lapetitedeny přečtené 268

Instant karma 2021, Marissa Meyer

Ambicióznější studentku, než je Prudence, byste na střední škole ve Fortuna Beach nejspíš hledali jen těžko. Není proto divu, že když dostane ze skupinového projektu z mořské biologie za C, rozhodne se, že udělá všechno proto, aby známku zlepšila – i když to znamená, že bude muset strávit část léta dobrovolnictvím v místním středisku na záchranu mořských živočichů krájením ryb a čištěním bazénů po boku otravného a nezodpovědného lajdáka Quinta. Její léto navíc nabere nečekaný rozměr ve chvíli, kdy objeví, že ji vesmír obdařil schopností sesílat karmickou odplatu na lidi ve svém okolí. Láska, ekologie i spravedlnost – to jsou věci, o kterých se nakonec v létě naučí víc, než by čekala. Marissa Meyer, autorka proslulých sérií Měsíční kroniky a Renegáti přichází se svým prvním contemporary. Fantasy prvky si ale neodpustila úplně a hlavní hrdinku obdařila nadpřirozenou schopností trestat lidi za špatné chování. Ačkoliv to zní zajímavě, v kontextu celého příběhu to působilo tak nějak navíc. Snaha odlišit se je dobrá, ale v tomto případě kniha sama o sobě přináší jedinečné a zajímavé téma záchrany zvířat, a tak se karmická superschopnost zdála zbytečná a moc k němu neseděla. Naopak si myslím, že by to býval byl skvělý nápad na samostatnou knihu. Oproti tomu prostředí záchranného střediska a otázka ochrany (nejen) mořských živočichů byly naprosto perfektní. V Young Adult literatuře jde o něco zcela nového a neokoukaného, autorka navíc středisko i samotnou problematiku moc dobře popsala a já si jsem jistá, že mnoho čtenářů se díky ní dozvědělo něco nového. Pokud máte strach, že kvůli tomu bude kniha plná smutných příběhů nebohých zvířat, pak se bát nemusíte – kniha popisuje problémy, která zvířata sužují tak, aby čtenáře zaujaly, ale neodradily. Hlavní hrdinka, z jejíhož pohledu příběh sledujeme, byla zejména ze začátku opravdu neskutečně otravná, to bylo nicméně zcela zjevně autorčiným záměrem. Prudence totiž začíná jako člověk, který není úplně špatný, ale zároveň vidí svět velmi černobíle, rychle ostatní soudí a zajímá se především o sebe, své plány, své štěstí. Jednoduše řečeno – je tak trochu ignorant. Jak ale začne postupně poznávat problematiku i samotná zvířata víc do hloubky, začne se její pohled měnit. Její vývoj byl hodně prvoplánový, na druhou stranu nelze říct, že by ho autorka vykreslila špatně. Na druhou stranu Quint byl prakticky od začátku sympaťák se srdcem na správném místě. Svým způsobem byl naprostým protipólem Prudence. Obecně se mi moc líbilo, kolik prostoru bylo věnováno jak Quintovi, tak dalším vedlejším postavám. Každá byla trochu jiná a osobitá a obohacovala tak celkový příběh. Tempo příběhu bylo poměrně pomalé, ačkoliv se toho nakonec vlastně stihlo udát docela dost. Nejznatelnější to bylo na první třetině knihy, která se velmi táhla a nebyla tolik záživná. Změna přišla až ve chvíli, kdy Prudence konečně začala dobrovolničit ve středisku. Marissa Meyer je zkušená vypravěčka a je to znát. Ve chvíli, kdy se věci daly konečně do pohybu, bylo těžké knihu odložit, tak čtivá byla. Romantická linka je velmi pomalá, ale opravdu skvěle vykreslená. Je vidět, že autorka má s romantikou velké zkušenosti a ví, jak ji napsat tak, aby člověka zahřála u srdce, přiměla ho se pousmát a fandit hlavním hrdinům. Opravdu moc dobře líčí pocity i atmosféru. Jediné, co mě z hlediska romantické linky mrzí, je fakt, že tam na můj vkus bylo až moc málo času, kdy byli hlavní hrdinové skutečně spolu. Autorka totiž umí tyto chvíle skvěle popsat a mě mrzí, že jsem si je nemohla užívat o trochu déle. Začátek Instant Karmy může působit velmi průměrně, ale opravdu stojí za to ho vydržet. Kniha opravdu krásně pracuje s tématem ekologie a životního prostředí, které je neokoukané, a navíc má přesah i do reálného života. Po přečtení Instant Karmy sice nejspíš nikdo ze dne na den nepřehodnotí veškeré své životní postoje, ale naťukává témata, o kterých je důležité mluvit a přemýšlet. Velmi si cením toho, že se Marissa Meyer do něčeho takového pustila. Kniha má své mínusy, nadpřirozený prvek tu byl zbytečný, ale přesto si troufám říct, že je to ve svém žánru v současnosti jeden z nejpovedenějších titulů a zaslouží si vaši pozornost. ---- Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.... celý text

Dědictví krve 2021, Amélie Wen Zhao

Princezna Ana nikdy nechtěla nikomu ublížit, vládne ale děsivé moci – dokáže ovládat krev. Když je neprávem obviněna ze smrti svého otce, uteče s cílem dopadnout otcova vraha. Sama to ale nedokáže, a tak uzavře křehké spojenectví s proslulým zločincem… „Ještě před rokem by dostála cti a postavila se svým nepřátelům čelem. Jenže ve světě ovládaném podvodníky, pány podsvětí a hrdlořezy se na čest ani pravidla nehraje. Jde o jediné – vyhrát.“ Dědictví krve je young adult fantasy tak, jak má být. Představuje silné postavy, zajímavý svět a spoustu akce. Právě prostředí, ve kterém se kniha odehrává, bylo velmi dobře zpracované. Autorka čerpala inspiraci na východě, zejména v Rusku. Zároveň si vyhrála s nastavením společnosti i jejími problémy a vytvořila zajímavý magický systém. Hlavní hrdinka Ana v průběhu knihy hodně bojuje sama se sebou a se svou mocí. V nitru je totiž dobrý člověk a bojuje za to, co jí přijde správné. Zároveň se ale nebojí ušpinit si ruce, pokud to situace vyžaduje, a ne vždy činí ta správná rozhodnutí. Ramson Sedmilhář se oproti tomu na nikoho neohlíží a jde si za svými cíli. Navenek je sebejistý a neoblomný, uvnitř se ale i v něm pere spousta věcí. Ramson byl za mě opravdu dobře propracovaná postava. Autorka totiž kousek po kousíčku odhaluje jeho příběh a ukazuje, že má víc vrstev, než by se na první pohled mohlo zdát. Zároveň to ale není jednoduše v srdci dobrý kluk, který ve skutečnosti nikdy nic hrozného nespáchal. Na hlavních hrdinech obecně bylo skvělé, že ani jeden z nich nebyl dokonalý. Naopak autorka se s věcmi nepárala a protagonisti nebyli žádní uťáplí dobráci, oba měli své démony a chyby, které se autorce povedlo moc pěkně zachytit. Nerozhodovali se vždy správně a nejednou za sebou zanechávaly stopy po krvi. „Myslím, že ve všem je něco zlého i něco dobrého, Ano. A že svět stojí za záchranu právě kvůli tomu, co je v něm dobré.“ Za co autorka opravdu velmi chválím, je zpracování romantické linky. Šlo totiž o slow-burn v pravém slova smyslu, vztah mezi hrdiny se vyvíjel velmi pomalu a byl jen lehce naznačen v pozadí. Ten hlavní důraz autorka místo toho kladla na samotný příběh, což bylo skvělé. Knize nicméně na můj vkus trvalo až moc dlouho, než mě dokázala skutečně zaujmout. Prvních sto stran jsem měla pocit, že se toho zas tak moc neděje a bylo to prostě pomalé. Styl psaní byl trochu zvláštní, takže mi navíc nějakou dobu trvalo, než jsem si na něj přivykla. Později ale věci naštěstí nabraly na obrátkách a já netrpělivě čekala, co bude dál. Akce je zde totiž nakonec přeci jen opravu dost, stejně jako překvapivých zvratů. Dědictví krve vnímám jako ztělesnění klasických YA fantasy a fanouškům žánru ho mohu vřele doporučit. Já sama ho hodnotím jako lepší průměr. Po technické stránce mi přišlo velmi dobře zpracované, nicméně celkově mi nepřišlo natolik podmanivé, jako některé konkurenční tituly. I přes to si ale myslím, že jistě stojí za pozornost. ---- Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.... celý text

Pozorovatelka 2019, Anna Bright

Pozorovatelka na prvních pár stranách vypadala zajímavě, bohužel pak to šlo všechno tak nějak do kytek. Začnu asi tím světem, kterej je strašně přeplácaná směska. Autorka se očividně nemohla rozhodnout, do jaké doby chce příběh zasadit, a tak vytvořila alternativní historii, ve které splácla dohromady Homéra, Beowulfa a Akvinskýho (no dobře, nebylo řečeno, že to byl TEN TOMÁŠ Akvinský, ale hele) - což mi teda dohromady historicky moc nesedí. Do toho tam bylo ještě rádio (které bylo asi spíš vysílačka), basketball a další moderní sporty (ale ty mě asi zas tak netrápily). Půlce světa zůstaly názvy, které známe my, půlka se jmenovala úplně jinak a já bych upřímně fakt hodně ocenila mapu, protože takhle jsem byla úplně ztracená. Jestli byl svět trochu přeplácaný, děj byl zase až žalostně jednoduchý. Dny, které Selah popisovala, nebyly zajímavé, byly běžné tím způsobem, který člověka nudil. Protože taková byla prakticky celá kniha. Myslím, že by se příběh dal proškrtat a bylo by to o něco lepší, bezmála 400 stránek mi přijde zbytečně moc na to, co se tam dělo. Příběh sám o sobě by mohl mít potenciál, umím si představit, jak by se to dalo udělat snad o něco lépe, takhle to ale bylo hloupé. Celé to stojí na tom, že Selah podala oficiální žádost o ruku klukovi, kterého zná od dětství a do kterého je dlouho zamilovaná. Nikdy s ním ale o svých citech nemluvila, nikdy se s ním o žádosti nebavila. A pak je veřejně odmítnutá a hrozně se diví. A když už ji odmítne, dokonce se s ním o tom pořádně ani nebaví, nevyptává se. Já nevím, jak vám, ale mně to přijde celý postavený na hlavu. Na druhou stranu musím autorce nechat, že se jí podařilo připravit pár zvratů, které jsem úplně nečekala. Jeden hlavní, který si schovávala až na konec jako ohromné odhalení, jsem nicméně objevila už někdy v první kapitole, takže zas tak dobrá ani v tomhle bohužel nebyla. Většina postav byla tuctová, nezajímavá, autorce se nepodařilo dodat jim hloubku. Nehledě na to, že jich bylo tolik, že se v nich člověk neměl šanci vyznat - a už vůbec je alespoň trochu poznat. Nejhorší ale byly ty vývoje vztahů mezi nimi. Byly moc rychlé a nepřirozené. A jestli autorka čerpala z vlastních zkušeností se zlomeným srdcem, možná by měla napsat knihu radši o tom, jak se z toho dostat tak rychle, protože podle mě musela objevit nějakou zázračnou metodu, která by jí mohla vydělat těžký prachy. Jediná alespoň trochu dobrá postava byl podle mě Torden. I když i tady byla ta romantická linka strašně rychlá a nesmyslná a protáčela jsem u toho oči v sloup, Torden se mi docela líbil. Pozorovatelka mě nebavila a ani mi nic nedala. Nepřinesla prakticky nic doopravdy nového, kvůli čemu by podle mě stálo za to dát jí šanci. Ale obálku to má fakt povedenou, to jo.... celý text

Město duší 2019, Martina Čekalová

Nevlastní sestra 2019, Jennifer Donnelly

Když Šance ukradne sudičkám mapu jedné bezvýznamné dívky, rozpoutá tím sled událostí, které dívku i její okolí můžou změnit jednou provždy. A Šance je odhodlaný udělat vše pro to, aby to tak skutečně bylo, aby se tahle dívka vymanila ze spárů osudu, který jí sudičky naplánovaly. Onou dívkou je Isabelle, které nikdo neřekne jinak než „ta ošklivá zlá nevlastní sestra“, Popelčina nevlastní sestra. Isabelle je ale mnohem víc a právě teď je odhodlaná napravit vše, co způsobila, a dokázat světu, že může být jiná. Dostane šanci změnit svůj život, dokáže ale najít ztracené kusy svého srdce? „Vlci v lese mají ostré zuby a dlouhé drápy, ale je to vlk ve tvém nitru, který tě roztrhá na kusy.“ Jennifer Donnelly je další z autorů, kteří dokazují, že je tu spousta způsobů, jak pojmout retellingy. Nevlastní sestra je originální a navíc přináší velice silné poselství. Praktický celý příběh je založen na tom, že dívka nemusí být jen hezká a dobrá manželka, ale že může být úplně stejně silná a chytrá jako muži – i když jí celé okolí tvrdí opak. Je to příběh o tom, že nikdy nesmíme nechat naše okolí, aby určovalo, kdo jsme. I když se může zdát, že v dnešním světe je feminismu všude plno a že ženy už dávno nikdo nepovažuje za méněcenné, stále jsou tu určité předsudky, se kterými je třeba se vyrovnat. Nevlastní sestra nám to připomíná. Kniha je opravdu skvěle napsaná a krásně se čte. Kapitoly jsou velice krátké a většinou končí menším či větším cliffhangerem, což způsobuje, že je knihu občas vážně těžké odložit. Z „ještě jednu kapitolu“ se díky tomu totiž lehce stane „ještě deset kapitol“, protože má člověk neustále tendenci si říkat, že má ta další kapitoly přeci jen tři strany… Napětí v knize utváří i fakt, že my jako čtenáři víme, jaký osud Isabelle čeká – pokud nedokáže sebrat odvahu a vyšlapat si svou vlastní cestu. Do toho navíc sledujeme Šanci i sudičky, kteří se všemožně snaží dosáhnout svého a zmařit snahy toho druhého. Děj je zasazený do alternativní historie Francie, kterou v té době ničí válka s hrůzostrašným Volkmarem. Díky tomu se zde objevují známé věci a osobnosti. Zároveň to příběhu dodává na realističnosti, neboť to člověku připomíná, že lidská společnost opravdu bývala taková, jako je popsaná v knize. Autorka nic nepřikrášluje a nezjemňuje, což je v Young Adult vždycky milé překvapení. Kniha začíná scénou, ve které si Isabelle sama usekává prsty na nohou, aby se vešla do skleněného střevíčku a věřte mi, není to úplně nejmilejší scéna. Stejně tak se pak objevují popisy padlých vojáků i bitvy. Donnelly přitom není přehnaně drastická, ale ani se nesnaží nic schovávat nebo to podávat tak, aby to bylo pro čtenáře příjemnější. Velice důležité jsou i postavy, které autorka vytvořila tak, aby byly své a různorodé. Postupně odkrýváme jejich vrstvy a dozvídáme se, jaké jsou pod pokličkou. Nejvíce je to samozřejmě vidět na Isabelle, která se nám postupně stále více otevírá a zároveň hledá samu sebe a vypořádává se s tím, jak ji vidí svět. Skvělá je ale i její sestra Tavi nebo třeba soused Hugo. Jediná výtka, kterou mám, je fakt, že po tom, co z člověka opadne počáteční nadšení z nového a neokoukaného příběhu a krásného způsobu vyprávění, začne kniha působit trochu zdlouhavě. První polovina knihy je totiž poměrně dost klidná a trvá docela dlouho, než se začne něco doopravdy dít. Příběh by za mě proto mohl být o něco dynamičtější a rychlejší, aby čtenáře připoutal ještě o trochu víc. Celkově hodnotím Nevlastní sestru velmi pozitivně. Je to ten typ knihy, u které jsem vážně ráda, že ji zejména dospívající holky (ale rozhodně se bude líbit i nám starším) mají a můžou ji číst, aby jim připomněla, že můžou dokázat všechno, co si zamanou. Mohla by být trochu dynamičtější, zejména v první polovině, přesto je to opravdu skvělá a originální četba, která stojí za to. Za sebe ji hodnotím čtyřmi hvězdičkami, a pokud tak ještě neučinili, vřele doporučuji po ní sáhnout.... celý text

Meta 2020, Pavel Bareš

Mlčící fontány 2020, Ruta Sepetys

Mlčící fontány vás vezmou do Madridu v roce 1957, kdy ve Španělsku vládne pevnou rukou generál Francisco Franco. Válka sice skončila, ale hlad, bída a strach nikam nezmizely. Osmnáctiletý Daniel, syn ropného magnáta a nadaný fotograf, má před sebou celé léto a je rozhodnutý zachytit na svých fotkách španělskou realitu. V hotelu, kde bydlí, potkává mladou Anu – pokojskou, která mu změní život. Ruta Sepetys se ve své knize pouští do další kapitoly lidských dějin, o které se běžně moc nemluví a skrze mladé lidi vypráví příběh, který stojí za vaši pozornost. Režim nešetří nikoho, ani mladé lidi, kteří se ničím neprovinili. Autorka na nic nečeká a s první kapitolou začíná vyprávět svůj příběh. Nic nepředstavuje, nevysvětluje a prostě píše. Rozprostře před vámi velkolepý příběh, ale odkrývá jej svým vlastním tempem a nikam nespěchá. Popisuje Španělsko a jednotlivé vrstvy života v něm. Ukazuje mladé lidi, jejich (zadušené) sny i víru. V knize sledujeme hned několik postav, z nichž každá tvoří jeden dílek ve výsledné mozaice. Každý z hrdinů se se situací vyrovnává jinak, zatímco Puri oddaně věří, Rafa sní a Ana mlčí. Daniel je pak současnému českému čtenáři ze všech nejblíže, protože nezažil válku ani bídu a neví, jaké to ve Španělsku bylo a je. Pochází z Ameriky, země svobody a luxusu, o kterém se většině Španělů ani nesnilo. Prostředí luxusního hotelu pro návštěvníky z Ameriky je po celou dobu v ostrém kontrastu s tím, jak se žije ve zbytku Madridu. Právě tyto kontrasty dodávají celé knize úplně nový rozměr a vzbuzují ve čtenáři emoce. Jsou totiž připomínkou toho, že zatímco na jednom konci světa nabízí život mnoho možností a příležitostí (přestože se samozřejmě také nedostávají každému stejně), jinde ještě stále marně sní o svobodě. „Je snadné se nebát, když nemáš co ztratit.“ Samotný příběh vás pohltí. Autorka píše jednoduše a jasně, používá spoustu krátkých vět a nechává postavám jejich tajemství a nedořečené myšlenky. Kapitoly jsou krátké a každá z nich na čtenáře volá, aby si přečetl ještě jednu další. Romantická linka tu má své místo, ale je do knihy zasazená v tom perfektním množstvím a odpovídá době, hrdinům i samotnému příběhu. Postavy si zamilujete, budete jim fandit a budete o ně mít strach. Na příběhu je pak také potřeba ocenit, jak Ruta Sepetys pracuje s hlavním tématem, na které chce upozornit. Předkládá ho totiž čtenáři kousek po kousku, proplétá ho s jinými tématy a jeho skutečnou podstatu odhalí až na konci. Jednotlivé kapitoly jsou navíc prokládány citacemi z reálných novinových článků a archivů, které přibližují dobu očima novinářů a státníků. Ruta Sepetys tak připomíná, že vše, o čem píše, se ve Španělsku skutečně dělo a zároveň přikládá pohled západu na totalitní režim a své místo v tom všem. Mlčící fontány jsou jednou z nejlepších knih, které jsem kdy četla. Ruta Sepetys vzala již poněkolikáté velice složité téma a ukázala ho čtenářům očima mladých lidí. Příběh je přitom všem navíc stále plný naděje a víry v lepší zítřky. Kniha má sice něco přes pět set stran, ale můžu vám slíbit, že je mnohem kratší, než byste si přáli. Nejlepší je, že je úplně jedno, jestli je vám patnáct nebo osmdesát – Mlčící fontány jsou tou správnou volbou v jakémkoliv věku. ---- Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.... celý text

Navždycky 2020, Nofreeusernames (p)

Pokud si budete chtít o Navždycky něco zjistit, nejčastěji pravděpodobně uslyšíte slovní spojení jako „feel-good contemporary“, „romantika ze střední“ nebo „láska přes messenger“. A přesně tohle je prakticky to jediné, co o knize potřebujete vědět, než se do ní pustíte – přesně taková ta kniha totiž je. Navždycky přináší poměrně jednoduchý příběh, který si klade za cíl jedinou věc – pobavit vás. Kniha navazuje na populární chat fiction, která původně vyšla v aplikaci Storki. Pokud si ale myslíte, že díky přečtení původního příběhu přesně víte, co vás čeká, jste na omylu. Autorka se totiž rozhodla příběh vzít a dát mu pokračování, jaké jste si po přečtení původních chat fiction nejspíš nepředstavovali. Kniha je napsaná čtivě, není dlouhá a čte se rychle. Nofreeusernames hodně mluví o tom, že do knihy dala všechno, co má ráda a je to vidět. Příběh je plný vtipných hlášek, odkazů na lamy a jednorožce, známé filmy, seriály i knihy. Nicméně s jednou věcí jsem měla trochu problém – chvílemi mi přišlo, že autorka až moc tlačí na pilu a občas tam toho všeho bylo už trošku moc. I přesto jsem si ale čtení nesmírně užívala. Navždycky je totiž zábavné a roztomilé. Culila jsem se od ucha k uchu, netrpělivě vyčkávala, jak to bude dál, občas jsem se dokonce musela nahlas zasmát – a to se mi u knih stává jen velmi výjimečně. Příběh ve vás dokáže vyvolat emoce a krátké kapitoly způsobují, že ho vážně není snadné odložit. Chemie mezi postavami funguje skvěle, romantiky je tam tak akorát a občas tu knihu možná budete chtít ze vší té lásky obejmout. Celá kniha stojí na hlavní hrdince, a pokud si nesednete s ní, pravděpodobně si příběh nebudete užívat tolik, kolik byste mohli. Mei není perfektní, má tendenci věci hodně analyzovat, nemá ráda změny a nečekané věci. Na druhou stranu to není ten typ hloupé hrdinky, kterou byste automaticky museli nesnášet od začátku do konce a netrpí ani syndromem Mary Sue. Mně nijak zvlášť nevadila, i když se občas chovala trochu hloupě a nelogicky. Problém jsem s ní nicméně měla v jedné věci. Mei se celou dobu prezentuje hodně geekovsky, to přitom vůbec nejde dohromady s jejím přístupem k Zaklínači nebo Star Wars, které neviděla, ale očividně je automaticky považovala za hloupost. Co se týče ostatních postav, ať už jde o Travise, Liama nebo Avu, všechny stály za to. Travis byl okouzlující a ochranitelský, Liam byl roztomilý a jeho láska k Harrymu Potterovi a znalost Frozen způsobila, že se rychle stal mým favoritem. Ava byla zase jedinečná, plná těch nejšílenějších nápadů a já nechápu, že si jí Mei už od začátku víc nevážila. S postavami jsem měla jen jeden větší problém, a to naštěstí pouze v první polovině knihy, kdy se zdálo, že jich až moc umí číst myšlenky. Věta „jako by mi četl/a myšlenky“ a její obdoba se totiž objevovala častěji, než mi přišlo přirozené. Na závěr musím zmínit to, jak moc je kniha vymazlená po grafické stránce. Začátek každé kapitoly doplňuje jednoduchá ilustrace, v knize najdete barevné chaty, smajlíky, a dokonce i fotky. Navíc je kniha natištěná na křídovém papíru s vysokou gramáží. Z toho jsem byla zpočátku naprosto nadšená, nicméně později jsem si všimla jedné věci – kniha se kvůli tomu špatně otevírá a budete se muset smířit s tím, že to občas bude vyžadovat trochu síly, abyste ji otevřeli pořádně „dokořán“ (ale zase se vám pravděpodobně nepovede zlomit hřbet, takže bude v knihovně vypadat jako nová). Navždycky vás moc neobohatí na duši a nerozšíří vám obzory, ale dá vám přesně to, co slibuje – pohodové čtení plné romantiky, humoru a popkultury. Jasně, je to teenagerská romance, občas je to trochu naivní, občas se objeví nějaká ta nelogičnost, ale pokud máte tento typ knih rádi, pravděpodobně vás to nebude moc trápit. Navždycky nezmění svět a nejspíš nezmění ani vás, ale to nic nemění na tom, že je ve svém žánru prostě skvělá a neřekla bych, že by nějak výrazně zaostávala ani za zahraniční konkurencí (a že je konkurence v této kategorii vážně velká). 3,5 / 5 ---- Kniha mi byla poskytnuta společností Albatros Media.... celý text

Balada o ptácích a hadech 2020, Suzanne Collins

Hunger Games před lety dobyly svět a dlouho stály na výslunní jako jedny nejikoničtějších young adult dystopií. A teď po letech přichází prequel. Pokud se obáváte, že se autorka jen snaží navázat na bývalou slávu, ale doopravdy už v téhle sérii nemá dál co předat, pletete se – Balada o ptácích a hadech má totiž příběh, který stojí za to vyprávět. Dopředu je třeba počítat s tím, že i když jde o stejné univerzum, Balada o ptácích a hadech je od původní trilogie významně odlišná. Suzanne Collins se totiž rozhodla mnohem hlouběji ponořit do psychiky hlavního hrdiny i rozboru společnosti a samotné lidské podstaty. Cílem Balady o ptácích a hadech není změnit váš pohled na neblaze proslulého prezidenta Snowa, ani odhalit, že on to byl vlastně dobrý člověk, dokud ho život nezlomil. Ne, cílem Balady ve skutečnosti je ukázat vám jeho cestu, dát vám možnost nahlédnout do jeho hlavy a pochopit okolnosti jeho prostředí i pohnutky, které ho ženou vpřed. Coriolanus není milý kluk se zlatým srdcem, není ale ani úplně špatný. Je ctižádostivý, pragmatický a disciplinovaný. Ví, co chce a pevně si za tím jde. Především je ale loajální – ke své rodině, ke Kapitolu, ke svým cílům. V knize můžeme postupně sledovat, jak ho události v jeho životě proměňují, jak na ně reaguje a jak zpracovává dobu i Hladové hry a to je prostě skvělé. Není to ale přitom jen o Coriolanovi – skvěle zpracované jsou i vedlejší postavy. Okouzlující splátkyně Lucy Gray, o jejímž příběhu bych toho opravdu chtěla vědět ještě o něco víc. Sejanus, s jehož vnímáním kapitolské reality se pravděpodobně dokáže ztotožnit většina z nás. Všichni do jednoho mají své příběhy a na jejich osobnost se podepsala válka i krutá vláda Kapitolu. Suzanne Collins v Baladě o ptácích a hadech ukazuje Hladové hry, tak jak je neznáme. Jako nepříjemnou záležitost, která zatím nebaví ani Kapitol. V knize se přitom střetává soucit s povinností a odplatou. Pokud by vás nezajímal příběh Coriolana, ale patříte mezi fanoušky Hunger Games, už jen sledování Hladových her v jejich počátcích pro vás bude zajisté neuvěřitelně zajímavé. Kapitolská společnost se totiž liší od té, kterou známe z příběhu Katniss, tolik, až to snad není možné. Tempo knihy je kvůli důkladnému ponoru do hlavy protagonisty poměrně pomalé. Corionalus totiž hodně přemýšlí a analyzuje své okolí. Autorce se přitom povedlo naprosto skvěle stylem psaní a jazykem vystihnout jeho povahu, za což jí patří velká poklona. Každopádně to není tak, že by se v knize nic nedělo, právě naopak. I přes pomalejší tempo se toho v knize stihne stát opravdu hodně. Příběh ve čtenáři dokáže zas a znova vzbuzovat napětí i překvapovat, takže ve výsledku jde o neuvěřitelně záživné čtení. Balada o ptácích a hadech se neskutečně podařila a já jsem moc ráda, že se autorka rozhodla do něčeho takového pustit. I když jde stále o young adult, kniha je oproti původní sérii vyspělejší a hlubší, skvěle pracuje s psychologií postav, precizně vykresluje soudobou společnost a výborně pracuje s otázkou morálky. ---- Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.... celý text

Na co slova nestačí 2020, Brigid Kemmerer

Brigid Kemmerer se v Na co slova nestačí volně vrací ke své předchozí knize Dopisy ztraceným. Prostor zde dostává Rev, kterého můžeme znát z Dopisů jako Declanova nejlepšího kamaráda. Záhadný kluk, který je neustála zahalený do kapuce svojí mikiny. Pod ní skrývá minulost plnou bolesti. Ta se teď ozývá hlasitěji než kdy dřív – kontaktoval ho totiž jeho otec. Zcela novou postavou se stává Emma, nadějná programátorka, herní designérka a hlavně autorka populární online hry Jinozem. Její matka ale dceřinu zálibu v počítačových hrách nechápe a Emma se upíná na svého otce, který se sám navrhováním her živí. Do toho ji prostřednictvím její hry kontaktuje troll, který ji nechce nechat na pokoji a hraní Jinozemě najednou přestává být tak zábavné jako doposud. Na téhle knize je skvělé to, že otevírá některá témata, o kterých se kupodivu v dnešní době ještě pořád zas tak moc nepíše – a to i přesto, že jsou dnešní generaci dětí a dospívajících blíže, než by si člověk nejspíš přál. Emma řeší hned dvě takové věci, vedle kyberšikany se potýká také s rozpadajícím se vztahem svých rodičů. Autorka tak na jejím příběhu ukazuje něco, s čím s velkou pravděpodobností bude mít velká část čtenářů svou vlastní zkušenost. Oproti tomu Revův příběh už tak běžný není, člověka ale zasáhne o to víc. Je to už několik let, co unikl ze spárů svého otce. To, co mu otec provedl, v něm ale přežívá dodnes. Teď mu navíc otec poslal dopis a Rev neví, co si počít. Cesty Emmy a Reva se přirozeně zkříží a protagonisté si mezi sebou začnou budovat vztah. Spojují je totiž jejich bolesti i strach přiznat okolí, co se v jejich životech děje. Jejich vztah se vyvíjel pomalu, a to je dobře. Jinak by to k jejich povahám ani nesedělo. O chemii mezi nimi by se ale dalo polemizovat, nebyla z nich totiž cítit tolik, kolik bych ráda. Zatímco s Revem nešlo nesympatizovat, Emma byla velkou část knihy s prominutím na facku. Chovala se iracionálně, cítila se ublíženě, i když vlastně mnohdy pořádně neměla proč a způsob, jakým zacházela s lidmi kolem sebe (a zejména se svou nejlepší kamarádkou) byl jednoduše otřesný. A to nemluvím o tom, kolikrát jí během pár dnů utekl při venčení pes – za to tedy viním i autorku jako takovou, protože ta tyhle útěky používala k vyobrazení náklonosti Emmina psa k Revovi, což je prostě hrozně nešťastné. Když vám během týdne třikrát pes uteče nebo se vám rovnou vytrhne z vodítka, děláte totiž zjevně něco špatně a je jen otázka času, než vám psa přejede auto. Kniha se četla dobře a příběh plynul příjemným tempem, ani moc pomalu, ani moc rychle. Když bylo třeba, události nabraly nečekaný spád, jindy zase své tempo o něco zvolnily. Autorka umí psát tak, aby čtenáře zaujala a donutila ho zajímat se o to, co bude dál. Jednu věc ale v mém případě prostě nezvládla – vyvolat ve mně emoce, které příběh vyvolat měl. Neměla jsem tendenci fandit hlavním hrdinům, ani se o ně nějak zvlášť bát. Jediné, co jsem občas pocítila, byla zvědavost na to, co bude dál. Na co slova nestačí byla ve výsledku příjemná kniha – nic víc, nic míň. Její největší přínos vnímám v tématech, o kterých mluví a právě kvůli nim podle mě stojí za to, si ji přečíst. Ať už se potýkáte s nechápavými rodiči, jejich rozvodem, kyberšikanou nebo jste prostě jen milovali Dopisy ztraceným, tahle kniha vám pravděpodobně sedne do noty. Číst ji každopádně můžete i samostatně, bez znalosti oněch Dopisů. ---- Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.... celý text

Noci běsů 2020, Kateřina Šardická

Před dvanácti lety zmizely uprostřed dne ze školky čtyři děti a nikdo nikdy nepřišel na to, co se s nimi stalo. Teď se najednou tři z nich vrátily. Jsou o dvanáct let starší a nevzpomínají si na nic z toho, co se jim vlastně stalo. Jednou z nich je i Astrid, kterou po návratu čeká šok – její mladší bráška se stále pohřešuje. Astrid je proto odhodlaná přijít záhadě na kloub a přivést svého bratra zpátky, ať to stojí, co to stojí. Noci běsů se odehrávají v zapadlé české vesnici, kde stále uctívají slovanské bohy a dodržují svátky a tradice, na které většina z nás už nejspíš dávno zapomněla. V knize přitom nikdy není specifikováno, v jaké době se děj odehrává. Existence některých moderních prvků napovídá, že to nejspíš nebude zas tak dávno, jak by se člověku mohlo zdát. Právě tohle je na knize naprosto fascinující. Pro příběh totiž dobové zasazení vlastně není nijak důležité a autorka se tak vyhnula riziku, že by jí někdo mohl případně vyčítat historické nepřesnosti. Kniha přichází s ojedinělým námětem, který umocňuje především české prostředí. To je čtenáři zároveň známé, ale i neznámé – předpokládám totiž, že většina z nás už nezná slovanskou víru a tradice do takových detailů, v jakých se knize objevují. A to je upřímně řečeno naprosto skvělé. Při čtení se tak totiž taky něco nového dozvíte. Autorka píše čtivě a jazyk přizpůsobuje době a mentalitě obyvatel vesnice, takže zde nechybí archaismy a výrazy spojené právě s mytologií. Po jazykové stránce to bylo vážně skvěle zpracované, jazyk byl opravdu bohatý a skvěle se četl. Nicméně občas jsem měla pocit, že je v knize trochu víc popisů, než by bylo nezbytně nutné. Samotný příběh je zkraje pomalejší, ale jak se čtenář dozvídá více, kniha rychle nabere na napínavosti. Děj není ukvapený, ale udržuje si většinu času takové průměrné tempo, které čtenáře napíná k nevydržení. Občas bylo opravdu těžké nelistovat knihou napřed a nehledat odpovědi na všechny ty otázky, které příběh vzbuzuje. Jak postupuje pátrání hlavních hrdinů, odkrývají se indicie a symboly, které vám mohou napovědět, co se vlastně stalo. Rozuzlení na konci pro mě ale i tak bylo velkým překvapením. Autorka se rozhodla uzavřít příběh poněkud otevřeně a některé otázky nechat nezodpovězené, což se v tomto případě k celkovému vyznění knihy vlastně docela dost hodí (i když jsem osobně fanouškem spíše uzavřenějších konců). Noci běsů ve vás zároveň dokážou vyvolat spoustu emocí od napětí a zvědavosti přes vztek až po znepokojení a trochu toho strachu. Nicméně, s tím strachem to není zas tak horké – i když občas je atmosféra příběhu trochu děsivá, o horor opravdu nejde. Postavy byly dobře propracované. Hlavními hrdinkami jsou především Aster, jejíž bratr Max zmizel, a její nejlepší kamarádka Dora, jediná z pětice kamarádů, která tehdy ze školky nezmizela. Obě se potýkají s nelehkou situací a mají toho spoustu, s čím se musí vyrovnat. Kniha tak není pouze o hledání ztraceného Maxe, ale také o hledání sama sebe. Noci běsů jsou ve výsledku skvělá kniha s ještě lepší atmosférou. Autorka ví, co dělá a je patrné, že knize patrně věnovala spoustu úsilí a času, aby dokázala popsat historické zvyky a tradice a vystihnout jazyk. Příběh je originální, napínavý a lehce znepokojivý a rozhodně stojí za přečtení. ---- Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.... celý text

Americká princezna 2020, Katharine McGee

Americká princezna přináší alternativní realitu, ve které se George Washington nestal prezidentem, ale králem. O dvě stě padesát let později jeho potomci stále vládnou a Amerika se pomalu připravuje, že na trůn poprvé v historii usedne královna… Princezna Beatrice je následnicí trůnu a celá Amerika bedlivě sleduje každý její krok. Její život není tak úplně jenom její, na prvním místě totiž vždycky musí stát zájmy Ameriky. Oproti tomu její mladší sestra Sam má pocit, že nikoho nezajímá, a tak vyvádí jednu šílenost za druhou a nebere na nikoho ohledy. Oporou je jí její nejlepší kamarádka Nina, která se přitom sama snaží najít své místo na světě – a taky zapomenout na to, co se stalo mezi ní a Saminým dvojčetem Jeffersonem… Nakonec je tu Daphne, Jeffersonova bývala přítelkyně. I když se s ní Jeffersonem před několika měsíci rozešel, Daphne ví, že to takhle nezůstane. Oni dva patří k sobě, a nakonec se k sobě taky vrátí. A Daphne se pak konečně stane princeznou. Na hlavních hrdinkách je skvělá především jedna věc – každá je úplně jiná, vnímají věci odlišně a jejich cíle, touhy i motivace by se mnohdy nemohly lišit víc. Zatímco Nině o tituly nikdy nešlo, pro Daphne je společenské postavení vším a je odhodlaná udělat cokoliv, aby se dostala na vrchol. Na postavách také oceňuji ještě jednu věc a to, že nemají jen dobré vlastnosti. Není to tak, že by tu hrdinkami byly čtyři hodné, milé holky, které by v životě neublížily ani mouše. A to je velice dobře. Na druhou stranu každá z postav řeší své vlastní životy a problémy, což znamená, že je pravděpodobné, že vás nebudou všechny linky bavit stejně. Některé totiž byly zajímavější víc než jiné, a tak se nejednou stalo, že jsem si musela otráveně odfrknout, při zjištění, že následující kapitola bude už zase z pohledu téhle hrdinky, když mně mnohem víc bavila jiná… To, na čem kniha stojí, jsou ovšem vztahy – a to v žádném případě nejen ty romantické. Drama, intriky, zakázaná láska – nic z toho Americké princezně nechybí. Dynamika mezi postavami je skvělá, stejně jako chemie mezi některými páry. Je nicméně potřeba zmínit, že se knize nevyhnula ani insta-love, která je (jak už tomu u insta-love ostatně bývá velice často) uspěchaná a naivní. Kniha byla napsána čtivě a svižně, neměla problém čtenáře pohltit, přestože začátek byl trochu pomalejší. Příběh ve vás s velkou pravděpodobností dokáže vzbudit mnoho emocí, ať už to bude strach, zvědavost nebo touha, aby to pro vaši oblíbenou postavu dobře dopadlo. Alternativní realita, ve které se příběh odehrává, je kapitola sama o sobě. Fascinovalo mě, jak zastaralý ten systém v určitých oblastech vlastně je v porovnání s našimi současnými hodnotami. Trochu mě mrzelo, že prostor pro feminismus, který tu díky tomu vznikl, nechala autorka z velké části nevyužitý. Autorka taktéž několikrát narážela na demokracii a naši dobu. Tyhle narážky byly úsměvné, dávaly ale také autorce možnost k určité míře reflexe, do té se ale rozhodla nepouštět. Americká princezna je ve výsledku jednoduchý příběh pro všechny, kdo si rádi užijí romantiku a intriky v královském prostředí. Má to chyby, ale je to záživné, čtivé a prostě zábavné. Nebudu vám tvrdit, že je to dokonalé, protože není. Příběh stejně jako některé vztahy místy působí trochu naivní a přitažený za vlasy, pokud ale máte tento typ knih rádi, pravděpodobně mu to rádi odpustíte. ---- Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.... celý text

Tohle léto říkám ano 2020, Lindsey Roth Culli

Rachel vždycky věděla co chce a celý svůj život podřídila tomu, aby se dostala na vysněnou vysokou. Nerandila, nechodila na večírky, někteří by řekli, že pořádně „nežila“. Teď střední skončila a ji čekají poslední prázdniny před nástupem na univerzitu. Rachel ale najednou začíná mít pocit, jestli náhodou poslední čtyři roky nepromarnila. Když pak narazí na knihu o tom, že člověk by měl umět říkat „ano“ novým zážitkům a zkušenostem, rozhodne se tímhle pravidlem řídit a její život i ona sama se pozvolna začnou proměňovat. Tohle léto říkám ano začíná jako taková nevýrazná romantická contemporary, která nechce nic víc než ve vás vzbudit příjemné pocity a vyvolat vám úsměv na tváři. Příběh je jednoduchý, autorce se ale musí nechat, že se nerozhodla pro to první klišé, které si po letmém seznámení s příběhem, postavami a situací nejspíš velká část čtenářů představí. Trochu otřepané je to ale stále, ne, že ne. Tempo příběhu je líné, věci se dějí pomalu a o drama nebo napětí tu moc nemůže být řeč. Není to špatně, aby to ale fungovalo a čtenář se nezačal nudit, musí být kniha napsaná čtivě a lákavě. V tomhle ohledu Tohle léto říkám ano trochu pokulhává. Zhruba první třetina je zdlouhavá, děje se toho pomálu a styl psaní to nezachraňuje, kniha tak sice není špatná, ale taky v člověku nevyvolává zrovna tu nejsilnější touhu ji číst. Autorka toho občas popisuje trochu víc, než by musela – nebo to tak minimálně v kombinaci s tím pomalým tempem působí. Děj sice v průběhu knihy nikdy moc nezrychlí, ale naštěstí se dostane do fáze, kdy čtenáře začne bavit svou roztomilostí. Protože chvíli ta kniha opravdu roztomilá je, sem tam vás přiměje se usmát a dokáže díky tomu i bavit. Jenže pak hlavní hrdinka ztratí soudnost. Lidé chybují a dělají blbosti. Na konci téhle knihy mě ale nejvíc naštvalo, když hrdinka začala své chyby částečně svádět právě na tu knihu o říkání „ano“. Kniha, ani její autorka totiž nemůžou za to, když je někdo začne brát až moc doslova a úplně při tom zapomene na určitou dávku kritického myšlení a soudnosti. V poslední části knihy byly znát autorčiny ambice něco čtenáři (především tedy těm dospívajícím) předat. Ukázat jim, že je důležité zkoušet nové věci a že je důležité poučit se z vlastních chyb. Proti tomu obecně nejde nic moc říct, k tomu zbytku knihy to ale stylem podání z nějakého důvodu úplně nesedělo. Rachel byla od začátku tak trochu divná. Ne proto, že by se vymykala tomu, co je v dnešní době považováno za „normální“ případně „cool“ chování u teenagerů, ale protože jí lehce chybí smysl pro realitu. Už od začátku tak nějak sledujeme, že Rachel většinu svých spolužáků znala prostřednictvím sociálních sítí a bedlivě sledovala jejich příspěvky. To je normální, dělá to asi spousta z nás, nicméně v jejím případě to působilo už trošičku za hranou. Nejhorší ale bylo, že ona měla částečně pocit, že díky tomu svoje spolužáky zná a tuší, jací jsou. Až v průběhu knihy postupně zjišťovala, že sociální sítě opravdu nemusí odrážet celou realitu. Z ostatních postav stojí za zmínku hlavně Clayton, do kterého byla Rachel už dlouho zakoukaná, a Miles, její dlouholetý kamarád. Oba dva měli určité vrstvy, byli odlišní a měli alespoň trochu co říct. Jestli na téhle knize něco oceňuji, je to fakt, že autorka nenechala postavy mimo hlavní hrdinku jen bezcharakterně postávat v pozadí. Tohle léto říkám ano je poměrně nevýrazná kniha, které chybí jiskra. Feel-good contemporary jsou mraky, konkurence je tedy velká a Tohle léto říká ano za těmi nejlepšími bohužel o kus zaostává. Nebýt toho konce, řekla bych, že je to ten typ knihy, který nenadchne, ani neurazí. Závěrem pro mě ale autorka knihu o něco ponížila a já ji nemohu dát víc než dvě hvězdičky. ---- Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.... celý text

Spící Beatrice 2020, Júlia Matulová

Světem se šíří nebezpečný virus. Kdo se nakazí, upadne do kómatu, ze kterého se zatím nepodařilo nikoho probudit. Každý den přibývají desítky případů, lék se ale stále nedaří najít. Osmnáctiletá Beatrice už se na to nedokáže dál dívat, a když vědci začnou shánět dobrovolníky, kteří by byli ochotní stát se testujícími subjekty při vývoji léku, rozhodne se přihlásit. Júlia Matulová se svou knihou Spící Beatrice zvítězila v prvním ročníku literární soutěže CooBoo hledá talent a příběh se tak dostal na pulty knihkupectví. Kniha je lehce inspirovaná klasickým příběhem o Šípkové Růžence, což je hned na první pohled zajímavé – moc retellingů na tuhle pohádku se totiž nepíše. Zkraje to vypadalo docela dobře a celkovým vyzněním to působilo hodně jako klasické Young Adult dystopie, které hodně letěly pár let zpátky. Počáteční nadšení ale bohužel docela rychle odeznělo. Kniha má krátké kapitoly, což způsobuje, že čtenář větu „Tak teda ještě jednu kapitolu.“ mnohdy zopakuje několikrát, než příběh doopravdy odloží. Krátké kapitoly zároveň dokáží vyvolat napětí, a právě díky svému rozsahu člověka přímo vybízí k pokračování v četbě. To především v druhé polovině knihy. Začátek je velice pomalý, což způsobuje dlouhé čekání na to, až se začne pořádně něco dít – to se ale nestane. Místo toho totiž přijde uvědomění, že výzkum a epidemie spící nemoci hrají až vedlejší roli. Hlavní důraz totiž autorka klade na romantickou linku a vztah mezi Beatrice a Charliem, synem vedoucího výzkumu. Jak děj pokračuje, tím více si člověk může začít všímat, že chování postav mnohdy nedává moc smysl. Tak například hlavní hrdinka i přes jasný zákaz bez doprovodu opustí prostory vyhrazené pro dobrovolníky, narazí na vedoucího výzkumu a ten místo toho, aby ji honem rychle poslal zpátky, protože se nemá co toulat po výzkumném středisku, ji ještě nasměruje tam, kam se Beatrice potřebuje dostat. Samotný výzkum a pokusy jsou pak kapitola sama pro sebe. Na jednom subjektu probíhají dva nezávislé výzkumy naráz, což podle mě z logiky věci absolutně nedává smysl, protože pak nejde věrohodně sledovat, která látka způsobila případné účinky, jestli v tom nehraje roli kombinace obou látek (testy totiž probíhají i ve stejné dny) a podobně. Do toho hlavní hrdinka vždy popisuje pouze injekce, ale už nepopisuje žádné odběry krve nebo jiné testy, což mi přijde maličko zvláštní. Neměli by se vědci snažit sledovat i vnitřní reakce organismu na podané látky, nejenom ty vnější? Beatrice není sice úplně postava, kterou musíte nutně bytostně nenávidět, nicméně dokáže být dost otravná. Na začátku neustále opakovala, že si takhle ten výzkum nepředstavovala a že jsou jen pokusní králíci – nikdy ale neřekla, jak si to vlastně představovala a mě by to upřímně dost zajímalo. Při testování se nijak nestrachuje a nestresuje, neřeší, že neví, co jí to vlastně píchají, neřeší, co by to s ní mohlo udělat a místo toho se prostě jen nudí. Její myšlenkové pochody byly občas téměř fyzicky bolestivé a stejně jako zbytek knihy byla i ona značně naivní. Romantická linka tu byla spíš na škodu než k užitku. Bylo jí tu totiž moc a brala tak prostor z mého pohledu atraktivnějším tématům – epidemii a výzkumu. Knih o zamilovaných teenagerech je spousta a základní námět Spící Beatrice měl opravdu spoustu potenciálu, autorka se ho ale bohužel rozhodla nechat nevyužitý. Bylo to vidět i na samotném závěru knihy – ve chvíli, kdy autorka dořešila vztah mezi hrdiny, stačily jen tři krátké kapitoly na uzavření celého příběhu. Konec byl až moc rychlý a působilo to tak, že vyřešením romantické linky se pro autorku vyřešilo všechno důležité a ten zbytek už jen prostě potřebovala nějak napsat. To je velká škoda. Ocenit nicméně musím grafické zpracování, které se neuvěřitelně povedlo. Už obálka je skvělá, ale pod přebalem je kniha snad ještě hezčí. Začátky kapitol jsou navíc doplněny o drobnou ilustraci. Spící Beatrice přináší zajímavý námět, který se ale bohužel nepodařilo rozpracovat tak, jak by si z mého pohledu zasloužil. Celá kniha je dosti naivní a leckdy se vymyká logickému uvažování. Díky krátkým kapitolám a (většinou) relativně svižnému stylu psaní, se ale kniha rychle čte a těch ani ne tři sta stran snadno přelouskáte během pár večerů. Pokud tedy o knize uvažujete, za zkoušku nic moc nedáte, mějte ale na paměti, že jde spíš o romantický příběh v nevšedním prostředí než o napínavou dystopii. ---- Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.... celý text

Supernova 2020, Marissa Meyer

Supernova představuje velkolepé finále renegátské série. A když říkám velkolepé, myslím to vážně – v téhle knize snad neexistuje kapitola, ve které by se nic nedělo. Pokud očekáváte, že bude napětí postupně stoupat až dospěje k vrcholu, pletete se. Marissa Meyer napětí hned zkraje vyžene nahoru, a to potom více či méně kolísá, až na konci se vystupňuje úplně. Kniha neuvěřitelně rychle utíká, částečně i díky tomu, kolik se toho v tom posledním dílu ještě stihne stát. Je tady toho hodně, co je potřeba vyřešit a autorka neplýtvá časem. Velkou roli na čtivosti nicméně hraje i to, že autorka umí opravdu dobře psát a kniha se čte jedna báseň. Postavy jsou stále stejně skvělé jako v předchozích dílech, možná ještě o něco lepší, protože je toho najednou více, s čím se musí vyrovnat, a tím se krásně ukazuje, jak dobře jsou vykreslené. Chemie mezi protagonisty funguje na jedničku. Velkým plusem je, že se romantická linka ani v závěru nevymkla kontrole a nestala se hnacím motorem celé knihy a namísto toho zde stále figuruje pouze jako jeden z prvků. S postavami také souvisí fakt, že rozličnost a povahy protagonistů skvěle balancují všechno to napětí a knihu svým způsobem odlehčují. Ve výsledku se tak budete bát, budete zvědaví, ale budete se taky uculovat a smát. Moc mě baví způsob, jakým se v Renegátech pracuje s myšlenkou dobra a zla. Marissa Meyer totiž na příběhu ukazuje, že nic není černobílé a každá mince má dvě strany. Nemůžete říct, že jsou Renegáti ti dobří a Anarchisti ti špatní a vybrat si jednu stranu není jednoduché. A přesně tak je to i v reálném světě, protože ten se taky nedělí (nebo by neměl) jen na ty „dobré“ a „špatné“. Samotný závěr je určitě důstojným zakončením série, leč má pár much. Rozuzlení samo o sobě se moc povedlo, jen mi na cestě k němu není pár věcí úplně jasných. Zároveň bych si moc přála, aby toho autorka řekla o trochu více. Odhalení v epilogu knihy považuji za zbytečnou snahu vyvolat emoce, jako by jich samotné ukončení příběhu nevyvolalo ve čtenáři dostatek. Trochu zklamáním nicméně bylo, že ani po dočtení celé série stále nemáme pořádnou představu o světě, ve kterém se kniha odehrává. Poprvé za celou sérii zde padla zmínka o městském státu, dá se tedy usuzovat, že tak to je i v případě Gatlonu? Znamená to ale, že je celý svět rozdělený na městské státy? Jak to funguje? Těch otázek je tady hodně a mě opravdu mrzí, že se autorka tak moc soustředila na děj a to jedno jediné město, že alespoň lehce nenastínila situaci mimo Gatlon. Tak či tak, je Supernova bezesporu nejsilnější dílem celé série, která se může pochlubit opravdu nabitým dějem, který vás pohltí. Pár chyb by se našlo, ale ve výsledku je to stejně skvělá četba, kterou si užijete a pokud s přečtením série stále váháte, děláte velkou chybu. Supernova ode mě získává čtyři a půl hvězdičky. ---- Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.... celý text

Zaslíbená 2020, Kiera Cass

Hollis se zalíbila králi. Je to příležitost, která se naskytne jednou za život a Hollis je odhodlaná udělat vše pro to, aby ji nakonec požádal o ruku. Jenže pak se objeví Silas, ke kterému Hollis něco neuvěřitelně přitahuje… Autorka bestsellerové série Selekce je zpátky se zcela novým příběhem. Kouzlo Selekce spočívalo ve čtivém a milém příběhu, který si i přes své chyby dokázal získat srdce nespočtu čtenářů. Od Zaslíbené, která Selekci lehce připomíná, by se proto dalo očekávat něco podobného – bohužel to ale tentokrát nevyšlo. Zkraje to vypadalo dobře. Kiera Cass má sice stále problémy s dialogy, které jsou mnohdy nepřirozené, ale dokáže psát jednoduše a lehce, díky čemuž se kniha čte vlastně dobře. Od začátku je jasné, že Zaslíbená nebude kniha, která by vás nějakým způsobem duševně obohatila, ale zdálo se, že by mohla být zábavná, a to je přesně to, co jsem od ní chtěla. Jenže pak se objevil Silas. Romantická linka je to, na čem celá kniha stojí, o to horší proto je fakt, že ji autorka absolutně nezvládla. Silas jakožto objekt Hollisiných citů by měl být prakticky na úrovni hlavní postavy, celá kniha se točí kolem něho a jejich vztahu, jenže Silas se přitom v knize přímo vyskytne a něco udělá nebo řekne jen párkrát… Vztah mezi ním a Hollis absolutně nedává smysl a problém tu nedělá jen láska na první pohled, protože ani později není vidět, kdy se stihli tak moc sblížit. Postavy obecně jsou nevýrazné, povrchní a chybí jim charakter. Hollis je zmatená, vůbec neví, co chce a její rozhodnutí mnohdy nedávají vůbec žádný smysl. Ani ostatní postavy na tom bohužel nejsou o moc lépe. Autorka se snažila dát jednotlivým postavám příběh a minulost, která je ovlivnila, jenže stejně působí neuvěřitelně ploše a chybí jim lidskost. Po dějové stránce je vidět, že se autorka rozhodla vsadit na něco, co mělo úspěch – Selekci. Příběh funguje na dost podobném principu. Originální to moc není, ale upřímně mě tohle trápí asi ze všeho nejméně. Možná proto, že je to v porovnání s těmi ostatními věcmi úplná drobnost, ale možná prostě proto, že Selekci miluju a ráda si přečtu něco v podobném duchu. Jestli autorce musím něco nechat, pak je to fakt, že koncem překvapila. Něco takového bych od ní nečekala a věřím, že nebudu jediná. Od toho příběhu ano, ale ne od ní. Kniha sama o sobě by pak úplně v klidu mohla být stand alone, stačilo by ten konec lehce upravit, aby dal čtenáři alespoň trochu pocit uzavřenosti. To ale bohužel není tenhle případ, takže se chystá i druhý díl a já upřímně doufám, že bude opodstatnitelný. S čím jsem měla velký problém byl taktéž fakt, že hned na začátku knihy Hollis vysvětluje, že se v Coroji více než na krále vzpomíná na jejich královny. Každá z nich totiž vykonala něco, díky čemu ji lidé dodnes oslavují a Hollis má strach, že se jim, pokud se stane královnou, nedokáže rovnat. Jenže pak postupně zjišťujeme, že král Jason od ní chce hlavně, aby byla milá a hezká, přemýšlet moc nemusí, a to přece v kontrastu s tím, co jsme se dozvěděli o minulých královnách, vůbec nedává smysl. Na příběhu je znát, že si autorka očividně svět i jeho fungování hodně přizpůsobovala tak, aby odpovídal jejím představám a vizím o příběhu. To by bylo v pořádku, přeci jen jde o její vlastní smyšlený svět. Problém je v tom, že následně porušuje věci, které sama vymyslela a celý příběh tak vyznívá naivně a vznikají podobné nelogičnosti jako ta, kterou jsem uvedla výše. Troufám si říct, že Kiera Cass má velké štěstí, že dokáže čtivě psát a bavit čtenáře i přes chyby, které její příběhy mají. Upřímně mě mrzí, že autorka námět trochu nezjednodušila a nesoustředila se o trochu víc na budování vztahů mezi protagonisty, nebylo by toho potřeba zas tak moc, aby ta kniha byla vlastně docela fajn. Takhle je to bohužel podprůměr, u kterého nejde občas nevrtět hlavou nad nesmyslností děje. Za sebe knihu hodnotím dvěma hvězdičkami. Pokud jste měli rádi Selekci, dejte knize šanci a uvidíte, není dlouhá, takže nemáte moc co ztratit. ---- Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.... celý text

Muffin a čaj 2018, Theo Addair (p)

Uff. Je mi líto, ale to všeobecné nadšení kolem téhle knihy upřímně nechápu. Pokusím se vysvětlit proč. Ten největší problém představují postavy, jejich chování, jejich vyjadřování a občas i jejich uvažování. Já obecně nemám problém s květnatějším jazykem, než na jaký jsme v dnešní době zvyklí. Jenže jsem jen o pár let starší než hrdinové knihy a narovinu vám povídám, že většina středoškoláků sotva ví, co slovo "rozeštkal" znamená, natož aby ho použili. Daniel a Kit jsou na jednu stranu strašní pseudofilosové, na druhou se ale vyjadřují zhruba podobným stylem, jakým matka uvažuje o svých dětech. Hele, moje holka vám potvrdí, že se tulím vážně ráda, ale v životě bych o sobě neřekla, že jsem "odmalička mazel" a při pohledu na pupek svého strejdy mě opravdu nenapadne ho označit jako "blahobytné bříško". Jasně, každej je jinej, ale čeho je moc, toho je příliš a za mě se autorovi prostě nepovedlo vystihnout charaktery tak, aby odpovídaly svému věku a jsou tím strašně otravní, je mi líto. Děj pluje líně, celá kniha je založená na vývoji vztahu protagonistů, většinu času se zas tak nic moc neděje. Daniel, který je v maturitním ročníku, až do prvních maturitních písemek maturitu snad ani nezmínil, a i když je to ten nejchytřejší kluk na škole, který přeskočil dva ročníky, úplně mi to nesedí. Maturovala jsem loni, takže moc dobře vím, jak velkou část myšlenek člověka maturita zhruba zabírá (a vycházím i ze svých kamarádů a spolužáků). Začátek byl k uzoufání pomalý a nudný, to než se spolu ti dva alespoň začali bavit. Protože je to celé o tom, že Kit se snaží vyložit si Danielovo chování, které už my ale víceméně chápeme, protože příběh je vyprávěn z obou pohledů a mnohdy tak sledujeme jednu a tu samou scénu dvakrát. Taky mi v celé knize trochu chybí nějaké vysvětlení, jak že se ten Daniel do Kita vlastně tak moc zakoukal (ten crush na něj měl totiž už od minulého školního roku), když spolu v životě neprohodili ani slovo. Pořád jsem čekala, že to alespoň zmíní, ale ono nic. Jak jsem řekla, středobodem příběhu jsou Daniel a Kit, ostatní postavy moc výrazné nejsou, ale to nevadí. Takhle je to naprosto v pořádku. Každopádně Kitova mamka se mi líbila. Jo a cením, nakolik obálka vystihuje několik důležitých drobností z knihy, to se moc povedlo. Párkrát jsem se u té knihy usmála nebo zasmála. U čtení jsem vyloženě netrpěla, ačkoliv bez občasného nevěřícného protáčení očí v sloup se to neobešlo a dějově to nebyl až takový cringe, jak jsem (přiznávám) očekávala. Přesto to není kniha, kterou bych si někdy chtěla přečíst znovu anebo ji doporučila dál - na to je tu až moc lepších knih, které si to zaslouží víc. P. S. Doufám, že Daniel začal chodit na terapie. Dokud jsem nezjistila, jak je to s jeho rodiči, absolutně jsem nechápala, že na ně už dávno nechodí.... celý text

Holubice a had 2020, Shelby Mahurin

Když Lou uprchla ze společenství čarodějnic, skryla se v ulicích města, jehož obyvatelé takové, jako je ona, upalují na hranici. Pouliční zlodějka se spoustou nepřátel, která dělá, co může, aby se udržela na živu. Reid je zase chausser, elitní voják, který zasvětil svůj život ochraně království a církve. Jeho život podléhá jednoduchému heslu „Nenecháš čarodějnici naživu.“ Ironií osudu ale právě tihle dva skončí vinou několika nešťastných okolností ve svazku manželském. Jeden druhého nenávidí víc, než si dokážou představit. Říká se ale, že hranice mezi nenávistí láskou je mnohdy velmi tenká… Holubice a had pracuje s tématem dvou hrdinů, kteří jsou ze zcela opačných konců společnosti. I když by člověk občas mohl mít pocit, že už se s tímhle námětem snad nedá nic kloudného vymyslet, stále jsou tu autoři, kteří ho umí uchopit. Je to klišé? Jasně, ale neopakuje se pořád dokola pro nic za nic. I když by jí to téma a svět umožňovaly, autorka se rozhodla, že se bezhlavě nevrhne do dobrodružství a místo toho pomalu buduje příběh, postavy a hlavně vztah mezi nimi. Nikam nespěchá a dává si na čas, a tak i když je kniha docela bichle, zase tak moc velkých věcí se v ní nestane. Místo toho je ale plná těch menších a drobnějších událostí a dobrodružství, které dělají postavy tím, kým jsou a kým mají být. Právě postavy jsou hnacím pohonem celé knihy. Vůbec není těžké si je zamilovat, spíše naopak – a nemluvím teď jen o těch hlavních, vaše srdce si určitě získají i některé vedlejší. Lou je plná energie a život hltá plnými doušky. Je neuvěřitelně svá, svéhlavá a jen tak si nenechá říkat, co by měla dělat a jaká by měla být. Oproti tomu Reid je slušný, uměřený, spořádaný a na první pohled možná trochu nudný. Vychovali ho s vírou k Bohu, nenávistí k čarodějnicím a naučili ho, jak žít počestným životem. Lou je ale všechno, jen ne spořádaná, počestná a poslušná a Reida toho kvůli ní čeká spousta, s čím se musí vypořádat. Oba dva mají svůj příběh, svá tajemství a své chyby. To všechno je dělá lidskými. Vztah mezi nimi se vyvíjí pomalu a nejistě, jak se oba dva vypořádají se svými pocity. Autorka dokázala situaci krásně vykreslit a ve čtenářích tak vyvolat spoustu pocitů. Budete se rozplývat a uculovat, budete se bát, budete se smát – doopravdy a nahlas a to se mi u knih zas tak často nestává. Hlavně se ale budete bavit. Něčím vás příběh překvapí, něco jiného odhadnete, to záleží. Přesto si jsem jistá, že se nebudete nudit a budete napjatí, co bude dál. Finální akce je napínavá, nicméně místo toho, aby ji autorka budovala a hnala až do toho nejvyššího bodu, uprostřed na nějakou dobu zpomalí, než ji konečně dovede k vrcholu. To byla trochu škoda. Celá kniha byla pomalá, a tak by opravdu napínavé a vyhrocené finále ničemu neublížilo, spíše naopak. Holubice a had je dobře napsaná kniha, která si určitě zaslouží vaši pozornost. Nečtěte ji ale kvůli akci a dobrodružství, nýbrž kvůli tomu, že chcete něco, co vás zahřeje u srdce a přiměje vás to se smát, protože tenhle příběh je v prvé řadě o lásce. Já jsem moc ráda, že se mi kniha dostala do rukou a velmi se těším na druhý díl, od kterého si už té akce slibuji o trochu více, ale uvidíme. Kniha mě bavila a já ji moc ráda doporučím dál. ---- Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.... celý text

Bouřná vrána 2020, Kalyn Josephson

Způsob života v království Rhodaire je plně závislý na magických vranách, které vládnou živlům. Když je pak napadne království Illucia a o všechny vrány je připraví, převrátí život celého Rhodaire vzhůru nohama. Království čeká, že je Illucia rozdrtí – bez vran totiž nemají moc velkou šanci se ubránit. Místo toho ale illucijská královna navrhne něco úplně jiného, sňatek rhodairské princezny s korunním princem Illucie. Mezitím ale princezna Anthia najde jedno jediné vraní vejce, které přežilo. A právě na tohle vejce se Rhodaire rozhodne všechno vsadit a vymyslí nebezpečný plán, jak Illucii porazit jednou pro vždy. Námět Bouřné vrány sám o sobě v rámci žánru nijak nevyčnívá, co ho ale dělá zajímavým jsou vrány. Ne draci nebo jiná populární fantastická zvířata, ale vrány. Ty samozřejmě nejsou takové, jak je známe my – jsou mnohem větší (lidé na nich mohou létat) a dělí se na několik druhů podle toho, jaké magii vládnou. Slunečné vrány dokážou léčit, bouřné vládnout hromům a bleskům, stínové se dokáží schovávat ve stínech a podobně. Rozhodně jde o zajímavý a neokoukaný prvek. Bohužel to, že zde máme neokoukaná stvoření, nedokáže nijak zachránit fakt, že se dvě třetiny knihy prakticky nic zajímavého neděje. Ano, příběh jde pomalu vpřed, ale chybí tu zvraty, chybí tu překvapení, chybí tu akce, chybí tu napětí. Místo toho je tu nadměrné množství popisů okolí nebo vzhledu postav, které jsou zpravidla mnohem podrobnější, než je potřeba. A když zrovna nečtete popis, je pravděpodobné, že se objeví nějaké prazvláštní a často zbytečné přirovnání. Tomu všemu kraluje hlavní hrdinka, která člověku začne lézt velice brzy na nervy. Ano, celá situace je pro ni těžká (i když mi přišlo, že ji ztráta vran trápila podstatně více než ztráta vlastní matky), jistěže si nechce vzít prince z království, které ji o všechno připravilo, ale pro boha! Právě její rozhovory s princem (a vlastně s kýmkoliv dalším, koho nemá ráda) jsou neuvěřitelně otravné, protože celé spočívají v tom, že je akorát nepříjemná, odsekává a neustále dokola opakuje, že je nesnáší a nechce s nimi mít nic společného. Princ Ericen je zase klasický záporný charakter, který ale vlastně není zas tak zlý, jak na první pohled vypadá. Je rozpolcený a utrápený a asi všichni si dokážeme představit, kam jeho cesta povede. Nicméně i přes to, že je to takový chodící stereotyp (což nemyslím zle, asi většina literárních žánrů má nějaké své stereotypní postavy, to ovšem neznamená, že jsou všechny takové charaktery nutně špatné), mrzelo mě, že se mu nedostalo o trochu víc prostoru, protože si myslím, že měl víc, co mohl příběhu nabídnout. S nedostatkem prostoru pro Ericena částečně souvisí ještě jedna věc a tou byl vývoj romantických vztahů mezi postavami. Přišlo mi to rychlé a zničehonic, chyběla tu jakákoliv cesta nebo něco, co by mi jako čtenáři dalo pocit, že se postavy opravdu sblížily, když už tam vznikají ty velké lásky. Nicméně, ačkoliv první dvě třetiny byly šílená nuda a já už úplně ztratila naději, že se to zlepší, ta poslední část se ukázala být mnohem lepší. Najednou se něco dělo, tempo knihy se zrychlilo a příběh mě začal bavit. A to i přesto, že autorčiny snahy o velká překvapení, moc nevyšly, protože nebylo těžké je odhalit alespoň o chvíli dříve. Nevím, jak je to možné, ale najednou jsem tu knihu četla docela ráda a byla zvědavá, co bude dál. Další dobrou věcí, kterou určitě musím zmínit je fakt, že jsou v knize reprezentovány hned dvě důležitá témata. Tím prvním je deprese, protože ta se v podobných knihách moc neobjevuje, většinou se jí věnují spíše knihy, ve kterých hraje hlavní roli. Právě proto vnímám velice pozitivně, že se začíná objevovat i v knihách, které jsou úplně o něčem jiném, a dokonce v žánrech jako je fantasy. V druhém případě tu pak máme reprezentaci LGBT postav. Bouřné vrány jsou svým způsobem pokrokové v tom ohledu, že ta reprezentace tu nevypadá tak, že by se zde mihla jedna náhodná a úplně nevýznamná homosexuální postava, mihne se jich tu totiž hned několik. A jedna z nich dokonce není vůbec bezvýznamná nebo nevýrazná – je to totiž Anthiina nejlepší kamarádka, která se v knize objevuje často. Pokud jde o závěrečné hodnocení, přiznávám, že si jsem trochu nejistá. Z předchozího textu jste snad pochopili, proč. Ty první dvě třetiny jsem se musela do čtení nutit a nedělala jsem to moc ráda, poslední část mě ale opravdu bavila – dokonce natolik, že jsem odhodlaná dát šanci i druhému dílu. Kniha má mnoho negativ a věcí, které by se daly vylepšit, v dalších ohledech ji ale oceňuji a myslím si, že přináší pár moc fajn věcí. Osobně bych řekla, že ji možná o něco více ocení čtenáři, kteří Young Adult fantasy nečtou úplně běžně, protože s trochou štěstí nebudou mít takovou představu o tom, kam to celé postupně povede a snad si díky tomu dokáží příběh o trochu více užít a hlavní hrdinka jim bude připadat o něco méně otravovat život. Pokud vás samotný příběh zaujal, od knihy bych vás neodrazovala, jen možná doporučím snížit očekávání a uvidíte, kam to povede. ---- Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.... celý text

Mlčící pacientka 2020, Alex Michaelides

Alicia Berensonová zastřelila svého manžela a od té doby nepromluvila jediné slovo. Je to šest let a do psychiatrického zařízení, kde je Alicia zavřená, přichází Theo Faber, psychoterapeut, který je odhodlaný její mlčení prolomit a zjistit, co se ten osudný den doopravdy stalo. Opravdu to ale může dokázat? Alex Michaelides přišel se zajímavou zápletkou, která už z anotace dokáže zaujmout a nalákat na pořádnou dávku tajemství. Začátek knihy je nicméně poměrně pomalý a chvíli to trvá, než se čtenář propracuje k samotnému tématu knihy. Nejdřív je totiž potřeba poznat Thea, z jehož pohledu je kniha vyprávěna. A když říkám poznat, myslím tím opravdu pořádně poznat od jeho nelehkého dětství přes jeho motivaci léčit Alicii Berensonovou až po vztah s jeho ženou Kathy. Tenhle začátek může působit trochu nudně a nezajímavě. Minimálně já byla celá nedočkavá na záhadu Alicie a Theo mě zas tak nezajímal, je ale důležité myslet na to, že i on a jeho příběh mají v knize velice důležité místo. Zejména v začátcích pak byly ze všeho nejzajímavější deníkové zápisy Alicie. Ty nám poodkrývají události předcházející samotné vraždě i pocity, se kterými se žena potýkala. Napětí ale postupně vzrůstá, jak Theo pátrá po nových faktech a Alicia se postupně začíná otevírat. S novými informacemi přichází i nové otázky a nová podezření. Urputně jsem se snažila přijít celé věci na kloub, byla jsem si jistá, že alespoň tuším, kam to celé vedle, ale pletla jsem. Autor si připravil (alespoň pro mě) šokující a hlavně velice působivý plot-twist, díky kterému všechny dílky zapadly na své místo a změnil tak náhled na celou knihu. Na knize mě nicméně celou dobu rozčilovala jedna věc – tykání, které mi přišlo nepřirozené a nepřiměřené. S tím souvisí také některé dialogy, které byly umělé a nerealistické. Nebyly to úplně dialogy, jaké by podle mě lidé ve skutečnosti vedli. Thrillery běžně nečtu, proto nemám s čím srovnávat, ale troufám si říct, že se pozitivním ohlasům, které kniha získává, vůbec nedivím. Mlčící pacientka má jedinečnou zápletku a naprosto skvělé zpracování, za které autorovi opravdu tleskám. ---- Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.... celý text