Oophaga
přečtené 2060
Zdánlivá "revenge story" postupně spěje k nevyhnutelnému, hutně a mohutně anticipovanému finále v obou časových liniích... Vzpomínky spolu s dospíváním hrdinů potemňují a nizozemský venkov se pomalu rýsuje jako větší peklo než Dumontovy filmové francouzské vesnické vize (a rozhodně to není taková legrace). Nakonec je vlastně škoda, že se toho tolikero objasní - co se přesně stalo a jak k čemu došlo - ta nedořečenost je v textu dlouhou dobu zajímavě funkční. Pozoruhodná je i ambivalence protagonistky, která se typicky adolescentně podílí na chování, jež považuje za nesprávné (jen aby náhodou nebyla vyloučena z party vyvolených), až se postupně stejně přehraje z role viníka do partu oběti. Má ale opravdu z předchozích činů špatné svědomí (obětem příliš nestraní, protože je považuje za rivalky)? Považuje další vývoj událostí za svůj (ne)přiměřený trest? Stylisticky text není příliš výrazný (ale způsob vyprávění k obsahu sedí), nicméně hvězda navíc hlavně za bezútěšný závěr a to, jak autorka nechce čtenáře hladit po srsti a nutí ho klást si nepříjemné otázky. Nejsou to ale úplně suverénní 4 ****, ta doslovnost (hraničící občas voyeurismem) vyznění trochu kazí. Ovšem většina publika to asi spíš ocení.... celý text
