Metla
přečtené 1097
Umrlčí cesta
2016,
Peter May
Peter May má ohromný dar vytrhnout čtenáře z místa, kde si právě čte (nebo poslouchá) a již po několika větách jej přenést na ostrovy Lewis, Harris a další vzdálené lokality. Je úplně jedno, že jste tam nikdy nebyli - autor vám prostředí popíše dokonale, aniž by byl přehnaně popisný; představivost se rozjede na plné obrátky a jste tam. Když se k tomu přidají živoucí postavy a zajímavá zápletka, je zaděláno na výborný román. Hvězda dolů za fakt, že určité drobečky prozradí mnoho podstatného z příběhu zbytečně dlouho dopředu a něco bylo kapku přitažené za pačesy. Každopádně je těch zdejších +/- 85% zcela zasloužených. Čtvrtá kniha, kterou jsem od pana Maye četla a zase téměř nadšení, nejspíš bych si tohoto spisovatele měla konečně přidat mezi oblíbené.... celý text
Kainovo znamení (2. část)
1995,
Jeffrey Archer
Pokračování osudů bankéřova syna, který schopnosti finančníka nasával už s mateřským mlékem, a polského sirotka s vysokou inteligencí, jehož cesta na vrchol je mnohem strastiplnější. Setkání těch dvou nezahájí žádnou přátelskou idylku, nýbrž zničující boj, kdy čtenář/posluchač často odolává pokušení nahlas zařvat: "Nebuďte takoví zabednění kokoti! Sedněte si na jedno chlazené, promluvte si bez tajností a přestaňte už drtit sebe, případně své blízké, vy geniální idioti!" Připravte se zavítat do světa bank, akcií, hotelů, obchodů, intrik, poctivosti i podlostí a vůbec všemožného čachrování. Drama v podobě boje o život se tentokrát vyskytuje pouze v části z II. Světové války. Příznivci romancí nebudou ochuzeni o čisté i komplikované vztahy. Nenudila jsem se, ovšem nebyla jsem příběhem pohlcena tolik, jako u první knihy. Chvílemi docházelo k recyklaci scén a machinační bitvy dvou mocných mužů byly postupně kapku úmorné. Finále dle očekávání dojemné. Pořád dobré, ale nejspíš už ne pro každého, komu se líbilo dětství a dospívání Williama a Wladka - Abela. 75%... celý text
Poslední kojot
2001,
Michael Connelly
Občas mě potká období (jako asi každého), kdy problémy všedního života téměř znemožní, aby se mysl věnovala stránkám knih. Naštěstí jsem objevila několik plodných autorů a oblíbených literárních postav, co zvládnou čtenářské bariéry rozbíjet. Detektiv Harry Bosch mezi tyto spolehlivé taháky patří. Sympatický hrdina je u mě polovina úspěchu - spokojenost zaručena, pokud se k němu ještě přidá dobře zpracovaná zápletka (nemusí ani vadit, když zrovna nehýří originalitou). "Poslední kojot" používá osvědčená klišé závěrečných dekád 20. století, kdy drsní poldové nešli pro ránu daleko a k vyšetřování používali především vlastní mozek. Vlk samotář Bosch tentokrát řeší velmi osobní případ, ničím extra nepřekvapil, přesto nemám důvod brblat. Prostě jsem od pana Connellyho dostala přesně to, co jsem právě potřebovala. Nic víc, nic míň. 80-85%... celý text
Velký závod
2020,
Katy Hudson
První knížka, kterou jsem nečetla já dceři, naopak, poslouchala jsem, jaký cácorka v uplynulém školním roce udělala pokrok. A právě "Velký závod" dostala, když byla paní ředitelkou pasována na čtenáře. Můžu tedy mít (a mám) námitky ke zkratkovitě podanému příběhu (s ponaučením, že kamarádi jsou důležití a je správné jim pomáhat), ale čestné místo u nás v knihovničce si tahle krásně ilustrovaná knížka vysloužila. Výtvarná stránka dominuje nad dějem, textu není mnoho, ovšem pro začínající čtenáře to stačí. 75%... celý text
Padesát odstínů tymiánu
2018,
Zdenka Pšeničková
Zlákána komentáři několika svých oblíbených (a také obálkou a parodickým názvem, co si budeme nalhávat) sáhla jsem po této sympatické knížce. Zpočátku mi docela sedla, působila úsměvným a uvolňujícím dojmem, jaký jsem potřebovala. Bohužel můj zájem brzy vyšuměl a dočítala jsem na setrvačník. To je tak: v době, kdy libovolná vševidoucí a všemocná entita rozdávala romantické cítění, já zrovna stála ve frontě na potřebu... potřebu napínavých krváků, vizí budoucnosti a tak dále. Kolem fronty plné dívek a žen jsem asi prošla, něco málo mi ulpělo za nehty u nohou. Nepatrné množství. Tenhle týden mi sestra pustila svůj oblíbený film se slovy "Krásný chlap, krásná příroda!"... a já se u toho milostného tokání fakt zoufale nudila, má dřímající pozornost se probouzela jen ve chvílích, kdy si on sundal tričko. Tím vysvětluji své nižší hodnocení. Pár vtípků pozvedlo koutky, sdílím s autorkou pozitivní vztah ke kočkám, ale "Padesát odstínů tymiánu" je dle mého názoru růžová fantasy kravinka spíše pro dospívající slečny. Víte, jakou otázku jsem na ulici slyšela, když mě lidé měli oslovovat "slečno"? Už to bude více než čtvrt století a já si ji pamatuji zcela přesně: "Mladý muži, nevíte, kde je tady věznice?" Kompatibilita s dílkem Zdenky Pšeničkové byla tedy nejspíš předem vyloučena. Těch pár hodin ve společnosti Tymiány ovšem nelituji a oceňuji také ilustrace. 65%... celý text
Rosa a zvláštní cena
2017,
Darcey Bussell
Asi byla chyba začínat desátým dílem, který cácorka ulovila ve školní knihovně. Snad by úvodní knížky pomohly k lepšímu propojení mezi čtenářkou, postavami, světem a jeho tanečními pravidly. Takhle na nás příběh o peripetiích s Neptunovým žezlem zapůsobil spíše průměrným dojmem, stejně jako poměrně chudý výtvarný doprovod. Ale pokud se mi podaří někde vypůjčit první díly, dáme sérii druhou šanci. 60%... celý text
Lovci lidí
1976,
Karel May
Nu, Old Shatterhande alias Karo ben Nemsí, převeliké díky za dětství a dospívání ve tvé společnosti. Milovala jsem tě, ctila coby nedostižný idol snad celé desetiletí, obdivovala jsem tvou udatnost, sílu, lstivost, čestný charakter, zkrátka veškeré superschopnosti, jimiž jsi byl obdařen. Když jsem se k tobě vracela po čtvrt století od posledního setkání (v rámci čtenářské výzvy), tušila jsem, že už to nebude fungovat. A nefungovalo. Rozčiloval mě tvůj šovinismus, vytáčela svatouškovská povaha "jsem ctnostný evropský křesťan, nikdo není víc", štvalo mě tvé neustálé chvástání, špatně maskované rádoby skromností. Všude jsi byl, všechno jsi viděl, všechno víš, všechno umíš, všechno zvládáš, všechny nepřátele porazíš, všichni tě chválí a vzhlížejí k tobě. Akorát padouši nadávají, ovšem jedním dechem nezapomenou dodat, jaký jsi statečný bojovník, nebezpečný soupeř, jemuž není rovno, prostě skvělý chlapík, ač nevěřící pes, hatící veškeré zlovolné plány (leckdy nepochopitelně složitě, naivně a s pochybnou logikou). Pravda, není tak těžké excelovat mezi pitomci - svým vzděláním i zkušenostmi strčíš hravě do kapsy každého domorodého experta v libovolném oboru. A co mě iritovalo nejhůř? Tvůj velkohubě "vtipný" sluha Selim, postava otravnější než Jar Jar Binks ze Star Wars, Oslík ze Shreka a Olaf z Frozen dohromady. Zkrátka, Karle Mayi, touto knihou z prostředí Afriky se loučíme navždy, sbohem a dík za báječná dobrodružství, která sice s dospělostí ztratila kouzlo, vzpomínky přesto zůstávají milé, nezkalené současnými chatrnými dojmy. Snad máš co říct i dnešním dětem a tvá popularita přetrvá další staletí. Hodnocení třemi hvězdami je kompromisem mezi dávným nadšeným mládětem a nynější, lehce zpruzenou Metlou.... celý text
Černá smrt
2022,
Franck Thilliez
Nemít „Černá smrt“ atmosféru s hustotou nočního močálu plného mrtvol, asi bych poslala hodnocení dolů, ale můžu si za dilematický prožitek sama. V současném duševním rozpoložení bych neměla číst tak bezútěšné, deprimující knihy, ve kterých není ani záblesk vtipu, ani jiskřička naděje, pouze bolest, temnota, zmar a hrůza. Špatně se mi na děj soustředilo, hlavní postava sice měla mou účast, zájem bohužel nikoliv, což platí i pro Gabrielova spoluhráče a veškeré ostatní osoby. Strašně mi chyběl jaksi hlubší, osobnější přístup, aby mi bylo více líto obětí, abych urputněji držela palce pátrajícím, abych se zalykala strachem, nenávistí (zkrátka libovolnou silnou emocí) vůči bestiím s lidským zjevem. Za povrchní zpracování psychologie amputuji jednu hvězdu. Také si nejsem jistá, zda jsem správně pochopila závěr... snad ne, taková překombinovanost by byla důvodem k odstranění další astry. A poslední připomínka: úplně mi nevoněl překlad. Já tedy netuším, jak je na tom originál, nicméně takovej ten pražskej přízvuk mi sedí k puberťákům nebo vrstvám z podsvětí, u starých fotrů bych preferovala spisovnější formu dialogů. To je ovšem čistě lokální problém, bo u nas se kurňa mluvi jinak!!! Časem dám panu spisovateli druhou šanci uchvátit mě, momentálně zamířím k méně drásavým titulům. 70%... celý text
Sesterstvo a síla moci
2022,
Lucie Hlavinková
Pátý a pravděpodobně poslední díl "Sesterstva" zabrousil k politice - samozřejmě ve zjednodušeném, pro dětské čtenáře srozumitelném stylu. Jak naznačuje název, hlavním tématem je moc a její zneužívání. Ela, Bára, Míša a Fabiola objevují kouzlo starých Zahrádek, pátrají po zdroji znečištění vody v lomu, pomáhají zvířatům i seniorům, kromě toho lépe poznávají samy sebe, svou sílu i slabosti. Cácorka chce dát pět hvězd, protože: "tenhle díl nebyl ani moc strašidelný, ani moc nudný, prostě bylo všeho tak akorát." Příjemné dívčí dobrodružství s trochou ponaučení, nenásilného vychovávání a s pěknými ilustracemi. Povedená série pro holky ve věku kolem osmi let (+/- 2 roky). 85%... celý text
Hořící most
2008,
John Flanagan
Pro čtenáře v ideálním věku (+/- 12 let) tahle série zatím vypadá jako špičková záležitost. Odvaha, přátelství, dobrodružství, napětí, akce, pilování fyzických dovedností i utužování charakteru, zkrátka ta správná porce hodnot pro kluky a holky. Fantasy svět je zřetelně inspirovaný tím Tolkienovým, ovšem zjednodušený, s minimální popisností, která by zpomalovala tempo příběhu. Pohledu dospělého samozřejmě nemůže uniknout určitá naivita (souboje sečnými/bodnými zbraněmi byly spíše záležitostí vteřin, nikoliv minuty trvající přehlídka fines), místy absentuje logika (arcipadouch by musel být úplně dementní, kdyby po letech plánování a budování nechával strategickou stavbu bez dozoru), což je také důvod proč si u mne "Hraničářův učeň" nevystřílel plný terč. Zdůrazňuji však jedním dechem, že potěr školou povinný bude Flanaganovými knihami s nejvyšší pravděpodobností nadšen - já bych před 30-ti lety byla. 80%... celý text
S vlčí hlavou v erbu
2011,
František Niedl
Superman z Boru pokračuje ve šlépějích svých předchozích rekovných činů za zvuků řinčících čepelí, pádících kopyt a bojovného pokřiku. František Niedl opět odvedl mou pozornost od momentálních starostí, což kvituji s velkým povděkem v této době, kdy je mnohé posraným navrch - v rovině osobní i globální. Přesto mám vůči tomuto historickému dobrodružství několik výhrad, které brání velkorysosti při udělování hvězd. Bezchybnost a dokonalost hlavního hrdiny je přetrvávajícím jevem: neporazitelný bojovník, obávaný nepřítel, vždy čestný, poctivý, spravedlivý, moudrý, lstivý, takový středověký Old Shatterhand, akorát nemilosrdnější, pragmatičtější a rozhodně žádný puritán, stranící se ohnivé vody či něžných pohlaví. S realitou tato postava nemá mnoho styčných bodů, občas ty superschopnosti ve všech oblastech lidského konání lezou na nervy. Pak jsou zde pokusy o humor, obvykle vytažené z šuplíku nadepsaného „infantilní“. Dialogy s ženami stále trpí mírnou nepřirozeností. V určitých pasážích by prospělo ubrat něco z přemíry trojteček… A pak je tady ten nešťastný Kadrnožka, kde se vzal, tu se vzal, potřebovalo by to vysvětlení, třeba i blbé, ale nějaké. Sérii rozhodně dočtu, případně doposlouchám, a ráda se podívám na další knihy z dílny tohoto pana autora. 80%... celý text
Tyranův zákon
2018,
Daniel Abraham
Nesnáším, když nevím, co napsat. Vlastně už to je dobrý indikátor, že čtvrtá hvězda je ke třetímu dílu série "Mince a dýka" až příliš laskavá. Ženské linie se posunují v ději slepičími krůčky, občas to ani nebývá vpřed, Geder je prostě Geder, člověk musí toho zaslepeného mamlase současně litovat i nesnášet, jediný pokrok se udál v Marcusově dobrodružně-putovním příběhu. Pokud máte nějakou úchylku přes draky, potom pozor, zde přestávají být pouhými legendami z dávné minulosti a lze očekávat jejich výraznější zapojení v příštích knihách. "Tyranův zákon" je většinou vata, vycpávka s pozvolným rozmísťováním figur do strategických pozic před (jak věřím) strhující, nelítostnou smrští v následujících knihách. Mám pro Abrahama slabost, tudíž přimhouřím očko a šoupnu sem mírně zklamaných 70%.... celý text
Půďáci ze staré školy
2011,
Milan Valenta
Převážně milé příběhy o nelidských obyvatelích jedné školy, mezi které patří místní duo strašidýlek, kocour, myš, ježek, krysa a podobná havěť. Část příběhů se zaobírá všedními problémy, třeba strastmi hodných žáků, či alotriím těch zlobivých, část zavede čtenáře až do říše snů, něco je vesele hravé, něco melancholicky poetické, občas vyplynou i nepříjemná ponaučení, že život umí být nespravedlivý, ba krutý. Kdyby šlo jen o kocouří přirozenost, tedy lovecký instinkt, bylo by to v naprostém pořádku, rozvod rodičů je taky v normě, neřešené násilí v rodině... ajajaj. A závěr knížky je těžká deprese, jakou stěží rozdýchá dospělý, křehká dušička mé dcery ten heavy end vůbec nezvládla. Předchozí večery vyplněné příjemným předčítáním byly zapomenuty, cácorka rázem trvá na pouhých třech hvězdách, zanevřela na Půďáky: "Vždyť pohádky přece mají končit šťastně, mami!" Ach jo, kéž bych se včas zarazila a poslední stránky zahalila do improvizované letní pohody. Bohužel - já dál nevěřícně četla nahlas. Dám 75% a pšššt, kdyby to mladá zjistila, trvala by na umazání hvězdy.... celý text
Jak jsem se zbláznila
2013,
Ivanka Devátá
„Možná je vám divné, že takový virvál neznepokojil sousedy. Byl nepřeslechnutelný. Probudil by i Šípkovou Růženku. Avšak obyvatelé tohoto domu se drží hesla: Co tě nepálí, nehas. (Jen tak pro ilustraci. Jednou jsem celé dva dny slyšela nepřetržitě hučet v potrubí vodu. Všichni tvrdili, že nic neslyší, pouze pan správce připustil, že ve sklepě je mokro. Jen díky mému neutuchajícímu úsilí vyšlo najevo, že potrubí prasklo. Dva dny voda podmáčela dům a všichni jsme zaplatili tisíc korun stočného navíc. To víte, co tě nepálí, nehas. A proč by se hasilo, když voda teče proudem sama, že jo?)“ Zpočátku jsem měla dojem, že paní Devátá (kterou prakticky neznám, jelikož jsem kulturní Vizigót a na sledování seriálových perel typu „Velmi křehké vztahy“ jsem se neuhodila do hlavy v dostatečném počtu ani síle) musí být nějaká moje blízká příbuzná, o pár generací starší duševní dvojče. Sama jsem v paneláku zažívala výše popsané, kdy jsem (v touze po spánku, za vytáčení 156) opakovaně žasla, zda žiju obklopena sousedy zcela hluchými, či ovečkami ochotnými nechat si sr… kálet na hlavy, dokud uřvaní notorici z 2. poschodí nezačali dům udit kouřem z požáru. Nesnáším bezohlednost a buranství v jakékoliv formě. Postupně jsem však došla k přesvědčení, že spříznění s paní Ivankou má své limity. Jsem totiž (ke značné nelibosti otce, tchyně i tchána) zavrženíhodný skoroabstinent, cigaret jsem se v životě dotkla jen proto, abych je příteli mé sestry rozšlapala (no, nebyl za mou snahu ochránit jeho zdraví vůbec vděčný - před držkovou mě zachránil zřejmě jen nízký věk), můj šatník neobsahuje nic společensky přijatelného a než bych si veřejně stěžovala na chátrající zdraví, to raději skočím nahá šipku do kopřiv. Kdykoliv rodič-hypochondr začne líčit, co vysmrkal, jakou to mělo barvu, konzistenci atd., prchám do lesů; skutečně nemám chuť konzumovat literární ekvivalent téhož. Do detailu pitvané zdravotní problémy + častá samochvála stály paní Devátou body. Ráda bych dala čtyři, ale... ač vybraný sloh a vtipné obraty, bavila mě první čtvrtina o peripetiích se sousedy a ta poslední ze cvokhauzu, ve střední části jsem lehce trpěla a neměl to tak docela na svědomí soucit. 65-70%... celý text
Hodiny z kostí
2019,
David Mitchell
„Lidé mluví o Setmění tak, jako naši předkové mluvili o Černé smrti, jako by to byla vůle Boží. Jenže to my jsme je přivolali, s každou cisternou ropy, kterou jsme se propálili. Moje generace byli lidé, kteří se cpali do bezvědomí v Restauraci pozemského bohatství, a přitom věděli – ačkoli to popírali –, že utečou bez placení a zanechají svým vnoučatům účet, který se nikdy nedá vyrovnat.“ „Hodiny z kostí“ působí do značné míry jako pláč nad planetou, které si její „inteligentní“ obyvatelé neváží, nicméně ekologický podtón se výrazněji projevuje až v závěru knihy. Mitchellův oblíbený styl volně navazujících povídek je tentokrát propojený postavou Holly, v úvodu pubertální rebelkou na útěku za dospělostí, ve finále nemocnou starou ženou, truchlící pro zanikající svět, pro osud blízkých, pro budoucnost těch, co mají ještě život před sebou. Tohle dílo by dobře fungovalo i bez nadpřirozena, bez tajné války bytostí, vymykajících se přírodním zákonům. Coby čtenářka fantastiky (naočkovaná např. Gaimanem nebo Barkerem) jsem Horologii a Anchority přijala bez námitek, chápu však, pokud někdo prská, v jakou pitomost se ty celkem civilní příběhy zvrhly. Zřetelné stopy se dějem táhly od počátku, směřování zápletky k věcem paranormálním rozhodně nepřekvapilo. Já můžu jedině chválit. David Mitchell má abnormálně čtivý styl se skvělými dialogy, nenudila jsem se a neměla tendenci přeskakovat věty ani v pasážích, kde se nic moc nekonalo. Každá z povídek mě zaujala, ať se právě věnovala klaďasům či padouchům, popisovala práci válečného zpravodaje nebo zkoumala činy spisovatele na ústupu ze slávy. Až na pár scén dominuje poklidnější tempo, což mi nijak nebránilo bavit se, užívat si a dumat nad myšlenkovým přesahem. „Hodiny z kostí“ jsou adept na 5*, ale nechám dojmy trochu uležet, jestli vydrží i za několik týdnů. Zatím tedy ponechám palec těsně pod 85%.... celý text
