Lucienka220 přečtené 125

Muž jménem Ove 2015, Fredrik Backman

Velmi milá, laskavá knížka. Několikrát jsem se zasmála nahlas. Navíc se autor nevyhýbá i smutným věcem v životě. Koho by nebavil věčně mrlající Ove, umanutý na řád, pořádek a auta značky Saab. Každý z nás se občas chová jako on, popřípadě známe někoho, kdo se podobně chová. Myslím, že Ove měl poruchu autistického spektra. Jenom mi přišlo, že se choval a reagoval jako starší, než na pouhých padesát devět let.... celý text

Oskar a Růžová paní / Noemovo dítě / Pan Ibrahim a květy koránu 2011, Éric-Emmanuel Schmitt

To byla milá kniha. Knížka o velmi důležitých věcech, ovšem podaných laskavě a bez sentimentu. Knížka o víře, lidskosti, toleranci a smyslu života, stále aktuální v době, kdy můžeme vytvářet další sbírky ohrožených a utlačovaných. Oskara a růžovou paní jsem v divadle, chtěla jsem si příběh přečíst. Sehnala jsem vydání, kde jsou další dvě povídky. Takže jsem si kromě Oskárka a babí Růženky zamilovala Josefa, Moma, otce Pemzu i Ibrahima. Při četbě se mi vybavoval nápis na Jubilejní synagoze v Praze: "Což nemáme všichni jednoho otce? Což nás nestvořil jediný Bůh ?"... celý text

Chlapec, který kreslil stíny 2024, Oriana Ramunno

Knížka mne bavila, děj byl napínavý. Myslím, že si člověk při čtení opět uvědomil zrůdnost koncentračních táborů a nacistické ideologie. Jenom nevím, zda rozuzlení je reálné. I když občas se v koncentračním táboře děly opravdu neuvěřitelné věci...... celý text

Hlad 2024, Alma Katsu

"...omáčku si tam zamícháš paznehtem z buvola..." Celou dobu četby mi v hlavě zněla píseň Greenhornů o strastiplné cestě přes pláně. A o čem kniha Hlad je? Příběh vychází ze skutečné události. Zpracovává beletristicky a hororově tragický osud tzv. Donnerovy výpravy. V roce 1848 se asi 90 lidí, rodin různého společenského postavení a rozdílně majetných, vydává ze Springfieldu v Illinois do Kalifornie za lepším životem. Celý svůj majetek naloží na vozy kryté plachtou a tažené volskými spřeženími. Postupně se seznamujeme s jednotlivými účastníky výpravy, každý z nich má svůj důvod, proč chce začít nový život, každá rodina má své tajemství, u kterého by mu velmi vadilo, kdyby se prozradilo. Jenže už tak náročnou cestu jim komplikuje něco, či někdo, kdo je sleduje a čeká na svou příležitost. Cesta se tragicky zvrtne, když se Donnerova skupina rozhodne vydat novou, prý kratší, ale neprozkoumanou cestou přes solnou poušť a průsmyky Sierra Nevady. O tragické Donnerově výpravě jsem kdysi četla v knize Volkswagen blues. Je to jeden z příběhů, který nepřestává fascinovat. Proč jejich cesta tak tragicky a hrůzostrašně i ve skutečnosti dopadla? Pravděpodobně za tím bylo, že skupina vyrazila na cestu příliš pozdě, potom se chyby vršily. Zajímavé je, že výprava opravdu procházela místem, které spravoval Jim Bridger. Ten je v knize popisovaný jako stařík, ale ve skutečnosti mu bylo v té době asi čtyřicet. Ano, to je ten stopař, co má v jiné písni Zelenáčů špatné spaní. Je to také ten člověk, co pohřbil za živa Hugha Glasse (příběh Revenant). Život Jima Bridgera je tedy plný zajímavých historek z Divokého západu. Přemýšlím o tom, že samotné vyústění Donnerovy výpravy zapadá do vyprávění o Divokém západě. Kdysi jsem četla knihu Cesta na severozápad, kdy jeden ze skupiny průzkumníků se taktéž uchyluje z hladu a zmagoření ke kanibalismu. Také v mém oblíbeném filmu Jima Jarmusche Mrtvý muž je jeden ze stopařů kanibal. Kniha mi přišla zajímavá, bohužel překlad nebyl asi úplně dobrý (někdy mi přišlo, že chyběly korektury). A bohužel i něco málo chybělo, aby z průměrné knihy byla velmi dobrá kniha.... celý text

Sen o stromě 2024, Maja Lunde

Na dalekém severu, Špicberkách, funguje po velkém kolapsu civilizace ve 22. století téměř dokonalá společnost. Takový malý ráj za polárním kruhem. Jenže i do tohoto odlehlého ráje přichází zkáza... Výsledkem je, že přežije pouze šest obyvatel, pět dětí a jedna stará žena. Ta je nemocná, má rakovinu, navíc má poslání. Je strážkyní semenné banky - skladu všech kulturních semen z celého světa. Po její smrti se s osaměním a dědictvím strážce musí vyrovnat její osmnáctiletý vnuk Tommy společně se stejně starou Ráchel, dívkou, se kterou nemá snad vůbec nic společného. Jsem ráda, že jsem se dozvěděla, jak dopadl příběh Louise, s kterou jsem se potkala jako dítě v Modré a jako mladou, těhotnou ženu v Koni Převalského. Příběh v knize Sen o stromě se obloukem vrací k Tchao, hrdince jedné z dějových linek Historie včel. Přemýšlím, jaké to muselo být, když se člověk octne osamělý s někým, s kým si nerozumí, jaké to je, zůstat sám a přežívat s pocitem viny v nehostinném prostředí. Přemýšlím o tom, zda máme právo využívat přírodu a nutit kulturní plodiny ke stále větším výnosům, zabírat životní prostředí ostatním rostlinám. V knize jsem se navíc dověděla o zakladateli banky semen v Leningradě, Nikolaji Vavilovi.... celý text

Šikmý kostel 3 2024, Karin Lednická

Docela dlouho jsem čekala na poslední díl Šikmého kostela. Trochu jsem se bála, zda i tento díl dosáhne na vysoce nastavenou úroveň dílů předchozích. Po pár počátečních, pro mne trochu rozpačitých kapitolách s expozicí děje, se příběh rozvinul a byl velice čtivý. S případným tápáním "kdo je kdo" mi pomohl rodokmen na vnitřní straně desek. Paní Lednická nám v tomto dílu vypráví neobyčejně smutný příběh - příběh zmaru a zániku krásného, kdysi výstavného města. Bylo smutné, jak bylo kvůli nešetrné těžbě obětováno. Na tomto pozadí se odehrávají osudy rodiny Pospíšilových a Źebrokových, do jejich života zasahuje realita budování socialismu, procesy, nedostatek základního zboží i měnová reforma. V příběhu vystupují i skutečné osoby, jejich medailonky jsou v příloze na konci knihy. Moc jsem držela palce Žence, Ludwik mě bavil svým přímým přístupem k životu, byla jsem smutná s Anuškou a Fankou. "Člověku se uleví, když se smíří s tím, že nemůže mít všechno, co by chtěl." Na závěr: určitě udělali dobře všichni, kteří si všechny tři díly Šikmého kostela pošetřili a přečetli je v krátké době za sebou.... celý text

Klub lhářů 2023, Mary Karr

Autobiografický příběh, memoáry spisovatelky, o nelehkém dětství s psychicky labilní matkou alkoholičkou a otcem, který také dost pil a byl navíc cholerický. Příběh je rozdělený do třech částí: v první části se odehrává v Leechfieldu, malém městě ve východním Texasu. Seznámíme s Pokey (to je domácí přezdívka spisovatelky), její sestrou Lecií, otcem, matkou a babičkou Moorovou. Babička Moorová umírá na rakovinu, její dcera, malířka Charlie, se o ni stará. Otec se víceméně ztratí do práce na ropných vrtech, soužití s tchýní, která je po amputaci nohy, má velké bolesti a navíc má pocit, že dcera se vdala pod svojí úroveň, není rozhodně jednoduché. Matka je navíc "nervózní", což je eufemismus pro emoční labilitu. Po smrti babičky se matka zcela zhroutí, navíc se dostane do psychiatrické léčebny, protože se pokusí zabít své děti (před tím se několikrát pokouší o rozšířenou sebevraždu). Další část knihy nás zavede do Colorada. Matka podědí docela pěkný majetek, rodina se na cestě do Seattlu rozhodne zůstat v Coloradu, koupí tam pěkný dům. Neshody mezi otcem a matkou vygradují do rozvodu. Dcery zůstávají s matkou (aby nedopadla špatně). Matka s novým manželem pije stále více, nakonec Pokey s Lecií utečou za tátou. Matka nakonec dojede za nimi, dojde k usmíření, a s otcem se znovu vezmou. Dědictví ovšem stačila v krátké době zcela utratit. Třetí část se odehrává o patnáct let později. Dcery jsou dospělé, mají svůj život. Otec prodělá mrtvici, dojde ke sblížení Pokey s matkou a odhalení, proč se matka chová tak, jak se chová. Ze začátku mi matka hrozně lezla na nervy, nejen svým pitím, ale celým nezodpovědným přístupem k životu, podle mého názoru sobeckým a sebestředným jednáním. Otec na mne působil jako stabilizující prvek, sice byl cholerický a pro ránu (v hospodě) nešel daleko, ale holčičkám se věnoval. Titul knihy je odvozený od společenství jeho kumpánů, se kterými chodil na ryby a lovit, a kam sebou Pokey brával. On sám se proslavil vyprávěním neuvěřitelných příhod, které ovšem měly reálný základ. Celkově jsem si říkala, že dcerky neměly až tak šílené dětství: nebyly týrané, ani rodiči zneužívané (zneužití je tam zmíněno dvakrát, pokaždé od člověka mimo rodinu a pokaždé tak nějak vyšumí do ztracena, což mi přišlo zvláštní, protože to bylo pokaždé jen tak nějak zmíněno), ani netrpěly nějakým materiálním či citovým nedostatkem . Reálné a smutné mi přišlo, jak se dcerky snažily neustále chránit a hájit matku. Potom dojde k obratu - čtenář se dozví, co se matce stalo. Daleko více chápe její přístup k životu. Knihu bylo pro mne velmi těžké hodnotit: docela dlouho mi trvalo než jsem se začetla, matka mi byla vrcholně nesympatická, asi v polovině se to začalo lámat a závěr knihy jsem hltala. P.S. Možná jste si všimli, ale jedna situace s babičkou jako by vypadla z knihy Tiché roky od Aleny Mornštajnové.... celý text

U severní zdi 2023, Petra Klabouchová

Tohle byla síla! Jedna z knih, z které jsem měla opravdu ošklivé sny. Myslím, že tato kniha by měla být zařazena do doporučené školní četby. O tom, že padesátá léta dvacátého století nebyla v socialistickém Československu hezkou a radostnou dobou, vím. Ale to, jak byla popsána v této knize, předčilo mé představy. A nejhorší je, že to není vymyšlené. Takto syrovou knihu jsem už dlouho nečetla. Nechávám stranou spojující linku s Ošetřovatelkou umírajících a Mužem s dírou v srdci. Vede mne to k úvahám: kde se v lidech bere tak šílené zlo, nemilosrdnost a schopnost ubližovat druhým? Jsme pod civilizačním nátěrem takoví všichni? Stačí málo, abychom se k sobě takhle chovali? Dá se to omluvit naivitou, hloupostí, zatrpklostí?... celý text

Jako tygr ve sněhu 2024, Juhea Kim

Od knihy Jako tygr ve sněhu jsem čekala romantickou love story z Koreje. To jsem se docela přepočítala, přečetla jsem docela drsný příběh. Osudy několika hrdinů knihy sledujeme v průběhu padesáti let dvacátého století. Příběh začíná v roce 1917, kdy je dívenka Jade prodaná rodinou jako učednice na kurtizánu. Pro ni je to docela štěstí, zatímco její rodina hladoví, ona má dostatek jídla a může se vzdělávat. Navíc se spřátelí se stejně starou Lotos, dcerou majitelky školy Silver. Po docela drsném zvratu se dostává Jade i Lotos do Soulu k sestřenici Silver, Dani. Pokračuje ve výcviku na kurtizánu, stává se docela slavnou herečkou, zamiluje se do mladého rikši a studenta Kim Han Čchola. Jade mi byla svou laskavostí a cílevědomostí nejvíce sympatická z celé knihy. Druhou hlavní postavou je prchlivý sirotek Nam Džung Ho, který také přichází do Soulu ze severní Koreje. Jeho otec, lovec divokých zvířat Džung Hoa naučil, jak přežít. Tyto znalosti se mu hodí i v městské džungli, stane se hlavou gangu malých žebráků. Potkává Jade jako velmi mladou dívku, a ta se stává jeho nedosažitelnou celoživotní láskou. V knize se potkáváme s mnoha dalšími postavami, levicově zaměřeným intelektuálem Lee Mjung Boem a oportunistickým podnikatelem Kim Sung Sooem, japonskými důstojníky Item a Jamadou, kurtizánami Silver, Lotos a Lunou a chlapci z pouličního gangu. Všechny postavy jsou vypodobněny uvěřitelně, s dobrými i špatnými vlastnostmi. A tomu všemu vládne injon - víra v lidský osud, v to, že veškeré vztahy a setkání mezi lidmi jsou předem dané. Takže osudy všech postav se proplétají, ovlivňují i opakují. (Milostný a vztahový trojúhelník Dani - Mjung Bo - Sung Soo se v knize obměňuje a prolíná mezi zúčastněnými do trojúhelníku Jade - Džung Ho - Han Čchol). Celkově na knize velmi oceňuji, že má pouhých 360 stránek a že nás mezi řádky seznámí s historií Koreje ve 20. století. Bylo to pro mne příjemné čtenářské překvapení.... celý text

Manazuru 2024, Hiromi Kawakami

Nějak jsem se s příběhem míjela. Kei žije v domě s matkou a šestnáctiletou dcerou. Manžel, kterého velmi milovala, před třinácti lety beze stopy zmizel. Kei v jeho deníku objeví několik poznámek, které by jí mohly pomoci zjistit, co se s Reiem stalo. Jednou z poznámek je i Manazuru, jméno letoviska u moře. Kei se několikrát do Manazuru vypraví, o Reiovi nic nezjistí, cesty jí však přinesou vyrovnání se s Reiovým zmizením i sebou samou. Kniha mi přišla hrozně nevyvážená. Poprvé, když se Kei zmiňuje o pronásledování, jsem si pomyslela, že má psychické problémy. Ač mám prolínání světů a japonské podivno ráda, v této knize mi nesedělo. Líbilo se mi ale, jak jsou popsané vztahy Kei s matkou a dcerou Momo, vztah Kei a jejího ženatého milence Seidžiho i odhalování vztahu s Reiem. A i možné důvody, proč od Kei a malé dcerky odešel. Také mne v určité chvíli připadalo, že je naznačená možnost, že ho mohla i Kei zavraždit.... celý text

Po stezkách 2023, Raynor Winn

Po třetí jsem se vydala na cestu s Raynor a Mothem. Raynor a Moth bydlí na farmě v Cornwallu. Mothovo zdraví se kvůli neurodegenerativní chorobě pomalu zhoršuje. A tak se s Raynor rozhodnou vydat na cestu, pěší túru do Skotska, jít naději naproti. Putují ze severozápadního Skotska, z Sheigra až domů do Cornwallu. Cesta je neplánovaná, urazí kus a navážou další cestou, 1 500 kilometrů jdou čtyři měsíce. Potkávají se s různými lidmi, Raynor poutavě popisuje přírodu, proměny denní doby i počasí. Kráčí cestami, kterými před nimi putovali jiní lidé. Zaujala mne myšlenka jinych světů, světů, do kterých se nám nikdy nepodaří proniknout, světů ptáků ve vzduchu a ryb ve vodě, které existují vedle toho našeho. " Všude kolem nás existují jiné dimenze, ne jako paralelní světy, ale jako jiné způsoby prožívání toho našeho. Tihle ptáci cítí vzduch tak, jak ho já nikdy cítit nebudu. Já zase cítím zemi tak, jak oni nikdy nedokážou, a ryby znají vodu tak, jak ji my znát nemůžeme ". Je to kniha, která musí oslovit každého, kdo někdy někam šel, na výlet, s otevřenou myslí. Kdo byl na cestách promoklý, měl nohy odřené do masa, trápil ho průjem. "Chodec a cesta splynou v jednom on dosáhne cesty bez cesty." Cesta jako cíl, jako meditace. Tak nějak se mi při četbě vybavila kniha, kterou jsem kdysi četla, jmenovala se Neuvěřitelná pouť Harrolda Frye. Románový Harrold šel v opačném směru, ale myslím si, že někde by se na cestě, pouti k sobě samému, s Raynor a Mothem mohl potkat.... celý text

Zapomenutá 2023, Jiří Klečka

Tato kniha se mi moc líbila. Je to druhá kniha Jiřího Klečky, kterou jsem četla a přišla mi lepší než Papírové domky. V Zurčí, malé vesnici kdesi v Jeseníkách, je v bývalé invalidovně a hospitalu pro raněné vojáky nyní umístěno zařízení pro klienty s kognitivními poruchami, Dům paměti. Právě v tomto zařízení se setkává po více jak půl století Pavel a Božena. Kdysi se velmi milovali, ale jejich život se rozdělil po příchodu spřátelených vojsk v roce 1968. Božena se rozhodne odejít do Domu paměti, jak se zařízení nazývá, po té, co zjistí, že její výpadky paměti mohou ohrožovat její blízké, Pavel, slavný scénárista, se tam léčí po mrtvici, po které ztratí schopnost číst a psát. Dům paměti, místo se zvláštní, působivou architekturou a ještě podivnější historií, dokáže některým klientům jejich ztracené schopnosti vrátit, paměť obnovit, ale na druhou stranu za vše se musí platit... Bavilo mne vyprávění a odhalování osudů dalších lidí - klientů Světlany, Eduarda, malířky porcelánu Tran Anh, dále ředitelky domu paměti Ilony, správce Lukáše a jeho sestry Sáry, Boženiny a Pavlovi rodiny. Vše se točilo kolem paměti a vzpomínek, mnohdy velice bolestných, skoro všechny postavy byly nějak vnitřně zraněné a bolavé. Všechny měli za sebou něco, co by bylo lepší a příjemnější zapomenout. První dvě třetiny knihy jsou spíše společenským románem, s občasným náznakem nějakého tajemna, postavy jsou velmi dobře vykreslené, i se svými horšími stránkami (zde bych vyzvedla postavu Lukáše - ten člověk mi na začátku byl hrozně nesympatický, ale člověk postupně zjišťoval, proč je takový, jaký je), v poslední třetině se kniha stává thrillerem s okultními a hororovými prvky. Možná, pro určitou nevyváženost, strhávám jednu hvězdičku.... celý text

Tři dny, dvě ženy, jedna opice a smysl života 2023, Karolien Notebaert

Kniha o pozitivním myšlení, o tom, jak myšlenky ovlivňují naše skutky a ty potom nad charakter a osud. Jak už komentáře přede mnou zmiňovaly, v knize je určitá škrobenost, která může lézt na nervy. Dokonalá, zvídavá dcera, matka, co ví vše a umí vše vysvětlit. Jenže kniha má klasickou strukturu filozofického spisku, kdy zkušený učitel vede inteligentního žáka. Takže proto je tam určitá názorná a modelová umělost. Jako třeba setkání s vyhořelou právnickou Christinou, které podtrhuje to, co bylo řečeno. Možná je to tím, že je motivační text zasazený do skutečně existující krajiny. Tím je jeho umělost ještě zdůrazněna. Jednu hvězdu dávám, protože motivační knihy je dobré vnímat jako mantru. Všechny se zabývají tématem, jak žít lepší a plnější život, a čtením a opakováním se můžeme sami posunout dále. Druhou hvězdu dávám za pěkné ilustrace a názorné obrázky mozku a za vysvětlení, jak mozek reaguje na emoce a stres. A ta třetí je za to, že bychom se měli stát nejlepší verzí sebe samé. A pokud nás k tomu tato knížka aspoň popostrčí, tak svůj účel splnila.... celý text

Les, čtyři otázky, život a já 2023, Tessa Randau

Ty čtyři otázky nejsou špatné a je v životě důležité si je klást. Trochu mě rozčiloval ten sluníčkový závěr, ale proč ne? Uvažuji o tom, co bylo v knížce zmíněno. Lidé se mohou cítit spokojeně, jen když mají nějaké stabilní zázemí. A pak si mohou i v klidu klást tyto otázky. Opravdu uvědomělý, probuzený člověk dokáže podle otázek žít i ve velmi nejistých podmínkách...... celý text

Případ astrologických vražd 2021, Sódži Šimada

Bylo to velmi zvláštní čtení. Zajímalo mne, jak vypadá japonská populární kniha, detektivka, thriller, zvlášť proto, že o mém oblíbenci Murakamimu se říká, že píše příliš západním stylem. Pan Sódži Šimada je vrstevníkem Haruky Murakamiho. A nyní k ději knihy: V Japonsku se i po čtyřiceti letech snaží vyřešit záhadné a hrůzné tzv. astrologické vraždy. V první části jsou deníkové zápisky. Seznámíme se s malířem Umezawem a jeho rodinou. Malíř vyznává západní astrologii a touží vytvořit nejmocnější alchymistickou esenci, jakéhosi ženského Frankensteina či Sirael, Azoth, z těl šesti mladých dívek. Jenže Umezawa je zavražděn a my jsme postaveni před záhadu zavřeného pokoje. Dále se dovíme, že po smrti malíře bylo zabito i sedm mladých žen, dcer, nevlastních dcer i neteří malíře. Podle zápisků jich šest mělo posloužit k vytvoření Azoth. Jejich mrtvá a znetvořená těla se nachází různě po Japonsku... Více světla do případu vnáší zápisky policisty, který byl do tohoto případu tak trochu nedobrovolně zatažen. Astrolog a věštec Mitarai s přítelem Išiokou mají týden na to, aby případ vyřešili. Celkově jsem se nechala příběhem unášet. Kdo by mohl být vrahem mi začalo být jasné po přečtení zápisků policisty. A jako čtenářce Agathy Christie mi bylo jasné, že vražda se nejlépe schová mezi jinými vraždami a tělo mezi dalšími těly (přičemž zcela správně jsem případ nerozlouskla). Na začátku jsem se musela soustředit na spoustu údajů, kterými jsem byla skoro zahlcena: jména, rodinné vztahy, data narození mladých žen, souřadnice nálezů, hloubku pohřbení. Celkově to nebylo špatné. Knihu nedokáži ohodnotit, ale při čtení jsem se chvílemi rozhodně nenudila.... celý text

Vítězové 2023, Fredrik Backman

"Zlu se nedá vzdorovat. To je na světě, který jsme vybudovali, ze všeho nejnesnesitelnější. Zlo se nedá vymýtit, nedá se zamknout, čím víc se uchylejeme k násilí, tím neodbytněji se line podá dveřmi a klíčovými dírkami. Nikdy nezmizí, protože roste v nás..." Po třetí do Medvědína a Hedu. Děj knihy se odehrává dva roky po událostech, o kterých nám vyprávěl díl druhý, My proti vám, během deseti dnů na začátku hokejové sezóny. Ničivá vichřice, která se prořítí lesními městečky za sebou nenechá jenom vyvrácené stromy a poničené domy, ale převrátí i osudy obyvatel. Ústředním motivem je stínový, paralelní příběh jedné rodiny, která prožila to samé jako Anderssonovi v prvním dílu. Musím přiznat, že jsem knihu ani nechtěla hodnotit. Prvními 200 stranami jsem se musela doslova pokousat. Pak dostával příběh spád a posledních asi 150 stran bylo krásných, strašlivých a dojemných a bohužel musím napsat, že po 21. prosinci minulého roku i děsivě aktuálních. Osobně se domnívám, že rozsah románu byl spíše na škodu.... celý text

Dlouhý okvětní plátek moře 2023, Isabel Allende

Španělsko. Píše se rok 1938. Víctor je student medicíny, ale ve službách republikánů ošetřuje zraněné vojáky. Roser studuje hudbu, je zasnoubená s Víctorovým bratrem, který v občanské válce padl, navíc je těhotná. Oba dva se po porážce vydávají na vlastní pěst do Francie, kde se opět shledají. Díky chilskému básníku Pablovi Nerudovi se jim naskytne možnost odejít z uprchlických táborů na jihu Francie do Chile. Má to ale háček, musí být manželé. Takže ze zcela praktických důvodu se Roser a Víctor vezmou. Sledujeme jejich životní pouť po více jak padesát let od nalodění na loď Winnipeg, která je do Chile zaveze, to, jak se zabydlí a zařídí, seznamujeme se s jejich láskami i přáteli. Po mnoha letech jsou nuceni po puči opět emigrovat, a pak se zase vrací zpět do Chile, kde si vybudovali domov. Kniha je především o lásce a vztazích, o lásce mezi mužem a ženou, mezi rodiči a dětmi, lásce milenecké, manželské, přátelské, nezištné, sobecké i nesobecké. Přijde mi, že kniha naplňuje citát, že domov není místo, kde bydlíš, ale místo, kde ti rozumějí. Tato kniha vypráví zajímavě nejen o historii Chile, ale i o občanské válce ve Španělsku, navíc se dotýká stále aktuálního tématu uprchlíků z válkou a politickými změnami zmítaných zemí.... celý text

Hory zpívají 2023, Nguyễn Phan Quế Mai

Příběh mne zaujal. O Vietnamu a jeho historii jsem četla Saigon od Anthonyho Greye, přesto příběh vyprávěný vietnamskou autorkou pojednával o historii z trochu jiného úhlu. Jednak příběh vypráví dvě ženy, babička Dieu Lan a vnučka Huong, každá popisuje část historie. Babička vypráví o svém dětství a mládí na venkově ve středním Vietnamu, o okupaci Japonci, hladomoru a pozdějším nástupu socialismu - pozemkové reformě v roce 1955, vnučka líčí život v Hanoji za války a posun společnosti po válce, návrat rodinných příslušníků z války. Vypráví o jejich traumatech, zraněních, které si z války přinesli. Více mne zaujalo vyprávění babičky, zejména strastiplná cesta rodiny do Hanoje po pozemkové reformě - muselo být strašně těžké nechat děti u cizích, mnohdy nepřátelsky naladěných lidí a nevědět, zda se pro ně dokážu vrátit. Kniha je psána jednoduchým jazykem, možným důvodem je to, že autorka knihu psala v angličtině, která není jejím mateřským jazykem. Knihu ozvláštňují vietnamská přísloví, která používá hlavně babička.... celý text

Pozoruhodně bystrá stvoření 2023, Shelby Van Pelt

Kniha o přátelství sedmdesátileté uklízečky ve Vodním světě a chobotnice velké. Pěkně se četla, příběh je sice dojemný, ale není zbytečně sentimentální. Tova už dlouho uklízí ve podmořském světě - expozici akvárií v městečku Sowell Bay. Je vdova a kdysi zmizel její osmnáctiletý syn, který měl podle všeho nehodu na moři. Tova navzdory všem smutným událostem nezahořkla. V mořském světě se spřátelí s chobotnicí Marcellem. Mladého muže Camerona vychovávala teta. Jeho matka je narkomanka. Cameron je i ve svých třiceti zcela neukotvený, není schopný dokončit to, co začal, udržet si práci, vztah. Od tety dostane školní prsten a fotografií matky s mladíkem. Rozhodne se, že vypátrá, kdo je jeho otec. Proto se vydává do Sowell Bay. V knížce není překvapením, že Tova je babička Camerona. Předvídatelný, ale příjemně napsaný příběh ozvláštňuje třetí hrdina knihy, chobotnice Marcellus, kterému dojde, že Tova a Cameron jsou příbuzní a bude se snažit je dát dohromady. Některé kapitoly jsou psané právě z jeho pohledu, jako deníček chobotnice chované v zajetí. Kdysi jsem v časopise Koktejl četla článek o chobotnicích. Opravdu jsou to pozoruhodně inteligentní tvorové. Nedávno jsem právě četla článek o tom, jak chobotnice komunikovala s potápěčskou. Ve světle toho se nezdají Marcellovy schopnosti jako příliš přitažené za vlasy.... celý text

Vzpomínky na úhoře 2022, Anna Cima

Bylo to hodně dobré. Moc pěkně vystavěný román, ani jedna ze sedmi set stránek mi nepřišla nudná. Příběh tří japonských žen, jejichž osudy se protínají a doplňují. Nejen, že jsou tyto ženy stejně staré, ale podle toho, co vím o Japonsku, jsou to pravděpodobně i lidé, kteří tak trochu stojí na okraji společnosti. Mořská bioložka Sára má smíšený původ, její matka je Češka, Juka je po těžkém úrazu a Miju je lehce mentálně retardovaná. Navíc všechny tři ženy mají nevyrovnaný vztah s matkou, a všechny mají nějaký vztah k vodě. Celý příběh se odehrává v několika časových rovinách. Vše odstartuje novinový rozhovor, který poskytla Sára Jučinu kolegovi Tojamovi o mizejících úhořích. Tojama se o problematiku začne zajímat a beze stopy zmizí. Vypadá to, že jeho pohřešovaní souvisí s třicet starými zmizeními členů ekoteroristické skupiny. A Sára s Jukou se vydají pátrat po těchto souvislostech, zatímco Miju se pokouší zjistit, co se stalo její matce. Detektivní linka se prolíná s osobními příběhy hrdinek a s Mezisvětem, zvláštním fantastickým místem, kde ožívají vzpomínky (osobně si ho představuji jako animovaný svět z Mijazakiho filmů). A vše se točí kolem úhořů, vymírajícího rybího druhu, který podle japonských pověstí je poslem bohů a průvodcem mezi světy. A zároveň je kulinářskou delikatesou. Bylo mi ale líto, že konec byl takový trochu uťatý a do ztracena. A také mi bylo líto, že Masato si až příliš pozdě uvědomil, že mu na Juce hodně záleží. ************ Úhoři jsou opravdu neobyčejně zajímavé ryby. Na závěr přidávám své dvě vlastní vzpomínky na úhoře. 1) pokud jste v Praze, můžete se jít podívat na jednoho unagiho do budovy České pojišťovny ve Spálené ulici. Plave si tam v krásném secesním bazénku. Říkají mu Pepík, měl by být toho jména třetí. Já si pamatuji jako malá holka na Pepíka I. Což byl úhoř, kterého v bazénku pojišťovny obdivoval už Jan Werich jako malý chlapec. Tento úhoř si v bazénku plaval úctyhodných 65 let. 2) sousedé měli úhoře doma v kuchyni v dětské vaničce. Koupili si ho jako zajímavost jako monté na burze ryb. Akvárium přerostl, tak ho přemístili do té vaničky. Dcera se na něj chodívala koukat. Dožil se asi 25 let.... celý text