Oophaga
přečtené 2060
Gentleman v Moskvě
2018,
Amor Towles
Osciluji někde mezi *** a ****. Towles bezesporu umí psát, vytvářet atmosféru, okouzlit čtenáře – bavit ho a přitom ještě vnášet do příběhu v množství narážek a citací mnohé intertextuální spojnice, díky nimž text působí ještě "literárněji". A dělá to s naprostou lehkostí, podmanivostí, až opojností. Ale právě kvůli této líbivosti se občas lze zamyslet, zda už jsme nepřestoupili tenkou hranici kýče, jemuž je tu tak snadné podlehnout. Kniha totiž sice ukazuje drsné zákruty ruské historie 20. století, ale nepřestává být přitom vřelá, přátelská, optimistická a směřující k happy endu (a jistým způsobem usnadňující západnímu čtenáři přístup k "ruské duši", která je popisována angloamerickým autorem). Což jednomu připadá minimálně podezřelé, ale neodolávat je v tomto případě tak nějak sladké... Níže uvádím citát z poznámky pod čarou, který je ilustrativní i humorně trefný: "Čtenáři evropské beletrie mají tradičně těžkosti se jmény postav ruských románů. My Rusové se nespokojíme s křestními nebo rodinnými jmény; rádi užíváme zdvořilostní oslovení, rodová jména a celý zástup zdrobnělin – a to takovým způsobem, že jedna postava může být v rozmezí čtyř stránek označena čtyřmi rozličnými způsoby. Aby toho nebylo málo, naši největší spisovatelé, zjevně díky jakémusi hluboce zakořeněnému smyslu pro tradici či naprostému nedostatku představivosti, se podle všeho spokojují se zhruba třiceti jmény, která užívají pořád dokola. Neexistuje dílo Tolstého, Dostojevského nebo Turgeněva, v němž byste nenarazili na Annu, Andreje či Alexandra. Proto západní čtenář přijímá každou novou postavu, která se v románu objeví, s jistým rozechvěním – pro případ, že by v budoucích kapitolách hrála zásadní roli, se zastaví a uloží si její jméno do paměti." (str. 111-112)... celý text
Podhoubí
2017,
Marcelo Luján
PODHOUBÍ může vyvolat mylné předpoklady už proto, že novela byla nakladatelstvím Argo ne úplně ideálně inzerována coby horor (to je ale jejich obvyklá praxe s jakou se třeba intelektuální hříčky od Bineta nebo Eca snaží prodat i čtenářstvu Dana Browna, které je početně mohutnější a zisky z něj komerčně vydatnější). Jde spíše o v letním vedru se odehrávající mrazivé psychologické drama tematizující rodinnou tragédii a temné stránky lidské duše, které vyplouvají na povrch ve zlomových situacích nebo při mocenské převaze nad druhými. Próza je čtenáři záměrně nepříjemná a to nejen svým znepokojivým obsahem, ale také podivným „přelévajícím se“ vypravěčem, který vypráví z odstupu, ale zároveň se tu více-tu méně fokalizuje do perspektivy jednotlivých postav – nicméně tyto přechody jsou náhlé, často i matoucí a vyžadují jisté soustředění. Navíc je to ale vypravěč rozmarně nevěrohodný, který příběh zprostředkovává sérií neustálých, opakujících se anticipací, z nichž ale dlouho neprozrazuje to podstatné. Vzniká tak napětí, které jistým způsobem spíš irituje, než dráždí – očekávání totiž dává tušit, že se odehraje/odehrálo něco nepěkného a pro publikum možná až frustrujícího…... celý text
