mirektrubak přečtené 1234

Tři útěky Hanny Arendtové 2021, Ken Krimstein

"Stojí mě obrovské úsilí, jsem si jistá, že víc než kohokoliv jiného, abych byla chytrá. Co lidé pochopí během pěti minut, mně dochází pět hodin. Přemýšlím a přemýšlím. Čas i námahu vynakládám, protože věcem potřebuji přijít na kloub. Porozumět. Nikdo nemá tušení, kolik úsilí za tím vším je." Odvážný literární počin. Kniha o Hannah pojatá jako grafický román mi byla sympatická ještě dřív, než jsem ji poprvé otevřel. A když jsem ji otevřel, na první pohled se mi zalíbila kresba a vizuální rozpracování knihy, které ke mně nějak promlouvalo a působilo na mě. Horší to bylo se sdělením autora. Příliš jsem neporozuměl tomu, co mi vlastně vypraví. Je to dobrodružný příběh nepraktických židovských intelektuálů, které Hitlerovo Německo vytrhne z jistoty jejich přirozeného akademického prostředí? Nebo osobní tragédie židovského děvčete ztrácejí iluze o zraňujícím světě? Nebo uživatelsky příjemné a nenáročné představení její filosofie? Nebo snad katalog židovských intelektuálů a umělců první poloviny minulého století? Od všeho trochu a tím pádem od ničeho pořádně, zdálo se mi. Zvlášť medailonky osobností se mi jevily jako výrazně nadbytečné, ten povrchně magazínově podáný postmoderní mix různých lidí mě docela unavoval. "Jako se oheň živí kyslíkem, totalitarismus se živí nepravdou. Totalitní vládci pohrdají fakty a skutečnost přizpůsobují svým lžím. Žijí v domnění, že fakta jsou zcela v moci toho, kdo je vymýšlí." Kniha o Hannah Arendtové byla nejsilnější tehdy, když se zabývala Hannah Arendtovou. A to nejvíc tam, kde promlouvá menším množstvím slov a nechává působit její vlastní výroky v kombinaci s povedenou vizualitou. V těch momentech je cítit nadhled, humor a příjemná lehkost, i když se zde věnujeme velmi náročným tématům. Taky se zde hezky propojuje veřejné a osobní, filosofické a emocionální. Ilustruje se tím celistvost lidského života, ve kterém od sebe tyhle aspekty nelze oddělit - žít pravdu a v pravdě není možné jen někde a jen někdy. "Znám aspoň jednu inteligentní pravdomluvnou osobu, s níž se dá rozumně bavit, diskutovat, přít. Sebe."... celý text

Strýček Váňa 2005, Anton Pavlovič Čechov

"JELENA: Každý nadává na mého muže, všichni se na mne dívají s účastí: chuděrka, má starého muže! Ten soucit se mnou - velice dobře tomu rozumím! Teď zrovna to říkal Astrov: všichni nerozvážně ničíte lesy a brzo na zemi nezůstane nic. Stejně nerozvážně ničíte člověka a brzo vaší zásluhou nebude na světě ani věrnost, ani čistota, ani schopnost obětovat se. Proč vy nemůžete klidně vidět ženu, když není vaše? Protože - ten doktor má pravdu - všichni jste posedlí ničivou vášní. Není vám líto ani lesů, ani ptáků, ani žen, dokonce ani sebe samých navzájem..." Mám pocit, že Strýček Váňa je z Čechovových her (těch co jsem viděl, slyšel nebo četl) ta nejvíc dojemná a intimní, jaksi nejvíc zasahující. Ale zároveň mě tím nejvíc štve, jako by Čechov ve Váňovi prostě tlačil na pilu až příliš, až příliš manipulativně mi s patosem předkládal utrápeného dobráka Váňu a šedou myšku Soňu, abych je politoval a případně se zastyděl za nějaké ty Váni a Soni v mém okolí, které v jejich životabídě bez povšimnutí zanechávám jejich osudu. Řekl bych, že tahle podvojnost dává svobodu a hodně prostoru inscenátorům: aktéry hry lze na jevišti představit jako směšné, groteskní i tiše hrdinské figury. (Nakonec ale bylo právě tohle napětí pro moje čtení textu podstatné. Pozoroval jsem životem utlučenou dvojici a zároveň jsem pozoroval sebe, jak je pozoruju :-). Ale není to jen Soňa a strejček Váňa, kteří jsou uvězněni v limitech svých životů. A nejde pouze o vnějškové okolnosti, snad každá z postav vypadá - minimálně občas -, že by ráda žila jinak, překročila vlastní sebestředný horizont a vykročila k druhým. Ale zlozvyk sebestylizace je bezpečný přístav a sdílení se bližním je pokaždé riskantní podník. A tak nezůstane než u náznaků a následuje rychlý návrat do své role. A sobec tak zůstává sobcem, koketa koketou, nihilista nihilistou ... a ti trpně všechno snášející zůstanou i dál trpně všechno snášejícími. "SOŇA: Uslyšíme anděly, všude bude plno světla, uvidíme, jak všechno zlo téhle země, všechno naše utrpení se rozplyne v milosrdenství, které se rozestře nad celým světem, a poznáme život tichý, něžný a sladký jako píseň. Věřím tomu, věřím..."... celý text

Satanská bible 2012, Howard Stanton Levey

"Oplácejte ránu ránou, pohrdání pohrdáním, odsouzení odsouzením - a k tomu štědře přidané úroky z úroků. Oko za oko, zub za zub vždy čtyřnásobně, stonásobně! Staňte se pro svého protivníka zosobněním hrůzy, a až vám půjde z cesty, bude o něco moudřejší a bude mít o čem přemítat. Tak si získáte respekt mezi všemi stavy a váš duch - váš nesmrtelný duch - bude žít, ne v nějakém nedosažitelném ráji, ale v hlavách a tělech těch, jejichž respekt jste si získali." Chodím občas na pivo s jedním moderním satanistou a tento moderní satanista mi právě LaVeyovu knihu vřele doporučoval. Možná s očekáváním, že číst něco takového, jakožto dobrý syn své katolické matky církve, rázně odmítnu. Ale podporovat obraz katolíků jako přešlechtěných pokojových květinek, které upadnou do mrákot při představě, že by Satanskou bibli byť jen vzali do ruky, jsem nechtěl. A taky jsem byl docela zvědavý... Po celou dobu čtení téhle knihy jsem se nedokázal donutit ji brát vážně. Sorryjako. Přišlo mi to prostě celé celkem legrační a takové vlastně i milé, jako když si malé děti hrají na mafiány nebo na vyvolávání duchů, nebo trochu větší děti s vážnou tváři provozují nějaký ten LARP. Já vím, Baudelaire si už dřív všiml, že "největší trik, jaký kdy ďábel provedl, bylo přesvědčit svět, že neexistuje" a také Chesterton upozorňoval na to, že když budeme brát ďábla jako legrační postavičku, přehlédneme jeho nebezpečnost. Ale stejně... Satanská bible svými postoji dost vychází z Nietzscheho a jeho přesvědčení o tom, že člověk má právo uspokojovat své vášně, touhy a potřeby bez zvláštních ohledů na druhé. Tím není nijak převratná a vlastně tím není ani příliš vzdálená od různých současných seberozvojových knih. Její podvratnost má spočívat ve vymezení se vůči Bibli, ale kontroverzní dialog s reálným křesťanstvím nevede. Jasně, částečně se vymezuje vůči maloměšťácké morálce a náboženskému pokrytectví v USA na konci šedesátých let, kterou si identifikuje s křesťanstvím jako takovým. Ale křesťanství moc nerozumí, vytváří si z něj karikaturu, na kterou pak jakoby-odvážně útočí. Jenže porazit slaměného panáka, to žádný výkon není. Když třeba píše, že "katolíci věří, že protestanti přijdou do pekla", nepíše pravdu. A když zesměšňuje katolickou představu o nebi jako o místě, kde se bude v nudném nicnedělání jen drnkat na harfu, stává se sám trochu směšným - taková "představa o katolické představě" by se dala shovívavě chápat u malých dětí někde na pískovišti, u dospělého člověka to zarazí. (Přesto jsem výše popsané pasáže četl se zájmem. Jednak bylo zajímavé vidět jak katolická církev vypadá z pohledu odjinud. A také jsem se neubránil otázce, jestli si za mnoho těchto odsudků nemůže křesťanstvo svým necitlivým veřejným angažmá vlastně samo. No, myslím, že často může, v Americe šedesátých let i v Česku dnes.) Můj postoj k poselství téhle knihy je nakonec podobný jako k Nietzscheho úvahám - totální pocit nekompatibility. A smutek z toho, že sdílení vzájemně tak odlišných světonázorů nejspíš není možné, není to v lidských silách. Vím, tvrzení, že dávat je krásnější než brát a dávat sebe je vůbec to nejkrásnější, to opravdu zní jako prázdné klišé a alibi slabých a neúspěšných. Nikomu to neberu. Na Satanskou bibli jsem si nečekaně vzpomněl 30. dubna. Valpuržinu noc (největší svátek satanismu) jsem totiž nestrávil někde u ohně, ale byl v Itálii součástí slavnostního skládání věčných řeholních slibů své karmelitské přítelkyně, které jsem na její výslovné přání absolvoval v roli ministranta. A viděl zblízka jak Lásku ve tváři své megaoblíbené sestřičky, tak radostnou víru karmelitek, kterých tam bylo tolik, že jsem je ani všechny nespočítal. Proč to tady zmiňuju? Protože to byl tak hmatatelně krásný a mimořádně čistý zážitek s trvalým otiskem do dalšího žití mnoha účastníků, že prostě nevěřím, že je možné něco podobného zažít na satanské mši. Ne, nevěřím. Jistě, žít jen pro prosazování sebe je možné, nehodlám to odsuzovat - ostatně, i mnozí nominální křesťané tak fungují a minimálně sklony k tomu má skoro každý -, ale jsem si jist, že bytí pro druhé v dobrovolném svobodném sebedarování je zásadně plnějším uskutečňováním smyslu našich životů. "Kdykoliv si lež zbuduje trůn, nechť je bez lítosti a žalu napadána, neboť pod vládou falše se nemůže nikomu dařit dobře."... celý text

Úvod do Nového zákona 2008, Gerd Theissen

Krátké a velmi úsporné uvedení do novozákonních témat, vlastně takový "úvod do úvodu". Ale užitečný, protože nic podstatného nechybí a vše podstatné je zde popsáno tak, že to logicky navazuje a vytváří chronologicky dobře poskládané vyprávění: od ústního tradování a prvotních svědectví o Ježíšově učení (hymny a první vyznání víry, logie, pašije a příběhy o zázracích) přes prameny a prvotní podobu evangelií až k vytváření konečné podoby Nového zákona jako kanonického celku. Zaslouženě významné místo zde má apoštol Pavel a jeho listy, také oddělené pojednání o Janovské tradici dává smysl (i za cenu toho, že evangelia nejsou postavena vedle sebe). Vše podáno přehledně a čtivě, se zjevným zaměřením na čtenáře, který k novozákonní problematice teprve opatrně přistupuje. Silnou stránkou knihy je už zmíněná přehlednost a stručnost. Slabou stránkou je ... no vlastně to samé, člověka objevujícího v sobě vášeň pro Písmo Gerd Theissen svým průletem nad Novým zákonem akorát rozdráždí. :-). Ale pro tyhle případy jsou tady profesoři Pokorný a Heckel. :-)... celý text

Poprask na laguně 2009, Carlo Goldoni

Poslouchal jsem jako rozhlasovou hru, ale ani milovaná a vždy roztomilá Libuška Šafránková mě nedokázala přesvědčit, že tohle dílo je něčím víc než jen uvřískanou prázdnotou. Na divadle bych to byl ochoten vidět jedině jako balet! ;-)... celý text

Benátky 2008, Walter M. Weiss

Náměstek 1966, Rolf Hochhuth

Ke knize jsem se dostal v rámci svého zájmu o pontifikáty Pia XI. a Pia XII., které mají jako společný znak svoji opatrnou politiku vůči fašismu i nacismu. Při prvním seznámení s tímto faktem se v nás může zvednou vlna nevole a hněvu: křesťanský postoj by měl být následováním onoho biblického "ano, ano, ne, ne" a nejvyšší představitel největší církve by neměl váhat při pozvednutí hlasu na obranu tak brutálně stíhané skupiny lidí, jako byli Židé pod krutovládou Adolfa Hitlera. Hochhuthova hra tenhle postoj přikrmuje: papeže vykresluje nejen jako zbabělce, ale v zásadě jako člověka cynicky necitlivého k židovským životům, kterého zajímá jen vlastní sláva, dobré jméno, moc a majetek. Ve hře jsou proto - zjevně záměrně - za sebe posazeny scény, ve které nejprve papež odmítá s chabou argumentací byť jen diskutovat o intervenci ve prospěch Židů, aby si hned následně s nepoměrně vyšším zápalem nechal vyprávět o finančních úspěších jezuitů tam a jinde. Je takové hodnocení papeže spravedlivé? Nejsem historik a nedělám si nárok na objektivní posouzení, ale těžko mohu souhlasit s Hochhuthovým názorem, že "snad nikdy předtím v dějinách nezaplatilo tolik lidí životem za pasivitu jediného politika". Prezentované přesvědčení, že kdyby se papež postavil hlasitě a zřetelně na podporu Židů v Evropě a jinde, Hitler by tváří v tvář jeho hněvu a hrozbě exkomunikace hodil zpátečku, zastavil transporty a vydal se na kajícnou pouť do Canossy jako Jindřich IV.... no zní to sice jednoduše, ale je to jednoduše hloupé a ahistorické tvrzení. Židovský diplomat a religionista Pinchas Lapide připomíná, že nejvíc se proti transportům protestovalo v Holandsku, odkud bylo odvedeno nejvyšší procento židovské populace (79 %, včetně Edith Steinové, včetně Anny Frankové), zatímco v Itálii bylo 80 % Židů zachráněno. Zdá se tedy, že papežovo neokázalé "nemluvit, ale zachraňovat" bylo dobrou snahou realizovat realizovatelné. Podobně to viděla třeba Golda Meyrová, která v den smrti papeže Pia o něm mluvila vděčně a pochvalně. Jaká je samotná hra? Nevím, jestli opravdu byla tahle velehra (velká myšleno rozsahem, čistého textu skoro 300 stran, kdyby to chtěl někdo kompletně inscenovat, tak by to muselo trvat tak pět hodin, ne?) napsána na objednávku sovětských tajných služeb, ale určitě tak působí - kromě ověřitelně nepravdivých informací (ne, Němci zvolení Pacelliho papežem nevítali s radostí, naopak) je černobílá a plochá jako nějaká socialistická agitka, jako Anna proletářka nebo epizoda seriálu s majorem Zemanem. Na mě tím působila vlastně opačně - ještě dřív, než jsem si začal dělat ohledně Pia jasno, byl mi na základě takhle lacině propagandistického útoku tenhle "hamižný velkokapitalista" intuitivně sympatický. Nakonec jsem byl rád, že jsem tuhle knížku četl (včetně toho šíleného doslovu z roku 66), literární zážitek to byl nevalný, ale jako impuls k dalšímu přemýšlení a hloubání to bylo fajn.... celý text

Chomejní, Sade a já 2016, Abnousse Shalmani

"Nechápu proč, ale je to moje vina. Je to moje vina, když po mně nějaký muž zatouží. Za jakýchkoli okolností je to moje vina. Je třeba připomínat případy v Íránu i jinde, kdy je znásilněná žena souzena a potrestána za podněcování ke znásilnění? Což je logické, protože muž je oproštěn od morálních a společenských zábran v případě, že je vyprovokován. Je to absurdní, ale naprosto logické. Takovou ženou může být osamocená holka v nočním taxíku, příliš rozesmátá studentka potulující se ulicemi nebo unavená žena, která usnula v autobuse, v němž zůstali už jen samí muži, a sklouzl jí šátek. Ďábel se nemá pokoušet. Zvláštní koncepce společného soužití, podle které se kdokoli může změnit v predátora. A bez viny. Žena nese vinu za oba. Ve jménu jaké víry představuje žena pro muže takové nebezpečí?" Zvláštní kniha, která mi přivodila řadu zvláštních pocitů. Silně jsem sympatizoval s autorčinou odvahou a razantností, tahle její tvrdohlavost (původně jsem chtěl použít termín "zabejčenost", ale pak mi přišel pro ženu bojující za emancipaci nepatřičně maskulinní) je strašně silná a v lecčems následováníhodná a nejspíš i nezbytná, protože v boji se zkostnatělými a zároveň bezohlednými režimy se nějakou diplomacií v rukavičkách a systémem postupných opatrných kroků nic nezmůže. Ale z odstupu není možné nevidět i značné limity podobně černobílého přístupu. Abnousse totiž nechce nahlížet pravdu z různých úhlů pohledu a tím se připravuje o možnost vidět svět jako vícerozměrný a barevnou realitu života jinak než ve vyhraněné dichotomii. Náboženští fanatici jí zničili dětství? Veškeré náboženství je zlo! Zakázali ženám ukazovat tělo? Hrdinstvím je nahota a prostituce! A tak dále. Asi to není možné Abnousse vyčítat, to brutální režim, ve kterém vyrůstala, ji dohnal k extrémním postojům, to ten režim je viník, bez debat! Ale přesto: když na základě své zkušenosti nechápe, že by se některé ženy mohly zahalovat dobrovolně a otevřeně jimi pohrdá, vypadá to, že má s "vousáči" svého dětství společného víc, než by si přála. Rozpačitý pocit jsem měl ze stylistické podoby knihy. Syrovost by nevadila, forma krátkých zápisku taky ne, tohle leckdo zvládl dobře. Ale tady to nějak drhne, zdá se mi, asi by to bylo fungovalo lépe jako blogové komentáře, pokud bych si to četl s časovým odstupem mezi kapitolami, tak by ta monotematičnost a hraní na jedné struně tak nevadily. Takhle jsem dočítal už docela utahán... Ale nerad bych byl kritický! Můj celkový dojem je jistě pozitivní, byla radost se setkat s ženou, která má kuráž a nebojí se postavit za to, co je správné! "Dokud budou lidi číst, dokud se budou snažit pozvednout mysl nad sebe samotné, třeba jen nepatrně, tak budou existovat lidé s představivostí schopní svrhnout tyrana. Dokud bude existovat řeč. Právě to pro nás dělá umění obecně, a literatura zejména: otevírá stavidla ducha, vystavuje nás novým vjemům, novým hlasům, novým nekonečnům."... celý text

Nebe v mé duši 2014, Conrad de Meester

"Boží slovo je zvoláním lásky. Pro každého člověka. Pro každý čas. Boží slovo tebou chce zatřást, vzbudit tě, rozhýbat. Slovo není spokojené, pokud si jej všimne a pokud ho zkoumá pouze tvůj rozum. Rozum se snaží pochopit, ale jen osoba se může angažovat. Slovo chce sytit celou tvou osobnost a v určitém smyslu je také strávit. Slovo není naplněno, dokud není naplněno, dokud není přijato v srdci, které se vydá jeho poselství. Chce vyvolat milující přijetí, osobní přisvojení, ustavičné uskutečňování. Božské slovo touží hrát na struny duše a opětovně být slyšeno v harmonické lidské odpovědi. Alžběta dnes píše: Hle, co zpívala duše mého Mistra a on chce slyšet ozvěnu tohoto zpěvu v mé duši. I v tvé duši. Nebo se tě to snad týká méně?" Mám ke svaté Alžbětě od Trojice blízko. Zamiloval jsem si ji už když jsem s ní byl seznámen v čase završování své konverze. A se zvláštní porcí něhy navíc na ni myslím od doby, kdy jsem se dozvěděl, že moje milá a vzácná františkánská přítelkyně má své řádové jméno právě podle téhle naší úžasné karmelitky. Četl jsem Nebe v mé duši v postní době, což byla pro mě doba z více důvodů náročná, zatížená impulsy a nedostatkem času na sebepéči. Taky doba, kdy ještě nebylo počasí na sezení s knížkou na balkoně - takže napustit si horkou levandulovou vanu a vyhradit si hodinu času jen pro sebe a Alžbětu, pro pomalé čtení, promýšlení, tiché "společné" modlení... Podobná intenzivní spirituální hnutí duše se těžko popisují, ale byla to prostě velká radost a vnitřní posila, ano, opravdová duchovní obnova. Obdivuji svatou Alžbětu za její schopnost vzájemně přibližovat život s Bohem a život mezi lidmi. To teoreticky není nic tak neobvyklého: existuje známá teologická poučka, která uvádí, že naše vztahy k Bohu, k sobě, k druhým lidem a ke stvoření jsou vždy vzájemně propojené a narušení jedné vazby ohrožuje všechny ostatní. Ale na Alžbětě to vidím tak krásně zřetelně a přirozené, jako snad u nikoho dalšího. Blízkost k Bohu a blízkost k lidem se podporují - a Alžběta tím Boha jakoby vtahuje do své každodennosti, blízkost buduje lásku, láska buduje jednotu a v jednotě s Kristem je možné nést svá utrpení, snášet je a nabízet k posvěcení. Ochota k sebedarování byla Alžbětinou realitou v době jejího života a prostřednictvím jejich zaznamenaných slov vnímám, že tohle darování její smrtí nekončí. Její žitá důvěrnost s Bohem je darovaným prostorem, do kterého mohu jako čtenář pokorně a pozorně vejít a použít ho jako vstupní bránu k intenzivnějšímu prožití svého bytí s Trojicí. Otec de Meester je v tomto procesu skvěle citlivým společníkem, který povzbuzuje tam, kde je třeba povzbuzovat a ztišuje tam, kde je nutné být tichý a vnímavý. Alžběta by si sotva mohla přát lepšího průvodce svojí spiritualitou. "Rekolekce s Alžbětou se blíží ke konci. Nekonči je. Nos sebou, ve svém srdci, své svaté místo, kde Láska očekává tvůj hlas a tvůj pohled, aby tě naplnila svým Životem, krok za krokem, zítra víc než dnes. On tě volá bez ustání a ustavičně tě chce poslat. Neboť, jak říká Alžběta, takový apoštol je silný, který zůstává stále u Pramene živých vod; tehdy může přetékat kolem sebe, aniž by se kdy jeho duše vyprázdnila, poněvadž je ve spojení s Nekonečným."... celý text

Žít až do konce 2000, Günter Virt

"Ze zkušenosti života jako vztahu také vyplývá, že život neznamená prostou existenci nebo biologické vegetování, ale že je kvalitativním pojmem. život je jen tam, kde se uskutečňuje ve společenství: ve zdraví, pokoji, radosti, kreativitě atd. Život však není pouze darem je také úkolem. Komu Bůh prokazuje svou lásku, ten má svým životem na tuto lásku odpovídat. O Abrahamovi se vypráví, že zemřel velmi stár, v požehnaném věku, syt životem. S tím se mohou setkat, třebaže vzácně, lidé, kteří se intenzivně snaží doprovázet umírající. Tvář takového člověka vyzařuje nepředstavitelný pokoj a zkrásní ve smrti, ačkoli tato krása nebyla za života patrná." Situace na konci života vyvolávají spoustu otázek. Je to téma nějak zvláštně citlivé a křehké, zřejmě kvůli tomu vědomí konečnosti, se kterým je spjaté. To by nás mělo vést k tomu, abychom při přemýšlení pečlivě vážili každý argument a poctivě zvažovali i postoje, které se nám intuitivně nezdají správné. Jenže společenská diskuze ohledně eutanazie taková není, zdá se mi. K vlastní škodě. Stejně jako u otázek na počátku života se ve veřejném prostoru spíše překřikují bojovníci kulturních válek, sledující všelijaké cíle - mezi nimi se ten nejpodstatnější, tedy důstojnost odcházejícího bezbranného lidského života, občas docela ztrácí. Günter Virt je teolog a katolický kněz. Jeho pohled je tedy přiznaně konfesijně náboženský (kniha také slouží mladým i starším studentům katolické teologie jako studijní pomůcka v předmětu bioetika). Jeho zaujatost je trochu vidět v pasáži o znepokojivých aspektech v praxi aktivní eutanazie v 90. letech v Nizozemí. Ve Virtově podání jsou popsány možná až příliš znepokojivě ;-). Ale jinak se na těch pár stránkách knihy autor neprojevuje jako fanatik a náboženský sekerník, ale píše se zjevnou starostí o to, aby dar lidského života byl opravdu ctěn i ve fázi, kdy už nevydává žádný hmatatelný a počitatelný užitek. Je to zdánlivá samozřejmost, na které se shodnou věřící i sekularisté, teologové s filozofy (Tomáš Akvinský s Kantem, kdybych to měl nějak lacině personifikovat), ale připomínat si to, to je nám třeba. Je nám třeba si připomínat, že kdokoli má kdykoli právo na adekvátní lékařskou péči, lidskou blízkost a empatické doprovázení. Na tišení bolesti a usnadňování života. Na uspokojování svých tělesných, duševních, sociálních a duchovních potřeb. Na dostatek prostoru pro pravdu hledající rozhovor o smyslu vlastního žití. Na to, být respektován jako partner lékařského týmu, který má svůj hlas. Říct své ano životu znamená jak odvahu žít, tak i souhlas s umíráním. Profesor Virt proto přesně rozlišuje nezadržování umírání a terapii na konci lidského života (ve starší terminologii: pasivní a nepřímá eutanazie), které neznamená konec paliativní péče, jen akceptuje lidskou konečnost a vyhýbá se "vehementní terapii" od usmrcení na žádost pacienta a asistovaného suicidia. Druhé dva způsoby ukončení života Virt kritizuje, v souladu s katolickou naukou. S tím jistě nemusí každý souhlasit (protože je zde kolize s lidskou svobodou a právem na sebeurčení), ale věřím, že by se každý mohl s takto zastávanými pohledy na věc bez předsudků seznámit a třeba je i připustit jako relevantní. "Jen ten, kdo při důležitých životních rozhodnutích dokáže ostatní možnosti opravdu nechat umřít, může se v té zvolené alternativě natolik realizovat, že je dík této životní volbě šťasten. Jak už jsme řekli: většina lidí umírá tak, jak žila. Proto mají všechny způsoby, jimiž se uprostřed života vyrovnáváme s předzvěstmi smrti, při skutečném umírání veliký význam. Po celý život spějeme k jedinému rozhodnutí našeho života, které se ve smrti stane definitivním."... celý text

Cesta na konec noci 2018, Louis Ferdinand Céline (p)

"Člověk se musí těmi sny honem nacpat, aby prošel životem, který čeká venku, aby přestál ještě několik dní v krutostí věcí a lidí. Vybírá si z těch snů takový, co nejlíp zahřívaj duši." Četl jsem Cestu na konec noci kdysi dávno, když to ještě byla Cesta do hlubin noci. :-) A četl jsem ji dříve, než jsem věděl, kdo je Céline a jakými postoji je nechvalně znám. A byl překvapen, protože jeho skoro-autobiografický hrdina se mi ani zpětně jako nějaký výrazný rasista a antisemita nejevil. Spíš jako misogyn nebo misantrop, soudě podle jeho poznámek, kterými častoval obě poloviny lidstva. Bardamu mi tehdy sympatický příliš nebyl. Nezměnilo se to ani teď, když jsem si jeho cestu připomněl v rámci rozhlasové četby na pokračování (velmi povedené, mimochodem). Přestože mám obecně slabost pro lidi různě neobvyklé a vymykající se a spolucítím s těmi všelimožnými podivíny, kteří jsou nekompatibilní se světem a různě se v něm plácají, tak tenhle mrzout mi prostě k srdci nepřirostl. Ne, že bych neměl pochopení pro jeho smysl pro absolutno a neochotu ke kompromisům, pro jeho nechuť žít jen "tak nějak", šosácky, polovičatě, vlažně... Ale Bardamu se k nedokonalému světu staví zády, v okázale odmítavém gestu. Poloplnou sklenici svého života nezkouší doplnit z vlastních ani vnějších zdrojů, nezkouší ani v tom, co má k dispozici, najít to vzácné a krásné (a v každém životě něco krásného a vzácného je!). Je trochu jako vzdorovitý puberťák nebo trucující malé dítě, které rozbíjí hračku, jejímuž fungování nemůže přijít na kloub. Dobře mu tak, mohli bychom si říct, jenže v životě nikdy nežijeme sami a sami pro sebe a - přestože to náš milý Ferdinand nevidí nebo nechce vidět - tak svým přístupem slona v porcelánu ubližuje i druhým. Předchozí kritický odstavec si bere na paškál Bardamua jako postavu, ale kritika se netýká příběhu o něm. Román je totiž dobře napsaný, s drajvem a neskutečně živým jazykem, s působivě vykresleným prostředím a věrohodnými postavami, kterým dokázal dát Céline vnitřní logiku a opravdovost a opravdu jim "vdechnout život". Sice jsem s postavami knihy málokdy souzněl a souhlasil, ale víceméně jsem rozuměl tomu, proč dělají, co dělají a proč se chovají, jak se chovají. V době vydání to musela být bomba a senzace, dnes už jsme si v knižním provozu zvykli na ledasco a jen tak něco nás nešokuje... Ale i když Cesta na konec noci už nevyvolá literární skandál, stále ještě přináší dobrý, i když docela drsný, čtenářský zážitek. "Takhle končí naše tajemství, jakmile je vyneseme na světlo a na veřejnost. Strašnýho v nás, a na zemi a na nebi, možná není nic než to, co ještě nebylo vyslovený. Klidný budeme, teprve až všecko bude jednou provždy řečený. To potom konečně zmlkneme a nebudeme se už mlčení bát. A bude to."... celý text

Sto sonetů Lauře 2015, Francesco Petrarca

"Z kterého nebe, z které ideje příroda tvůrčí vzor svůj vyhlédla si pro tuto tvář, jíž zde chce říct asi, co umí tam, kde všechno krásné je? Která to víla, nymfa z ručeje po vánku spouští zlatohebký vlasy? Kdy srdcí dán takový poklad spásy? A právě to jen zkázou pro mne je. Hledají marně božskou krásu ti, kdo její oči nezřeli a v nich líbezný šleh i pohled bez hnutí. Neznají lásky krutý pád a zdvih, kdo nevědí, jak sladká vdechnutí, jak sladkou řeč má, jak sladký smích." Nádherný exemplář vzorného užití řeči vázané. :-) Bylo úžasné a povznášející, smět se s mistrem Petrarkou (a vlastně také s mistrem Václavem Renčem, na podíl pana překladatele na celkovém dojmu bych nerad zapomněl) kochat a nechat se okouzlovat. Trochu rozpaků ve mně ale vyvolávala autorova až otrocká oddanost Lauře, přišlo mi to - i přes tu renesanční "trubadúrskou" záměrnou absolutizaci, jíž jsem si vědom - jaksi nepatřičné a nezdravé. To zbožštění jiného člověka skrze pocit vlastní nehodnosti, ten vyhroceně pěstovaný kontrast mezi "Ona - Božská" a "Já - prach země", no, ta je možná opravdu jen v extrémní poetické stylizaci. Snad i proto mi byly bližší sonety z poslední (pro mě nejpůsobivější!) třetiny sbírky, ve které se básník obrací ke své múze již zesnulé, tam ten odstup od opěvovaného objektu lásky působí přece jen přirozeněji. Ale milostná poezie je milostná poezie, má svoje pravidla, vím - a tak jsem se nevěnoval pokusům o psychologizaci vztahu lyrického já k lyrickému subjektu až přespříliš a jen se úplně obyčejně čtenářsky radoval. Bylo z čeho. "Ty oči, k nimž se vroucně vracela má píseň; paže, ruce, nožka malá, ta tvář, jež od davu mě dělívala, až změnila mou mysl docela; vlas, který linul zlato do čela, ústa, v nichž úsměv archandělský sálá, jimž pokaždé se země rájem stala... To vše je už jen hrstka popela. A jen já bídný trapně dále žiji, na moři sám, bez milovaných hvězd. loď bez kormidla, do níž vichry bijí. O lásce sladké dospíváno jest, vyprahl pramen známých melodií. A loutnu svou mám už jen pro bolest."... celý text

Krokodýl 2004, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Soudný den 1988, Ödön Von Horváth

Svatý Manuel Dobrotivý, mučedník 1999, Miguel de Unamuno

Don Manuel mi připomněl jinou literární postavu, Greenova Henry Scobieho z Jádra věci. Společné mají oba smutní hrdinové to, že si na místo Boha dosadili sami sebe, že uvěřili, že jejich morálka je autonomní v tom nejvíc doslovném významu slova - tedy že jsou to oni sami, kdo si určují a dobrovolně přijímají pravidla a zákony svého konání. Autorský přístup ke Scobiemu je víc psychologický. Dopadne to s ním špatně prostě proto, že v Greenově vidění světa to nemůže dopadnou jinak. Vždyť rozpor mezi tím, co žije a mezi tím, k čemu je Bohem stvořen nutně vede k neúnosnému napětí, které Scobie sám bez Boží pomocí nemůže ustát. A když o Boží pomoc nestojí... Člověk nemusí být věřící, aby tomu rozuměl: když někdo nežije v souladu se svým vnitřním sebeurčením, vnitřně ho to deformuje, láme, a dřív nebo později se to někde provalí. A věřící člověk má navíc zkušenost, že žít ve vnitřním souladu znamená žít v souladu s tím, co pro něj chce Bůh - tato harmonie člověku slouží jako vnitřní výztuha, usměrňuje ho a jaksi vnitřně zceluje. Don Manuel je na tom hůř v tom, že jako kněz má víru takříkajíc v popisu práce. Ale jeho hřích je v zásadě stejný jako Scobieho. Nejde o pochybnosti o své víře a o Bohu, ty může mít každý, a také je každý poctivě žijící křesťan někdy má. Jde o to, že svoji nevíru akceptuje jako konečný stav, že se ve své nevíře zabydlí a smíří se s ní. Starmoon ve svém komentáři velmi příhodně zmiňuje svatou Terezku a její vlastní ztrátu jistoty o Bohu. Terezka ji vezme na vědomí... ale nic se pro ni nezmění, jen tam, kde kráčela ke Kristu cestou osvětlenou Jeho světlem, teď kráčí v temnotě, klopýtá, cíl nevidí, ale po paměti jde dál. Nemůže nejít. Terezčina víra je totiž věcí její vůle, jejího rozhodnutí. Její víra nebo nevíra není výsledkem jejího vnitřního sebepozorování, ale jejího přilnutí k tomu jedinému, čeho je třeba. Don Manuel mi vlastně nebyl ani sympatický, ani nesympatický. Líbilo se mi, že myslel na své vesničany, ale zároveň mě štvala jeho pýcha. Mám na mysli ten pocit nadřazenosti spočívají v přesvědčení, že on, Manuel, ví, jak je to doopravdy s Bohem, ale vesničanům, těm to říct nesmí, protože by to ve své prostotě neunesli. Naordinoval svým farníkům opium náboženské lži, protože byl přesvědčen, že by je pravda zlomila. Hm... když nad tím přemýšlím, je to nakonec logické: ztráta víry v Boha nakonec nejspíš nevyhnutelně musí vést ke ztrátě důvěry v bližního. Ale jinak jsem děj s postavami příliš neprožíval, měl jsem pocit, že spíš čtu filosofickou esej napsanou jako příběh, že Manuel, Ángela a Lazaro nejsou "opravdové" literární postavy, ale že jsou to jen nástroje, které de Unamuno používá k tomu, aby nám řekl, na co přišel při přemýšlení o křesťanském náboženství jako společenském fenoménu. Píšu tenhle komentář pár dní po dočtení novely. A zjišťuji, že je na tom příběhu něco znepokojivého. Něco, co mi brání na něj přestat myslet. Kněz, který nevěří v Boha, to přece nejde! Učitelka, která nemá ráda děti, nebo vinař, který je abstinent, no, to je divné, ale může se to stát. Ale pastýř v Božím lidu, který nemá víru?! Shodou okolností jsem stejné téma v rámci reakce na nějaké konkrétní situace nedávno promýšlel a diskutoval a... říkám si, kolik takových kněží mezi sebou máme? Kteří už nevěří v Boha, ale přiznat to nemohou, možná ani sami sobě, vždyť mluvit o tom nahlas by znamenalo zklamat tolik lidí a také by to vedlo k náročné životní změně i v praktických věcech - co teď dál s životem, ve kterém by kněz zřejmě přišel o materiální a sociální zázemí. Obávám se, že takový coming-out by byl možná těžší, než se přiznat k homosexualitě ve fotbalové šatně. (a tohle nemyslím jako žert) No... Povolání k duchovní službě je velká radost a zároveň těžký závazek. Je to cesta se spoustou překážek a pastí. Už zmiňovaná svatá Terezka si dala jako jeden ze svých úkolů modlit se za kněze. Unamunova novela mi připomněla, jak důležité to je.... celý text

Bůh a člověk hledající smysl 2011, Viktor Emil Frankl

"Nemůžu stoprocentně vědět, zda mám či nemám pravdu, stejně tak může mít pravdu ten druhý, jeho svědomí může mít pravdu, a ne to mé. To není relativismus, ale podpora tolerance. Protože fakt, že se mé svědomí může mýlit, neznamená, že jedinečná pravda neexistuje, ale znamená to jen to, že nikdo nemůže vědět, zda má pravdu on sám nebo někdo jiný. Samozřejmě, že existuje jen jedna pravda. Může ji mít jen jeden. Ale nikdo nemůže vědět, zda je to právě on sám, kdo ji má. Musí si ale stát za svým, konat to, co mu velí svědomí a zároveň počítat s tím, že se také může mýlit." (Viktor Frankl) Bylo to moc příjemné, smět být součástí dialogu dvou tak moudrých a zkušených pánů. Jsem si jist, že by se mi jejich rozmlouvání líbilo číst, i kdyby si povídali třeba o chození na ryby nebo na houby, protože výrazná část mého dobrého pocitu byla zrcadlení té čisté radosti, kterou lidé mají, když narazí na někoho, s kým mohou smysluplně vyprávět i poslouchat. Ale nezůstalo jen u toho: četl jsem knihu s velkým zájmem zejména proto, že se oba aktéři dotýkali témat, které i já považuji za pro sebe důležité: hledání smyslu života ve zjevně nedokonalém a zraňujícím světě, hledání Božího působení v situacích, kdy lidská bestialita triumfuje; hledání souznějí mezi chápáním světa vírou a přísně analytickým rozumem... Kniha mi byla dlouze nadšeně doporučována a dlouze jsem na ni v knihovně čekal. Možná i proto se nakonec dostavilo lehké zklamání. Bylo to hlavně v tom, jak pánové přelétávali od tématu k tématu jak včelky nad jarní loukou, takže tam, kde bych potřeboval nějakou myšlenku pořádně do hloubky probrat a proprat, se jen vzájemně pochválili, jak to či ono hezky vyjádřili a spěchali se věnovat zase něčemu dalšímu. Což jim nevyčítám, je to dáno žánrem, náladou i rozsahem knihy, ale... Víc mě mrzelo, že ve snaze být srozumitelní, šli autoři někdy až k nemístnému zjednodušování, jakoby k zapamatovatelné a překvapivé pointě za každou cenu. A tak jsem občas s podivem nadzvedl obočí. Třeba při ultimátním tvrzení, že Bohu nezáleží na našich modlitbách; při kritice křesťanů za podceňování skutků při plnění Boží vůle (což jistě není křesťanka věrouka, ale parodie křesťanské věrouky - dokonce ani protestanti se svým sola fide neříkají, že je jedno, jak se chováme); při tvrzení o tom, že Bůh židovské víry stvořil svět cyklický a že se Žide modlili za svoji spásu k zemřelým patriarchům - pro tyto postoje bychom myslím ve Starém zákonu nalezli oporu jen stěží. Pozitiva ale převažovala, rozhodně! Líbilo se mi promýšlení vztahu víry a vědy, a tedy možností "sebeobhájení" víry v racionálním světě (pokud by se víra musela obhajovat :-) a také upozornění na to, jak falešný je ten zdánlivý rozpor mezi vědou a vírou, který si stále neseme jako zátěž osvícenství. Líbilo se mi připomenutí, že věřit neznamená méně vědět, ale že to znamená rozšiřovat empirické vědění o další rozměr. Nebo že v základech myšlenkových konstrukcí považovaných za vědecké jsou vlastně nedokazatelné axiomy - že tedy zastávat vědecký pohled někdy není nic víc než víra v takový pohled. Ale největší potěšení jsem zažíval, když byl promýšlen člověk jako bytostně vztahový subjekt, žijící ze vztahu k Bohu (ať už mu říkáme jakkoli a vztahujeme se k němu jakkoli - vždyť mnozí ateisté jsou Bohu blíže než leckterý rabín nebo kněz, řečeno slovy Martina Bubera). Že dobře žitý vztah k tomu, co nás přesahuje, nás uschopňuje k tomu, žít dobrý vztah sami se sebou a s bližními, a nakonec také se vším stvořeným. A naopak: že narušení našeho vztahu k sobě, bližnímu nebo stvořenému světu (vnitřním či vnějším odkloněním se od lásky a pravdy, třeba) nemůže nenarušit náš vztah k nejvyššímu Ty. Ne, nejsme monády a když nebudeme věrohodným Ty pro druhé, nebudeme ani věrohodným Já sami pro sebe. "Kdo si klade seberealizaci za jediný cíl, přehlíží fakt, že člověk se vposledku realizuje jen tehdy, když venku ve světě naplňuje nějaký smysl. Jinými slovy, seberealizace se odvíjí od stanovení cíle v tom smyslu, že se podobně jako štěstí uskutečňuje jako vedlejší účinek naplnění smyslu. Nejde tedy jen o seberealizaci, ale o stávání se sebou na cestě světem, kolem věcí a lidí, kteří se ve světě nacházejí a o které mi musí jít." (Viktor Frankl) "Kdo stále myslí na sebe, kdo neztrácí z očí egoismus, kdo chce být pořád naplněn, není naplněn. Kdo je ochoten zapřít své ego, ztratit jej, protože se mu zdá něco větší než vlastní nepatrné Já, nalezne se, pokud se ztratí v druhých. Nebo se zamiluje, což může být stejné." (Pinchas Lapide)... celý text

Církevní dějiny - Novověk 2018, Václav Drška

Tahle precizní knížka je víc než jen učebnicí církevního dějepisu. Je poučeným vyprávěním příběhu o rozpadu náboženské jednoty a o myšlenkových bojích mezi emancipujícím se člověkem, rodícími se národy a sílícími státy, reformovanými církvemi a reformující se katolickou církví. Nepokrývá celé období novověku (zastaví se před Bastilou) a nevěnuje se pravoslaví: je tedy dost prostoru na to, pečlivě probrat dvě hlavní témata raného novověku: realitu konfesní nejednoty a oslabené vnímání církevně-dogmatického křesťanství jako jediného možného světonázoru. A jde se do hloubky i do šířky, s vysvětlením souvislostí, návazností a vnitřních vazeb. Je to náročné čtení, jistě, spousta nových cizích jmen, náboženských směrů a letopočtů. (Mnoho budu brzy zapomenuto, obávám se.) Ale je to zároveň poutavé vyprávění o trochu podceňovaném období evropských církevních dějin, které mi docela proměnilo pohled. Odnesl jsem si zjištění, že barokní zbožnost není jen vyumělkovaná povrchnost a že ono známé Jiráskovo Temno není umrtvující šedý monolit, ale že tahle část naší minulosti byla (přes všechna svoje očividná negativa) ve skutečnosti oděna pestrými barvami a žila spontánní touhou po nalézání cest k Bohu, připravování cest Páně a vyrovnávání jeho stezek :-).... celý text

Introverti v církvi 2016, Adam S. McHugh

„Když církevní sbory přitáhnou a zapojí i introverty, nabízejí jim nejen uzdravení, ale také uzdravují sebe sama. Introverti mají cenné rady, které mohou nabídnout druhým, a pro křesťanská společenství je velkým ziskem, když se jim podaří získat je do svých řad. Přemýšlivost, duchovní hloubka, soucit a pomalejší tempo se mohou stát léčivým elixírem pro sbory nakažené povrchností, pragmatismem a horečnou aktivitou, jimiž se vyznačuje kultura, která nás obklopuje. Když se introverti a extroverti vzájemně oceňují nejen slovy, ale i v praxi, pomáhá to růst službě a svědectví církve do hloubky i do šířky.“ První rozpaky nad knihou jsem zažil vlastně ještě před začátkem čtení: když jsem zjistil, že autor je americký presbyteriánský pastor a že tedy situace jeho církve bude nejspíš o dost odlišná od toho, co je obvyklé v našich zeměpisných délkách a šířkách (nemluvě o tom, že ho zajímá psychologie a spiritualita lidí vedoucích a mě spíše lidí vedených). Potvrdilo se mi to: McHugh jako problematické pro introverty uvádí chvíle, kdy se musí někomu představovat, trávit čas small talkem nebo odmítat nabídky na zapojení do skupinových aktivit. To se v naší katolické církvi (alespoň podle mé omezené zkušenosti, nechci to příliš zobecňovat) nezdá být hlavním problémem, tady můžeme ve vedlejších lavicích sedět klidně roky a navzájem se neznat, aniž by to někomu připadalo nepatřičné :-). Tím nechci říct, že v katolické církvi máme vztah k introvertům promyšlený a cíleně ho aplikujeme. Koneckonců, jednou z posledních kapek, po níž jsem si uvědomil, že mi v mé bývalé farnosti hořčice setá nepokvete, byla scéna, kdy před mší náš pan farář přímo vynadal plaše v koutě sedícím jednotlivcům, že takhle vzadu žádné společenství vytvořit nemůžou. Kniha mi tak byla užitečná ne v místech, kde byla církevně konkrétní, ale tam, kde mluvila o vlastnostech introvertů obecně, o jejich přednostech, ale i rizicích. Pomohla mi si odpovědět na tu základní otázku, jestli se mě vůbec ty úvahy týkají. Jsem introvert nebo nejsem introvert, když v poslední době funguju v angažování pro druhé a něco málo i aktivně společensky vytvářím? Nebyla moje dřívější domnělá introverze jen bojácnost? Nebyl jsem dlouho jen extrovert, který se před lidmi styděl? Nemají moji přátelé pravdu, když se diví: „ty a introvert, vždyť je tě všude plno?!“ Adam McHugh mi pomohl si uvědomit, že moje potěšení ze společenských úspěchů je sice pochopitelné (nejen proto, že to generuje víc potlesku, pochval a plácání po zádech, ale že je to prostě zřetelněji a přímočařeji užitečné mým bližním) a taky správné (protože mám právo se radovat, když s Boží pomocí dokážu něco, co jsem myslel, že nedokážu), ale že navenek orientované angažování má své náklady a své pasti. Ve vyostřené podobě to McHugh formuluje takto: „Maskujeme se jako extroverti, aby se nám dostalo přijetí, ale cítíme se jako vyhnanci. Jsme zmatení a vysílení přemáháním svých introvertních sklonů a toužíme žít věrni sobě samým tak, jak jsem stvořeni.“ Introverti v církvi je kniha, která je vůči introvertům povzbudivá, důsledně zaměřená na ocenění jejich specifických darů. (Asi nejvíc se mě dotklo a následně upokojilo přemýšlení nad otázkou „čím to je, že mne nejvíce vysiluje to, co na světě miluji nejvíc – bytí s druhými.“) Ale zároveň nezavírá oči a planě neutěšuje: je dobré zmínit, že introverze může být i alibi a lze za ni schovat i strach nebo lenost. Že nám dává „výmluvu pro vyhýbání se druhým, i když potenciál k sociálnímu kontaktu máme“. Nesmíme zapomínat, že i my introverti „rosteme a rozšiřujeme se, když přijímáme rizika a vydáváme se za hranice své bezpečné zóny, k druhým lidem“, a že se straněním lidí připravujeme o důvěrné vztahy a možnost duchovně růst. Z mé zkušenosti bych dodal, že zvláště toxická může být kombinace introverze a narcismu: takto „postižený“ člověk může dojít až na hranice mentálního solipsismu, když hluboce a dlouze a stále dokola hloubá ... výhradně o sobě samém. Abych autora jenom nechválil: jakkoli chápu, že podobné knihy jsou vždy zjednodušující, měl jsem pocit, že pan pastor přemýšlí někdy až příliš schematicky: introverti a extroverti v jeho podání trochu vypadají jako černé a bílé figurky na pomyslné šachovnici – přitom ve většině lidí je kombinace vlastností namíchaná. A také jsem cítil, jak ve snaze vyzdvihnout vlastnosti introvertů v extrovertním prostředí, někdy extroverty trochu shazuje, jako by to byli povrchní a přelétaví lidé. S tím nesouhlasím. Osoba, se kterou provozuji něco, co by se dalo nazvat „vzájemným duchovním doprovázením“ je extrovertní až na půdu (a v MBTI kategorizaci má úplně jiná písmenka než já :-), ale sedánky ve dvou jsou oboustranně klidné, důkladně a soustředěně naslouchající. Můj celkový dojem ze čtení byl nakonec dost pozitivní. Kniha mě uklidnila v tom, že máme rozvíjet to, co nám bylo dáno a nepošilhávat po tom, co je dáno jiným. Zkoumat, rozlišovat, všechno zkoušet a dobrého se držet :-). Vždyť Duch svatý, který vane kudy chce a povolává nás do služeb podle svého plánu, rozděluje dary velkoryse a s vnitřní logikou. Nemusíme se cítit nedocenění. Vždyť takový Mojžíš byl echt introvert a kam to dotáhl!... celý text

Anděl 1995, Jáchym Topol

Narozdíl od Sestry, kterou jsem si musel jít do knihovny nechat prodloužit, byl Anděl záležitost „na dvě vany“. Ale téměř stejně intenzivní, zvlášť kapitoly Ukradený Jezule (které je originálním prologem) a Naďa se mi jevily jako mimořádně působivé. A pak taky ten konec, ten šílený způsob, jakým se Jatek vyvleče z pasti své minulosti... Z rozhovoru s autorem jsem si pamatoval jeho povzdech nad tím, že je Anděl interpretován jako příběh o drogové závislosti. Už si přesně nepamatuju, jestli jsem ho také tak vnímal pří svém prvním čtení kdysi dávno v minulém tisíciletí. Ale teď jsem si dával pozor, abych viděl i jiné důrazy textu. A viděl jsem touto optikou Anděl jako příběh o vztazích, které vytvářejí nezdravou závislost, ale zároveň nějak naplňují a zaplňují život. O hledání vlastní identity mezi pouty toxické a zraňující minulosti a nejisté a potenciálně prázdné budoucnosti - v Topolových obvyklých jazykově i dějově extrémních polohách, kde musí být všechno tak vypjaté, až je to na samé hraně toho, co jsem byl jako čtenář schopen unést.... celý text

Nemůžu se zastavit 2011, Jáchym Topol

„Vnitřní zrání je pro mě něco z knížek. V člověku je prostor, kde bydlí ďábel. Toho jen tak nepřepereš tím, že se něco dozvíš nebo se třeba naučíš španělsky nebo žonglovat, objedeš svět nebo nebudeš pít pivo. Já v sobě svoje zlý věci cejtim. Tuším, že jen tak neodejdou. Zlo je v určitý podobě fascinující. Mám rád větu z Canettiho Svědomí slov: ‚Básník nevydá lidstvo smrti.‘ Zní to tak prkenné pateticky, že jsem si na tu větu musel dlouho zvykat. Když si to ale promyslím a procítím, tak musím souhlasit. Není možný nechat lidi úplně bez naděje. Když rozšíříš beznaděj, tak usmrcuješ. člověk nesmí vydávat lidi kolem sebe Zlýmu. Nesmíš to udělat ani sám sobě, svému vlastnímu stáří.“ V jedné z odpovědí popisuje Jáchym Topol překvapení řady čtenářů z prvního kontaktu s ním. Na základě četby jeho knih čekají člověka divoce vypadajícího a divoce se chovajícího, kterému „trčí z žíly jehla“. A místo toho potkají osobu klidně a rozumně se vyjadřující... Musel jsem se při tom smát, protože, ano, přesně tohle byl můj první dojem z nějakého televizního rozhoru s Topolem, který jsem kdysi dávno viděl. Cože, tenhle seriózní a vlastně docela nenápadně a fádně vyhlížející tiše a pomalu mluvící pán je autor těch šílených halucinačních fantazií a někdy i fantazmagorií?! :-) Ten rozpor mezi dílem a autorem je skutečně do očí bijící. Autor chaotické a srozumitelnému výkladu se bránící beletrie je člověk, který má všechny odpovědi tak dobře promyšlené a který se dokáže tak srozumitelně a přesně vyslovit. Zaregistroval jsem ještě jeden zdánlivý rozpor: v době, kdy byl Topol v plně alkoholovo-mejdanovém období, měl práci, ve které musel nemohoucím lidem nosit kýble s uhlím. Jako samozřejmost zmiňuje, že to i přes veškerou bohémskost těch časů (kdy se konaly mnohadenní večírky a opojné tahy) na tyhle na něj odkázané lidi nikdy nezapomněl. Přijde mi to nějak symbolicky vypovídající: Jáchym Topol jako člověk jaksi neustále nespolehlivě vlající, který ale zároveň ví, co je třeba dělat a také to spolehlivě dělá. Knižní rozhovor s Jáchymem Topolem jsem si přečetl s velkým zájmem. Protože je to muž, který dokáže velmi dobře pozorovat, pozorované promýšlet, a o promýšleném srozumitelně podat svědectví. Ať už jde o dospívání v disidentském ghettu, život v undergroundu nebo literárním provozu a procesu tvorby. Ať už jde hodnocení národa, ve kterém žije nebo vzdáleného národa, který se pokouší prozkoumávat. To je hodně cenné. A hodně cenná je schopnost Jáchyma Topola vyhýbat se myšlenkovým stereotypům. Toho jsem si všiml už při předchozích rozhovorech s ním a teď mě to opět bouchlo do očí – vyhýbá se zaběhaným klišé, ale zároveň si jako čtenáři můžeme být jisti, že jeho nesamozřejmé a protiproudé postřehy nejsou jen snahou o samolibou originalitu. Je mi tím obrovsky sympatický, tou jeho snahou vyhýbat se efektní sebepropagaci, pokorným a trpělivým hledáním pravdy o sobě i světě a ochotou o sobě pravdu říkat. A taky schopností říct nevím, když něco neví. „Myslíš zlatým věkem takovou tu dobu, kdy chlapi byli chlapama a ženy ženama a měli děti, který byly opravdovýma dětma, jak z reklamy na kafe? Kdy byli navíc raci v potoce a dobrotivý císař se o vše postaral a pekař pekl zlatisté housky a řezník nešidil? A nad všemi bděl laskavý Pán a všichni v něj věřili... Jsem přesvědčenej, že žádná taková doba nebyla. Někdo ji hledá v budoucnosti, jinej v minulosti. Smůla je, že je to chiméra. Sen.“... celý text