Metla
přečtené 1099
Puls
2006,
Stephen King
Zombie apokalypsa spuštěná výmazem mozku přes mobil. Občas mám pocit, že už to probíhá: nevnímající postavy, které vám se svou milovanou "chytrou" placičkou nakráčejí přímo před rozjeté auto, klidně i pod vlak; kamarádky, co sedí vedle sebe, čumí do mobilů a neprohodí spolu ani slovo; lidi neodpoví na pozdrav, jelikož přece právě věnují pozornost svému Ajfounu, tak neotravujte s nějakým "dobrý den". Fakt mě nepřekvapí, jestli po sobě vystartujeme s potřebou sežrat si vzájemně mozky. Dokud se Stephen King věnuje popisu událostí, líčení atmosféry, zkoumání, co a proč se děje, knížka šlape v pohodě, ač po důvěrně známé trase. Později se však pouští do filozofování + moralizování a "Puls" ztrácí na intenzitě. Při prvním čtení před lety jsem měla stejné pocity jako dnes: není to vůbec špatný příspěvek k zombie tématice, nechybí napětí ani myšlenka, atmoška je patřičně sugestivní, akční scény mají šťávu, ale k naprosté spokojenosti mi zkrátka chybí jakési obtížně definovatelné cosi. 70-75%... celý text
Děti zmaru
2020,
Adrian Tchaikovsky (p)
Přiznám se, že pouhé 4 měsíce od dočtení se mi tentokrát mozek protáčel naprázdno, než oči zavadily v anotaci o slovo "hlavonožci". Paměť naskočila, můžu se plácnout do čela a s úlevou vydechnout: "Ahááá..." Ještě mě ta mrcha senilita úplně nepřeválcovala! Tchaikovski bere své čtenáře znovu do vesmíru vzdálené budoucnosti, zástupci lidstva v podání putujících vědců už našli společnou řeč s Pavouky, teď na ně čeká seznámení s dalším inteligentním druhem - chobotnicemi. Nemá smysl prozrazovat víc, opět je to o úskalích odlišné komunikace a vnímání různých živočišných druhů. "Děti zmaru" jsou sci-fi v pravém smyslu tohoto sousloví, nečekejte tedy žádnou zběsilou akci, je to objevování, poznávání, pochopení. Jediným výraznějším důvodem k remcání pro mě byla neschopnost se s někým ztotožnit. Hlavní lidská postava Senkovi je vědecký fanatik, který toho má více společného se svými zvířecími svěřenci, než s kolegy... a ti jsou pro změnu nevýrazní, příliš mě nezajímalo, jak dopadnou. I kdyby však autor charaktery doladil, nejspíš by to na pátou hvězdu nestačilo, na to je děj poněkud rozevlátý. 75-80%... celý text
Bohové Gothamu
2014,
Lyndsay Faye
Román o tom, kterak v New Yorku vznikal policejní sbor, o mnoha mrtvých a jak to s nimi vlastně bylo, o vztazích mezi bratry, mezi mužem a ženou, k tomu dobová atmosféra hustá tak, až člověk čeká, kdy šlápne na Rákosníčka. "Bohové Gothamu" nabízejí hodně... vlastně až příliš s ohledem na to, jak stručně by se dala popsat zápletka, takže musím kus hvězdy sloupnout za zbytečné nafukování, škodící tempu. Hlavní hrdina Timothy Wilde, jehož optikou příběh vnímáme, má potenciál získat u čtenářů oblibu: barman s darem naslouchat lidem, dotlačený okolnostmi k tvrdší, špinavější práci. Nevím proč, na mě tenhle charakter nějak výrazněji nezafungoval. Část viny mohu asi připsat audioverzi - Martin Písařík mi k ústřední postavě nepasoval (načetl to dobře, akorát bych volila někoho s trochu drsnějším, protřelejším hlasem, zkrátka aby mi tolik nepřipomínal současného mladého advokáta). Co se opravdu hrubě nepovedlo, je hudební doprovod rozdělující jednotlivé kapitoly. Uši a nervy drásající záhrobní prdění se k ději hodilo asi jako zahnojené holínky do divadla. Fuj, ještě teď mám osypky při vzpomínce na ty atonální pazvuky. V hodnocení románu trýznivé audioprznění atmosféry samozřejmě nezohledním, za to autorka nemůže. Pokud se k "Bohům Gothamu" někdy v budoucnu vrátím, učiním tak hezky tradičně očima. 75%... celý text
Sucho
2017,
Jane Harper
Tady je jeden z důvodů, proč nenechávat komentáře odležet. Zhruba po půl roce si pamatuji, že se mi tato detektivka perfektně trefila do vkusu, při hodnocení jsem nenašla důvod, proč strhnout hvězdu, leč momentálně horko-těžko lovím z hlavy, o čem to přesně bylo. Vraždy, pátrání v současnosti, bloumání v minulosti, vynořují se mi pouhé fragmenty. Román měl hutnou atmosféru, výborně zpracované postavy - především hlavního hrdinu Falka, potěšila přidaná hodnota ve formě témat k zamyšlení (nic, co by brzdilo dějový spád) a zápletka taky byla fajn. Akorát mi ostudně vysublimovaly detaily a finální rozuzlení - vím kdo nevraždil a to je asi tak všechno. No, alespoň nevyzradím spoilery těm čtenářům, kteří se na "Sucho" teprve chystají. Já se k němu za pár let jistě vrátím a mezitím vyhledám další autorčiny knihy. 85% Nemůžu dát víc, když příběh zapustil kořeny tak mělce.... celý text
Kmotr
1990,
Mario Puzo
Dobrá, po ne zcela dobrovolné pauze zkusím vytáhnout vidle ze zadřených mozkových závitů a ve stručnosti dohnat alespoň pár restů, které se mi za poslední 3-4 měsíce nakupily. Rozhodla jsem se začít obhajobou „nízkého“ hodnocení mafiánské bible. Proč jsem adorovaného „Kmotra“ nepozvedla k metě nejvyšší? Důvodů je víc a znalost děje k nim nepatří (film je natočen velmi věrně, skvěle obsazený a dělá své literární předloze čest). Pravděpodobně bych se dokázala přenést i přes fakt, že mi úplně nevoní vyzdvihování alternativního systému, nerespektujícího zákony určené státním aparátem. Příliš mnoho násilí a zastrašování. A také určitá schizofrenie: já jsem mafián, kdo je víc, ale moje děti ať raději žijí v opovrhované normální společnosti. Hlavním důvodem pro popravu páté hvězdy je roztahanost především v závěrečné třetině. Méně je někdy více a dle mého názoru by kniha fungovala lépe s výraznou redukcí linií zpěváka a milenky, obě mě ve finále nudily až prudily. Proto se holt mistr Puzo musí spokojit s cifrou 80%, snad mě za tu neúctu neztrestá Luca Brasi.... celý text
Otolína a žlutá kočka
2016,
Chris Riddell
Půvabná knížka, které dominuje výtvarné provedení. Ilustrace nejsou pouhým zbytným doplňkem, nýbrž téměř komiksovým způsobem dokreslují příběh - mnohé (ne-li většina) je řečeno obrázkem. Zápletka o kočce s kriminálními sklony sice není kdovíjak třeskutě úchvatná, ale nepostrádá vtip a také okouzlující atmosféru podivna. Vždyť kolik dívek žije bez rodičů (věčně cestujících) pouze ve společnosti chlupatého tvorečka z norských močálů? Pan Moura fascinoval také dcerku, ovšem z Otolíniny téměř samoty byla smutná (což uvedla jako důvod pro stržení hvězdy) Četba nám vydržela na několik večerů, protože texty v ilustracích jsem přidělila k přednesu cácorce - má totiž zdravé oči, nepotřebovala na (občas velmi mrňavá) písmenka lupu. O něco větší formát by knížce opravdu prospěl. Dostala jsem za úkol sehnat další díl, to je zřejmě jako hodnocení mojí skoro druhačky dostatečně výmluvné. 80%... celý text
Studené světlo hvězd
2021,
Pavel Fritz
Kolem téhle sbírky jsem loni kroužila a přemýšlela, zda ji manželovi nadělit pod oběť vánoc (ano, je mi líto vánočních stromků), obálka mě však nakonec přiměla sáhnout po jiném titulu. Bohužel. Příliš odpudivý motiv pro takovou sváteční příležitost, přestože téma k většině povídek docela sedí: jsou téměř bez výjimky temné a drsné, smrt v nich hraje hlavní roli. Nakonec se mi knížka dostala do rukou jinými cestami a přestože jsem se s tvorbou Pavla Fritze nesetkala poprvé, tentokrát mě od prosté spokojenosti vykopnul bezmála k nadšení. S odstupem času už se nemohu rozplývat nad jednotlivými povídkami a vyzvedávat detaily; všechny byly nadprůměrné, některé mírně, jiné silně (těch bylo víc). Připomněly mi, proč odmalička čtu ráda sci-fi, ten pocit při prozkoumávání neznáma, objevování cizího prostředí či forem života, zvědavost, napětí, příjemné mrazení. Pravda, většinu motivů jsem četla / viděla / hrála už dříve, překvapení bylo málo, ale stejně se jedná o velmi osvědčený, intenzivní mix s nemnoha vadami na prožitku. Být o něco mladší (méně zkušená) čtenářka žánru, "Studené světlo hvězd" by pro mne zazářilo plnou silou. Takto se značným váháním dávám palec pod hranu 85% a jedním dechem upozorňuji příznivce sci-fi z dobrodružnějšího (krvavějšího a temnějšího) ranku, aby neminuli tuhle českou perlu, jaká by se kvalitou neztratila ani na přesyceném zahraničním trhu.... celý text
Příběh Maxe
2022,
W. Bruce Cameron
Poměrně přesný pohled na povahu miniaturních psů - co jim chybí na vzrůstu, to obvykle dohánějí nedůtklivostí, agresivitou a uječeností. Max, kříženec čivavy a jorkšíra, je poněkud obtížné štěně, které ví dvě věci: 1) je za všech okolností šéf, i když to některá hloupá zvířata a lidé odmítají chápat, 2) nemůže patřit jen tak někomu, potřebuje najít toho správného člověka. Cácorka nebyla s Maxovým zuřivým naturelem příliš spokojená, tudíž si malý velký bojovník vysloužil "pouhé" čtyři hvězdičky. Já s tímto hodnocením souhlasím, patálie mrňavého cholerického egomaniaka jely ve stály stejných kolejích a ještě se točily v kruhu, podobné situace stále dokola. Přesto se knížka předčítala příjemně a dokázala nás přenést až do New Yorku (do rušného velkoměsta, kam se jsem ochotná podívat jedině prostřednictvím knih, filmů, případně her). 75-80%... celý text
Pohyblivé obrázky
2011,
Terry Pratchett
„Říká se, že všechny cesty vedou do Ankh-Morporku, největšího z měst Zeměplochy. No, alespoň je takové rčení, že se říká, že všechny cesty vedou do Ankh-Morporku. Není to pravda. Všechny cesty vedou z Ankh-Morporku, ale občas po nich lidé chodí špatným směrem.“ Špinavé osobitosti Ankh-Morporku si v „Pohyblivých obrázcích“ až tolik neužijeme, protože (jak napovídá název) vyrazíme do Svatého lesa, místa, kde se přetváří realita. Budeme svědky vzniku filmového průmyslu, vzestupu hvězd, rozmíšek prvních režisérů/scénáristů/producentů, rafinovanosti reklamy, pochopíme technologii filmování, poznáme různé lidi (troly, trpaslíky, psy a další), co se kolem této branže točí, zavalí nás hromada klišé, zkrátka si vychutnáme epický biják. A tisíc slonů! Mám ráda Pratchettův humor, jeho hru se slovy, barvitá přirovnání, způsob, jakým se jeho knihy odvíjejí před očima… docela jako film. „Pohyblivé obrázky“ patří k autorovu (solidnímu) standardu, příjemně zabaví, nabídnou několik skvostných pasáží i barvitých scén, ovšem nenadchnou na plný knedlík. Ale možná je to jen mou lehkou nechutí k prostředí filmového průmyslu. 70-75%... celý text
Zloděj blesku
2009,
Rick Riordan
Už je to pěkných pár let, co jsem zaznamenala existenci této série (a její solidní hodnocení), když jsem tedy náhodou zakopla o audioknihu, řekla jsem si: "Proč ne?" No, třeba proto, že jsem správný věk pro eskapády Percyho Jacksona minula před více než čtvrt stoletím. Štvala mě natvrdlost nezletilého hlavního hrdiny, všechno bylo poměrně černobílé a snadno předvídatelné, humor příliš infantilní na vkus staré škatule. Dojmy by pravděpodobně byly lepší, kdybych četla a neposlouchala. Příběh popisuje z první osoby dvanáctiletý klučina a hlas postaršího chlapa, navíc s nevhodnou dikcí, k tomu zkrátka seděl asi jako tanga z ostnatého drátu mezi půlkami. Pokud jste školou povinní (zhruba 10 až 15 roků) a konzumujete věty prostřednictvím zraku, potom si k mému hodnocení přičtěte hvězdu. Jestli ujíždíte na mytologii starověkého Řecka, můžete přihodit i druhou. Já sérii o Percy Jacksonovi přenechám mladším, raději vykutám z knihovny "Příhody Řeka Melikla" nebo Petiškovy "Staré řecké báje a pověsti". Jo, přesně to udělám - padla na mě totiž těžká nostalgie, vrátím s těmito pozapomenutými tituly do dětství. 65%... celý text