Madelyn
přečtené 44
Dvojí mysl
2019,
Martin Rousek
Nevím, jak začít komentář. Normálně totiž startuju s pozitivy, ale tahle knížka žádné nemá. Prostě nemá. Pochválím font písma a řádkování, ale to ie tak všechno. Ať se snažím sebevíc, nedokážu ocenit nic. Člověk si myslí, že česká scéna se nemůže propadnout ještě víc potom, co přečte Leu Honor, ale objeví se Navždycky. Pak si řekne o Navždycky to samé a přijde Vítr hor. A i tak špatnou knihu jako Vítr zhor pošoupne Dvojí mysl až na pomyslné druhé místo (a to jsem myslela, že není možný). Jednoduše, všechno špatně. Hned anotace je něco, co by napsal začínající pisálek ve věku dvanáct let na Wattpad. To by člověk ale ještě přežil, ovšem tvrdit, že věk těsně za pubertou je 22 let, je už trochu mimo moje chápání. Věc první. Pan autor by se neměl pouštět do psaní příběhu z pohledu mladé ženy, když ne, že ani neví, jak to takové dvaadvacetileté holce běží v hlavě (jak by mohl, že), ale mám dojem, že se o to ani nepokusil. Lilly (proboha, proč dvě L?) je strašlivě hloupá, povrchní a sobecká hlavní hrdinka, která k srdci nikomu nepřiroste a nikdo se s ní neztotožní. A to píšu jako někdo, komu je stejně jako jí. Střídá názory jako na běžícím páse. Jednou je Luke psychopat a Lilly chce soudní příkaz k nepřibližování se, pak se všechno jako lusknutím prstu změní bez jediného vysvětlení. Řečí má spoustu, ale aby použila telefon s GPS, když se ztratí, to ne. Ráda zmiňuje svůj výstavní kukuč a zadnici. Neví, co chce, a vinu akorát hází na všechny okolo jen ne na sebe. Jinak je to plochá postava bez charakteru. Já o ní nic nevím kromě toho, jakou má minulost a že si o sobě myslí, jak je zábavná a vtipná, ale něco vám prozradím. Není. Já se sice nasmála hodně, ale rozhodně ne tak, jak by si autor přál. Chvílemi mi přišlo, že se autor čtenářům (a hlavně čtenářkám) vysmívá. Ne, opravdu nejsme každá povrchní káča, kterou zajímají jen fotky snídaně a lajky na sockách. Vánoce a Výsost se píše s velkým V. Ohledně jiných postav nemá moc cenu se rozepisovat. Všichni se chovají absolutně pod svůj věk. Kdyby jim bylo 15 nebo 14, zamhouřím oči. Proč se ovšem dospělí lidé chovají jako malí spratci, tomu nerozumím. O to víc, když je příběh napsaný dospělým člověkem. Co se děje a stalo s Desmondem jsem věděla na straně 36, což je celkem nuda, když má kniha dalších 200 stran. Luke a Aaron... Achjo. Pokud si kluci opravdu myslí, že holky takhle přemýšlejí, je to smutný. Prostě smutný. Když pominu postavy, kniha je bohužel nudná a hlavně, slohově absolutně nezvládnutá. Mnohdy se to pomalu ani nedalo číst, protože věty prostě nedávaly smysl. Navíc má autor úchylku přirovnávat věci k něčemu dalšímu, jenže ono se to k sobě absolutně nehodí. Nejhorší je nahrazování slova auto, které se v knize snad pořádně neobjevilo. Zato o opancéřovaných ďáblech, plechových kočárech nebo ocelových/burácivých/motorových ořích budete číst tak moc, až se vám z toho hlava bude točit. Tma s nádechem černé barvy. Nepřetržité operovaní tmy. Venku probíhala větrná muka. Zalapala po atomech kyslíku. Pak si Lilly vytírá oči, které měla pod vodou zavřené. Jde si s pořezanýma rukama umýt vlasy a najednou jí to vůbec nevadí. Nečetla tak dlouho, až se jí pletou písmenka (řekla jsem, že je Lilly novinářka?). Následující věty pak asi dokonale ukážou, co mám za problém: Počasí se proměnilo, což prý způsobila studená fronta ze Sibiře. Škoda, že ne ze Sahary. (Studená fronta ze Sahary asi ne, co? Všichni víme, jak to myslí, ale lépe by to napsat šlo. Copak to nikdo nekontroloval?) Kšeftař, který se neštítí řádění vedoucímu k bohatému lupu. (Nechápu, tuhle větu prostě nepobírám). Větu "Neboj, jsem na holky." raději komentovat nebudu, stejně tak, jak si někdo tlustý, neučesaný a zarostlý může dovolit chodit do baru. Tam je to jenom pro krásný, jako je Lilly! Jednoho dne se tomu snad usmějeme. Bouřící plebs si žádal jedinou věc. (jako fakt, co to je?). Co jsou neprostupný kapky? Jak se může někdo na parapetu držet za čtyři prsty? A tím myslím, že drží celou svou váhu. (Jediné, komu to uznám, jsou buddhističtí mniši). Jak ji proboha může z okna vyhodit okenní tabule? (Ano, okenní tabule). Volby byly na krku. (???) Chobotnice nemá prsty, mimochodem, jsou to chapadla. Moje nejoblíbenější scéna je, když utíká před vrahem a ona přemýšlí o tom, že snad do obchodu dodali dost ředkviček a něco o panu Ředkvi, já fakt nevím. A takhle bych mohla pokračovat tak dlouho, až by moje poznámky byly delší než celá tahle "kniha". Neomlouvám se, ale prosím autora, ať si příště po sobě přečte, co napíše a dá to i jiným lidem, nejlépe někomu, kdo není příbuzný a přítelkyně, aby se mu dostalo upřímného názoru. Je to fakt hodně, hodně špatný. Ráda podpořím české autory, ale vydávat tak nesmyslné a hloupé příběhy by mělo být trestné, respektive si za to brát peníze. Mír. PS: Fakt nechápu všechna ta pětihvězdičková hodnocení. Lidé jsou buď absolutně nenároční a čtení jako takové nevnímají, nebo jsou to všichni kámoši a příbuzní autora. Jinak to prostě nedává smysl.... celý text
Vítr z hor
2019,
Andy Wildwood
(1) Kniha Vítr z hor mě přiměla hodně přemýšlet. Nad tím, jestli jsem divná já, protože se mi příběh nelíbí, nebo jestli jsou jiní všichni ostatní, protože tady vidím samá pozitivní a hezká hodnocení. A protože to nikdy nezjistím, zkusím vypsat, proč se mi kniha nelíbí. Začnu ale pozitivy. + Prolog je za mě skvělej. Sice má délku jednoho odstavce, ale stejně se mi líbil a klidně bych si jej dokázala představit jako přídavek k anotaci. Člověka dokáže zaujmout a nalákat na další čtení, což je taky hlavní účel prologu. + Dávám za plus to, že hlavního hrdinu zachrání žena a vlastně se trochu obrací role, která je pak po zbytek příběhu daná tak, že muži zachraňují ženy. Ne, hned na začátku tady figuruje mladá lovkyně Ya-na, která se rozhodne zachránit život a prostě to udělá bez ohledu na názor rodiny. + Popisy. Autor nejspíš ví, že mu to jde. V některých pasážích je jich sice nadmíru, není třeba popisovat les a hory na každé třetí straně, ale i tak to přičtu k dobru, protože pokud člověk nepřeskakuje a fakt se začte, autor čtenáře dokáže přenést prakticky do jakékoli krajiny si usmyslí, zvláště pak do mrazivých hor severu. + Pobavila jsem se nad „… rozflákala mu držku cínovým kotlíkem.“ + Líbilo se mi, že když Sal odmítl promluvit, když ho vojáci mučili, a velitel té skupiny uznal, že teda mu věří, stejně ho nechal zabít. Bylo to úderné a působivé způsobem, jakým byla tahle scéna napsaná. Tím za mě ale bohužel výčet kladů končí a zápory nad nimi těžce převáží, proto taky dávám nejhorší možné hodnocení, ačkoli nějaké klady příběh má. Na začátku jsem se bála, že nedokážu najít žádný. V krátkosti zmíním menší nešvar, a to opakování informací, ne jenom dvakrát, ale klidně i několikrát po sobě, taky opakování slov (mít dvakrát to samé sloveso v jedné větě v příběhu bohužel není výjimka) a trochu nepochopitelné nadužívání citoslovců jako „pchá“ „cháchá“ – maličkou výhodu to ovšem má, na sto procent tak poznáte záporáka. Je-li ve větě citoslovce, je to záporák. Pak se v příběhu často vyskytuje kurzíva, na mnoha místech, kde autor chce zdůraznit dvojsmysl, což je asi okamžik, kdy rozumím tomu, proč je to dělá (i když čtenáři nejsou hloupí a chápou to i bez kurzívy), v další polovině případů ale nechápu, proč ji autor používá. -Za mě veliký problém představuje neřešení důsledky chování a věcí, které se postavám dějí. Jako příklad uvedu to, že hlavní hrdinka Ya-na je po několik dnů (možná týdnů) hromadně znásilňovaná od večera do rána, ale ona si nenese žádné trauma. Nikdo to neřeší, ani ona. S tímhle jde ruku v ruce zázračné přežívání všech postav, ačkoli by měli být mrtví. Bez vysvětlení. Hlavní hrdina Jon přežije bos v horách, kde je sníh, celý týden, s prostřeleným bokem (pak břichem, pak zase bokem), je na pokraji smrti, doslova. Je smířený s tím, že v těch horách zemře. Ale zvládne ještě jediným nožem celou zabít smečku vlků (o kterých jsem si do teď myslela, že kořist štvou, což se taky Jonovi, doslova ho uštvali, a pak se jim kořist snadno zabíjí), přežije v jeskyni a neumrzne, nemá žádné omrzliny, ačkoli šel bos (ano, mám potřebu to zopakovat) a poté ho ještě dva velmi milí muži shodí ze strže a jemu se nic navíc nestane. Má jenom dál prostřelený bok. Že ho Ya-na musela vyhrabat zpod kamení, je věc druhá. Taky dostane silnou ránu kyjem do obličeje, hned na to je dlouho bit tak, že bojuje o vědomí, je topen, ale nemá ani otřes mozku. Prakticky se hned na to zvedne a ještě dokáže zabít všechny tři své mučitele. Taky je pak bičován takovým způsobem, a tak dlouho, že opět neví, jestli dřív zemřít nebo jenom ztratit vědomí, ale nakonec v sobě zase sebere záhadnou sílu, zvedne se a ještě se celkem hbitě pohybuje po otrocké kolonii. Taky sní celou syrovou krysu, která se předtím živila na mrtvolách, aniž by se mu udělalo špatně nebo něčím onemocněl. Vojáci nechávají otroky zavřené v kleci na přímém slunce několik dní bez vody. Nebyl by to sice insta-kill, ale vydrželi by tak den, dva. Pak by se šli setkat se svými bohy. -Když už jsme u bohů. V příběhu se vyskytuje slovanská bohyně Živa, taky bůh Smrt a Temnota. A mezi to přichází zcela smyšlená bohyně Wilgara. Když už mám svůj vlastní svět, tak se buď uchýlím k náročnější variantě, kdy si bohy vymyslím všechny, nebo je z nějaké již existující mytologie převezmu. Kombinace toho a onoho se mi nepozdává. -Romantická linka moc romantická není, protože Ya-na se do Jona zamiluje asi po 24 čtyřech hodinách, co ho zná, z čehož byl při vědomí tak sedm minut a stihl zamumlat pár poznámek ze spaní. -Nevěřím tomu, že člověk, který dře osm let v otroctví, je bičován a bit, a jíst skoro nedostává, vypadá jako Rocky křížený s barbarem Conanem, a ne jako kosti potažené kůži. O tělesné přitažlivosti asi nemůže být úplně řeč. -Když pominu, že Ya-na i Jon by měli být dle mého názoru na straně 80 po smrti, působí na mě hloupým dojmem. Ukázková je chvíli, kdy všichni hrdinové jsou po celou dobu vyobrazovaní jako lovci zocelení horami, ale nedokážou v mlze po několik dnů najít sever a spásný nápad (vylézt na vrchol hory a dostat se nad mlhu) přijde někdy po týdnu bloudění. Taky Jon neví, kde vzít vodu, když mu prší na hlavu nebo mu přijde jako dobrý usmyslet si, že při hledání svojí milované Ya-ny nebude muset týden jíst, že na to nemá čas. Ale vzhledem k tomu, že je zavřený v otrocké kolonii, kde je nucený nějakých 18 hodin těžce dřív, by mu mohlo dojít, že vynaloženou energii by se měl snažit něčím pokrýt. Ale ne, to ho nenapadne. Taky mu přijde jako fajn nápad vzdorovat vojákům, kteří ho bičují a nedat jim, co oni chtějí (totiž křik a prosby), ačkoli to znamená jenom další bičování a bití a tím se mu i snižuje šance na nalezení Ya-ny. Ale to ho taky nenapadne.... celý text
Převorství u pomerančovníku
2020,
Samantha Shannon
Převorství u pomerančovníku je příběh jedinečný a velmi zvláštní (ale v dobrém). Čtenáři se setkávají se čtyřmi hlavními postavami napříč celým jejich světem a věkovými skupinami. Je pro mě hodně složité ve zkratce popsat, o čem Převorství je. Autorka dokázala vystavět velmi spletitý zcela nový svět, který funguje ve všech směrech. Největší důraz dala autorka na náboženství a legendy. Líbila se mi různorodost všech lidí a problémy, se kterými se potýkají, ať už se jedná o rozdílnou víru nebo magii. Draci v tomto příběhu jsou jiní, než na které je člověk normálně zvyklý, a to je super. Já nikdy nebyla fanynka draků, proto jsme se knihy maličko obávala, ale nakonec se mi líbilo, jak autorka vyřešila spor mezi dračími bytostmi. Spoustě lidem se nelíbí první polovina knihy, přijde jim nudná. Já z ní ale byla nadšená. Člověku nějakou dobu trvá zorientovat se ve světě a mezi vztahy poměrně velkého množství postav, takže za mě to byl pomalejší, ale velmi atraktivní rozjezd. Já se rozhodně nenudila, naopak jsem si užívala každou stránku a moc mě bavilo při každé zmínce o novém městě, světě či pohoří, v mapě hledat, kde se zrovna při čtení nacházím a s jakou postavou tam jsem. Kolem strany 150 už mi bylo jasné, kdo je kdo a kde a mám dojem, že mi autorka informace servíroval nenásilně a postupně. Všechny hlavní postavy mi byly sympatické, což velmi cením, protože stvořit neprotivnou hlavní postavu, která jedná dle svého věku a logiky, je poměrně vzácné. Nedokážu říct, která mě bavila víc. S Ead jsme se podrobně podívali na královský dvůr a do Převorství, kde se provozuje magie. Tané nám zase nabídla pohled na Východ a výcvik dračích jezdců, seznámila nás s draky samotnými a taky svým náboženstvím. Loth je zase takový milý chlápek, který byl proti své vůli vytržen ze svého domova a rozhodl se s tím poprat se ctí. Roos… to je kapitola sama o sobě, starý alchymista s trochu pesimistickým pohledem na svět, který v sobě nese nenávist vůči královně, která ho dala vyhostit z rodné země. On je jediná postava, u které mám trochu pochybnosti o tom, zda je vlastě dobrá nebo zlá, ale nejspíš ani jedno. Chvílemi bych ho objala, jindy zase nakopala do zadku. Knize ale přes tolik kladů nemůžu dát pět hvězdiček, protože někdy kolem strany 500 se začal lámat ten klid, který jsme zažívali do teď, a přetavil se v akci. Autorka brutálně zrychlila tempo a mně se to moc nelíbilo. Najednou se všechno řešilo skoro samo, důležité okamžiky byly poměrně zkrácené, a ne dobře vysvětlené. Cesta, která Lothovi trvala několik týdnů, Ead zabrala tři odstavce. Oproti tomu, kde autorka své čtenáře rozmazluje podrobnými popisy a detaily to byl pro mě docela veliký skok a nepříjemné překvapení. Možná už jí připadalo, že je její kniha moc dlouhá a je třeba to zkrátit, aby si nechala víc prostoru na závěrečnou bitvu. Nevím, co si o té změně tempa myslet, vím jenom, že mi to moc nesedlo. Moje rozpaky ale naštěstí zase zažehnala právě ona závěrečná bitva, která dle mě nebyla zrovna úžasná, ale splnila svůj účel a konečně se mi zase dostalo trochu podrobnějšího rozboru situace a vlastně jsem byla s příběhem celkově zase spokojená (ačkoli se přiznám, že už jsem knihu chtěla mít svým způsobem za sebou) Čtení mě pořád bavilo, ale už jsem potřebovala číst zase něco jiného, ono 800 stran není zrovna málo. Začátek měl za 5 hvězdiček, třetí čtvrtina knihy tak tři a konec se zase spravil, takže nakonec krásné 4 hvězdičky. Jedná se o fantasy, které podle mě nesedne každému a možná je to trochu vhled do dospělácké fantasy, která ale není ještě tolik náročná a upoutá i mladší čtenáře. Nebojte se experimentovat. :)... celý text
Balada o ptácích a hadech
2020,
Suzanne Collins
Balada o ptácích a hadech byla příjemný návrat do dob na střední škole a já si to maximálně užila, i když jsem na začátku byla velmi rozpačitá, protože jsem postavu prezidenta neměla ráda (kdo taky jo), a tak jsem se bála, jak může dopadnout čtení téhle bichle, která je celá z jeho pohledu. Ale bylo to skvělý. Fakt skvělý. Jakožto mnozí z mých kolegů jsem se jméno Snowa nenaučila, pro mě to byl prostě jenom Cori, za což by mě asi zrovna nepochválil, ale naštěstí si tento názor nepřečte. Autorka nás zavede do Panemu dávno před původní trilogií a dozvídáme se, že Hladové hry byly o dost brutálnější a že Splátci vlastně měli štěstí, pokud se do Arény vůbec dostali a nezemřeli někde cestou nebo během okamžiku, kdy byli zavření v kleci jako v nějaké lidské zoo a lidé Kapitolu si je mohli chodit prohlížet. Hry pak samy o sobě o sobě trvali podstatně kratší dobu, protože je do Arény vhodili téměř polomrtvé a tak bylo jednoduché nechat je podlehnout rozmarům tvůrců (kteří v této době byli vlastně milí oproti tomu, co známe z HG) K postavě Snowa jsem přistupovala hodně opatrně, protože samozřejmě znám původní HG, takže jsem si ho nechtěla oblíbit, chtěla jsem ho dál nenávidět za to, co v budoucnu ještě provede. Jenže ono to nešlo. Autorka mě hodně rychle zlomila a já se Snowem začala soucítit a dokonce (nemůžu uvěřit tomu, že to říkám) jsem si ho oblíbila, měla jsem ho ráda a celkem jsem zírala, že jako mladý nebyl takovej kruťas. Chtěl přežít, takže se občas zachoval sobecky nebo odvrátil od něčeho, co se mu nelíbilo, ale v takovém světě holt neměl na výběr. Líbilo se mi, že se za každou cenu snažil Lucy Grey zachránit před svým osudem a vlastně projevoval víc soucitu než kdokoli jiný. Lucy Grey byla zvláštní postava, nevím proč jsem si k ní nedokázala vytvořit moc vřelý vztah. Byla tam a fandila jsem jí, ale to bylo tak všechno. Nevím proč mi na ní něco nesedlo. Knihu od začátku do konce provází „what, to neudělal“ zvraty. Občas se mi ani nechtělo věřit, co autorka dokázala vymyslet a napětí udržela snad téměř po celou dobu příběhu, nenechala čtenáře pořádně vydechnout. Člověk si myslí, že už je v bezpečí, ale ne, není. A jak byla celá kniha skvělá a zasloužila by si pět hvězdiček, tak konec všechno pokazil. Z mého pohledu, kdyby neexistovala poslední kapitola, bylo by to pro všechny lepší, protože já do teď nechápu, co se tam stalo, co Snowovi přepnulo v hlavě (teda jo, chápu, víme, že je to sobec a že kouká hlavně na sebe, ale jednoduše se mi nechtělo věřit, že se ze dne na den rozhodne udělat to, co se rozhodl udělat). Jak se celou dobu choval celkem rozumně a pochopitelně, já byla zmatená a tím, jak moc je konec otevřený, bych reálně ocenila i kdyby jednu bonusovou kapitolu, abych se dozvěděla, co se to vlastně stalo, abych mohla v klidu spát… Nevím, jestli to byl autorky záměr. Pokud ano, smekám imaginární klobouk, protože takhle jsem konec žádné knihy dlouho neprožívala (bohužel ne zrovna v tom dobrém). Ocenila bych taky pohled do hlavy Lucy Gray, protože je u ní spoustu otázek, na které nedostaneme odpovědi. Jednoduše mi ten konec vzhledem k předchozímu ději přišel dosti nesmyslný. Ještě bych ke konci ráda zmínila, že příběh byl dobrý a všechno, ale nelíbila se mi práce překladatele, který téměř každou uvozovací větu přeložil jako „řekl“, mnohdy se to opakuje tolikrát, až to leze na mozek. Netuším, jestli se i v anglickém originále tohle nadužívání vyskytuje, ale chtělo by to asi vynaložit trochu snahy obměňovat slova. Čeština je krásná, ale tady se to ztrácí. Taky si nejsem jistá doslovným překladem všech jmen jako „Bůhvície“. Proč Snow pak není přeložený jako Sníh, ale máme jména jako Vodič a Pájka nebo Cívan a Špulka, Koželuh a Žnec? Nakonec Splátc mají daleko extravagantnější jména než děti z Kapitolu, což je samo o sobě divné. Pro příznivce HG a zároveň ty, kteří nenávidí Snowa (takže všichni), doporučju. PS: Sejana Snowovi neodpustím.... celý text
Třpytící se město
2020,
Lenka Bandurová
Tahle kniha je jeden obrovský přešlap a ke konci jsem měla pocit, že si ze mě autorka i samo nakladatelství dělá srandu. Tohle je totiž výsměch všem, kdo za knihu zaplatili plnou cenu a teď vůbec nenarážím na děj. Nezačnu s tím, jak je obálka hezká. Těch 350 Kč totiž člověk nedá za pěknou obálku, ale za to uvnitř. A to, že je špatný příběh je věc jedna (skoro omluvitelná, je to přeci jenom první kniha), ale to, že autorka má problém s psaním přímé řeči, vynechává slova a písmena, chybějí uvozovky, chyby v čárkách, nesmyslné věty, nešikovné slovní obraty, opakující se slova a stále stejná přirovnání, neustále nadužívání tří teček i v situacích, kdy se to absolutně nehodí, přepínání z minulého času do přítomného v jedné větě, velká písmena si píše kde chce, chyby v y/i ve shodě podmětu s přísudkem!!!! Já nejsem profesí korektorka, ale když řeknu, že jsem v příběhu narazila na takových 40-50 chyb, budu ještě mírná v odhadu, protože jsem je nehledala záměrně, většina z nich mě prostě praštila do očí. Já se ptám, jak je možné, že tohle prošlo? To opravdu tu knihu neprojel žádný korektor, který by našel alespoň ty největší přešlapy? Celá kapitola Havraní planina je totiž naprosto šílená. A čím víc se blížíme ke konci, tím je těch chyb víc a víc až na čtenáře vykoukne „Obě věděli“ – je všem jasné, že obě ženy. Nechápu, nechápu, nechápu. A ještě jednou nechápu! *SPOILERY* Co se příběhu týká, je kniha nádherným odstrašujícím případem – přesně takhle to totiž vypadat nemá. Chování postav neodpovídá jejich věku, ve fantasy příběhu z nového světa se dočtete o „Pohádkách tisíce a jedné noci“ a „sárí“. Mimochodem, ten svět absolutně nefunguje. To, co vzniklo mezi Leou a Thomasem je cokoli, jenom ne romantické a milé. On jí každou chvíli vyhrožuje, dělá ze sebe strašně drsného týpka, přitom je akorát k smíchu. Čteme o tom, jaký je Honor velký válečník, ale nedozvěděli jsme se o jediné bitvě, vlastně se porval akorát s jednou postavou a to jenom proto, aby zjistil, jestli ho má Lea ráda. Má několik osobností a dílem náhody na vás pokaždé vypadne jiná. Ona je naopak hloupá husa, která je venkovská holka, ale vařit neumí, na zemi spát nechce, hmyz jí vadí a cloumají s ní hormony jako s puberťákem. Ona sama o sobě prohlásí, že není dáma, a když jí to někdo potvrdí, urazí se, že si něco takového dovolil odsouhlasit. Zbytek postav jsou jednom nudné šmouhy na pozadí, kromě Fleur, která tam byla jenom od toho, aby to Lea měla ještě těžší. Jediná normální postava se v příběhu téměř nevyskytuje. Každá žena miluje Honora. Honor pozná, když jej žena miluje díky svému daru. Ale že ho miluje Fleur, jeho nejlepší přítelkyně a spolubojovnice, o tom nemá tušení. Každej chlap miluje Leu. Lea nepozná, kdo ji miluje, ale každej jí hned říká, jak je Lea krásná. To se člověk dozví na každý desátý stránce. Ta kniha by se měla jmenovat „Lea je krásná“. Bohužel ani děj není žádný dar z nebes, naopak. Prakticky v každé kapitole je nějaký nesmysl a logická díra, která v knize zůstala jenom proto (opět), že ji pravděpodobně před vydáním nikdo nečetl. Scéna, kdy služebná Stela klepe na dveře od pokoje Ley, dokonce dvakrát, a vzápětí ji požádá, aby jí Lea otevřela, je skvělá. Zasmála jsem se, od srdce. Honorské válečnice se umí dokonale ovládat a zachovat klid. O pár stránek dál jedna z nich dostane záchvat zuřivosti. Tomu já říkám vrchol ovládání. Jenže ono to po čase přestane být vtipný. Scéna, ve které má Lea vlasy po ramena, Obchodník ji za ně vláčí (hádám tedy, že je má rozpuštěné) a ona přesto má někde v těch vlasech celou dobu schovanou jehlici (autorka by si měla najít, kde je temeno a týl, je to sakra rozdíl), mě málem rozplakala nad zjištěním, jak mizerný život vedu, když jsem se zařekla, že to dočtu do konce. Všechno dorazila Havraní planina. „Měla živé oči, černé jako korálky.“ A doslova otočíte stránku a tam je: „Měla stejné oči, sledovala je upřímnýma hnědýma očima.“ HAHA. Pak prší a cesta je zároveň prašná… A dalších asi 150 věcí, které jsou špatně, nereálné a jednoduše nelogické. Jednoduše řečeno, všechno špatně. Bylo v knize pár hezkých okamžiků. Líbily se mi emoce, které autorka dokázala vyjádřit po svatbě Ley a Thomase. Občas se mi líbil poetický jazyk a některá přirovnání. „Jsi můj domov“ je hrozně pěkná věta, která v sobě nese mnoho. Jenom škoda, že těch dobrých věcí je tak málo. Vždycky se objevil náznak něčeho skvělého, jenže by to pokaždé chtělo vysvětlit. To se ale nikdy nestalo. Kniha by potřebovala korektora, beta čtenáře, přemýšlení, a kompletní přepis. Jednoduše katastrofa na papíře, která měla ještě pár let zůstat v šuplíku.... celý text
