Morgainne
přečtené 413
Půlnoční deník
2003,
Maxim E. Matkin
"Kúpil som si posteľ. Jednak kvôli tomu, že Sante párkrát poznamenala, že naposledy spala na zemi na matraci, keď mala osemnásť a netušila, že bude mať so mnou možnosť zaspomínať si na svoje najbúrlivejšie roky, keď si ešte myslela, že keď jej niekto strčí jazyk do úst, znamená to lásku na celý život. Druhý dôvod bol ten, že ma sestra Hysterka zas omráčila nejakou svojou okultnou teóriou o tom, že ak chcem stabilizovať svoj citový život, posteľ je nevyhnutná. Tak som dva dni strávil tým, že som chodil po obchodoch s nábytkom a líhal si v nich do postelí. Nakoniec som si vybral veľkú kovovú posteľ s mrežami. Doviedol som dvojicu mladých predavačov k vystavenému kusu a povedal som, že to je tá, ktorú chcem. - Hm... taká rodinná posteľ, - povedal chlapec solídne, ako ho to naučil na školení zahraničný inštruktor. - Trtkacia, - povedalo dievča. Nepotrebovalo žiadne kurzy."... celý text
Romeo, Julie a tma
1959,
Jan Otčenášek
"Leží naznak s pažemi přimknutými k tělu, otevřenýma očima civí do okna ucpaného řídkou tmou. Za oknem je už pavlač s rozviklanými dlaždičkami, které co chvíli zachřestí pod chodidly, a čtvercová studna dvorku. Nad střechami vane teplým větrem červnová noc. Tam nahoře je všechno tiché, mlčí Vega ze souhvězdí Lyry, od roztřepeného okraje mraku se odloupne měsíc a nahlíží oknem dovnitř - tvář, která ztratila výraz. Noc vstoupila do města a její ticho ho prostupuje, šelestí a syčí ve spáncích, je plné nápovědí a neurčitých zvuků, jen loudavý krok starých pendlovek proklepává zeď svým jednotvárným rytmem. Hodiny? Není to srdce? Slyší, jak mu dosud svěže cupe v hrudníku, pumpuje krev a hrne jí do spánků. A tam kdesi jsou myšlenky bez konce jako lesy bez cest. Leží opět tady, zašantrošen ve zdech města, v těsné krabici pokojíku, který lze přeměřit pěti kroky. Tam a zpět a zase tam...Kolikrát už nastoupil v posledních dnech tu krátkou pouť bez cíle, beze smyslu? S podivnou touhou rozrazit si lebku o zeď! Ne, neumí to. Ani by to nepomohlo. Raději se nehýbat! Trapná poloha pro člověka, kterému je osmnáct let. Raději nemyslet! Jak se to vlastně dělá - nemyslet? Snad stisknout víčka - takhle! - skrýt se za těmi palčivými skořápkami přede vším. Před světem. Před sebou samým. Zavře umíněně oči. Pak se všechno podobá studni. Padá, padá stále hlouběji a bez naděje, že to skončí, že se to rozplyne v hojivé prázdnotě, která nemá tvar. Paměť. Bolest myslet, bolest dýchat, bolest být. I svět je náhle jiný, je provleklý šedou blanou, lhostejný. Jak dál? Cesta už není. Ztratila se před chodidly. Jako by po dnech zbytečného hledání došel až tam, kde končí obzor. Ale ty musíš žít, slyší hlas. Odkud přichází? Je zřetelný, naléhavý. Ty! Slyšíš?"... celý text
Ranč U Zelené sedmy 1
2000,
Eva Pelantová
Na zápraží vyjela babička, na klíně sešit s návodem: "Králíkům ráno kosti od večeře, slepicím trochu sena, koze starý skořápky, hlavně aby se praseti tráva nezapařila." Ale Matěj se nenechal zmást. Táhl kýbl s kostmi a namočeným chlebem drůbeži a přitom hladově užíral. "Slepice! Snídaně!!!" Babička jen zakroutila hlavou: "Chlapče, chlapče, je vidět, že jsi z města. Jak se volá na slepice?" "Slepice, pojďte honem!" opravil Matěj. Ale já, přece jen o pár let zkušenější, jsem mocně zařval: "Puta, puta!" Slepice se sbíhaly. Také Elis se na zápraží ohlédla a já si pomyslel, hle, jak to funguje.... celý text
Lidi aneb Většina národů má za to, že je úplně jiná než většina národů
1997,
Milena Holcová
"Vzpomínám na dětství, které jsem částečně trávila na vesnici. Sledovala jsem bábičku a dědóška, kteří s postupně slábnoucím zrakem opouštěli knihy, televize je nebavila nikdy, nakonec ani nikam nechodili. Celé hodiny seděli u okna a pozorovali náves. Kdo kam jde, proč, s kým a za kým. Pokud z jejich hlediska pohyb objektů postrádal logiku, vytvářeli si vlastní scénáře a směle fabulovali. Komentovali cizí osudy a spoluprožívali tak bezostyšně, až mne to pobuřovalo. Jedno jim však nešlo upřít. Bavili se skvěle. Paradoxně jsem si na tyhle zážitky vzpomněla v jedné moderní americké rodině. Televize zůstávala nepovšimnuta, členové rodiny se však prali o místo u počítače. Příčinou byl internet. Vůči technickým novinkám pociťuji ostražitou nedůvěru, tady jsem však zakolísala. Oproti televizní obrazovce má totiž internet jednu úžasnou schopnost - dokáže zprostředkovat dialog. Je mostem k informacím, ale hlavně k dalším lidem. Představa, že v noci mohu zdrbnout děti s neznámou ženou v Austrálii, případně si vyměňovat názory s úplně cizím Afričanem, mi připadá opojná. Díky Internetu se svět stává jednou velkou návsí. Možná jsme na nejlepší cestě k převratnému objevu: Nejlepší zábava na světě jsou LIDI."... celý text
