi a co se může stát, když se jimi člověk nechá zmanipulovat (ve špatném smyslu). Kniha se mi vážně moc líbila, jak díky svému originálnímu námětu, tak díky postavám či myšlenkám. Oscar Wilde mi otevřel oči a způsobil, že se na svět teď dokážu dívat i z jiného úhlu pohledu.... celý text

Krvavé ostří 2017, Sarah J. Maas

Obsahuje SPOILERY! Další nezapomenutelné dílo z kouzelného světa báječné autorky S. J. Maas! Už když tato kniha měla vyjít, říkala jsem si, že si ji nesmím nechat ujít. Přesto jsem na začátku knihy byla ke čtení trochu skeptická, jelikož jsem nevěděla, zda to budou povídky z různých časových období a každá o někom jiném nebo jen o Celaeně a její minulosti. Velice mě potěšilo, že to byla ta druhá varianta. Čtivost autorčiných knih je nepopiratelná. Opravdu nevím, jak to dělá, ale její díla vždy udrží při čtení - všechny možné zvraty, napětí, postupná gradace příběhu... Krvavé ostří není výjimkou. Opět mě každá ze všech pěti povídek nějak udržela při čtení a já jsem si knihu užívala. Krvavé ostří nepovažuji moc jako knihu rozdělenou do pěti povídek, ale zkrátka jako jeden příběh z jednoho období Celaenina života. Byla tu nastíněna její minulost těsně před začátkem prvního dílu série, o jejím původu tam nebyla ani zmínka (což Maas udělala skvěle, protože tak má čtenář možnost dozvědět se to až v dalších dílech). Čtenář má možnost zjistit, jaký měla život a povinnosti před Skleněným trůnem, jaký měla vztah k Arobynnu Hamelovi, jaké motivy vedly k tomu, aby se její dřívější život a plány do budoucna změnily v trosky, nebo jakou vlastně měla povahu. Nejlepší z těch pěti částí se mi víc než jen líbila novela Vražedkyně a poušť. A samozřejmě novela, na kterou jsem se těšila nejvíc, byla ta poslední s názvem Vražedkyně a říše. Závěrečné stránky byly napsány tak poutavě, že jsem měla chuť začít číst celou sérii odznova. Líbilo se mi, jak se v průběhu knihy měnil Celaenin názor na Sama, i city, které k němu cítila a postupně si to uvědomovala. Sama Cortlanda jsem si opravdu zamilovala a o to víc mě na konci knihy bolelo, když umřel. Bylo téměř srdcervoucí číst o tom, jaké plány do budoucnosti Celaena se Samem měli, když čtenář věděl, jak to s nimi dopadne. Sama je mi opravdu neskutečně líto. Tušila jsem, že v té léčce bude mít prsty Arobynn a má nenávist k němu se zvýšila o to víc, když jsem se dozvěděla, že to byl on, kdo zpečetil jeho osud. A to ještě kvůli tomu, že se nechtěl dělit o Celaenu... Postavu Celaeny jsem si moc oblíbila a opravdu se nemůžu dočkat na její osud v dalších knihách. Krvavé ostří bych nedoporučovala číst ještě než si přečtete min. dva díly ze série, protože jinak se připravíte o tu cestu poznání Celaeny, o různá domnívání, co že vedlo k jejímu chování v sérii a o odkrývání tajemství co se týče její minulosti. Díky Maas za další úžasný čtenářský zážitek a těším se na další díly Skleněného trůnu!... celý text

Revizor 2015, Nikolaj Vasiljevič Gogol

Kniha se mi četla, co se týče jazyka, bez jakýchkoliv problémů, což mě hned po prvních přečtených stranách velmi potěšilo a navnadilo na další čtení. Mimo jiné tomu pomohly ty nenucené hovorové projevy s nespisovnými výrazy, charakteristické pro každou z vystupujících postav. Bylo to uvolněné, neformální, zkrátka takové, aby to čtenáře (či diváky) bavilo. Opravdu se kniha četla téměř sama, za což jsem moc ráda, jelikož jsem ji měla rychle přečtenou. Autor se snažil vykreslit do detailu všechny nedostatky lidí, zejména jejich špatné vlastnosti, jež Gogol ukázal na jednotlivých postavách. Sobectví, přijímání úplatků, lži, věření pomluvám a různým neověřeným klepům, lidi chtějí dosáhnout ještě vyšších postů a různých hodností, jdou si jen za svými cíli, o druhé se nestarají, zajímá je majetek, ale ne to, na čem v životě skutečně záleží. Pravým příkladem v Revizorovi jsou hlavní postavy Hejtman a Chlestakov. Žádná z postav mi nebyla sympatická, ale jejich sobecké jednání bylo do jisté míry vzhledem k okolnostem "pochopitelné". Hned v úvodu je scéna, kdy si úředníci vzájemně vyčítají, kdo má kde jaké nedostatky a v podstatě říkají, že to mají dát do pořádku jen na dobu, kdy bude revizor ve městě, potom můžou vše vrátit do původního stavu. Tohle řešení je nelogické a sobecké vůči lidem žijícím v tom městě a vypovídá o tom, jak "vážně" svou práci myslí a jak jim na obyvatelích "záleží". Revizora se bojí, protože nechtějí přijít o ta vysoká místa, která zastupují. Nedivím se, že si potom lidé šli stěžovat na hejtmana Chlestakovovi jakožto domnívanému revizorovi. Když hodnotím knihu jako celek, jako klasická komedie, u které bych se hodně nasmála, mi to nepřišlo. Zasmála jsem se jen při první scéně, kdy si úředníci navzájem vyčítají nepořádek a nedostatky na svých "stanovištích" a popisují konkrétní situace. Rozhodně pro mě chování postav vtipné nebylo, jejich jednání bylo chvílemi až přehnané a zveličované, což asi takové má být, aby to vyznělo. Gogol se ve svém díle vysmívá společnosti jako takové, jejímu řádu a "spravedlnosti" v ní. Je to nadčasové dílo, v takové společnosti žijeme bohužel dodnes a myslím, že s tím ani nikdo nic nezmůže, že se to bude jen zhoršovat.... celý text

V lese visí anděl 2015, Samuel Bjørk (p)

Krása. Moje první přečtená detektivka. Poměrně často jsem o "V lese visí anděl" viděla zmínky, což mě navnadilo na její přečtení. A musím říct, že mě Samuel Bjørk navnadil na další knihy tohoto žánru. Takhle bych si představovala dobrou detektivku. Napětí, tajemno, dokonale promyšlený děj, postupné odkrývání souvislostí, neuvěřitelné odhalení na závěru. Ten moment zjištění a uvědomění si, že to vlastně dává smysl. S různými jmény postav, kterých tu vystupovalo opravdu hodně, jsem problém neměla, pletly se mi však názvy míst - vše mi to přišlo podobné. Prvních cca 50 stran jsem měla problém se začíst, jelikož se tam nedělo nic moc zajímavého. Po váhání, zda nemám knihu odložit, jsem se dočkala konečně té akce a postupného proplétání dějových linií. Téma je pro mě originální a zajímavé. Vraždění šestiletých dívek oběšením v lese, do toho další dějová linie s náboženskou sektou... Mimo jiné se mi líbil kontrast mezi prostředím, kde se děje odehrávaly - klidný a tajemný les, venkov, rušné město. S každou postavou, i když tu vystoupila jen jednou, si dal Bjørk záležet. Úžasně vykreslil jejich chování, zmínil se i o jejich minulosti pro pochopení jejich jednání. Pořád jsem hádala, jak budou tyto postavy souviset s příběhem, jakou budou plnit úlohu. Úvodní nevinné představení postavy občas přerostlo v nečekaný zvrat na konci kapitoly, které nutilo číst dál a dál. Postavy jsou opravdu uvěřitelné, potýkají se se svou minulostí, která ovlivňuje jejich současné chování. V průběhu knihy se máme možnost seznámit s postavami různých věkových kategorií. Téměř okamžitě jsem si oblíbila Tobiase Iversena pro jeho nesobeckost a schopnosti se obětovat a Gabriela Mørka, asi pro jeho zapálení do práce. Dva hlavní hrdinové, Holger Munch a Mia Krügerová, jsou skvělá detektivní dvojka a perfektně se doplňují. Oba jsou velmi sympatičtí a jejich jednání je uvěřitelné. A nakonec mi nezbývá než pochválit obálku, jež dokonale vystihuje celou knihu. Knihu můžu jen doporučit, jak pro fanoušky detektivek, tak pro ty, kteří se do nějaké detektivky chtějí pustit. Je to skvělý literární zážitek.... celý text

Siréna 2017, Kiera Cass

Kniha o tom, že spřízněné duše si k sobě vždy najdou cestu... Na Sirénu jsem byla hodně zvědavá, hlavně z toho důvodu, že ji napsala autorka mé oblíbené série. Siréna je nenáročná kniha, kterou musíte brát do ruky s tím, že si jen chcete zarelaxovat u dobré knížky. Rozhodně neskrývá nějakou extra napínavou zápletku - vlastně od začátku je vám jasné, jak to dopadne... Ale je to tak milé čtení, že to prostě s úsměvem přejdete. Podle mě se celá kniha dost táhla. Četla se lehce, jako jsme ostatně u Kiery zvyklí, ale nebylo to z dějového hlediska moc poutavé. Ale jak už jsem napsala, radši od této knihy neočekávejte hodně, nebo budete zklamaní. :) Hodně se mi líbila neobvyklá jména postav, hlavně proto, že to tu knihu dělalo zajímavější. Kahlen je sympatická hlavní postava a Akinli je ten typ hrdiny, do kterého se zamilujete stejně rychle jako hlavní hrdinka. Líbila se mi také myšlenka Oceánu, který může přemýšlet, milovat, zkrátka mít stejné vlastnosti jako člověk, ale i jako nadpřirozená věc. A téma sirén - to je tak ojedinělé a nevšední, že vás hned zaujme. Je to celkově zajímavá a originální kniha, o tom nemůže být pochyb. Sirénu asi není dobré srovnávat se Selekcí. Jsou to úplně jiné žánry a rozhodně není jisté, že když se vám líbila Selekce, bude se vám líbit i Siréna. Ale určitě doporučuji těm, kteří mají zálibu v romantických příbězích nebo kdo vyhledává oddechové knihy. A na závěr musím opět vychválit tu krásnou obálku, jak už začíná být u Kieřiných knih zvykem. :)... celý text

Povídky malostranské 2009, Jan Neruda

Tato kniha mi dala opravdu zabrat; popravdě jsem se hodně namáhala, abych ji vůbec dočetla. Začíst se do ní mi trvalo snad nejdéle ze všech knih vůbec. Nečetla se ani trochu dobře, první strany pro mě byly téměř utrpením. Jazyk je hodně zastaralý a zastaralé výrazy se zde vyskytují opravdu hojně, takže jsem některé věty musela přečíst hned několikrát, abych jim porozuměla. Po několika stranách se to trochu zlepšilo, ale ani potom čtení nebylo lehké. V knize na mě bylo až příliš popisů, ať už se jednalo o popis místa nebo o velmi podrobné vystižení charakteru nějaké postavy. Děj pro mě byl hrozně nezáživný, což je zřejmě také jeden z důvodů, proč mě kniha moc nezaujala. Docela často se mi pletly postavy, například hned v první povídce s názvem Týden v tichém domě tu bylo hned několik rodin a zpočátku jsem nebyla schopná přiřadit jméno nějaké postavy k té správně rodině nebo události. Myslím, že některé povídky by mě svým dějem i bavily, kdyby byly přepsané do současné češtiny nebo podané trochu jinak, protože rozhodně mají něco do sebe. Obsahově mě nejvíce zaujaly povídky Týden v tichém domě, kde byly skvěle vystiženy charaktery postav; Pan Ryšánek a pan Schlegl; Přivedla žebráka na mizinu, která poukazuje na to, co můžou způsobit pomluvy a jak můžou lidem ublížit; Svatováclavská mše, která byla, co se týče děje, asi nejpoutavější; Psáno o letošních Dušičkách; Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku, která vypráví o tom, jak může skončit člověk, když nezapadne mezi obyvatele. Některé povídky končily tak zvláštně, že jsem potom musela přemýšlet, proč se postavy chovaly tak, jak se chovaly. Velice musím pochválit krásné ilustrace Petra Urbana, které mi hodně zpříjemnily čtení a které také krásně doplnily jednotlivé povídky. Nechtěla bych tuto knihu kritizovat, přece jen je to vrcholné dílo Jana Nerudy a ve své době určitě sklidilo velký úspěch, ale pro mě jakožto milovnici moderní literatury to bylo zklamání. Nebavilo mě to a jsem ráda, že se k ní už nemusím vracet.... celý text