lapetitedeny
přečtené 270
Bouřná vrána
2020,
Kalyn Josephson
Způsob života v království Rhodaire je plně závislý na magických vranách, které vládnou živlům. Když je pak napadne království Illucia a o všechny vrány je připraví, převrátí život celého Rhodaire vzhůru nohama. Království čeká, že je Illucia rozdrtí – bez vran totiž nemají moc velkou šanci se ubránit. Místo toho ale illucijská královna navrhne něco úplně jiného, sňatek rhodairské princezny s korunním princem Illucie. Mezitím ale princezna Anthia najde jedno jediné vraní vejce, které přežilo. A právě na tohle vejce se Rhodaire rozhodne všechno vsadit a vymyslí nebezpečný plán, jak Illucii porazit jednou pro vždy. Námět Bouřné vrány sám o sobě v rámci žánru nijak nevyčnívá, co ho ale dělá zajímavým jsou vrány. Ne draci nebo jiná populární fantastická zvířata, ale vrány. Ty samozřejmě nejsou takové, jak je známe my – jsou mnohem větší (lidé na nich mohou létat) a dělí se na několik druhů podle toho, jaké magii vládnou. Slunečné vrány dokážou léčit, bouřné vládnout hromům a bleskům, stínové se dokáží schovávat ve stínech a podobně. Rozhodně jde o zajímavý a neokoukaný prvek. Bohužel to, že zde máme neokoukaná stvoření, nedokáže nijak zachránit fakt, že se dvě třetiny knihy prakticky nic zajímavého neděje. Ano, příběh jde pomalu vpřed, ale chybí tu zvraty, chybí tu překvapení, chybí tu akce, chybí tu napětí. Místo toho je tu nadměrné množství popisů okolí nebo vzhledu postav, které jsou zpravidla mnohem podrobnější, než je potřeba. A když zrovna nečtete popis, je pravděpodobné, že se objeví nějaké prazvláštní a často zbytečné přirovnání. Tomu všemu kraluje hlavní hrdinka, která člověku začne lézt velice brzy na nervy. Ano, celá situace je pro ni těžká (i když mi přišlo, že ji ztráta vran trápila podstatně více než ztráta vlastní matky), jistěže si nechce vzít prince z království, které ji o všechno připravilo, ale pro boha! Právě její rozhovory s princem (a vlastně s kýmkoliv dalším, koho nemá ráda) jsou neuvěřitelně otravné, protože celé spočívají v tom, že je akorát nepříjemná, odsekává a neustále dokola opakuje, že je nesnáší a nechce s nimi mít nic společného. Princ Ericen je zase klasický záporný charakter, který ale vlastně není zas tak zlý, jak na první pohled vypadá. Je rozpolcený a utrápený a asi všichni si dokážeme představit, kam jeho cesta povede. Nicméně i přes to, že je to takový chodící stereotyp (což nemyslím zle, asi většina literárních žánrů má nějaké své stereotypní postavy, to ovšem neznamená, že jsou všechny takové charaktery nutně špatné), mrzelo mě, že se mu nedostalo o trochu víc prostoru, protože si myslím, že měl víc, co mohl příběhu nabídnout. S nedostatkem prostoru pro Ericena částečně souvisí ještě jedna věc a tou byl vývoj romantických vztahů mezi postavami. Přišlo mi to rychlé a zničehonic, chyběla tu jakákoliv cesta nebo něco, co by mi jako čtenáři dalo pocit, že se postavy opravdu sblížily, když už tam vznikají ty velké lásky. Nicméně, ačkoliv první dvě třetiny byly šílená nuda a já už úplně ztratila naději, že se to zlepší, ta poslední část se ukázala být mnohem lepší. Najednou se něco dělo, tempo knihy se zrychlilo a příběh mě začal bavit. A to i přesto, že autorčiny snahy o velká překvapení, moc nevyšly, protože nebylo těžké je odhalit alespoň o chvíli dříve. Nevím, jak je to možné, ale najednou jsem tu knihu četla docela ráda a byla zvědavá, co bude dál. Další dobrou věcí, kterou určitě musím zmínit je fakt, že jsou v knize reprezentovány hned dvě důležitá témata. Tím prvním je deprese, protože ta se v podobných knihách moc neobjevuje, většinou se jí věnují spíše knihy, ve kterých hraje hlavní roli. Právě proto vnímám velice pozitivně, že se začíná objevovat i v knihách, které jsou úplně o něčem jiném, a dokonce v žánrech jako je fantasy. V druhém případě tu pak máme reprezentaci LGBT postav. Bouřné vrány jsou svým způsobem pokrokové v tom ohledu, že ta reprezentace tu nevypadá tak, že by se zde mihla jedna náhodná a úplně nevýznamná homosexuální postava, mihne se jich tu totiž hned několik. A jedna z nich dokonce není vůbec bezvýznamná nebo nevýrazná – je to totiž Anthiina nejlepší kamarádka, která se v knize objevuje často. Pokud jde o závěrečné hodnocení, přiznávám, že si jsem trochu nejistá. Z předchozího textu jste snad pochopili, proč. Ty první dvě třetiny jsem se musela do čtení nutit a nedělala jsem to moc ráda, poslední část mě ale opravdu bavila – dokonce natolik, že jsem odhodlaná dát šanci i druhému dílu. Kniha má mnoho negativ a věcí, které by se daly vylepšit, v dalších ohledech ji ale oceňuji a myslím si, že přináší pár moc fajn věcí. Osobně bych řekla, že ji možná o něco více ocení čtenáři, kteří Young Adult fantasy nečtou úplně běžně, protože s trochou štěstí nebudou mít takovou představu o tom, kam to celé postupně povede a snad si díky tomu dokáží příběh o trochu více užít a hlavní hrdinka jim bude připadat o něco méně otravovat život. Pokud vás samotný příběh zaujal, od knihy bych vás neodrazovala, jen možná doporučím snížit očekávání a uvidíte, kam to povede. ---- Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.... celý text
Mlčící pacientka
2020,
Alex Michaelides
Alicia Berensonová zastřelila svého manžela a od té doby nepromluvila jediné slovo. Je to šest let a do psychiatrického zařízení, kde je Alicia zavřená, přichází Theo Faber, psychoterapeut, který je odhodlaný její mlčení prolomit a zjistit, co se ten osudný den doopravdy stalo. Opravdu to ale může dokázat? Alex Michaelides přišel se zajímavou zápletkou, která už z anotace dokáže zaujmout a nalákat na pořádnou dávku tajemství. Začátek knihy je nicméně poměrně pomalý a chvíli to trvá, než se čtenář propracuje k samotnému tématu knihy. Nejdřív je totiž potřeba poznat Thea, z jehož pohledu je kniha vyprávěna. A když říkám poznat, myslím tím opravdu pořádně poznat od jeho nelehkého dětství přes jeho motivaci léčit Alicii Berensonovou až po vztah s jeho ženou Kathy. Tenhle začátek může působit trochu nudně a nezajímavě. Minimálně já byla celá nedočkavá na záhadu Alicie a Theo mě zas tak nezajímal, je ale důležité myslet na to, že i on a jeho příběh mají v knize velice důležité místo. Zejména v začátcích pak byly ze všeho nejzajímavější deníkové zápisy Alicie. Ty nám poodkrývají události předcházející samotné vraždě i pocity, se kterými se žena potýkala. Napětí ale postupně vzrůstá, jak Theo pátrá po nových faktech a Alicia se postupně začíná otevírat. S novými informacemi přichází i nové otázky a nová podezření. Urputně jsem se snažila přijít celé věci na kloub, byla jsem si jistá, že alespoň tuším, kam to celé vedle, ale pletla jsem. Autor si připravil (alespoň pro mě) šokující a hlavně velice působivý plot-twist, díky kterému všechny dílky zapadly na své místo a změnil tak náhled na celou knihu. Na knize mě nicméně celou dobu rozčilovala jedna věc – tykání, které mi přišlo nepřirozené a nepřiměřené. S tím souvisí také některé dialogy, které byly umělé a nerealistické. Nebyly to úplně dialogy, jaké by podle mě lidé ve skutečnosti vedli. Thrillery běžně nečtu, proto nemám s čím srovnávat, ale troufám si říct, že se pozitivním ohlasům, které kniha získává, vůbec nedivím. Mlčící pacientka má jedinečnou zápletku a naprosto skvělé zpracování, za které autorovi opravdu tleskám. ---- Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.... celý text
Prokletý rok
2020,
Kim Liggett
Dívky jsou nebezpečné. Mají magii, která by mohla ohrozit úplně všechno, části jejich těl dokáží uzdravovat i navracet mládí. A proto je potřeba je téhle magie zbavit, očistit je. Každý rok je skupina šestnáctiletých holek vyslána pryč do tábora, kde mají prožít svůj prokletý rok a zbavit se magie. Letos přišla řada na Tierney, která byla vždycky trochu jiná a dělala věci po svém. Nesnila o životě manželky v pohodlí, toužila po svobodě. Jenže teď se všechno mění, dostala závoj a když přežije prokletý rok, čeká ji svatba. Samotný prokletý rok je pro ni ale velkou záhadou – nemluví se o něm, nikdo neví, co se během něj děje, ale faktem je, že se nikdy nevrátí všechny dívky, minimálně ne celé. Prokletý rok je něco nového, neokoukaného. Už v začátku čtenáře strhne napětím a očekáváním, protože stejně jako hlavní hrdinka, ani on neví, co se během toho prokletého roku vlastně děje a tahle zvědavost ho během čtení pohání vpřed. Autorka začala knihu velice dobře a hned na prvních stranách ukazuje, jak podmanivě dokáže psát. Styl, kterým píše, je tak trochu chladný a odměřený bez všelijakých komplikovaných květnatých souvětí a popisů a náramně tak ke knize sedí. Celé je to napsáno jednoduše a čistě, krásně se to čte, ale hlavně to Prokletému roku v kombinaci s dějem dodává takový mrazivý nádech. A je to vážně skvělé, skvěle napsané a skvěle přeložené. K samotnému překladu mám jedinou výtku – v redakci by si měli ujasnit, že se „anebo“ píše zásadně dohromady, protože se to tam objevilo nejméně třikrát, a to už lze podle mě jen těžko přičíst pouhému překlepu. Jak autorka dobře začala, zhruba ve třetině knihy na mě pomalu přicházela netrpělivost. Moje hlava byla plná otázek, na žádné z nich se mi stále nedostávalo odpovědí a najednou jsem měla pocit, že je to celé trochu pomalé. Velká část knihy se posouvá takovým líným tempem, ale rozhodně není nudná. Jednou za čas se vždy objevilo něco, co čtenáře vytrhlo z rytmu a zarazilo ho nebo překvapilo, ať už nepochopením nad chováním dívek, znechucením nebo nějakým odhalením. Autorka skvěle pracovala s vytvářením napětí a oblakem tajemna, které vás budou provázet po celou dobu knihy. I když už se zdá, že všechno víte a zbývá jen zjistit, jak to celé dopadne, dokáže vás autorka ještě párkrát překvapit. Jediné, co mě z hlediska děje trochu zklamalo, byla romantická linka. Celá ta kniha je neuvěřitelně jiná než většina ostatních Young Adult – až na tuhle romantickou linku, která byla ohromné klišé, něco, co tu už bylo tolikrát. Přijde mi to jako velká škoda, ale cením, že autorka z ní nakonec přeci jen dokázala vytěžit i něco dobrého. Prokletý rok hodně stojí na postavách a jejich psychice. Na začátku je třicet tři dívek, které čeká děsivá zkušenost, o které vlastně nic neví. Děsí je magie, kterou mají objevit, děsí je ostatní dívky. Většinu těch dívek si nejspíš nezapamatujete, vzhledem k jejich množství většinu z nich ani nijak blíže nepoznáte, ale i z toho mála je vidět, že jsou dobře zpracované. Jsou v pozadí, protože tam mají být, ne protože by je autorka odflákla. Většina postav, které poznáme blíže, je moc dobře propracovaná. Mají své životy, svá tajemství, svou víru. Nejvíce samozřejmě poznáme Tierney, z jejíhož pohledu je celá kniha vyprávěna. Je jiná než ostatní dívky, na svět se snaží dívat racionálně a zachovat si zdravý rozum. Není ale perfektní, má své chyby a právě ty jí dodávají na realističnosti. Prokletý rok je zajímavá a neokoukaná kniha, která krásně pracuje s lidskou psychikou a přináší tak do žánru Young Adult zase něco nového. Je velice dobře napsaná, autorka se nebojí být drsná a nic nepřikrášluje, což z ní činí napínavé a občas i docela šokující dílo. Třešničkou na dortu jí je pak nádherné grafické zpracování. Sama za sebe ji hodnotím čtyřmi hvězdičkami, tu jednu strhávám jednak kvůli některým částem, které byly trochu pomalejší, ale především kvůli klišoidní romantické lince. ---- Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.... celý text
Svět démonů
2020,
Sally Green
Ne, Svět démonů není tak dobrý jako jednička. Ano, čekala jsem od toho něco trochu jiného. Ale pořád je to dobrá kniha. Tak nějak jsem očekávala, že to bude zvrat za zvratem a intrika za intrikou, ale ono to bylo vlastně docela pomalé a zas tak moc se toho nestalo. Přesto je to dobře napsané a postavy mě neuvěřitelně baví - teda až na Ambrose, kterej je neuvěřitelná osina v zadku. #sorryjako. Chlapec by si měl totiž uvědomit, že to, že se Catherine vymanila z vlivu svého otce, ještě neznamená, že nemůže chtít od života něco víc, než utéct s ním do západu slunce. Co je nicméně moc fajn, je průzkum světa démonů. Konečně se o démonech a jejich fungování dozvíme něco víc a to je prostě super. Ale vyvstává s tím i mnoho otázek, tak doufám, že se nám na ně dostane odpovědi. Ačkoliv mi přijde, že Světem démonů si Sally Green ze všeho nejvíc připravuje prostor pro velké finále, pořád je to dobrá kniha a já se na tu trojku fakt moc těším. Za recenzní výtisk děkuji společnosti Albatros Media.... celý text
Devět dní
2017,
Zuzana Strachotová
Zuzana Strachotová se do literárního světa uvedla skvělým dystopickým počinem, který si rozhodně zaslouží vaši pozornost. Není to tak úplně young adult, přestože některé prvky této literatury to taktéž nese. Hlavní hrdinové jsou ale o několik let starší, vztahy propracovanější a celkově je to o něco drsnější. Společnost, do které nahlédneme, je neotřelá a zajímavá, náboženské téma se v dystopiích obvykle moc neobjevuje a při čtení tohohle díla si uvědomíte, že je to vlastně celkem škoda. Devět dní se vážně povedlo a já rozhodně sáhnu i po druhém dílu.... celý text
