Madelyn
přečtené 44
Pomsta Mafie: Příběh lásky a nenávisti
2022,
Natálie Soldátová
Přečetla jsem si celé dvě kapitoly, které jsou vystavené na stránkách Pointy. A je mi zle. Nic proti autorce, ta za nic svým způsobem nemůže - je to prvotina někoho, kdo je extrémně nevypsaný a vzal si inspiraci odjinud. Ale ten, kdo měl na starost korekturu, by si měl zajít na oční. Pokud vyšla fyzická kniha ve stavu, v jakém je ukázka na stránkách Pointy, tak se mi chce fakt brečet. První stránka první kapitoly a osm chyb. Chybějící uvozovky, nezvládnutá přímá řeč, ji/jí, dokonce neumíme napsat ani velké písmenko na začátku věty nebo nevíme, že dvě tečky se v psaném projevu nepoužívají. Věci jako "poznala jsem ,že" nebyly výjimkou. Minulý čas střídá čas přítomný klidně v jedné větě, v jednom odstavci. To jako fakt? To už knižní průmysl klesl tak hluboko, že se nebojí vydat něco takového? Nebo minimálně vložit tak příšernou ukázku na stránky, které mají lákat ke koupi? K tomu, aby si jiní vydali vlastní knihu? Jako pardon, ale to už si ji radši jděte přečíst na tom Wattpadu, kde ta kniha je stále dostupná. Není třeba podporovat nakladatelství, které má očividně tak na párku, že není schopné opravit ani 10 stran ukázky z knihy, kterou vydávají. PS: Nejvtipnější na tom je, že uvozovky hned v přímé řeč v této knize na Wattpadu nechybí, ale v ukázce na Pointě nejsou. PS2: Dovolte mi sem vložit část rozhovoru s paní/slečnou, která je u této knihy uvedena jako korektorka. Nejdůležitější je, aby měl takzvané „oko“. Je to trochu talent a trochu naučená dovednost. „Na hustě popsané stránce musí být schopný uvidět čárku na místě tečky. Musí si pamatovat, že v předchozích třech receptech byly číselné údaje psané kurzívou, a v tom čtvrtém ne,“ vysvětlila nám Eva Kadlecová, která kromě Pointy spolupracovala i s řadou tradičních českých nakladatelství. Ač jste třeba vychytala každou chybu, ukázka, která momentálně visí na internetu, na vás vrhá velmi špatné světlo.... celý text
Říše upíra
2022,
Jay Kristoff
Hned na začátek je třeba říct, že jsem nejdřív byla vůči Říši upíra velmi skeptická. Před tím, než jsem se vůbec rozhodla, zda příběh číst, jsem navštívila Goodreads, kde je hodnocení 4,4/5 a vrhla jsem se rovnou na negativní recenze, které člověku řeknou daleko víc než přehršel těch pozitivních. Byla jsem dost vyděšená vším, před čím čtenáři varovali. Byl pro to důvod, trigger warnings (upozornění na citlivý obsah jako např. šikanu) bylo víc než dost. Ale po dočtení této skoro osmi set stránkové knihy musím uznat, že tato temná fantasy si své dobré hodnocení zaslouží. Téma upírů se mnohým, a právem, zdá už vyždímané a jen těžko si lze představit příběh, který by mohl zavánět originalitou. Troufám si ale říct, že se to autorovi povedlo (ne ve všech směrech, ale o tom později). Říše upíra ale není o rádoby zlých upírech, kteří jsou v hloubi srdce dobří. Ne, upíři v této knize jsou stvůry jak se sluší a patří a vraždí muže, ženy i děti bez špetky lítosti. A když už jsme u násilí na dětech, mezi další trigger warnings se řadí násilí obecně na lidech i zvířatech, velmi vulgární jazyk, mučení, detailní popisy bojů a války, šikana, smrt blízkých osob a sexuální obsah. Lidem citlivější povahy by tudíž kniha sednout nemusela a je lepší počítat s tím že se v ní taková témata vyskytují. Kniha je totiž propagována větou „Kristoff ve své nejtemnější podobě“ a i když jsem žádnou jinou od něj nečetla, věřím, že tomu tak skutečně je. Během celého děje se čtenář pohybuje ve třech časových osách. V současnosti, kdy je Gabriel zavřený v cele s upírem, kterému vypráví svůj příběh, a dále pak ve vzdálené a nedávné minulosti. Vzdálená minulost je část, kdy se člověk dozvídá o fungování světa, řádu Stříbrosvatých a postupně je vtahován do chodu a fungování místa, kde se Gabriel pohyboval jako novic. Postupně se linka pak napojí na nedávnou minulost, kde se řeší události staré maximálně pár let a Gabriel na ně vzpomíná velmi nerad. Mezi těmito třemi, spíše ale dvěma hlavními linkami, se přepíná, aniž by se čtenář ztratil. Tato strategie autorovi pomáhá tajit důležité informace až do konce knihy, protože jsou skryté v časových liniích. Přirozené střídání času vysvětluje, jak události v minulosti ovlivnily hlavního hrdinu v budoucnosti. Např. se čtenář postupně dozvídá, jak se ze zarputilého abstinenta ze vzdálené minulosti stal odpadlík závislý na alkoholu v současnosti. Tento způsob vyprávění s sebou ale nese i jednu pomyslnou nevýhodu – někdo se prvních 400 stran může trochu nudit, protože pokud čtenáře nezaujmou vlažnější začátky jak vzdálené, tak nedávné minulosti, bude pak trochu trpět. Já osobně jsem necítila, že bych se během čtení začala vyloženě nudit, jen jsou některé pasáže delší. Gabriel má na prstech rukou vytetované slovo PATIENCE (angl. trpělivost), což může být dobrá souhra náhod nebo autorův záměr, každopádně – pokud se čtenář obrní trochou trpělivosti, jako odměnu dostane vražednou druhou polovinu, která se nese ve zběsilém tempu neuvěřitelných událostí a zvratů, které nutí dál a dál obracet stránky. Emoce během čtení odpovídají ději. Každou kapitolu se děje něco jiného a Gabriel se spolu se svými společníky noří do problému stále hlouběji a hlouběji až se zdá, že není cesty zpět. A svým způsobem taky není. Čtenář celou dobu čte se zoufalým vědomím toho, že Gabriel je pouze vypravěč (i když se na to dá během čtení zapomenout, je tato informace často připomínána právě linkou v přítomnosti) a všechna jeho vyprávění pravděpodobně míří ke špatnému konci… Zbytek recenze na https://knizni-dira.cz/recenze/fantasy/recenze-rise-upira-temna-fantasy-s-pusobivym-pribehem/... celý text
Z krve a popela
2021,
Jennifer L. Armentrout
Tak jsem se zase pro jednou rozhodla přečíst bestseller, co je tak masivně propagovaný Humbookem a hromadou lidí na Instagramu. Nenávidím se za tohle rozhodnutí, a nesnáším se i za to, že nedokážu odložit knihu, která je tak strašlivě špatná. Jako vždycky bych na začátku ráda vypíchla něco dobrého, protože vždycky se něco najde. Tady jsem až na dvě nebo tři trefné a vtipné připomínky nenašla nic, takže jdu rovnou na seznam toho, proč je tohle jedna z nejhorších knížek, jaké jsem kdy četla. Bez spoileru: Pokud už jste něco málo přečetli, po téhle knížce sáhněte s tím, že se pobavíte nad debilitou hlavní hrdinky a že budete číst velmi nekonzistentní text plný stylistických, gramatických a logických chyb. Dočkáte se pitomých přirovnání a nepochopitelných rozhodnutí a činů, autorka se bude v jednom kuse neustále popírat, ať už v rámci jednoho odstavce nebo jedné kapitoly. Není jediná část, která by byla napsaná správně, kdy by si člověk mohl říct „Wow, tohle jsem nečekal“. Budete čekat všechno. Není to dobrý, bože, takový knížky by neměly vyhrávat vůbec nic, natož cenu za nejlepší romantickou linku. Není v tom ani za mák romantiky, pokud ovšem nebere jako romantiku vztah dvou nadržených chudáčků s příšernou minulostí, kteří jsou ale jinak dokonalí. SPOILERY: 1) První bod nepůjde na autorku, ale na všechny, kteří se starají o konečnou podobu knihy – překlad a korekturu. Paní překladatelka mám dojem občas vůbec nevěděla, co čte a jednoduše překládala bez ohledu na to, jak pitomě věty budou znít. V celé knize je strašlivý počet chyb, překlepů, chybějících teček, sakra, shodu podmětu s přísudkem by někdo, kdo dělá korektury knih, mohl zvládat. Nechápu, že se knize, která získala takové ohlasy, nikdo nevěnoval dost na to, aby člověk nemusel akorát počítat jednu chybu za druhou. A ať si říká kdo chce co chce, ne, není pro to omluva. Snad za něco platím a chci tedy kvalitní práci. Tady se to sakra nepovedlo. Když můžu mít dvakrát tak tlustou knihu bez chyb, proč tady na ně musím narážet v jednom kuse? To už chci fakt tak moc, když si přeju knížky bez chyb? 2) Kromě chyb člověk může neustále počítat i to, kolikrát se Hawke (btw, občas se jeho jméno skloňuju, občas ne, to bylo jako kolo štěstí?) usměje jedním koutkem (ne, nedává to smysl, protože když s někým mluvíte, jsou vidět i zuby), zvedne jedno obočí nebo se mu objeví jeden podělaný dolíček. Nebo jantarové oči či Princezna. Taky někdo neustále říká vaše jméno, když s vámi mluví? 3) Co se postav týká, nemá asi smysl je rozebírat. Poppy je extrémně, ale extrémně hloupá hlavní hrdinka. Její myšlenkové pochody a věci, co říká nahlas, občas fyzicky bolí. Nedochází jí absolutně zjevné věci, neustále konstatuje fakta, je to prostě taková chudinka s hroznou a traumatizující minulostí, která je ke všemu strašlivě výjimečná, mocná a umí zacházet s každou zbraní na světě, protože… proč ne. Navíc je krásná. Může být ještě víc Mary Sue? Jistě, protože se zamiluje do prince. Hawke je zase úplně klasická postava, kterou si mohou zamilovat… já vlastně nevím kdo může zbožňovat Hawkea. Je v jednom kuse nadrženej, pořád dokola přesvědčuje Poppy o tom, že neříká pravdu a myslí si věci jinak, než ona nahlas říká. Samozřejmě je dokonalej, protože se umí prát a nesmí chybět ani tragická minulost, aby nám ho mohlo být líto. Až na to, že vůbec. 4) Je tisíc věcí, které bych mohla rozebírat a vyberu si Poppyny strážce, protože všichni byli maximálně neschopní a… přizdisráči (sorry, ale fakt to tak je). To, že jsou ale k ničemu by se ještě dalo odpustit. Strašlivě mi ale vadilo, jak Poppy brala Viktera jako svého otce, Rylana jako dobrého kamaráda, Tawny je její nejlepší kamarádka, ale nikoho neštvalo, když Poppy třeba uhodila kněžka Análie (jop, autorka taky moc rozumu nepobrala, když KNĚŽKU nazve Análií). Vikter moc dobře věděl, co se Poppy děje, co jí vévoda dělá a nijak nezakročil, ani se o to nikdy nepokusil. Pokud člověk prohlásí, že mu na ní záleží, očekávám, že se za ni bude rvát do kousku duše, a ne že stáhne ocas, protože… proč vlastně? Proč nikdo nic neudělal? Já být osobní strážce nejdůležitější osoby toho světa a vidět, jak jí neustále ubližují, šikanují a zneužívají a nic bych se nepokusila udělat, nemohla bych se na sebe podívat. Rylan se nechá zabít šípem zrovna když je v pozornějším módu než kdy jindy a Viktera probodne týpek, který musí nejdřív vstát a až pak ho probodnut. Kdo se sakra otočí zády k nepříteli, který je naživu a všude se válí zbraně? Jak je sakra možný, že má Poppy jenom dva strážce, když je to budoucnost království? Nechápu nic. :D Nedává to prostě smysl. 5) Asi není potřeba zmiňovat, že budete naprosto přesně vědět, co se stane. Kdo začíná se čtením obecně možná ne, ale když máte trochu načteno, nepřekvapí vás prakticky nic. Vlastně už na straně víte to, co se Poppy dozví prakticky na konci. To je pak hrozná zábava. 6) Některý scény jsou absolutně směšné, nereálné a dětinské. Nazvala jsem to porovnání pindíků, protože přesně to se dělo na pohřbu Rylena. Člověk je zdrcený z odchodu svého strážce (i když neschopného) a kamaráda, ale klidně flirtuje na jeho pohřbu. Proč se Vikter od Poppy odmítl na té akci hnout dvacet metrů, bylo mega divný. Dál jsou divný všechny bojový scény. Nevíte, co se děje a jak se to děje, protože je všechno zmatené. Poppy bojující v noční košilce a střevíčkách je směšná (to, že její košilky mají výstřihy a rozparky až ke stehnům je taky na pováženou, stejně jako že má třeba meč pod polštářem).... celý text
Vábení Měsíce
2021,
Petra Kvasničková
Na začátek nutno přiznat, že jsem se do knihy pustila proto, že autorka pochází z místa, které znám a přišlo mi super přečíst si něco od člověka, který je ze stejného nejenom kraje, ale i okresu. A poměrně dlouho mi přišlo, že je kniha docela fajn. Průměrná prvotina, která neoslní, nenadchne, ale není to žádná tragédie, rozhodně jsem četla daleko horší české prvotiny. Sára mi přišla jako normální hlavní hrdinka, nebyla protivná (i když hloupučká), prostě fajn, stejně jako se mi moc líbily pocity, s jakými autorka popisovala Sářiny vnitřní pochody a její myšlenky. Autorka ví, jak popsat smutek, bolest a truchlení. Za to palec nahoru a kdybych měla hodnotit schopnost popisovat negativní emoce, bylo by hodnocení mnohem vyšší. Jenže to tak nejde a kniha musí fungovat jako celek, což tady bohužel nevyšlo. Ať už knihu jazykově upravoval kdokoli, neodvedl bůhví jak dobrou práci. Pár pravopisných chyb mě/mně nebo i/y, jazykové nepřesnosti např. „Jako bych pro něj nebyla žádná přítěž.“ - spíš zátěž, taky mi přijde trochu hloupé nazvat chřipku „hloupou nemocí“. Problém byl taky s opakováním některých informací. Třeba o tom, že je Sára z města a neumí chodit ve sněhu, se člověk dozví snad pětkrát v jedné kapitole, přičemž ta představa sama o sobě mi přijde směšná. Jakože lidi z města neumí chodit ve sněhu? No tak. Taky Sára často vykřikuje, že je dospělá, ale není, to až později v knize. Hrozně moc věcí bohužel nedávalo smysl, jako by to nečetl nikdo druhý, aby mohl autorce říct „hele, tohle moc nesedí“. Totiž představa, že si vyvrknu nebo zlomím kotník (nedozvíme se, co z toho) a někdo by se mi pokusil obout botu, tak dotyčného asi zabiju. A Sára by měla taky. Nepochopila jsem celou scénu, která trvala až moc dlouho, co se její nohy týkalo. Ona dělala hrdinku, že to rozchodí, i když má na kotníku fialovou bouli. Není schopná se na nohu postavit (btw., do koupelny se nechá vynést, ale pak se může porozhlédnout po domě :D). Danielova věta „takhle tě domů vrátit nemůžu“ mě zabila, protože… se nic nestalo. Vrátil Sáru domů přesně v tom stavu, v jakém si ji odvezl domů. Nic nezměnil. Kdo ale něco změnil byl Štěpán, který Sáru vyléčil – což je prostě debilovina. Oni se skrývají před lidmi, vrahy, ale klidně jí uzdraví zlomenou/vyvrknutou nohu a nezajímá se o to, kdo ji s tou zraněnou nohou viděl – totiž Daniel. Zlomenou ruku už nikdo neléčil, ale dostala sádru, i když zrovna o téhle věci věděl jen Štěpán. Doktorka Katka je na celou samostatnou kapitolu. Nepochopila jsem vysvětlení, že se z Brna přestěhovala do Doliny kvůli atestacím a studiu. Jakože… při práci lékařky dál ještě studuje? Taky neznám obvoďáka, který má rentgen a už vůbec ne doktora, který sám rentgenuje. To dělají RTG laboranti, ne doktoři. Antikoncepci předepisují výhradně gynekologové, ale to záleží na domluvně a nejspíš by to možné bylo. Co už byl ale průser je, když Katka konstatuje zvýšené hodnoty některých prvků v Sářině krvi, jako zinek nebo fosfor a následně jí řekne, že je zdravá. Ne, zvýšené hodnoty těchto látek nejsou normální, je třeba hledat příčinu (zajímalo by mě, proč to tam měla, to mi taky nikdo nevysvětlil). „Od začátku jsem měla jisté podezření.“ Jako na co? :D Že její pacient Štěpán má speciální schopnosti a rychle se uzdravuje? WTF. A že spolu se Štěpánem léčí lidi, kdy ona jim dá léky, on energii a je to ok mi ok nepřijde, protože zase – snaží se snad schovávat ne? Když Sára utíká před vlky, „náhodou“ je v zámku klíč, aby se dostala dovnitř. Bez komentáře. Sára je k mojí smůle poměrně hloupá hrdinka. Snesitelná, ale občas až bolestivě blbá a trochu pokrytecká, protože když zjistí, že Daniel je vlkodlak, obviní ho ze lži. Ale ona sama mu celou dobu lže. Chudák Daniel ji na celou stranu musí vysvětlovat, že má lepší smysl a jí samotné nedojde, co se jí děje s očima, když se dozví, že se mění na vlka. Přijde mi trochu tragické, že ve třeťáku na střední nerozumí tak primitivní anglické větě jako „Jak se cítíš?“ To snad pobere i babička sledující Netflix, natož pak sedmnáctiletá holka. Tohle je základ. Taky když zjistí, že má zanícenou ránu, řekne si, že to počká na zítra. Jako asi jo, ale zas… proč? Trochu vtipná věc nastala na str. 180 a 207. kdy se Sára ptá na jedno a to samé, a to, jestli přeměna ve vlka bolí. Daniel jí odpoví, dvakrát podobně. A krátce na to je: „Pravda, vždycky zapomenu, jak si pamatuješ všechno, co říkám.“ Jasně. Neudržela to v hlavě ani ne 30 stran. :D Daniel taky nasbíral pár extrabuřtů, jako vysvětlování, že má v sobě vlčí jed, ale aktivuje ho jenom když chce? Prosím, cože? Kde ten jed jako je? Jak se aktivuje? Jak to funguje? Nic se nedozvíme. Taky nabízí tykání staršímu Štěpánovi, když jde na první večeři a taky ze sebe dostane spojení „přepnut na noční zrak“. Co je noční zrak? :D Zrak je pořád stejnej, jen se umí jinak přizpůsobit. Taky jsem moc nepobrala, jak si Daniel z přítomnosti vlka u pily přebral, že je to vzkaz pro něj se slovy „drž se od Sáry dál“. Daniel si je jistý, že je ten vlk mladý a Daniela ohrozit nemůže, nicméně si o něm Dan stejně myslí, že mu ten týpek vyhrožuje. Kdybych věděla, že je někdo silnější a rychlejší a zkušenější než já, asi mu moc vyhrožovat nebudu. :D Ač jsem se snažila, konec jsem nepochopila. Vůbec. Je mi to líto, ale ne, situace byla extrémně nepřehledná a vlastně jsem nedostala odpověď na jedinou otázku, kterou jsem si v průběhu čtení položila. Na konec napíšu, že kniha je vhodná pro mladší čtenáře, kteří začínají s fantasy a vlkodlačí tématika je láká, zároveň jsou ochotní přimhouřit obě oči nad celým seznamem logických chyb a taky občasného divného vyjadřování autorky. Zároveň bych ještě chtěla dodat, že nemám šajna, jestli je kniha ukončená nebo ne, ale pokud by se chystalo pokračování, tak budu jenom doufat, aby bylo o něco lepší. Z tohohle komentáře možná vyznívá, že knihu nenávidím, ale pravda je, že jsem četla mraky horších českých knih a tady mám alespoň reálnou naději, že by mohlo dojít ke zlepšení. :)... celý text
Krutý princ
2018,
Holly Black
Já si nemůžu pomoct, ale mám pocit, že Krutý princ se brutálně přeceňuje. Nic extra jsem sice nečekala, ale i tak jsem byla trochu zklamaná. Především ze slohu, který je dost chabý. Obecně nemám ráda vílí světy, protože po menším traumatu od paní Maas jsem vůči veškerým vílám a vílím světům velmi skeptická. Tady na svět taky nezapůsobil. Víly jsou nádherné nesmrtelné bytosti s obrovskou mocí, pohybují se ve světě, který je jako vystřižený z pohádky pro děti. Trochu mě překvapilo, že když se dá poměrně snadno dostat do lidského světa a víly ke svému přežití lidi potřebují, nenechaly se ani maličko ovlivnit lidským světem - žádná technologie nebo cokoli, co by ten vílí svět mohlo třeba trochu okořenit. Ale to je jenom taková vedlejší drobnost. Jednoduše se mi ten pohádkový svět moc nelíbil s tím, jakou povahu většina víl projevila a vlastně nám nebyla představená žádná normální a hodná víla, která vyrostla v jejich světě. Vivi a Doubka nepočítám. Dost mě zarážela absence emocí. Ať už si Jude prožívala cokoli, do pár řádků to ze sebe oklepala. Je to taková ta hlavní hrdinka, která sice není vyvolená, ale nemůžu o ní prohlásit, že by byla nějak extra sympatická. Ne, prostě tam byla. Stejně jako ostatní a jediná ze všech postav, která mě opravdu zaujala, byla Orianna, která je na vedlejší koleji. Dozvíme se o tom, že Carda je krutý (wow), Madoc brutální, ale že bychom se dostaly trochu hloub, to ne. Kdyby všichni umřeli, nebylo by mi jich ani trochu líto, možná jen Doubka. Spoiler: Hned prologu jsem absolutně nevěřila. Nepochopila jsem, proč by někdo vůbec vyjel sekerou po muži, o kterém se ví, že je to největší válečník všech dob. Pak se při pokusu o vytažení sekery ze zárubně nechat propíchnout mi přišlo spíš k pousmání. Taky nevím, jak chce sedmiletá lidská dívka bušit pěstmi do hrudníku dospělé víle, ale to byl jenom takový bonbonek. Nebyla jsem ani moc nadšená z děje. Knize nelze upřít čtivost právě díky velmi jednoduchému slohu, ale i tak jsem zároveň trochu trpěla. Samozřejmě jsem chtěla vědět, jak to dopadne (což jsem i uhádla), takže jsem knihu přečetla celou, ale neudělalo to na mě žádný dojem. Nakonec jsem ve všem měla poměrně zmatek, hlavně v druhé polovině knihy, kde už jde víc o politiku než cokoli jiného. Ke konci bych ráda napsala, že kniha se rozhodně hodí pro lidi, kteří se čtením fantasy začínají nebo si prostě chtějí odpočinou u nenáročné četby, u které nemusí moc přemýšlet. Příběh plyne, něco se děje, ale zázraky ať trochu náročnější čtenáři nečekají. S trochou bázně se teď půjdu podívat na druhý díl a budu doufat, že se něco zlepší.... celý text
