Mozkovna přečtené 146

Dokážete udržet tajemství? 2006, Sophie Kinsella (p)

Moc hezká knížka. Zezačátku (no, zhruba do půlky) byl příběh (a hlavně Emma) dost naivní, ale od takového jednoho zvratu (nechci prozrazovat těm, co nečetli) už kniha nešla odložit. Myslím, že tajemství máme všichni a ve většině situací v knize jsme se viděli. Já tedy určitě. Navíc se mi líbí styl, jakým autorka píše. Je to takové... přirozené. Pravé. Jak to skutečně je, ne jak by to "mělo" být. Určitě doporučuji :)... celý text

Příliš mnoho Kateřin 2015, John Green

No... nic moc. Na začátku jsem byla pěkně naštvaná. Postavy byly nesympatické, děj nezajímavý, a každou poznámku pod čarou jsem nesnášela. (Asi měly být některé vtipné. Nebyly.) V druhé polovině se všechno trochu zlepšilo, ale celé mi to přišlo takové... v jedné lajně. Nic zajímavého se tam za celou knihu nestalo, žádný převratný zvrat, v podstatě žádná zápletka. Dvě stě stran o tom, jak zázračné dítě pracuje na něčem, na co se pak stejně vykašle (mluvím o tom, že chce něco znamenat). Greenovy knihy jsou většinou "o něčem hlubším", máme si z nich něco odnést, nějaké moudro. Ale z této knihy jsem si neodnesla asi nic :/... celý text

Červený vrch 2014, Jamie McGuire

Knihu jsen četla strašně dlouho, dělalo mi problém se k ní s nadšením vracet. Četla jsem spíš abych ji už měla z krku. Nakonec to ale nebylo tak strašné. Bohužel mě to chytlo až od té části, kdy POZOR SPOLER se všichni sešli na ranči, takže tím moje hodnocení klesá. Postavy mi moc k srdci nepřirostly, ale bylo mi líto, když někteří z nich umřeli. Asi by stálo za to nějak důstojněji napsat jejich úmrtí, ale tak.. dalo se to. Na konci už jsem byla fakt ráda, že jsem knížku dočetla, ale když se na to podívám zpětně, nemám z toho tak negativní pocity. Takže 4*, ale znovu bych to asi nečetla. Tahle autorka mi zkrátka moc nesedí :)... celý text

Audrey se vrací 2015, Sophie Kinsella (p)

Už na začátku jsem věděla, že se mi knížka bude líbit. A teď, po dočtení, bych ráda řekla, že mohu knihu s přehledem zařadit mezi jedny z nejlepších, co jsem kdy četla. Téma šikana je mi velmi blízké a moc dobře vím, jaké to je, když vás doma drží strach z lidí. Sympatická Audrey navíc svůj stav poměrně podrobně popisuje, což beru jako velké plus. Její rodinu jsem si zamilovala; matka, závislá na článcích v Daily Mailu, vysazená na počítačové hry; otec, který skáče, jak jeho manželka píská; bratr Frank, jehož chladná hlava a vtipné a drzé poznámky mě bavily celou knížku; nejmladší člen rodiny Felix, který byl sice jen takovou výplní, ale skvěle se tam hodil. No a pak Linus, Adreyina první láska, který se podílel na významné části jejího léčení. Bylo to celé takové hezké, příjemné, citlivé. Emotivní. Přiznám se, že jsem snad vždycky prožívala „záchvat“ s hlavní hrdinkou, na druhou stranu jsem se smála, když se smála ona. Jediné, co mě mrzí, je, že v knize nebylo více vysvětleno, co se vlastně Audrey ve škole přihodilo (kromě toho, že už z popisu víme, že byla šikanovaná). Vždycky to autorka nakousla a - jak by řekla Audrey - v půlce věty se zarazila s výmluvou: „Ještě nejsem připravená vám to říct.“ Během těch tří set stran mi ale přišlo, jako by Auds byla moje kamarádka a vyprávěla mi svůj příběh, takže jsem asi nakonec došla k závěru, že budu respektovat její soukromí. Každopádně, kniha rozhodně stojí za přečtení. Postavy si zamilujete a skvěle se do příběhu vžijete. :)... celý text

Zúčtování 2015, Kathy Reichs

Pamatuju si, jak mi bylo, když jsem dočetla první díl. Hned se mi série dostala pod kůži a věděla jsem, že bude patřit k mým nejoblíbenějším. Tory a její partu jsem si zamilovala, stejně tak i vedlejší postavy, místo, kde žili, věci, které prováděli... Můžu s rukou na srdci říct, že se Viráti stali příjemnou součástí mého života. Když jsem měla za sebou i druhý a třetí díl (za dva dny oba přečtené), dokonce jsem byla natolik fanatická, že když jsem si v životě nevěděla rady, ptala jsem se sama sebe: „Co by teď udělala Tory?” V roce 2014 jsem taky začala psát povídku, tak trochu fanfiction (kterou jsem sice ještě nedopsala, ale jsem s ní dost daleko), která můj citový vztah k Virátům ještě posílila. Dokonce i samotné Kathy Reichs jsem psala a ptala se jí, zda mohu její postavy použít. Nicméně, když jsem se dozvěděla, že má čtvrtý díl vyjít na podzim 2014, nevydržela jsem to a přečetla si Exposure (Únos) anglicky. No a pak přišla ta novina, že bude pátý díl. A bohužel poslední. Zúčtování jsem dostala k Vánocům od kamarádky. Jelikož jsem ale měla půjčené knihy z knihovny, pořád jsem čtení finálního dílu odkládala. Včera jsem ovšem byla u sebe v pokoji a asi třikrát jsem kolem Zúčtování prošla a hladově se na knihu koukala. A pak... jsem to prostě nevydržela a sáhla po ní. Bylo tak úžasné znovu se do toho začíst. Vrátit se k Tory, Benovi, Sheltonovi, Hiovi, Coopovi a dalším. Znovu se přenést na ostrov Morris, na Loggerhead, do Boltonovy přípravky. Znovu zažít záblesky... :') I když nebyl poslední díl tak akční, hrozně se mi líbil. Hltala jsem každé slovo, dokonce jsem ani nevnímala, u jaké kapitoly jsem. Nápad s rudookými Viráty byl hodně dobrý, i když jsem si občas říkala, že mohli být Morrisáci trochu chytřejší x) Každopádně... konec byl jako orgasmus. !! POZOR, NÁSLEDUJÍCÍ ODSTAVEC OBSAHUJE SPOILERY!! Samozřejmě mi bylo hned na začátku jasné, že Tory skončí s Benem... ale že na to budu muset čekat pět knížek? Pff, dost mě to vyždímalo :D A co to do háje bylo za epilog? Modroocí viráti? To snad už není možný. Vždyť... vždyť... vypili protilék :O a krevní testy nic neukázaly... Grr, někdo by měl autorům (a nejen téhle série) říct, že tohle se čtenářům prostě nedělá. Konce typu „domysli si” nemá myslím rád nikdo :D Na konec bych chtěla říct, že si Viráty určitě ještě někdy ráda přečtu. Jak jsem řekla, stali se součástí mého života a nedopustím, aby knihy na poličce jen chytaly prach. Rozhodně doporučuji!... celý text

Jamaica Lane 2014, Samantha Young

Když jsem začínala číst, čekala jsem hlavně romanci. A ona je půlka knížky psaný porno :D Néé, tak, nebudem to přehánět. Jsem hold puberťačka, takže na to musíte brát ohledy :D Kniha se mi hrozně líbila. Když si odmyslím ty pasáže, kde spolu Liv a Nate spí, četlo se to opravdu dobře a i zápletka je zajímavá. Myslím, že Oliviin problém s nedostatkem sebedůvěry má většina žen/dívek a dovoluju si říct, že aniž bychom měly po boku každá svého vlastního Natea (Nata? Nevim jak to napsat), takhle kniha nám to sebevědomí trochu pozvedla. Zpočátku kamarádský vztah a "nevinné" lekce sexu se zvrtly v lásku - pochopitelně. Snad ani není čemu se divit, všichni jsme čekali, že nakonec stejně skončí spolu. Takže ani pro mě nebyl konec nějaký šokující. Akorát mi přišlo, že tam toho Bena použila autorka jen aby to nakonec celé dávalo smysl - jakmile ho využila k pasážím, kde jsou Liv s Natem rozhádaní, odhodila ho někam do kouta a pak se na něj už ani nepodívala. No, to nevadí :D Nicméně se mi vztah mezi dvěma hlavními postavami hrozně líbil. Mít takového kamaráda jako Nate (a nenarážím tím teď na jeho vzhled a sexuální dovednosti), tak si pískám. Přiznám se, že jsem tuto knihu četla jako první ze série, ale nepřišlo mi, že by to nějak výrazně vadilo. Každopádně si předešlé a následující díly přečtu. A moc ráda :)... celý text

Vzdor 2014, Sarah Crossan

Přišlo mi to lepší než první díl, i když zase ne o tolik. Střídání postav mi zas tolik nevadilo, myslím, že to autorka vždy utla v dobrý moment. Děj byl zajímavý a občas i lehce předvídatelný, ale našlo se i pár momentů, kdy jsem byla opravdu překvapená. Nápad je každopádně originální a už z toho důvodu je podle mě dobré si obě dvě knihy (Dech a Vzdor) přečíst. Není to nic převratného, ale podle mě nebudete litovat, že jste knihy četli. A Aliny mi bylo opravdu líto. Měla jsem jí fakt ráda :(... celý text

Dech 2013, Sarah Crossan

S prvními zhruba sto stránkami jsem celkem bojovala, četla jsem je nuceně. Ale pak se příběh konečně pořádně rozjel a měla jsem knihu za dva dny dočtenou. Nebudu lhát, určitě jsem četla i lepší young adult sci-fi, ale nebylo to tak špatné. Námět je rozhodně zajímavý a styl psaní mi vyhovoval. Bylo skvělé znát pohled na věc od několika lidí najednou. Každopádně konec byl super a další díl si určitě přečtu :)... celý text

Monument 14 2013, Emmy Laybourne

No... tak jsem z toho taková celá rozházená. Zaprvé bych chtěla říct, že jsem z knihy byla pořádně zklamaná. Strašně jsem se na ní těšila a moc jsem si od ní slibovala, ale nakonec to byla většinu knížky nuda. Začátek docela fajn, ale jakmile děcka uvíznou v Greenwayi, apokalyptická kniha se mění na příručku "Jak se zabydlet v supermarketu při konci světa ". Přišlo mi, že se víc řešil svět uvnitř obchodu než svět venku, o zkáze venku jsme se vlastně dozvídali jen okrajově. Navíc bylo trochu na hlavu, že venku zuřila jedna katastrofa za druhou a oni si v klídečku pekli kuřátko, hráli monopoly, opíjeli se a sjížděli a já nevím co ještě. Nevím no, na jejich místě bych asi seděla celý dny někde v koutě, sžírala by mě depka (co s námi bude, co se stalo s našimi rodiči, co je tam venku...) a to, co si dám k obědu, by mě asi zajímalo ze všeho nejméně. Docela dobře na hlavu, že tam venku umírají lidi po tisících (ne-li milionech) a oni si tam kuchtí a hrajou, jako kdyby byli na táboře. Mimo to mi ani moc k srdci nepřirostly postavy, což je podle mě dost velké mínus. Nakonec jsem se ale tou nudnější částí nějak prokousala a někde u 190 stránky mě kniha zase poměrně dost chytla. A ten konec? Grrr, hrůza. Takhle to utnout. Hned si běžím přečíst další díl.... celý text

Vím, jak chutná vzduch 2005, Maria Hirse

Myslela jsem, že bude více podrobněji popsat spád do anorexie a návrat do normálního života, ale nic to nemění na kvalitě knihy. Anorexie je příšerná nemoc a myslím, že si spousta lidí ani neuvědomuje, o co v ní jde. Každého hned napadne hloupá holka, co chce vypadat jako kostlivec, a proto nejí a trápí se, ale nikdo už se nezajímá o to, že ta holka jíst třeba ani nemůže. Vnitřní hlas máme všichni a když se ten hlas zblázní, je těžké proti němu bojovat. Kniha je rozhodně zajímavá a stojí za přečtení.... celý text

Elita 2015, Kiera Cass

Ta Amerika je ale nerozhodná. Potvora :-) :-) :-)

Selekce 2014, Kiera Cass

No to si... Co to sakra... Jak toto do háje mohli takhle šíleně utnout? Co to bylo za konec? Myslím, že by vůbec nevadilo spojit první a druhý díl dohromady (i když jsem ho zatím nečetla). Zezačátku mě to moc nechytlo, bylo to takové zdlouhavé a nudné, ale hned jak na scénu přišel Maxon, začetla jsem se a nemohla jsem se odtrhnout. Selekce je rozhodně zajímavá soutěž, taková trochu jinačí verze Amerika hledá topmodelku. Ihned mi bylo jasné, že se Amerika prokouše dopředu, ale co mě ztrochu zklamalo, bylo, jak rychle a v jakém počtu soutěžící odpadávaly. Hlavně na konci, ale to nebudu prozrazovat :) Vztah Maxona a Ameriky se mi líbil, Maxon byl takovej roztomilej nezkušenej kluk, který spolkl příručku etikety. Přišlo mi, jako by ho Amerika učila žít. Na druhé straně Aspen byl takový... no, nepříjemný. Moc se mi tam nehodil. Spíš jako taková přítěž. Ale došlo mi, že to s ním na tom náměstí zdaleka neskončilo. Jsem zvědavá na další díl, jsem si jistá, že se dozvím nějaké novinky l Illee (netuším, jak se to skloňuje). Přijde mi zajímavé, že se systém vrátil ke králům, královnám, princům, princeznám, strážím, komorným, palácům, poddaným apod., když je to vlastně psané v budoucnosti (minimálně po třetí světové), Spojené státy vlastně neexistují, Čína má moc... Autorka to má hezky vymyšlené. Mohu jen doporučit, sice mi přišlo, že je kniha psaná jenom tak nalehko, žádné velké detaily nebo kecání okolo, ale ono to ve finále vlastně ani tak moc nevadí. Beru to jako oddechové čtení a budu se modlit, aby udělali i filmovou adaptaci, protože tenhle příběh si ji určitě zaslouží.... celý text

Panika 2014, Lauren Oliver

Začátek jsem četla asi čtyřikrát - nikdy mě to nechytlo a přešla jsem k jiné knize. Když už jsem se konečně přemluvila k tomu, že si Paniku přečtu, připadalo mi to jako plavba lodí. Na začátku jsem byla v dobře známém a bezpečném přístavu (měla jsem svou vlastní představu Paniky), ale začal se mi nervozitou kroutit žaludek, když jsem se posunula dál - vyplula na širé moře. Do neznáma. Byla jsem taky z Paniky docela zklamaná, myslela jsem, že potrvá celé léto, a ne že sem tam někdy budou muset splnit nějaký úkol (hold mi anotace až moc připomněla Hunger Games). A co víc - knížka mě doopravdy chytla až od sté stránky (pro ty, co četli: od úkolu v sídle Graybillů). Pak už se to dost zlepšovalo, bylo tam méně nudných pasáží, více zvratů a překvapivých momentů a... prostě to celkově bylo o stupeň nebo dva zábavnější. Občas jsem nevěděla, jestli mám mít danou postavu ráda, někdy byl někdo sympatický a jindy zase moc ne. To s Bishopem (nebudu prozrazovat co) mě docela překvapilo a rozhodně to pak bylo zajímavější. Od začátku bylo jasné, kdo s kým skončí a bylo i celkem jasné, kdo paniku vyhraje. I když jsem místy nevěděla, komu fandit. Ale dávám velké plus za tygry. Ti byli úžasní. Bylo to prostě celé takové... chaotické. Podle mě se tam řešilo moc věcí naráz a Panice se nevěnovala zas tak velká pozornost, což je škoda. Naopak se mi ale třeba líbilo, že Heather a Dodge neskončili spolu, vždycky když je kniha psaná ze dvou pohledů, většinou jsou to dva hlavní hrdinové, které to svede dohromady, ale tady měli oba svoje problémy, lásku a důvody proč hrát a to byla příjemná změna. Jsem z toho ještě taková trochu mimo, ten konec byl trochu unáhlený, ale nebyla to úplná pohroma. Dalo se to očekávat, a tak to ani neurazilo ani nepřekvapilo.... celý text

Nespavost 2014, R. Jenn Johansson

No... Pocity mám z toho teda dost smíšený. Začatek mě skoro vůbec nebavil a nemohla jsem se začíst. Ale u sté stránky už jsem se přistihla, že se od té knihy nemůžu odtrhnout. Na to, že jsem se prvními kapitolami prokousávala několik dní, zbytek jsem měla za jedno odpoledne. Námět se mi hrozně líbil. Parker (to je hrozný jméno, jsem na něj zvyklá spíš jako na příjmení a vždycky jsem si vzpomněla na Spidermana) byl celkem sympaťák, Finn i Addie byli celý příběh taky docela fajn. S Miou mi vztah trochu pokulhával, nemohla jsem se rozhodnout, jestli jí mám mít ráda, nebo ne. Slepá lebka byl - jak by řekla moje sestřenice - tajemně hustej. Byla jsem přesvědčená, že s těmi e-maily má něco společného (nebo s Parkerem a jeho temným já), a nakonec tam byl z úplně jiného důvodu, což mě překvapilo. Ale nebudu spoilerovat. Nejdřív jsem chtěla dát 4 hvězdy, za začátek a za konec (bylo zajímavé, kdo nakonec byl ten „zločinec“, ale ten důvod? Určitě by se našla spousta lepších záminek, proč to udělal), ale jak jsem tu tak seděla a koukala na tu chybějící hvězdičku, vzpomněla jsem si na silnější stránky knihy, na námět a na to, že možná bude druhý díl, a musela jsem to prostě změnit na 5. Vážně se mi to líbilo, i přes ty nedokonalosti. Moc se mi líbil citát: „Slyšet a poslouchat není to samé.“ (...má to něco do sebe...)... celý text

Imámova dcera 2012, Hannah Shah

Hodně silný příběh. Nedovedu si představit, jaká muka musela prožívat. Je to velmi emotivní knížka, člověk má po dočtení plnou hlavu nových myšlenek, pohledů a názorů jak na islám, tak na svět celkově. Je hrůza, co se děje. Díkybohu existují lidé, kteří jsou ochotni proti tomu bojovat. Jako - od pěti let (od PĚTI!!) bít a znásilňovat vlastní dceru, no to pardon, ale pro to neexistuje žádná výmluva. Chlap, co vztáhne ruku na malou holku a ospravedlňuje to kecama o špíně a potrestání (plus nepočítám tu úplně libově debilní výmluvu, že ho ona sama „svedla“), snad ani nemůže být člověk. Takový psychouše by neměli nechat chodit mezi normálními lidmi. Je to fakt děs. Islám jsem nikdy neměla nijak moc v lásce a po téhle knížce vím jistě, že je to něco, od čeho se budu držet dál. Hodně dál. Je mi těch holek a žen tak strašně líto... Ale nebudu dál rozebírat náboženství. Kniha je v podstatě životopis a dobře se čte. Doporučila bych ji všem, které aspoň trochu islám zajímá, protože tahle kniha vám dá perfektně na výběr: buď se vám to náboženství líbit bude nebo ne.... celý text

Marťan 2014, Andy Weir

Naprosto úžasná knížka. Zezačátku jsem byla skeptická ohledné složitého popisování a propočítávání (plánování), zasvěcování do světa astronauta/strojního inženýra/botanika Marka Watneyho, ale po čase jsem si na všechno to počítání, pojmy a techniku zvykla, takže to nebyl takový problém. Marka nejde nemít rád, je to ten typ chlapíka, který vychází se všemi, všude zapadne, nabudí optimismem a ještě vás u toho slušně pobaví. Milovala jsem jeho deníkové záznamy. Uvízl na Marsu s malou šancí na přežití - a stejně si zachoval smysl pro humor! Kniha je dost zajímavá, pěkně se čte a po chvíli se vám bude zdát, jako byste byli s Watneym na Marsu. V téhle knize byla slova skafandr, Hab, rover, brambory, recyklátor vody, oxygenátor a přechodová komora napsaná víckrát, než je za celý život řeknu, a to nepočítám zkratky O2, CO2 a N2. Každopádně se moc těším na film, viděla jsem trailer a vypadá to slibně! Další perfektní kniha, kterou můžu jedině doporučit. P.S.: Ať žije lepící páska!... celý text

Přivolávání 2014, Kelley Armstrong

OBSAHUJE SPOILERY! Teda, vidět duchy bych fakt nechtěla. A skončit na psychiatrii asi taky ne. Ale kdyby tam byli Simon, Derek, Liz a Rae (fajn, i Tori), možná bych tam šla i dobrovolně. No neříkekte mi, že byste nechtěli za kámoše kouzelníka! A mě vždycky fascinovaly příběhy, kde se lidi měnili ve zvířata. A ohýnek - no, ten je fascinující už sám o sobě. Ne teď vážně. Série Nejtemnější síly mě vážně chytla, dobře se to čte, žádné zbytečné kecání okolo, prostě jen poutavý děj. Občas jsem se ztrácela v tom, co si Chloe představuje a co vlastně doopravdy prožívá, ale naopak se mi líbily scény, kdy si sama sebe představovala ve filmu... Eh, ano, jsem vinna. Taky to často dělám. A musím říct, že s tou uměleckou to trefila - většina studentů dřív byla šikanována. Vím ze zkušenosti (umělce hold nikdo nemá rád, jsme tak úžasní, že to všechny štve - pozn.: ironie). Kniha se mi líbila, nedělalo problém oblíbit si postavy, párkrát jsem byla fakt překvapená a trochu i vystrašená, ale horor to taky zrovna nebyl. Jen mě dostalo, když jsem zjistila, že je Simon... no... jak to říkal? Zčásti Koreec? Ale to je fuk, nebuďme rasisti, u mě v hlavě stejně vypadá trochu jinak, což už asi nikdo nezmění. Každopádně Derek je prostě frajer.✌... celý text

Papírová města 2014, John Green

Moře klidu 2013, Katja Millay

Troufnu si říct, že to byla jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla. Nastya (to jméno je fakt příšerné, vždycky si vzpomenu na Mrazíka) byla zezačátku taková nesympatická a hned mi bylo jasné, že to nebude normální holka s normálními problémy. Po pár stránkách jsem si ale její styl oblíbila a celou knihu jsem ji vlastně obdivovala. Tak strašně bych chtěla být sebevědomá a drzá vůči lidem, co mě štvou, ale naopak jsem ten typ holky, které někdo začně nadávat a ona sice opětuje palbu, ale připadá si trapně, zrudne a chce se jí brečet (nepočítám falešné pocity, že mě nikdo nemá rád). Navíc obdivuju, že dokázala nemluvit. Já to zkoušela a nevydržela jsem ani den. Asi se mi bude muset přihodit něco strašnýho. Joshe jsem si taky hned na začátku oblíbila a Nastye jsem ho záviděla. Ten vztah mezi nimi, který začal hned, jak se poprvé objevila u něj v garáži (nebo snad ještě předtím na tom školním dvoře), byl tak neskutečně krásnej, vtipnej a očekávanej, že nešlo se nad těma dvěma rozplývat. A Sluníčko - myslím si to jenom já, nebo je to tak úžasná a roztomilá přezdívka (která mimochodem k Nastye zezačátku ironicky vůbec nešla)? A Drew - to je kapitolka sama o sobě. Je sen mít takovýho kámoše. To samý jako Clay. Ta knížka je fakt nádherná, nemůžu si pomoct ❤... celý text

Hledání Aljašky 2013, John Green

No.. uf.. eh.. Kdybych mohla dát 4,5 hvězdy, dala bych, ale nemůžu. Tak s odřenýma ušima pět. Byla to docela dost čtivá knížka s příjemným příběhem, často jsem se smála, což je pro mě u knihy velké plus, ale já nevím no. Četla jsem i lepší. Bylo to hezké, ale podruhé už bych do toho nešla. :) (P.S.: Moje první od Greena. Hurá na Papírová města!)... celý text