Metla přečtené 1097

Sapiens: Úchvatný i úděsný příběh lidstva 2014, Yuval Noah Harari

„Máme více moci, ale nevíme, jak s ní naložit. A co je horší, chováme se nezodpovědně. Počínáme si jako bohové, kteří stvořili sami sebe, uznávají jen fyzikální zákony a nikomu neskládají účty. Zabíjíme a ničíme ostatní tvory i přírodu, ženeme se za pohodlím a zábavou, ale spokojenost nenacházíme. Může být něco nebezpečnějšího než nespokojení a nezodpovědní bohové, kteří nevědí, co chtějí?“ Autor se populárně naučnou formou zamýšlí a spekuluje nad vývojem lidstva - od první buňky až kamsi k budoucím kyborgům. Mnohé jeho postřehy považuji za velmi zajímavé, nabízející nové úhly pohledu a čerstvá témata k prohnání mozkovými závity, pilinami, či jaká výplň se nechází v mé dutině lebeční. Ovšem některé dohady mi připadaly poněkud nepodložené a občas byla na hraně objektivita. Například Evropané, přesněji všichni běloši, musí být vždy připraveni přijmout kritický kopanec (obvykle zasloužený), zatímco kolem dalších ras, převážně těch kdysi utlačovaných, je našlapováno nesmírně opatrně, hlavně se vyhnout jakékoliv negaci. Píše se o tom, jak škodíme Zemi, o přemnožení lidstva ani slovo (tedy počty jsou průběžně zmiňovány, nicméně jaksi globálně, bez naznačování a vyvozování důsledků). Zbavit se kniha ideologického nátěru, zafungovala by na mě líp, přesto hodnotím kladně: o spoustě rozebíraných věcí jsem dříve neslyšela, nečetla, nepřemýšlela, nebo je neviděla z jiného úhlu – oceňuji ten přínos. 75%... celý text

Má sestra je sériový vrah 2019, Oyinkan Braithwaite

Nigerijský "Dexter" v sukních? Vlastně ani ne, knížka se až tolik nesoustředí na mordování, jak naznačuje název. Prim hrají vztahy - vztahy mezi muži a ženami, mezi rodiči a dětmi, především však mezi sestrami, z nichž jedna je odměřená, zodpovědná, nepříliš atraktivní, zatímco druhá proplouvá životem zdánlivě uvolněně, bezstarostně, přičemž pánové při jejím spatření neovladatelně slintají. Autorčin styl je poněkud útržkovitý, přesto postupně odhalí vše podstatné. Asi bych dala přednost větší hloubce, nechala více zapůsobit africké prostředí, ovšem na druhou stranu nemůžu té stručnosti upřít spád. Žádný ze zvratů mě kdovíjak nepřekvapil, thrillery dámského střihu nevyhledávám, tudíž nejsem nadšená, nejsem ani zklamaná... užila jsem si ve společnosti Ayooly a Korede docela svižný víkend. Při důkladnějším zpracování bych mohla bodnout i čtyřikrát: 65%... celý text

Má rodina a jiná zemětřesení 2008, Ivan Kraus

Příběhy ze svérázného života rodiny Krausových vyprávěné s nadsázkou - ve škále od mírné po absurdní. S téměř konstantním úsměvem a častým vyprsknutím smíchy jsem si vychutnávala tento projev lásky k rodině, soudržné v těžkých dobách a bez ohledu na to, jak velká dálka a kolik ostnatých drátů jednotlivé členy dělilo. Většině povídek nechybí přesah, dostatek látky k zamyšlení, ale vnášejí do hlav i srdcí také výrazné pocity, kolísající od prostého pobavení k úctě, týkající se především rodičů. Obdivuhodné osobnosti. A zajímavá, lehce bláznivá exkurze. 75-80%... celý text

...a je čas zabíjet 2015, John Grisham

Už je to dávno, co jsem viděla film, ale zapůsobil na mě tehdy tak mocně, že román neměl šanci něčím překvapit. Paměť mi poměrně přesně zprostředkovala nejen události, k většině postav dokonce připutovaly ksichty slavných i méně známých herců. Film byl pochopitelně stručnější, více přímočarý a morálně tak nějak jednoznačnější. Na začátku je brutální zločin, jeden z těch nejhorších, jaké si lze představit. Je správné vzít spravedlnost do vlastních rukou? Lze obhájit chladnokrevné vraždění? A jen tak mezi námi děvčaty, je to vůbec vražda, když odstraníte zlo? To jsou hlavní otázky, se kterými kniha pracuje, tohle a rasismus. Hvězdu sundávám za trochu moc černobílé vnímání problematiky, za nadhození mnoha témat, přičemž leccos zůstalo nedořešeno (např. se zdálo, jako by nikoho nezajímaly vedlejší oběti, ani zmínka o vyšetřování násilí spáchaného občany se zálibou v zapalování křížů), za občasné opakování téhož stále dokola, zbytečné nafukování románu na úkor tempa. Také jsem někdy nechápala Jakeovo chování, americký systém práva mi připadal mírně řečeno divný (spravedlnost až na posledním místě) a v určité chvíli začal autor do zápletky přilévat nadbytek alkoholu (načež ztřískaného hrdinu opakovaně posadil za volant, no fuj!). Zkrátka, slavný soude, do naprosté spokojenosti něco chybí a leccos přebývá, překladatel si rovněž vybral pár slabších chvilek, kdo si však chce užít kvalitní právnické drama s morálním přesahem, neměl by s tímto čtivým Grishamovým titulem utrpět zklamání, spíše naopak. 80%... celý text

Operace Thümmel 2020, František Kotleta (p)

I na stará, sportem zdevastovaná koulena, to na mě občas ještě přijde: chuť na prostoduchou, nekomplikovanou, zběsilou, akční řežbu, kde se imrvére za neustálého sprintu střílí, seká, bodá, bouchá, kope, nebo aspoň pěkně po česku fackuje. Zkrátka krvavá lázeň, odpočinek v rytmu braku, který by se ovšem neměl brát (a nebere) příliš vážně – bez štědré porce nadsázky hrozí nuda. Bruntálský řezník František Kotleta bývá sázkou na jistotu, když mě přepadne tahle potřeba zabavit se v pokleslém stylu. Tělní tekutiny stříkají, kosti praskají, sci-fi koření chutná, vtípky odlehčují atmosféru zmaru po drtivé emzácké invazi, nic převratného, přesto „Operace Thümmel“ uspokojila mé zvrhlé choutky. Pšoukla bych knížce velmi mírný nadprůměr, leč jedna věc mě potěšila natolik, že přihodím protekční hvězdu: žádné porno! Ženské pohlaví se v příběhu (zatím) vyskytovalo pouze formou neatraktivních mimozemšťanek, chybí popisy bujných vnad, přirážení a tyhle otravné záležitosti, jupííí! Pochválit musím také povedenou audioverzi. Divnou pachuť ve vnímání mi působil rusák v roli sidekicka. Ještě na začátku roku by to bylo naprosto v pohodě, v posledních třech měsících mi holt jakákoliv zmínka o příslušnících tohoto národa dost zhořkla. 70%... celý text

Hlas kukačky 2019, Hana Marie Körnerová (p)

Splašené hormony jedné slečny mohou výrazně ovlivnit hned několik životů, obvykle nikoliv k lepšímu. Nechtěné děti, zrozené do vachrlatých rodinných podmínek - silné téma, zajímavé příběhy, které dojmou i přimějí k zamyšlení... a přece mi cosi chybělo k větší spokojenosti. „Heřmánkové údolí“ nastavilo laťku mých očekávání vysoko, v tom však nebyl problém. Spíše mi tentokrát úplně nesedl odtažitý styl vyprávění, poněkud strohý popis událostí s minimem dialogů. Nemůžu tvrdit, že bych s žádnou z hrdinek nesympatizovala, autorka stvořila převážně silné ženy (ačkoliv někdy trvalo, než se pořádně projevily), určitě by však snesly hlubší zpracování. A nejen ony, pánové jsou tady až na pár (zásadně nepříjemných) výjimek naskicovaní pouze v hrubých obrysech, spíše kompars než plnohodnotné postavy. Editino válečné finále na mě bylo takové moc hop-šup, jako by to už paní spisovatelka chtěla mít rychle za sebou. „Hlas kukačky“ je přes veškeré moje remcání dobrá kniha, hořká až drsná, ovšem je v ní také plno lásky, především té mateřské, vlídné, hřejivé, příjemné pro čtenářskou duši – lidské kukačce navzdory. 75-80%... celý text

Na konci října 2020, Lawrence Wright

Pustila jsem se do četby/poslechu bez znalosti anotace – prostě jsem tady na DK zaregistrovala dobře hodnocený titul, který na mě téměř současně vykouknul v knihovně i v … ehm, „audiopůjčovně“. Jako spousta ostatních komentujících jsem tak nějak zjistila, že nemám chuť vstřebávat příběh na téma, kterým jsme v light verzi prošli a vlastně stále procházíme. Když už jsem však nakoukla, nechtělo se mi hned zbaběle vycouvat, navíc leccos v textu stálo za zamyšlení, něco se ukázalo nepříjemně prorocké (např. Ukrajina) a jakmile se zápletka překlopila do plně apokalyptické roviny, přišlo pár nelítostných překvapení (což hodnotím kladně, přeslazené happyendy oslabují tento typ románů i filmů). Mohlo to teda být ještě drsnější, nebavily mě náboženské ani politické pasáže, nejsem kompatibilní s jednostranným moralizováním a několik klišé mě mírně otrávilo. Každopádně „Na konci října“ představuje poctivé a věrohodné zpracování rozkladu civilizace, kdy smrtící nemoc přivede chování lidstva do extrémů. Snad ten náš současný šmejd skutečně zmutoval do stavu běžné chřipky a na pandemii nám zůstane akorát nepříjemná vzpomínka + nelichotivá vizitka v podobě donedávna nevídaného odpadu – použitých roušek a respirátorů, kam se člověk podívá. 75%... celý text

Modlitba za mlčení 2015, Linda Castillo

Holt se zas jednou budu svými artritickými lokty drát poněkud proti proudu, pardon. "Slib mlčení" se mi líbil docela dost, přestože jsem měla i několik výhrad. Svižná čtivost druhému dílu zůstala, množství výhrad se zvýšilo. Kate Burkholderová projevovala zhruba tolik vyrovnanosti, jako dočasní "hosté" na záchytce - nenechala bych ji velet ani policajtům ze stavebnice LEGO. Agent Tomasetti je to samé v bledě bledém, ti dva se tak dlouho hledali, až na sebe zbyli. Jsou ve svých traumatech zoufale zacyklení, pohřbení v nich až nad své utrápené hlavy. Autorka tragické události z minulosti hrdinů vystavuje na odiv nadměrně často, opakovaně se v pocitech mizérie rochní. K tomu závislost na alkoholu, kombinace s léky (ovšem žádný výrazný vliv na chování vlivem intoxikace jsem nezpozorovala), brutální zločiny popsané do nechutných podrobností... rozpitvat ještě sociální pozadí každého, kdo se mihne dějem, měli bychom tady tradiční severskou detektivku. Zápletka se drží mustru moderních kriminálek; ničím nepřekvapila a pachatele jsem navzdory bestialitě měla na salámu. Anonymní psychopat bez osobnosti, bez vysvětlení, kde a proč se zlo zrodilo, to mě nebaví. Chci tě/nechci tě techtle-mechtle už mi připadaly iritující, vztah Kate a Johna se nikam neposunul. Největší plus série, tedy prostředí amišů, také stagnuje, nejde do hloubky, nedozvěděla jsem se nic nového. Jestli třetí díl nepřijde s nějakou pozitivní změnou, přestanu křečovitě přivírat oči, zmasakruju hvězdičky a s "Případy Kate Burkholderové" se rozloučím. 70%... celý text

Uzol 2012, Dominik Dán

“Ja som Richard. Kamoši mi hovoria Rišo, segra debilko, mama Nežer už toľko a otec ma bije odzadu po hlave, ale inak som normálny.“ Krauzovy začátky u kriminálky nejsou procházka růžovým sadem, kdepak, je to okružní jízda po hospodách, vyžadující odolná játra i plíce a hlavně zapomenout, že existuje něco jako rodina. Zločin a jeho vyšetřování se vyskytnou až v druhé polovině románu, podstatou zápletky je totiž doba. Absurdní, nesvobodná, převážně zlá doba, která zametala s každým, kdo nebyl plně oddán socialistické vlasti, případně měl někoho takového mezi příbuznými či známými. Soudruzi uměli a chtěli ničit životy, čemuž se kniha důkladně věnuje – praktiky StB, realita na hranicích s „imperialisty“ a tak dále, nic příjemného. Jelikož jsme po Plyšáku „nebyli jako oni“, svinstva zůstala nepotrestána a nezbývá než doufat, že se na každou svini vaří voda… na spoustu z nich bohužel příliš dlouho, pokud vůbec. Silné téma, živě i sugestivně zpracované, ovšem v první polovině jsem především v souvislosti s „fungováním“ kriminálky občas vnímala mírnou nudu a ne až tak mírné znechucení. Finále mi pro změnu přišlo jaksi překotné a ne úplně domyšlené. Každopádně palce nahoru, budu pokračovat v četbě (ideálně kombinované s poslechem ve slovenštině). Mi-380: velké díky za chronologický seznam. 75-80%... celý text

Velké U 2003, Neal Stephenson

Obtížně hodnotitelná kniha. Jsem osoba životem na koleji nebo internátu zcela nedotčená, snad proto mě prostředí Megaverzity fascinovalo. Všechny ty ulítlé studentské příběhy, frakce a rituály (ovšem ve Stephensonově prvotině dohnané ad absurdum) tvoří zábavnou směsici, která se bohužel v poslední čtvrtině knihy zvrhává v naprostý, autorem špatně kontrolovaný chaos. Přesto šlo z mého hlediska o osvěžující a netradiční četbu, tudíž času s tráveného s "Velkým U" nijak nelituji. Manžel s vysokoškolským vzděláním (navíc pracující tam, kde vystudoval) knihu odložil zhruba po první třetině se zdůvodněním, že mu to příliš připomíná každodenní realitu na VŠ a tím pádem to pro něj není vtipné ani zajímavé. 65-70%... celý text

Královská krev 2016, Daniel Abraham

Komentář bude tentokrát (asi) stručnější, protože k druhému dílu série jde málo napsat, aniž bych vyžvanila děj. Ten přitom není úplně průhledný, i když lze leccos odhadnout předem - zápletka se klikatí různými směry jako život sám. Postavy nejsou černobílé ani bezchybné, jejich chování a jednání lze snadno porozumět (a ne vždy schvalovat). Všechny linie jsem si více či méně užívala; největší zvědavost ve mně vzbuzuje Clara, ta klidná síla v pozadí. Geder mě štval, ovšem to je jeho role, takže si nestěžuji. Kromě toho už se autor pustil do vybíjené a vzbudil ve mně dojem, že "Mince a dýka" je light alternativa ke "Hře o trůny" - stručnější, méně popisná, snad i s pozitivnějším vyzněním navzdory občasné brutalitě, s jakousi nadějí do budoucna. Nedostatek originality převažuje míra čtivosti, přinejmenším já jsem se ke stránkám ráda vracela a nemusela se nutit k jejich dychtivému otáčení. Takto si představuji kvalitní, dospělou fantasy, ačkoliv k metě nejvyšší mi stále cosi chybí. 80%... celý text

Jméno větru II. 2008, Patrick Rothfuss

Druhá kniha prvního dílu – tedy pro ty z nás, kteří jej máme uměle rozdělený vydavatelem – pokračuje v podobném duchu: nepotřebuje tolik seznamovat s postavami a světem, obsahuje méně hlušiny, stále se něco děje. Přesto úvodní polovinu hodnotím o facku silněji, protože v téhle už Kvotheho dokonalost + ustavičná insolvence začínají kapku nudit a co hůř, zápletka notně zrůžověla. Čtenářky romantického založení mohou jásat, leč pro mě zdlouhavé tokání nebylo zajímavé v mládí, ani ve středním věku a jednou pravděpodobně budu odporně cynická stará škatule, otráveně převracející oči na svatbě vlastní dcery, místo abych je nechala patřičně slzet. Promiň, cácorko, předem se omlouvám za své nemožné chování. Superman Kvothe svým vyprávěním naznačuje různé zvraty a vůbec příběh ještě epičtějšího rázu než dosud, na další díly jsem tedy zvědavá. „Strach moudrého muže“ nicméně odložím na později, dám autorovi trochu času navíc, aby konečně naservíroval třetí knihu. V dohledné době si raději odskočím k „Hudbě ticha“, lépe poznat tajemstvím zahalenou postavu Auri. 80%... celý text

Sharpův úder 2009, Bernard Cornwell

- "V tom případě půjdeme do hor, najdeme ho a postavíme ke zdi.“ „Vy ho chcete zastřelit?“ „Snad vám ho není líto, Sharpe?“ „Já bych ho radši pověsil.“ - No ano, Richard Sharpe je vyloženě soucitný tvor - už po sedmé a pořád mě to baví. Byla jsem opět snadno vtažena do počátku 19. století, sledovala historické půtky tehdejších velmocí (tentokrát řádění Francouzů v Portugalsku) a jak do skutečných událostí zasáhne fiktivní, sympatický, nikoliv zcela kladný důstojník... Jasně, pokaždé výrazně napomůže k vítězství své strany, tedy Britů a jejich spojenců. Klasika: drobné roztržky i monumentální bitvy, náhledy k soupeřům, vymýšlení strategie, občasná improvizace, intriky padouchů a samozřejmě nesmí chybět krásné ženy, protože hlavního hrdinu je nutno vrhat z jedné náruče do druhé. Tento díl naštěstí až tolik nesází na romantiku, převažují vojenské manévry a já si tak zase doplnila informace, s jakými mě neseznámily hodiny dějepisu - byť v poněkud upravené, ovšem zatraceně čtivé verzi. Sharpe a jeho dobrodružství pro mě zůstávají spolehlivou relaxační zónou, účinným beranidlem na případné čtenářské bloky. Nejpozději za několik měsíců se znovu setkáme, už se těším, kde a komu bude drsný poručík nakopávat zadky. 80%... celý text

Trhlina 2016, Jozef Karika

Jen zřídka mě literární horory rozhodí tak, abych se skutečně bála. Karikův "Strach" to dokázal a totéž jsem očekávala od "Trhliny". Ta sice v tomto ohledu příliš neuspěla, nechodím do práce v obavách ze zmizení v jakési pokřivené realitě (strašákem č.1 zůstávají divočáci - zvláště od podzimu, kdy jsem za ranní tmy, vybavena čelovkou, neohroženě nakráčela mezi svítící očka "srnek", které vzápětí začaly chrochtat). U té staré boudy, kde dříve asi myslivci skladovali žrádlo pro zvěř, se nepříjemně cítím odjakživa (co když tam uvnitř někdo je a sleduje mě tím temným okénkem?!), tribečská mystéria nic nového nedodala. Zdá se, že remcám, což nemám v úmyslu: "Trhlina" mě opravdu zaujala a bavila od první do poslední strany, tématem, prostředím i stylem vyprávění. Samozřejmě panu Karikovi žádného Igora moc nevěřím, beru to všechno jako autorův šikovný marketingový tah... ale v zimě byste mě na Tribeč nedostali ;-). Místním to bohužel nepomůže, díky románu a filmu jsou zavaleni lavinou čurbes dělajících turistů - jeden z mála důvodů, proč bych strhla hvězdu. Dalším jsou občasné opakující se fráze a situace zbytečně roztáhnuté. Nic však strhávat nebudu, naopak uznale smekám kapuci své mikiny a jdu si pořídit píšťalku... protože co kdyby? 90% P.S.: Zvolila jsem slovenské audio, velmi povedené, a nepochybně se ke knize v budoucnu vrátím formou četby - až budu třeba za pár let na dovolené na horách.... celý text

Srovnáno se zemí 2005, Richard Bachman (p)

Volný pád. Vzpomínky na tento skvělý film se mi vtíraly do mysli od prvních stránek, tudíž Bart Dawes v mých představách získal ksicht Michaela Douglase. Když chlapa zlomí tragédie a do rozhašeného duševního soukolí padá bordel dalších událostí - jako třeba dálnice, která likviduje domovy, nebo ztráta lidského přístupu v zaměstnání - může mu prostě hrábnout. Zatímco ve výše zmíněném filmu sledujeme akční pouť vykolejeného jedince, kniha se zaobírá spíše psychikou, pozvolným klesáním ke dnu... a nejspíš se nenajde čtenář natolik optimistický, aby věřil v odraz a návrat k hladině. V době prvního čtení mě "Srovnáno se zemí" úplně nechytilo, jako zralejší osoba jsem této pitvě duševního rozkladu rozuměla podstatně lépe. Přesněji - první polovina mě bavila velmi, později do toho vstoupil sex, drogy, rock´n´roll, Bůh, ideologie a vůbec autorovy světonázory, můj zájem bohužel poněkud vychladl. Nekompromisní finále zachránilo čtvrtou hvězdu, ale chybělo málo, abych ji srovnala se zemí. 70%... celý text

Němci 2012, Jakuba Katalpa (p)

Nebylo to špatné, ale… Nejspíš mě zhýčkaly dámy jako Karin Lednická, Alena Mornštajnová, Kateřina Tučková, snad i Hana Marie Körnerová (u té budu potřebovat přečíst více vzorků). Všechny mě dokázaly vzít za srdce, vyvolat silné emoce, přimět k zamyšlení. Jakuba Katalpa zvládla jen to poslední, jinak bylo poznávání „Němců“ z mé strany o něco vlažnější, než by vyhovovalo mým potřebám. Postavy mě buď rozčilovaly, nebo mi na nich nezáleželo. Osud Kláry měl potenciál dojmout, přesto se v závěru očekávaný citový knockout nekonal. Nejsem osoba strádající nedostatkem empatie, umím se vžít do tragických okolností až příliš, ovšem autorčin strohý, chladný styl (ve spojení s málo sympatickými účinkujícími) působil coby emoční tlumič. Neustálé a pro děj absolutně irelevantní zmínky o cigaretách málem knihu stály čtvrtou hvězdičku. 70%... celý text

Spasitel 2021, Andy Weir

„Spasitel“ je čirá esence sci-fi literatury: narazit na cosi fascinujícího, čelit hrozbě, vyvíjet a inovovat technologie, cestovat vesmírem, objevovat a prozkoumávat nové věci, řešit problémy… zkrátka astronaut, loď, mise, dobrodružství, emzáci a neznámo. Vědeckofantastická klasika v moderním, čtivém pojetí, která škádlí zvědavost, napíná nervy, jitří představivost a vzdělává. Co víc si přát? Jistě, našla bych důvody ke stržení stálice – nejvíce mě štvalo, jak autor hlavnímu hrdinovi přišlapával vedení (část čtenářů se možná cítí superinteligentně, když jim něco dojde dřív než literární postavě, ovšem pokud opakovaně předčíme myšlení všestranného génia, potom je v knize cosi špatně). Třeba by neuškodilo ubrat část filozofování (občas repetitivního), obešla bych se bez sametového závěru a tak dále. Pravda ovšem je, že kdybych „Spasiteli“ sebrala nejvyšší hodnocení, nejspíš už bych v tomto žánru nemohla dát pět hvězd vůbec ničemu. Nejsem schopná z voleje posoudit věrohodnost předložených vědeckých pouček, kdybych však měla vybrat poctivého reprezentanta sci-fi, „Spasitel“ by po všech stránkách vyhovoval. 90% P.S.: Psát to Weir v dnešní době, zahrnul by do mezinárodní spolupráce Rusy?... celý text

Vzpomínky a kouzla 2015, Erica David

Ctitelky Disney filmů značky "Frozen" mohou rozšířit své znalosti o dvojici sester a jejich přátelích, stačí hmátnout po některé z vydaných knížek. "Vzpomínky a kouzla" prakticky vyžadují znalost úvodního dílu (filmu nebo knihy), protože navazují na událost, kdy Anna v útlém dětství přišla o část své paměti. A ráda by ji získala zpět, třeba i s pochybnou pomocí praštěného trolla. Cácorka milovala "Ledové království" více než dva roky, všechny filmy viděla x-krát, žadonila o panenky, potěšilo ji cokoliv s tímto tématem... leč s nástupem do školy ji Frozenmánie opustila. Přestala zbožňovat Elsu, Anna ji nudí, z lopatky nespadl snad jedině sob Sven. Tím vysvětluji relativně nízké hodnocení z naší strany: já vnímala jen průměrný příběh s hezkými, ovšem nepočetnými ilustracemi, skřítě pod peřinou působilo poměrně otráveně. Ne dost napínavé, ne dost vtipné, ne dost zajímavé pro šestiletý zhýčkaný Barbie mozek. Pokud vaše ratolesti na tomto světě a jeho hrdinech stále ještě ujíždí, knížka by u nich měla slavit větší úspěch. 65%... celý text

Velké a tajné show 2006, Clive Barker

Typický Barker, naznačující existenci jiných, mýtických světů, kam mohou lidé zavítat jen za naprosto unikátních okolností. Tajemné řády, symboly, rituály, Moře podstaty, Umění a cesta k němu… rozvoj nebo zánik, dobro proti zlu, světlo soupeřící s temnotou, prostě Bůh versus Ďábel a uprostřed my, drobní lidé se svými malichernými životy a potenciálem měnit (sebe, zemi, snad i ty jiné vesmíry kdesi za závojem reality). Přiznávám, „Velké a tajné show“ mi dalo zabrat, napoprvé – kdysi před čtvrt stoletím – jsem četbu vzdala. Těch 566 stran je velmi hutných, napěchovaných písmenky menšími než je standard (některá nakladatelství by zvládla knihu nafouknout na trojnásobek objemu). Příběh sice obsahuje monumentální scény, většinou však plyne jaksi líně, vtírají se mi vize plavání v medu. V medu, do něhož se krvácelo, ejakulovalo, zvracelo, kálelo, nerada bych ve vás vyvolávala klamný pocit čehosi sladkého a příjemného. Plavou v tom i pozitivní emoce, ovšem špína, bizarnost a zvrhlost má navrch, jinak by to nebyl Clive Barker. Asi největší problém je pro mě absence postav, s nimiž bych se mohla hlouběji ztotožnit. Záporákům se autor věnoval pečlivě, v jejich zkaženosti jsem skončila zanořená až po chlupy v nose. Zástupci kladné strany mi bohužel připadali poněkud mělcí, nedodělaní, příliš mě nezajímali. Umřel? Hm, smutné, dalo se to čekat, jedeme dál. Osud zverimexových mazlíčků mě trápil víc. Abych byla fér, momentálně mám období komplikované nedostatkem času, soustředění, spánku, zkrátka čehokoliv, co podporuje lepší knižní zážitek. Proto budu mírná a zaokrouhlím spíše nahoru. 70% P.S.: Umím si představit, jak fantastický film by z tohoto námětu mohl vzniknout v rukou kvalitních tvůrců s dostatečným rozpočtem.... celý text

Jméno větru I. 2008, Patrick Rothfuss

Komentář z doby prvního čtení: Patrick Rothfuss stvořil zajímavého hrdinu v (zatím) poměrně všedním fantasy světě; nechává chlapce růst mezi talentovanými i moudrými lidmi, tvaruje jeho osobnost utrpením, nechává ho reagovat lidsky. Nemáme co do činění s bezchybným supermanem ani klaďasem a to dělá Kvotheho příjemně uvěřitelným. Zažívá útrapy, je nakopáván osudem, potkává i dobré lidi… v paměti mi paradoxně nejsilněji utkvěly zdánlivě nepodstatné epizodky – jako třeba promarněná šance s laskavým sedlákem. Ke slovu se dostane také propracovaný systém magie, který v dalších částech určitě bude mít více prostoru. Potulný herec, loutnista, zlodějíček a žebrák, adept na mága, tím vším se Kvothe za pár set stran stihne stát a já jsem upřímně zvědavá, co všechno Patrick Rothfuss pro svého hrdinu ještě chystá. Kromě chytlavého děje bych jako klad zmínila užitý sloh, zároveň místy jaksi vzletně básnický a přitom svižně, přirozeně čtivý. Jako negativum vnímám, že se na sérii teprve pracuje a mezi jednotlivými díly budou kdovíjak dlouhé prodlevy. Současný komentář: "Kronika Královraha" je pro mě jednou z mnoha připomínek, proč nesnáším série - zvláště ty z žánru fantastiky. Až příliš často čtenář čeká na pokračování celé roky a někdy se bohužel nedočká. Občas český trh nepřijme knihy dost vřele (rozuměj ziskově), tudíž dá vydavatel od dalších dílů ruce pryč, jindy se zasekne autor. Patrick Rothfuss nás s dokončením trilogie napíná už celých 11 let, přesto jsem se optimisticky rozhodla oživit si "Jméno větru". Kdysi jsem z něj byla docela na větvi, když pominu nezáživný úvod. Uplynulé roky ani znalost příběhu (v rámci mé chatrné paměti) se na aktuálním prožitku výrazněji nepodepsaly, vlažně jsem přežvýkala začátek a zhruba po 100 stranách přestala okolní realita existovat (vzácnost v téhle debilní, napjaté době). Sledovala jsem dychtivě Kvotheho mládí, od konce herecké společnosti, přes protloukání se v městských ulicích až po studia. Vyprávění v "ich formě" jsem hltala, krátké mezihry v "er formě" s rezignovaným povzdechem poctivě pročetla, jakkoliv jsem měla cukání prostě je přeskakovat. Ale co kdyby mi uniklo něco důležitého? (Ne, neuniklo). Brzy se vrhnu zápletkou dál, tak doufám, že Rothfuss rozbije svůj spisovatelský blok a poctí nás dokončením série dřív, než ji stihnu znovu pozapomínat, nebo natáhne bačkory... nebo já. 80-85%... celý text