Miranda
přečtené 439
Norské dřevo
2005,
Haruki Murakami
Murakami mě získal knihou Kafka na pobřeží, která je pro mě zatím ta nej, ale Norské dřevo vůbec není špatné. Byla jsem ráda, že jsem mohla knihu z větší části číst úplně o samotě, protože se to ve mně všechno mlelo. Spousta erotických scén, takže je člověk pořád v jakési příjemné tenzi, v jedné chvíli mě kniha tak dojala, že jsem se rozbrečela jako úplný blázen, jindy jsem si zase s chutí četla pořád dokola ta Murakamiho moudra: "Byl to hňup, kterému dělalo dobře držet ostatní v nevědomosti, aby nad nimi mohl být pánem." Někdo tu psal, že moc fandil Tóru a Naoko, ja ne, já zkrátka moc a moc fandila Tóru a Midori.... celý text
Venuše v kožichu
2009,
Leopold von Sacher-Masoch
Jelikož jsem byla absolutně okouzlena stejnojmenným filmem od Romana Polanského, bylo nutností přečíst si i předlohu pro tento film. Vždy závisí na celkovém úsudku právě to, vidíte-li dříve film, nebo čtete-li dříve knihu. Někdy mi ve filmu spoustu věcí chybí, jindy mě film zaujme více než kniha, někdy naopak. Někdy jsem naštvaná, protože knihu autor nepochopí/nevnímá a natočí film, který jí rozhodně neodpovídá (např. Sněhulák a Hlídač č. 47 - i když Hlídač byl krásný film, ale ta myšlenka byla mimo, šlo tam o pomluvu a ne o skutečnost!). Tohle je však jiný případ. Polanski do svého filmu dal mnohem víc, než je v téhle knize, kterou se inspiroval, a příběh je jiný, zajímavější, kouzelnější. Kniha nebyla špatná, občas ale taková těžkopádná. Nejsem žádná feministka, tak mě nenadzvedlo ze židle to, že autor nepovažuje za sobě rovné ženy a muže, vzhledem k tomu, že v tehdejší době se ženám nedostávalo vzdělání. Na stránkách 48, 64 a 72 jsou skutečně skvostné postřehy o kočkách, o ženách a o lásce. To si někam opíšu. Celkově je ale kniha, jak se dozvíte z doslovu, především o autorově celoživotní úchylce/vášni/touze a vzhledem k tomu, že sepsal tento román, máme i my tu možnost do této jeho zvláštní potřeby proniknout a snad mu i porozumět. Zvláštností je konečné "uzdravení", kterého se samotnému autorovi v životě nepodařilo dosáhnout, možná snad i po tom toužil - ale toho, jací jste, jaké máte touhy, se podle mě nikdy nezbavíte. Rozhodně jsem ráda, že jsem knihu přečetla, byla v ní řada pasáží, která mi připomněla film a situace ve filmu, myslím, že bez této knihy by můj zážitek s filmem nebyl úplný. Leopolda obdivuji v tom, že své touhy neskrýval a sepsal je (určitě mu to i pomohlo), ale je mi smutno, hlavně z těch doslovů, když si o něm přečtete, že ten člověk snad nikdy nebyl šťastný - ale možná se tak cítil dobře, kdo ví.... celý text
