Matematicka
přečtené 557
Na dvoře Alexandrově
2017,
Sophie De Mullenheim
Tentokrát dvě dospívající kamarádky, Emílie a Konstancie, které žijí ve Francii na konci 19. století, vyrážejí po stopách sester Charlotte a Élisabeth, které žily ve Francii na začátku 19. století, i fyzicky. Vydávají se na duchovní cvičení přímo na zámek Naděje, kde sestry žily a vedly společně sirotčinec. Emílie má před svatbou, na kterou se chce důkladně připravit i duchovně. Tím je předznamenáno i duchovní téma tohoto dílu – a tím je volba životního povolání. Stejně jako v předchozích dílech je kniha velice napínavá a dozvídáme se v ní mnoho z historie – tentokrát z ruské historie 19. století. Kromě toho se tu ale otevřeně řeší mezilidské vztahy, přátelství, první lásky, vztahy rodičů i dětí a hrdinové – a to v obou časových rovinách knihy – promýšlejí i svou víru. "Poslední dobou jsem se hodně modlila, ale také měla velké pochybnosti o tom, jestli jsou mé modlitby vyslyšeny. Doufala jsem, že Pán pomůže Marii, aby se uzdravila. Místo toho se však její stav stále zhoršoval. Vzpomněla jsem si včera, že naše maminka nám vždycky říkala, abychom v každé životní situaci hledali Boží záměr. „Nejedná vždycky tak, jak bychom si to přáli my, ale vždy je přítomen,“ opakovala nám, když jsme byly zklamány, že jsme nebyly vyslyšeny. Měla pravdu. Už mnohokrát jsem se mohla přesvědčit, že pokud Pán na mé modlitby neodpověděl tak, jak jsem si přála, pak udělal vždy něco lepšího. Jeho odpověď byla úplně jiná a většinou s sebou přinášela mnohem větší štěstí. Myslím, že odpověď Pána na mé modlitby přišla v ten den, kdy jsem se setkala se ženou se smaragdovýma očima. Nikdy jsem na ni tak nepohlížela, ale nyní, když Marie potřebuje svou rodinu, si uvědomuji, že jedině ona je schopna přinést jí útěchu. Je to riskantní. Možná že Naděžda Polenkovičová má za úkol nás udat. Myslím si, že kdyby to byl její záměr, už by to udělala. Pravděpodobnější je, že ji bedlivě sledují. I přesto budu riskovat. V každém případě je to Mariina poslední šance, jinak je dívenka nadobro ztracená. Ano, Charlotte by se mnou souhlasila…"... celý text
365 dní s papežem Františkem: ranní promluvy od Svaté Marty
2020,
Jorge Mario Bergoglio
Ke knížce jsem se dostala dost zvláštním způsobem - dostala ji tchyně k Vánocům. Zalíbila se mi taky a už mám svoji :-) Takže i tchyně vás může inspirovat k četbě... Doporučuji brát do ruky každý den, číst, přemýšlet, rozjímat... Jen mírně upravím informaci uživatele Selinute: Kniha není určena na rok 2016, ale na rok 2021. Vyšla v roce 2020 a obsahuje výběr z ranních promluv papeže Františka z domu sv. Marty z let 2014–2020. "Pán prohlašuje, že vytvoří „nová nebesa a novou zemi“ a toto druhé stvoření bude ještě podivuhodnější než to první. Pán předělá svět rozbitý hříchem, přetvoří ho v Ježíši Kristu a touto obnovou veškerenstva vyjádří svou nezměrnou radost. Vidíme, že Bůh je plný nadšení: „Radovat se budu ze svého lidu“ (Iz 66,19). Je to jakoby Hospodinův sen. Bůh sní, sní o nás. I my si říkáme: „Jak krásné to bude, až budeme višchni spolu, až se tam sejdeme, až on nebo ona půjde se mnou…“ - To je sen Boží. Bůh myslí na každého z nás, má nás rád, sní o nás. Sní o radosti, kterou z nás bude mít. Proto nás chce znovu stvořit, znovu utvořit naše srdce, aby dal zvítězit radosti. Pomysleli jste na to? Pán o mně sní! Myslí na mě. Jsem v mysli, v srdci Páně! Pán mi umí změnit život! A má spoustu plánů: „Vystavíme domy, vysadíme vinice a budeme jíst jejich plody“ (srov. Iz 65,21). Bůh je do nás zamilovaný. Je to nevysvětlitelné, lze o tom jen přemítat, snít a plakat radostí. Pán nás může změnit. Co mám tedy dělat? Věřit. Věřit znamená dávat prostor této lásce Boží, Boží moci, moci toho, kdo mě miluje a chce se ze mě radovat. To je víra. Věřit znamená dělat prostor Pánu, aby přišel a změnil mě." (z kázání z 16. 3. 2015)... celý text
Naděje v dějinách
2020,
Tomáš Petráček
Podobně jako ostatní komentující mě překvapilo, jak málo tam bylo toho "laskavého povídání o životě" a "fotek z rodinného alba". Ale poté, co jsem se do knihy začetla, musela jsem uznat, že je to taky zajímavý styl rozhovoru, který se prostě soustředí na něco jiného - na životní zkušenosti a názory tázaného, které jsou možná ještě zajímavější a vedou víc k zamyšlení a "na hlubinu". Myslím, že mohou oslovit jak přemýšlivé katolíky, tak všechny přemýšlivé lidi, které nějak zajímají otázky víry, případně dějin, na které se taky kniha hodně zaměřuje. Tomáše Petráčka sleduji dlouhodobě a fadím mu, a tak jsem uvítala možnost setkat se s ním v jedné knize a proniknout do jeho pohledu na život komplexněji. Takhle třeba popisuje svoje osobní zkušenosti s katolickou církví: "Ale zase na jednu stranu, když má člověk intenzivní vztah s Bohem a ještě má určité poučení z historie, tak ani to, že je třeba terčem nějaké vnitrocírkevní šikany nebo že mu jeho představení místo toho, aby mu nějak pomáhali, spíše škodí, pro něj není nic nového. To je přece nedílná součást křesťanské existence. Trpět církví patří ke komplexitě křesťanské zkušenosti." Díky Tomášovi Petráčkovi za tu naději navzdory všemu.... celý text
Selský baroko
2011,
Jiří Hájíček
"Je tu plno závisti, pomluv. Vždycky to tak bylo…" "Nedonutili mě nenávidět." Napětí mezi těmito dvěma větami pro mě bylo v knize zásadní. Mně sedla úplně - a to jako příběh z nedávné minulosti (kdy vlastnictví notebooku bylo bráno jako přepych - kdepak jsou ty časy?) i jako příběhy z té minulosti dřívější, komunistické, které genealog Pavel odkrývá tak, že trpělivě naslouchá těm, kteří tu dobu žili. I s tím, že k ní mají různé postoje. Nic mi v knize nepřebývalo, ani nepřečuhovalo - možná někdy v průběhu čtení, než se ukázalo, jaký má událost další význam. Pak vše do sebe zapadlo. Za mě výborná beletrie - jako by byla psána přímo pro mě. A těším se na další knihy Jiřího Hájíčka, tohle byla má první. "Ale od mrtvejch vedou nitky k živejm…" „Není to krásný?“ nedal jsem se. „Na mezi najdete starej patník, v archivu slovo, o kterým už nikdo neví, co znamenalo. A něco nenajdete nikde. A nikdy…“ „A to je taky krásný?“ „To mi na tom všem připadá nejkrásnější, že některý věci už se nikdy nedohledají.“ Už nic nenamítala. „To už je ale jiná farnost. Lidi támhle z tý vsi jsou pochovaný na hřbitově přes vodu.“ „To je zvláštní…“ Dívala se do kalného širokého proudu Vltavy. „Kdysi, než byla přehrada a voda se zvedla, tam byl přívoz. Převozník se jmenoval Křínek. Ale říkali mu Poříčnej. Takovej vltavskej Cháron…“ „Převážel ty rakve…?“ zeptala se tiše. „Jo. O pohřbu vždycky přišel průvod k řece, převozník naložil rakev a dva nosiče. Pak se postupně vracel pro zbytek lidí, dokud nebyli všichni na druhý straně. Celej pohřební průvod vyšplhal za rakví po pěšině do toho kopce, hřbitov odsud není vidět, je ukrytej v lese. Křínků měli dlouhý léta u přívozu chalupu. Teď je všechno dávno zaplavený…“ „Jak to všechno víte?“... celý text
Albert, Norbert a nemocný svět
2020,
David Laňka
Ač jsem ctitelkou série knih o Billu Madlafouskovi (tedy jako rodič, ne jako dítě), tato pohádka mě nijak neoslovila. Nepřišla ani vtipná, ani nijak jinak zajímavá. Ale možná můžete mít svoje důvody, proč si knihu přečíst, např. - zajímá vás, co se stane, když PánBůh chytne covid, - zajímá vás, co se stane, když covid chytne celé peklo až na jednoho malého čertíka. Jinak myslím kniha nestojí za povšimnutí. I když pozor - co se týče výroků o hříchu, tak s knihou souhlasím a s Biblí bych tuto knihu určitě nesrovnávala. Nic mě v ní nepobouřilo, ale ničím mě ani nezaujala.... celý text
Myšlenky za volantem
2020,
Marek Eben
Vážím si Marka Ebena jako moderátora i jako člověka. Jedna z jeho nejdůležitějších předností se projevuje i v této knize: dokáže si udělat legraci i sám ze sebe. A to mi přijde v dnešní době víc než potřeba. Fejetony jsou krátké, týkají se běžných příhod ze života, ale Marek Eben se i na ně umí podívat s pochopením a humorem. Opravdový "balzám na duši", který doporučuji užívat po kapkách! "Ale jsem optimista. Ve světě to vypadá, že se málem blíží apokalypsa, že všichni zemřeme, a já bych čekal, že Češi v takové chvíli vykoupí bible. Nikoli. Češi vykoupili droždí. To je nadějné."... celý text
Z Izrastiny s láskou
2020,
Jakub Szántó
Pestrá mozaika setkání s lidmi i navštívených míst na malém území současného státu Izrael, kde jsou "nuceni žít vedle sebe" Židé a Palestinci. To vše líčeno s láskou a osobním nasazením, které autor přiznává a vysvětluje hned na začátku knihy. Za dobu svého dlouhodobého působení v této oblasti se potkal s pozoruhodnými lidmi - od válečných veteránů, zpravodajců tajných služeb, lidí, kteří se podíleli na soudech se zločinci z druhé světové války, až po palestinské automobilové závodnice nebo surfaře. Přestože se sám otevřeně hlásí k židovství, má mnoho přátel i mezi muslimy a Palestinci - a nedívá se tedy na ně v první řadě jako na nepřátele. Situaci v regionu sleduje Jakub Szántó dlouhodobě, takže dokázal vybrat to zajímavé a přidat i různé historky, které souvisí s prací televizního reportéra. Dokáže se zasmát i sám sobě. I když příležitostí ke smíchu není v tomto regionu příliš a často naráží na dost drsnou životní realitu, vyplatí se s ním vydat na pouť po současnosti i historii současného státu Izrael. Každý si v ní může vybrat to své, co ho zaujme - a udělat si na tento region barvitější a ucelenější pohled. „Nemusíme a nejspíš ještě dlouho se nebudeme milovat, ale vidím možnost žít se vzájemným respektem jako sousedé,“ doplnil ho bývalý palestinský válečník, dnes profesor Muhammad Dadžání. Zblízka jsou Izrael a obě Palestiny mnohem barvitější a vzájemně propletenější, než se zdá z pohledu zvenčí. S málokým takový pohled silně nepohne, málokdo se vrací s názorem vyhraněnějším, než měl předtím. Zamilovat si tyhle země i oba jejich kmeny, izraelský a palestinský, je při otevřených očích a srdci mnohem snazší, než se zdá. A z vlastní zkušenosti dodám – i mnohem zdravější."... celý text
Danny, mistr světa
2012,
Roald Dahl
V knize nechybí napětí a humor a spousta situací, které by se při troše dobré vůle mohly stát i vám. Tedy – pokud byste měli tolik odvahy jako Danny a k tomu navíc tak dobrého tatínka, na kterého se můžete ve všem spolehnout. Nechybí ani pohádkový prvek, kdy je pyšná a zlá postava po zásluze potrestána pouhým důvtipem a zjišťuje, že za peníze si opravdu nelze všechno koupit… Knihu lze doporučit nejen malým čtenářům, kterým je určena (od 7 let), ale i těm dospělým. Já se u ní tedy nenudila...... celý text
Uprchlíci a zachránci
2016,
Luboš Kreč
Tři velice zajímavé životní osudy lidí, kteří z Československa z různých důvodů uprchli, aby tu pak po revoluci nějak pomohli (ač s různými motivacemi), ale nikdo z nich už se sem zcela nevrátil. Každý z těch životních osudů je velice zajímavý. Luboš Kreč je rekonstruuje poctivě a pečlivě - mluví s různými lidmi, vydává se na různá místa. Ale občas už se do různých odboček zamotává. Například když psal o dvou přítelkyních Paula Rausnitze, začala už jsem se ztrácet v tom, o které zrovna mluví. A skutečně se nedozvídáme, jak se "paní Remoska" o české remosce vůbec dozvěděla. Postavení těchto tří životních osudů vedle sebe do jedné knihy může vést k dalšímu zamyšlení: Jaký vlastně máme vztah k těm, kteří naši vlast kdysi z různých důvodů opustili? Co od nich očekáváme? Čím nás mohou obohatit? Kniha se mi velice líbila i po grafické stránce. Je velice pěkně zpracovaná.... celý text
Myši Natálie Mooshabrové
2004,
Ladislav Fuks
Moje první kniha Ladislava Fukse - a musím říct, že jsem ráda, že jsem se k ní sérií náhod dostala. Vzhledem k tomu, že jsem od něj zatím nic nečetla, tak to byl pro mě docela "náraz", ale jednak jsem si ho čtenářsky užila, jednak mě vedl v mnoha směrech i k zamyšlení - a tak by to u dobrých beletristických knih mělo být. Příběh odehrávající se ve zvláštním čase (některé reálie odpovídají cca první republice, ale na druhou stranu lidé běžně létají na dlouhé pobyty na Měsíc) na zvláštním místě (ve velkém městě mezi nejchudším a nejotlučenějším činžákem, velkými náměstími se sochami předsedy a královskými paláci) se spoustou detailů, které se opakují v různých obměnách (paní Mooshabrová třese svojí černou taškou, paní Mooshabrové se chvěje pápěří na klobouku,…), se spoustou slovních hříček (např. rozinky – hrozniky) a velkou dávkou tajemna. Kniha mi mnohými svými rysy připomínala Orwellovo 1984, které však v 70. letech, kdy tato kniha u nás vyšla, u nás bylo zakázané. Jak mohla tato kniha vyjít v 70. letech? Snad jen díky zasazení „mimo prostor a čas“. Ve srovnání s Orwellovou knihou je ale v Myších Natálie Mooshabrové podstatně více úvah o víře postav – a to nejen o víře samotné Natálie, ale i dalších postav. Takto například uvažuje paní Mooshabrová při úpravě „svých“ hrobů: "Otřela lucernu na světlo věčné, místečko v ní, kam se dává olej nebo svíčka, a pak pohlédla na anděla. Jeho peruť, která byla již dost dlouho naražená, stále ještě držela, ale paní Mooshabrová měla dojem, že jak postupuje čas, drží míň a míň a asi brzy spadne vůbec. „Co bych pak asi dělala?“ řekla si s pohledem na peruť, „musila bych jít na hřbitovní správu. Poslali by sem správkaře či kameníka…“ paní Mooshabrová kývla hlavou a vzdychla… „ten anděl tu jistě do konce světa, jak je hrob zaplacen, nevydrží, do toho posledního soudu, zmrtvýchvstání. Jestli ovšem,“ napadlo ji a opatrně čistila andělskou peruť, „jestli ovšem vůbec nějaký poslední soud a zmrtvýchvstání je. Poslední soud snad ano,“ řekla si, „ten snad být musí, ale zmrtvýchvstání…?“ Paní Mooshabrová dočistila anděla, vzala jiný hadřík a začala čistit nápisy na hrobce. I ony byly zlaté a dost zašlé a paní Mooshabrová věděla, že když je vyčistí, budou se lesknout jako na hrobě šťastné matky Cancerové. Čistila nápis „Rodina školního rady barona de Schubauera“ a čistila nápis „Školní rada Joachim baron de Schubauer, nar. 1854, zemř. 1914“ a čistila pod ním tu dlouhou řadu jmen a číslic, „Mathurin, Anna, Leopold, Rosalie“. Když byla hotova, nápis prokoukl a také se leskl a blyštil skoro jako nový. „Copak asi ten neposlušný vzdorovitý synek pana velkokupce, kde na státní svátek nastoupím,“ vzpomněla si paní Mooshabrová znovu, „copak by mu asi řekl tento školní rada, kdyby ještě žil. Asi by se zhrozil jako jeho otec velkokupec, možná že ještě víc.“ Paní Mooshabrová potřásla hlavou a schovala košťátko a hadříky do tašky. A ještě jednou pohlédla na hrob a na andělovu peruť a šla dál. Teď už skutečně k Terezii Bekenmoschtové."... celý text
Ty jsi kněz navěky
2020,
Zdeněk Jančařík
Ludmila Javorová žije své povolání ke kněžství skrytě, ale vytrvale a autenticky. Rozhovor s ní je cenné svědectví a i vyhlídka toho, jaké by to asi mohlo být, kdyby v katolické církvi mohly být svěceny na kněze i ženy. Díky nakladatelství Portál a Zdeňku Jančaříkovi za odvahu vydat tuto knihu, která se jistě v katolické církvi nedočká jen pozitivního přijetí. "Zastávám teorii, že člověk svým utrpením hýbe světem. Utrpení je hodnota a nemůže se ztratit. Láska je největší hodnota. Jako člověk nemohu mít lásku tak dokonalou, jako ji měl Kristus, takže všechny hodnoty světa vkládám na paténu lásky k proměnění – protože to může jenom Bůh. V tom je možné setkání člověka a Boha. Až do druhého příchodu. Druhý příchod bude totální proměna a na té by nám mělo záležet. Mnohokrát jsem se pokoušela tlumočit tento pohled na Krista mezi dospělými, ale marně. Když jsem kdysi učila, modlívali jsme se s dětmi o druhý příchod, zvláště před Vánocemi. Říkala jsem dětem, že všechno bude proměněno v krásu, kterou si zatím neumíme představit, protože v Písmu je psáno, že bude nová země a nové nebe. A když Kristus mluví o něčem novém, to znamená, že to tady ještě nikdy nebylo."... celý text
Boží Syn z Nazareta - Ježíš v novozákonních spisech
2020,
Thomas Söding
Nakladatelství Vyšehrad jistě patří velký dík za odvahu přiblížit dílo výborného německého teologa Thomase Södinga českým čtenářům. Překlad takového díla je vždy velice náročný. Helena Medková se ho zhostila poměrně dobře. Cca v první třetině knihy mě rušilo, že překládá biblické texty, aniž by uváděla, o jaký jde překlad a ve vysvětlivkách vysvětluje i to, co je čtenářům teologické literatury obecně známé. Dále v textu už tyto "vysvětlivky" naopak zcela mizí a cituje už výhradně z ČEP, příp. z Bible kralické. Tam, kde jde o výrazný rozdíl, překládá některý z německých překladů. Takhle to mohlo být od začátku knihy. Taky mě překvapilo používání pojmů typu "hebrejská Bible" místo u nás obvyklého "Starý zákon", kde jsem musela vždy chvíli přemýšlet, co je tím myšleno. Ale je možné, že to jsou spíš moje neznalosti. Kniha vůbec není "nudnou teologií", která by se života netýkala - spíše naopak - jak pěkně dokládá např. tento úryvek: "Oním vyvýšeným je a zůstává Ježíš. Jeho velikonočnímu prohlášení před učedníky předchází malé gesto, z něhož je zřejmá identita zmrtvýchvstalého s tím Ježíšem, o jehož životě a smrti vyprávěl Matouš. Učedníci, kteří ho na hoře v Galileji vidí, pochybují. Ale Ježíš se od nich neodvrací, přistupuje k nim a oslovuje je. Veškerá jeho „plná moc“ je čistá láska. A jeho láska je plná síly. Kdo toto pozná, má účast na velikonočním tajemství; kdo v to uvěří, je Ježíši tak blízko jako jeho učedníci a cítí svoje vlastní poslání."... celý text
Kde jsi, Élisabeth?
2015,
Sophie De Mullenheim
Oproti předchozí knize Podepsáno Charlotte mi přišlo, že autorka píše ještě o něco lépe. Děj je plynulejší, střídání časových rovin lze také bez problémů sledovat. I tentokrát je příběh velice napínavý a s napětím sledujeme jak osudy hlavních hrdinek Emílie a Konstancie, tak osudy Élisabeth ještě o sto let dříve. Tentokrát se s Élisabeth dostáváme do Kanady na misie mezi indiány, zápletka je teď mnohem více detektivní. Opět nechybí řešení vztahových problémů, a to jak v rodině, tak mezi přáteli i mezi mladými lidmi, kteří se mají rádi. Kromě toho ale také postavy v příběhu reflektují svou víru, případně nevíru. Vše mi přišlo docela zajímavé a je to díky tomu víc než "oddychový dívčí románek". Přijde mi, že autorka postupně zlepšuje svůj styl psaní.... celý text
Vánoční zázrak
2020,
Stormie Omartian
Jde o převyprávění příběhu narození Ježíše Krista. Od proroků, přes Jana Křtitele, početí Marie, cestu z Nazareta do Betléma až po narození, klanění pastýřů a tří králů a útěk do Egypta. Příběhy jsou vyprávěné živě, jsou do nich nenásilně zakomponované reálie tehdejší doby i úvahy a emoce různých postav. Knihu lze určitě doporučit všem, kterým přijdou samotné biblické příběhy „příliš náročné“ – tedy lidem, kteří se s křesťanstvím teprve seznamují, nebo dětem. I pro lidi, kteří Bibli čtou, může být ale tato kniha příjemným zpestřením. Představovali jste si to při čtení příběhů takto, nebo jinak? Napadlo vás přemýšlet nad tím, jak se asi cítili pastýři před tím, než se jim zjevil anděl? V neposlední řadě pak autorka zve ke konkrétní modlitbě vycházející z biblických příběhů a týkající se našeho běžného života, která je také velice cenná… V naší rodině se tato kniha stane pevnou součástí času adventního i vánočního.... celý text
Sedlák proti Hitlerovi
2020,
Erna Putz
Příběh Franze je velice inspirativní. Kniha je zpracovaná nebeletristicky, útržkovitě, založená především na citacích Franzových zápisků a dopisů. Je to pravděpodobně jen nějaký "výtah", protože rakouská autorka se osobě Franze Jägerstättera věnuje celý život. Pro pochopení příběhu je určitě lepší vidět i zmíněný film. "Proč že by měl mladý člověk číst pouze dobré knihy a časopisy? Za prvé proto, že nepotřebuje pouze tělesnou, nýbrž i duchovní potravu. Pokaždé nemáme příležitost naslouchat pouze dobrým a krásným kázáním, vždyť ne každý duchovní je obdařen kazatelským talentem. Ano, od mnoha lidí můžeš slyšet, že člověk čtením ještě více zhloupne. Často to může být pravda, protože mnozí mladí sice čtou hodně, ale především milostné romány a krváky, což je často příjemné a napínavé, avšak pro duchovní a náboženské vzdělávání to nemá žádnou cenu. Narazíme-li na jednu špatnou knihu, může napáchat více škody, než kolik užitku může přinést četba deseti dobrých. Proto by se měli mladí lidé ptát hlavně kněží nebo kvalitních učitelů na radu, co by měli číst. I když každý není stejně vášnivý čtenář, za dlouhých zimních večerů by si přece jen mohl tu a tam něco přečíst, protože člověk, který nečte, se nikdy nedokáže pořádně postavit na vlastní nohy a stane se spíše hříčkou názorů druhých."... celý text
Příběhy vánoční noci
2008,
Piero Gribaudi
Krátké vánoční příběhy, ve kterých ožívají zvířátka, rostliny... Některé z příběhů mi "nesedly", ať už proto, že byly dost polopaticky podané, příliš kosmické nebo až příliš korektní (poslední příběh Byl Ježíš černý, nebo bílý?). Přesto nelituju, že jsme si knihu v adventní době s celou rodinou přečetli, ale víckrát už bych to nepotřebovala opakovat. Není to kniha, ke které bych se ráda vracela...... celý text