mirektrubak přečtené 1234

Jak je důležité mít Filipa 1959, Oscar Wilde

Arturův ostrov 2022, Elsa Morante

Vypadalo to na první pohled na takový ten příjemně čtivý typ románu o hledání sebe samého v mladém lidském životě. S velmi citlivým chlapcem ve velmi citlivém věku, ve kterém se něco v člověku láme, něco nevinného cenného definitivně odchází, ale něco zásadního se zase rodí - něco, co nasměruje a zformuje člověka do jeho dalšího žití. Všichni jsme ten čas zažili a většinou na něj vzpomínáme s nostalgií, byť někdy docela rozpačitou, protože kombinace velkých emocí a malé zkušenosti pravidelně vede k tomu, že se člověk často chová jako megatrdlo. Ale projít tím je třeba a literárně to sledovat z bezpečného odstupu je lákavé. Navíc v malebném a pro nás exotickém ostrovním prostředí jižní Itálie. Ale tohle čtení není takové. Není to utěšující "sice nám chybí máma a trochu se proto ve všem plácáme, ale máme se rádi a máme zdravé jádro, a tak všechno zvládneme". Úplně naopak, řekl bych. Pro mě byl tenhle bildungsromán svědectvím o tom, jak deformovaná vychází lidská osobnost z prostředí, ve kterém chybí láska a porozumění (což nemusí nutně přímo souviset s nekompletní rodinou), jak z toho pak vyrůstá někdo, kdo sám sebou kontaminuje své okolí a jako špatně izolovaný elektrický drát zraňuje kohokoli, kdo se ho dotkne. A jak je těžké z toho vyrůst a proměnit se, dokonce i v románovém příběhu. Arturo sice svá telecí léta za sebou přečká, ale loučíme se s ním jako s dospělou osobou, která se smířila a odpustila, druhým i sobě? Nebo jen na konci učiní další viditelné a okázalé gesto, ve snaze nějak překrýt ten nepořádek, který má na svědomí (aby se zapomnělo, aby sám zapomněl)? Arturův román stojí za to číst i pro způsob, jakým je napsán. Popisný a přísně realistický styl zvláštně kontrastuje s mysticky alegorickou atmosférou děje - ostrov Procida na mapě Neapolska existuje, ale zároveň působí velmi symbolicky, jaksi magicky (vzpomněl jsem na Shakespearovu Bouři). Stejně tak by se příběh dal přiřadit ke konkrétnímu letopočtu, ale nemohl jsem se ubránit pocitu, že se pohybujeme v jakémsi bezčasí. Měl jsem pocit, jaký často mívám, když čtu něco od Ladislava Fukse: jako bych se díval na dobře známý obraz, cítil, že je v něm něco jinak, ale nemohl přijít na to, co vlastně.... celý text

Zmizelá osada 2008, Karel Klostermann

Moje první setkání s Klostermannem mi přineslo zážitek hodně osobitý. Mnoho různých pocitů. Velmi různých, velmi rozporných. Hlavním aktérem příběhu nejspíš byla drsná šumavská příroda. Prostředí, které neodpouští chybná rozhodnutí a nepodporuje prázdná gesta. Prostor, ve kterém se ukáže, kdo je kdo, ve kterém fundament lidských povah nemůže zůstat neodhalen. Tady nejde vlastním životem jen tak nějak proplouvat, lavírovat, ničeho a nikoho se nedotýkat... Docela dlouho jsem měl při poslechu knihy pocit, že drsnost životních podmínek aktérům prostě nedovolí v sobě rozvíjet citlivost a lidskost. A že tedy máme být rádi, že žijeme v tom blahobytu, ve kterém žijeme, protože nám to dává luxus pěstovat ctnosti. Jenže ... takhle jednoduše nám to takhle Karel Klostermann nepodává a takhle jednoduché to není ani v reálných životech. A tak vlastně nevím. Je spravedlnost ukryta v "samoočistných" procesech lidí tam žijících? Nebo v nějakém mystickém "duchu Šumavy", který dohlíží nad řádem světa a uvádí ho do souladu s mravností a morálkou? Protože o náhodný sled událostí se tady přece nejednalo, ne? Každopádně mám na tímhle krásným jazykem napsaným šumavským Zločinem a trestem o čem přemýšlet. A vyřknout odsudek nad kteroukoli z postav? Váhám. Ano, lidský život je svatý a vražda je vražda. Ale...... celý text

Žena ať v církvi promluví 2022, Zdeněk Jančařík

"Nezáleží jen na tom, že by ženy měly stát u oltáře, předsedat liturgii a kázat. Nejde prostě o to, aby převzaly úlohu kněží. Mnohem víc jde o otevření možnosti sdílení odpovědnosti a klíčových rozhodnutí při pastoračních procesech, aniž by byly řeholnice a laické pracovnice degradovány na vykonavatele farářových přání. Vybřednout z klerikální mentality a konečně pochopit, že muž i žena mají v církvi totéž křestní zasvěcení a tutéž důstojnost synů a dcer Božích, kteří mají podíl na stejných Ježíšových zaslíbeních a mají účast na stejné evangelijní milosti. (...) A navíc, nedostatek kněžských povolání není ta nejlepší motivace pro to, aby byly ordinovány ženy. Především by bylo předtím třeba po staletích diskriminace přiznat v církvi ženám jejich hodnotu" (Laura Valtorta, řeholní sestra z institutu Misionářek Vzkříšeného) Bez váhání bych podepsal postřehy svých předřečnic o roztříštěnosti a nesourodosti naťuknutých motivů. Opravdu to vypadalo, jako by otec Jančařík otočil vzhůru nohama šuplík se svými poznámkami k tématu a pak neudělal víc, než je víceméně chronologicky seřadil. A protože chce zahrnout dobu od počátku monoteismu po současnost, tak není skoro na nic pořádně prostor, skoro nic se hlouběji nepromýšlí. Zůstává tak pouze inventura otevřených otázek (ženy v synodním procesu, ženy ve farním životě, zneužívání fyzické i psychické...) doplněná o portréty silných ženských osobností v dějinách lidského vztahování se k Bohu. Nehodilo by se to víc jako podklad pro sérii článků do nějakého křesťanského periodika nebo podcastu? Zvláštní byl i způsob, jakým se autor za sebe opatrně (ne)vyjadřuje k problémům církve. Matematicka to tady označila za klad knihy (nikoho nenaštve) a když nad tím tak přemýšlím, tak má nejspíš pravdu. Přesto jsem nad větami typu "Protest asi není cesta ke změně smýšlení v církvi, i když ho někdy i církev potřebuje jako prase drbání" s úsměvem kroutil hlavou. :-) Největším přínosem knihy je tak v mých očích její prostá existence. Je dobré mít ženy v církvi před očima jako samostatné téma a tohle téma zasazovat do historických souvislostí. Je dobré ženy v církvi oceňovat, je dobré nechat zaznít jejich hlas. Setkání s nimi pro mě ve většině případů bylo opakováním známého (zde bude zřejmě v jiné roli čtenář, který o Etty, sestře Vojtěše nebo profesorce Ryškové dosud neslyšel, tomu může kniha posloužit jako výchozí bod k dalšímu poznávání - což byl možná nakonec záměr?), ale to neznamená, že by to byla menší potěšení a menší inspirace. Nejlíp mi bylo v kapitole o Etty, pan Jančařík má u mě velké plus, že zrovna na ni nezapomněl! Protože ona je prostě úžasná, úžasná, úžasná!! (Etty Hillesum)... celý text

Za církev sloužící a chudou 1995, Yves Maria J. Congar

"Jsou formy 'ctihodnosti', formy svatozáře nebo tajemství kolem nás, které mají dnes opačný účinek, než jaký bychom si přáli. Nevzdalují jenom lidi od nás, ale nás drží ve vzdálenosti od nich, protože nám morálně znepřístupňují jejich skutečný svět a život. Proto už nepotkáváme lidi tam, kde jsou nejvíc sami sebou, a kde se svobodně projevují, kde prožívají své nejskutečnější trampoty a radosti, kde narážejí na své pravé problémy. Hrozí nám, že budeme žít uprostřed nich odděleni od nich kruhem přeludů." Drobná knížka je vlastně sbírkou tří přednášek, jejichž tématem je chudá a pokorná církev. Kardinál Congar se vyhýbá kritice okázalého kléru, ani nevyostřuje dualitu mezi církví vezoucí se v kočáře a kráčející po bosých nohách. Přesto nijak neskrývá, že jeho srdce tluče právě pro skromnou tvář církve. Dělá to poctivým pohledem do historie katolického společenství, ve kterém nachází jako klíčová místa nejprve konstantinovský obrat (kdy se po výnosu císaře Konstantina stalo křesťanství preferovaným náboženstvím a biskupům začaly náležet stejné pocty jako civilní nobilitě) a později gregoriánskou reformu (ve které měli ambiciózní papežové chuť získat nadvládu nad světskou mocí, což chtěli podpořit přebíráním císařským ceremonií a také centralizovanou jurisdikcí). Obojí přineslo jistě mnoho dobrého, ale chce-li církev hledat své kořeny a svoji evangelitu, nesmí vidět tuto okázalou a okázale vládnoucí podobu církve jako jedinou možnou. Ne, církev jako "societas perfecta" vyžadující hierarchickou poslušnost už nedokáže být modelem ani přitažlivým, ani plně funkčním. Pohled otce Congara se mi jeví obdivuhodný. Nejen v tom, že poukazuje na fundament církve, která má být sloužící, naslouchající a sebedarující. V potaz beru i to, že tyto texty psal v šedesátých letech minulého století, kdy byla katolická církev mnohem víc hierarchicky formální, vnitřně i vnějškově. A on v tomto čase pomohl udat církvi směr, který byl následně potvrzen na druhém vatikánském koncilu a který vede až k dnešnímu tak sympaticky civilnímu papežství Františkovu. Snaha vybudovat církev chudou a sloužící je závazek i pro současné katolické křesťany, není to svědectví o již dříve vyhrané bitvě, to zdaleka ne. I proto se mi líbil autorův důraz na to, že je to úkolem církve jako celku, každého z nás. "Celá církev nese kněžství těch, kdo jsou v ní povoláni k službě. Celá je plně odpovědná za to, jakou představu budou mít hierarchičtí služebníci o povaze své autority a jakým způsobem ji budou uplatňovat. Zachází-li s nimi jako s mocnáři, budou ze sebe dělat mocnáře. Chová-li se k nim servilně, nebude jim zatěžko zprznit svůj život panovačností, která je stále živá v pohanském člověku, existujícím v každém z nás."... celý text

Malá Terezie - Terezie z Lisieux Světice ,,malé cesty'' 1990, Jean François Six

"Vidět v Bohu bytost, která trestá, věřit v silného, násilí užívajícího Boha znamená považovat ho za odpovědného za všechno, co mezi lidmi nefunguje, za někoho, kdo je srozuměn ze všemi nespravedlnostmi. Každé násilí na zemi je vyvoláno takovým Bohem. Terezie se chce vzdát tohoto pohledu na Boha, a tím i každé oběti a násilí. Řádové sestry v jejím okolí se příliš drží této myšlenky, chtějí být 'obětmi' za hříšníky, přejí si Boha, který vyžaduje oběti. Terezie chce napodobovat Ježíše, který namísto oběti hlásal lásku, lásku k bližnímu tak, jak je, a ne ve smyslu moci nad druhými." Tahle počtem stran velmi krátká biografie (nevystačila ani na jeden celý let v hranicích západní Evropy :-) se zásadním způsobem vymyká z obvyklého způsobného a krotkého psaní o Terezce a všem, co Terezku obklopovalo! Otec Six totiž patřil k lidem, kteří měli možnost studovat Terezčiny prameny zbavené cenzurních zásahů a retuší jejich (rodných a zároveň řádových) sester a dostal tak příležitost vidět Terezku tak, jak ji můžeme znát teď (pokud tedy máme zájem proniknout pod její zbožně sladkou skořápku a nejen ji obdivovat, ale také ji promýšlet :-). Terezčiny sestry jakožto strážkyně jejího odkazu jistě nedeformovaly její myšlenky se zlým úmyslem, ale jejich snaha Terezku vysvětlovat a jaksi uhlazovat (tedy: činit ji víc svatou podle svých představ) docela redukovala Terezku na sladkoněžné děvčátko, a tím ochudila Terezčino dílo o mnoho silných barev a tónů! Proti těmto tendencím autor bojuje: naznačuje nezdravě zbožné prostředí v rodině Martinových, komplikovanost povahy sestry Pavlíny (později sestry Anežky, představené Karmelu), spory na Karmelu mezi sestrami i nesouladnost Tereziina přístupu k dobově obvyklé spiritualitě karmelitek v Lisieux a z toho plynoucí možné napětí v komunitě. Dělá to někdy možná až příliš rázně, otec Timotheus Vodička v doslovu cítí potřebu ho korigovat a do polemiky s ním se pustil i slavný teolog von Balthasar. Ale přesto se mi autorova snaha jeví jako velmi záslužná, místo "Terezky, jakou si přejeme mít" portrétuje "Terezii, jaká opravdu je", s jejími pochybnostmi a temnotami, ale také s její velkou hloubkou a neokázalou duchovní originalitou. "Terezie si je jasně vědoma novosti své cesty, která staví lásku do středu každého skutku. Je to cesta oddanosti, s jakou se ten, kdo opravdu miluje, vrhá do náruče milovaného. 'Je snadné líbit se Ježíši, nadchnout jeho srdce! Stačí, když člověk miluje, aniž se dívá na sebe, a aniž příliš přesně zkoumá vlastní chyby.' Dát se a nebránit Ježíši, aby jednal. Terezie vsadila celý svůj život na lásku."... celý text

Trans-Atlantik 2007, Witold Gombrowicz

"Ó Milosrdný Bože, ó Dobrotivý Kriste Spravedlivý, ó Nejsvětější Panno, já jdu a jdu a Jdu po cestě svého života, v potu tváře, výš a výš v tom svém lese. A tak jdu a jdu a Jdu a nevím, co tam na konci u svého Cíle Učiním, jenže Něco Učiniti musím. Ale proč tam vlastně Jdu? Jdu však a Jdu, jiní také Jdou, a tak se na ten Souboj jako Ovce, jako Telata navzájem vedeme. Marné Plány, marné Úmysly, marná Rozhodnutí, když člověk, jsa jinými lidmi donucen, bloudí v lidech jako v temném Lese. A tak Jdeš, avšak Bloudíš, zdá se ti, že dle vlastní vůle jednáš, avšak Bloudíš, Bloudíš, něco říkáš, něco děláš, ale bloudíš v Lese v Noci, bloudíš." Nejsem znalec polské historie, obecné ani literární. Nejsem ani znalec polských reálií. A tak jsem si anotací slibované množství narážek, postřehů a štulců do ukrývaných komplexů a neuralgických bodů Polského národa neužil. Gombrowiczův román jsem si prostě nějak přečetl, místy s úsměvem, místy s únavou. Často s obdivem k autorově kreativitě a divoké energii, se kterou své postavy hnal dějem před sebou. Ale pohříchu nic víc. Autor o přijetí knihy se zjevnou lítostí píše: "Čtenáři ho nějak spolkli. Nikdo ty šprýmy nebral příliš vážně. Dynamit nebyl nalezen." Bohužel to musím potvrdit, stal jsem se tváří v tvář jeho Trans-Atlantiku dalším z řady čtenářů, které si asi přeje spíš nemít. "Když se Země a Nebe ve vražedném zápase chroptíce střetnou, zní Rány a Ryk, Matek pláč a Mužů Boj, skřek a třesk, Rakve a Hroby pukají, a v poslední vzpouře Přírody blíží se Porážka, zánik a Zmar. Neboť se koná poslední soud nad vším, co je živé."... celý text

Poslední pokušení 1987, Nikos Kazantzakis

"Ne, peklo a démoni nejsou někde v útrobách země, ale v prsou člověka, i toho nejctnostnějšího. Bůh je propast, člověk je propast." Vědomí, že Ježíš Nazaretský byl Boží syn, a tedy sám Bůh, může ve věřících lidech trochu zastiňovat Ježíšovo lidství - nevědomě a neúmyslně, ale nevyhnutelně. Vždyť Ježíš je přece Bůh, tolik odlišný od nás lidí, tolik nás přesahující! Jenže Ježíš je nejen celý Bůh, ale také celý člověk, a tak ani evangelia nezakrývají jeho lidské vlastnosti - hněv, smutek, pochybnosti. Strach. Lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůlí jednal, lidským srdcem miloval, píšou o Ježíšovi krásně otcové posledního koncilu. Není to Ježíšova slabina, není to nic, co bychom jako křesťané o Ježíšovi raději neměli říkat. Naopak, Ježíšovo plné lidství nám přináší plnost spásy ("Co není přijato Slovem, nemůže být spaseno" a "Co bylo přijato Slovem může být spaseno.") a také nám ho to přibližuje. Slovy autora listu Židům: "Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu." Právě napětí mezi Ježíšem (tesařem) a Ježíšem (Božím synem) tematizuje Kazantzakis. Velmi sugestivně a přesvědčivě líčí boj člověka s úkolem, který lidské síly přesahuje. Svým odporem a odmítáním připomene proroka Jeremiáše (nebo Jonáše, ale toho já nějak nedokážu brát úplně vážně :-), jeho pocit nepatřičnosti a nedostatečnosti pro tak výsostné povolání je takové břemeno, že se člověk Ježíš "dokonce chytá i hříchu, aby se přidržel země". Popis toho napětí se mi zdál být na celém příběhu tím nejvíc inspirujícím, protože na mě působil jako obecnější výpověď o neustávajícím boji mezi lidským a božským v každém z nás. Mezi předurčením pro nebe a gravitací hříchu. "Určitě tu někdo byl. Bůh. Bůh nebo Satan. Kdo je rozezná? Zaměňují si obličeje. Někdy bývá Bůh úplně temný a Satan plný světla, a člověk neví, co si pomyslet..."... celý text

Co je člověk? Průvodce biblickou antropologií 2022, kolektiv autorů

Moje kamarádka teoložka nazvala tuhle knihu patchworkem a já si po jejím dočtení říkám, že bych to lépe nevystihl. Možná za to může velké množství témat a jejich různorodost, možná spolupráce širší skupiny autorů, možná ten strohý, akademický, na informace zaměřený jazyk? Každopádně, přestože jsem se na knihu (a na související seminář, který vypsala Katedra biblických věd a starých jazyků na KTF) velmi těšil, tak jsem se jí docela těžko prokousával. A říkal jsem si, že kdyby některé kapitoly byly prohozeny nebo chyběly úplně, že bych to ani nepoznal. Chyběl mi jednotící myšlenkový rámec, přesahy do křesťanského žití a celkově tomu prostě nějak chyběla jiskra (kterou často i literatura faktu mívá, ano, včetně oficiálních církevních dokumentů!). Dobrá práce ve své šíři, nezasahující svojí hloubkou. A tak může tenhle sborník nejspíš posloužit nejlépe jako svého druhu encyklopedie, ve které si zájemce o biblickou antropologii spolehlivě najde podle rejstříku to či ono téma. Není to málo, ale stejně mám pocit, že potenciál téhle (jinak vizuálně krásné a typograficky vyvedené) knihy zůstal nenaplněn. Škoda.... celý text

Lucerna 2011, Alois Jirásek

Pustil jsem se do Lucerny v zásadě jenom ze zvědavosti a byl už dopředu jaksi "předpřipraven" na to, že budu nucen konstatovat, že zub času na téhle klasice vykonal své dílo a pro moderního čtenáře už má sotva co k nabídnutí. Ale nebylo to tak: hra se mi četla hezky, nebyla přehnaně patetická, přehnaně "národně obrozenská" ani přehnaně naivní (no, naivní teda docela byla, ale tak nějak snesitelně - na Jiráskovy poměry). A humorné scény mě dokonce pobavily. Z dějových prvků mě výrazně nejvíc zaujala cesta mlynáře a kněžny na zámeček. Jejich nečekaná vzájemná sympatie jako by znejistila jejich pevné usazení v rolích - osobnostních i společenských. Ale zůstalo jen u náznaků, u jakéhosi "skoro-flirtování", které se svojí přítažlivostí zdálo mlynáře vyděsit, takže se rychle vrátil zpět do bezpečí svého myšlenkového světa. Což nejspíš nemohlo být jinak - v opačném případě by se z Lucerny poklad národní literatury asi nestal. :-)... celý text

Vnitřní mlčení 2022, David Peroutka

"Při meditaci vím, že svou existenci nemusím ospravedlňovat, zdůvodňovat, hájit, prosazovat ani potvrzovat. V mlčící meditaci zakouším, že si mohu dovolit být. Je dobré být. Je úžasné být. Zcela přijmout své bytí. Bůh mě posílá, abych s potěšením byl. V Něm mohu prostě být. Nadechuji se a jsem. Vydechuji a přijímám své bytí." Srozumitelně podaný úvod do meditace, který stojí dobře stabilizován mezi křesťanským pojetím (ponoření a usebrání jako způsob hledání Krista v sobě) a obecně terapeutickým přístupem. Je to patrné na sympaticky otevřené práci se zdroji, vedle Terezie z Ávily a Alžběty od Trojice bratr David do svého vyprávění přirozeně integruje "cizí" východní tradice. A ukazuje se, že cesta zenu a cesta křesťanské modlitby sjednocení mají leccos společného (jakkoli se jistě jedná o různé věci). Líbil se mi důraz na vztah těla a ducha/duše při meditaci, nikdy není zbytečné si připomenout, že povznesení k duchovnu neznamená odhození nebo podceňování tělesnosti. Ještě víc se mi líbilo propojení vnitřní poctivosti (nenalhávat si nic o sobě), vnější poctivosti (nenalhávat si nic o světě), křesťanského pohledu (vděčného přijetí života jako daru) a obecně prospěšné redukce vnitřních i vnějších impulsů (méně je někdy více a čím méně se věnujeme blbostem, tím více můžeme plně žít svoji podstatu). Vede to k duchovnímu pokoji, který není slabý, vyprázdněný ani odtržený od světa, ale ve vnitřní svobodě je bdělý vůči všemu, co se nás lidí týká. Hezky to ilustrují slova starce Zosimy z Dostojevského Karamazů: "Láskyplná pokora je strašlivá síla, je ze všech sil největší a nic na světě se jí ani nepodobá." Měl jsem tuhle knihu doma už docela dlouho, dovezla mi ji na jaře přítelkyně právě z pobytu v klášteře, ve kterém autor knihy působí. Nějak jsem ale její čtení pořád odkládal s tím, že nejprve přece musím sám vnitřně dospět, vyzrát a dostatečně zduchovnět, a teprve pak se mohu meditaci účinně věnovat. Byla to mylná úvaha, určitě. Nejen proto, že s tímhle postojem by sebekritický čtenář nezačal s meditací nikdy, ale i proto, že Peroutkova kniha neklade na čtenáře vysoké zkušenostní nároky, ale je šikovným způsobem, jak se o křesťansky orientované meditaci dozvědět to základní - historii, teorii i praktické tipy. Je to prostě dobré vstupní místo pro někoho, kdo s meditací teprve začíná a příliš se ještě neorientuje. "Návrat k sobě znamená též uvědomit si své pocity. Jakmile navážeme spojení s vlastním tělem, můžeme navázat spojení také se svými pocity. Někdy to ovšem mohou být i pocity nepříjemné či trýznivé. Nepotlačujme tyto emoce. Nezasouvejme je do podprahové sféry. Nezbavujme se jich tím, že bychom od nich utíkali například k laciné zábavě, konzumu, k prázdné komunikaci nebo do workoholismu. Ani je ovšem nepovyšujme na vládnoucí koloběh stravujících negativních myšlenek. Spíše na ně klidně pohlédněme, prostým a hlubokým pohledem pochopme, co se v nás děje, vezměme své pocity do náruče svého porozumění a tišme je. Ve vnitřním umlknutí se sjednoťme a ztotožněme s Kristem. Spojujme jeho jméno se svým dechem. Tak obnovíme svou vnitřní svobodu a pokoj."... celý text

Mechanický pomeranč 1996, Anthony Burgess

"Vetřel se ti snad do duše nějakej ďábel?" Nebyl jsem tentokrát okouzlen literární podobou knihy, slang mladých lidí mě spíš rušil a otravoval. (Když jsem román četl jako mladík, bylo to jiné). Nebyl jsem samozřejmě ani fascinován postojem Alexe a jeho frendíků ke společnosti, ve které žijí. Rebelství bez příčiny a vytváření si svých pravidel mi není blízké ani v mnohem umírněnější podobě, pro tuhle partičku pyšných hrubiánů, která se nezastaví před násilím na těch nejzranitelnějších, jsem nebyl schopen najít žádnou polehčující okolnost, žádný úhel pohledu, ze kterého bych se na ně mohl dívat s byť jen náznakem sympatií. Právě ten naprostý nesoulad mezi obecně uznávanou morálkou a skupinou lidí, která je sama sobě zákonem, je nejvíce děsivým aspektem knihy. Tomu napětí a nepříjemným pocitům nesrazí hrany ani silně stylizovaná forma, ne, působí to nepříjemně realisticky i v nepřirozeně jazykovém podání, i v bizarním vizuálu filmové verze. Pro moje přemýšlení nad celým dějem pro mě byla zásadní právě totálně negativní charakteristika Alexe. Je totiž snadné být (jako čtenář, jako občan) na straně osobnostních práv lidí, kteří jsou nám nejen sympatičtí, ale jsou i jaksi "objektivně dobří" a dá se u nich předpokládat, že rozšíření jejich práv přispěje k rozvoji společnosti. Ale má mít nějaká práva i člověk, který nerespektuje práva druhých? Nemám teď na mysli omezení takového člověka za účelem ochrany společnosti (třeba uvězněním), to je jasná věc, to společnost dělat musí. Kladu si otázku obecněji: jestli si člověk musí lidská práva nějak "zasloužit" a jestli je může naopak svým vědomým zlem pozbýt. Náš smysl pro spravedlnost nám nejspíš napoví, že ano, že práva jsou spojeny s povinnostmi a odpovědností, to se jeví jako přiměřená reakce. Ale není výrok "člověk si musí zasloužit svá práva" jen variací na "člověk si musí zasloužit být považován za člověka"? Můžeme základní lidská práva považovat za nezadatelná a nezcizitelná, pokud je něčím podmiňujeme? Ruku v ruce s tím jde tázání se po hranicích lidské svobody, svobodného rozhodování. Po hranicích přípustného zasahování do soukromé sféry člověka, po hranicích mezi obecným dobrem a lidskou autonomií. Anthony Burgess je na straně nedotknutelnosti lidské podstaty kteréhokoli z lidí, a je dobře, že jeho hlas zaznívá a že jeho pohled na vyhroceném Alexově příběhu můžeme promýšlet s ním. "Otázkou zůstává, jestli takováhle technika může skutečně člověka učinit dobrým. Dobrota totiž pochází zevnitř. Dobrota je cosi, co si volíme. Když člověk nemůže volit, přestává být člověkem."... celý text

Dar a tajemství 1997, Karol Józef Wojtyła

Sliboval jsem si od knížky, že v ní bude Svatý otec reflektovat úlohu kněžství ve své době, možná její proměny pod vlivem druhého vatikánského koncilu a setkávání se s moderním světem. Ale zmýlil jsem se. Prostor publikace využil Jan Pavel II. k tomu, aby se ohlédl za svým osobním příběh povolání ke kněžství a vykonávání kněžské služby, aby každou důležitou osobu na své cestě alespoň letmo zmínil, každého ocenil, každému poděkoval. Láskyplně, nekonfrontačně, s velkou vděčností. Takže ne polemická esej, ale vlídná rekapitulace. Naštěstí je životní příběh polského papeže opravdu zajímavý a Karol Józef Wojtyła je natolik autentickou a podmanivou osobností, že tohle prohloubení znalostí o něm bylo samo o sobě moc fajn.... celý text

Povídky otce Browna (8 povídek) 1966, Gilbert Keith Chesterton

Rozum a cit 2021, Jane Austen

Na první pohled mě upoutal ten přirozeně působící lehký nadhled, který nad dějem autorka měla a který byl na stránkách knihy trvale přítomen. Vlastně si říkám, že pokud bych nevěděl, že Jane Austen žila v době, o které píše, vsadil bych si na to, že je spisovatelem někdo z naší současnosti. Někdo, kdo má tu dobu upřímně rád, ale kdo už je od ní vzdálen dostatečně na to, aby prokoukl pasti tehdejšího společenského pořádku a popsal dobovou atmosféru s láskyplnou, ale vědoucí ironií. To, jak dokázala paní Jane vyhmátnout slabá místa měšťanské a šlechtické komunikace, když sama vězela přímo uprostřed toho pomyslného hrnce, ve kterém se její svět vařil, je prostě obdivuhodné. A neméně obdivuhodné je, že dokázala psát s ironickým odstupem, aniž by z toho vznikl nějaký posměšný škleb nebo okázalé opovržení. Když Elinor konstatuje, že "nejrozkošnější děvčata na světě lze potkat prakticky ve všech koutech Anglie a ve všech tělesných, povahových i rozumových obměnách", je to prostě zároveň vtipné, něžné i chytré. Stejně jako postřeh plukovníka Brandona na adresu roztomile umanuté Marianne: "Je něco tak milého v předsudcích mladého ducha, že člověk pocítí lítost, když vidí, jak nakonec ustupují obecně uznávaným názorům." :-) Ale příběh děvčat Dashwoodových mě zaujal nejen jako sonda do středních vrstev předviktoriánské Anglie. Když jsem zhruba po třetině románu sestry na týden opustil (knížka byla příliš těžká, než abych ji tahal v batohu na dovolenou), uvědomoval jsem si vícekrát, že na postavy myslím a rozvažuji si pro sebe, jak to s nimi nakonec dopadne. Přirostly mi k srdci! Tak jsem zvědavý, jestli to u dalších románů Jane Austen bude podobné.... celý text

Toulavý autobus 1966, John Steinbeck

Steinbeck je mimořádně poutavý dokonce i tehdy, když píše o vyspravování okresní silnice. A co teprve, když se pustí do popisu lidí, jejich interakcí i introspekcí? No, tak to je pokaždé zážitek! Talent k tomu, podat svědectví o všech skrytých zákoutích naší psychiky a nadání lidského srdce k dobrému i zlému (řečeno slovy Ericha Fromma), ten opravdu má jako málokdo jiný! Drobná knížka pokrývá prostor jednoho dne v jednom autobusu. Není to den pro nikoho tak úplně obyčejný, ale stejně na jeho začátku žádná z postav netuší, jak dlouhou cestu si na společné krátké trase projde. Autor totiž každého z hrdinů vybavil vnitřním neklidem, každého z nich postavil do situace, ve které se jejich vnitřní svět nějak láme nebo bortí, ve které se už dál nemůže za pravdivé a pevné považovat něco, co takové prostě není. A každého z nich, tak či onak, se donutí na sebe podívat jinak, nově. Něco se o sobě dozvědět. Nebo lépe řečeno: něco si o sobě přiznat, něco si připustit. Ne vždy to skončí radostnou katarzí a odhozením všeho falešného z minula, ale to je prostě proto, že Steinbeck nenabízí lacinou útěchu, ale nepřikrášlený pohled do temných komnat v nás. A že se každý z nás v někom z pasažéru nějak najde, o tom nepochybuji. Stísněné prostředí nepohodlného otlučeného autobusu se mi vlastně jevilo jako výstižné vyjádření životů postav - není možné zcela ovládat směr jízdy, není snadné jej kdekoli opustit a není si dost dobře možné si vybrat, kdo v tom jede se mnou.... celý text

Básnické spisy 2009, Otokar Březina (p)

"Dej duši mé odvahu mlčení, když jsi promluvil znameními, a zahradám mým dosti růží, když nastane doba navíti věnců! Učiň, ať pravda má podobna jest knize modlitební, aby každý v ní našel modlitbu svou, i zavržený a umírající! A odrazí-li se věčné slunce v mém slově, ať v radostnou extázi zardívá bratry a květy jejich touhy ať obrací k věčnému ohnisku zrání!" Verše od začátku až do konce zaplněné slovy a slovními obrazy zachycující obvykle pochmurný náhled do světa strastí a stesků autora (dvě ukázky v tomto komentáři jsou spíše netypicky pozitivní, a tedy vlastně nevhodně vybrané, zdá se mi ... ale hledat jiné už nebudu :-). Úžasně velkolepé, říkal jsem si ve chvilkách, kdy jsem byl na Březinovu tvorbu dobře naladěn. Strašně nabubřelé a přepoetizované, říkal jsem si ve chvilkách, kdy se mi nedařilo se do jeho básní vžít. Těch druhých chvilek bylo víc, Otokar Březina se mi pod kůži nedostal a mezi své oblíbené básníky ho řadit nebudu. "Na zemi růže nepřestávají hořet, pod zemí prameny hrát, v milenců srdce ze slunce jiskry se třást, sladké rty dětí se smát, a svatí, v závrati úžasu svého, od žití a smrti uzdravení, obletují sny svými, jak ranění orlové skalní svá hnízda, výšiny vůle suverénní."... celý text

S písní kolem světa 1971, Maria Augusta Trapp

"Mnoho lidí ztratilo víru v Boha, poněvadž dříve ztratili víru v člověka. A opět mnohý našel svou víru v Boha, protože se setkal s dobrým člověkem, který zbavil jeho srdce hořkosti." Když jsem se o příběhu baronky Marii Augusty Trappové poprvé dozvěděl při večeři u otců premonstrátů, učinil jsem si pro sebe mentální poznámku, že bych si knihu jejich vzpomínek rád přečetl. Ale nečekal jsem, že budu mít příležitost tak brzy, že na audio verzi knížky záhy narazím v archívu webu rádia Proglas (mimochodem: je tam trvale k dispozici, hezky načtená!). Samotný příběh Marie je vlastně jednou nekonečnou reklamou na pokornou lidskou důvěru v Boží milosrdenství a na Boží prozřetelnost. Ale také na lidskou houževnatost a podnikavost - Trappova rodina nečeká na Boží dary s nataženými dlaněmi, ale svojí vlastní vynalézavou aktivitou a nezlomnou vůlí jsou nádherným dokladem toho trochu zprofanovaného "Přičiň se a Pán Bůh ti pomůže". Byla to radost, poslouchat vyprávění paní baronky o síle rodinného přátelství - tak plné skromnosti a vzájemné péče -, které nakonec všechno překoná. Jo, bylo to na můj vkus někdy trochu patetické (někdy trochu hodně :-), někdy nám baronka docela přehrává, ale jejímu širokému srdci nešlo odolat - často jsem se přistihl, jak se při poslechu jejich vážných i nevážných příhod pro sebe usmívám.... celý text

Figarův rozvod 1988, Ödön Von Horváth

"Ctižádostivý z marnivosti, pracovitý z nouze, ale líny od přirozenosti a s rozkoší; řečník pro každou příležitost, básník pro zábavu, hudebník na objednávku a milovník z rozmaru. Všechno jsem viděl, dělal, užil, o všem jsem ztratil iluze, až jsem se oženil ... a to byl ten mezník mého života, moje velká proměna." Oproti před časem poslechnutému Soudnému dni mi Figarův rozvod přinesl podstatně méně literární radosti. Poslouchal jsem jako velmi dobře provedenou rozhlasovou hru, ale ani profesionálně výborné zpracování nedokázalo oživit strnule schematické figury. Dílo tak nemůže - alespoň tedy v mých očích - překročit žánr stereotypní komické alegorie, s předem očekávanou posloupností zápletek. Ale protože hra není přehnaně dlouhá a je napsaná vtipně a svěžím jazykem, tak příběh odsýpá a nenudí. "Láska je privátní problém individuální anarchie a všechno individuální nás hovno zajímá."... celý text

Ke dnu 2017, Anna Bolavá (p)

"Tak tohle je náš společný život, napadne ji znenadání. Takhle žijeme, tohle jsme my. Pro tohle chvátáme domů, nic dalšího není. Představujeme si, jaké to bude, až... A ono to vypadá takhle. Nezměníme se. Nemá smysl se ještě na něco těšit, něco připravovat, o něco usilovat. Takhle je to pro nás na světě zařízeno a víc nic." Druhý příběh z Řečovic je v mnohém podobný a v mnohém jiný. Syrovost a sugestivnost skvěle podaného vyprávění zůstává, všudypřítomná bolest a tíže, kvůli které se nejde pořádně nadechnout, které se nejde zbavit, ale na kterou si ani nejde zvyknout. Ale místo zaměření na jednu osobu zde máme obyvatele maloměsta jako jakéhosi kolektivního hlavního hrdinu. Jako by paní Bolavá otočila dalekohled... Pojetí z jejího debutu mi určitě bylo bližší, zde mi to občas přišlo roztříštěné a nevyrovnané, právě v kontrastu s prvotinou. A také mi nesedl ten sarkastický komentář k maloměstskému životu (který v Do tmy reprezentuje Marcela) vytvářený drobnokresbou Řečovického panoptika, zvlášť nákupní výlet a následující ženské setkání. Nic proti tomu, vše je popsáno přesvědčivě a věrohodně, jen jsem měl pocit, že se autorka nevěnuje něčemu, co je její nejsilnější stránka. A píše něco, co mi přišlo takové ... hájíčkovské. Drobné čtenářské rozpaky, které jsem zažíval někde v polovině děje, se ale rozplynuly, když začal gradovat příběh trojúhelníku Jarda-Hana-Milada (atmosféra interakce při jejich společné jízdě autem byla tak skvěle popsaná, úsporně a přitom tak výmluvně!). Křehký vztah Hanky s Jardou jsem silně prožíval (Milada promine, její nevyhnutelná srážka s realitou mně trhala srdce, ale...) a když se jejich cesty v dramatickém vyvrcholení protnuly s Aničkou, měl jsem o ně takový strach, že jsem v rychlých intervalech knihu odkládal (já prostě nechci vědět, jak to dopadne!) a zase otvíral (já prostě musím vědět, jak to dopadne!). A nakonec jsem se dočkal i křehké naděje, nebo možná příslibu křehké naděje, náznaku toho, že s dobrou vůlí je možné léčit i ty nejbolavější zářezy do srdce.... celý text