Morgainne
přečtené 413
Létající jaguár
2007,
Josef Formánek
Zastavil se, celý se třásl a přemýšlel. Co teď? Vtom se vedle něj zjevila postava. „Ha! Co tady děláš?!“ zeptal se polekaně feťák. „Nic. Jsem tvůj anděl strážný.“ „Ty vole, ty si děláš prdel, ne?“ „Viděls někdy anděla, že by si dělal prdel?“ „Ne, to ne,“ připustil feťák. „Tak vidíš.“ Heroinista neurčitě pokýval hlavou. „Co máš za problém?“ zeptal se anděl. „Jestli mám skočit, nebo ne,“ klepal se feťák a ruce mu vibrovaly jako jehla šicího stroje. „Skoč.“ „A nestane se mi něco?“ „Neboj. Jsem tvůj anděl strážný.“ Mladík skočil a dole to jen lehce křuplo, ani se neptejte, co to bylo přesně za zvuk, a jak mladík umíral, bylo slyšet, jak šeptá: „Jako můj anděl strážnej seš docela pěkná svině.“ „Když to tak musí bejt, tak i anděl je svině,“ řekl anděl a zmizel.... celý text
Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách
2000,
Allan Pease
... Zrak je prodloužením mozku na vnější straně lebky. Sítnice na zadní straně oční bulvy obsahuje asi sto třicet milionů tyčinek - receptorů světla -, které rozeznávají bílou a černou, a sedm milionů čípků, které rozeznávají barvy. Genetická informace pro čípky je uložena v chromozomu X. Ženy mají dva chromozomy X, mají tedy více druhů čípků než muži. Tento rozdíl je patrný ve způsobu, jakým ženy popisují barvy. Muži hovoří o základních barvách, jako červená, modrá či zelená, kdežto ženy hovoří o smetanové, vodové, kaštanové, slézové či jablkově zelené. ..... Muži a "zírání" na jiné ženy --------------------------------------- Lepší periferní vidění je rovněž důvodem, proč jsou ženy jen zřídkakdy přistiženy při "zírání" na muže. Téměř každý muž si čas od času vyslechne výčitku, že "hází očkem" po jiných ženách. Jen málo žen však slyšelo podobnou výčitku od mužů. Výzkumy sexuálního chování dokazují, že ženy si muže prohlížejí stejně často jako muži ženy, ne-li častěji. Mají však lepší periferní vidění než muži, a proto jsou jen zřídkakdy přistiženy.... celý text
Kruh
2004,
Kodži Suzuki
..Mami, tati, kde proboha jste? "Vraťte se domů!" vykřikla Tomoko nahlas. Ale ani potom, co promluvila, neprojevil ten strašidelný stín nejmenší chuť odejít. Držel se za ní, nehýbal se, díval se a čekal. Čekal na příležitost. Ve svých sedmnácti letech Tomoko zatím nepoznala skutečný strach. Věděla ale, že určité druhy strachu se v lidské fantazii mohou rozrůstat samy od sebe. To musí být ono. Ano, o nic víc tu nejde. Až se otočím, nic tam nebude. Vůbec nic. Zatoužila se otočit. Chtěla se utvrdit v tom, že tam nic není, a dostat se z téhle situace. Ale opravdu tu nešlo o nic víc? Po ramenou jí přeběhlo hrozivé zamrazení, rozlilo se jí po zádech a začalo po páteři klouzat níž a níž. Tričko už měla promáčené studeným potem. Její tělo reagovalo příliš silně, než aby mohlo jít o pouhou představu. ...Neřekl někdo, že tělo je upřímnější než mysl? Ale další hlásek jí zároveň našeptával: Otoč se, určitě tam nic není. Jestli nedopiješ tu colu a nevrátíš se k učení, kdo ví, jak zítra dopadne ta písemka. Kostky ledu ve sklenici zachrastily. Jakoby popíchnutá tím zvukem se Tomoko bez rozmýšlení otočila.... celý text
