marara přečtené 433

Počátek 2018, Dan Brown

Skvělý Dan Brown mě opět přiměl pocítit chuť sbalit si kufr a na vlastní oči znovuprozkoumat Barcelonu. Jenže to teď v době koronavirové není možné (ne že bych si i v normální situaci mohla dovolit hodit vše za hlavu a vyrazit), tak jsem si alespoň surfovala po internetu a zkoumala Guggenheimovo muzeum v Bilbau, barcelonské skvosty Casa Mila a Sagrada Familia, podívala jsem se do Údolí padlých. Takže jsem si hezky pocestovala. Co se příběhu týká, byla jsem dloho zvědavá, k čemu se vlastně dostaneme. Východiskem je souboj vědy s náboženstvím a nalezení odpovědi na otázky kdo jsme, odkud pocházíme a kam směřujeme. Moc se mi nelíbilo, kam futurolog Edmond Kirsch svým objevem míří, o to více ale souhlasím s myšlenkami profesora Langdona a otce Beňa, kněze Sagrady Familie. Všechna světová náboženství by měla přestat odmítat vědecké objevy a stát se partnerem vědy (a věda by to měla umožnit a přijmout). Neměl by to být souboj kdo z koho, protože, pokud budeme slepě věřit vědě a následovat její překotný vývoj, může to být cesta do pekel. Zvláště rozvoj umělé inteligence je třeba řídit podle přísných pravidel . A právě tady je role náboženství - pomáhá nám hlídat morálku, společně s filozofií by měla pomoci uhlídat, aby nás v budoucnu technologie "spojovaly, obohacovaly a posouvaly vpřed ... a ne aby nás zničily." Náboženství jako taková by ale také měla nastoupit cestu modernizace, především přestat odmítat vědecké objevy a soupeřit mezi sebou. "Připadá mi, že se kvůli Bohu zbytečně moc přeme. Každý má jinou verzi pravdy. Kdybychom všichni uctívali gravitaci, nehádali bychom se, kterým směrem táhne. Abyste spatřila cizí pravdu, stačí někdy jen troch změnit úhel pohledu." Toto říka Langdon Ambře a ukazuje jí, jak relativní je neplatnost rovnice I + XI = X. Když se na tuto rovnici podíváme vzhůru nohama, najednou platná je.... celý text

Pro tvoje dobro 2018, Ellen Marie Wiseman

Silná kniha o silných ženách. Nechci opakovat slova Terky 357, ale i pro mě bylo cirkusové prostředí překvapivě zajímavé. Zajímavé ale je i to, že poslední kniha, kterou jsem četla (Dopisy, které nikdo nečetl) naťukla téma, jak byly děti s postižením v minulosti přijímány (tedy spíš nepřijímány a uklizeny z očí většinové společnosti) a tato kniha to rozvedla. Děsivé bylo, že matka své dceři opakovala, že je zrůda, přitom zrůdou byla ona sama. Téma mateřství se pak dostalo s nemenší silou také do zvířecí roviny.... celý text

Dopisy, které nikdo nečetl 2017, Iona Grey

Skvěle vymyšlený příběh Stelly, vdané za špatného muže, a její lásky s americkým letcem Danem, který o 70 let později odhaluje mladá Jess a Will. Už název je fascinující. Dopisy, které nikdo nečetl evokují tajemství, která by stála za odhalení. Často cítím, že domy mají své příběhy a je škoda, když jsou zapomenuté, už jenom proto, že bychom se z nich mohli poučit. A dům na Greenfields Lane byl přesně takovým fascinujícím tajemstvím. Sešlý, opuštěný dům, který ale ukrýval Příběh. Člověk v životě nemusí mít vše, co chce, natrvalo. Stelle a Danovi muselo stačit několik dnů, které ale byly tak intenzivní, že v nich probudily ty nejlepší stránky a pomohly jim prožít život naplněný pomocí druhým a úsilím o zlepšení světa. Nejvíc mě dostal závěr: "Někdy mě napadá, že jsme měli smůlu, když jsme se narodili v těch dávných dobách. Podívám se věc a vidím Jess a Will a a připadá mi, že to mají snadné. Milují jeden druhého a prožijí společný život. Budou mít domov a děti, samé prosté a nádherné věci. Závidím jim to. Ale pak si vzpomenu, jaké jsme měli štěstí, že jsme se potkali. Kdyby nebylo války, nikdy bych tě nepoznala. Nikdy bych se nestála člověkem, kterého jsi že mě udělal. Prožila bych nudný život, kdybych tě nemilovala." ... "Uvědomují si vůbec, jak vzácné je mít celý život i všechna jeho nádherná dobrodružství?" Prostě citlivý příběh.... celý text

Pařížská švadlena 2019, Natasha Lester

Tak nakonec nevím. Začátek měl výbornou atmosféru a sliboval příběh ze světa módy a cesty hlavní hrdinky k úspěchu navzdory válce. Prostředí válečné Paříže, New Yorku 40. let, dílny haute couture, vznik krásných šatů, to vše mě pohltilo. Jenže pak přišla milostná linie příběhu, která čím déle pokračovala, tím více z románu dělala červenou knihovnu, nakonec byly důvody hrdinů k odchodům ze vztahů, či k odkládání vztahů na pozdější dobu úplně banální. Kniha jakoby se nemohla rozhodnout, o čem má být. Je to milostný příběh rozdělený válkou či oceánem? Je to sonda do životů lidí týraných svými rodiči a zpráva o tom, jak jim hrůzné dětství rozbilo duši a budoucnost? Nebo je to příběh silné ženy a její cesty k úspěchu v haute couture? Škoda, začátek byl tak slibný.... celý text

Sama sebou 2018, Jojo Moyes

Zhruba v polovině jsem chtěl knihu odložit. Dost mě rozčilovala plytkost života Agnes Gopnikové, nechápala jsem, co Luisu mohlo přivést k tomu, aby přijala tuto práci (asi proto, že jsem druhý díl nečetla). Pak ale začala znovuobjevovat sama sebe a tento její proces už bylo milé sledovat. A bavila mě také postava paní de Wittové, která ukazuje, že málokdy jsou lidé takoví, jak se na první pohled zdá, a že by nám více mohlo stát za námahu snažit se nakouknout pod slupku nevraživosti, se kterou se setkáváme při zběžných setkáních. Je zajímavé, co se pod ní skrývá a že pod ní můžeme občas objevit skrytá citová zranění, laskavost a moudrost.... celý text

Fotografie 2019, Debbie Rix

Docela příjemné čtení, nic náročného.

Cesta k nesvobodě 2019, Timothy Snyder

Svobodná, volná 2018, Hana Sternlichtová

Úsporně a jednoduše vyprávěný příběh neobyčejné ženy, která by určitě velmi ráda byla ženou obyčejnou. Přežila holocaust v Terezíně, Osvětimi, německé továrně na letadla v blízkosti Drážďan a svobody se jen tak tak dočkala v Maulthausenu. Když se vrátila do rodných Holic, bylo jí 15 let a vážila 29 kilogramů. Dojemně setkání s ní líčí její bratranec, herec a režisér Jan Kačer. V této knize mě zaujala úvaha autorky, proč zrovna ona přežila holocaust. Možná to bylo proto, že se jí dostalo harmonického, šťastného dětství a vynikající péče milujících rodičů. Je to tedy to, co zapřičiňuje mentální odolnost? V závěru mě ale znepokojilo něco, co už asi považuju za fenomén doby, a to postoj dnešní mladé generace. Haniny děti vyrůstaly obklopené láskou a péčí, ale ony samy jsou si vědomé toho, že jsou dětmi rodičů, kteří přežili holocaust. Tyto děti samy vychovaly 3 děti. Tyto děti, Hanini vnuci a vnučky, si ovšem děti pořizují po 35. roce věku, její nejmladší vnučka teprve v 26 letech uvažuje o vysokoškolském studiu, její o 9 let starší bratr už sice studuje, děti ale ještě nemá. Oba dali přednost cestování. Je to sice krásný způsob života, který je i zároveň měřítkem toho, kam jsme se od konce 2. světové války dostali, ale je to z hlediska populace správné? Kam se asi můžeme dostat, když děti nebudou mít lidé vzdělaní, svobodní a volní, ale ti sociálně slabí?... celý text

Jedno manželství 2019, Tayari Jones

Na téhle knize mě mrzelo jediné - že už jsem ji dočetla (i proto, že jsem na dovolené už další knihu neměla). Byla výborně napsaná, takovým tím přemýšlivým způsobem, který mám moc ráda. Líbila se mi i kompozice: po první části, kde příběh Roye následoval příběh podaný očima jeho ženy Celestial, následovala pasáž tvořená dopisy Roye i Celestial v době vězení a nakonec přišla část, kde se v roli vypravěče střídali Roy, Celestial i André. Poznali jsme tak příběh ze všech tří úhlů pohledu, a to bylo velmi zajímavé. Obálka slibovala příběh manželství, přátelství, rodičovství, silné i slabé ženy a silného i citlivého muže. To vše tam opravdu bylo, a to v každé postavě. Nespravedlivě odsouzený Roy, jeho nevlastní otec Velký Roy i jeho nečekaně se objevivší biologický otec byli muži silnými i citlivými. V Royově příteli Andrém jsem neviděla sílu, jen oddanost, ale o to zajímavější byl jeho otec Carlos. Moc mě bavilo téma rodičovství, zvláště otcovství, které v románech tak časté není. Autorka se nezabývá tématem otcovství v těch šťastných rodinách, které spolu zůstanou, ale v těch problematických, kdy otec v určité fázi vztahu odešel. I pro tyto otce je otcovství závazek, jen si často ke svým synům nedokážou najít cestu. Royův biologický otec, který se objevil v pravý čas, si ji nakonec našel a stejně tak i Andrého otec, který od rodiny odešel, nakonec dokázal dát synovi důležité životní rady. Krásný byl vztah Velkého a Malého Roye. Matky byly v příběhu většinou silné (jak Celestialina matka a její babička, tak Royova), Jen Andrého matka příliš silná nebyla, a možná i proto si její syn hodně dlouho nešel za svým. Nejvíc si mě získal Roy. Líbily se mi jeho veliké ambice i buldočí síla, se kterou si za nimi šel. Přitom si ale dokázal udržet charakter, a to i poté, co byl nespravedlivě odsouzen a čekala ho léta ve vězení. Dokázal neuvěřitelně houževnatě čelit beznaději svého osudu a dělal vše, co bylo v jeho silách, aby mu vzdoroval. Celestial mi ale připadala sobecká a sebestředná už od samého začátku. Proč dělala takové scény, že jí manžel neřekl, že nezná pravého otce? Vždyť i ona sama měla tajemství, které manželovi svěřila, až když byl ve vězení! Proč v době jeho uvěznění nebojovala víc, nevyužila své slávy k medializaci jeho případu? Proč se tak bála stát se matkou za nepříznivých podmíneka, a proč manželovi nedopřála být otcem? Byla prostě jen sebestředná a není se co divit, vždyť i její matka jí řekla: "Největší předností jsou u lidí zároveň nejhorší vlastnosti. Já jsem byla vždycky kam vítr, tam plášť, ale zaválo mě to do života, který miluju. Ty sis od doby, kdy jsi byla malá, dělala, jen co ti bylo po chuti. Tvůj otec se tě od toho snažil odradit, ale ty jsi jako on,geniální, ale impulzivní a trochu sobecká.Ovšem sobeckých by mělo být víc žen. jinak je svět ušlape." Dost mi to připomíná dilema, které si já sama řeším jako matka... Musím si tu vypsat ještě víc citací: "Je to láska, nebo pohodlnost? Pohodlnost, zvyk, útěcha, závazek - tohle jsou věci, které někdy nosí stejný kabát jako láska." Gloria své dceři Celestial "Někdy nemůžeš udělat nic než se tomu zasmát." Velký Roy Andrému "Vše, co máš, je tvé dobré jméno." Carlos Andrému ¨ "Nech muže být občas mužem." Otec Celestial na její svatbě s Royem... celý text

První 2015, Kiera Cass

Tady už jsem věděla, jak to skončí, ale závěr trochu překvapil. Nemile si se mnou autorka prohrála s králem, to bylo laciné, ale byla jsem ráda, že i takovéto knize je určitý přesah.... celý text

Elita 2015, Kiera Cass

Opět rychlé čtení, v některých pasážích jsem se ovšem obávala příliš rozvláčného popisu souboje dívek o prince, naštěstí tam ale bylo i téma spravedlnosti kastovního systému, tak jsem se těšila, co všechno si America zvládne uvědomit. Dceru jsem trochu rozčilovala tim, že jsem předpovídala vývoj některých postav.... celý text

Selekce 2014, Kiera Cass

Další z must to read mé dcery. Dlouho vím, že mladí knížku rádi čtou, ale moc jsem o ní nestála. Když jsem teď byla "přinucena" si ji přečíst, nelituji. Je to sice oddechové, ale zato strhující a příjemné čtení. Přesně se mi trefila do nálady.... celý text

Slavík 2016, Kristin Hannah

Knížku jsem dostala jako dárek k narozeninám od své dcery a byl to dárek povedený. Bavil a dojímal mě příběh dvou sester, které ač zdánlivě velmi rozdílné, měly v sobě zjevně stejnou genetickou výbavu, která jim dala do vínku smysl pro spravedlnost a neschopnost nepomoci lidem v nouzi. Navíc byl pro mě příběh málo předvídatelný. Díky současné dějové linií jsem věděla, že jedna ze sester byla Slavíkem, ale připadalo mi, že by jím mohly být obě, i když jednu z nich handicapovala mateřská láska a snaha ochránit ve zlých dobách svou dceru.... celý text

Děti půlnoci 2009, Salman Rushdie

Mám ráda magický realismus, ale tohle bylo hodně zvláštní. Rushdie je vynikající vypravěč, jeho styl je naprosto jedinečný, ale také se nečte snadno. Byla tam témata naprosto skvělá, opakování, kdy se každý motiv objeví ještě alespoň jednou znovu, všechny ty magické prvky, zázračné schopnosti dětí půlnoci, Salímův okurkovitý nos s nadpřirozeným čichem, kouzla čarodějky Parvátí, obrovitá kolena Salímova věčného konkuretna Šivy, Salímovo budhovské období, kdy se stává bezčasým, věkovitým jako převozník Táí z počátku příběhu a mnoho dalších. Jen jsem nebyla spokojená s tím, že stále hledáme smysl života, jeho naplnění a co nacházíme v závěru? Skepsi a ztrátu naděje. Přidanou hodnotou knihy bylo to, že jsem si oprášila vzpomínky na těch pár knih, které jsem o Indii četla (zvlášť Červené sárí o Sonie Gándhíové). Na druhou stranu jsem si stejně jako Ozzy86 bolestně uvědomovala omezenost mého intelektu.... celý text

Oběť bez tváře 2017, Stefan Ahnhem

Kniha to byla strhující, dobře řemeslně napsaná, vymyšlená tak, aby chytila a nepustila, ale čím dál tím víc si myslím, že takovéto knihy by neměly být napsány a vydány, aby zbytečně neinspirovali vyšinuté jedince, kterých je ve světě příliš.... celý text

Láska mezi řádky 2017, Jodi Picoult

Kdybych si knihu přečetla kolem dvacítky, určitě se mi líbí o mnoho víc.

Uzamčená minulost 2018, Ella Carey

Příběh bytu Isabelle de Florian v Paříži, do kterého nikdo nevstoupil 90 let, je vynikající námět. Jeho tajemství, odhalované fotografkou Cat Jordanovou, její váhání na životní křižovatce, její přesvědčení, že na dědictví nemá morální nárok i prostředí Paříže a Provence, to jsou témata, na kterých kniha stojí. Druhá linie s pohledným pravnukem majitelky z knihy dělá poněkud na načervenalou knihovnu, a to je škoda.... celý text

Černooké Zuzany 2017, Julia Heaberlin

Černooké Zuzany jsem zhltla za tři dny a kniha mě držela tak, že jsem nemohla dělat nic jiného. Rozporuplné reakce zde mě překvapily. Pro mě autorka na správných místech umísťovala velmi zajímavé háčky, které vyvolávaly zvědavost, jak to tedy ve skutečnosti bylo. Psychologické thrillery mám ráda, tady byla navíc řada velmi zajímavých témat. Jak se Tessie vyrovná s traumatem? Vrátí se jí paměť? Není to tak, že si vlastně vzpomenout nechce, protože pravda by byla dalším traumatem? Co se stalo tak hrozného mezi kamarádkami tak oddanými, že přerušily kontakt? Podaří se zastavit mašinérii trestu smrti? A jak s trestem smrti naložit? Vrah černookých Zuzan by si ho určitě zasloužil, ale může soudní systém dosáhnout stoprocentní jistoty, že dopadl a odsoudil vraha? Všechny tyto otázky mě nutily číst a číst a číst.... celý text

Doktor vězeňských věd 2017, Renata Kalenská

Jiří Stránský byl opravdu inspirativní člověk. Líbilo se mi, že ani za socialismu, ani v demokracii se nerozpakoval říkat, co si myslí, byl to člověk pevných morálních zásad, které mu umožnily rozhodovat se a jednat konzistentně za každého režimu, tak aby se nezpronevěřil. S těmito zásadami, vštípenými mu dědečkem a otcem, ale také těžkou rodinnou zkušeností s různými režimy, měl vlastně "jednoduché". Jeho postoje byly dané a nemusel je složitě hledat. Jeho komentáře politických a společenských situací a politiků jsou právě o tuto jeho zásadovost zajímavější.... celý text

Opuštěná společnost 2017, Erik Tabery

Tuhle knihu jsem si chtěla přečíst už dlouho a jsem ráda, že jsem si na ni konečně udělala čas. Když jsem ji pročítala, musela jsem obdivovat obrovský přehled autora a to, jak precizně dokládá svá tvrzení fakty, citacemi z velkého množství děl různých autorů i příklady z historie. Je hezké si po dlouhé době zase něco hezkého přečíst o lidech, ne které se poslední dobou hází špína, ať je to Masaryk, Peroutka či Havel. Nejzajímavější ale jsou pasáže analyzující současnou společnost a politickou sféru. Člověk si při čtení připmene, jak důležité jsou ideály a hodnoty (že to není něco, za co bychom se měli jako nenapravitelní snílci stydět) a hlavně si znovuuvědomí, že demokracie není navždy, že pokud se o ni nebudeme starat, můžeme o ni znovu nepozorovaně přijít. Tuto knihu bychom si měli vždy před volbami znovu prolistovat, ale ti, kdo by ji měli studovat opravdu pečlivě, po ní asi nesáhnou, nebo autora odsoudí nějakou přiléhavou nálepkou.... celý text