Metla
přečtené 1097
Svědectví o životě v KLDR
2020,
Nina Špitálníková
Když máte pocit, že se ve vaší vlasti leccos obrací pos*aným navrch, neuškodí si přečíst / poslechnout něco o tom, jak se žije jinde. Pravděpodobně si uvědomíte, jak dobře se pořád máme. Nina Špitálníková shromáždila výpovědi několika šťastlivců, kterým se podařilo zdejchnout z KLDR, kupodivu nejde pouze o protirežimní živly. Pro nás, co jezdili do školy na dinosaurech, jsou mnohá vyprávění nepříjemně povědomá. Naštěstí se v ČSSR, snad i díky švejkovské povaze, nepodařilo utáhnout šrouby až tak pevně. Co je v Severní Koreji považováno za normální, to je v civilizovaném, svobodném světě nepřijatelné. A neměli bychom si svou volnost nechat brát jménem žádné ideologie, ať se tváří sebeušlechtileji - obvykle se to vyšší dobro nějak zvrhne. Velmi civilní a věrný náhled do všední reality v nejtvrdší diktatuře světa, všechny palce nahoru.... celý text
Jestli to řekneš...
2022,
Gregg Olsen
Přečteno s krajním sebezapřením; mnohokrát jsem zvažovala, že se na tu nekonečnou spirálu fyzického i psychického týrání, ponižování a mučení prostě vykašlu. Co stránka, to řádění sadistické psychopatky s neuvěřitelnou schopností manipulovat s lidmi a dělat ze života peklo každému, kdo se k ní dostane příliš blízko. Ale vůbec nejhorší, nejvíce iritující pro mě byla pasivita obětí, jejich neschopnost, ba přímo neochota zachránit sebe i ostatní, zastavit teror či přinejmenším uniknout. Rozumím nečinnosti dětí, ty v tom bizáru vyrůstaly a leccos nepochopitelného braly jako samozřejmost, šílená bestie nad nimi měla odjakživa moc. Ovšem dospělí, co se sebou nechali takovým obludným způsobem orat, zabíjet pro ni nebo se nechat zabíjet, nemohli mít všech pět pohromadě. Kéž by tu mrchu někdo vzal zavčasu kramlí mezi oči. Letos byla podmínečně propuštěna a může řádit dál... Jak se teď asi žije jejím dcerám? "Jestli to řekneš" klade naléhavé otázky především o nevšímavosti okolí, také o vlivu prostředí, výchovy a genů na lidskou osobnost. Kniha vznikla na základě výpovědí, kombinuje dokument s beletrií a nečetla se mi zrovna dobře. Téma velmi nepříjemné a styl psaní nic extra, dle mého názoru v různých obměnách stále totéž dokola. Jak mám hodnotit otřesný skutečný příběh? Nevím, házím na hvězdičky bobek a pokusím se ten hnus vypudit z hlavy. Hned tak se mi to nepovede, tím jsem si jistá už teď.... celý text
Planeta mezi dvěma slunci
2002,
Robert Fabian
Neznámá planeta, vyhrocené vztahy, cosi cizího a boj o život; osvědčené ingredience, jaké má Metla v oblibě již od dětství. Přesto trpí "Planeta mezi dvěma slunci" několika neduhy, které mi brání v nadšeném komentáři, nešetřícím superlativy. Tempo. Přesněji jeho absence. Román je dle mého názoru zbytečně dlouhý na to, jak málo se v něm vlastně odehrává. Kdyby pečlivé budování atmosféry bylo podpořeno perfektní prací s charaktery postav, budiž. Jenže já jsem žádného z těch chlapů nepoznala natolik, abych měla potřebu nějak urputně držet palce. Tohle je správňák, tohle hajzl, tohle drsňák, tohle jsou komparzisti v šedé zóně. Osm malých černoušků v Bermudském trojúhelníku, předem odsouzených ke zkáze... a já neviděla důvod, proč se o ně bát, mé slzné kanálky odmítaly dojatě zvlhnout. Takže: ubrat přinejmenším stovku stran a máknout na tom, aby trosečníci nebyli této čtenářce více či méně ukradení. A třeba i trošku detailněji zapracovat na vysvětlení havárie + doprovodných jevů, ovšem na tom bych netrvala, mně by pro větší úspěch stačilo splnit první dva body. Současné dojmy z audioknihy odpovídají těm pradávným z prvního čtení: 75%.... celý text
Dívka pod hladinou
2021,
Andrew Mayne
Další čtvrt roku starý rest, který si ode mě zaslouží pár slov. Moji oblíbení čtenáři jsou v názoru na knihu poněkud rozpolcení mezi nadšením a zklamáním, mně navíc nepřirostl k aortě Theo Cray z autorovy série "Naturalista", tudíž jsem neměla přehnaná očekávání. A možná i to je důvod, proč se mi pod hladinou líbilo. Pravda - zápletka není z nejchytlavějších, příběhy z drogového podsvětí mě úplně neberou, ale bavil mě styl, jakým je tenhle napínavý mix detektivky, dobrodružství a thrilleru napsán. Policejní potápěčka Sloan má zajímavou práci v pro mě cizím a tedy fascinujícím prostředí, kromě toho je sympaticky sebeironická, její "úhlavní nepřítel" taky není vyloženě marný. Tahle dvojka má do budoucna slušný potenciál a pokud knihovna nedodá další díl, asi ze své keramické kadibudky vytřepu nějaké úspory (holt ta luxusní jachta, ve které hodlám brázdit místní odkalovací nádrž pod kravínem, bude muset počkat). 75%... celý text
Píseň oceli
2019,
Michaela Merglová
Příjemná fantasy záležitost, psaná formou chronologicky řazených povídek, ve kterých se moderní postupy solidně doplňují s pocitem staré dobré klasiky. První příběh mě až tak neoslovil - ač pěkně napsaný, byl jaksi naivní, nedotažený, zkrátka z toho zavánělo: talentovaný amatér oprašuje svůj šuplík a jde s kůží na trh. Postupně jsem si však zvykla na poněkud jednoduchého hrdinu bez bázně a hany, sloužícího coby múza záletnému bardovi. Hodně dialogů, málo popisů, nechybí dobrodružství, romantika, kouzla, ke slovu se dostávají meče i bystrý rozum... snad jen to vtipkování bylo (na můj vkus) často z infantilního soudku. Nemít v žánru tolik najeto, jistě bych hodnotila lépe, přesto je mých 75% velkou poklonou autorce, jejíž tvorbu hodlám se zájmem sledovat.... celý text
Krvavé jahody
2008,
Jiří S. Kupka (p)
Opět se pokusím odhlédnout od kontroverze kolem pamětnice, jejíž slova Jiří S. Kupka zpracoval. Nebudu spekulovat, co je pravda, co smyšlenka, co rozmlžila dlouhá desetiletí a nakolik idealizovaný obraz Věry Sosnarové vznikl. Jsem si však poměrně jistá, že si paní (tehdy slečna) užila v Sovětském svazu své a nic příjemného to nebylo. Mnoho uvedených detailů působí věrohodně. Pokud "Krvavé jahody" vezmu jako připomínku zvěrstev, pak autor odvedl výbornou práci: je to silný, ošklivý příběh o nejtemnějších stránkách lidství (zdráhám se toto slovo vůbec použít v souvislosti s popsanými událostmi). Krutost, utrpení a hnus. Čas bohužel ukázal, že se ruská mentalita příliš nezměnila, většina nadále ochotně páchá zlo, když jejich ikona, jejich milovaný, nezpochybnitelný diktátor zavelí. Zlatí Češi, byť zdaleka ne dokonalí. Představte si, jak podroušený Zeman ze svého vozíku pompézně zavelí k útoku na Slovensko... a kam by ho od svých půllitrů občané ČR bez váhání poslali. Komentář píšu s odstupem čtvrt roku a vzpomínkám to nijak nevadí, zapustily v mém průtokovém mozku kořeny. Být kniha plně autentická, dala bych 5 hvězd.... celý text
Volající
2022,
Jonathan Dylan Barker
Obecní pidiknihovna vypůjčila několik novějších titulů, které neunikly mé pozornosti a následně hlubinám mého batohu. Ne, nenosím kabelku. Dokonce ani žádnou nemám. A nikdy jsem neměla - nač taky, vždyť se do toho nevejde pořádná kniha + veškerý letitý bordel a samozřejmě natřískaná šrajtofle :-). Tohle by hlavní hrdinka "Volajícího" asi nechápala, jelikož je to úspěšná moderní žena, populární moderátorka, oslovující z rádia masy lidí. Sebevědomá, s pravidly si hlavu moc neláme, jezdí bourákem, chodí na jehlových podpatcích, obléká se značkově a jistě má i nepřebernou zásobu kabelek světových jmen. A také jednoho posluchače, který se od ostatních liší: je všemocný, vševědoucí, všehoschopný a Jordan mu zjevně přišlápla kuří oko, proto ji zapojil do svých úchylných hrátek. Hrátek s množstvím výbuchů, obětí a postupným odhalováním, kdo, co, proč a jak. Tohle je zkrátka akční jízda ve stylu "Smrtonosné pasti" křížené s "Telefonní budkou", svižně plynoucí, hladce čtivá, s morálním přesahem... ale mozek doporučuji před otevřením románu přepnout do stand by režimu. Nebo úplně vypnout, jelikož schopnosti arcipadoucha jsou jednoduše nadpřirozené. Naštěstí přesně takové knihy momentálně potřebuji, napínavé a oddechové, tudíž jsem ochotná nad blbostmi přivřít oči (ačkoliv zcela ignorovat je nelze). 70-75%... celý text
Skleník
2007,
Brian Wilson Aldiss
Po desetiletích od puberty jsem se k této knize vrátila formou poslechu a výsledek je poněkud rozpačitý. Na jednu stranu nespoutaná fantazie, na druhou pochybná logika Aldissem stvořeného světa, která ne vždy hledí na realitu - jak věci či organismy skutečně fungují. To mi vlastně nevadilo: nad ulítlé jevy jsem byla schopná se povznést, dokonce si je užívat. Postavy, ty mě štvaly až k nepříčetnosti. Břuňobřichové k tomu byli pro svou prostoduchou pasivitu přímo napsáni, měli čtenáře vytáčet, jenže já brzy začala z duše nenávidět hlavního (anti)hrdinu Grena (Smrž pro jeho chování nemohl být omluvou) a ty přihlouplé pipiny, co se na něj z nepochopitelných důvodů oddaně lepily. Každý krok jejich dlouhého putování skrz různá nesourodá prostředí se tak stával důvodem k postupně sílícímu skřípení mých zubů. Tři hvězdy z nostalgie a jako poklona autorově divoké imaginaci; k jiným dílům tohoto spisovatele se možná ještě vrátím, do Skleníku už rozhodně ne.... celý text
Bez příčiny
2021,
Ed James
Jmenuji se Ed James, jsem britský autor mnoha kriminálních příběhů a zabrousil jsem tentokrát i do oboru psychologie. Veškeré znalosti jsem nasbíral sledováním televizních seriálů a čtením detektivek jiných tvůrců. Jsem totiž původně ajťák, praktické zkušenosti nemám žádné - o práci psychologů či policajtů vím velké kulové, získal jsem však jasné představy z třetí ruky. A nejsem ani dobrý spisovatel, solidní dějový základ zasypu hromadou nejapných dialogů, které podkopávají sebemenší iluzi o profesionalitě hlavních hrdinů. Zkušenou psycholožku stále mrazí a vůbec je imrvére z něčeho vyplesknutá, detektiv má rovněž daleko do vyrovnané osoby a jeho schopnost účinného zásahu proti padouchům se limitně blíží nule. Zločin samotný je ošklivý, přičemž se chvályhodně obejde bez krve. Jeho odhalování (stejně jako odkrývání soukromí vyšetřovatelů) trpí mdlou neohrabaností, vedlejší postavy (např. všichni policajti s výjimkou Corcorana) jsou absolutně zbytečné a závěr je vytažený ze šuplíku špatných vtipů, bez špetky logiky. Kdyby nápad zpracoval někdo jiný, třeba Michael Robotham, pravděpodobně by vznikl dobrý (ne-li výborný) psychologický thriller, takhle je to bohužel mělký podprůměr s pramálo sympatickým obsazením. 40-45%... celý text
Lži
2017,
T. M. Logan
Další z thrillerů ve škále hodnocení "neurazí, nenadchne", na půjčku z knihovny dobrý. Začátek byl ucházející, bohužel se hlavní postava brzy začne chovat jako naprosto zabržděný trouba a to se potom těžko hledají sympatie. Značnou část zápletky zde obstarává šmírování v mobilech a surfování na internetu. Jsem stará konzerva, preferuji romány, kde se chodí pro informace do knihoven, případně vyptávat se lidí, ajfouny a mekbůky mě moc nebaví. Docela mě zaujalo, jak v případě zdravotních problémů (kolabující dítě, zraněný člověk) asi na Západě není první volbou volat záchranku. Vlastně ta možnost vůbec nebyla nadnesena, jako by v zemích historicky nepostižených komunismem museli vše řešit sami, vlastními silami. Ale co já vím, jak to funguje v USA či Velké Británii... S odstupem zhruba dvou měsíců si podstatu románu kupodivu stále pamatuji, takže se přikláním k mírnému nadprůměru.... celý text
Puls
2006,
Stephen King
Zombie apokalypsa spuštěná výmazem mozku přes mobil. Občas mám pocit, že už to probíhá: nevnímající postavy, které vám se svou milovanou "chytrou" placičkou nakráčejí přímo před rozjeté auto, klidně i pod vlak; kamarádky, co sedí vedle sebe, čumí do mobilů a neprohodí spolu ani slovo; lidi neodpoví na pozdrav, jelikož přece právě věnují pozornost svému Ajfounu, tak neotravujte s nějakým "dobrý den". Fakt mě nepřekvapí, jestli po sobě vystartujeme s potřebou sežrat si vzájemně mozky. Dokud se Stephen King věnuje popisu událostí, líčení atmosféry, zkoumání, co a proč se děje, knížka šlape v pohodě, ač po důvěrně známé trase. Později se však pouští do filozofování + moralizování a "Puls" ztrácí na intenzitě. Při prvním čtení před lety jsem měla stejné pocity jako dnes: není to vůbec špatný příspěvek k zombie tématice, nechybí napětí ani myšlenka, atmoška je patřičně sugestivní, akční scény mají šťávu, ale k naprosté spokojenosti mi zkrátka chybí jakési obtížně definovatelné cosi. 70-75%... celý text
Děti zmaru
2020,
Adrian Tchaikovsky (p)
Přiznám se, že pouhé 4 měsíce od dočtení se mi tentokrát mozek protáčel naprázdno, než oči zavadily v anotaci o slovo "hlavonožci". Paměť naskočila, můžu se plácnout do čela a s úlevou vydechnout: "Ahááá..." Ještě mě ta mrcha senilita úplně nepřeválcovala! Tchaikovski bere své čtenáře znovu do vesmíru vzdálené budoucnosti, zástupci lidstva v podání putujících vědců už našli společnou řeč s Pavouky, teď na ně čeká seznámení s dalším inteligentním druhem - chobotnicemi. Nemá smysl prozrazovat víc, opět je to o úskalích odlišné komunikace a vnímání různých živočišných druhů. "Děti zmaru" jsou sci-fi v pravém smyslu tohoto sousloví, nečekejte tedy žádnou zběsilou akci, je to objevování, poznávání, pochopení. Jediným výraznějším důvodem k remcání pro mě byla neschopnost se s někým ztotožnit. Hlavní lidská postava Senkovi je vědecký fanatik, který toho má více společného se svými zvířecími svěřenci, než s kolegy... a ti jsou pro změnu nevýrazní, příliš mě nezajímalo, jak dopadnou. I kdyby však autor charaktery doladil, nejspíš by to na pátou hvězdu nestačilo, na to je děj poněkud rozevlátý. 75-80%... celý text
