nefernefer
přečtené 533
Po povrchu
2021,
Tomáš Třeštík
Tahle knížka na mě působí jako taková terapeutická zpověď. Líbila se mi, dokonce moc, protože Tomáš Třeštík píše o dost lépe než jeho bývalá žena, je vtipný, občas hraje na city a je sympatické, že se o všech lidech zmiňuje jen v tom dobrém. Nepere špinavé prádlo ani si nevyřizuje účty. Jestli ještě něco napíše, tak si to ráda přečtu. Na druhou stranu si ale říkám, že kdyby pro mě byl blízkým člověkem, na kterém mi záleží, asi by se mi to už tolik nelíbilo. Asi bych spoustu z toho raději nevěděla. Jsou věci, které by rodiče o svých dětech a děti o svých rodičích vědět neměli. Čistě jen proto, aby si vzájemně neublížili. Je fajn se vyzpovídat, jen si nejsem jistá, jestli bylo nutné to udělat takhle veřejně.... celý text
Tajemství karet
2020,
Jostein Gaarder
„Za to, že lidi tolik zajímá všechno ‚nadpřirozené‘, může jejich podivná slepota. Neboť neregistrují to vůbec největší tajemství, totiž že existuje svět. Mnohem víc je zajímají Marťani a létající talíře než celý ten úžasný svět, který se nám rozprostírá přímo před očima.“ Několikrát jsem narazila na názor, že je tato kniha přípravou na propracovanější a lepší Sofiin svět. Nesouhlasím. Je pravda, že několik myšlenek se v Sofiině světě objeví dokonce doslovně, ale není pravda, ža by byl Sofiin svět lepší. Tajemství karet je úplně stejně dobré. Stejně jako není pravda, že je to kniha pro děti. Je to kniha, které porozumí i děti, ale primárně to rozhodně dětská knížka není. Je to kniha pro ty, co rádi přemýšlejí, co se dívají okolo sebe a snaží se si uvědomovat svět. Nenechat si život jen tak protéct mezi prsty, ale žít, jak nejlépe umějí. Kouzelný pohádkový příběh s filozofickým podtextem. Milé a chytré čtení. Doporučuji.... celý text
Až na ten konec dobrý
2021,
Pavel Tomeš
„Já chodím na hřbitov ráda, líbí se mi, jak chodíme s dědou po hřbitově mezi hrobama a sou tam i různý hroby s QR kódama, vezmu mobil a dozvíme se, kdo tam leží [...] Nejšílenější hroby mají ale cigáni, sou veliký a barevný [...] a sou celý vyleštěný a vždycky to vypadá, jak říká děda, jako kdyby tady na hřbitově přistálo nějaký UFO. Nedávno tam zničehonic přistál cigánskej hrob a na něm je obrovskej sádrovej Ježíš v červeným županu a vedle něj Marie v modrým županu, celej ten hrob vypadá jako obrovský umyvadlo a Ježíš a Marie vypadají jako obrovský kohoutky na teplou a studenou vodu, bylo to úplně děsivý, dokonce i děda, i když je neznaboh, řekl Proboha!“ Smrt není nic veselého a stáří už vůbec. Jsou to věci, kterých se každý bojí. A nejlepší obranou je v takovém případě dělat si z toho, čeho se bojíme, legraci. Aspoň já to tak teda mám a podle nadšených komentářů zjevně nejsem sama. :o) Podle mého čistě subjektivního hodnocení tahle kniha dostala ocenění Magnezia Litera právem. Je nejen vtipná, ale především je chytrá. Prostě to nenapsal hlupák. Můžu jen doporučit. „Působí na mě ten interiér, jako bych nebyl první starej dědek, kterej si tady suší prochcaný gatě. Vlastně to vypadá úplně jako odchytová stanice pro dědky, co se pochcali. ‚Hotel Incontinentalʼ napadne mě najednou. Nebyl by to vůbec špatnej název pro nějakou síť eldéenek.“... celý text
Muž, který chtěl být šťastný
2008,
Laurent Gounelle
„... nikdy nikoho nenech, aby ti říkal, co dokážeš nebo nedokážeš. Je na tobě, co si vybereš a jak budeš žít.“ V zásadě nic objevného, nic, z čeho by si člověk sedl na zadek, nic, co by v různých variantách nečetl už tisíckrát. Na druhou stranu není od věci si to občas připomenout. A tohle připomenutí je dobře napsané, nenudí a není dlouhé. :o) „Když se ničeho nevzdáte, připravujete se o možnost výběru. A kdo se vzdá možnosti výběru, vzdává se také možnosti žít tak, jak by si přál.“... celý text
Český ráj
2018,
Jaroslav Rudiš
„U piva vymyslíš takový věci, na všechny problémy světa přijdeš, ale aby to úplně klaplo, musíš si dát ještě jedno, ale na to jsme pak často už moc ožralý.“ Jedna hvězda navíc za bezva konec. Kdyby to byla povídka na dvacet stránek, dám plný počet a budu unešená.... celý text
Andělí vejce
2016,
Petr Stančík
„Ranní mléko nechal být mlékem, ale odpolední nalil do máselnice a utloukl z něj máslo. Obvykle to dělala Apolena, ale teď jí narostlo tak velké břicho, že by nedosáhla na tlouk. Po utlučení hroudu másla proléval vodou a hnětl trdlem, aby ho zbavil posledních zbytků podmáslí. Nakonec dobře vyhnětené máslo zatlačil do ozdobně vyřezávaných dřevěných formiček a uložil do nejstudenějšího konce sklepa. Mozolnaté ruce měl dotykem másla na chvíli hladké jako filmová hvězda, a tak šel pohladit Apolenu po tváři, dokud mu zase nezhrubnou.“ Čtenář, který sáhne po Andělím vejci, očekávaje stejně rozkošně opulentní magořinu, jakou je Mlýn na mumie, bude nutně rozčarován. Což je mimo jiné nejspíš i důvod relativně nízkého hodnocení a zklamaných komentářů. Ale Andělí vejce není horší kniha, je prostě jen jiná. Kdybych ji měla charakterizovat jedním slovem, napadá mě „něžná“. Samozřejmě, že i tady najdeme typické stančíkovské prvky, jako je nádherně netradiční hra s jazykem, ulítlé vynálezy, fascinace všemi možnými požitky těla i duše, mísení fikce s realitou a v neposlední řadě svérázný humor. Ale celkově je mnohem klidnější a velmi poetická. Kdo se při jejím čtení dokáže oprostit od srovnávání s Mlýnem, bude odměněn pohlazením po duši v takřka svěrákovském duchu. „Středobodem Dřímanova filozofického systému byl enigmatický pojem deodeontogonie čili sebeodstvoření. Bůh se podle něj stvořením vesmíru dopustil fatální chyby, neboť se jakožto všeprostupující esence bytí stal vězněm svého vlastního díla. Jakmile si tento omyl uvědomil, upřel své úsilí na reverzní proces, tedy odstvoření vesmíru. Avšak Bůh se nemůže od vesmíru oddělit, čím více odstvořuje vesmír, tím více odstvořuje i sám sebe, čímž je pro něj toto sebeodstvoření stále obtížnější. Tak původně absolutní bytost zdegenerovala v pouhého člověka, navíc velmi chabé vůle zejména ve vztahu k alkoholu, jehož nadměrné požívání mu vytváří iluzi návratu do ztraceného ráje všemohoucnosti a zároveň dále prohlubuje proces deodeontogonie. Onoho padlého Boha Dříman ztotožňoval sám se sebou, čímž si vysvětloval vlastní bídnou existenci, ruku v ruce jdoucí se všeobecným úpadkem okolního světa.“... celý text
Nulorožec
2018,
Petr Stančík
„Strašná tragédie! [...] Když jsem to neštěstí viděl v televizi, hned jsem se uvolnil. Byl jsem totiž připoután řetězem k vápencové skále, která je domovem ohrožených druhů rostlin, jako je hnědenec zvrhlý, židoviník německý či hadí mord maloúborný, aby ji kapitalisté nemohli odstřelit a semlít do pytlů na cement.“ Pro staromilské Stančíkovy fanoušky, kterým hoví atmosféra filmů Adéla ještě nevečeřela či Rozpuštěný a vypuštěný, bude nejspíš Nulorožec stát ve stínu Mlýnu na mumie, protože je ryze současný. Pro mě je to naopak důvod k ještě většímu nadšení. Skvělý koktejl bizarních postav s originálními jmény a ještě bizarnějších nápadů. Cvičný hřbitov Střední školy hrobnické, tajné organizace soupeřící mezi sebou o vládu nad světem či Goethův deník. „Cimrmanovský“ humor na hranici parodie spojený s oslavou všeho, co člověku přináší rozkoš. A to všechno nádhernou češtinou překypující různými slovními hříčkami a zvukomalebnými novotvary. Kvůli fatálnímu nedostatku prostoru si většinu knih půjčuji v knihovně a velmi pečlivě si vybírám, co si skutečně koupím. Tohle byla jasná volba. Mlýn byl skvělý, ale doma ho mít nemusím. Nulorožec už má svoje místo na poličce. :o) „Víte vy vůbec, že hrobnictví je učební obor s maturitou?“ „Vskutku? A z jakých předmětů žáci maturují?“ „Kop, žeh, vsyp, rozptyl a matematika.“... celý text
Plachetnice na vinětách
2020,
Jiří Hájíček
„Když nemůžeš vzpomínky sdílet s tím, s kým je máš, tak pro tebe ztrácejí cenu.“ Hájíčkovy knihy jsou mi příjemné z prostého důvodu, že mám vždycky pocit, že většinu toho, o čem píše, důvěrně znám. Jsem zkrátka prototyp cílového čtenáře. :o) Mám věk jeho hrdinů, prožila jsem život ve stejných kulisách jako oni, dokážu se do nich vcítit, občas mám dokonce podezření, že se mi honí hlavou i stejné myšlenky. Ani tentokrát se nejedná o žádný „velký příběh“. Podle názvu jsem očekávala něco jako "Rumový deník" :o), ale nebylo tomu tak. Hlavní hrdinka se potýká se situací, kterou si prošla spousta lidí. Děj se odvíjí vesměs poklidně na pozadí vzpomínek na dětství, odkrývání rodinné historie a dávných křivd. Je o tom, jak málo stačí k tomu, aby si lidé přestali rozumět, a o tom, že o cizích lidech toho často víme víc než o těch nejbližších. Přesto to není nijak depresivní čtení, spíš takové obyčejné, bez velkých emocí a dějových zvratů, zvláštně uklidňující, jako když člověk přijde někam, kde to dobře zná. „Myslím, že právě v tom spočívá osamělost, že lidi neumějí druhejm sdělit svoji situaci. Nebo nechtějí.“... celý text
URaNovA
2020,
Lenka Elbe
Lehce ujetá fantasmagorie urbanovského ražení. To mě baví. :o) Je to dobře napsané, a ačkoli námět vůbec není veselý a občas se blíží téměř až k hororu, tak černý humor a ironie to dostatečně odlehčují. Nad tím, že některým věcem scházelo vysvětlení, takže jsem je úplně nepobrala, přivírám oko (vzhledem k tomu, že se jedná o prvotinu) a Lenku Elbe budu rozhodně dál sledovat.... celý text
Lázeňská kúra
2004,
Ivanka Devátá
„Přestože polibky byly cudné, v duchu jsem úpěla. Maminko, maminko! Kdybys mě teď viděla uprostřed lesů v cizích ponožkách, v ruce štamprle, vlevo Laďu, vpravo Karla, byla bys celá pryč tak dokonale, že by po tobě nezbyl ani knoflík.“ Moc milá knížka. Napsaná krásnou češtinou, vtipně a chytře. Zase další „úlovek“, za který vděčím databázi. S autorkou jsem se dosud míjela a byla to škoda. Budu to muset napravit. Lehkého, ale rozhodně ne plytkého čtení, které občerství a zvedne náladu, není nikdy dost. :o) „Což takhle... Chachacha, průjem! To by byla omluva. Úplně neprůstřelná. Rozdychtěný ctitel, který už pár dní sní o krajkách, jimiž se bude prodírat ke sladkému cíli, se určitě neodhodlá k otázce ‚A kolikrát jste, milostivá, byla?‘ Zejména v prvním stadiu dvoření, kdy mezi oběma aktéry panuje tichá dohoda, že zažívací ústrojí končí kopretinou.“... celý text
Příliš mnoho andělů
2013,
Petr Chudožilov
„Na zázraky nejsou žádné spolehlivé záruky. Přesvědčivé důkazy vždy chybějí! Spolehlivě zaručený zázrak by už nebyl vůbec žádným zázrakem. Bez naděje na zázraky bychom vůbec nemohli žít.“ Oproti Kouři z komína je tohle skutečně knížka, kterou pochopí i dítě. Občas se možná na něco zeptá, bude žádat vysvětlení, ale od toho je tu přeci dospělý, který čte s ním. Tahle kniha je totiž ke společnému čtení jako dělaná. Příběhy jsou krátké, plné barevné fantazie, andělské laskavosti, a navíc většina z nich je ne sice přímo humorných, ale hřejivě, mile úsměvných. A taky jsou napsané krásným poetickým jazykem se spoustou kouzelných obratů a přirovnání. „... slova se rozplynula ve vzduchu. Docela jako cukr v čaji. Jenomže se neudělalo sladko, ale smutno.“... celý text
Kouř z komína - pohádkový román
2015,
Petr Chudožilov
„Skutečnost a sen jsou podobné povahy, neboť jsou upředeny ze stejné látky!“ Nejsem si jistá, že je to opravdu kniha pro děti. I když na druhou stranu, pokud je za dětskou knížku vydáván Malý princ nebo Alenka v říši divů... Navíc co se týče druhé jmenované, tak Kouř z komína je mnohem mnohem lepší než tato opěvovaná klasika. I tady jde sice logika stranou a čtenář se ocitne ve světě, kde se mísí realita se snem, ale narozdíl od Alenky nezklouzává k pouhé bezduché nesmyslnosti. Příběh je to krásný, poetický, s kouzelnými ilustracemi a sympatickými hrdiny, kteří musí bojovat s lidskou zlobou, chamtivostí... a se smrtí. Je o síle lásky a přátelství. Je to příběh s dobrým koncem, který se dotkne vaší duše. „‚Člověk zemře!‘ pravil hlas tiše. ‚Jeho duše odletí s kouřem. Ale naše láska se vždy bude vznášet jako duch nad vodami.‘“... celý text